Kapitola 1 (1)
========== Kapitola 1 ========== Někdy se váš život může změnit během jediného okamžiku. Nebo pro mě ... jediným odvážným krokem. "Vyzývám tě dvakrát, Maisey!" Matt se vytasil s půl tuctem piv a vypadal, že se převrátí. "Pamatuj si svůj oblíbený hashtag: "YOLO." Měla jsem za sebou pět panáků tequily a rozhodně jsem byla připravená se převrátit, ale od čeho jsou jednadvacáté narozeniny, když ne od toho, abych se zřídila? Úsměv mě tahal za rty, když mí přátelé a kamarádi z práce z Krabí boudy skandovali mé jméno a můj oblíbený hashtag. Bylo všeobecně známo, že jsem #HashtagQueen. Ukázala jsem kývavým prstem na Mattovu hruď. "No, když mě vyzýváš dvakrát, nevím, jak bych mohla odmítnout." Logika nebyla mou nejsilnější stránkou, když jsem měla dobrý den, a s takovým množstvím alkoholu, které se mi rozlévalo v těle, jsem hodlala Mattovi ukázat, kdo je tady pánem. Plážová party propukla v potlesk, když jsem odložila skleničku s panákem a zula si sandály, prsty na nohou zabořené do teplého písku. Letní noci v Santa Barbaře byly jako v ráji; počasí bylo nádherné a večírky nikdy nekončily. "Buď opatrná!" zavolala na mě kamarádka Shauna, když jsem začala šplhat po skalách k údajně strašidelné jeskyni. Shauna byla v devadesáti devíti procentech případů blázen, ale byla to dobrá kamarádka a já bych ji neodsuzovala - příliš - za její všeobecnou lásku ke střízlivosti a nedostatek potřeby se posrat a pařit s námi ostatními. Mávla jsem na ni, popadla kámen před sebou a vytáhla se nahoru. "Jenom si udělám selfie a pak se hned vrátím dolů." Všichni tady věděli, že jsem posedlá selfie. V podstatě jsem taková byla. Pokud jste se ovšem nechtěli podívat hlouběji. A kdo to ještě někdy dělal? "Nezapomeň, že až se dostaneš nahoru, musíš z plných plic zařvat 'Matt má obrovský péro'," připomněl mi Matt. Jo, to se rozhodně mělo stát. #Není Přikývla jsem a šplhala po skále výš, bosé nohy nacházely opory mnohem lépe než v sandálech. Přísahám, že jsem ani nevěděla, k čemu jsou boty. Hudba se znovu rozezněla a já se ušklíbla, když jsem viděla, že už jsem v polovině cesty nahoru. Matt se bál vylézt sem nahoru a vyprávěl mi historky o tom, že v jeskyni straší, protože tu loni lidé viděli divná světla a kouř. Ale vážně... strašidelné, to je mi jedno. Nevěřil jsem na duchy ani na žádný takový sračky. Možná mořské panny, ale zase... logika. Kamarádi se znovu rozveselili a já si znovu pomyslela, jak je od všech z práce hezké, že mi uspořádali oslavu jednadvacátých narozenin. Byla středa večer a všichni jsme měli zítra směny u stolů, ale oni se tu se mnou opíjeli jako dobří přátelé. Jediní přátelé, které jsem měl... Skála teď byla super strmá a já si děkoval, že jsem investoval do těch lekcí lezení v tělocvičně. Už jsem se blížila k vrcholu, když mi uklouzla noha a do žil mi vjel adrenalin, který zahnal část alkoholu. Slepě jsem se natáhl, abych se zachytil, a chytil se ostrého kusu skály, který se mi okamžitě zařízl do dlaně. "Kurva!" Zasyčel