První kapitola (1)
======================== KAPITOLA PRVNÍ ======================== Divoký Současnost - New York City Tequila je mexická verze prostředníčku, dokonalé "fuck you" pro někoho, koho buď nemůžete zabít, nebo jste se k tomu ještě nerozhodli. Je to tekutá předehra. Přesně proto zvednu sklenku s panákem na Adama, jednoho ze dvou Walker Security compadres, kteří sedí u stolu se mnou, a spustím chlast, po kterém následuje hříšné sousto. "Promiň, hajzle," zamumlám, protože mě právě připravil o peníze při karetní hře v zadní místnosti newyorského baru pár bloků od kanceláří Walkerových. "Taky mi vzal peníze." Smith, druhý ze dvou Walkerových společníků, se ušklíbne a s úšklebkem odhodí skleničku s panákem. "Kurva, to pálí." Rukou si prohrábne pískově hnědé vlasy a zanechá je rozcuchané. "Kurva." Posměšně se zasměju. "Malej zkurvenej armádní ranger," řeknu a ukážu mu na ruku. "Chodíš na pedikúru, chlape? Protože ty máš ale jemný ruce. Ruce jako pro kočičku." Zachrčí. "Vy zelený barety děláte jenom to, že vyhazujete do vzduchu sračky." "Ne," řeknu, prohrábnu si kozí bradku a zvážím jeho úroveň hlouposti, která je vysoká. Spustím ruce na stůl a poddám se potřebě toho hlupáka vyškolit. "Beret se považuje za okouzlujícího," vysvětluju. "Přesvědčuje lidi, jako jsi ty, aby za jeho přihlížení vyhazovali věci do vzduchu." Smith vyštěkne smíchy. "Ty jsi zaklínač? Dej mi kurva pokoj." Nakloním se dopředu a upřu na něj kobří pohled. Ten, který používám těsně předtím, než zabiju nějakého kreténa. "Proto jsem odešel. Rád zabíjím sám. Třeba se jednoho dne rozhodnu zabít tebe." Znovu se zasměje a hodí mi do obličeje popcorn. "Přines ho." "A tady máme důvod, proč jste mi oba právě zaplatili," řekne Adam a nabere si kaluž peněz. "Oba jste si pouštěli pusu na špacír a nedávali pozor." "Co kdybych přišel já a zavřel ti pusu?" Posmívám se mu a dolévám si panáka. "Pak uvidíme, jak si pan SEAL Team Six povede proti žoldákovi." Adamovi se zachvějí rty a taky se nakloní dopředu - velký zmrd, vysoký a široký, tmavé vlasy má typicky kudrnaté, divoce rozcuchané. "Všichni jsme teď žoldáci," prohlásí. "Pracujeme pro zisk." "Ne tak, jak jsem to dělal předtím, než jsem sem přišel, a ty to víš." Přejedu si prstem po jizvě na tváři. "Tohle ze mě udělalo ještě většího parchanta." Dám si dalšího panáka tequily a cítím, jak se mi pije, když naším směrem zamíří nová servírka. Je to hezká drobná brunetka, která dává přednost jediné dokonalé ženě, kterou jsem kdy poznal. Podoba, kvůli které si možná celá láhev tequily najde cestu do mého břicha. Jako by se chtěla ujistit, že se tak stane, poklekne vedle mě a zašeptá: "V uličce je muž, který mi právě předal stodolarovou bankovku s žádostí o tvou přítomnost." Na pažích se mi zježí chloupky. "Jméno?" "Tag." Iron Man by mě klidně mohl praštit do hrudi, ale já nereaguji. "Díky, zlato," řeknu. "Užij si ty peníze. Zasloužíš