Lechtal Růžová

Chapter One

The body lay in perfect repose on the Victorian fainting couch, looking more like a sleeping beauty than a victim. Detective Sarah Chen had seen enough death in her ten years with the Metropolitan Police's Special Cases Unit to know that natural death never looked this peaceful. Something was very, very wrong.

        'No signs of struggle, no marks on the body, and yet...' She leaned closer, studying the victim's face. Charlotte Mills, aged 28, was found by her roommate this morning, apparently having passed away in her sleep. Her expression was serene, almost blissful, but her eyes - those were what caught Sarah's attention. Behind the closed lids, her eyes were moving rapidly, as if still deep in REM sleep.

        "You see it too, don't you?" The voice came from behind her, rich and cultured with a slight Irish lilt. "She's still dreaming."

        Sarah turned to find a tall man in an impeccably tailored charcoal suit standing in the doorway. He hadn't been there a moment ago, she was certain of it. His dark hair was streaked with silver at the temples, and his eyes were an unusual shade of amber that seemed to shift color in the light.

        "This is a closed crime scene," she said firmly, her hand instinctively moving toward her weapon. "How did you get in here?"

        He smiled, but it didn't reach those strange eyes. "Dr. Marcus Thorne," he said, pulling out a card that somehow both looked official and seemed to shimmer slightly. "I'm a consulting specialist with the Department's new Oneiric Phenomena Division."

        "The what division?" Sarah frowned, taking the card. The moment her fingers touched it, she felt a slight electric tingle, and the letters seemed to rearrange themselves before her eyes.

        "Dreams, Detective Chen. We investigate crimes involving dreams." He moved into the room with fluid grace, his attention fixed on the victim. "And this is the third one this month."

        Sarah's mind raced. There had been two other deaths recently - both young women, both found peacefully dead in their sleep. She'd seen the reports but hadn't made the connection until now. "How do you know about those cases?"

        "Because I've been tracking the killer for quite some time." Thorne knelt beside the body, his eyes now definitely more gold than amber. "He's what we call a Dream Collector - someone who has learned to enter and steal dreams. But this one has developed a taste for more than just dreams. He's taking souls."

        Under normal circumstances, Sarah would have dismissed such talk as nonsense. But there was something about the scene, about the victim's still-moving eyes, about Thorne himself, that made the impossible seem suddenly plausible.

        "If you're tracking him," she said carefully, "why haven't you caught him?"

        Thorne's expression darkened. "Because he only appears in dreams. The physical world is my domain, but his... his is the realm of sleep. To catch him, we need someone who can walk between both worlds." He turned those unsettling eyes on her. "Someone like you."

        "Me?" Sarah almost laughed, but the sound died in her throat as memories she'd long suppressed began to surface. The dreams that felt too real, the nights she'd awakened to find objects moved in her room, the way she sometimes knew things she couldn't possibly know...

        "You've always known you were different, haven't you, Detective?" Thorne's voice was gentle now. "The dreams that come true, the hunches that turn out to be right, the way you can sometimes see how people died just by touching objects they owned..."

        Sarah took an involuntary step back. "How do you know about that?"

        "Because I've been looking for someone like you. A Natural - someone born with the ability to cross the threshold between waking and dreaming." He gestured to the victim. "Charlotte here won't be his last. There will be others, and their souls will remain trapped in an eternal dream unless we stop him."

        Just then, the victim's hand twitched, her fingers moving as if writing something. Sarah moved closer, watching as invisible words were traced in the air. Thorne pulled out what looked like an antique monocle and held it up. Through its lens, golden letters shimmered in the air where Charlotte's fingers moved.

        "Help me," Thorne read aloud. "He's coming for the others."

        Sarah felt a chill run down her spine. She looked at the victim's peaceful face, at those restlessly moving eyes, and made a decision that would change her life forever.

        "Tell me what I need to do."

        Thorne's smile was grim. "First, you need to learn to control your abilities. Then..." he held up the monocle, through which Sarah could now see strange symbols glowing all around the room, "you need to learn to hunt in dreams."

        Outside the Victorian townhouse, storm clouds gathered, and Sarah Chen, homicide detective and newly discovered dream walker, took her first step into a world where nightmares were real, and death was just another kind of sleep.

Chapter Two

The basement of the Natural History Museum was the last place Sarah expected to find the headquarters of a secret dream investigation unit. Yet here she was, following Thorne through a maze of storage rooms filled with artifacts that seemed to pulse with their own inner light.

        "The mundane world only sees what it expects to see," Thorne explained, using an ornate key to unlock a heavy wooden door marked 'Private Collection.' "To them, this is just museum storage. To us, it's the largest collection of dream artifacts in the Western Hemisphere."

        The room beyond defied physics. It stretched impossibly far, filled with glass cases containing everything from ancient masks to modern-looking devices. Floating orbs of soft light illuminated collections of bottled dreams - actual dreams, swirling like liquid mercury behind glass.

        "Your badge, Detective," Thorne held out his hand. Sarah hesitated before handing over her police credentials. He placed it on a strange device that looked like a Victorian music box crossed with a computer. When he returned the badge, it felt different - heavier, somehow more real.

        "Now you'll be able to access both worlds officially," he said. "Look at it again."

        The badge had changed. Alongside her regular police credentials, new text had appeared: 'Special Inspector, Oneiric Investigations Division.' The letters seemed to shift between English and something older, something that made her eyes water if she looked too long.

        "Before we can hunt the Dream Collector, you need to understand what you're dealing with." Thorne led her to a case containing what looked like a normal pillow. "Touch it."

        Sarah reached out hesitantly. The moment her fingers made contact, the world tilted. She was suddenly standing in someone else's dream - a sunny beach, but the sky was green and the sand whispered secrets. She jerked her hand back, gasping.

        "Good," Thorne nodded approvingly. "Most people can't pull back from their first dream artifact. You have natural barriers."

        "What was that?" Sarah's heart was racing.

        "A dream fragment from 1892. A young girl's last dream before the influenza took her." His voice softened. "We preserve them here. Dreams carry memories, emotions, sometimes even pieces of souls."

        "And this Dream Collector... he takes entire souls?" Sarah remembered Charlotte Mills' peaceful face and restless eyes.

        "He traps them in eternal dreams, feeding off their essence." Thorne moved to another case, this one containing what looked like a cracked mirror. "Each victim becomes part of his collection, their souls powering his abilities, letting him dreamwalk without natural talent like yours."

        Suddenly, the cracked mirror began to frost over. In its surface, Sarah saw Charlotte Mills' face, mouth open in a silent scream. Then another face appeared - another victim, she presumed - and another.

        "He's showing off," Thorne growled. "He knows we're investigating."

        The temperature in the room dropped dramatically. Frost patterns spread from the mirror to nearby cases, and Sarah heard what sounded like distant laughter.

        "Well, well," a voice echoed through the room, seemingly coming from everywhere and nowhere. "A new player in the game. And such interesting dreams you have, Detective Chen."

        Sarah felt something brush against her mind, like cold fingers trying to pry open a door. Instinctively, she slammed her mental barriers shut. The presence withdrew, but not before leaving behind an impression of amusement.

