Ukradená noc

Kapitola 1 (1)

==========

Kapitola 1

==========

Cas

Světla kasina oslňují už z dálky. Deka diamantů se třpytí v červené, žluté, zlaté a bílé barvě. Ten obraz je jako jedna z těch zasněžených scén na vánočních pohlednicích se stromečkem ověšeným pozlátkem a pohádkovými světýlky, ale ve skutečnosti je to jen kartonová fantazie. Nikdy jsem sníh neviděla. V Jižní Africe moc nesněží. Rozhodně ne v okolí Rustenburgu.

Uvnitř je nekonečný hluk. Den přechází v noc a noc v den. Ať už venku svítí slunce nebo měsíc, pod tlumenými světly zářícími na stropě vypadají všechny hodiny stejně. Hrací automaty cinkají plechově a na přehnaně oblečených billboardech defilují showgirls v umělých pštrosích perech. Ženy podávají automatům mince a točí válci, soustředěné na výherní řadu. Muži popíjející u svých stanovišť rum nebo brandy - oblíbené směsi s Coca Colou tady - zvedají oči, když procházíme kolem.

Jeden z nich zakřičí: "Pěkný zadek." Pumpoval pěstí a dělal hrubé znamení. "Pojď sem a já ti ukážu, kdo je tvůj táta."

Vedle mě se Mint rozzáří, ale vyhýbá se očnímu kontaktu. Už jsem mu řekla, že spolu nebudeme spát. Možná si myslí, že bez přídavku bokem mu nestojím za boj.

Odhodím ho a chystám se projít kolem, když vtom řekne: "Jestli nechceš pozornost, zlato, neměla by ses takhle oblékat."

To mě přiměje zastavit se na místě.

Mint mě chytne za rameno. "No tak, Casi."

Zaujmu před ním široký postoj a opřu si ruce o boky. Úsměv mu sklouzne, koutky úst mu poklesnou jako kornout zmrzliny na horkém slunci. Skvrnitá kůže na jeho tvářích zrudne. Tyrany nikdy nenapadne, že bys na ně mohla vyzrát, když jsou větší než ty.

Několik mužů vlčím hvizdem zazubí. Pozornost způsobí, že můj obdivovatel zavrčí. Muž, který kritizuje můj výběr šatníku, má na sobě khaki košili s mastnou skvrnou na břiše, pomačkané bermudy a dlouhé ponožky v sandálech. K dovršení kompletu má v ponožce zastrčený hřeben.

Nakloním se blíž a řeknu: "Tady máš tip, kovboji. Špatná hláška na balení. Jestli chceš nějakou prdel, zkus se chovat jako slušný člověk." Přejedu ho pohledem. "Protože očividně stojíš o pozornost, podělím se s tebou o další tajemství. Oblékni se tak, jak se sluší a patří."
Vypukne smích. Naši diváci pískají skrz zuby. Chlapík sevře kelímek s mincemi tak silně, až se mu v pěsti udělají důlky.

"Jdeme," řekne Mint a zatahá mě za rukáv bundy.

Setřesu ze sebe Minta a ten hrubý tlusťoch už neexistuje. Ve chvíli, kdy se otočím k východu, není hoden mé energie ani myšlenek. Neplýtvám hněvem ani časem na šmejdy. Jediné, co chci, je dostat se odtamtud pryč. Nesnáším hluk a nikdy jsem nebyla příznivcem hazardu. Ne že bych proti nim v zásadě něco měl. Jen mi to přijde nudné.

"Ještě mi zbývají žetony," řekne Mint. "Co kdybychom si ještě jednou zahráli poker?"

Zrychlím své kroky. "Ne, díky. Musím brzy vstávat do práce."

Červený koberec se zlatavými otisky slunce voní jako zatuchlý popcorn. Před budovou rychlého občerstvení šlápnu na něco lepkavého.

Zakleju a zvednu nohu. Na podrážce sandálu mi uvízne kousek žvýkačky. Skvělé. Tohle rande byla chyba. Nikdy jsem se neměla nechat Mintem unést. Trvalo mu rok, než mě k tomu přemluvil. Proč jsem souhlasila? Protože každý si zaslouží férovou šanci. V každém je něco přitažlivého. Jestli mě však dnešní večer něco naučil, tak to, že vždycky existují výjimky.

Poté, co co co nejlépe setřu žvýkačku z koberce, pokračuji v cestě.

"Takže," řekne Mint a poběží krokem, aby mě dohonil, "moje nové klenotnictví vydělá za necelý rok další milion. Počítám, že si koupím dům v Durbanu." Když neodpovídám, řekne: "Na pláži." Stále se nedočkal reakce, a tak dodal: "Na přední pláži."

Vyrazíme k pokladně, kde klimatizace fouká plnou silou. Po kůži mi přeběhne husí kůže.

