Zpovědi na St Annes Academy

"Cože? Řekni to ještě jednou?" Aldrich Montague vykřikl, náhle se posadil na posteli, telefon mu vyklouzl z ruky a s rachotem dopadl na podlahu.
"Řekl jsem, že se přiznám Lydii Fairchildové. Půjdu za Lydií Fairchildovou! Slyšel jsi mě?" Evelyn Ashford odpověděl s plochým výrazem; opakoval se víckrát, než dokázal spočítat.
"Lydii Fairchildovou? Jak tě to vůbec může napadnout?"
"Proč ne?" Evelyn Ashfordová cítila, jak v ní bublá frustrace.
"Protože to prostě není v pořádku!" Hlas Aldricha Montaguea se prudce zvedl, skoro jako výkřik.
"Ty..."
"Co je to za kravál?" Jejich hádku přerušilo hlasité zaklepání a madam Gwendolyn, správkyně koleje, podrážděně zavolala: "Otevřete!"
Evelyn rychlým gestem vyzvala Aldricha, aby se ztišil. Aldrich pokrčil rameny a rozčileně se lehce praštil do hlavy, když šel otevřít dveře.
Byli na kolejích Akademie svaté Anny, prestižní střední školy v Kingsportu, která byla známá svými přísnými pravidly - žádné randění, žádné telefony a po zhasnutí světel bylo naprosté ticho. Jejich pokoj byl poslední ve třetím patře, což znamenalo, že tam byli jen oni dva.
Jakmile se otevřely dveře, Evelyn zabodla oči do Aldrichova telefonu, který stále svítil na podlaze. Nenuceně do něj šťouchl nohou pod postelí.
"Dobrý den, madam Gwendolyn!" zacinkali oba chlapci jednohlasně, když uviděli dozorce.
Když viděla, jak se chovají, madam Gwendolyn se usmála, ale napomenula je: "Už je po večerce. Musíte se ztišit kvůli Annabelle, rozumíte?" "Ano," řekla.
"Samozřejmě! Jen jsme probírali třídní látku, nechali jsme se trochu unést, " řekl Aldrich s úsměvem.
"Už je pozdě, pro dnešek dost diskuse. Běžte se vyspat!" S tím se otočila k odchodu.
"Chápu, díky, madam! Dobrou noc, Annabelle!" Aldrich sladce odpověděl, jen co zavřel dveře.
"Dobrou noc, Annabelle!" Evelyn zopakovala.
Aldrich se otočil a zachytil světlo pronikající oknem, které osvětlovalo Evelyn sedící na jeho posteli a tvářící se, jako by hodnotil nějaké představení.
"Tvoje malá ofenzíva kouzlem by mohla zabrat, co?" Evelyn se zadíval na Aldricha a na rtech mu hrál zamyšlený úsměv.
"Přestaň se snažit změnit téma!" Aldrich ztišil hlas. "Opravdu se chystáš pronásledovat Lydii Fairchildovou?"
"Ano!" Evelynin tón také poklesl, ale jeho odhodlání vzrostlo. "Jdu do toho!"