si je už jen za to, že jsi s tím hajzlem mluvil." Sáhnu do kapsy a podám jí další stovku. "Teď běž." "Díky," řekne a vyškrábe si zuby spodní ret, v očích pozvání, které nemám v úmyslu přijmout. Každý, kdo mi ji připomíná, je pro mě nevolitelný. Servírka vstane a já se nedívám, jak odchází. Soustředím se na Adama a Smithe. "Počítejte se mnou z téhle ruky," řeknu a zavrtám se do kožené bundy na opěradle židle, pozoruhodně střízlivá vzhledem k míře požití tequily. "Kam to sakra jdeš?" Adam se zeptá s balíčkem karet v ruce. "Já rozdávám." "Za chvíli se vrátím, abych vyhrál své peníze zpátky," řeknu. "Radši si to natrénuj, dokud můžeš." Vstávám a beru si glock u boku hned vedle nože, který mám pro toto setkání schovaný v opasku. Jdu směrem k přední části známého baru, kde jsem za poslední tři roky, co jsem nastoupil k Walkerově ochrance, trávil čas už stokrát. Tohle místo je moje komfortní zóna, místo, kde si odpočinu, a protože Taga znám mnohem víc, než bych si přál, aby mě znal, vybral si právě tohle místo. Dlouhými, rozvážnými kroky se vydám ke vchodovým dveřím, protože kurva ne, s takovým parchantem, jako je Tag, do nezmapované uličky nepůjdu. Vyjdu do krutého listopadového chladu, který nemá nic společného se zimou, kterou jsem strávil v Rusku. Pulsuje ve mně adrenalin a rozčilení, když dojdu na konec ulice a za rohem vstoupím do úzké postranní uličky s chodníkem. Zastavím se a zjistím, že na mě Tag čeká, přesně jak jsem očekávala. "Věděl jsem, že se vydáš cestou útoku." Stoupnu si na špičky k tomu surovci, kterého jsem kdysi považoval spíš za otce než za bastarda, kterému jsem říkal otec, dokud jsem nezjistil, že ho kurevsky nenávidím. Je teď starší, cigarety a roky v Afghánistánu mu scvrkly kůži jako zatracená rozinka. "Co tady sakra děláš?" Můj hlas je tichý, napjatý, výhrůžka, kterou si nesplete s pozdravem. "Taky tě rád vidím, Savage." "Jdi do prdele, Tagu. Co sakra chceš?" "Jsem v pěkným průseru. Potřebuju vytáhnout ven." "Jak myslíš, chlape." Otočím se k odchodu. "Dlužíš mi to. Víš, že mi to kurva dlužíš." Zastavím se na místě a při těch slovech se ušklíbnu. "Nikdy jsem nežádal o zaplacení. Teď ji požaduji." Otočím se k němu čelem. "Ty po mně nechceš ani hovno, chlape. Jdi do prdele. Sežeň si na výplatní listinu někoho ze svých chlapů. Jsou zaseklí u toho, že ti cucají prso. Já ne." "Někdo mě spálil, zradil mě. Někdo na mě vyhlásil pátrání. Stáhnu se do ilegality, dokud to neskončí. Ty jsi ten, komu věřím, že to zvládne." "Vyřešit to? Definuj to tvrzení." "Práce, která tě bude bavit, slibuju. Potřebuju, abys zasáhl muže, který to má na svědomí." Stiskl spoušť. "Já netrefuju," řeknu. "Už ne." Otočím se, abych ho i tyhle sračky nechal nadobro za sebou. "Mám tolik způsobů, jak tě spálit, a ty to víš." Kyselina mě pálí na hrudi a já se zastavím v chůzi, ale neotočím se a znovu se nepodívám na jeho hnusný zasraný obličej.
