Kapitola 1 (1)
======================== První kapitola ======================== Z koutku rtu mi kapala krev. Než jsem si řekla o další, otřela jsem si ji hřbetem ruky. "Máš ránu jako svině," řekla jsem s krutým úsměvem, než jsem se připravila na další facku zezadu. Ránu mi vrátila, ale naštěstí za jejími pohyby nebyla žádná síla. Když se spojila s mou tváří, lehké bodnutí nestálo za to, abych kvůli němu brečela. Už jsem zažila horší. Stephanie Palmisanová nebyla dost kreativní na to, aby vymyslela urážku, která by mě skutečně bolela. Vždycky to bylo stejné. Děvka. Šmejdská děvka. Děvka. Recyklovala fráze, které jí do krku cpali všichni ostatní na té zasrané škole, a pak mi je chrlila k nohám, kdykoli měla publikum. Užívala si, když se mohla předvádět. Protože k čemu by bylo být zlý, kdyby to neměl kdo sledovat? Tuhle vlastnost musela mít po svém tátovi, soudci Palmisanovi. Ten taky rád uváděl lidi na pravou míru. Byla to ale pěkná holčička. Většina dívek na Smithově akademii počítala kalorie, ale ona je ráda házela zpátky nahoru. Věděl jsem, že ji můj bezstarostný úsměv štve. Bylo to malé vítězství, ale držel jsem se ho. "Ty se kurva nikdy nepoučíš," řekla, než se natočila zpátky a znovu mi vlepila facku. Ještě chvíli jsem se musel držet. Každou chvíli vtrhnou do koupelny trenéři a přeruší tu rvačku. Být ředitelovou dcerou znamenalo, že zdejší učitelský sbor musí alespoň předstírat, že se stará. "Jsi slabá. Měla bys něco sníst, Steph," zavrčela jsem. Odmítla jsem jí to oplatit. Nejen proto, že jsem se bála následků, ale i proto, že jsem věděla, že síla mé rány by ji hospitalizovala. Na rozdíl od ní mě učili, jak se do úderu vrhnout. Znala jsem místa, na která se zaměřit, a byla jsem silná díky letům svalů z gymnastiky. Mohla jsem ji zabít, kdybych měla chuť. Ale byla tu ta věta, která mi vrtala v hlavě. Znáte ji, ty kecy o velké moci a velké zodpovědnosti. To, že jsem jí mohl zlomit tělo, ještě neznamenalo, že bych měl. "Jdi do hajzlu, Scarlett," odplivla si, než mě naposledy udeřila. Hlavou jsem se praštila o dlaždice ve sprchách v šatně. Pořád jsem měla na sobě šedivý tělocvičný úbor a bavlněné tričko, které jsme museli nosit, se mi potem lepilo na tělo. Naklonila se nade mě, zatímco ji pozoroval dav dívek, a pak otočila kohoutkem nade mnou a vytlačila z jeho výtoku ledovou vodu. Mrazivá teplota otřásla všemi mými smysly. Roztřásla jsem se, což je rozesmálo ještě víc. Ale nemohly mě vidět plakat. Pěsti se mi sevřely. Jen jedna rána. Chtěla jsem ji praštit do zadku a nechat ji aspoň trochu krvácet. Ale znala jsem následky vzteku. Mohla by se z ní stát závislost, pokud si člověk nedá dostatečný pozor. Nebo mi to aspoň řekla máma, když jsem se naposledy popral. Hodila mi na stůl brožury o dívčí škole a řekla mi, že jestli dostane ještě jednu stížnost od člena školní rady, končím. Bylo jí jedno, že mě šikanují. Záleželo jí na tom, že si lidé povídají na sbírce na roztleskávání. Jak mohli prepychoví rodiče ze Smithovy akademie svěřit své debilní puberťáky ředitelce Livingstonové, když ona si nedokázala poradit s vlastní dcerou? Krev mi stékala do kanálu, když Stephanie a její skupinka přitroublých stoupenců opouštěli šatnu a každý z nich se odploužil ve své slavnostní uniformě Smithovy akademie. Takové zasrané klišé. Ty protivné holky se na mě zaměřily z nudy. Ani jsem se neobtěžovala zkontrolovat skříňku. Věděl jsem, že moje námořnická uniforma bude buď chybět, nebo bude zničená. Poté, co jsem chvíli seděla v ledové vodě, jsem se osušila, jak nejlépe jsem uměla. Nechala jsem své tělo chladnout a otupovat, když jsem kráčela chodbou směrem k sesterně. Sestra Courtney byla