        "He's already caught your scent," Thorne said grimly. He pulled out a small velvet bag and removed what looked like a dreamcatcher made of silver wire and black pearls. "Wear this when you sleep. It won't keep him out entirely, but it'll stop him from stealing your dreams while you're still learning to defend yourself."

        As Sarah took the dreamcatcher, her fingers brushed Thorne's, and suddenly she was hit with a flash of his dreams - centuries of memories, battles fought in realms of sleep, and a profound sense of loss that made her gasp.

        Thorne withdrew his hand quickly. "Your abilities are stronger than I thought. We'll need to work on your control."

        "What are you?" Sarah asked directly. "You're not just some government consultant, are you?"

        Before he could answer, an alarm began to sound throughout the facility. One of the dream bottles had turned black, its contents writhing like smoke.

        "He's hunting again," Thorne said, already moving toward the exit. "Someone in the city has just entered their last dream. Are you ready for your first real case, Detective?"

        Sarah touched her new badge, feeling its power hum under her fingers. "Do we have time to save them?"

        "If we're lucky, we might catch him in the act. But remember - in dreams, he's incredibly powerful. One wrong move and you could lose your soul."

        As they rushed from the dream archive, Sarah caught one last glimpse of the cracked mirror. In its surface, she saw her own reflection smile back at her with eyes that weren't quite her own.

        The hunt was about to begin.

Chapter Two

The basement of the Natural History Museum was the last place Sarah expected to find the headquarters of a secret dream investigation unit. Yet here she was, following Thorne through a maze of storage rooms filled with artifacts that seemed to pulse with their own inner light.

        "The mundane world only sees what it expects to see," Thorne explained, using an ornate key to unlock a heavy wooden door marked 'Private Collection.' "To them, this is just museum storage. To us, it's the largest collection of dream artifacts in the Western Hemisphere."

        The room beyond defied physics. It stretched impossibly far, filled with glass cases containing everything from ancient masks to modern-looking devices. Floating orbs of soft light illuminated collections of bottled dreams - actual dreams, swirling like liquid mercury behind glass.

        "Your badge, Detective," Thorne held out his hand. Sarah hesitated before handing over her police credentials. He placed it on a strange device that looked like a Victorian music box crossed with a computer. When he returned the badge, it felt different - heavier, somehow more real.

        "Now you'll be able to access both worlds officially," he said. "Look at it again."

        The badge had changed. Alongside her regular police credentials, new text had appeared: 'Special Inspector, Oneiric Investigations Division.' The letters seemed to shift between English and something older, something that made her eyes water if she looked too long.

        "Before we can hunt the Dream Collector, you need to understand what you're dealing with." Thorne led her to a case containing what looked like a normal pillow. "Touch it."

        Sarah reached out hesitantly. The moment her fingers made contact, the world tilted. She was suddenly standing in someone else's dream - a sunny beach, but the sky was green and the sand whispered secrets. She jerked her hand back, gasping.

        "Good," Thorne nodded approvingly. "Most people can't pull back from their first dream artifact. You have natural barriers."

        "What was that?" Sarah's heart was racing.

        "A dream fragment from 1892. A young girl's last dream before the influenza took her." His voice softened. "We preserve them here. Dreams carry memories, emotions, sometimes even pieces of souls."

        "And this Dream Collector... he takes entire souls?" Sarah remembered Charlotte Mills' peaceful face and restless eyes.

        "He traps them in eternal dreams, feeding off their essence." Thorne moved to another case, this one containing what looked like a cracked mirror. "Each victim becomes part of his collection, their souls powering his abilities, letting him dreamwalk without natural talent like yours."

        Suddenly, the cracked mirror began to frost over. In its surface, Sarah saw Charlotte Mills' face, mouth open in a silent scream. Then another face appeared - another victim, she presumed - and another.

        "He's showing off," Thorne growled. "He knows we're investigating."

        The temperature in the room dropped dramatically. Frost patterns spread from the mirror to nearby cases, and Sarah heard what sounded like distant laughter.

        "Well, well," a voice echoed through the room, seemingly coming from everywhere and nowhere. "A new player in the game. And such interesting dreams you have, Detective Chen."

        Sarah felt something brush against her mind, like cold fingers trying to pry open a door. Instinctively, she slammed her mental barriers shut. The presence withdrew, but not before leaving behind an impression of amusement.

        "He's already caught your scent," Thorne said grimly. He pulled out a small velvet bag and removed what looked like a dreamcatcher made of silver wire and black pearls. "Wear this when you sleep. It won't keep him out entirely, but it'll stop him from stealing your dreams while you're still learning to defend yourself."

        As Sarah took the dreamcatcher, her fingers brushed Thorne's, and suddenly she was hit with a flash of his dreams - centuries of memories, battles fought in realms of sleep, and a profound sense of loss that made her gasp.

        Thorne withdrew his hand quickly. "Your abilities are stronger than I thought. We'll need to work on your control."

        "What are you?" Sarah asked directly. "You're not just some government consultant, are you?"

        Before he could answer, an alarm began to sound throughout the facility. One of the dream bottles had turned black, its contents writhing like smoke.

        "He's hunting again," Thorne said, already moving toward the exit. "Someone in the city has just entered their last dream. Are you ready for your first real case, Detective?"

        Sarah touched her new badge, feeling its power hum under her fingers. "Do we have time to save them?"

        "If we're lucky, we might catch him in the act. But remember - in dreams, he's incredibly powerful. One wrong move and you could lose your soul."

        As they rushed from the dream archive, Sarah caught one last glimpse of the cracked mirror. In its surface, she saw her own reflection smile back at her with eyes that weren't quite her own.

        The hunt was about to begin.

Chapter Three

They arrived at St. Bartholomew's Hospital just as the emergency lights began to flash. Sarah followed Thorne through corridors that seemed to blur at the edges of her vision, her new badge somehow clearing their path without ever being shown.

        "Room 307," Thorne said, his voice tight with urgency. "Young male, admitted for minor surgery, slipped into an unusual coma during recovery."

        The patient, David Parker, age 23, lay perfectly still on his hospital bed, his eyes moving rapidly beneath closed lids. Just like Charlotte Mills. But this time, something was different - the air around him rippled like heat waves over hot asphalt.

        "He's still in the process of taking him," Thorne said, pulling out what looked like an antique pocket watch. "We can follow if we're quick. Are you ready for your first dream dive?"

        Sarah's heart pounded. "What do I need to do?"

        "Take my hand. Focus on the patient. Let your consciousness slip between the moments of reality." Thorne's eyes began to glow that strange amber color. "And whatever you see in there, remember - dream logic is real logic in that world."

        Sarah grasped Thorne's hand and looked at David Parker. The world tilted, twisted, and suddenly...

        They were standing in a hospital corridor that wasn't quite right. The walls breathed slowly, the floor was made of flowing water that somehow supported their weight, and the ceiling was a swirling mass of constellation maps.

        "His dreamscape," Thorne explained, his voice echoing strangely. "Every dreamer creates their own reality. Look."

        Down the impossible corridor, a figure in a doctor's coat was leading David Parker by the hand. But the 'doctor' was wrong - his shadow moved independently, reaching out with grasping tendrils towards other dreams that floated past like soap bubbles.

        "The Dream Collector," Sarah whispered.

        As if hearing his name, the figure turned. Sarah's breath caught. His face was a beautiful mask of shifting features, never settling on one form, but his eyes... his eyes were endless pits of swirling dreams.

