Znovuzrození

Kapitola 1 - Zastávka (1)

==========

Kapitola 1 - Dopravní zastávka

Další sportovní vůz. Zasténal jsem uvnitř. Nebylo nic horšího než tyhle rozmazlené bohaté holky. Santa Barbara byla nádherná, ale počet zdejších spratků ze svěřeneckého fondu byl prostě deprimující.

Alespoň pro mě to bylo depresivní. Nikdy v životě jsem nedostala nic do ruky a musela jsem se snažit na každém kroku. Ne že bych vyrůstal ve špatné rodině nebo tak, jen jsme byli chudí. Osm sourozenců to s rodinou udělá.

Když jsem odešel na policejní akademii, byli na mě pyšní. Dostali jsme všechny ty samolepky "Stůj při modrých" a tak dále. Ale o politiku jsem se opravdu nezajímal. Věděl jsem, že nechci pracovat v továrně, a odmalička bylo na představě, že budu policajt a budu likvidovat padouchy, něco romantického.

Po třech letech práce se realita nemohla od mých dětských představ lišit víc. Jako zástupce šerifa okresu Santa Barbara jsem většinou zastavoval rychle jedoucí auta, zatýkal zfetované děti a reagoval na stížnosti na hluk. A všechny tyhle věci se obvykle točily kolem dětí ze svěřeneckého fondu - dětí, které měly víc peněz než rozumu a nic z toho si nevydělaly.

Byl jsem v pokušení nechat to auto projet, ale pak jsem si uvědomil, že tady občas lidé jezdí na kole. Jet třicet mil nad povolenou rychlostí v zóně, kde se jezdí pětačtyřicet, bylo víc než bezohledné. Tak jsem splnil svou povinnost, rozsvítil světla a uháněl, abych ho dohnal.

Alespoň jim netrvalo dlouho, než zastavili. Doufejme, že to znamenalo, že nejsou sjetí. Opravdu jsem dnes nechtěl vyplňovat všechny papíry kvůli zatčení. Pak bych si nejspíš vyslechl od něčích rodičů, jak jejich dítě nikdy nemohlo udělat to, za co jsem ho zatkl. Nejhorší bylo, že skoro všichni z nich znali někoho, kdo měl vliv, aby mi znepříjemnil život - pokud bych jejich dítě nenechala na pokoji.

Zavolal jsem na zastávku, ujistil se, že je zapnutá palubní kamera, a pak jsem vystoupil z policejního vozu. Podle ruky visící z okénka jsem poznal, že jsem zastavil dívku. Nejsem si úplně jistá, co bylo horší - jestli holky z fondu důvěry, které si myslely, že se z průšvihu vyhnou mávnutím ruky, nebo kluci, kteří se chovali, jako by se se mnou chtěli prát jen proto, že jsem je zastavila.

Šel jsem širokým obloukem, abych se ujistil, že vidím dovnitř vozidla, než jsem se ocitl přímo u okna. Okamžitě bylo jasné, že ta dívka je nádherná. I když, možná dívka bylo špatné slovo. Vypadala tak na dvacet let, ale téměř z ní vyzařovala záře. Byla ohromně krásná, což tady mezi všemi těmi kalifornskými dívkami o něčem vypovídalo.

Pak jsem si všiml té nejbizarnější věci. Když si rukou odhrnovala vlasy, viděl jsem, že má špičaté ucho - ne jako nějaké zvláštně tvarované ucho, ale jako úplný elf z Pána prstenů. Povzdechl jsem si. Podivnosti zřejmě pro dnešek ještě neskončily. Musí to být jeden z těch bláznivých cosplay typů.

Čím to, že ti nejžhavější byli vždycky úplně šílení?

Neřekla ani slovo, když jsem k ní přistoupil. Obvykle se mě v tu chvíli ptaly, co udělaly špatně, nebo se dožadovaly, proč jsem je zastavil. Někteří dokonce začali koketovat, ale ona neřekla ani slovo. Možná měla skončit jako ubrečená - ježiš, ti byli nejhorší.

Když otočila hlavu, viděl jsem, že má zelené oči. Ne však jen zelené zorničky. Zeleně zářily. Netušil jsem, jaká droga to může způsobit, ale musel jsem mimovolně uskočit, protože se melodicky zasmála.