laskavá žena, která se příliš bála jít proti hierarchii této honosné školy, ale byla natolik milá, že pro takové příležitosti schovávala náhradní uniformy ve svém stole. Neměla jsem jí to za zlé. I učitelé se na mě báli dívat příliš dlouho. Nikdo si nechtěl rozhádat loď s mojí mámou nebo se stýkat s veřejným nepřítelem číslo jedna Dědiců. Tuto školu vedli Dědicové. Rogue, Bonham, Godfrey a Luis. Bývali to moji nejlepší přátelé, ale před sedmi měsíci mě vyhodili. Byli důvodem mého každodenního trápení. "Těžké chvíle v tělocvičně?" zeptal se známý hlas po mé pravici. Zavrávorala jsem a každý chloupek na krku se mi postavil do pozoru, jak jsem se snažila zklidnit dech. Bonham Brodie prakticky cítil strach. Cítila jsem jeho oči na svých zádech, když jsem šla rychleji. Dnes jsem na jeho hry neměla náladu. Neměla jsem náladu čelit žádnému z Dědiců. Bonham pocházel ze starých peněz. Z peněz, za které nemusel pracovat. Jeho rodina s věčným svěřenským fondem obchodovala s akciemi v hodnotě milionů jen tak pro zábavu a volný čas trávila stavbou společenských žebříků, jen aby je mohla spálit, kdykoli se jim zachtělo. "Ty mě neslyšíš? Mluvím k tobě. Myslel jsem, že všechny ty kurzy etikety, které tě máma nutila absolvovat, tě měly naučit slušnému chování, Scarlett," posmíval se jí. Zvuky jeho tenisek dopadajících na dlaždice za mnou přiměly mé vlastní kroky zrychlit. Sakra. Kdyby nás sestra Courtneyová viděla spolu, možná by mi nechtěla dát náhradní oblečení. Nikdo nechtěl jít proti Bonhamovi. Byl známý tím, že bořil pověst. Mohl o vás spustit jakoukoli fámu a ta se rozšířila po Savannah jako divoký požár, který minulé léto zničil koňské stáje pana Greena. Ačkoli jsem to nemohla potvrdit, právě on byl důvodem, proč jsem si vysloužila svou nechvalně známou přezdívku: Popelářská děvka. Jméno jsem dostala podle toho, jak mě kamarádi vyhazovali. "Mám naspěch," řekla jsem, zatímco jsem se na něj ohlédla přes rameno. Bonham byl klasicky pohledný. Jeho silná čelist a dolíček na bradě by dokázaly rozněžnit každého. Měl zářivě zelené oči a špinavě blond vlasy ostříhané nakrátko, ale rozčepýřené na stranu. Na kapse saka měl znak Smithovy akademie a kravatu měl rozvázanou a rozcuchaně, sexy visela z něj.
Kapitola 1 (2)
Ucítila jsem, jak mi prsty obepnul biceps, a otočila jsem se, když se mé oči setkaly s jeho zuřivým pohledem. Nesouhlasně cvakl jazykem, když uviděl zaschlou krev na mém rtu, a přitáhl si mě blíž, aby si ji prohlédl. "Koukám, že další rvačka," řekl. "Jen další den," zavrčela jsem zpátky, než jsem se pokusila vymanit z jeho sevření. Nešlo to. Držel mě příliš pevně. Bonham mi přiložil palec na ránu a tlačil na ni, až mi znovu začala krvácet. Rozmazal mi krev podél čelisti a přitom se na mě díval. "Myslím, že ti krvavě červená sluší, Jizvo," řekl a nechal do svého výrazu proniknout tu krutou hranu. "Je to moje oblíbená barva," odpověděla jsem sarkasticky. Bonham si mě znovu prohlédl nahoru a dolů. Poznal jsem ten kritický pohled. Byl to stejný hodnotící pohled, jaký mi věnoval před dvěma lety, když mi pomáhal vybírat šaty na Luisovu narozeninovou oslavu. Byl to stejný pohled, jaký mi věnoval, když mě jako dítě učil jezdit na kole nebo když mě doučoval matematiku. Hodnocení. Odhodlaně. Soustředěný. Byl to pohled, při kterém jsem se trochu nenáviděla. Protože navzdory tomu, že si ze mě v té podělané škole udělali terč, mi zároveň dával naději, že se tam někde pořád skrývá můj starý nejlepší kamarád, který je ochotný postavit se světu po mém boku. Jako by si najednou vzpomněl, že se mě nechce dotknout, Bonham rychle spustil ruce a rozhlédl se po prázdných chodbách, jako by se chtěl