Kapitola 1 (1)
| | | |======================== Kapitola 1 ======================== Jediné, na čem se všichni ve Wychcomb St. Mary shodli, bylo, že Mildred Hoggettová nemá nic za lubem. "Přistihla jsem ji, jak šmejdí v poštovní tašce," zašeptala pošťačka a posunula se na místo blíž k ostatním dámám v čekárně u lékaře. "Slyšela jsem, že se dívala do bankovní knížky paní MacArthurové," svěřila se učitelka tónem skandálního potěšení. "Proč si nemohla najít nějakou jinou vesnici, kde by se usadila?" lamentovala předsedkyně Ženského institutu. "Chápu, že sehnat dobrou pomoc je od války téměř nemožné, ale slečna Pickeringová si jistě mohla najít někoho jiného. Není důvod, abychom mezi sebe přiváděli takový živel." Doktor James Sommers, který tento rozhovor zaslechl, když odcházel z vyšetřovny a chystal se zavolat dalšího pacienta, si soukromě pomyslel, že pokud je tahle paní Hoggettová takovou hrozbou, mohli by si dobří lidé z Wychcomb St. Mary klidně najmout někoho jiného, kdo by jim zametal salony a utíral prach z cihliček. Ale tradice nařizovala, že služebná, kterou zaměstnávala stará, popudlivá slečna Pickeringová, sloužila jako "denní žena" i v několika dalších domácnostech ve vesnici. Obecně se to považovalo za mimořádně rozumné opatření, a i kdyby tomu tak nebylo, našlo se jen málo lidí, kteří by si troufli Edith Pickeringové odporovat. Slečna Pickeringová si dělala přesně to, co se jí zlíbilo, a pokud to znamenalo dovážet si z neznámých končin potížistky, budiž. Sám James poslušně najal paní Hoggettovou, aby třikrát týdně ráno uklízela ordinaci. James si odkašlal, ale tři ženy v čekárně si ho zřejmě nevšimly. "Kéž by tu byl někdo, s kým bychom si mohli promluvit. V obyčejné vesnici by člověk mohl požádat farářovu ženu, aby zasáhla," řekla pošťačka truchlivě. Vysmrkala se a James poznal počínající příznaky zimního nachlazení, které se prohnalo vesnicí. To by ho alespoň zaměstnalo. "Ha! Paní Griffithsová se sotva drží při životě," řekla učitelka a pro zdůraznění zabušila holí do zeleného linolea. "Člověk se jí nikdy nechce na nic zeptat. Chudák farář." "A ty děti. Jsou dokonale divoké." "Když ne Mary Griffithsová, tak kdo? Někdo musí něco udělat." Všechny tři dámy najednou otočily hlavy k Jamesovi, který stál ve dveřích. "Doktorko Sommersová," zvolala poštmistrová a tleskla rukama. "Vy jste ten pravý..." "Další pacient!" řekl rychle. Nepřijel do této vesnice, aby sloužil jako prostředník v mezistranických hádkách. Obkládal zlomené končetiny, předepisoval masti a měřil teplotu. Dodržoval pravidelnou pracovní dobu, vyhýbal se jakýmkoli lidským kontaktům složitějším než odpolední čaj a před spaním si přesně třicet minut četl. To bylo to nejbližší, co dokázal během šíleného pocitu nedůvěry, který provázel konec války, dát dohromady - byl naživu, Anglie byla stále Anglií, všechno ostatní se jistě časem vyřeší samo. Zbývalo mu jen udržet si křehké zbytky zdravého rozumu - a proboha, nehodlal je pustit, aby se mohl po kolena ponořit do vesnických hádek. Když však příští týden přistihl paní Hoggettovou, jak se přehrabuje v záznamech pacientů, zatímco by měla zametat čekárnu, uvědomil si s pocitem sílící zkázy, že to nemůže nechat být. To ho opravdu velmi rozčílilo, protože James chtěl jenom sklonit hlavu a odvrátit zrak od jakékoli nepříjemnosti, a ona ho tady prakticky nutila k akci. Se zaťatými zuby muže, který se vrhá do boje, požádal uklízečku, aby přišla do ordinace. "Zavřete dveře, prosím," řekl. "A jéje, já mám být poslána do Coventry, že?" zeptala se s výrazem školácké rozpustilosti, který nebyl na místě na její obyčejné tváři středního věku. "Nic takového," řekl. "Nemohu vás nechat nahlížet do záznamů pacientů, takže i když chválím vaši snahu o důkladný