První kapitola (2)
"Zajímalo by mě, jak tvoje minulost ovlivňuje pověst Chodců," pohrozí tiše a je to hrozba. Ruka mi sjede k pistoli, vytáhnu tu zasranou věc a otočím se, abych namířila na Taga, který na mě míří svou vlastní zbraní. Kus hovna. "Myslíš, že tě neznám, Savage?" vyzve mě. "Ty mě nezabiješ. Potřebuješ mě." "A ty mě nezabiješ. Nechceš přece, abych po tobě uklízel nepořádek." Zasune zbraň do pouzdra. "Dlužíš mi to." "Když si pomyslím, že jsem si tě kdysi vážil." Zasunu zbraň do pouzdra, vědom si toho, že stejně jako on si uvědomuje, že dluh mezi žoldáky je krevní přísaha. Cena za zradu této přísahy není příjemná. "Nevyhrožuju," řeknu. "Dlužnou službu však splním. Pokud budu mít fakta a dobrý pocit z té práce. Konec. Pak bude můj dluh splacen. A pokud za mnou přijdeš až po jeho zaplacení, zastřelím tě. Začni mluvit." "Víš, jak to funguje. Chráníme integritu mise. Odřízneme únik v kolenou. Půjdeš tam, kam tě pošlu, a budeš čekat na pokyny." Sáhne do saka a vytáhne obálku, kterou mi podá. "Tvoje mise, pokud se rozhodneš ji přijmout." S tím mě obejde. Otočím se, abych mu promluvila do zad. "Když si pomyslím, že jsem si tě dřív vážil." Podívá se na mě přes rameno. "Je mi u prdele, jestli mě respektuješ. Přísaha je přísaha." Zmizí za rohem a já tam stojím s prsty zkroucenými v dlaních z jediného důvodu: jestli se pohnu, zabiju ho. Strčím si obálku do kapsy a zadívám se k nebi, temná noc bez hvězd se dokonale hodí k mému návratu do světa toho muže. Nemůžu odkládat čtení instrukcí, a i kdybych mohla, tohle už musí být za mnou. Znovu ho vytáhnu z kapsy, otevřu ho a vyndám z něj bílou kartičku, na které je uvnitř jen jedno slovo, jedno místo, místo, kam jsem přísahala, že se už nikdy nevrátím: San Antonio. "K čertu s tím," zavrčím a přivřu oči, muka v Candacině tváři, když jsem jí řekla, že odjíždím, mě vykuchají do deseti různých směrů. Sbalím papír a hodím ho na zeď. Pohyb za mnou mě vyvede z míry a já se otočím, popadnu toho kreténa, který se ke mně plíží, a přitlačím ho ke zdi. "Do háje, Savage," zavrčí Adam. "Co to s tebou sakra je?" "Proč mě sakra sleduješ?" "Já tě znám, chlape. Věděl jsem, že jsou s tebou problémy. A viděl jsem, s kým mluvíš. Je to ten šmejd, pro kterýho jsi pracoval, když jsme se potkali, a který je sto metrů pod tebou. Ať chce cokoli, ty to odmítáš." "O tom nerozhoduješ ty." Pustím ho, ustoupím a odřu si čelist. "Na pár týdnů jsem mimo účetnictví." Otočím se od něj a vyjdu z uličky. Udělám tři kroky, když mi stojí po boku. "San Antonio? To si ze mě děláš srandu, chlape. Vím, co to pro tebe znamená." "Ty víš hovno." "Candace. Tvůj otec." Zastavím se v chůzi a otočím se na něj. "Jak víš o Candace?" "Vodka, chlape. Říkal jsem ti, abys ji přestal pít. Když piješ vodku, zapomínáš." "Nemluvím o Candace." "Jo, chlape. Nejméně při třech příležitostech. Což sakra hodně vypovídá o tom, proč jsi svobodný." "Ty jsi taky svobodný, ty čuráku." "Co tím chceš říct? To je jedno. Můj názor..." "Pokud se to netýká další tequily, je mi to jedno." Otočím se a vydám se na cestu. Jde se mnou v patách. Štve mě. "Jdi mi z očí, chlape. Jsem teď jako pod napětím a s tebou to nemá nic společného. Nedělej to kvůli sobě." "Dej mi pěstí, kreténe. To je fuk. Ty pojedeš do San Antonia pracovat pro toho kreténa, já pojedu s tebou." Zapípám na taxík, a