"Jo." Zapnu si koženou bundu přes kamizolu. "Mám z tebe radost."

"Ježíši, to je od tebe tak slušné. Většina lidí mi závidí můj úspěch."

Proboha. Copak nechápe, že jsem byla sarkastická?

Protřu si bolavé svaly na krku a zamířím k nejbližší pokladně. Jsem k smrti unavená a bez peněz. Přihlásila jsem se na přesčasy, dělala jsem dvojité směny při vyplňování dokumentů v bankovním archivu, kde pracuju jako pokladní, a pořád cítím napětí v zádech z toho, jak jsem byla celé hodiny ohnutá nad krabicemi papírů. Promarnila jsem drahocenný spánek místo vegetariánských hamburgerů a hranolek s mátou v Sun City, kterému lidé v našem městě, odsuzující hazard, zlověstně říkají Sin City. Což je důvod, proč se hazard odehrává na místě, které dříve bylo na druhé straně jihoafrické hranice, na straně Bophuthatswany. Sol Kerzner neměl na výběr. Když stavěl kasino, byl hazard v Jihoafrické republice nelegální. Bophuthatswana byla od té doby znovu začleněna do Jihoafrické republiky.
Pokladní se zeptá na číslo našeho stolu a předloží účet.

Mint si ji opatrně vezme. "Rozdělíme si to?"

Podívám se na něj. Řekla jsem mu, že si nemůžu dovolit jíst venku. On byl ten, kdo otravoval, dokud jsem se nepodvolila. Je to začínající miliardář.

A víš co? Nestojí mi za mou hrdost. Budiž mi to cennou lekcí, jak nevěřit svým instinktům. Prostě to utnu a uteču.

"Jo," řeknu a vylovím z kabelky bankovku.

Vytáhne telefon a otevře aplikaci kalkulačky. Nemůžu tomu uvěřit.

"Je to dvě stě a něco," řeknu. "Dáme každému jen padesát, abychom pokryli spropitné."

Ušklíbne se na pokladní, aby odhadl její reakci, a má aspoň tolik slušnosti, že se tváří trochu rozpačitě.

Poté, co vyťuká celkovou částku do svého telefonu, podrží mi displej, abych viděla rozdělenou částku.

Sto deset randů a padesát jedna centů.

Nechápavě sleduji, jak podává pokladní kreditní kartu a říká jí, aby si tuto částku vzala. Lakomý parchant. Zaplatím svůj díl a nechám poslední stovku na spropitné. Už jsem obsluhoval u stolu. Je to těžká práce. Navíc je mi líto servírky, která si v kasinu neustále stahuje svou skrovnou uniformu, aby si zakryla zadek.

Kapitola 1 (2)

"Když už jsme u toho," řekne, zatímco čeká, až se připojí automat na kreditní karty, "asi bychom si měli rozdělit benzín a opotřebení."

Čelist mi klesne o další centimetr. "Opotřebení?"

"Za auto," řekne a vezme si zpátky kartu. Když se zamračím, dodá: "Však víš, za opotřebení pneumatik a motoru."

"Já vím, co je to opotřebení."

Jeho úsměv je samý zub. "Dobře. Počítám, že padesátka by to měla pokrýt." Musel si všimnout nedůvěry v mé tváři, protože nejistým tónem pokračuje: "Za to, že jsem tě sem dovezl. Údržba mého auta je drahá."

Tváře mi rozpálí vztek, když požádám pokladní o rozměnění padesátky. Podává mi je se soucitným pohledem. Mint si padesátku vezme a úhledně ji zasune do peněženky.

Nečekám, až si Mint vezme účtenku, kterou prý potřebuje pro daňové účely. Nejspíš by v daňovém přiznání lhal a tvrdil, že šlo o pracovní večeři. Vypotácím se z prostoru rychlého občerstvení do haly a jdu rychleji, než mi dovolují vysoké podpatky. Než mě Mint dožene, jsem už u vlaku, který dojíždí na parkoviště.

Naštěstí vlak zastaví hned a my nastoupíme k dalším dvěma ubožákům, kteří nemají štěstí a odjíždějí ve dvě ráno.

"To byla sranda," říká Mint. "Měli bychom si to zopakovat."

Posmívám se a dívám se z okna. Je léto, ale fouká chladný vítr a na střechách aut je rosa. Zachvěju se, když vystupujeme na třetím parkovišti a přecházíme přes tiché, téměř prázdné prostranství k jeho porsche.

Odemkne auto, naskočí a čeká, až ho budu následovat. Ještě si zapínám bezpečnostní pás, když jede pruhem palem k výjezdu.

Ticho mezi námi je trapné, ale jsem vyčerpaná a vděčná, že nemluví. Opřu si hlavu o opěrku a zavřu oči.

"Ahoj." Šťouchne do mě loktem. "Asi bys na mě měla mluvit, abych neusnula."

