Tanec s ďáblem

Prolog

"Dohoda byla uzavřena"

.-*-.

"Jako svou povinnost vůči tomuto rodu a dědictví si vezmeš Sebastiana Krále a budeš mu dobrou poslušnou ženou." Otec říká a ani ho nezajímají slzy, které mi stékají po tvářích. Můj svět se hroutí přímo před mýma očima. O mé budoucnosti je rozhodnuto a já nemám žádné slovo v tom, co se mnou bude. Prodává mě za peníze, aby si zajistil, že tahle rodina bude mít jmění na utrácení. Naladím se na zbytek řeči a v hlavě se mi stále dokola ozývá ta jediná věta.

Kancelář, která mi kdysi přinášela útěchu, mi teď připadá studená a temná a tma mě láká dovnitř. Oči mám upřené na příšernou mramorovou podlahu, a když se mi po tvářích kutálejí slzy a měkce dopadají na laboratoř, kousnu se do vnitřní tváře, abych se ztišila. Cítím, že mi z plic vysál vzduch a já už nemám dech ani vůli dýchat. Jakmile se mi ta zpráva vsákla do mozku, otupěla jsem, prostě jsem otupěla a nic necítím.

Otec odchází z kanceláře, aby někam odešel, je mi jedno kam. Jakmile se za ním zavřou dveře, zhroutím se do vzlykající kaše. Přitáhnu si kolena k hrudi a objímám je, jak nejpevněji dokážu, ale v rukou už nemám žádnou sílu. Prostě dávám průchod pocitům spolu se slzami a nechávám je stékat po tvářích, aniž by mě zajímalo, jak v tuhle chvíli vypadá můj make-up. Myšlenka, že jsem byla prodána, mě jen tak zdrtí a já si připadám nemilovaná a jen předmět, který otec prodal pro svůj vlastní prospěch.

Nevím, jak dlouho jsem jen seděla v temné kanceláři a plakala, ani mě to nezajímalo. Teprve když se otevřou dveře a dovnitř vběhne matka, přeruším pohled, který jsem si vytvořila s mramorovou podlahou. Matka přichází, objímá mě jako o život a kolébá mě sem a tam. Moje ruce se nechtějí hýbat a já objetí neopětuji. Slyším, že tiše pláče. "Moc mě to mrzí, lásko, snažila jsem se tomu zabránit." Šeptá mi a já vím, že jí můžu věřit.

Brzy mi začala šeptat konejšivé věci a snažila se mě uklidnit. Neposlouchám ji a ani to nezabírá. V tuto chvíli mě nedokáže uklidnit nic. Můj život se zhroutil na dno a já nemůžu udělat nic, abych to napravila. Otec mě prodal, prodal mě muži, o kterém všichni vědí, že je ďábel, že je to ďábel v lidské podobě. Vlastní všechno, každou firmu, každý podnik, každého člověka. Patří mu tento svět. A může si dělat, co chce, a projde mu to. Může mu projít i vražda.

Věci, které udělal, a přesto s tím nikdo nemůže nic udělat, mě děsí do morku kostí a brzy se za toho člověka provdám. Nejenže můj život skončil, ale i mé štěstí, svoboda a možnost volby mi byly odebrány, jako by na začátku nic nebylo. Být v matčině náručí by mi mělo pomoci, ale i ona ví, že se nedá nic dělat a není způsob, jak mi pomoci, ne od toho, protože dohoda už byla uzavřena a podepsána, ale ne mnou, mým otcem a mým budoucím manželem, otřesu se při tom pomyšlení.

Průměrný člověk by věřil tomu, že se na celou věc bude dívat z té lepší stránky, a možná by věřil, že je to pro obě strany dobré. Třeba se zamiluje do toho nejkrutějšího muže, jaký kdy chodil po zemi, a on se zamiluje taky, a proto ho změní k lepšímu a všechno bude nakonec romantické a prostě nádherné. To by řekl průměrný člověk, přesto jsem ani jednou neřekla, že jsem průměrná, a tyhle malé představy nejsou nic jiného než fantazie, která se nikdy nenaplní.