ujistit, že nás spolu nikdo neviděl. Zasranej čurák. "Pořád nechápu, proč mi to neoplácíš," pokrčil Bonham rameny a prošel kolem mě. Otočila jsem se, abych mu viděla na záda. "Oba víme, že bys jí mohl nakopat prdel." Kousla jsem se do rozbitého rtu, čímž mi vyteklo víc krve, karmínové kapky dopadaly na dlaždicovou podlahu u mých nohou. Jo, dokázala bych jí nakopat zadek. Bonham by to věděl, protože to byl on, kdo mě naučil bojovat. Jednou mi řekl, že všechny hezké holky by se měly umět bránit a rozdávat rány. Jen mě nikdy nenapadlo, že bych se před nimi někdy musel bránit. "Pozdravujte sestru Courtneyovou," zavolal Bonham přes rameno, než zmizel za rohem. Do prdele. Dědicové byli odhodlaní mě potrestat, a to znamenalo, že si libovali v tom, že většinu práce za ně odvedou naši vrstevníci. Kdyby věděli, že mi pomáhá sestra Courtney, možná by jí chtěli zkomplikovat život, což bylo to poslední, co jsem si přála. Kromě toho, že mě nenáviděly, neměly rády, když jsem měla někoho na své straně. To byl důvod, proč mě nikdo nepozval na ples. Proto jsem nemohla jít na žádný školní zápas a proto jsem nemohla ani dojít ke své skříňce, aniž by na mě někdo házel nadávky a jména. A taky proto se na mě všechny holky ve škole dívaly, jako bych chytla lepru. Nechtěly si na sebe přivolat hněv kluků jako já. Bylo to pochopitelné. Bonham, Luis, Godfrey a Rogue neřídili jen školu. Chystali se prakticky zdědit celou Savannah. Jejich rodiče měli tři "C": peníze, konexe a schopnosti. Tohle město měli jako na dlani. Než jsem se dostala do kanceláře sestry, dávno už zvonilo na další hodinu. Máma by mi později nejspíš udělala kázání za pozdní příchod. Tihle učitelé byli ti nejhorší narcisové na světě. Stačila maličkost, a už utíkali za ředitelem Livingstonem. Další důvod, proč ze mě máma byla zklamaná. Otevřela jsem dveře a rozhlédla se kolem, ulevilo se mi, když jsem zjistila, že je prázdná od ostatních studentů, ale sestra seděla za stolem. Sestra Courtneyová byla třicetiletá bývalá debutantka. Pocházela z dlouhého rodu dobré savanské krve, ale máma říkala, že si zničila život, když se vdala pod ní. Její hnusně bohatí rodiče ji za to odřízli a vydědili. Teď musela rozdávat ledové obklady na pěstní souboje a Tylenol na menstruační křeče hordě oprávněných teenagerů. Být na jejím místě, byla bych zatraceně zahořklá. Sestra Courtney vzhlédla od telefonu, na kterém seděla u stolu, a její oči se okamžitě rozšířily při pohledu na mé částečně promočené, zkrvavené a pohmožděné já. "Co se stalo tentokrát?" zeptala se a vstala ze židle, aby mě mohla posoudit. Pokrčil jsem rameny. "Stejná mrcha, jiný den." Sestře Courtney se ztenčily rty. "Přála bych si, abyste mě nechala nahlásit Stephanii." Zavrtěla jsem hlavou a následovala sestru Courtney ke křeslu, zatímco ona vytáhla antiseptikum a vatové tampony. "Ne, to by to jen zhoršilo," řekla jsem. "Ta holka ti líbala nohy. Sakra, vždyť jste bývaly kamarádky," připomněla mi. Byla to pravda. Mívala jsem celou školu jako na dlani, a to jen proto, že jsem byla královnou Dědiců. Stephanie Palmisanová ze školy mě uctívala, protože chtěla být jako já. Ale ve chvíli, kdy Bonham vypustil do světa zprávu, že jsem včerejší novinka, všichni se na mě vykašlali jako na spálený horký koláč. Jak jsme stárli, kluci se proslavili tím, že si to rozdávali s holkama a pak je odkopli, ale já ne. Se mnou byli vždycky jiní. S žádným z nich jsem nikdy nespala, ale byla jsem součástí jejich vnitřního kruhu a vážila jsem si našeho přátelství. Až do doby před sedmi měsíci. Ostatní holky žárlily, ale nikdy by si nedovolily být na mě zlé. Rogue by je zničil. Byl nejznámější tím, že byl destruktivním, ale