úklid pokoje, není třeba uklízet uvnitř kartotéky." "Nevím, o čem to mluvíte," řekla paní Hoggettová. "Tu skříňku necháváte zamčenou." Teď už byl James vyloženě podrážděný. Záměrně volil taková slova, aby se vyhnul přímému obvinění, které by je oba jen umrtvilo. Předpokládal, že se přizná k přehnanému uklízecímu úsilí, slíbí, že už skříňku neotevře, a bude mu vděčná, že ji ušetřil trapasu. Tohle z její strany nebyla férová hra. "Já tu skříňku opravdu zamykám," řekl vyrovnaně. "Předpokládám, že ten mechanismus je vadný. Postarám se o jeho opravu." Rozhodl se, že od té chvíle bude mít klíč od skříně bezpečně v kapse. Nadechl se a pokračoval. "Vím, že pocházíte z Londýna, ale na malé vesnici je důležité, aby si lidé zachovali i tu trochu soukromí, kterou si mohou dovolit. Už takhle se všichni pleteme jeden druhému do řemesla." Připadal si jako podvodník, když říkal my, jako by sem patřil víc než ona, i když pravda byla taková, že byl skoro stejný nováček jako paní Hoggettová. Oba přišli do Wychcomb St. Mary jako zvířata, která po bouři hledají úkryt - ona poté, co jí vybombardovali londýnský byt, on poté, co ho válka připravila o mnoho jiných schopností. "Musíme se navzájem držet v odstupu, ať už to zvládneme jakýmkoli drobným způsobem. Udržuje to klid, rozumíš." James dobře věděl, že každý má tajemství, která by měla zůstat utajena. Kámen v té nejkrásnější, nejlépe udržované zahradě skrýval věci, o kterých bylo lepší nevědět - nejlépe, aby ten kámen každý vůbec nezvedal. "Rozumíš?" zopakoval. Neodpověděla, ale on doufal, že jeho slova poslouží jako varování. Nebyla. Krátce nato si všiml, že obsah jeho lékárničky - ne té v ordinaci, ale té nahoře v umývárně vedle ložnice, kde paní Hoggettová neměla co dělat - byl nenápadně přerovnán. Vymyslel si sotva uvěřitelnou výmluvu a oznámil uklízečce, že její služby už nepotřebuje. Nezasloužila si takovou zdvořilou fikci, ale James byl odhodlaný zachovat iluzi, že ve vesnici není nic v nepořádku.
Kapitola 1 (2)
Přesto si nepříjemně uvědomoval, že paní Hoggettová sice už možná neslídí v jeho vlastních skříních, ale téměř jistě slídí v cizích. Krátce zvažoval, že by měl povinnost říct to jejím dalším zaměstnavatelům, ale dospěl k závěru, že nejlepší bude nechat spící psy ležet. Kromě toho ten rozhovor, který zaslechl v čekárně, naznačoval, že o sklonech uklízečky všichni dobře vědí. Možná to vůbec nebyl problém. Snad všechna znepokojivější tajemství zůstanou skryta před zraky. James si nemyslel, že by měl dost duševních sil na to, aby se vyrovnal s nějakým neštěstím, které by bylo dramatičtější než rozbitý šálek. A tak když se James dozvěděl, že paní Hoggettová byla nalezena mrtvá pod schody ve Wych Hall, měl pocit, že jeho pečlivě budovaná iluze klidu je v troskách. Jako obvykle se mu zdálo o válce. Tentokrát však do jeho klidného domova pronikl pach minometů a krve, ulice Wychcomb St. Mary byly posety pruhy masa a mrtvými těly. Když se probudil, přál si, aby vůbec nespal. *** PO TÉMĚŘ DESÍTI letech života z kufrů to Leo Page uměl na jedničku. Věděl, že se mu do kufříku na holení úhledně vejde náhradní revolver, a když si oblečení pevně sroluje, vejdou se mu do jediného kufříku čtyři košile a kalhoty a ještě se mu tam vejde kniha, kterou si nikdy nestihne přečíst. Stejný výtisk Middlemarchu vezl do Vídně, pak do Káhiry a zpátky do Anglie, aniž by se dostal přes první kapitolu. Možná se to teď, když byl v Londýně, změní, i když bylo těžké představit si budoucnost, která by zahrnovala čas na čtení něčeho jiného než spisu. Když mu přišel telegram, který ho volal zpátky, napadlo ho, jestli už není čas sehnat si byt a cokoliv, co se do bytu dává. Povlečení. Rychlovarnou konvici. Možná kočku. Podrobnosti o tom, jak lidé žijí v