když s pískotem dojede na roh, nastoupím dovnitř. Adam mě následuje. "Letiště," nařídím. Řidič nahodí motor. Otevřu dveře a vyrazím na silnici, nechám Adama vězně, aby se rozjel. Jsem na nohou a boční ulicí rychle vjíždím do tunelu metra, než se stihne vzpamatovat. Jakmile jsem ve vlaku, je hotovo. Adam je mimo hru. Právě jsem ho zachránil před tím, aby se dostal na Tagův radar. Stejně jako jsem se snažila zachránit Candace přede mnou. A přesto jsem tady, na cestě do San Antonia, a jestli Tag jen pomyslí na to, že by ji do toho zatáhl, tak toho malého hajzla prostě nezabiju. Nechám ho trpět.======================== ======================== SAVAGE A CANDACE ======================== ======================== MINULOST, ZAČÁTEK ========================
Kapitola druhá
======================== KAPITOLA DRUHÁ ======================== Candace Před deseti lety - San Antonio, Texas Déšť zakrývá vozovku, nepoddajná clona, která mi oslepuje zrak. Tohle jsem neměla na mysli, když jsem opouštěla svůj prázdný domek v Alamo Heights a mířila na své oblíbené místo pro noční studium. Chtěla jsem se vymanit z mlhy rozmazaných očí a prostě dokončit projektovou práci, kterou dělám na stáži, a ne umřít, až se moje auto řítí do příkopu. Jsem požehnaná, že mě mentoruje uznávaný architekt Wesley Miller, a jsem odhodlaná dokázat, že to nemá nic společného s tím, že jeho bratr pracuje pod vojenským velením mého otce. Tohle si zasloužím. Udělám to tak, aby na mě byli rodiče i já sám hrdí. Já jen... nemůžu být teď doma, aniž bych nemyslela na mámu. Ne, když jsem před dvěma lety zdědila dům po babičce a teď je máma taky pryč. A samozřejmě, můj otec příští týden odjíždí do Iráku. Potřebuju kolem sebe hluk, cokoli, co mě udrží soustředěnou na něj a na studium. Naštěstí je můj cíl, podnik jménem Halcyon, kde je k dispozici káva a lihoviny až do dvou do rána, jen o blok dál. Doufám. Myslím si to. Teď je to těžké říct. Prohlížím si tmu, projíždím kolem příjezdové cesty a rychle zahýbám na parkoviště. Nad hlavou mi zahřmí a otřese mnou, ale já zůstávám soustředěná na svůj cíl: zaparkovat a prostě se dostat do teplé, suché budovy. Vzhledem k moři přítomných aut, z nichž všechna jen plují, mě šokuje, když zahlédnu několik volných míst poblíž dveří. Naštěstí bičem zajedu na skvělé místo a vypnu motor. Podívám se na hodiny a sleduji desátou hodinu. Mám čtyři hodiny na to, abych si dopřála kofein a nacpala si obličej kouskem čokoládového dortu s ganache. Zasloužím si ho za to, že jsem přežila poslední měsíc. Když zůstanu až do zavíračky, moc toho nenaspím, ale stejně bych se nevyspala. Z předních dveří kavárny vyběhne muž, spěchá k vozidlu vedle mě a neztrácí čas ujížděním. Vzhledem k tomu, že déšť se teď změnil v monzun, mi to vyhovuje. Popadnu deštník a strčím do dveří dokořán, abych měla prostor je otevřít, popadnu aktovku, která slouží jako kabelka, a vykročím do bouřky. Ve spěchu zavírám dveře svého Fordu Focus a zamykám a konečně vstupuji dovnitř skladového provozu s vysokými stropy a dvěma patry. Odložím deštník ke dveřím a manévruji mezi shluky dřevěných a ocelových židlí, mezi nimiž jsou tu a tam i náhodná polstrovaná křesla. Objednávám si a hledám poslední místo, poslední stůl u okna, odkud bych mohla sledovat bouři. Zaberu malý stolek, sáhnu do tašky pro rýsovací podložku a