Matčino objetí mě ale nějak dokázalo uklidnit do té míry, že jsem nevzlykala jako blázen. Slané slzy mi stále stékají po tváři a já po pláči škytám. Od chvíle, kdy na mě otec promluvil, jsem nepromluvila ani slovo, což mi nikdy není podobné. Jsem holka, která nedokáže přestat mluvit, myšlenky v hlavě ze mě jen tak tryskají. Teď mám pocit, že nemám slov, ne že by na něčem z toho, co chci říct, vůbec někomu záleželo.

Všechno mi vzali, odteď nemám právo rozhodovat o ničem, co se mi děje, a brzy budu majetkem někoho, jehož životním posláním je, aby všichni trpěli, a jen se tomu usmívá. Ani jednou toho člověka nikdo neviděl se usmát a lidé se diví, že se ten krutý obchodník vůbec dokáže usmívat. "Bude to v pořádku, slibuju." Matka zašeptá jedinou větu, kterou jsem ze všeho, co říkala, dokázala zaslechnout.

Dveře kanceláře se zabouchnou, když do místnosti ve spěchu vejde otec, což šokuje nejen matku, ale i mě, ačkoli se na svém místě ani nepohnu. Máma mě drží pevněji, jako by mě nechtěla pustit, a ani já nechci, aby mě v dohledné době pustila. Ve tváři má obavy a úzkost, ale v očích smutek a hněv. Podívá se na mě a pak v jeho očích zahlédnu znechucení. "Udělej ji reprezentativní, je tady." Je jediné, co řekne, než odejde, a po tváři se mi kutálejí další slzy. Chystám se stanout tváří v tvář ďáblu.

.-*-.

Kapitola 1

"První setkání s ním"

.-*-.

Od té chvíle se všechno rozmazalo, jako by se zastavil čas a pohybovali se jen ti kolem mě. Nevšimla jsem si, že mě matka a několik služebných svlékly ze všech šatů, hodily do sprchy a vlastně mi umyly celé tělo, zatímco já tam jen stála. Bez emocí a mrtvá. Přesně takhle to všechno vypadá. Jako bych byla mrtvá. Měl jsem. Předtím život, a přesto mi ho teď vzali a já mám pocit, že jsem zemřel.

Moje mysl se ani neuchytila v realitě, když mě oblékali do nějakých šatů a dělali mi účes a make-up, který jsem si svým pláčem ničila. V jednu chvíli jsem zase začala brečet a už jsem nepřestala. Z pláče mě bolí hlava, ale to je ten nejmenší problém. Slzy prostě přicházejí dál, i když už mi nezbývají uši na pláč. Ani jsem si nevšimla, když na mě máma začala mluvit a utěšovat mě, nic z toho jsem neslyšela, ne že bych o to stejně stála. Jako by mi všechno vzali a považovali to za normální, zatímco já jsem právě o všechno přišla.

Stojím před dveřmi, které vedou do obývacího pokoje, s tím nejsmutnějším výrazem ve tváři, po tváři mi stékají slzy a v očích se mi zračí jen smutek a s každou další minutou jsou čím dál tím víc bez emocí. Na druhé straně těch dveří stojí muž, který si mě právě koupil, a přišel se podívat, co si právě koupil, aby zjistil, jestli jsem pro něj dost dobrá. Muž, který se stane mým budoucím manželem. Tím slovem pohrdám. Není to můj budoucí manžel, je to můj budoucí majitel.

A já jsem jen nějaká hračka, kterou si koupil, aby ji používal, a až se mnou skončí, nevím, co se mnou bude, ale asi mě vyhodí jako každou věc, kterou majitelé vyhodí, když ji použijí. Máma mi otevře dveře, strčí mě dovnitř a zavře za mnou. U dveří stojím, dívám se do země a před očima mi jemně stékají slzy. Slyším, jak vstává a jde ke mně, jeho kroky a můj vzlykot jsou jediné zvuky, které jsou slyšet.
"Podívej se na mě." Jeho hlas je tichý, ale tak mocný, a i když stojí přede mnou a já se dívám na jeho boty, cítím, jak z něj vyzařuje síla. I z těch tří slov mi přeběhne mráz po zádech a roztřesu se. Pomalu zvednu hlavu a podívám se mu do očí. Jeho výrazné smaragdově zelené oči mě propalují a jeho tvář je bez emocí. Stejně jako moje, ale ta jeho je tvrdší a zlostnější.