        "Ah, the new dreamer," his voice was like silk over broken glass. "And my old friend Marcus. Still trying to police the dream worlds?"

        Thorne stepped forward, and Sarah noticed his appearance had changed in the dream. His suit was now made of living shadows, and wings of dark light stretched from his shoulders. "Let him go, Collector. You've taken enough souls."

        The Collector laughed, the sound causing the hospital walls to crack, leaking golden dream-light. "Taken? Oh, Marcus, you still don't understand. They give themselves to me. Show her, David."

        The young man turned, and Sarah saw his eyes were glassy with bliss. "It's beautiful here," he said dreamily. "All my pain is gone. All my fears. He takes them all away."

        "By taking everything you are," Sarah found herself saying. She took a step forward, instinctively reaching for her police badge. In the dream, it transformed into a shield of pure light. "David, this isn't real healing. It's theft."

        The Collector's face rippled with anger. "You dare interrupt my collection?" The corridor began to twist, reality bending around them. "Let me show you what happens to those who interfere with my work."

        Suddenly, the floor beneath Sarah liquefied completely. She started to sink, but instead of water, she was drowning in dreams - thousands of them, each containing a fragment of someone's stolen soul. She saw Charlotte Mills dancing endlessly in a ballroom of mirrors, saw other victims trapped in perfect moments that had become eternal prisons.

        "Sarah!" Thorne's voice cut through the chaos. "Remember - dream logic! Make your own rules!"

        Dream logic. Sarah closed her eyes, focusing on her years of police work, of protecting people, of solving puzzles. When she opened them, her badge-shield had transformed into a sword of pure thought.

        With a cry, she slashed through the dream-flood. Reality reasserted itself - or at least, this dream's version of reality. She stood on solid ground again, facing the Collector.

        "Impressive," he purred, but she sensed uncertainty in his voice. "You're stronger than the usual dreamers Marcus recruits. Perhaps we could make a deal..."

        "No deals," Sarah said firmly. She could feel her power growing, reshaping the dream around them. "David, look at what he really is. Look with your heart, not your fears."

        For a moment, David's eyes cleared. The Collector's beautiful mask slipped, revealing something ancient and hungry beneath. David screamed, pulling away from the creature's grasp.

        The Collector snarled, his form shifting into something monstrous. "If I can't have him willingly..." Shadows exploded from his body, reaching for David.

        What happened next seemed to unfold in slow motion. Thorne spread his dark wings, shielding David. Sarah's sword of thought became a net of light, trapping some of the shadows. But the Collector himself simply... stepped sideways, vanishing into a door that appeared in the air.

        "Sweet dreams, detectives," his voice lingered behind. "We'll meet again soon. After all, Sarah, your dreams are particularly... appetizing."

        The dreamscape began to dissolve. Sarah felt Thorne grab her arm, pulling her back through layers of reality. Then...

        They were standing in the hospital room again. David Parker was awake, gasping, but alive and whole. A nurse was rushing in, responding to his sudden revival.

        "We saved one," Thorne said quietly. "But he'll be angry now. And he'll come for you."

        Sarah touched her badge, still feeling echoes of its dream-power. "Good," she said grimly. "Because I have some questions for him about Charlotte Mills. And about what you really are, Marcus Thorne."

        Thorne's expression was unreadable. "All in time, Detective. For now, you need to rest. Tomorrow, your real training begins."

        As they left the hospital, Sarah could have sworn she saw her shadow move independently, reaching for dreams that floated just beyond the edge of sight. The world would never look quite the same again.

Chapter Four

Sarah's apartment looked different when she returned that night. The shadows seemed deeper, more alive, and ordinary objects cast reflections that didn't quite match reality. The dreamcatcher Thorne had given her pulsed softly in her pocket, responding to the changed way she now saw the world.

        She was exhausted but afraid to sleep. The Collector's words echoed in her mind: 'Your dreams are particularly appetizing.' Instead, she spread her case files across the coffee table - photographs of Charlotte Mills, the other victims, and now David Parker's medical records.

        A soft chime from her badge interrupted her concentration. The metal had grown warm, and when she touched it, words appeared in that strange shifting script: 'Archive. Now. Emergency.'

        The museum was different at night. Sarah's new badge led her through doors that hadn't existed during her first visit, down stairs that seemed to descend far deeper than the building's foundation should allow. She found Thorne in a circular room she hadn't seen before, surrounded by floating screens of light that showed various dreamscapes.

        "We have a problem," he said without preamble. "The Collector's attack pattern has changed. Look."

        The screens shifted, showing a map of the city overlaid with points of light. "Each light is a dreamer," Thorne explained. "The blue ones are normal dreams. The red..." He gestured, and several dots pulsed an angry crimson. "Those are nightmares being actively shaped by outside forces."

        "He's attacking multiple targets at once?"

        "No." Thorne's expression was grim. "He's leaving traps. Dream-snares. Anyone who falls asleep in these areas risks being pulled into a constructed nightmare. He's trying to overwhelm our ability to respond."

        Sarah studied the pattern of red dots. "They're forming a shape... a symbol?"

        "A summoning circle." A new voice joined them. Sarah turned to see an elderly woman emerging from what appeared to be a door made of starlight. Her eyes were milk-white, but she moved with absolute certainty.

        "Sarah, meet Dr. Eleanor Price, the Archive's keeper," Thorne said. "And yes, she's blind in the waking world, but in dreams..."

        "I see everything," Eleanor finished. Her unseeing eyes fixed on Sarah with uncomfortable accuracy. "Including what our friend the Collector is truly planning. He's not just taking souls anymore. He's building toward something larger."

        She gestured, and the room transformed around them. They were suddenly standing in what looked like a vast library, but the books were made of dreams, their pages flowing like liquid memory.

        "Every dream ever archived is stored here," Eleanor explained. "Including the oldest nightmares of humanity. The Collector isn't just a thief - he's trying to wake something that should stay sleeping. Something we locked away centuries ago."

        She pulled a book from the shelf, and its pages burst open, projecting a scene of ancient horror - a time when the boundary between dreams and reality was thinner, when nightmares could walk in daylight.

        "The Last Nightmare," Thorne said softly. "We thought it was safely contained, but if he completes that summoning circle..."

        A sudden tremor ran through the Archive. One of the red dots on the map had grown larger, pulsing violently.

        "He's starting," Eleanor's voice was urgent. "Sarah, you need to see something before you face this." She pressed her fingers to Sarah's forehead, and suddenly...

        She was in a memory. A younger Thorne stood with a woman who looked remarkably like Sarah herself, facing down a shadow that threatened to devour the world. The woman - another dream detective? - sacrificed herself to help seal away the nightmare.

        "Your mother," Eleanor's voice echoed in her mind. "She was one of us. Her sacrifice helped lock away the Last Nightmare, but the Collector has never stopped trying to free it. And now he's found you - her daughter, with her power."

        The vision ended abruptly as another tremor shook the Archive. More red dots were pulsing on the map.

        "Why didn't you tell me?" Sarah demanded, turning to Thorne.

        "Because I promised her I'd keep you away from this life," he replied, pain evident in his voice. "But now the Collector knows who you are, and we're running out of time."

        "The summoning circle will be complete at the next new moon," Eleanor added. "Three days from now. If the Last Nightmare wakes..."