ušklíbnu se. Tady není. Prosím, řekni mi, že je v autě. Popadnu peněženku, strčím si ji do kapsy spolu s klíči a nechám si v tašce stolek. Spěchám zpátky ven a s úlevou zjišťuji, že déšť polevil na lehké mrholení, i když nevěřím, že to vydrží. Vyhrnu si kapotu a spěchám ven, abych viděla, jak SUV parkuje tak blízko, že se ani nedostanu do svého auta. Ten kretén otevře dveře a já už mám dost. Vybíhám k němu, a než se postaví, jsem s ním na jeho straně dveří. Je mi jedno, že je vyšší než kterýkoli muž, u kterého jsem kdy skutečně stála takhle blízko, a široký jako dveře. Jsem naštvaná. Jsem zraněná. Potřebuju si vylít zlost a on si ji právě udělal. "Co to děláš?" Žádám ho. Stáhne si kapuci a ukáže pohlednou, vyrýsovanou tvář s tmavými vlasy rozcuchanými způsobem "prstem ošukaná nějakou nádhernou ženou". "Vypadá to, že zírám na nějakou pěknou ženskou," řekne, jeho hlas je tichý, drsný jako whisky, a přesto jaksi hluboký a velký jako muž. Ignoruju ten kompliment a mručení svého těla, což je reakce, kterou nepřičítám míře jeho žhavosti, která je spalující, ale tomu, že mi už příliš dlouho chybí mužská společnost. "Nemůžu se dostat do auta. Zaparkoval jsi na mně." "Zaparkoval jsi přes čáru a já si nechtěla namočit svou krásnou hlavičku." "Nezaparkoval jsem přes čáru." "Zaparkovala," ujistil mě. "Běž se podívat." Pokyne směrem k mému autu. "Počkám tady." "Nebudu se dívat. Musíš se pohnout. Nemůžu si otevřít dveře." Zkříží ruce na své impozantně široké hrudi a podívá se na mě zpod tmavého, hustého obočí. "Co mi dáš, když to udělám?" "Co kdybych zachránil tvé mužství před mým kolenem?" Zasměje se, mužským drsným smíchem, který může být stejně tak dobře ložnicovou řečí, jako způsob, jakým reagují moje bradavky. Panebože, co to se mnou je? Vždyť toho muže vůbec neznám. Nechci toho muže znát. Moje bradavky toho muže nechtějí poznat. "Co kdybys," jeho pohled klesne k mým ústům, setrvá tam a zvedne se, "si dala kávu," udělá pauzu pro efekt, "se mnou." Žaludek se mi trochu zachvěje, což zaženu a nahradím to mnohem vhodnější reakcí: nedůvěrou. "To mě vážně uplácíte za vstup do mého vlastního vozu?" Nad námi zahřmí a déšť se znovu spustí. K mému šoku mě chytí za ruku a najednou jsem přitisknutá k jeho tvrdému tělu, jeho ruce na mém pase. Mé smysly vzplanou v ohni reakcí a stejně rychle mě zvedne do svého vozu, pryč z deště. Instinkt mě přiměje, abych se přiblížila ke dveřím spolujezdce, které jsou samozřejmě přímo na dveřích mého auta. Nemohla bych utéct, ani kdybych chtěla, a najednou je se mnou v kabině a zavírá dveře.
Kapitola třetí (1)
======================== KAPITOLA TŘETÍ ======================== Candace "Co to děláš?" Rozhořčeně se dožaduji a srdce mi v hrudi buší jako kladivo. "Nemůžeš mě chytit a hodit do svého auta." Otočí se ke mně čelem, malá kabina se zmenšuje díky mohutnosti tohoto muže. Je tak velký a blízko, tak moc blízko a já cítím jeho kolínskou, něco dřevitého s nádechem jantaru. Moje smysly jsou v jednom ohni. Divoký oheň. Nedokážu jasně myslet. "Zachraňoval jsem tě, ženo," odpoví. "Venku je šílený liják. Ale jestli chceš, abych tě pustila ven, udělám to." Znovu zahřmí a já nadskočím, oči se mi na okamžik přivřou, pak se zvednou a zjistím, že na mě zírá. "Tak co?" vyzve mě tiše. No opravdu, pomyslím si. Jak jsem se ocitla ve vozidle, v bouři s