Pohled, který mi věnuje, mi vypaluje díru do hlavy a já mám pocit, že padnu k zemi, nejen z jeho intenzivního pohledu, ale i z vyčerpání v těle. Přibližuje se k mému tělu, ale já jen couvám, dokud nenarazím na dveře, a pak je tak blízko, že cítím jeho dech na tváři. Začínám se tu cítit opravdu nepříjemně. "Nebudeš brečet na veřejnosti, je mi jedno, co děláš uvnitř domu, ale na veřejnosti se budeš chovat jako manželka, kterou potřebuju, a nebudeš mě pomlouvat před ostatními. Vlastně nebudeš mluvit s ostatními," říká.

Když mluví, dívá se mi hluboko do očí. Jeho koleno narazí do mého a já mám pocit, že omdlím. "Budou tu pravidla a bude se od tebe očekávat, že je budeš dodržovat, nezapomeň. Patříš mi..." Promluví a pak couvne a vyjde za dveře a já předpokládám, že opouští dům. Nemám už sílu v nohách, zhroutím se na zem a jsem vzlykající troska, které po tváři stále stékají slané slzy.

Nevím, jak dlouho jsem zůstala ležet na podlaze, schoulená u dveří, ale nikdo mě nepřišel zkontrolovat a nikoho to ani nezajímalo. V místnosti se stmívá, protože ji osvětlovalo jen přirozené světlo zvenčí. V tu chvíli je tma mnohem přívětivější než světlo. Během jediného dne jsem nejen přišel o život, ale i o všechno. Nikdy jsem se nechtěla vdávat takhle nebo vůbec vdávat. Manželství mi vždycky připadalo jako klec a teď mě do ní zavřeli, abych se z ní nikdy nedostala na svobodu.

Taková budu a nic víc. Jen manželka v kleci, nebo možná vůbec ne manželka. Budu patřit muži, kterému patří svět a jeho kruté způsoby nemají hranic. Bude si se mnou moci dělat, co bude chtít, a já s tím nic nenadělám. Ta myšlenka mi však ještě víc láme srdce a já znovu propukám v pláč, všechno se ve mně pomalu jen rozpadá, už není naděje, že bych se udržela slepená.
Na nic z toho se nedívám se štěstím, nic z toho jsem nikdy nechtěla a musím s tím teď žít. Nikdy jsem o to nežádala, nikdy jsem na nic z toho neřekla ano. Jsem nucena dělat věci, které nechci, a chtít po mně, abych s tím byla spokojená a byla s tím v pořádku, není v pořádku, protože nic z toho není z mé vlastní volby a není to z mé svobodné vůle. Už nemám svobodnou vůli. Už nemám nic.

Kapitola 2

"Naplánoval svatbu"

.-*-.

Nevím, jak dlouho jsem ležela na podlaze, ale v určitém okamžiku jsem musela zavřít oči a na chvíli usnout. Když jsem se probudila, máma se třásla na mém těle. "Musíš hned vstávat, za hodinu tě čeká zkouška šatů." Jen to řekla a pak odešla, zatímco já jsem potřebovala jen obejmout. Myslela jsem si, že tohle všechno je jen ta nejhorší noční můra a já se z ní konečně probudím, ale není tomu tak.

Když tam byla, nevyšla mi z úst žádná slova, a když jsem se zvedla, nevyšlo ze mě ani slovo. Mám pocit, jako by mi někdo slepil rty a já nejsem schopná mluvit ani mluvit, dokonce ani vydávat nějaké zvuky. Potácím se do ložnice a matčina slova se mi vsakují do mozku. Moje svatební šaty, budu si na svatbu upravovat svatební šaty. Nezdá se mi, že je to moje svatba, je to jako moje smrt, protože tohle je opravdu konec mého života. Jakmile se za něj provdám, budu mrtvá.