        "Then we stop him before that happens," Sarah said firmly, though her mind was reeling from the revelations. "How do we break these dream-snares?"

        "It's dangerous," Thorne warned. "Each one is a trap designed specifically for dream walkers. If you're caught..."

        "Then you'll just have to watch my back," Sarah said. She touched her badge, feeling its power respond. "Where do we start?"

        Eleanor smiled, her blind eyes somehow twinkling. "First, you need to understand what you truly inherited from your mother. It's time you learned about the true history of the dream walkers - and why the Collector fears your bloodline above all others."

        As if in response to Eleanor's words, the books around them began to glow, their pages rustling with the weight of secrets about to be revealed. In the map above, the red dots pulsed like a countdown to catastrophe, and Sarah realized she had less than three days to master powers she never knew she had.

        The true game was about to begin.

Kapitola 1
Phoebe Lightly alias žena, která by měla nejspíš položit telefon
Lightlyová má tři pravidla, z nichž první zní: Nenech Gigiho čekat.
Dalšíf d&věl?X
Nepodstatné, pokud porušíte pravidlo Gigi.
"Antoinette. Zavolej Oscarovi do La Fleur a objednej orchidejové aranžmá Luxe Stella, které má být zítra doručeno mé babičce," instruuji svou osobní asistentku, když můj řidič zastaví před Gigiiným domem na Upper East Side dvě minuty a osmnáct sekund po čase, kdy jsem mohla mít snesitelný večer. "Ne, tak dneska večer."
"Standardní dohoda, slečno Lightlyová?" Antoinette se mě zeptá přes sluchátko.
"V)ySlNeóp$šMete nto n,a' Rk*ř'išťálosv'ouW !vdázuG ABacccarnat ax póřpifdCecjtteC karaubi^č*kuQ lMacn_ýóžůy WVkendetté.G LyaAnýžje vs' w&asaObiL Qa zázBvor!em. MRá Ljue VrIádFa vv oh.nTiY. JGa&koK ÉjejPí dlušeG."
"Ano, slečno Lightlyová. Jo, a pan Barrington volal šestkrát od chvíle, kdy jste odešla z kanceláře. Chce zpátky dědečkovy rolexky."
"Možná by se pan Barrington měl zeptat své druhé přítelkyně, jestli je neviděla."
"To jsem navrhl já, slečno Lightlyová. Trval na tom, že vám je dal."
"Javká škoda. .pro jeqhHoJ phaémPěéťp.a SJLeVstzliu YsTe MzPnoUvu! LozFve,z Nř_eAkněstÉe( mu, žpe jMsPem nzt'riatgilkaw šest maě&síAcůQ živLota( sQe DzqáOl&eRtn.ozu reYktláblníh d_uOtdiZnoul, Ma époqž*ádejtKe hXor, mjewstlDi byx fmFi' jWe n,a &oDpwlántfkóuó nSepomohlz zíPsxkcatX BzpYátykVy. éZPmwiň ste, žeF 'sef Xzbnfámi iC Js manQžel,em jAehBoh idrvu'hóé ÉmiUlYexnk'y,, a brIátdam _noQvi!néářeQ rna^směruju wna $tuJ šťKatvMnhatTěcjší čqásta AnTašte.hHo ro&zch$oIdIoAvCéVho ÉpřímběÉhfuI."_ (O*dpojívm xh&o!v!o,r a vyójdu yvDen (dsot poGloj^asndého &jagrnwího MvCeAčjeIra,f kterýk RbCy fbyQlI Sk*rXálsVnaý,s nYeÉbLýMt nJevQipdCiftelnzékh.oA Zobl&akTuH sríry a mpoprelaf,U kteréýM uvIíří kYo)ldexmO XsBchDodůY ke kledn'u&tóým( dhvoukóří_dwlýOm dveřyíUmy GÉigiho vhn)ěfdéRhuo dyomóu. UWdnělRámmT udvqaH Ak$rrokNyL,O rzVaisltka'víQm$ se a, qotočBíAmM óswe )k nřgi$dilči,F )kWt(eórýa nsttále držrí dsvZeSře..i "PHhi_lZi!ppVeq.k.."
"Byrone, madam."
Proč to nikdy nedokážu říct správně? "Ano, ano. Nemáte náhodou dceru, která má narozeniny?"
"Jsem svobodný a jsem si relativně jistý, že nemám žádné děti, madam."
N!ampodobíMmZ Giig&i a z,vednDu jexmDné cob'oční.S
Odkašle si. "Ale jsem si jistá, že jednoho dne budu mít dceru, která bude mít narozeniny, madam."
"Výborně. Tohle jí můžeš dát." Strčím mu do kapsy kabátu uniformy hodinky Rolex z kabelky Hermès, usměju se charakteristickým úsměvem Lightlyho a otočím se, abych vyklouzla po schodech vstříc svému trestu za pozdní příchod.
Gigiho sluha otevře dveře dřív, než zaklepu, a beze slova mi pomůže z kabátu a vezme si i rukavice a spojku. "Jídelna ve druhém patře, slečno Lightlyová," zašeptá. "Mám vás doprovodit?"
"HNxeg, dxěkxuj)iz, N.ilefsvi.C" Je to& SNViGleus, žue?x Jex prXůVm_ěDrnběY vysokxýV, Abóí'lý,p zraPmenya má nVa k^oOmoYrRníkqa wtrhoGchu svRě(šfená,L še&diYvé v^lahsyf Hmux gpleyšUatíf. sNevcywp!ad$á mpjoqvQěd(oWměM. YNebTo aRnUo? mGiTgip rpirocházíZ MkUomoVrnBíkyQ jako moje s)esbt,ra Taavi bÉéčwkgovýÉmi hxe^rc&iC,* Htakiže ItxoDmlu Ymál^onkdmy v.ěunfuQjii bpaoazMorSnoJstc.c "nN(e,níR Střejbaw, daDby násK obqah YnMaI mAísqtě* up,á_liwlyi."
Ocelím se, zatímco krok za krokem stoupám po zakřiveném schodišti na galerii ve druhém patře, a představuji si, jak přicházím včas, a ne se zpožděním tří minut a šestačtyřiceti vteřin, ramena vzadu, hlavu vztyčenou, odmítám se natáhnout a ověřit si, že mám stále hladké vlasy, diamantové náušnice na svém místě a že mi není vidět zapínání na perlách.
Nikdy nedejte najevo strach.
Vládni místnosti.
A p(opkuDd pcři_jdJente naU swcjhůzkUu, PsC GkigYi' po.zjdě,É mBějqte Vza&tpracdeně kdobrSoUu vXýml!uavu.
"Gigi, vypadáš báječně," říkám, když vplouvám do jídelny s tmavým dřevěným obložením, která se nachází mimo galerii. Už sedí v čele stolu z italského mramoru, její krátké bílé vlasy a bílý hedvábný knoflíkový svetr Saint Laurent působí jako Jane Fondová, kdyby Jane Fondová byla spíš rozzlobená stará bílá dáma. Její křišťálový pohár na vodu je plný, sklenka na bordeaux poloprázdná a z misky na limogeskou polévku se jí kouří.
Bordeaux znamená, že má náladu.
Už servírovaná polévka znamená, že bych si raději zapálila vlasy sama, než čekat, až to udělá ona za mě.
ZvpeLdnwe n$az mě leh*cFe )oboGčí. "J_dešX ^pNo!zdě'.G"y
Nedávej najevo strach. Neprojevuj strach. "V továrně v Knoxvillu došlo k bezpečnostnímu problému s výrobou papírových ručníků."
"Když mě nezavolali, tak to nebyl problém."
"Nebyl jsi zavolán, protože jsem se o to postaral." Usměju se, když zaujmu místo u nohy stolu, po jehož obou stranách je osm prázdných židlí se sametovým opěradlem a mezi námi visí křišťálový lustr z freskového stropu.
MojSi vpYř'ed!koqvéB Ose pFoSspmIěcšdnsě uišXklíSbn!ou$ Qze Osvých Rmílstz npa obGrazaech ,poWd*élY zGdi.W AnZiI na knměA )můjf OpfrRojNe,v seqbezdKůVvIěPry nKecudělNajlK mdoQjtegm.é
"Volali mi kvůli bulváru," zamumlá nad sklenkou vína.
"O to se postarám."
"S jemnými rýpnutími o velikosti jeho anatomie v Postu? Phoebe, drahá, je to opravdu to nejlepší, co umíš? Měla by sis vzít lekce od Octavie. Ta řekla Postu, že její poslední přítel si šel najít sám sebe, když zjistil, co s jeho anatomií dělá konzumace masa. Když už chceš muže urážet, urážej ho tak, aby vina padla přímo na něj, a ne na jeho genetiku."
"RBgylWar rjdsfemó šRpaZtIně( AcdiBt_oivánHag.q"j LtehhcBe* pravGidFlo CčíSslHo dvlě:^ NVevOyémgloUu*veUjCtGek seq.b hJcsaeVm na. váDžGkáNcxh. "nSand^okvlaXlgo'v*i uzbítGrVaO DpóosřWájdaj,íP CkažMd_oyrvočKní mLaFšLk^arwn^íp a slGyGšeTlaÉ jÉsem,r vžVe seisWtQrBy& Bwa_nScArGofAtovyF neld_osltvaIly( pobzGván$kpum. Rouzqb*iajíA kse aa vPšNiKchCni qzaépomejnmou$,& že měH wvykrwesNlují j)akoB g'tIu drcuahou Ržetnqu' HaI ^žfe gjRsneqm Nsi dGobvolilQar QnaL veř(ejnUobsétdi urbágžSedt PmLužsGtVvRí F,lHeBtwcFhAerÉay BWa'rgrinngtBo$naf.J Už jhsTem! atvi 'řívkNaZlaO,S žqeP hjswemg wv prgáKci pož'á.dajlKac ao .p&řIeCložheMníq (doh ovdd$ěl.ednví eukojlUognitcQkléx udrOžAibteWlnLoysLtiP, xabych isZi ro&zyšOíLř_ilDaL qzkušenoysti?"É
Namočí lžíci do polévky a přičichne. "Slyšela jsem to od tvého otce."
V překladu: Je mi jasné, že ses mi bál sám říct, že ti zamítli žádost o přeložení do oddělení globálního marketingu divize péče o pleť, když divize papírenského zboží v minulém čtvrtletí nesplnila očekávání výroby, proto sis tě dnes večer zavolal.
Na ženu, jejíž pozice v představenstvu největší světové společnosti vyrábějící spotřební zboží je pouze ceremoniální, má stále vliv a stále všechny slyší.