"Je můj vzhled opravdu tak nepříjemný?" zeptala se hudebním hlasem.

Ruku jsem měl na rukojeti pistole, ale něco na ní mě uklidnilo a zároveň vyvedlo z míry. Bylo těžké to vysvětlit.

"Aha, teď vidím, že jsem tě připravila o řeč. Nebojte se, jste přesně ten typ, který hledám." "Aha," řekl jsem.

Když jsem znovu nabyla klidu, konečně jsem odpověděla. "Co to má znamenat?"

"Přesně to, co jsem měl na mysli. Hledám nějaké typy, kteří by do mého světa přinesli zákon a pořádek. Poslední dobou se mi tam věci vymkly z rukou."

Sklopila jsem oči. "Na čem jedeš?"

"Na ničem jiném než na blaženosti čisté many, ale to bys ani nevěděl, co to je," odpověděla s naprosto vážnou tváří.

Povzdechl jsem si a řekl: "O tom jsem nikdy neslyšel. Máš nějaké zbraně?"

"Ne takové, o kterých mluvíš."

Moje ruka se ponořila zpátky k pistoli. "Ty jsi prostě odhodlaný dělat věci po zlém, viď? Držte ruce na volantu tak, abych na ně viděl. Otevřu dveře a chci, abys vystupoval hodně pomalu." Vstal jsem.

Přál jsem si, abych mohl vytáhnout zbraň, ale opravdu došlo k zásahu proti tomu, aby policisté přehnaně reagovali a vyhrocovali situace. Musela bych to prostě risknout.

Alespoň mi vyhověla a pomalu vylezla z auta, jak jsem chtěl. Nebyl jsem si úplně jistý, co má na sobě. Vypadalo to, že ji obepínají liány, i když toho moc nezakrývaly. V žádném případě jsem ji nemohl prohledat a nevypadat jako úchyl.

"Máš u sebe nějaké zbraně?" zeptal jsem se.

Usmála se, pokrčila rameny a řekla: "Klidně mě prohledejte."

"Nechci vás prohledat, chci vědět, jestli u sebe máte nějaké zbraně."

"Fajn, možná to nejste vy. Chci trochu pořádku, ale ne nudy," odpověděla.

"Dobrá, když se odmítáte podřídit, dejte ruce za záda." "Dobrá," řekl.

Když to udělala, vytáhl jsem pouta a zavolal vysílačkou posily. Jakmile jsem jí začal nasazovat pouta, zamručela. Ne jako když se chlap chlubí, že donutil svou přítelkyni vrnět - ne, ona se vyděsila a vrněla jako kočka.

Když jsem jí zacvakl pouta na druhém zápěstí, řekla: "Beru to zpátky, možná budeš oblíbená." "Aha," odpověděl jsem.

Odtud jsem ji doprovodil na zadní sedadlo svého hlídkového vozu. Otevřel jsem dveře, položil jí ruku na zátylek a jemně zatlačil, abych se ujistil, že se neuhodila do hlavy. "Dávej si pozor na hlavu."

Kapitola 1 - Zastávka (2)

Málem jsem zase odskočil, když jsem si uvědomil, že její vlasy připomínají spíš mulč než vlasy. Co se to sakra děje? Záloha se sem nemohla dostat dost rychle.

Jakmile se pohodlně usadila na zadním sedadle mého policejního vozu, zavřel jsem dveře a otočil se. Chtěl jsem prohledat její auto, zatímco budu čekat na příjezd posily. Bylo překvapivé, jak často se u těchto bohatých spratků našly drogy jen tak v držáku na nápoje. Vypadalo to, jako by je ani nenapadlo schovávat.

Zastavil jsem se a zamrkal. Co to...?! Její auto bylo prostě pryč. Bylo to třešňově červené ferrari - opravdový krasavec, ale ani ferrari by mi nemohlo zmizet tak rychle, zvlášť bez řidiče a bez jakéhokoli hluku.

Udělal jsem dvojí pohled a pak jsem se otočil, abych zkontroloval ženu na zadním sedadle. S úlevou jsem si oddechl - stále tam byla. Nebo jsem si možná neměl oddechnout, protože jak jsem jí měl sakra vysvětlit, proč jsem ji vyzvedl a co se stalo s jejím autem?