době míru, mu byly nejasné. Byl prosinec 1946 a on od začátku roku 1937 nestrávil na stejném místě víc než měsíc. Když vyšel z nádraží Victoria Station, zjistil, že město je zahaleno hustou, špinavou mlhou, která zakrývala mezery v panoramatu, kde byly budovy zasaženy německými bombami. Jít v takovém počasí pěšky i na krátkou vzdálenost k cíli cesty byla nevábná vyhlídka, a tak si zavolal taxík a v pravý čas se ocitl v jedné nenápadné ulici. Jediné, co odlišovalo číslo 27 od budov, které ho obklopovaly, byla mosazná tabulka u dveří s nápisem "Malvern Shipping and Surety". Leo smekl klobouk před vrátným a nastoupil do starého zchátralého výtahu. V šestém patře vystoupil a začal se prodírat polorozpadlými chodbami, dokud nedorazil k apartmá, které bylo jeho cílem. Tmavovlasá brunetka o několik let mladší než on vzhlédla, když se k ní přiblížil. Seděla u stolu, na němž bylo jen černé bakelitové sluchátko, pero, kalamář a kalendář. Nevýrazně si ho prohlížela, než zformovala tenké rty do něčeho, co mu chvíli trvalo, než si vyložil jako úsměv. "Čeká na vás, pane Pagei." Tohle byla nová agentka, která si hrála na sekretářku. Krátce přemýšlel, co se stalo s tou předchozí - byla v terénu? Mrtvá? Zkompromitovaná? Zavrhl tu myšlenku. Přemýšlet o osudech lidí v jeho branži bylo pro sychravé podzimní odpoledne příliš pochmurné. "Zavři dveře, Page." Sir Alexander Templeton sotva vzhlédl od stohu papírů na svém stole. Byl to urostlý muž s vlasy, které se mu na hlavě posunuly dál pokaždé, když ho Leo viděl. Vypadal, jako by měl spíš hýčkat vnoučata na kolenou a rozdávat bonbony, než organizovat mezinárodní špionáž, ale Leo věděl, že Templeton na svém vzhledu tvrdě pracuje. "Dobrá práce v Káhiře." "Děkuji, pane." Zmařil jeden atentát a podnítil docela jiný, a pak celou záležitost udělal tak, aby vypadala jako milenecká hádka, což musel každý uznat, že bylo hezké. Odolal nutkání vyleštit si nehty na klopě. "Posaďte se." Leo seděl, kufr opřený o nohu jedné ošuntělé židle. Někdo si dal záležet na tom, aby i nábytek vypadal nevýslovně, jako by patřil do sídla skromné přepravní firmy. Otlučený stůl, nesourodé židle, fotografie - nepochybně cizích lidí - v laciných plechových rámečcích, saze v oknech ještě zpola zakrytých zatemňovacími závěsy: nikdo by nehádal, že Templeton je významný nebo mocný muž. Leo by se vsadil o padesát liber, že se Templeton při zařizování tohoto pokoje velmi bavil. Templeton konečně vzhlédl. "Jednomu chlápkovi, kterého jsme sledovali, se dole pod schody objevila mrtvá charwoman. Šílená nepříjemnost, všude policie, musel se snažit, aby si mysleli, že to byla nehoda. Nemám rád, když se objevují mrtvoly, když se snažíme být nenápadní." "Ne, pane." "Podle soudního lékaře si vzala tolik veronalu, že by z toho padl hřebec, a zapila to čistým ginem. Pak se pro jistotu vrhla ze schodů na mramorovou podlahu." Leo si odfrkl nad nešikovností toho všeho. "Tak to není profesionální práce." Templeton si odfrkl. "Možná se nějaký agent bavil tím, že z toho udělal krvavý nepořádek." "Čí dům?" "Plukovníka Bertrama Armstronga. Jeden z těch, které jsme podezřívali, že Němcům podali pomocnou ruku v Dieppe. Zalíbilo se mu hrát si na venkovského gentlemana na hromádce po předcích, ale pořád je ve správní radě ocelárny, kterou vlastnil jeho otec. Důvěrné informace o britské výrobě oceli se objevily na velmi nechutných místech a já bych zatraceně rád věděl jak. Zúžil jsem okruh podezřelých na pár lidí a upřímně řečeno, Armstrong se mi zdá nejméně pravděpodobný - líný starý bastard. Kdyby nebylo Dieppe, tak bych ho ignoroval. Chtěl bych, aby měl Armstrong dost provazu, na kterém by se mohl oběsit, což je zatraceně nepravděpodobné, když se všude kolem něj plazí Scotland Yard."