zároveň ochranitelským členem skupiny. Nikdo se neodvážil si se mnou zahrávat a riskovat, že ho naštve. Zvláštní, jak rychle se věci mohou změnit. Byl jsem jejich kamarád od našich sedmi let. Myslel jsem si, že spolu budeme navždy. Teď jsem byl póvl téhle přípravné školy a celý studentský sbor mi to rád připomínal každý den. A holky? Vychutnávaly si můj pád. Sestra Courtney mi přitiskla vatový tampon na ret, až jsem sykla bolestí. Cekla, zatímco se pustila do čištění krvavé šmouhy, kterou Bonham udělal. Bylo to poprvé za celé měsíce, co se mě některá z nich dotkla. Vlastně jsem z toho měla trochu zvrácené uspokojení, i když mi tím přivodil ještě větší bolest. Ale na druhou stranu jsem byl vždycky podělaný, když na ně přišla řeč. "Nebude to takhle vždycky, zlato," zašeptala tichým tónem, tajným ujištěním určeným jen mně. Věděla jsem, že má pravdu. Věděl jsem, že je to dočasné. Maturita byla za rohem. Čekalo mě přijetí na Harvard a nový život. Tak proč se mi dělalo špatně při pomyšlení, že bych měla opustit kluky, kteří mě trápili? "Jen musím přežít příštích šest měsíců," procedila jsem skrz zuby a doufala, že zním drsněji, než jsem se cítila. "Podívej, dám ti propustku, abys mohla být omluvena z další hodiny. Proč nejdeš trochu upustit páru, zlato?" Moje tělo se napřímilo. Jo. Přesně to jsem potřebovala.
Kapitola 2 (1)
======================== Kapitola druhá ======================== Bylo štěstí, že mi sestra Courtney dala propustku, protože nebylo snadné vynechat hodinu, když byla vaše máma ředitelkou. Už před pár týdny jsem z její kanceláře ukradla balíček omluvenek pro případ, že by se mi zhoršila úzkost, ale legitimní propustka byla ještě lepší pro případ, že by se mě máma později zeptala. Pokaždé, když jsem viděla Stephaniin spokojený obličej a Bonhamův znechucený škleb, zvedl se mi žaludek úzkostí, na kterou jsem si tak zvykla. Nebylo to tak vždycky. Nebyla jsem vždycky tak smířená se svým místem na světě, ale zjistila jsem, že je snazší utíkat než bojovat. Trochu mě to děsilo, pokud jsem k sobě byla upřímná. Nemohla jsem se pořád válet a nechat si líbit tyhle sračky, ať už mi máma vyhrožovala čímkoli. Když jsem toho rána přišla ke své skříňce, na klice visel použitý tampon. Zaschlá krev mi způsobila dávení, a když jsem se otočila, uviděla jsem skupinku Stephaniiných holek, jak se smějí. V duchu jsem věděla, že ji k tomu navedl jeden z kluků. Tohle dělali - využívali ostatní, aby mi znepříjemnili život a nemuseli si ušpinit ruce. Zbabělci. V kapse jsem cítil jointa, kterého jsem ukradl z máminého stolu. Den předtím mi ho zabavila při prohlídce skříňky a v okamžiku, kdy ho dala do sáčku, jsem věděl, že je můj. Kradl jsem věci z její kanceláře od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, že mi to projde. Zdálo se, že vesmír věděl, že ji dnes budu potřebovat. Jako každý správný hulič jsem si šel zapálit pod fotbalovou tribunu. Nekouřil jsem často. Většinou, když toho bylo na mě moc, což se v poslední době stávalo často. Neměl jsem rád, když jsem měl v těle něco, co by mi mohlo ublížit v gymnastice, ale od té doby, co mě máma donutila přestat a vyrvala mi ten sen z prstů, už na tom nezáleželo. V okamžiku, kdy mě do nosu udeřila vůně bylin, jsem věděla, že je to posraná tráva. Ten preparovaný kluk, co si ji koupil, za ni nejspíš zaplatil prémiovou cenu a vůbec netušil, že je vlhká. Samozřejmě jediný důvod, proč jsem o trávě vůbec něco věděl, byl ten, že si Godfrey a Luis rádi dopřávali. Hodně. Do prdele. Proč mi je vždycky všechno připomínalo? Přiložil jsem si jointa ke rtům, pomalu a potichu jsem vdechl a nechal kouř chvíli sedět v plicích, zatímco