Pak jsem si vzpomněl na palubní kameru. Díky bohu za ni. Vylezl jsem na přední sedadlo svého hlídkového vozu s úmyslem jen počkat, až přijedou posily. Tenhle den začínal být příliš divný. Vím, že jsem si právě stěžoval na nudu, ale šílenství jsem taky nepotřeboval.

"Víš, že život nemusí být takový," řekla.

Neodpověděla jsem a soustředila se na vysílačku a čekala na zprávu, kdy dorazí posily.

"Nepřijedou."

Znovu jsem vykulila oči - začínala být otravná. Jako by mi četla myšlenky. "Dobře, tak mě pouč... proč nepřijedou posily?"

"Protože jsme v kapesní dimenzi."

Hrál jsem dost videoher a viděl dost sci-fi filmů, abych věděl, co je to kapesní dimenze. Nebo spíš dost na to, abych věděl, že nejsou skutečné.

"Cože, jen ty a já?" Zeptal jsem se.

"Ne, hlupáčku. Je tu tvoje auto a dostatek atmosféry, která tě udrží naživu, spolu s trochou terénu, na kterém můžeš sedět."

Její věcný způsob odpovědi se mi dostával pod kůži. "Pořád tam vidím stromy a silnici...." Vyhrkla jsem. "Ať sis vzala cokoli, musí to být opravdu dobrý matroš."

"Opravdu? Kdy nás naposledy předjelo auto? Nebo co třeba pták? Viděl jsi nějakého?" zavtipkovala.

Zadíval jsem se na ni přes rameno a váhal, jestli z ní mám spustit oči, ale pak jsem se otočil a rozhlédl se kolem. Sakra, měla pravdu! Venku vypadalo všechno normálně, dokud si člověk neuvědomil, že se nic nehýbe. Dokonce ani listí na stromech podél silnice se nehýbalo. Stáhl jsem okénko auta a neozval se žádný zvuk. Teď, když jsem věděla, co mám hledat, nebo spíš poslouchat, to bylo dost znervózňující.

Kdybych byla Dorotka, řekla bych, že už nejsme v Kansasu.

Kapitola 2 - Něco nového (1)

==========

Kapitola 2 - Něco nového

==========

"Kdo sakra jsi?" zeptal jsem se a zachoval klid.

"Velmi dobře." Mrkla na mě. "Věděla jsem, že máš potenciál. Jdeš přímo ke zdroji problému. Doufám, že budu tvůj nový zaměstnavatel. Jen se musíš rozhodnout, jestli chceš nechat svůj starý život za sebou," odpověděla.

"To ale neodpovídá na mou otázku."

Pak jsem uslyšel zvuk kovu narážejícího na kov a ona vytáhla ruce zpoza zad a v pravé ruce teď držela moje pouta. Natáhla je ke mně. "Podrž si je, mohla by to být zábava."

Když viděla, že se na ni stále mračím, povzdechla si. "Opravdu záleží na tom, kdo jsem? Ať už ti dám jakékoliv jméno, nebudeš mít žádný referenční rámec, abys ho pochopil. Stačí, když řeknu, že jsem zasáhla do běžných událostí tvého života, abych ti nabídla příležitost."

"Jaké normální události? A jakou příležitost?" Zeptal jsem se.

"V normálním řádu tvého života budeš mrtvý už za šest hodin. Nemohu tomu nijak zabránit. Tak měl tvůj život skončit. Zapleteš se s nějakým kriminálním živlem tady v Santa Barbaře a během následné přestřelky tě zastřelí." Smutně zavrtěla hlavou.

"Víc k tomu říct nemůžu a je mi to líto, ale zbývá vám jen necelých šest hodin života," řekla.

V jejích očích jsem viděl opravdový smutek, což mě dost znervózňovalo. "I za předpokladu, že budu věřit vašim věšteckým blábolům, tak když nemůžete udělat nic, abyste zabránil mé smrti, co mi můžete nabídnout?"

"Robe, víš, že mi věříš. Jsi chytrý chlapec. Víš, že se tu děje víc, než si dokážeš vysvětlit, a přes všechny své pokusy o cynismus jsi pořád dost důvěřivá duše." Naklonila hlavu na stranu a upřeně si mě prohlížela. "To je část toho, co se mi na tobě líbí."