Dojít květnu do ložnice mi dalo zabrat víc než kdy jindy, měla jsem pocit, že už nemám sílu v nohách a ani v těle. V tuhle chvíli se necítím na nic, a to je to, co mi spolu se vším ostatním vzali. Služky vešly do ložnice, když jsem si sedla na postel, prohlédly si mě nahoru a dolů a pak mě odvedly do koupelny, aby mě nalíčily. Ani se mě nepokusily přimět, abych se osprchovala nebo si oblékla jiné šaty či jiné oblečení.

Připadám si, jako bych teď byla panenka a všichni ostatní si se mnou jen hráli a využívali mě, jak se jim zachce. Když se podívám do zrcadla, vůbec si nejsem podobná. Oči kdysi plné jasu a štěstí se změnily v bezcitné a prázdné, tváře mám potřísněné zaschlými i čerstvými slzami a v mé tváři ani v mých očích prostě není žádný život ani štěstí. Během tohoto jediného dne jsem ztratila to, kým jsem a kým jsem byla, a to vše jen proto, že jsem byla prodána ďáblu. Líčí mě a zakrývají skutečnost, že jsem nešťastná.

Udělali mě krásnou a v normální den bych se cítila krásná, ale v tento den, poté, co jsem slyšela o tom, k čemu mě nutí, se necítím a ani si nemyslím, že vypadám krásně. Popohánějí mě ke vchodovým dveřím, u kterých čeká máma, a odvádí mě k autu. Ani jedna z nás nepromluví, zatímco nás řidič veze do jakéhokoli obchodu, kde si chce koupit svatební šaty. Svatební šaty mě ještě nikdy v životě nenapadly.
Nikdy jsem nebyla holka, která sní o svatbě nebo o tom, jak budou vypadat její šaty, nebo dokonce o princi z pohádky, nikdy jsem taková nebyla a ani teď o tom nesním. Ale teď jsem k tomu donucena. "Máš štěstí, musíš si jen vybrat šaty, on se o všechno postaral. Nemusíš se kvůli svatbě stresovat," promluví ke mně najednou máma. Věděla jsem, že se budu vdávat, ale ani si svatbu neplánuju sama, musím si připomenout, že je to sice moje svatba, ale necítím se na ni. Je to moje smrt, jak už jsem uvedla dříve.

Pravda je, že je mi úplně jedno, že všechno vybírá on, proč prostě nevybere šaty, když už je v tom? Nedává mi smysl, aby všechno plánoval a pak mě nechal vybrat šaty, na druhou stranu asi o šatech ani o svatbách nic neví. Myslím, že moje máma je prostě ráda, že všechno platí on a že platí za mě, myslím, že to je to jediné, co teď rodiče zajímá. Dokonce i moje vlastní máma.

Jediný člověk, o kterém jsem si myslela, že je na mé straně, se proti mně obrátil kvůli penězům, musel jim nabídnout spoustu peněz, aby mi to udělali. A teď je nechtějí utratit ani za svou dceru, dceru, o kterou přijdou potom, co ani nevím, který den se budu vdávat nebo kdy bude svatba. Vůbec nic o tom nevím, a to mám být u toho. "Naučíš se ho mít ráda," říká dál máma a ujišťuje mě, že když to manželství vyjde, budou z něj dál dostávat peníze.