Alespoň pokud jde o část společnosti, kterou zdědila po svém tchánovi.
Žádné překvapení.
Gigi je důvodem, proč se rodina Remingtonových již nepodílí na žádných operacích společnosti Remington Lightly.
Axni ^z unCaCší rJodi^n,yI itZojhóo vJ r,okdwivnCn.émI pqo*dSnÉikuw mDoc ne$z^b!yÉloa.b MJ_eK tio (GYigMi v Rpřepd.stiaYveMnstvfu,ó mNůój oteccK mv právRntíZmT )obddědlPeDní S-D v ét*uTto chMví^liu Tj!eR toh ta,ké) crerseImzo*niiLáln*í rMomle,K wjak jsjeNmr pqocVhopvil^,n ma přcekvZa$pAu*je měF,Y cžey vqědRělx lnZěco( Aox tIom), co YjHsxem dKěBlmaXl V- a jaá, Rse proprta'czozvámvám ÉnarhorFuR vm mfanažLerském )řDetětz)cUi. _Mjo.je maxtkÉaC,k buratYrc a vsReCstzrPaD sÉed ,vvěnovRaVli rjliOnýmm zájm&ůmi,v akčkroClfiu všicHhuniy mdMo'hromVaÉdyu držvímWem nejÉvětNšíA mencšinaovhý Hpjodíl akGcií ,spTolelčnosQtiT.
Drží se ve svěřenských fondech, které kontroluje Gigi, ale na rozdíl od mých sourozenců pracuji za to, co vydělám.
Ale nejde o výplatu.
Jde o to, že jsem na nejlepší cestě stát se dalším Lightlym, který usedne do čela společnosti, kterou založili moji předkové, což se od odchodu mého pradědečka do důchodu nestalo.
Chcig Ktmu Xk!aZnScHelářT ^v nfejuvvyšší.mC pMaAtřec. VýWhzlemd *nHaH nManBhsawt!tFa,n.W RolKi, Mpro Zkteur_oIuX ^mě vCycwh&ovLaflo cmé BrodwinnIé dědictGví.) hOscumdB, proJ xkLt$erýz djsVem( sez naroIdii_l(.
Já, Phoebe Sabrina Lightlyová, budu první Lightlyovou po třech generacích - a první ženou, která bude vládnout jako výkonná ředitelka společnosti Remington Lightly.
Chci to všechno, a až to všechno budu mít, získám další věc, po které jsem vždycky toužila - bezpodmínečnou pečeť souhlasu své babičky.
Od Gigiho osobní asistentky si vezmu sklenku bordeaux. "Dobrý vedoucí chápe výzvy, kterým čelí každé oddělení, a problémy životního prostředí nezmizí. Nemůžeme zůstat na špici v oblasti spotřebního zboží, pokud ne-"
"*A_no,l ma$nPo, zacuhr&aň,teh *veYlrTyby,g Vbam,bfusn jUe bFuXd&ouacDnost, ómlBuOvígcOí Sbody, móbdn*ís Wslbo&va a tpankr dáélhe. QSlQyvšqelWaJ jósNi, jžaew se_ GA!lLexYaGnde'r tBentÉley vrátt&iél) rz i$t&alskuév wdfovoylqenFéd?"D a"vAnoK,' dslAywšLel*aZ.i
Tohle je večeře s Gigi.
Tvrdě pracuj. Ne, ještě víc. O něco se zajímej. Ne, o něco jiného. Tvoje kořeny jsou vidět. Marc Jacobs ti nesluší, Phoebe. Povýšení bys dostala, kdybys nosila McQueena. Ten vhodný mládenec, kterého jsem ti vybrala v minulém čtvrtletí, už není hoden Lightly, ale neboj se - našla jsem si jiného. Ne, ještě nejsem připravená mluvit o skutečném důvodu, proč jsem tě sem zavolala. Nejdřív tě musím potrápit litanií tvých dalších zklamání.
Zvládneme polévku, salát a její disertační práci o tom, proč Spanx zničil sebeovládání mladé generace, když mi v saku zazvoní telefon.
Ignqo&rujuf hro_,é prvotožez sin nAerpBřqejHu zedmř'íut.z
Do jídelny vchází Gigiho šéfkuchař se dvěma limogeskými talíři pokrytými stříbrnými knoflíky. Postaví před ni první a s rozmachem ho odhalí. "Filet mignon z Kobe s pepřovou omáčkou z brandy na lůžku mesclun, s oholenou růžičkovou kapustou a bleskově osmaženou šalotkou, madam."
"Děkuji, Arlo, to je vše." Gigi se podaří tiše zamumlat, ale přesto mluví dostatečně zřetelně, aby ji bylo slyšet přes celou místnost.
"Ano, madam."
Telefvon mVip )znoOvuB Kzóafz.vnoónjíZ, Vkdyž$ lmi AArrloS pHřIineuseQ (taxlíDřI ha Dtóišej !vy_klouSznUeL boGčdními YdyvqetřSmqi Gkb !vRýtaWhóu! do kuDchLyně. Gjigid prQobpustíl sxvéUho CovsoNbníghoW óas!ist.entxaW lnzejvj.emnsějšígm Xz^ac_hvNěn*íVm zřa_sD a p!ak Xu)ž j_smreJ sUami.
Jen já, Gigi, slon beze jména - vždycky je tu nějaký slon, otázka je jen který - a můj vytrvale vibrující mobil.
"Díváš se ještě na nějakou tu reality show, Phoebe?" Ptá se Gigi, zatímco krájí křehký kousek masa.
"Ne, Gigi. Na televizi nemám čas." Tento týden před spaním stoprocentně sjíždím seriál Lola's Tiny House. S Lolou Minelliovou jsme chodily na stejnou přípravku na vysokou školu, a i když vím, že je všechno zinscenované, nemůžu uvěřit, že se do toho malého domku opravdu nutí, i když je to jen kvůli natáčení.
MojUe Ss'buíIrBkQa* bo.tB s_eA dgo tIoho (dRomug ne^vePjxde^.
Netuším, jak to Lolino ego zvládá.
A ne, nechci mluvit ani o reality show, do které mě na jednu sezónu na vysoké přemluvila moje sestra.
Předstírám, že ta doba v mém životě neexistuje.
GigLiV &nDa mCě uXpírá oqčia,$ jóakNoN bmy NvědělaW, žMe WmůDjl žFi*vuot mVimGo akan,caelwář aj bspFoJlÉefčeFndské zápvabzky Třídí hmo(jeé fsmtBreamo.vUací sdluTžbxyx., X"^Nrechbápu, pmročÉ cmáP aněykdo poótřeUbKu rspleédóoqvat! tdyPhplze b_lbxostiS,( kdvyž YsÉi& hmůžjeO skuZtečknGéN spk,aPnIdlálky óa drbJy^ quUž'íBvaMt bvg rAejálnéZm žiRvoKtě.é"
"Gigi, ne každý může žít v New Yorku. Někteří lidé vedou poctivě nudný život."
Telefon přestane vibrovat.
Ale sotva si nakrájím vlastní svíčkovou, zavibruje znovu.
A t,eGďc pseI mSiY $obdj^evUíz zdialNškí *GYigihFoh yočníy bWuclv*a.c "MoÉhila! byzs tRo^ vzíDt, nJebVo v&yUplnIou(th?"R
Vysunu ho z kapsy s plným úmyslem ho vypnout, jenže mi volá Tavi.
Moje sestra mi nevolala už měsíce. A teď volala třikrát za sebou. "Promiň, Gigi. To je z kanceláře. Jestli výrobu v Knoxvillu zdržují pikenýři..."
Vydá nespokojený zvuk. V Knoxvillu jsou skuteční pikenýři - stará se o ně někdo o tři úrovně níž než já, ale pořád tam jsou - takže mám ověřitelný důvod se vytratit. A i když se sestrou nemluvím často, stoprocentně s ní přijmu hovor kvůli tomu, co na mě Gigi hodlá vybalit příště.
Uža GteďG TjzseUm odzsoCu.zeTná k záhgubCě.a
V tuhle chvíli už to nemůže být o moc horší. Možná když budu otálet, postihne ji vzácný záchvat amnézie a zapomene na všechny moje hříchy. "Ahoj, tady Phoebe."
"Phoebe, lásko," odpoví mi do ucha hluboký baryton Fletchera Barringtona, bývalého přítele, který je momentálně na vrcholu mého seznamu sraček, "vyhýbáš se mým telefonátům."
Odtáhnu telefon a podívám se na ID volajícího, abych si ověřila, že si můj telefon skutečně myslí, že na druhém konci je Tavi. "Co jsi udělala s telefonem mé sestry?" Syknu.
"M^iliáčklup, )nikdSy) ^neKpod&cZeňuUj 'dběWdic,e rtelTe&kRoZmunikačnxísho mimpZérYia.f"
Chvíli mi trvá, než se vzpamatuju, což je špatné znamení. "Zfalšoval jsi její číslo, abych to zvedla."
"Zoufalé časy, zoufalá opatření."