jsem, než jsem naštěstí znovu získal rovnováhu, takže jsem mohl kámen pustit a najít si méně bodavé místo, kde bych se mohl chytit. Podíval jsem se dolů, uviděl jsem, jak mi po celé dlani stříká karmínová krev, a vyrazil ze mě záchvat chichotu. Do háje, byl jsem na kaši. Tohle by mělo bolet, jakože fakt bolet, ale nebolelo. Zítra to bude bolet. Ne že bych se vzdával dvojího úkolu, a tak jsem se zraněnou rukou vyšplhal zbytek útesu, jak nejlépe jsem uměl, a dosáhl vrcholu v čase, který jsem osobně považoval za rekordní. Když jsem stál, trochu jsem se zakymácel a podíval se dolů na své přátele, kteří jásali, když stáli kolem zuřícího ohně. Poslední denní světlo opouštělo oblohu a brzy se ponoříme do úplné tmy. "Matt je obrovský čurák!" Zakřičela jsem z plných plic a pro jistotu jsem do vzduchu vrazila pěst. Všichni kromě Matta vyprskli smíchy a pak jsem vytáhla mobil. Potřebovala jsem opravdu strašidelné selfie z jeskyně na svou stránku na Insta. Měla jsem skoro deset tisíc sledujících a Shauna si myslela, že bych se mohla stát influencerkou a dostávat peníze za reklamu na hubnoucí čaje a tak, když se dostanu na 100 tisíc. Tak jsem se vydala na misi. Stala jsem se influencerkou na sociálních sítích. #Blessed #SkinnyTeaIsLegit Na většině fotek jsem byla v bikinách, protože jsem se vůbec nestyděla a potřebovala jsem peníze. Ale někdy jsem dělala super fotky, jako třeba tuhle fotku ze strašidelné jeskyně, kterou jsem se chystala vyfotit. A vždycky jsem nezapomněla označit svou oblíbenou charitativní organizaci "zachraňte velryby", protože nakonec byl náš svět v prdeli, pokud se ho někdo nepokusil zachránit. Třeba jen jeho malou část. Když jsem se potácel v jeskyni, napadlo mě, že by tu mohlo žít nějaké zvíře. Třeba rys nebo dokonce puma. To mě opravdu vyděsilo. "Ahoj, je tu někdo?" Zeptala jsem se jako ta nejhloupější hrdinka v hororu. Rozsvítila jsem světlo mobilu, a když osvětlilo stěnu jeskyně, zalapala jsem po dechu. "Co to sakra je?" Srdce mi bušilo do hrudi, když jsem klopýtala dopředu, abych si zblízka prohlédla vyrytý kruhový... umělecký předmět? Pokud se tomu tak dalo říkat. Vypadalo to jako kruh s lesklým mramorem uprostřed a spoustou rytin kolem. Jedna z rytin představovala obličej. Teď už jsem věděl, proč se téhle jeskyni říká strašidelná; byly tu nějaké staré archeologické sračky. Tohle by bylo ideální pro moje selfie. Přistoupil jsem blíž, zakopl o kámen a klopýtl dopředu. Natáhl jsem ruku, abych se zachytil, že si vyrazím zuby na lesklém mramoru, a zavrávoral jsem, když moje zraněná zkrvavená dlaň narazila do středu kamene. Sakra. Au. Tequila už musela vyprchat; v dlani mi začala pulzovat bolest. Ještě než jsem stihl zalamentovat nad tím, že si budu týden vybírat kousky hlíny z řezné rány, z kamene vyšla slabá bílá záře. Oči se mi rozšířily, když mi po ruce a do těla proniklo hluboké bzučení. Pak, než jsem se stačila rozplakat nebo vyděsit, se bílé světlo změnilo v mlhavou horkou růžovou.