To je všechno, čím teď budu, někým, kdo s ním musí být, aby dostali peníze. Jo, před svatbou dostali balík peněz a pak od něj budou dostávat peníze každý týden. Milovat člověka, který doslova platí za to, abyste si ho vzala, mi nepřipadá jako něco, co bych chtěla, ale zase, kdy se mě někdo zeptal, co v téhle věci chci. Ani šaty nebudu vybírat já, protože to bude dělat moje máma.
Ona se v tom obchodě zblázní a já budu stát bez emocí a osamělá jako poslední den. Ne že by si toho někdo všiml, protože je příliš zaneprázdněn tím, že se obohacuje mým prodejem nějakému muži, kterého ani neznám, jednou jsem ho potkala a nebylo to moc příjemné. Auto zastaví a máma mě zatáhne do obchodu se svatebními šaty, a hned jak je uvnitř, začne hledat ty dokonalé šaty. Zase se mi chce brečet, i když už nemám v očích žádné slzy k pláči.

Kapitola 3

"Svatba je zítra"

.-*-.

Svatba, nejstrašnější dny mého života, budou zítra, a já se to dozvěděla teprve dnes. Ve stejný den, kdy jsem šla s mámou na zkoušku šatů. Předpokládala jsem, že být nejbohatším mužem na světě má své výhody, ale tohle je daleko za hranicí všeho, zítra se budu vdávat. Ani nemám právo rozhodovat o svém svatebním dni nebo tak něco. Popravdě řečeno, nepromluvila jsem od, no, nevím, kdy jsem mluvila naposledy, ale zdá se, že už nemůžu najít svůj hlas, stejně mě nikdo neposlouchá.

Moje kamarádky jsou příliš zaneprázdněné vlastními životy a můj přítel nebo teď už spíš bývalý přítel, protože se budu vdávat. Nemluvila jsem s ním, ani nevím, jak bych s ním mohla mluvit. Byl pro mě ten nejmilejší kluk a opravdu ho miluju, je to jediný muž, se kterým jsem kdy byla, a i když jsme nikdy nešli do žádného intimního vztahu, pořád se máme rádi. Je nejlepší, doslova je, je to takový gentleman a tak milý, opravdu se s ním cítím jako princezna.

Vím, že mu to nakonec dojde, jen doufám, že mi to dokáže odpustit a aspoň mě nechá vysvětlit, co se tu děje, sakra já ani nevím, co se děje a jsem uprostřed toho všeho. Všechno kolem mě je tak zmatené a v chaosu, mám pocit, že už nemůžu ani dýchat, natož přemýšlet a vůbec fungovat. Možná nad tím vším přemýšlím a chovám se tak negativně, ale tohle je můj život a já se násilím vdávám za někoho, koho neznám. Jak by se teď na mém místě cítil někdo jiný? Hrozně, že?

Na nic z toho se nemůžu dívat z té lepší stránky a bolí mě, že to musím udělat. Po cestě domů jdu rovnou do ložnice, otevřu dveře a na posteli sedí moje mladší sestra Melody. "Melody, co tady děláš?" ptám se. Ptám se, slyšet svůj hlas po tak dlouhé době je zvláštní pocit, snažím se pro ni nasadit úsměv, protože je příliš malá na to, aby viděla mou bolest, ale jediné, co z toho vyjde, je falešný úsměv, ale ona mi to věří.
"Maminka říkala, že jsi smutná, že mě objímáš, když jsem smutná, teď objímám já tebe." Řekne, vyskočí z postele a běží mi přímo do náruče. Sestoupím na její úroveň a také ji obejmu. Ona to neví, ale přesně tohle jsem potřebovala, potřebovala jsem objetí od někoho bez pocitu viny jako máma. V jejích očích jsem sice viděla vinu, ale také chamtivost. "Děkuju," zašeptám jí, zatímco mi po tváři sklouzne jedna slza z pravého oka.

Pročistím si hrdlo. "A teď se přidej k našemu bratrovi v pokoji s hračkami," řeknu jí, mám pocit, že se zhroutím, a nemůžu dopustit, aby mě takhle viděla. "Jsem nejstarší sourozenec v rodině a Melody je nejmladší, ona spolu se všemi mými sourozenci ke mně vždycky vzhlížela a já chci být ta nejlepší sestra, jakou mohou mít. Nemůžu se před ní ani před žádným jiným ze svých sourozenců zhroutit. "Dobře, uvidíme se později," řekne a odskočí z pokoje do místnosti s hračkami.