"Co se týče toho, co ti můžu nabídnout..." usmála se, "je toho víc, než si dokážeš představit."

Zamračil jsem se.

"Multivesmír je velké místo," pokračovala. "Existují sice pravidla, která nemohu porušit, ale některá z nich mohu ohýbat. Teď ti zbývá přesně pět hodin a 56 minut života. Ale mohu tě přenést do dimenze, kde čas plyne přibližně 150 000krát pomaleji."

"Počkej, takže mě chceš vzít do jiného světa, kde budu moci žít plnohodnotný život?"

"Ano, pokud přijmeš mou pracovní nabídku."

"Mohl bych tam žít třeba sto let? A co je to za práci, kterou nabízíte?" Zeptal jsem se. Krátce jsem si vzpomněl na všechny ty staré příběhy o bláznech, kteří uzavřeli dohodu s ďáblem - nikdy to nedopadlo moc dobře.

Opět se jí podařilo to čtení myšlenek, zaklonila hlavu a zasmála se. "Ne, já nejsem ďábel," řekla. "Bytost, o které takhle přemýšlíš, je velkým rozsévačem neštěstí v celém multivesmíru. Já se raději bavím, ale potřebuji ke své zábavě dostatek řádu. Pokud jde o to, co je to za práci..."

Její úsměv byl nádherný. "Nabízím ti práci šerifa v Yondertonu. Je to rostoucí pohraniční město, které potřebuje pevnou ruku."

"Dobře," odtušil jsem. "Barevně mě to zajímá natolik, abych si vyslechl tvůj návrh."

"Pokud jde o život sto let. Možná se toho dožiješ. No, mohl bys, pokud tady nestrávíme příliš mnoho zbývajících minut povídáním. Každá minuta tady, měsíce letí tam."

Povytáhla na mě obočí. "Ale ne, nesmrtelný nebudeš. Pokud tam zemřeš, prostě tě vrátím do tvé časové linie tady a budeš mít k dispozici tolik času, kolik ti ještě zbývá. Nezapomeň," našpulila rty a malinově si odfrkla, "ani já nemůžu porušovat pravidla."

Chvíli jsem o tom přemýšlel. Buď jsem dnes ráno vůbec nevstala z postele a měla jsem zatraceně živý sen, nebo to byla životní nabídka. "Dobře, jen potřebuju vědět něco víc o tomhle světě, do kterého mě přivádíš."

"Opravdu? Opravdu? Pět hodin a 53 minut, Robe... Tik tak... Ztrácíš měsíce svého potenciálního nového života. Jo, a jestli ti to osladí, tak na Olimeru zůstaneš mladý a vitální mnohem déle než tady - takže stáří pro tebe nebude problém."

"Fajn, přijímám," řekl jsem s rezignovaným povzdechem. Co jsem mohl ztratit?

Svět na chvíli potemněl a pak jsem uslyšel chladný, mechanický hlas, který mě oslovil.

Integrace do systému Olimero

Sponzor: Sativa, bohyně přírody

Rasa: člověk - na Olimeru nejsou známy žádné příklady této rasy. Nelze nastavit odpovídající rasové statistiky. Fyzické statistiky budou nastaveny na nejbližší možnou aproximaci. Nebudou nastaveny žádné rasové limity.

Síla: 44

Obratnost: 22

Odolnost: 12

Magie: Neplatí

Integrace anorganických materiálů do nejbližších olimerských ekvivalentů. Předměty se spojují s hostitelem, aby nahradily nedostatek magie.

Integrace ...

Svítilna: Noční vidění - vidí na 80 % i v úplné přirozené tmě.

Slzný plyn: Alchymistická dovednost +10, Vzorec udělen.

Signální světlice: Alchymistická dovednost: +8, formule udělena

Zářící hůl: Alchymistická dovednost: +8, formule udělena

Defibrilátor AED: Elektrická odolnost: +80%

Hasicí přístroj: Odolnost proti ohni: +80 %: +50%

Alchymistická dovednost +6, Udělená formule

Lékárnička: Vytvořena jako ekvivalent Olimeranu

Neprůstřelná vesta: Vytvořena očarovaná zbroj

Přilba proti nepokojům: Vytvořena očarovaná přilba

Pistole: Vytvořený ekvivalent kouzelného krátkého meče

Brokovnice: Vytvořeno: Kouzelný luk Ekvivalent

Extra munice: Vytvořeny magické šípy

Alchymistická dovednost +10, Udělená formule

Rádiový systém: Telepatická projekce a příjem

Policejní křižník: Udělen talisman kamenného koně

Obušek: Vytvořena vysoce kvalitní bojová hůl

Taser: Vytvořen ekvivalent magické dýky

Užitkový opasek: Vytvořen magický zásobník

Všechno zbývající vybavení bylo přepočítáno na olimerskou měnu výhodným kurzem, vzhledem k jedinečnosti předmětů.