Kapitola 1 (3)
"Aha," řekl Leo. Pravděpodobně jeden z Armstrongových mužů podstrčil Armstrongovi a dalším podezřelým falešné informace. Byla to běžná strategie: několik lidí podezřelých z úniku tajemství dostalo informace, které se lišily jen nepatrně, někdy jen o jedinou číslici nebo odlišný typ písma. Zpravodajské služby pak čekaly, která verze se začne objevovat tam, kam nepatří. Nebyla to taktika, která by dobře fungovala na profesionální špiony, ale oklamala amatéry - hvězdopravé idealisty bez řádného vedení, chamtivé spekulanty a další různé blázny. Templeton si dlouze povzdechl. "Možná to ani není Armstrong sám. Mohl by to být kdokoli, kdo má přístup k jeho dokumentům. Může to být sekretářka, může to být hospodyně, a v takové malé vesnici to může být zatraceně kdokoli, když si lidé navzájem chodí do domu a z domu." Muž si stiskl špičku nosu. "Mizerná místa, vesnice. Mám agenta, který se vydává za jeho služebnou, ale jestli se tu a tam objevují mrtvoly, musíme to zarazit hned v zárodku. Přitahuje to příliš mnoho pozornosti." Leo se zarazil. "Ty už tam někoho máš?" Situace, jak ji Templeton popsal, si sotva zasloužila jednoho agenta, natož dva. Leo obvykle pracoval sám, a to v zahraničí. Tohle bylo na hony vzdálené typu práce, kterou rád považoval za svou specializaci, a právě kvůli tomu byl povolán zpět? "Co přesně potřebujete, abych udělal?" zeptal se pomalu. "Ujistěte se, že v Cotswoldsu nepobíhá nějaký sériový vrah nebo vraždící kočičí lupič. Udělej cokoli, aby si Armstrong myslel, že se mu policie nechystá prověřovat jeho podnikání." Odmlčel se a podíval se Leovi přímo do očí. "Je to hlídací brief." Templeton moc dobře věděl, že "udělat cokoli" a "sledovací brief" jsou zatraceně protichůdné instrukce. Za války nad tím všichni přivírali oči, ale válka skončila. "Pozorovací brief," zopakoval Leo. "Uklidni se, Pagei. Nechci po tobě, abys vraždil Angličany na britské půdě." Templeton si pohladil knír. "Mohla by to být pro tebe příjemná změna po několika posledních letech. Malinká vesnička, přímo na okraji Cotswolds, asi hodně malebná nebo co. Wychcomb St. Mary. Skoro jako dovolená pro tebe. Nemáš ve Worcestershiru nějaké známé?" "Ne," odpověděl jsem. Leo svraštil čelo. "Pane?" Oba věděli, že nemá žádné lidi. Žádné rodiče, žádné sourozence, ani zbloudilou panenskou tetu. A pak mu došlo, co tím Templeton myslel. "Ne," zalhal, protože to mu šlo nejlépe. "Nebo ten chlapík umřel?" Templeton zamručel a ignoroval Leovo zapírání. Ten chlapík byl kolega, krátce milenec, v současnosti kostlivec na hřbitově ve Francii. Ale o to nešlo. Šlo o vydírání a málokdo věděl, jak to funguje, lépe než Leo Page. Možná ho Templeton nechtěl vydírat, ale tajemství byla Leovým obchodním artiklem. Vypátral je a pak je použil, aby přiměl lidi chovat se v zájmu krále a země. A pokud to vyžadovalo trochu vydírání a smrti, pár zničených životů a pár dalších navždy změněných, budiž. Umět se starat o takové věci byla příjemná věc, kterou Leo nikdy neměl tu čest pozorovat. "Tak tedy Wychcomb St. Mary," řekl s upjatým úsměvem. "No tak, Page, nechovej se tak," řekl Templeton způsobem, který mu nejspíš připadal odzbrojující. "Chci tím jen říct, že nikdo z nás nehraje zrovna podle přísného dodržování zákona." "Rozumím, pane," podařilo se Leovi se zaťatými zuby. Přísné dodržování zákona, nebo dokonce laxní dodržování zákona, mu bylo úplně jedno. Záleželo mu na tom, že Templeton má zjevně vlastní agendu a nesdílí s Leem ani desetinu z ní. "Poslouchej." Templeton natáhl Leovi krabičku cigaret a ten si jednu vzal. "Takhle to je. Teď, když skončila válka, mluví o tom, že nás sloučí s MI6. Jestli se to stane, tak končím. Jsem příliš starý na to, abych hrál na cizí strunu." Leovi se to ani trochu nelíbilo. Neměl talent na sentiment, ale Templeton byl jedinou stálicí v jeho životě od chvíle, kdy ho ten muž před půl životem vyhrabal z bristolského vězení. Leo si uvědomoval, že ke staršímu muži chová nejasné synovské city, přestože za celá ta léta mezi sebou pravděpodobně nepronesli víc než tucet upřímných slov a mimo tuto budovu se viděli jen zřídka. Nebylo mu příjemné pomyšlení na to, že by se stařík po zatraceně dlouhých třiceti letech práce, ke které by se nikdo se zdravým rozumem neupsal, nechal vyhodit na dlažbu. Přesto měl Templeton od poslední války nad tímto malým špinavým koutem mezinárodní špionáže volnou ruku a Leo měl tušit, že tohle uspořádání nemůže trvat věčně. Ale na okraji Leova vědomí - nebo dokonce svědomí, pokud se tak dá nazvat jeho moly prožraný smysl pro povinnost - hlodalo ještě něco jiného: nejasné znepokojení nad myšlenkou, že by měl jednat na základě informací někoho, komu věřil méně než Templetonovi. Leo byl zbraň a představa, že by na něj mířil někdo cizí, mu byla lhostejná. Leo si zapálil cigaretu a dlouze z ní potáhl. "Takže naším cílem je, aby MI6 zapomněla, že vůbec existujeme," řekl. "Chcete létat pod radarem, dokud se byrokracie nepřesune k řešení nějakého jiného problému. Což znamená, že buď z britského ocelářského průmyslu uděláme něco, co vypadá, jako by ho řídili sboristé, nebo jim celý případ předložíme zabalený správně a pevně a budeme doufat, že budou příliš vděční na to, aby se obtěžovali nás rozebrat." "Přesně tak," řekl Templeton a Leo pocítil, jak se mu v zaprášených místech srdce pohnulo něco trapně podobného oddanosti. "Věděl jsem, že to pochopíš."