Jakmile odejde, vrhnu se na postel a jen objímám polštář, den ještě ani neskončil a já se cítím unavená. Přesto se cítím unavená spíš psychicky a emocionálně než fyzicky. Na druhou stranu jsem toho včera v noci taky moc nenaspala poloha, ve které jsem spala, nebyla nejlepší a bolí mě svaly po celém těle, ale v tuhle chvíli je mi to prostě jedno. Bolest v mém srdci je příliš silná na to, aby jakákoli fyzická bolest vůbec prosvítala, moje emoce jsou nadmíru zraněné a duše jako by mi byla vyrvána z těla.

Všude se cítím otupělá, v těle, v srdci i v duši. Nemůžu uvěřit, že se mi to děje a že se to děje už zítra. Nejsem na to připravená, ale na druhou stranu jsem na to nikdy nebyla připravená. Celá tahle věc mě šokovala víc než cokoli jiného v mém životě a ani nevím, jak se po tomhle moje tělo dokáže uklidnit. Můj otec mě poučuje o tom, že mám být dobrou manželkou a uspokojit každou jeho potřebu, ale v podstatě tím chce říct, že se musím před svým mužem sklonit a udělat všechno, co mi řekne.

Podle mě je to špatně. Manželství by takhle fungovat nemělo, možná dřív fungovalo, ale teď už ne. Jsme v 21. století a věci se teď mají jinak, přesto mi připadá, jako bych byla vržena do období Vikingů, kde jsou ženy prodávány tomu, kdo nabídne nejvíc, a nemají do toho co mluvit. To jsem já, jen o tisíc let později. Obě strany v manželství se mají stejně respektovat a starat se jedna o druhou.
Podle mě se manželství uzavírá také z lásky, ale tohle není láska. Musím si přiznat, že společnost je založena na penězích a moje rodina v zoufalé potřebě získat více peněz udělala to jediné, co si myslela, že může udělat. Prodat svou nejstarší dceru tomu, kdo nabídne nejvíc, a ten je shodou okolností nejbohatší muž na světě, což znamená, že se nemůžu ani rozvést, protože on vlastní všechny právníky a policii. Pokud se mnou bude špatně zacházet, nemůžu s tím doslova nic dělat. Když jsem za něj provdaná, budu mu patřit, ať se mi to líbí, nebo ne. A abych řekla pravdu, mám strach.

Kapitola 4

"Svatba"

Část 1

.-*-.

Svatba je už za pár hodin a od chvíle, kdy mě násilím probudili (ne že bych vůbec kdy spal), se mnou dělají různé věci. Vytáhli mě z postele a hodili do sprchy a tam mě všude drhli a čistili, umyli mi vlasy i tělo. Po sprše mi oholili nohy a podpaží a přirození a všude, kde to považovali za vhodné. Nic z toho se samozřejmě nedělo s mým souhlasem, ale kdy na mém souhlasu záleželo?

Musela jsem se přinutit, abych se nerozbrečela, i když se mi všechno ve mně chtělo zhroutit na zem, a prostě se rozbrečela. Ani se nestarat o to, kdo se na mě dívá a jak moc mě odsuzuje. Nenutí je k něčemu, co nechtějí, nenutí je, i když jsi tolikrát řekla "ne". Prosila jsem a prosila, abych to nedělala, ale pokaždé jsem byla umlčena. Dokonce i od mých vlastních rodičů. Jediní lidé na světě, o kterých jsem si myslela, že jim můžu opravdu věřit. Už jim nevěřím, ne po tomhle.

Poté, co jsem byla úplně čistá a všechno, mi vnutili bílou šněrovací podprsenku a bílé šněrovací kalhotky, které se k ní hodily, a pak mě nechali obléknout noční košili, kterou si mám obléct, než půjdu do svatebních šatů, ale to až později. Družičky neřekly ani slovo, když se mnou všechno dělaly, a já jim neřekla ani slovo, nechce se mi mluvit. Ale od včerejšího večera mě máma nutí vzpomínat na všechny věci, které mám říct v kostele.