jsem zavřel oči. Držel jsem ho v hrudi, dokud jsem nevěděl, že prasknu, a pak jsem s kašlem vydechl. Jo, bylo to špatné. Ne tak špatné, abych přestal, ale přesto špatné. "Zfetovat se pod tribunou? Zajímalo by mě, co by na to řekl principál Livingston," ozval se temný hlas. Ležel jsem na betonové zemi a batoh používal jako polštář. S pokrčenými koleny a nohama opřenýma o zem jsem si rukou přidržovala sukni, než jsem spustila kolena, abych si vetřelce prohlédla. Podělaný Rogue Kelly. Bylo tichým pochopením, že Rogue je vůdce Dědiců. Jeho rodina fušovala do všeho. Ropa. Zbraně. Nemovitosti. Pokud to mělo nějakou cenu, jméno Kelly v tom mělo své chamtivé ruce. Jejich daňové portfolio bylo tak rozmanité, že bych nevěděl, kde začít. Při jeho náhlé přítomnosti se mi zatajil dech. Ponořila jsem se do svého opojení, ale při pohledu na něj se mi zrychlil tep. Byla jsem zvláštním protikladem napětí a uvolnění. Rogue měl na sobě školní uniformu, ale působil nenuceně a ležérně. Límec zakrýval tetování, o kterém jsem věděla, že se mu plíží na krku. Vlasy měl mokré, jako by se právě sprchoval. Přesně tak, měl první hodinu tělocviku. Málem jsem si nafackovala, že znám jeho rozvrh. Už jsme nebyli kamarádi, tak proč jsem se mučila triviálními informacemi? Cítila jsem, jak jeho oči přejíždějí po sukni zakrývající mé bílé spodní prádlo, než se s mým pohledem setkal s rozmrzelostí. "Co tady děláš?" zeptal se. "Jak to vypadá, že tu dělám? Patří ti teď i ta tribuna?" "Ne," odpověděl jsem. Posadila jsem se a zkřížila nohy před sebou, než jsem si přiložila jointa ke rtům a znovu si potáhla. Možná jsem je takhle dokázal zvládnout. Když jsem byla taková, skoro mě nebolelo se na něj podívat. Jedním z prvních ukazatelů toho, že se mi vyhýbali, bylo, že "naše" místa byla teď "jejich" místa. Nemohla jsem chodit do své oblíbené restaurace u Bloomington Street nebo běhat na stezkách u City Parku. Myslel jsem si, že tribuny jsou bezpečné, ale asi ne. Těžko říct, kde bylo bezpečno, když se ti pitomci rozhodli, že jim patří všechno. Byly doby, kdy jsem Roguea nazýval svým nejlepším přítelem. Byly doby, kdy se na mě nedíval, jako bych byla špína pod jeho botami. Nevěděla jsem, co jsem udělala špatně. Před sedmi měsíci najednou prohlásili, že se mnou skončili. Ponížili mě před celou školou. Prosila jsem o odpovědi, stála jsem před jeho domem a po tváři mi tekly slzy, dokud mě ochranka nevyvedla z pozemku. Ani jeden z nich mi neřekl, co se stalo, že zničil naše přátelství. Ta nevědomost mě ubíjela. "Celé tohle město mi patří, Scarlett." "To říkáš pořád," zamumlala jsem s temným smíchem. "Přesto jsem tady. Svobodná od Dědiců. Svobodná od tebe." "Nemáme ve zvyku vlastnit odpadky, Scar. Už nejsi královna Dědiců." Cítila jsem, jak se mé tělo ještě víc uvolňuje, odvádí mě od bolesti jeho slov a chrání mě mlhavou a všeobjímající útěchou. Rogue mi nemohl ublížit, ani kdybych byla polštář. Jo, tahle tráva byla v prdeli. Zasmála jsem se a chichotání mi připadalo jako balon, který vynáší mou bolest nahoru. Cítila jsem se bez tíže. "Tak to ti nepatří všechno. Tohle je ta část, kdy mi říkáš, že jsem bezcenná? Nebo se mnou třískneš o skříňky? Říct Stephanii, aby mě zmlátila? Jen přemýšlím, jak se připravit na další várku keců, které na mě čekají." Sledoval jsem, jak na mě Rogue zírá, zatímco jsem natahoval ruce vysoko nad hlavu. Zavřela jsem oči, zatančila prsty po chladném vzduchu a usmála se, když jsem uslyšela jeho otrávené vydechnutí. Po několika úderech jsem znovu otevřela oči a přivítala jeho temný pohled. Nebyla jsem si jistá, jestli to bylo trávou, nebo mým zbožným přáním, ale viděla jsem v něm náznak zádumčivosti.