Kapitola 1 (2)
Co to proboha...? Pila jsem jen tequilu... ale Mattovi bych neřekla, že mi do pití nakape kyselinu nebo něco podobně šíleného. Mému mozku trvalo příliš dlouho, než si uvědomil, že mám ruku stále přitisknutou na žhnoucí, vibrující kamennou stěnu. Když jsem ji konečně odtáhla, zanechala jsem za sebou krvavý otisk ruky. Makabrózní umělecké dílo od Yours Truly jako by vybledlo a splynulo s obrazy, které tam už byly, a já pomalu couvl. Co se to sakra dělo? Zrovna když jsem se chystal otočit ocas a utéct, krvavý otisk ruky na mramorovém kameni se začal... rozpouštět nebo mizet a na jeho místě se pomalu tvořila krajina. Kyselina, rozhodně kyselina. Měl jsem tu nejšílenější halucinaci na světě. Při pohledu skrz tu ... díru ve stěně jeskyně mi pohled padl na pustou krajinu plnou ostrých kamenů a rudě žhnoucích uhlíků. "Maisey!" Shauna volala zespodu, její hlas byl vysoký a plechový. Nemohla jsem se pohnout. Zůstala jsem stát na místě, když se mi najednou před očima objevil polonahý obrovský svalnatý muž. Když se podíval oknem jeskyně do mých očí, ve tváři se mu zračil zmatek, který se pak změnil v opovržení, když mě přejel pohledem. Zalapala jsem po dechu a snažila se přijít na to, jestli je možné, že se to opravdu děje. Nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by vypadal jako on - nikdy - a to jsem žila v plážovém městě plném sexy surfařů. Tenhle týpek byl něco jiného. Žhavý jako prase... jako žhavý jako kouř. Ale taky ... nebezpečný. Měřil skoro dva metry a vypadal, že by si k večeři dal celou krávu. Vlasy měl černé jako noční obloha, oči tmavě modré s pruhy zlata a jeho pleť byla o několik odstínů světlejší než bronz. Byl pomalovaný tmavými stíny a odstíny zlata, takže vypadal spíš jako socha než jako člověk. Ten jeho napůl přivřený pohled mě hodnotil stejně přísně jako já jeho. Když se naše pohledy setkaly, vydala jsem tichý pisklavý zvuk, jak se ve mně konečně ozvaly instinkty přežití. Ten chlap byl sexy jako prase, ale zároveň vypadal jako vrah se sekerou. Utíkejte! "Ahoj," řekl jsem slabě a ustoupil. Jeho oči mě prořízly, kousavé... zmatené. "Ty jsi mě pustila?" zeptal se, jeho hlas byl hluboký a vážný, jeho dobře tvarované obočí se překvapeně zvedlo. Mluvil s mírným přízvukem, který jsem nedokázala zařadit, a trochu klopýtal ve slovech, jako by mluvil poprvé po dlouhé době. Jen jsem přikývl. "Jsem na LSD." Protože jaké jiné vysvětlení se nabízelo? Když prošel stěnou jeskyně a stanul přede mnou, bylo toho všeho na můj mozek příliš. V tu chvíli do mě narazila tma a já omdlel.