"To myslíte vážně? Jsou to teprve dva týdny, co začala škola, a ty už se zamilováváš do Lydie Fairchildové? Láska na první pohled, co? To si ze mě děláš srandu!
"Proč ne? Nejsme teď nejlepší kamarádky? Evelyn Ashford si dobíral Aldricha Montaguea a hravě ho poplácal po rameni.
"Nejlepší přátelé? To je přitažené za vlasy. Do toho se nepouštějme,' odpověděl Aldrich s výrazem znechucení ve tváři. 'Myslím to vážně. Opravdu si myslíš, že je to dobrý nápad? I kdyby ses nebál, že dostaneš za uši od vedení školy, pomysli na Lydii! Je to nejlepší studentka, nemůžeš si zahrávat s jejím soustředěním! Navíc, znáš ji vůbec?
Co myslel tím "zahrávat si s ní"? Je to nejlepší studentka a já taky! Každý, kdo se dostane na Akademii svaté Anny, je působivý, jasný? To, že ji mám ráda, ze mě najednou dělá rozptylovače? A jako bych byl tak hloupý, že bych to nechal zjistit vedení školy! To, že se ještě neznáme, neznamená, že na to nemůžeme přijít později, ne? Evelynovi se v hlavě honily myšlenky plné frustrace vůči Aldrichovým slovům.
'Neříkám, že ji teď budu pronásledovat. Jen chci nejdřív vyznat své city, a pak můžeme budovat vztah!
"V žádném případě!
'Proč ne? Nemyslíš, že jsme si s Lydií Fairchildovou souzeni? Naše jména jsou prakticky jako stvořená pro nebe!
'...'
Jejich jména se k sobě skutečně hodila, a dokonce měly i stejné výsledky ve zkouškách. Když je rozřazovali do tříd, Lydie se bez rozmýšlení rozhodla sednout si vedle Evelyn, chtěla si od Aldricha udržet určitý odstup, nejspíš aby se vyhnula pomluvám. Jestli tohle není osud, tak co potom?
Pořád spolu vtipkovaly a smály se, jejich pouto rostlo, a když se Lydia vrátila domů, dokonce říkala, že je to náhoda, že se zase ocitly na stejném místě. Ale Lydia měla srdce upřené na někoho jiného - na kluka, který ji měl opravdu rád zpátky; proto Aldrich hrál roli jejího podporujícího bratra. Záleželo mu na Evelyn, ale nesnesl, aby jeho kamarádce někdo ublížil.
'Ani nevím, jak ti to mám vysvětlit. Jestli budeš takhle tlačit na pilu, můžeš si zničit přátelství s Lydií. Copak ti nestačí to, co máš teď? Aldrich si povzdechl, protože moc dobře věděl, jak by se to mohlo zvrtnout. Sám si tím už jednou prošel.
"Kdo potřebuje přátelství, když místo toho může mít romantický vztah?
'...' Aldrich v duchu Evelyna tisíckrát proklel a nazval ho nestydatým a otravným.
(Konec kapitoly)

"Evelyn Ashfordová, neviděla jste můj telefon? Zeptal se Aldrich Montague a zjevně frustrovaně se přehraboval v nepořádku na své posteli.
'Právě jsem ti ho předtím kopla pod postel, když přišla madam Gwendolyn. Vlastně bys mi za to měl poděkovat,' odpověděla Evelyn, opřela se na posteli s rukama za hlavou a pobaveně ho pozorovala.
V jejich škole platila přísná pravidla zakazující nošení elektronických přístrojů, ale Aldrich se jim, stejně jako spousta zámožných dětí, vzpíral. Za posledních pár týdnů rozbil už tři telefony! Bylo jí záhadou, proč tyhle bohaté děti nepoužijí své peníze na něco užitečného, třeba na charitu. Na druhou stranu si s povzdechem uvědomila, že ani ona není zrovna chudá.
Po chvilce zápolení Aldrich konečně vytáhl telefon a střelil pohledem směrem k Evelyn. "Tohle všechno je pro štěstí Lydie Fairchildové, víš.
"Fuj! Jdu spát. Neotravuj mě, musím se připravit na zítřejší zpověď,' řekla, přetáhla si peřinu přes hlavu a odvrátila se.
"No tak! Fairchild přece nebude souhlasit,' povzdechl si Aldrich a podíval se na svůj telefon, když se odemkl a objevila se načítací obrazovka hry King's Glory. Srdce se mu sevřelo; zrovna měl zařazenou hru, když si vzpomněl, že Evelyn říkala, že bude Lydii pronásledovat. To ho přivedlo k šílenství...
A právě tak ho hra potrestala za nečinnost. Záporných pět bodů za to, že nebyl u klávesnice, plus dalších pět odečetl za to, že ho spoluhráči nahlásili. Aldrich se zamračil. Od té doby, co začal hrát, byl vždycky špičkovým hráčem a v mnoha zápasech se umístil na předních příčkách jen se základní postavou - Clarou Whitfieldovou. Nikdy předtím nebyl nahlášen. Ale ten poslední zápas prohrál a jistě, statistiky ukazovaly, že má mizerné skóre nula. Dva další hráči měli stejné skóre, zatímco Leonard Harrington - skutečný MVP zápasu - všechny předčil, a jeden spoluhráč zemřel dvacetkrát!
Zanedlouho Aldrich obdržel od Leonarda soukromou zprávu.
【Lorde Harringtone】Aldrichu Montague, to si ze mě děláš legraci! Co to děláš, že jsi neaktivní? Myslíš, že je zábava, abychom tě my tři pronásledovali? To je ubohé!
Aldrich se usmál: "Lorde? Jaký zbytečný titul.
【Turbo čepel】Hej, pracoval jsem jen pro tvé štěstí, víš...
Leonard mezitím seděl ve své kanceláři, klimatizace tiše foukala, a když si přečetl 'štěstí', jeho myšlenky okamžitě přistály na Lydii. Jeho pohledné rysy se zkřivily obavami.
"Lorde Harringtone】Štěstí? Stalo se Fairchildovi něco? Řekni mi to!
Aldrich si nemohl pomoci, ale Leonardově dychtivosti se musel zasmát.
【The Turbo Blade】Nic špatného, jen ti dávám najevo, že teď máš konkurenci...
【Lord Harrington】Konkurence?