tím nejžhavějším mužem, jakého jsem kdy viděla? "Pořád jsi kretén." "Znamená to, že si krásná dívka přeje zůstat v úkrytu mého skvělého vozidla?" "Teď bych se tě měla bát." Znovu povytáhne jedno ze svých tmavých obočí. Proč mi jeho obočí připadá sexy? Obočí není sexy. "Jsi?" vyzve mě. Zamrkám. "Jsem co?" "Bojíš se mě," dodá. Aha, tohle. Jeho obočí mě rozptýlilo. "Měla bych se bát," zopakuji. "Proč jsi v tuhle noční dobu venku sám?" "Proč ty?" Oplatím mu to tlesknutím. "Proč ne? Koho myslíš, že by napadl nějaký padouch? Tebe, nebo mě?" "To záleží na tom, kdo z nás má větší zbraň." Znovu se zasměje tím pekelně sexy smíchem, který mým bradavkám pořád připadá až příliš sexy. "Nosíš zbraň?" zeptá se. "Ano. A umím s ní zacházet," dodám, protože to umím. Zbraň u sebe samozřejmě nemám, ale na to neupozorňuji. "Jsi divoká," poznamenává. "Jsi arogantní," opáčím. "Nejsem arogantní," řekne a jeho energie potemní, jeho nálada se rychle, bouřlivě změní. "Chytrák, to ano. Arogantní ne." "Když jsi parkoval příliš blízko, nebyl jsi arogantní? Jen chytrák?" "Jo." Usměje se mým směrem, jeho nálada se drasticky změnila. "Jak jsem si vedl?" "Perfektně." "To rád slyším," řekne. "Mimochodem, jsem Rick Savage, ale většina lidí mi říká Savage." "Říkají ti Savage? Máš mě snad uklidňovat?" "Ne," řeknu. "Savage může mít mnoho významů, miláčku," zamumlá, jeho hlas je tichý, sugestivní a zjevná narážka na to, že je v posteli divoch, mi rozpálí tváře. Zasměje se. "Stydíš se?" "Vlastně ne. Ani ne." "Přijela jsi ke mně jako nákladní vlak, to se musí nechat. Říkej mi Ricku." Nabídne mi ruku, silnou ruku, kterou si teď znovu představuji na svém těle, ale tentokrát tím nejdivočejším způsobem. Bože. Toho muže neznám, a přesto o něm fantazíruju. Ocelím se před nárazem, který na mě bude mít jeho dotek, a přitisknu svou dlaň na jeho. Po paži mi stoupá horko a můj pohled vystřelí k němu. "Candace Marksová," řeknu tiše, ale když se pokusím odtáhnout, drží se mé ruky. "Rád tě poznávám, Candace," řekne tiše a jeho oči mě hřejí na rozpálených tvářích. "Ještě si nejsem jistá, jestli tě ráda poznávám, nebo ne, Ricku." Jeho rty se zkřiví a já se přistihnu, že myslím na ten polibek, na jeho ústa na mých ústech. Škubnu za ruku a on mě, zdá se, neochotně pustí, nebo jsem to možná já, kdo vlastně nechtěl, aby mě pustil. Až doteď, až do této noci a setkání s Rickem Savagem, jsem si neuvědomovala, jak moc potřebuju, aby se mě někdo dotýkal. Bojím se, že jsem průhledně zoufalá, odvracím se od něj a sleduji, jak se déšť mění v kroupy, které buší do okna. "Co tě sem přivádí tak pozdě a v bouřce?" zeptá se. Znovu se k němu otočím čelem, šťastná, že jsem zpátky na bezpečném území. "Škola a práce." "Co studuješ nebo na čem pracuješ?" "Architektura. Právě teď jsem na stáži u jednoho docela slavného architekta. Je to trochu děsivé, ale vzrušující." "Zajímavá volba povolání. Co chceš stavět?" "Všechno. Mám tolik snů. Nejvyšší budova na světě, která sahá daleko do oblak. Nejunikátnější budova na světě. Nejbezpečnější budovu na světě. Nejpůsobivější domy na planetě Zemi." "Tomu říkám vášeň. Jdeš v něčích stopách?" "Ne. Myslím, že to začalo fascinací pyramidami a přerostlo to v architekturu. A co ty? Proč jsi tady pozdě v noci?" "Na medicíně. Jsem rezidentem chirurgie ve Fort Sam, kde můj otec dělá