Kapitola 2 (1)
========== Kapitola 2 ========== Předpokládala jsem, že jsem ztratila vědomí jen na pár okamžiků, protože když jsem přišla k sobě, stál stále ve stejné pozici, rozhlížel se po jeskyni a ve tváři měl ten lehce zmatený, zastrašující výraz. Se zasténáním jsem si třela hlavu, než jsem si vzpomněla, že jsem se řízla do ruky a teď mám na sobě nejspíš děsivou masku z vlastní krve. "Sakra." Jeho hlava se ke mně otočila, když jsem zaklela, a já se přistihla, že se od něj odlepuji. "Jsi duch?" Zeptal jsem se. To by ho možná vysvětlovalo. Vždyť v téhle jeskyni straší, ne? Zúžil na mě oči a věnoval mi pohled typu "jsi snad úplně blbá?", než udělal krok vpřed. Poprvé se mi podařilo odtrhnout oči od jeho dokonalé tváře, abych si všimla, že má na většinou holé hrudi pancéřovou desku, zlatou a bronzovou, s vyrytými symboly do kovu. Ty symboly vypadaly podobně jako symboly na té věci s portálem a já začínal mít opravdu špatný pocit z toho, co se tu právě stalo. Těsně předtím, než jsem omdlel, řekl: "Propustil jsi mě." A já jsem si uvědomil, že je to pravda. Což znamenalo... Oči mi opět spočinuly na portálu a ten špatný pocit zesílil. "Kde to jsem?" zeptal se stejným hlubokým hlasem s přízvukem. "Kolik je hodin?" "Je asi osm večer," vykoktala jsem ze sebe. "V Santa Barbaře." Zavrtěl hlavou. "Ne, kolik je hodin v kalendáři? V jakém věku jsem se ocitl?" Ježíši. Začínala jsem chápat, co chce vědět. Co jsem ale nechápala, bylo, proč to chce vědět. Protože to určitě nebylo proto, že právě vystoupil z portálu v kamenné zdi. Nebo ne? #I'mSoScrewed "Je doba sociálních médií, vole," řekl jsem a snažil se tady odlehčit náladu, než mě zabije. "Dvacet devět." Pořád se tvářil nechápavě, tak jsem dodal: "Dva tisíce devatenáct našeho letopočtu." Dělal jsem si napůl legraci, ale v jeho tváři se objevilo jasno. "To už je... víc než tisíc let." A kurva. Radši nemluvil o tom, jak je to dlouho, co vystoupil ze zdi, protože můj tequilou zmožený mozek toho v tuhle chvíli zvládl jen tolik. "Takže... tohle bylo..." strašné, děsivé, úplně na hovno. "...zábava a tak... ale už musím jít. Takže... jako... měj se fajn." Vyškrábal jsem se na nohy a vyrazil ke vchodu do jeskyně. Udělal jsem dva kroky, když mi páteří projela silná bolest tak rychlá a bolestivá, že jsem vykřikl. Dostal mě. Udeřil mě nebo něco takového. Ohlédla jsem se přes rameno a zjistila, že je ode mě stále vzdálený nejméně šest metrů. Bolest zesílila, až jsem měla pocit, že mě trhá vejpůl, a tentokrát jsem vykřikla. Moji přátelé to museli slyšet z pláže. Najednou křičeli moje jméno a já slyšela, jak se dole šramotí, jak někteří z nich začali šplhat ke mně. Jen stěží jsem viděla přes okraj jeskyně na jejich vyděšené tváře dole. Než jsem stačil cokoli říct, silné ruce se mi ovinuly kolem pasu a vytáhly mě ze země zpátky do jeskyně. V okamžiku, kdy se mě dotkl, bolest odezněla a já zůstala bez dechu a úplně vyděšená. "Pusť mě dolů!" Dožadovala jsem se, když mě držel přes rameno jako jeskynní muž. Takhle mě ještě žádný chlap nedržel... jako bych nevážila vůbec nic. Jak silný ten chlap byl? Pohyboval se a naše holá kůže se dotýkala víc, když se mi v hrudi otevřelo něco temného a silného a šířilo se mnou teplo. Položil mě na zem a pak se na mě dlouhé chvíle díval. Byl to snad Viking nebo co? Protože to v