Aldrich Montague pohlédl na svou přítelkyni Evelyn Ashfordovou, která klidně spala. Její tvář byla dokonale tvarovaná, rysy nápadně pohledné a v koutcích rtů se jí rýsoval náznak úsměvu - klasická představa okouzlujícího mladého muže. Stále si dokázal představit obvyklý ledový výraz Leonarda Harringtona, vážný a odměřený, který však změkne do vřelosti, když je v blízkosti svých blízkých. Evelyn se k Lydii Fairchildové chovala výjimečně dobře a byla milá ke všem dívkám v okolí, ale Leonard měl oči jen pro ni. V této bratrské dvojici se díky Leonardu Harringtonovi cítil Aldrich Montague s Clarou uvolněněji.
"Hej! Tak co zítra? To znamená, že mi zbývá nejméně dvacet tři hodin a padesát sedm minut, ne? Proč mě neinformuješ o dnešku, dokud ještě můžeš! Aldrich dychtivě napsal.
Když Aldrich sledoval, jak hodiny ukazují 12:03, pocítil vlnu rozčilení. Dělal si z něj Leonard legraci?
'Kašle, kašle! Nejsi nervózní? Nestýská se ti po ní? Přestaň otálet a vrať se!" ozval se Leonard.
Leonard pohlédl na fotografii na svém stole - snímek Lydie Fairchildové, zarámovaný na pozadí jasného letního dne, její sladký úsměv byl nakažlivý.
"Poslední dobou jsem byl zavalený prací. Neviděl jsi, že jsem zahlcený prací? Pokud jde o ni, Clara je jediná, kterou kdy budu chtít. Ale teď se opravdu musím vrátit k těm spisům... promluvíme si později.
Aldrich si nemohl pomoci, ale obdivoval Leonardovu sebejistotu. Nebylo divu - Lydie ho prakticky pronásledovala a neúnavně sledovala, jak probíhají jeho dny. Nicméně pracovat na složkách? Opravdu? Copak ještě nedávno Leonard nehrál hru Králova sláva? Klasika. Došlo mu, že to mohlo být to, na co si Leonard stěžoval, když ho náhodou nahlásil.
"Fuj! Aldrich zabručel, přehodil přes sebe deku a pokusil se usnout.
V tu chvíli vstoupil Leonard do kanceláře svého staršího bratra Harrisona, jeho chování bylo směsicí klidu a naléhavosti. "Bratře, kdy můžu odejít? Jsi přece plně schopen řídit rodinu Harringtonů sám, ne? Proč musím zůstat?"
Harrison odložil dokument, který si prohlížel, a vyrovnaně odpověděl: "Strávil jsi v Kingsportu roky, aniž by ses angažoval v rodině Harringtonových. Teď, když ses vrátil, je důležité, aby ses zapojil. Jednoho dne budeš muset převzít otěže."
Leonard vzdorovitě vypálil: "Už jsem ti řekl, že Harringtonovu rodinu nepřevezmu! Je mi teprve sedmnáct a mým hlavním úkolem je teď soustředit se na školu..." "Cože?" zeptal se.
"Když jsem byl naposledy v Kingsportu, potkal jsem Lydii Fairchildovou. Kvůli ní spěcháš zpátky do školy, že?" "Ano.
"Rozhodně!" Leonard řekl a v hlase mu zaznělo přesvědčení.
"Hmm, vypadá jako živá holka, že? Ale musíš zvážit, jestli jsi připraven ji v budoucnu zajistit vlastními schopnostmi, " upozornil Harrison.
Jaké schopnosti? Jaké schopnosti? Leonard pocítil nepřekonatelné nutkání vyvalit oči. Nebyl snad už dost schopný?
"Kdy mě necháš vrátit se? Nemůžu už déle vydržet bez Fairchilda!" vykřikl a frustrace v něm bublala. Skutečně se mu už nechtělo čekat ani vteřinu.