Kapitola 2 (2)
"Tady je," zašeptala jsem s úsměvem. V tu chvíli vypadal jako kluk, kterého jsem kdysi milovala. Ze všech jsem Roguea znala nejlépe. Potkali jsme se ve školce. Spadla jsem ze skluzavky a on mi pomohl dokulhat k učitelce pro náplast. "O čem to kurva mluvíš?" Ze strany tribuny se ozval pohyb a já sledoval, jak tím směrem těká očima. Začala jsem si dloubat nehty, abych odvedla pozornost od tupého smutku v hrudi. Ten okamžik byl ztracený a záblesk kluka, kterého jsem znala, byl zase pryč. "Aha, už je pryč," řekla jsem, když mi ze rtů uniklo zachichotání. Slyšela jsem, jak někdo volá Rogueovo jméno, a znovu jsem dlouze vdechla jointa, když jeho tvář sklouzla do té známé zuřivosti, kterou jsem od něj za posledních pár měsíců očekávala. Rogue si pod nosem zamumlal něco, co znělo jako: "Zasranej zhulenec." Vypadal teď šíleně, znepokojeně sledoval tribunu a prohrábl si rukou tmavé vlasy. Pak přešel k jednomu z odpadkových košů pod tribunami. "Vypadněte odsud, kurva. Za chvíli mám sraz s jednou holkou a nechci publikum," řekl, zatímco si zkřížil ruce na hrudi. Nemělo by mě to bolet, když jsem si ho představila s jinou holkou, ale vždycky jsem Rogue milovala, nebo ne? Teď jsem si na to nemohla vzpomenout. Byla jsem příliš zaneprázdněná počítáním sedadel na tribuně nade mnou. "Ne," odpověděla jsem a pokrčila rameny. "Jdi do prdele. Běž si vystoupit někam jinam." Vzdálený mužský hlas zavolal své jméno. Rogue tam chvíli stál a jen na mě naštvaně zíral. Odmítala jsem mu dovolit, aby mi zničil mé opojení. Klesala jsem níž a níž, až ze mě zbyla jen rozpuštěná čokoláda na betonu. Pak Rogue Kelly všechno zničil. Uchopil okraj nedalekého odpadkového koše a zvedl ho, než ke mně přistoupil blíž. "Je čas vynést koš," řekl se zlověstným úsměvem, než ho převrátil a vysypal jeho obsah přímo na mě. Kůži mi pokryla břečka a odpadky. Páchlo to hnilobou, jako by to byly zbytky jídla z fotbalového zápasu z minulého týdne. Vyjekla jsem, jak mě v tupé vlně znechucení zaplavila chladná, krutá střízlivost. Otřela jsem si z paže něco, co připomínalo sražený mléčný koktejl, a rozplakala se, když jsem v klíně uviděla červy. Nejdřív moje ráno se Stephanií a teď tohle. Ztratil jsem nervy. Podívala jsem se na Roguea, když se mi do koutku očí zabodly slzy. Uvažovala jsem, jestli vstát a utéct. Měla jsem to udělat. Ale odvaha byla vrtkavá věc, dávala o sobě vědět ve chvílích, kdy si hrdost a vztek podávaly ruce a přilévaly benzín do situace. Vstala jsem, smetí mi při tom pohybu sklouzlo z kůže. Pak jsem se zadívala na Roguea, který vypadal jako složitá směs podráždění, vzteku a... stresu. Tak on se tu chtěl vyřádit s jinou holkou? Hodně štěstí. Chtěla jsem se s ním vypořádat, ale když jsem se na něj vrhla, ta zasraná směs svalové paměti a naděje mi prosakovala póry. Místo toho jsem mu obtočila ruce kolem ztuhlého středu, čímž jsem mu po celém těle roznesla ten hnusný sajrajt. "Jdi do prdele, Rogue Kelly." Zašeptala jsem. Chvíli mě neodstrkoval, jen mě nechal, abych ho objala přesně tak dlouho, jak mi trvalo vydechnout smutek sevřený jako pěst v hrudi. Když mě odstrčil, bylo to kruté odstrčení, které mě poslalo k zemi. Zadek mi s žuchnutím přistál na betonu a já vykřikla bolestí, když si otíral tričko. "Ty hnusná odpadková děvko," vyjel na mě. Slyšel jsem za sebou kroky, a protože jsem nechtěl vidět žádnou krásnou dívku, se kterou by trávil čas, vstal jsem a utekl. Proběhl jsem kolem toho smutku. Přes ostrou bolest v ocasní kosti. Kolem zvuku Rogueova smíchu a mého pukajícího srdce a zamířila jsem rovnou do sprch v tělocvičně.