Kapitola 2 (1)
| | | |======================== Kapitola 2 ======================== Leo vystoupil z vlaku a ocitl se ve scéně, která by za téměř jakéhokoli jiného počasí vydala na slušnou pohlednici. Kdyby bylo na stromech listí nebo na zemi sníh, mohl Wychcomb St. Mary představovat lákavou, i když trochu předvídatelnou vyhlídku. Ale teď se stromy zvedaly z pusté země a mávaly holými, vřetenovitými větvemi do olověné oblohy. Budovy, které viděl z nástupiště, byly postaveny z cotswoldského kamene, který měl mít teplou medovou barvu, ale po letech vystavení sazím a vlhku zchátral do popelavě šedé. Svět byl hnědý a šedivý a dokonce i lidé, kteří se pohybovali po nástupišti, byli oděni do vybledlých stínových odstínů. To je dobře, pomyslel si. Bylo to příjemné a vhodné, vhodné pozadí pro práci, kterou musel dělat. V čemkoli veselejším by si připadal jako smrtka na vesnické slavnosti. Když však kráčel hlavní ulicí směrem k hostinci, zarazil ho zvuk vánoční koledy, která hrála v rozhlase v jednom z obchodů. K čertu s tím. Věděl, že je prosinec, ale uprostřed rozčilení nad Templetonem a spěchu, aby se vybavil na tenhle případ, si tak docela neuvědomil, že bude v Anglii na Vánoce. Budou tam mleté koláče a svařené víno; bude muset být veselý, pomáhej mu nebe. Možná bude mít štěstí a tenhle případ uzavře dřív, než se lidé opravdu dostanou do varu. Prohlížel si ulici a hledal další důkazy vánočního veselí stejně ostražitě, jako by hledal nepřátelské odstřelovače. Ve výloze papírnictví visel papírový řetěz, propletené smyčky červené a zlaté barvy. Leo potlačil šílené nutkání vejít do obchodu a strhnout ho a oznámit, že Wychcomb si sváteční papír nezaslouží. Došlo tu k vraždě, nebo přinejmenším k podezřelé sebevraždě. Tohle bylo místo smrti; nijak se nelišilo od všech ostatních míst, kam byl Leo za posledních deset let poslán. Ve vlaku se seznámil s výpověďmi svědků. Zesnulá Mildred Hoggettová byla charwoman, která žila s párem starých paní na okraji vesnice. Obě staré dámy, slečna Pickeringová a slečna Delacourtová, neměly dost práce, aby uhlířku zaměstnaly, a tak trávila dopoledne úklidem jiných domů, včetně domů lékaře, faráře a plukovníka. V noci, kdy zemřela, byla najata na několik hodin navíc v plukovníkově domě Wych Hall, aby pomohla jeho hospodyni a služebné při slavnostní večeři. Mezi hosty tohoto večírku byly dvě panny, s nimiž oběť žila, jejich dospívající schovanka, vikář a vikářova manželka. Večeře se zúčastnil také plukovníkův tajemník, který bydlel ve Wych Hall. Lékař byl před jídlem přítomen v obývacím pokoji, ale byl odvolán na ležící hostinu, na kterou šla i plukovníkova hospodyně, protože nová matka byla její sestra. Večeře proběhla bez událostí. Na konci jídla, když hosté opouštěli stůl a