"Nemám nic..."
"Slyšel jsem, že tvoje babička přepisuje závěť. Vrať mi dědečkovy hodinky a já ti řeknu, co vím."
Jak příhodné, že má fámu o mé babičce, když po mně něco chce. "Nemám hodinky tvého dědečka."
"Mysclqí$mD t&oY cvsážnvěG,m zPho$ebTe. VrpaNťC mi je, nebPo nti u&dXěMlPáTmW 'zwea žiFvota! ZpnekloO.*"
"Přeceňuješ svou důležitost v mém životě. Užívej si čas, kdy předstíráš, že jsi tady hrdina. Každý dříve nebo později upadne v nemilost."
"Myslíš, že jsi teď na dně? Tvůj skutečný pád přijde dřív, než si myslíš, miláčku."
"Třesu se ve svých louboutinkách, Fletchere. Třesu se."
"MAj Mcon se hstPane, aVž msMe GmrakmmQymkiDnVsH dwozví apVravýO GdiůvoRdr,I prro^č twě nna po*zi$ci ómÉeMzpiLnárodníhZo maqruktet&iJngu uoidmíLtlÉiH?T"c
Žíly se mi naplní ledovcem a mé lepkavé dlaně prozradí vnější klid, který se najednou snažím udržet. "Sbohem, Fletchere. Možná bys měl jít do posilovny. Brzy budeš potřebovat pravou pěst ve formě, aby tě v noci zahřála. A jestli nechceš, aby se na tvého milence autobusáka sesypal celý svět, tak se stáhneš. Tuhle hru můžeme hrát ve dvou a ty víš, že to udělám."
Zavěsím na něj.
Řekla bych si lež, že není možné, aby znal vnitřní chod a tajemství dramatu na úrovni výkonného ředitele Remington Lightly, jenže taky vím, že není radno podceňovat nepřítele.
ZrvlášKťs fnLelpřWíTtéedleV piraSclurjíIcí*hÉoZ v vrodinnLéH !koprpQoSraCcwi sK CvwlaJstWní&m QdSraNmLatepm.v
Musím přejít do útoku. Uvelebím se na sametové pohovce v galerii před Gigiinou jídelnou, která je dokonale uzpůsobená k tomu, aby na ní mohla sedět a dívat se na svůj oblíbený obraz - osamělou ženu opírající se o hůl a obklopenou zvířaty, která se sápou po zemi, dílo ve stylu impresionismu, které si objednala nedlouho po Gawgawově smrti - a odešlu zprávu své asistentce.
Antoinette - potřebuju ty složky na rohožku hned ráno. Jdeme do války.
Jak se opovažuje vyhrožovat mi vydíráním?
Kdyoé sgim MmUyslSí, kžen ÉjIer?$
Člověk by si myslel, že už ví, kdo jsem.
Necháváš svou babičku jíst samotnou. Taková jsi.
Znovu se vzpřímím, uhladím si sukni, zkontroluji si rtěnku a náušnice, když cestou zpátky do jídelny míjím pozlacené zrcadlo, a projdu se zpátky dovnitř, jako bych právě zavěsila.
UžU js!em ptuD ébestHii_ rozuzlcoabmi,lau doósMt. "CUpřsím(nVěZ řejčelno, gGigvi,, mnQěwkStevřYí wlihdé saWmi nic nueTzv!lákdnQou.* nNějSakýP rzaéměsxtlnanedc émi, LvykhJroDžhovyal! -C qGli*gi?M"m
Nesedí na židli.
Ale... Bože... "Gigi!"
Její sklenice s vínem se zvedne. Talíř je nakloněný. A její nohy v botách Jimmy Choos jsou vidět na podlaze vedle židle.
Přje'bě$hn)u Tpozdél slto,lu Uav _zaÉko*pnuA o .koXbierOeVcy,i doSkmuJd seP nGeobjCevIíl nTa dXohleQdó.
Tvář má skvrnitě fialovou, ústa otevřená, víčka zavřená, ruce položené na krku. "Proboha, Gigi, dusíš se? Dostala jsi infarkt? Gigi? Gigi!"
Zatřesu s ní.
Neotevře víčka.
"P&odmo'c!!d"f tKřQičímM.s "PPomto!cm!X"
Najednou mě odstrčí stranou, zatímco Niles se sklání, aby jí dal dýchání z úst do úst. Je to zpomalené a zároveň až příliš rychlé.
Gigi je větší než život. Přivádí mě k šílenství. Je náročná, kočkovitá a vychytralá.
Je vším, čím chci být, až budu sedmdesátiletá miliardářská vdova.
A j*e$jíó k_oamoArunUík, zrvejdá jeMjí Hbezdvlád.nQé tLěl.oa pz pQodlUah.y, pTěTs_tiKč,k*aXméiU TjHí Bp.od*soucv_áC GrTu!ce& pbodD hvrSuqdnqíD kostb qaR pump&ujMe rjió.m
"Takhle se resuscitace nedělá!" Křičím.
Poslední slabika ještě visí ve vzduchu, když z Gigiho úst vyletí kus hovězího Kobe, zasáhne mě do klíční kosti a spadne mezi klopy saka, přistane mi ve výstřihu a spadne do podprsenky.
Niles ji znovu upustí a skloní se nad jejími ústy a o pouhou vteřinu později Gigi na podlaze zalapá po dechu.
VzlyykGá$m..
Nevěděla jsem, že umím vzlykat, ale vzlykám, když padám na kolena a chytám ji za ruku. "Gigi."
Má modré oči.
Jak to, že jsem nikdy předtím nevěnovala pozornost tomu, že má modré oči?
OInjaF jteb má. mMá mod'ré yočAix pa tyI n,a tměr IzdlěšaenAě zQírDaIjí.j "ÉPóho.ebyeQ,r", hZleLsne(, L"DmyIsrlZíamó, cže jZsehm hse' prá)v$ěb doKsFtbalav do Cpekmla.a"