Kapitola 3
======================== Kapitola třetí ======================== Když jsem se umyl, navštívil jsem sestru podruhé. Soucitně se na mě usmála, než mi podala poslední hromádku oblečení. Přemýšlela jsem, jestli si tam mám začít nechávat náhradní oblečení. Do třídy jsem nešel. Nemělo to smysl. Místo toho jsem šla na jediné místo, které mi stále přinášelo štěstí. Tělocvična byla mým bezpečným místem. Bylo to místo, kde nezáleželo na vašem příjmení a jediné, co jste si museli přinést na žíněnku, bylo vaše tělo. Bylo to místo, kde nezáleželo na tom, kdo jste nebo kolik vydělává váš tatínek. Tvrdá práce tu měla přednost před postavením. Gymnastika byla moje nejoblíbenější věc na světě. Maminka mě tam přihlásila už jako dítě, protože jsem měla spoustu energie. Jako dítě jsem se neustále honila za kluky a lezla po stěnách. Chtěla se nějak vybít, a tak mě přihlásila na měsíční lekce. Pak to bylo dvakrát týdně. Pak denně. Netušila, že se z toho stane moje posedlost. Někdy jsem si říkala, jestli někdy nelitovala, že mě tam vůbec přihlásila. "Dlouho jsme se neviděli," ozval se trenér Michaels ze své kanceláře. Ani se neobtěžoval vstát od stolu, který byl pokrytý papíry, obaly od žvýkaček a flitrovanými trikoty. Přistoupila jsem k němu blíž a přitom si upravila messengerovou tašku výš na zádech. Očima bloudil po mém rozbitém rtu, ale zřejmě usoudil, že mu nestojí za to, aby se mě vyptával, protože na to nic neřekl. Nebylo to poprvé, co se učitel rozhodl přehlédnout nějaký problém na téhle podělané škole. Podíval se na hodiny. "Měla bys být ve třídě." "Hej, trenére," řekl jsem ovšem ovšem a šel jsem dopředu. Byli jsme jedna z mála škol ve státě s gymnastickým programem, hlavně proto, že jsme byli jedno z mála míst s dostatečně vysokým školným, abychom si to mohli dovolit. Trenér Michaels byl jeden z mála dospělých, kterých jsem si vážila. Byl to tvrďák a nedělalo mu problém říct posedlým mamánkům, kteří rádi rozpoutávali na tribunách kočičí zápasy, aby drželi hubu a seděli. Byl nemilosrdný, náročný a jeden z nejlepších gymnastických trenérů v zemi. Pro Smithovu akademii jen ten nejlepší. "Tvoje máma ví, že jsi tady? Nerad bych, aby si dělala starosti o tvou křehkou postavu," řekl trenér Michaels s nechutným úšklebkem. Byl také jedním z mála učitelů, kteří jí tu nelezli do zadku. Máma mě donutila skončit s gymnastikou, než jsem nastoupila do posledního ročníku. Nemohla jsem to dokázat, ale jedna moje část si říkala, jestli to nebyl trest za to, že jsem si zkazila dobrou věc s Dědicovými. Vždycky si zakládala na mém spojení s elitou tohoto města. Přesto mi dávala spoustu výmluv. Dělala si starosti o mé tělo. Měla jsem vypracované svaly - "nevzhledné rozměry na dobře vychovanou ženu" - a měla jsem bolesti kloubů, běžné u většiny gymnastek. Vyčítala mi i práci ve škole. Chtěla, abych se soustředila na zaručené přijetí na Harvard. Ale opravdu? Myslím, že se jí nelíbilo, že jsem v něčem opravdu dobrá. Máma se stala principálkou, protože to bylo něco na práci, ne proto, že by ji nějak zvlášť zajímala výchova budoucí mládeže. Líbila se jí moc, kterou jí to dávalo, přehled o ostatních dobře situovaných rodinách. Bývala královnou krásy. Táta mi jednou řekl, že chtěla být Miss Amerika, ale pak se mnou otěhotněla. To se stává. "Ona to neví," odpověděla jsem upřímně a doufala, že mě nevyhodí. Potřebovala jsem to. Chybělo mi to. "Dobře. Tahle tělocvična je jen pro gymnastky." Trenér Michaels vždycky hrál tuhle zatracenou hru. "To jsi ty?" zeptal se a já cítila, jak se mi stahuje hruď. Chtělo se mi křičet z plných plic, že ano, jsem zasraná gymnastka, a to zatraceně dobrá. Ale měsíce mimo okruh byly ve světě soutěží jako roky. Cítila jsem, jak moje schopnosti den ode dne upadají. Trenér nechápal, proč se tak snadno vzdávám. Ale tehdy