postupovali směrem k obývacímu pokoji, bylo u paty schodiště nalezeno čerstvě mrtvé tělo oběti. Všichni hosté tvrdili, že neviděli nikoho, kdo by se sám vytratil, ale všichni se shodli na tom, že téměř každý z nich měl možnost jít nahoru po schodech pod záminkou použití umývárny v patře a že taková nepřítomnost mohla projít bez povšimnutí. Při pitvě se zjistilo, že oběť nedávno požila více než dvojnásobek obvyklé dávky běžně předepisovaného barbiturátu. Měla také několik pohmožděnin, které odpovídaly pádu ze schodů, ale koroner nemohl vyloučit ani úder do hlavy pověstným tupým předmětem. Žádný ze svědků nedokázal naznačit možný motiv, ani si nikdo z nich nemyslel, že by paní Hoggettová měla nepřátele. Leo se tomu skutečně nahlas zasmál, čímž si vysloužil ostrý pohled druhého muže ve vlakovém kupé. Když se procházel po hlavní ulici, přemýšlel, kolik lidí, které míjel, mělo blízké, kteří by je vesele zavraždili, kdyby k tomu měli jen půl šance. Obecně vycházel z předpokladu, že jediným faktorem, který lidi zdržuje od všeobecného vraždění, je strach - ze šibenice, ze zatracení, z toho, že si o nich sousedé myslí, že nejsou úplně milí. Wychcomb St. Mary měl jediný hostinec Rising Sun. Leo dal své vlastní jméno kypré ženě, která stála u vchodových dveří. Koneckonců šlo jen o hlídání - pokud si člověk vykládal slovo "hlídání" jako "sledování někoho z hlavně revolveru" - a bylo nejlepší občas použít vlastní jméno, aby všechny stopy po Leu Pageovi nezmizely úplně z mapy. Každý, kdo by se zajímal o jeho minulost, by zjistil, že jde o bezvýznamného funkcionáře v jednom z méně významných úřadů ministerstva zahraničí s nevýrazným válečným rejstříkem a zájmem o pozorování ptáků, který ho přivedl na dovolenou na podivná místa. Leo pociťoval k této verzi Leonarda Page jakési láskyplné rozpaky. O samotě v pokoji si Leo vybalil kufr, náhradní revolver schoval na vršek skříně a Middlemarch úhledně položil na noční stolek. Pak se převlékl z městského oblečení do manšestrových kalhot z druhé ruky a tvídového kabátu, který si včera koupil v Londýně po instruktáži, zastrčil si do náramenního pouzdra svou oblíbenou pistoli a vrátil se ven, aby našel vraha. *** Paní HOGGETTOVÁ BYLA mrtvá už více než týden, než se konal pohřeb. Nejdřív proběhlo vyšetřování, pak nastaly nejasnosti ohledně toho, zda je příslušný Scotland Yard, nebo místní policie. Tato hádka skončila tím, že ani jeden z orgánů neudělal vůbec nic, což bylo z hlediska Jamese jen dobře. Dobře si uvědomoval, že zbytek vesnice je ve stavu nadšené zvědavosti, zda smrt té ženy byla nehoda, sebevražda, nebo dokonce - tady hlasy drben klesly do vzrušeného šepotu - vražda. Tohle bylo zdaleka největší vzrušení, jaké vesnice zažila od incidentu s krádeží ovcí v roce 1935.