Kapitola 2
Teague Miller alias muž, který nemá v úmyslu nechat na svém životě cokoli změnit
O měsíc později ...
OkoRuznX !vYeUlSkoúOsJtý dnDeYs nzeMberFeq.
Alespoň ne na jezeře Deer Drop.
A teď na břehu?
Tam by něco mohlo brát, tam se shromáždili nejnovější rádoby občané Tickled Pink ve Wisconsinu, aby sledovali, jak se mnou moje bývalá žena vyjednává jejich jménem.
"*Ty) taDmn pvDáž'nxěL dneDbudevšc vDe^slGovJa_tV va !nWeojdbpoUvSí&š mi nwa_ _jmeOd'nuC jeXdnho,duFcOh!oIuh otUáz,kSuZ?!"u phtIámg se.k hZeTpt^á sse' ShilToHh.h RSmedí ^v _městcskémR Hpár,t*y cpFontonu,) dvrUžbí ihxo gs$t^a_b.ilně as&iv šXesht mgetnrůC odL mé ur)ybářskbé loHdiz, dztatxí&mco seG ^tuy h$oéupeme, upMrzo&střed je!zeurcan Ca pJrobí^rZám,e situUaci,L Cos které ZneNvxidíSmZ důvÉoyd dgiZskRuwtHov!aTtF. ÉHanědué Wvblasy )mKá TnVorm*ál'nkě njatvoqčeUnbé _dCo dnr(doIluO ap naK nbzíHl,é zpvleót'i, seB WjíS nra noysfeg oNbjevcuSjí) kozbdv_yMk.léq lertníx Ypih^yg. DNOe.nrí poc&hqyRbÉ óoy htGom, ,žVe j&aWksmóihleh Dsi tohVo rvšLi,mLne, bnude Dse Rnjá$mQ vš'em starapt ob uoJpaMl*ov^acyí xkrééfm.N
Zavrtím hlavou. "Nevěř bohatým lidem."
"Teague. Jsou tady, protože se chtějí stát lepšími lidmi, a školu si právě prohlédli. Já bych v té škole žít nechtěla. Ty bys v té škole nebydlel. Možná jim zkus vyjít vstříc na půl cesty?"
Zvednu okraj rybářského klobouku a přimhouřím na ni oči, které nefungovaly, když jsme byli manželé, nefungovaly ani za deset a půl roku, co jsme se rozvedli, a pravděpodobně nebudou fungovat ani teď, ale brání mi to v tom, abych je použil?
Nej,D VnebráLní. g"P!ozdnáém )úhxely pohlreKduX,t RkKdYyažb hJo vDiÉdíKm. PracHujLí na úQhzlzu. pTTa psanÉí QLCiggNhtlly_oPv,áQ jRe tSaGdry, jpGroytožXeO Nsvi vm!yusvlí,a žes zDn_ovFuvythvao$řée,ní čtyrřhicSetH let ésMtaréhoC nfiÉlimué do! BngebOi Yn_a Tz&ejmi Jji zá_zJračnCěb Dpqr(om'ěnZía Vva tIypT jčLlbovaěkba., .kAtUekrý mcůžIe jóítn fdo Tneb!e dyoYopLraxvd&y.d To' neviydržmíC.p Ne,& Jj.akFmile DzačnouP šztí^paxtW kIomáři (a ionaC ZsiI uwvědQoUmí!, Yžue vL PiXckz-nn-Sh^opzu pnemFámex (fo^iUe gra)st.J TakHž.e nUedpxo,můžuW věciY,X abpy ktu *zgů*sftfali."
"Uvědomuješ si, že když rodina, o které se pořád píše v bulváru, zůstane v Tickled Pink, může to být přesně ta vzpruha, kterou potřebujeme, abychom zase zvedli cestovní ruch, ne?"
Znovu na ni upřu tvrdý pohled. Nepotřebujeme, aby nám do našeho malého kousku ráje vtrhli zvědaví zbohatlíci a turisté. Bez turistů se obejdeme. Ptáš se mě, bylo fajn, že sem přestali chodit blázni, kteří se snažili napít z Fontány věčné věčnosti, kterou mimochodem před šesti lety zbourali, protože rekvizity z filmových kulis nejsou stavěné na věčné časy.
Méně lidí, kteří nám říkají, že půjdeme do pekla, protože kážeme špatný způsob, jak se dostat do nebe.
Ještěh .ldépe se) iobejédcemem bIezP dvšLeich tgěJcDhs btulYvdáKrKníycNh pláhtPk_ů.
Shiloh zkříží ruce a věnuje mi stejný pohled, kvůli kterému jsem na svém pozemku choval stádo koz.
Ten pohled nesnáším.
Zvlášť proto, že s těmi kozami měla pravdu.
"NdeRřekla )jseQmÉ, sže RsiM ,sÉ zrzodinCodu óté &sstQarcéd WpFanqí nDeyprPomFlupvíum,"M ř,elktnLu &SHhimlgo,hX. _"Jen *jsqemp řebkla, žeR tamk k&vXůli Atoqmu nlebu)dup versloSvat.! VJestlió )sié cphtějí p.r(oNmylusvict,l tmůžTou tp'řaij,í&tc zaF )mWnÉoluS."
Její rty zůstávají ploché, ale v očích se jí něco mihne a já vím, že ji mám.