Cesta do Rustenburgu je temná a tichá. Prochází venkovskou oblastí a je nechvalně proslulá smrtelnými nehodami kvůli opilým řidičům nebo kravám, které přebíhají silnici. Za deset minut narazíme na starou hranici a pak je to dalších třicet do města.
"Jestli chceš, budu mluvit," řekne.

S povzdechem otevřu oči. Dostat se domů živí je v zájmu nás obou, a tak ho nechám, aby se pochlubil svou poslední investicí, koněm, který mu na příštím červencovém dostihu v Durbanu vyhraje majlant.

Ve zpětném zrcátku se mihne pár světel. Přimhouřím oči nad jejich jasem.

"Ten kretén jede s rozsvícenými světly," řekne Mint a zamračeně si upraví zpětné zrcátko. "Lidi dneska vědí o řízení úplný hovno. Člověk by přísahal, že si všichni kupujou řidičáky na černým trhu, místo aby skládali zkoušky."

Sleduju světla. Postupují příliš rychle. Jsme na jediné silnici bez krajnice a s příkopem po straně. Vnitřnosti se mi svírají, když vozidlo za námi zmenšuje vzdálenost.

"Nech ho projet," řeknu Mintovi. Ten řidič je bezohledný. Mít ho v patách je nebezpečné.

"Jako čert." Podívá se do zrcátka. "Dodržuju rychlostní limit. Musí zpomalit."

Vozidlo je dost blízko, takže rozeznám, že je to červený náklaďák Hilux.

"Mátový." Sevřu okraje sedadla, když se řidič přiblíží tak blízko, že přísahám, že nám narazí do nárazníku. "Tohle není kohoutí zápas. Zpomal a nech ho projet."

"Klídek. Nemusím zpomalovat. Nepřekročil jsem povolenou rychlost."

Ne, jedeme rychlostí osmdesát kilometrů v hodině po tmavé, opuštěné silnici a blokujeme netrpělivého řidiče za námi, který nemůže předjíždět v zatáčce ani na plné bílé čáře.

Přední světla pohasínají a blikají.

"On na mě kurva bliknul," řekne Mint.

Kousek před námi je zasazená značka, kde je širší krajnice a my můžeme zajet na vedlejší.

"Prostě uhni," řeknu a ohlédnu se, ale kvůli oslňujícím světlům nedokážu rozeznat, jestli je řidič sám.

Mint zakleje, ale udělá, co mu navrhnu. Nasadí blinkr, zpomalí, přejede doleva a jede hlemýždím tempem. Zatajím dech, když mě náklaďák předjede. Když před námi projedou koncová světla, skoro si s úlevou odfrknu, ale náklaďák uhne doleva a zastaví. Mint šlápne na brzdy a spálí pneumatiky. Náhlé zastavení mě vymrští dopředu. Bezpečnostní pás se mi zařezává do hrudníku, jak se rukama opírám o palubní desku, abych se zachytila.
"Co to...?" Mint zamumlá a hlas mu ztuhne úzkostí.

Do žeber se mi zabodne strach. Zločin není v naší oblasti nic neobvyklého. Zloději si ve tmě počíhají na lidi, kteří vyhráli velké peníze v kasinu, nebo na lidi s nablýskanými auty, vozy jako Porsche.

Polknu. Jsme v prdeli. Dneska tu umíráme. Proč jsem se nechal Mintem přemluvit k rande navzdory svému nejlepšímu úsudku?

Dveře řidiče se otevřou. Na asfalt dopadne černá bota. Muž, který vystupuje, musí složit svého dvojníka. Díky jeho velikosti a šířce se můj strach stupňuje. Nemůžeme jet dál. Odřízl nás.

"Couvněte," řeknu a hlas mi stoupá v panice.

Mint hodí zpátečku, ale netrefí se a převodovka si se skřípěním stěžuje.

"Zpátečku!" Řeknu znovu a podívám se za sebe, abych zkontrolovala, jestli je silnice stále volná.

Příkop! Díky zatáčce na silnici je přímo za námi. Jestli Mint zařadí zpátečku, nabourá auto. Zdá se, že mu to dochází ve stejnou chvíli jako mně. Stočí volant doprava, ale mezi příkopem a náklaďákem není dost místa na otočení. Řadicí páka znovu proklouzne a motor se zastaví.

Sakra.

Mint pevně sevře volant, když muž zastaví vedle nás. Má na sobě tmavě modré džíny a černou koženou bundu. Obličej má nad oknem, příliš vysoko, abych ho viděla. Vteřinu se nic neděje a já se hloupě modlím, aby ten muž prostě zmizel, ale pak zaklepe na okno hlavní zbraně.

Únava se vypaří a po těle mi vyrazí pot.

Ťuk, ťuk.

Zírám na černou hlaveň pistole a vzpamatovávám se právě ve chvíli, kdy Mint stiskne tlačítko, aby spustil okno.