žádném případě nebyl normální chlap odsud. Ani náhodou. "To by mě zajímalo," uvažoval nahlas a zíral mi na hruď, jako by čekal, že z ní něco vyskočí. Jeho hlava se posunula blíž k mé, jak se jeho stisk kolem mého pasu zpevnil. "Je jen jeden způsob, jak to zjistit," zašeptal. Pak mě shodil z útesu. Další výkřik se ze mě vydral, když jsem plachtila vzduchem, bolest se vrátila a prořízla mě spolu se strachem, že brzy zemřu. #FML Než jsem měla příliš času předvídat svůj konec, můj pád se začal zpomalovat, a jako bych byla připoutaná k velké elastické šňůře, vymrštilo mě to zpátky nahoru a málem jsem přistála na rozzuřeném obrovi, který se mě právě pokusil zabít. Zkurvysyn! Jednou rukou mě chytil, hlavu měl nakloněnou, jako by mě pozoroval. Nebo brouka. Přesně tak jsem se díval na brouka, kterého jsem měl v ruce. "Mezi námi je dluh na životě," řekl a těžký, drsný podtón jeho hlasu dodal těm slovům na děsivosti. "Jsme svázáni..." Ztěžka jsem polkla a zavrtěla hlavou. "Podívej, je mi líto, ať už se tu děje cokoli, ale prosím, neshazuj mě znovu z útesu." Mluvil jsem na něj jako na toho zasraně hloupého troubu, kterým byl, tichým, klidným hlasem a drobnými slovy. "Je mi teprve jednadvacet. V životě jsem skoro nic nedokázal. Nemám ani deset tisíc sledujících na 'Gramu'. Dobrovolně uklízím plasty z pláže a přispívám nadaci Zachraňte velryby. Jsem docela dobrý člověk. Potřebuju žít!" Blábolila jsem, když jsem byla opilá a vyděšená, a většině lidí by to přišlo povrchní, že nemůžu umřít, dokud nezískám víc sledujících na sociálních sítích, ale pravda byla taková, že jsem si stanovila nějaké cíle a nehodlala jsem kurva umřít, dokud jich nedosáhnu. Nebylo mi souzeno být servírkou navždy. Prostě jsem nebyla. Podivný jeskynní obr ať jde k čertu. Jen zavrčel, jako by ho nezajímalo ani slovo z toho, co jsem právě řekla. "Nemůžu uvěřit, že ses mě pokusil zabít," řekla jsem pomalu, než jsem se silně přitiskla k jeho hrudi a snažila se vymanit z jeho sevření. "Pusť mě dolů, ty... vrahu." Zdálo se, že ho to zaskočilo, když rozevřel paže a nechal mě spadnout na podlahu. "Au!" Třela jsem si zadek. Ten sráč byl moc vysoký na to, aby takhle shazoval lidi. "Zkoušel jsem teorii a teď už to víme." Pokrčil rameny, jako by jeho malý teoretický test nezahrnoval jen to, že mě málem zavraždil. "Věř mi, nechci se k tobě vázat. Nepotřebuju ve svém životě žádné komplikace, když už nejsem uvězněná."
Kapitola 2 (2)
Promiňte, řekl právě uvězněn? #HotFelonAlert Vysvětlovalo to, proč mě právě shodil z útesu, když testoval svou teorii. Nejspíš byl uvězněný za vraždu. Postavil jsem se do své plné výšky metr osmdesát a vypnul hruď. "Hele, kámo, nevím, odkud jsi, ale když nás tady na Zemi někdo obtěžuje, tak ho jen tak nezabijeme!" řekl jsem. Většinou. Přemýšleli jsme o tom, ale nedotáhli jsme to do konce. #MoreAccurate Zamračil se. "Na Zemi jsem nebyl už celou věčnost, ale jsi si jistý, že je to tak?" "Ano," řekl jsem. Ach bože. Matt mi radši pustil kyselinu, jinak jsem se bála, že se zblázním. Jediným rychlým pohybem se natáhl, chytil mě za krvácející ruku, přitáhl si ji k nosu a přičichl. "Aha," zavrčel, přitáhl si mě blíž k sobě a jednou rukou si mě zvedl nahoru a přes rameno jako dámu v nesnázích. "Co to děláš?" Křičela jsem, kopala a ječela. "Co vidíš?" Co viděl? Bylo něco v mé