Kapitola 2 (2)
James se domníval, že by měl chtít, aby bylo spravedlnosti učiněno zadost, že pokud byla paní Hoggettová skutečně úmyslně poškozena, měl by chtít, aby byl její vrah nalezen a potrestán. Ale zdálo se, že jeho morální kompas je špatně seřízený - mohl si to přidat na seznam neviditelných válečných zranění - a neviděl důvod, proč by se tou záležitostí měl příliš zabývat. Pokud byla paní Hoggettová zabita, pak to možná bylo proto, že se při svém slídění dozvěděla něco nebezpečného. Jistě bylo nejlepší, aby takové nebezpečné tajemství zůstalo hluboko pohřbeno, aby se všichni mohli vrátit ke svým běžným životům. Věděl, že je to jen jeho mysl, která se zoufale chytá statu quo, ale vědomí, že tomu tak je, tu touhu nijak nezmenšilo. Zpoždění mělo za následek, že než se všichni shromáždili kolem čerstvě vykopaného hrobu a poslouchali, jak farář říká všechny obvyklé věci, už byli víceméně po prvotním šoku. Když se James podíval na jejich tváře, připadalo mu, že vypadají spíš znuděně než truchlivě. Tohle byla přece ta nudná část smrti, postávat v chladu a voda z vlhké hlíny prosakovat do bot. Možná jim na paní Hoggettové prostě nezáleželo natolik, aby truchlili nad jejím odchodem - byla to sotva milovaná postava. Nebo to možná bylo tím, že se všichni v průběhu války smířili se smrtí; všichni ztratili lidi v bitvách, při náletech a na potopených lodích. Dokonce ani Edith Pickeringová a Cora Delacourtová, které žily s paní Hoggettovou, nevypadaly nijak strašně dojatě, ale na druhou stranu měly ve ztrátách lidí značnou praxi, protože zažily poslední dobu, kdy se svět rozhodl vyvraždit celou generaci. Vedle Cory a Edith stála Wendy, jejich svěřenkyně, která v ponurém oblečení a klobouku, jenž vypadal starší, než byla, vypadala ještě víc jako otrhanec než obvykle. Stál tam plukovník Armstrong a vedle něj Edward Norris, jeho tajemník. Farářova žena stála někde za Jamesem a polohlasem se snažila krotit své děti. Hřbitovem se proháněl vítr a James si ovinul tlumič těsněji kolem krku. Pomyslel si, že paní Hoggettová by mohla být potěšena, kdyby viděla, jak se velcí a dobří z Wychcomb St. Mary takhle mrznou. Určitě by se jí ta pozornost líbila. Tyto nelaskavé myšlenky byly přerušeny, když se staly tři věci najednou. Polly Griffithsová, farářova dcera, se vymanila z matčina sevření a rozběhla se přes hřbitov. Plukovník Armstrong, který se poslední čtvrt hodinu tvářil znuděně a distingovaně, jako by si byl jistý, že jeho přítomnost pozvedne tón shromáždění, se najednou napřímil a nasál vzduch, který James slyšel i přes sykot větru. A James zahlédl cizince, jak sedí na náhrobku, v ruce skicák a tužku a zjevně kreslí kostel. Cizinec měl klobouk stažený nízko nad čelem, ale James měl plíživý pocit, že by toho cizince poznal, kdyby byl kdekoli jinde než na venkovském hřbitově. Tato podoba Jamesovi ztěžovala vzpomenout si, že je ve Wychcomb St. Mary, a ne v krví nasáklé polní nemocnici. Téměř cítil střelný prach a dezinfekci místo svěžího studeného vzduchu a kouře z komínů nedaleké