Nebude žádný slib, protože k čemu sliby, když toho člověka ani neznáte a sliby jsou tam pro jeho opravdovou lásku. Je jasné, že mezi mnou a jím žádná láska není, a nejsem si ani jistá, jestli někdy bude. Ten muž, Sebastian King, je možná hezký a možná je to ten nejžhavější muž, na kterého jsem kdy pohlédla, ale to neznamená, že se do něj zamiluju. Kdyby dělal věci jinak, třeba mě pozval na rande normálním způsobem, možná bych ho chtěla.
Na druhou stranu jsem byla také ve vztahu a ten kluk je nejlepší chlap na světě, který si mě nikdy ani nezasloužil, nikdy jsem nebyla romantický typ, ale byl to můj přítel a záleželo mi na něm. Ještě jsem mu to neřekla, ale on to viděl ve zprávách, vím to, protože mi píše celé dny a noci, ale já mu neodpovídám. Už teď cítím, jak je smutný, když mi ty esemesky posílá, je to napsané mezi řádky a čelit jeho smutku navrch mému vlastnímu mě zničí.

Není jediný, kdo mě celou tu dobu kontaktuje, moji přátelé se konečně dozvěděli o svatbě a většina z nich mi říká, jak jsou za mě šťastní nebo jaké mám štěstí, že si beru nejbohatšího muže na světě, nebo jak jsem to celé dobře zvládla. Ani jednou se mě nezeptali, co si o tom myslím, o čemkoli z toho, a to mě ranilo. Věděli, že jsem ve vztahu a že bych ho nikdy nepodvedla, a přesto mi připadá, jako bych to udělala, a věděli, že s ním chci být.

A teď jako by jim na tom vůbec nezáleželo. Na druhou stranu mají své vlastní životy, které musí zvládat, ale bylo by fajn mít v tomhle nějakou oporu. Pokud vím, tak nikdo ani nebere v úvahu moje pocity a to, jak se cítím a jak mi to ubližuje. Mladší sourozenci ani nevědí, že tohle jsem nechtěla, vědí jen, že se budu vdávat a hotovo. Neznají celý příběh a já se modlím, aby se nikdy nemuseli dozvědět, co mi bylo provedeno, a modlím se celým tělem, srdcem i duší, aby se jim to nestalo.

"Přišel maskér," říká mi máma, sedím už dlouho sama v kuchyni a jím malé sušenky na prázdný žaludek. Nabídli mi jich víc, ale já na ně nemám žaludek ani chuť. Můj žaludek je rozrušený, stejně jako celý můj žaludek, a jídlo je to poslední, na co myslím, přesto se mi podařilo něco sníst, ale ne moc.

Máma mě odvede do koupelny a tam si sednu k zrcadlu a vizážista mi začne dělat na obličeji to svoje. Dívám se do zrcadla, ale moc se nevidím, spíš se dívám, ale nevidím se. Přesto si všimnu, že mám prázdné a jen prázdné oči, stejně jako jsou v tuhle chvíli prázdné moje pocity. Nevím, jak dlouho už tu sedím, ale čas do svatby se blíží a já jsem s každou další minutou víc a víc nervózní z tohohle manželství, do kterého mě nutí.
A tahle nervozita není taková, jakou by měla normální nevěsta, jsem nervózní, protože je to můj poslední volný den, i když se tak svobodná momentálně necítím. Jsem nervózní, protože muž, kterého si mám vzít, je někdo, koho si vzít nechci, sakra, já si ho dokonce nechci vzít vůbec. Jsem nervózní, protože můj život už nikdy nebude stejný, jsem nervózní, protože už nikdy nebudu šťastná jako dřív. Jsem nervózní, protože všechno, co jsem měla, je mi odepřeno, a to všechno jen proto, že mě prodali samotnému ďáblu. Jsem nervózní, protože už za dvě hodiny se stanu manželkou Sebastiana Kinga.

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Tanec s ďáblem"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️

👉Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu👈