Integrace dokončena.

Když se světla znovu rozsvítila, zjistil jsem, že sedím na zemi uprostřed travnatého pole. Veškeré pochybnosti, které jsem měl o tom, že jsem na Zemi, se okamžitě rozplynuly, když jsem na obloze uviděl barvu slunce. Zářilo zářivě bílou barvou, nikoli normální žlutou, na kterou jsem byl zvyklý - a nízko na obloze visely obrysy tří měsíců.

Kapitola 2 - Něco nového (2)

Vstal jsem a zhodnotil se. Cítila jsem se stejně, ale neměla jsem zrcadlo, abych se přesvědčila, jestli vypadám stejně. Moje oblečení bylo rozhodně jiné. Kalhoty jsem měla kožené, na šňůrky, ale ne ty těsné. Na sobě jsem měl něco, co bych nazval koženým brněním, a na tom hrubou spředenou košili.

Když jsem po brnění přejel rukou, okamžitě se mi do mysli dostala informace, že je to magické brnění, lehčí a silnější než jeho nemagické ekvivalenty, a hlavně dobře zastavuje průrazná zranění. Kolem krku jsem měl šňůru a na ní visel palec široký plochý talisman s vyobrazením koně. Věděla jsem, že tím přivolám koně, na kterém budu moci jet, ale nezdržovala jsem se dost dlouho, abych zjistila, jak.

Kolem pasu jsem měl jakýsi užitkový opasek, a když jsem po něm přejel rukou, viděl jsem, že obsahuje sto inventárních otvorů, které byly všechny prázdné - kromě tří, které obsahovaly nějaké měděné, stříbrné a zlaté mince - přesněji řečeno sto kusů od každé z nich. Neměl jsem tušení, kolik to bylo peněz, ale bylo to tam.

K opasku jsem měl také připevněný obušek a pochvy na krátký meč a dýku. Přes záda jsem měl toulec plný šípů a krátký luk. Opět mi nějaký šestý smysl napovídal, že luk je magický a má zvýšit dostřel, přesnost a poškození vystřelovaných šípů. Šípy samy o sobě měly způsobovat větší poškození a létat rychleji.

Žádná slovíčka mi nevyskakovala v hlavě, ani před obličejem na obrazovce nebo tak něco, prostě jsem to nějak věděl, jakmile jsem se dotkl výstroje. Stejně tak to bylo s mou helmou. Věděl jsem, že je kouzelná a že mě obzvlášť dobře ochrání před tupým poškozením.

Když jsem se dotkl své kůže, získal jsem dojem sebe sama. Zpočátku to bylo nejasné, ale jak jsem se na to soustředil, dokázal jsem tyto mentální dojmy formulovat do slov. Říkaly mi stejné statistiky, o kterých se předtím zmínil mechanický hlas, ale bylo v nich o něco víc informací.

Robert Case - člověk

Dovednosti: - Způsobilost, jak se dostat do stavu, v němž se nachází: Alchymie: +42

Boj na dálku: +25

Boj zblízka: +10

Tohle všechno bylo hodně. Připomínalo mi to herní prvky, ale nebylo to nic, co bych očekával od herního světa. Nebyl tu žádný ukazatel many - i když možná to bylo proto, že jsem neuměl kouzlit. To bylo v pořádku, mohl jsem si jít ušpinit ruce. Upřímně řečeno, magie mi ve fantasy filmech, které jsem sledoval, vždycky připadala jako podvod.

Nebyl tu ani žádný ukazatel zdraví, takže jsem musel předpokládat, že lidé tu umírají stejně jako na Zemi. Samozřejmě jsem si o chvíli později uvědomil, že moje domněnky mohou být hodně mylné. Neměl jsem ale moc času se tím trápit, protože ke mně přijela skupinka lidí.