fary. Tato zkušenost nebyla zdaleka neobvyklá. Věděl to jako prokazatelný, vědecky a lékařsky podložený fakt. Každý týden pacienty uklidňoval, že tyto výpadky neznamenají duševní poruchu. Ale v tuto chvíli se jeho mysl cítila žalostně nespolehlivá. Držel se reality zuby nehty. Naplnil si plíce čistým, studeným vzduchem a pomalu ho vypustil. Wendy přistoupila vedle něj a strčila mu do rukou chladnou kovovou baňku. Nečekanost toho gesta ho vytrhla zpět do přítomnosti. "Je ti patnáct let," zasyčel. "Z tohohle oslepneš." Zvedla tmavé obočí. "Je to tak, doktore? Kromě toho ve skutečnosti nepiju. Našla jsem to na toaletním stolku paní Hoggettové, když jsem uklízela její pokoj. Napadlo mě, že bych ji měla odnést dřív, než Edith pocítí inspiraci k tomu, aby celé domácnosti udělala přednášku o odplatě za hřích a o škodlivosti silného pití." Podíval se na baňku ve svých rukou a skutečně v ní poznal otlučenou ocelovou baňku, z níž si paní Hoggettová ráda tajně usrkávala, když si myslela, že se nikdo - a zejména její zaměstnavatelka, slečna Pickeringová - nedívá. "Jistě to už nemusíte dělat. Myslím vyklidit její pokoj." "Vyprázdnit ji není o nic divnější než vědět, že tam jen tak leží a ona se k ní už nikdy nevrátí. Kromě toho jsem to neudělal. Vzal jsem si tu baňku a skoro všechno ostatní jsem nechal na pokoji." Při řeči se jí svraštilo čelo. Jamese napadlo, že za ten rok, co žily vedle sebe v Little Briars, se Wendy a paní Hoggettová navzdory věkovému rozdílu když ne spřátelily, tak si na sebe alespoň zvykly. "Zdálo se mi, že bych ji měla přinést a náležitě se jí poklonit," říkala Wendy a skepticky si přičichla k lahvičce. "Vždycky říkala, že jí to dělá dobře, ale chutná to jako to, co jsi mi dával, když jsem měla červy." "Kolik jsi toho měla?" "Jen doušek, než jsme odešli z kostela. Pojď, všichni odcházejí. Nemusíme tu už zůstávat." "Kdo je ten chlapík támhle?" Zeptal se James. "Ten, co kreslí kostel. Nedokážu ho zařadit, ale připadá mi povědomý." Wendy si odhrnula krempu klobouku a zamžourala na toho muže. "Ten chlapík za panem Marstonem? Toho jsem ještě nikdy neviděla." "To jsem si myslela." Ale čím víc o tom James přemýšlel, tím si byl jistější, že toho cizince už opravdu někdy viděl. Přistoupil o krok blíž, aby si ho lépe prohlédl. I pod mohutným kabátem byl muž viditelně hubený. Měl tmavé vlasy a plavou pleť, která naznačovala nedávnou dovolenou někde na slunném místě. "Zvláštní, že přišel pan Marston," řekla Wendy. "Už si ani nepamatuju, kdy jsem ho naposledy viděla venku. Myslím, že si pro tuto příležitost zastřihl vousy. Paní Hoggettová by byla dojatá." Znovu si potáhla z placatky a zavrtěla se, pak bradou ukázala směrem k muži se skicákem. "Vašeho cizince unáší Mary." Vikářova žena skutečně muže vedla k domu. "Vypadá to, že ho odváží na čaj a zvětralé sušenky na faru k nám ostatním. Takže budeš mít příležitost zjistit, jestli ho přece jenom neznáš."
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Zmatek tajemství"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️