instruktora." "Působivé. Je to přece považováno za nejdůležitější vojenské lékařské výcvikové zařízení na světě. Můj otec je ve Fort Sam také, ale nepatří k lékařskému oddělení. Je velitelem pro sever. Jste voják?" "Ve skutečnosti jsem voják." "Naši otcové se možná znají." Přikývne. "Jsem si jistý, že musí." "Myslel jsem, že vojáci jsou smečková zvířata, a ty jsi tady sám. Sám venku je to nebezpečné, víš?" škádlím ho. Nesměje se. Přeruší pohled a chytne volant, jeho silné předloktí se prohne pevností stisku. "Někdy není nejlepší být sám." Podívá se na mě, v očích mu plave něco, co můžu nazvat jen temným a zničeným, než se zeptá: "A teď?" Nevím, jestli má v úmyslu, abych na tu otázku skutečně odpověděla, ale já ano. "Ne," řeknu. "Ne, není." A pak, než se stihnu zarazit, dodám: "Zvlášť ne dneska večer." Přiznání, možná inspirované náznakem porozumění mezi námi, které se podle mě snaží potvrdit. "Proč ne dnes večer?" zeptá se. "Vždyť mě neznáš. Nemusíš předstírat, že tě to zajímá." "Nepředstírám. Nikdy. A co se týče toho, že se sotva známe, jsme spolu nejsvobodnější, co kdy budeme. Nemusíš si vybírat, jestli se se mnou ještě uvidíš. Nemusíš myslet na chyby, které jsme spolu udělali. Nemusíš dělat vůbec nic, včetně odpovědi na mou otázku." A přesto se znovu zeptá: "Proč ne dnes večer?" zopakuje.
Kapitola třetí (2)
Vydechnu roztřeseně, prsty se mi zkroutí v klíně a pohled se mi přesune k oknu zkrápěnému deštěm. Bouře venku se uklidnila, ale ta ve mně ne. "Minulý měsíc mi umřela máma. Táta příští týden odjíždí do Iráku." Podívám se na Ricka. "Jestli ti to nestačí, bydlím v domě, který jsem zdědila po své mrtvé babičce, kterou jsem měla moc ráda." "Máš přítele, Candace?" "Ne. Teda měla, ale nebylo to vážné. Byl voják a byl příliš zaneprázdněný snahou udělat dojem na mého otce, než abych měla pocit, že se mě něco týká. A co ty?" "S nikým." Nikdo. Ve způsobu, jakým to říká, je cosi prázdného, co mě jen nutí chtít vědět víc. "Proč jsi tu sám, Ricku Savagei?" obracím jeho předchozí otázku zpět k němu. Upře na mě hluboký modrý pohled a já přísahám, že se nechávám unášet mořem, které ten muž vytvořil. "Abych se s tebou seznámil. Jen jsem to ještě nevěděl." Déšť kolem nás znovu exploduje, věčné drsnění oken, které s takovou silou dělá jen Texas. Spolu s ním vybuchuje hrom, v dálce se blýská a já nevím, kdo se pohne první. On nebo já. Najednou jsme však uprostřed sedadla a jeho prsty se mi celé drsné a nádherně zamotávají do vlasů, jeho ústa se spouštějí k mým. "Teď tě políbím, pokud nebudeš mít námitky," řekne. "Už mě líbej, Savage." "Ricku. Říkej mi Ricku." A pak se jeho rty střetnou s mými rty, jeho jazyk je hlubokým pohlazením čistého tepla, které mě nutí sténat přívalem pocitů, které napadají mé tělo tím nejlepším způsobem. Mé paže sklouznou kolem jeho svalnatých zad, tělo se přitiskne k jeho tělu, tvrdé linie tohoto neuvěřitelného muže pohltí víc než měkčí část mě. Ta potřeba být dotýkána ve mně exploduje a dožaduje se uspokojení. Odtáhne se a zadívá se na mě. "Chceš odsud vypadnout? Společně?" Říkám si, že je to bláznivé, šílené, divoce mimo můj charakter. "Takové věci nedělám. Nikdy." Znovu mě políbí a nechá mě vydechnout. "Tak ať jsem první."
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Divoce intenzivní"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️