Byli tři a jeli na koních. Alespoň to bylo normální. Ale protože to bylo zvláštní místo, preventivně jsem si sundal luk ze zad.

Bylo zvláštní, jak přirozeně to působilo. Nevím, jestli jsem někdy v životě držel luk, ale v ruce mi připadal stejně přirozený jako moje služební zbraň na střelnici. Natahoval jsem šíp, ale instinktivně jsem věděl, že v nouzi dokážu rychle vystřelit, takže jsem se zatím neobtěžoval s natahováním.

Co mi však vyrazilo dech, byla skupinka tří lidí, kteří seděli na koních. Rozhodně se nepodobali ničemu, co jsem dosud viděl. Všichni byli humanoidní, ale rozhodně ne lidé.

Kapitola 3 - Méně než vřelé přivítání (1)

==========

Kapitola 3 - Méně než vřelé přivítání

Kdybych měl hádat, řekl bych, že každý z nich byl zčásti zvíře. Jeden vypadal jako nějaký minotaurus. Byl široký přes hrudník a záda a část hrudníku mu pokrývala huňatá černá srst, ačkoli jeho holé břišní svaly byly hladké a vykazovaly neuvěřitelnou úroveň definice. Jeho tvář byla lidská, ale na hlavě měl rohy jako býk.

Další z mužů měl mírně zúženou tvář, načervenalou srst na liščích uších a krysí liščí ocas, který jevil známky nepříliš dobré péče. Poslední muž měl baculatou tvář a místo černé nebo místy rudé srsti měl na tvářích a po zádech světle šedou srst. Jeho přední zuby byly velmi výrazné.

Všichni měli na sobě jen kalhoty a potrhané košile. Na žádném z nich jsem neviděl boty. Koně, na kterých jeli, neměli sedla, dokonce ani uzdy, a vypadali, jako by na nich někdo tvrdě jezdil bez odpočinku.

Možná jsem se v tomhle světě vůbec nevyznal. Sakra, ani jsem si nepamatoval, jak se ten svět jmenuje, ale dokázal jsem rozpoznat kriminální živly, když jsem je viděl. Byl jsem ochoten se na to vsadit.

Jakmile se přiblížili asi na padesát metrů, vykřikl jsem: "To už je dost blízko." "To je dost blízko," řekl jsem. Pak jsem významně ukázal lukem.

Nejdřív se zastavili a pak, aniž by se mnou promluvili, se ten s rohy zeptal: "Co to sakra je?" "To je v pořádku," odpověděl jsem.

Ten obtloustlý řekl: "Nevím. Možná molekin?" Jeho slova byla spíš otázkou než konstatováním.

"Myslím, že nic takového jako molekin neexistuje," řekl ten s rohy. Pak dodal: "Možná je to orčí skrček nebo nějaký elf? Až na to, že takhle bledého a mrňavého orka jsem ještě neviděl a podívej se na ten legrační tvar jeho uší."

Četl jsem řeč těla, a pokud jsem to pochopil správně, byl ten býčí muž jejich vůdce. Kdyby to dopadlo špatně, označil jsem si ho jako první cíl. Ten s liščíma ušima udělal zjevné znamení, že čichá ke vzduchu, a pak se zamračil. "Není cítit přirozeně. Možná je to nějaký přivolávač."

"Mohl by ses mě prostě zeptat, co jsem zač. Jsem člověk," vykřikl jsem nakonec.

"Aha, slyšel nás," řekl lišák.

Nemyslel jsem si, že by mluvili nějak zvlášť potichu, ale budiž.

Ten obtloustlý, o kterém jsem usoudil, že je to nějaký králíkodlak, řekl: "Poznali jsme, že jsi člověk. Absence tetování byla tak nějak prozrazující." Zasmál se. "Ale nevíme, jaký jsi druh příbuzenstva." "To je pravda.

"Příbuzní? Co s tím má společného můj rod?" Zeptala jsem se zpátky.

Lišák řekl: "Ne, ne tvoje rodina. Jsi snad hloupý? Já jsem foxkin, támhle Bert je rabbitkin a Elton je cowkin." "Cože?" zeptal jsem se.

V tu chvíli jsem si nemohl pomoct. Vyprskl jsem smíchy. "Cowkin... ha..."