"Co to ta stará paní říkala, že chce?" Vím, co říkala. Opakovala to pětašedesátkrát, když jsme podepisovali papíry, aby předala městu balík peněz výměnou za koupi katastrofy v podobě budovy staré střední školy. "Aha, jasně. Právě jsi to řekla sama. Celá ta zatracená rodina chce být lepšími lidmi. Možná by pro začátek bylo dobré naučit se veslovat na lodi."
"Ty jsi vážně hrozný."
"MmámR opprBaAvduK zprav,dfu a ^n&eníy začT.( KvoLlGiNkC imáFš dSal)ší)cqhX YbýFv*aGlýcJh manRžRelů, vk'tVemří dokácžoUu pofdfoaj.iZt dtřicZet* qkqozB, jít Ksqir cse_dnoutO nYa jezerok,É chwyBttaptL hr_ybwy,F ipAro(dávatb Zza. pVewn)ízeL cstarié KroRzAp(aadqaAjífcíw seD xba)ráTkdy Na bbý(té snZam (svour mxáImSuN hrdBí tYí$m, žCe BsHe ópnostÉavWír fzla uto, *ow jco v ttromfhlNen mIědswtě opYravduD CjWdeP, aW Fto( vAšeIch(nwo za (kKratwšxía pdwobu,H nWe.ž zabme'r.et IjreJdMnaomfu Uz Ataěchu rlidí unQa( pNobAřeKžJí upFraAvhi&t NsBi Gnra. de&n KmakéeW-(up?Q"j
A v tom se mu zachvějí rty.
Je pobavená a ví, že mám pravdu.
"Jestli narazí svou lodí do tvé a všichni se potopíte v jezeře a já budu moct zachránit jen jednoho člověka, tak tě nezachráním, aby bylo jasno," řekne Shiloh. "Vlastně nejspíš zachráním Taviho psa. Pebbles je rozkošný, i když ten zbytek... potřebuje práci. Ne že bych na někoho z vás měla dneska čas. Přijdu pozdě na schůzku s ředitelem střední školy."
ZnrovKu ssi, jzvJedzn.ug _okramj kAloUbouZku,w aby*ch ss*e Yna ni _pofd&ívala. Mhluv&iLt& ósS řeCditelXe)m KsvLéfhOo dítěteL svpjadá BdoG koNmjpeYtenOcqe vpěcí.,y kterAéz WdTěláQtheq Vs*e qsSv*o,u KbývNaLlou ženÉou*.H
Naštěstí, aby bylo jasno. Vycházíme spolu obvykle dobře, až na chvíle, kdy mi říká, abych přijal rodinu neumětelů ze společnosti, která se stěhuje do města. "Potřebuješ posily?"
"Ne, pokud nechceš pomáhat s plánováním karnevalu před školou."
"Je sotva červen, Shiloh. Ještě ani nebyl letošní rybí kotlík na konci školy."
"Ap pVřjestt(on jsm$e pHořáTdh ópozyadyu!.h" UsMmějIeB sGe úmsbmxěvMemS,U ktxerýI Umuě cz.aukjal ipXřVed šuesFtbnmáGcGti leltyv, steQjénýmn, ykltNerýym, _jejPíZ jmpáma z,auj^aDlxaR cmelouD gxenHeDr,acli s$uperOfsanou)škůa frilImu DRů$ž(otvés (zhlMatCo, kterwý^ dočUasně sdLoistalÉ Tickled IPiqnk na mazpu ndpessítkWyf leYtl přead*tWím, než jsefm s^ef semT !přestrěshoivaalac.Q M"VíNšH, Smxo^hOlQan bych AjfewdYnomSu z ,niGch dmáty tqvojel ltelHe(fdoxnHní uč,ísloA."S
"Nenuť mě hodit telefon do jezera."
"Kdybys chtěl hodit telefon do jezera, udělal bys to už pošesté, když jsem ti volala ze břehu. Ale vyhrál jsi, Teague. Vyhrál jsi. Řeknu jim, ať si půjčí člun a přijedou s tebou vyjednávat osobně. Buď hodný. Potřebujeme turistický ruch, jinak všichni dostaneme práci v Jeleních Vrších." Nastartuje motor pontonu, couvne a zamíří ke břehu.
Navíjím vlasec a znovu nahazuji, zatímco vlna jejího odjezdu rozkýve můj malý člun.
Zvna_žMuGju, Fžhet UsXiZ fdám Ap&iJvxo. UFznMáAvUám, Rže nebudej Ym,ubse(tI jCetn do nDeMeBr& DrQo'ppuQ tkvvůli tprÉác^i,j !protožea cje dna cestě$ stát sBeA xveXliteMlmknouB GhavsMičůP nau sKtóanicPiÉ tadKy_ vh bTicfktled SPicnks. ,ZNajXímalo by aměX,d jmesItlÉi námW ttAythilre mr,aky oZpravGdu p*řinRes*ouu édHéšÉť.O &Pnosšgkxrábu sMeL. fNMaviWjáCk^ RaM mzn&oóvuf vyhouzbeóníN.
Střihnu si pohled na břeh, kde velmi živá blondýnka, která je nejspíš přírodní brunetka, používá tu růžovou věc v silovém kostýmu, kterou má na sobě, aby zdůraznila každý bod, který se zřejmě snaží říct.
Neslyším, co říkají - ani se špunty v uších, které jsem si právě nasadil -, ale podle řeči těla pochopím podstatu.