Harrison Harrington vzhlédl a uviděl svého mladšího bratra Leonarda Harringtona, jak se na něj dívá se směsicí hněvu a zklamání. Harrison si nemohl pomoct a usmál se. Síla lásky se projevila jako nepopiratelně silná. Leonard obvykle před cizími lidmi předváděl chladnou a stoickou fasádu, ale ke své rodině byl vždy vřelý a laskavý. Tohle bylo poprvé, co byl svědkem toho, že na něj Leonard takto reagoval.
Když Harrison studoval svého bratra, kterého obvykle zbožňoval, všiml si Leonardových zaťatých pěstí a strnulého postoje. Chystal se snad začít bojovat?
"Zapomněl jsi, co jsi mi před pár měsíci slíbil?" "Ne," odpověděl Leonard. Harrison obrátil pozornost zpět k dokumentům rozprostřeným po stole a předstíral, že se při řeči soustředí na detaily své práce. "Musíme znovu otevřít případ týkající se matky Lydie Fairchildové, a to podle zákonných postupů."
Zmínka o případu Leonardem otřásla. Kdyby se ten případ měl znovu otevřít, mohla by Lydia o svou matku navždy přijít. A teď byla Lydie to jediné, co mu z hlediska rodiny zbylo. Postupně povolil sevření a ovládl své emoce. Jak mohl zapomenout na svou přísahu? A proč se zlobil na bratra, kterému na něm záleželo nejvíc?
"Promiň, starší bratře," Leonardův hlas změkl. "Udělám, co bude v mých silách, abych firmu řídil, ale můžeš mi říct, kdy se budu moci vrátit domů?" Po třech letech docházky do školy v Kingsportu se Leonard naučil trochu zdvořilosti, přestože stále vyzařoval ledové chování vůči cizincům. V šestnácti letech ještě nikomu neřekl ani "děkuji" nebo "omlouvám se".
Harrison zachytil v očích svého mladšího bratra vinu a naléhavost ve chvíli, kdy k němu vzhlédl. Padla na něj tíha. Povzdechl si. "Nedivím se ti, že jsi naštvaný, ale musíš tu být ještě chvíli. Za pár let se přestěhuji do Magnolie a rodina Harringtonů v Zelcourtu potřebuje, aby ses ujal vedení. Musíš se naučit, jak efektivně řídit firmu."
Rodina Harringtonů patřila k předním nadnárodním korporacím na světě. Její aktivity se vztahovaly na Magnolii, Yonderii a Zelcourt. Leonardova budoucnost byla vytyčena - měl dohlížet na pobočku v Zelcourtu, zatímco Harrison měl nakonec převzít kontrolu v Magnolii.
"Nejdřív se zaměříme na to, aby tě zapsali na střední školu na Akademii svaté Anny. Jakmile začne příští školní rok, můžeš se vrátit do Kingsportu a já pro tebe budu mít připravenou firmu, kterou budeš řídit, " řekl Harrison, jeho hlas zněl klidně a pevně.
...
Po sprše stál Leonard u okna v horním patře vily a díval se do zahrady osvětlené měsícem. Půda byla zaplavená pomněnkami, jejichž jemné fialové květy vytvářely působivý obraz připomínající kaskádovitý vodopád.
Opřel se o okenní rám a na rtech se mu objevil okouzlující úsměv. Byly to její oblíbené květiny a on si tuto vilu představoval jako dárek právě pro ni.
Při koupání přemýšlel o tom, jak se v dobách, kdy Lydiina matka čelila těžkostem, cítil bezmocný, aby jí pomohl. Musel Harrisona požádat o pomoc, což jen podpořilo jeho pocit nedostatečnosti. Byl odhodlaný strávit tento rok tréninkem, aby se stal silnou osobností ve světě obchodu - nejen kvůli sobě a své rodině, ale hlavně kvůli ní.
"Fairchilde, počkej na mě. Jen počkej rok."
Tiše napodobil její tón a broukal si pro sebe slova: "Věčná láska, hluboký cit, neměnné srdce, věčné vzpomínky."

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Zpovědi na St Annes Academy"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️

👉Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu👈