Velký se začal zlobit. "Co je na tom tak legračního, človíčku?"

Jeho tón a komentář mě přiměly potlačit smích a zhodnotit situaci. Nebyl jsem malý, měřil jsem metr osmdesát, takže jsem si nebyl jistý, kde vzal tuhle větu. Možná byl přes prsa tlustší než já, ale byl jsem si celkem jistý, že jsem vyšší než on. Bylo však těžké to říct s jistotou, když seděl na koni.

"Nevím, jestli ti to ulehčí, ale moje rasa se jmenuje člověk."

"Hue... člověk?" řekl jejich vůdce a protáhl slabiky.

"Co je to hue?" vyhrkl králíkodlak a zeptal se.

Tahle konverzace nikam nevedla. "Hele, já nevím, čeho se vy raketoví vědci snažíte dosáhnout. Možná bys mi mohl ukázat směr k nejbližšímu městu? Jsem v těchto končinách nový." Pokusil jsem se nabídnout svůj nejvstřícnější úsměv, ale ukazovat zuby byl zřejmě špatný nápad, protože to vzali špatně.

"Vyhrožujete nám?" zeptal se kovboj.

"Ne. Jen chci vědět, kudy dál."

Foxkin se ohlédl přes rameno. Zřejmě zahlédl něco, co ho zneklidnilo. "Eltone, na tyhle blbosti nemáme čas." "To je v pořádku.

"Fajn, fajn, jen jsem se s ním chtěl trochu pobavit. Za chvíli bude úplně jedno, co je zač." Pak se na mě kovboj podíval. "Teď si vezmeme tvoje věci, bezkožáku."

Zavrtěl jsem hlavou. S tímhle typem to bylo vždycky stejné. Mysleli si, že vidí nějakou slabinu, a snažili se jí využít. Být v tomto světě cizincem mě však znervózňovalo, jaká by byla vhodná míra síly, kterou bych měl použít, a tak jsem se s nimi pokusil ještě jednou promluvit. "Nech mě hádat, můžeme to udělat po dobrém, nebo po zlém?" "Ano," odpověděl jsem.

Všichni tři se tvářili zmateně. "O čem to proboha mluví?" zeptal se králíček kravičky.

Cowkin se na svého partnera nepodíval. Jen na mě upřeně hleděl. "Není žádná jednoduchá cesta. Prostě tě zabijeme..."

Jeho slova náhle utnula, když jsem mu do krku zabodl šíp. Výbušná síla propůjčená kouzly na luku byla ohromující, když moje šipka oddělila kravičkovu hlavu od ramen. Ten chlap neměl předtím krk nic moc, ale teď neměl vůbec žádný.

Instinkt a výcvik mi vštípily, že jakmile vypustím zbraň, musím být v pohotovosti, takže jsem automaticky navázal nový šíp. Rozdíl v reakci ostatních dvou banditů byl extrémní. Lišák pobídl koně směrem ke mně a přitom se předklonil, aby se co nejméně zviditelnil, zatímco králíkodlak zůstal šokovaně stát.

Váhal jsem, jestli mám střílet na koně, a nebyl jsem si jistý, jestli dokážu být dostatečně přesný, abych lišáka sestřelil z jeho hřbetu. A soudě podle toho, jak rychle zmenšoval vzdálenost mezi námi, jsem si nebyl jistý svými šancemi vystřelit další šíp dřív, než bude u mě. Přesto jsem se nedokázal přimět k tomu, abych na koně vystřelil.

Vypustil jsem šíp a ten zasáhl lišáka, ale jen mu proťal tržnou ránu na horní části paže. I tak ale síla stačila na to, aby se jeho tělo otočilo a srazilo ho na zadní část koně. Nevěřil jsem si, že se mi podaří vystřelit ještě jednou, a tak jsem upustil luk a natáhl obušek. Meč a nůž byly pravděpodobně smrtonosnější, ale necítil jsem se s nimi tak pohodlně.

Foxkin seskočil ze hřbetu svého koně dřív, než ke mně došel, a srazil mě k zemi. Ani v jedné ruce neměl zbraň, místo toho se spoléhal na své ostré drápy. Ty se mi podařilo odrazit, hlavně proto, že jeho zraněná ruka mu zjevně dělala potíže.

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Znovuzrození"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️