jsem na tom nebyla dobře. Máma mě donutila skončit hned poté, co se Rogue rozhodl, že už jich nejsem hoden. Zdálo se, že lítost nad sebou samým převzala vládu. A tak jsem místo odpovědi věnovala trenéru Michaelsovi vyzývavý pohled, který říkal všechno, co jsem nemohla. "Zvedni zadek na kladinu, Livingstone," řekl nakonec tím svým nesmlouvavým tónem, který jsem respektoval. Usmála jsem se a běžela do rohu tělocvičny, kde byla kladina. Sestra Courtney mi na ten den půjčila chlapecké kalhoty s páskem, které se mi hodily na to, co jsem chtěla dělat. Oprášila jsem si ruce od křídy a pak se zvedla na kladinu. Začal jsem jen tak chodit, zahříval jsem si svaly známým pohybem při cestování po čáře. Líbilo se mi vědomí, že mám vše pod kontrolou. Pád záležel jen na mně. Jak rychle, jak vysoko, jak daleko. Jakmile jsem měla zahřáté svaly, protáhla jsem se. Moje napjaté končetiny zasténaly, když jsem narovnala nohy a ohnula se v bocích. Už je to nějaký čas, co jsem to dělala, ale moje tělo znalo postup. Patnáct let svalové paměti se nedalo vymazat během několika měsíců. Jakmile jsem se uvolnila, začala jsem s několika skoky štikou, abych tělo dostala do rytmu. Byl to dobrý pocit vznášet se oběma nohama nad kladinou, ukazovat při výskoku špičkami a ohýbat se v bocích. "Zasraná Stephanie," zaklela jsem, než jsem udělala plnou otočku. Trochu jsem se zadýchala, když jsem balancovala na jedné noze a točila se. "Zasraná škola." S každým přistáním, s každým skokem jsem do sebe bušila frustraci ze všeho. "Zasranej Rogue." Nechala jsem své nádechy přicházet v silných nádeších a pak jsem je cíleně vytlačila zpátky z hrudi. Tam, na kladině, jsem měla vše pod kontrolou. Nemusela jsem se držet zpátky, jako jsem to dělala se šikanisty nebo s mámou. Tam jsem byla silná. Nebyla jsem bezmocná ani znehodnocená. Nebyla jsem odpad. Šla jsem do tělocvičny, abych si to připomněla, a ve chvíli, kdy se moje nohy dostaly do správné pozice, jsem nechala všechny ty kecy vyprchat. Udělala jsem přemet vzad na ruce do rozkročného a s finesou jsem se proletěla vzduchem, než jsem s žuchnutím přistála. Cítila jsem, jak se mi stahují svaly. Cítila jsem, jak mě ráno budou bolet, a líbilo se mi to. Vychutnávala jsem si pocit kladiny pod nohama. To, jak se mi kroutily prsty na nohou a horní část těla mě držela v rovnováze. Udělala jsem další a další a další, jezdila jsem po lajně sem a tam. Při třetím kole jsem málem netrefila přistání. "Nespadni, Jizvo," zašeptala jsem si pro sebe, než jsem se dostala do pozice pro přední přitažení. Byl to jeden z obtížnějších manévrů. Pokaždé, když jsem byla ve vzduchu, jsem nemyslela na to, jak osaměle se cítím nebo jak je moje škola v prdeli. Myslela jsem jen na to, co moje tělo potřebuje udělat, a pak jsem to udělala. "Vyčerpáš se, Livingstone," křikl trenér Michaels ze své kanceláře. Copak nevěděl, že právě o to jde? Vyskočil jsem, schoval tělo a pak ho ještě jednou roztáhl, než jsem dopadl na kladinu. Ale kotník se mi zakymácel, protože jsem se při dopadu neohnul v koleni, abych tlumil náraz. Spadla jsem z kladiny a koleny jsem narazila na podložku. "Sakra," zasyčela jsem. Ale i ten pád byl příjemný, protože jsem ho způsobila jen já. Trenér Michaels byl za chvíli vedle mě a pomáhal mi vstát se zamračeným výrazem ve tváři. "Začínáš být rezavá, ale pořád jsi zatraceně nejlepší gymnastka v mém klubu. Nech si ve skříňce nějaké oblečení a já se na tebe budu dívat skrz prsty, jestli se chceš zítra vrátit během studijní hodiny." Ušklíbla jsem se, když mi při vstávání trochu zaškubalo v kotníku, ale při jeho slovech se můj výraz změnil v zářivý úsměv. "A dej si na to led, Livingstone." "Ano, trenére."
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Zničený Rogue Kelly"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️