krvi? Ten otisk ruky se zdál být katalyzátorem k otevření... zdi. Došel ke vchodu do jeskyně. "Teď, když jsem volný, mě bude moje rodina hledat. Musíme se schovat, dokud se mi nevrátí síly." Skvělé. Já bych sakra pustil z vězení nějakého psychopatického vraha s rodinnými problémy. A to si myslel, že má schopnosti. Proč jsem musel lézt na ten útes? "Hej, chlape, co to kurva je?" Mattův hlas se náhle vznesl do jeskyně. Hora, která mě nesla, zavrčela a já otočil hlavu vzhůru, abych se podíval na skupinu ohromených tváří. Moji přátelé dorazili k ústí jeskyně. Kamarádi, kteří museli šplhat a přehlédli mě, jak vylétám z jeskyně a pak se do ní vracím. #DěkujiPrdi Přátelé, kteří teď měli otevřenou pusu při pohledu na mě přes rameno toho gladiátora. Přemýšlejte rychle. Nejspíš by je všechny zabil. "Takže... všem jsem vám do pití kápl kyselinu. Překvapení!" Zařval jsem, když ten frajer začal se mnou na rameni sestupovat z hory. "Cože!" Shauna se podívala na své ruce, jako by čekala, že se roztečou. Přikývl jsem. "Jo, takže tenhle chlap není skutečný. Zavolej mi ráno!" Nějak jsme už byli na zemi, takže poslední věta vyšla jako výkřik. "Polož mě, obře!" Udeřil jsem pěstí do místa, kde jsem si představoval, že by měla být jedna z jeho ledvin. Nezdálo se, že by mu to vadilo, a dál se mnou kráčel přes rameno, včele s ním na silnici. "Kde máš koně?" vyzvídal a já si nemohl pomoct, vyprskl jsem smíchy. Na tohle jsem byla příliš opilá. "Můj kůň? Ten je dobrý. A teď mě polož, než ti pozvracím záda." Začalo se to se mnou točit a mně se najednou udělalo špatně. Se zavrčením mě spustil na nohy a pak se mi před očima objevil jeho obličej. "Žiješ ještě s rodiči? Musíme jít k tobě domů a přeskupit síly, než si rozmyslím, co uděláme." Moji rodiče? Hrudí mi projel záchvěv smutku. Jako sirotek jsem slovo rodič neslyšela v souvislosti se sebou často. Zavrtěla jsem hlavou. "Žádní rodiče. Žiju sama." Zkřivil při tom obličej. "Vdaná?" Zkřížila jsem ruce. "Ne." "Svobodná žena žijící sama? Jak to zvládáš?" Tenhle zatracený chlap. "Hele, kámo, zavolám ti Uber a řeknu mu, ať tě odveze do hotelu. Je to něco jako... hostinec, pokud mluvíme v antických misogynských termínech." Přikývl. "Hostinec by byl fajn. Musíme jít." Rozhlížel se kolem, jako by čekal, že se objeví kůň, a díval se dolů na ulici, zatímco jsem na telefonu objednávala Uber. Zavrtěla jsem hlavou. "Nikam spolu nepojedeme. Právě ses mě pokusil zabít. Jedu domů. Ty jedeš do hostince." Podíval se na mě a to teplo, které tam bylo předtím, se mi znovu rozprostřelo po celých končetinách. Nevypadal ani na den přes šestadvacet... kobaltově modré oči a tmavé rozcuchané vlasy... Začal odcházet. Dobře. "Ahoj, psychouši!" Zakřičela jsem a cítila se teď odvážněji, když se ode mě vzdaloval. Když byl ode mě asi metr a půl, ten pocit, jako bych byla připoutaná na gumičce, mě zatáhl za břicho a já se za ním vrhla dopředu. Zastavil se a otočil, na tváři sadistický, ale sexy úsměv. "Jdeme do hostince." To mě poser. Uber zastavil a já věděla, že do hostince nejedeme. Na hotel jsem neměla peníze. Musela jsem tuhle... bytost, ke které jsem byla zjevně připoutaná, odvézt ke mně domů. Obr zíral na Uber jako na mimozemskou loď a já si nemohl pomoct, ale ušklíbl jsem se. "Nastupte si. Váš kůň dorazil." Díky bohu, že to bylo SUV. Nemyslela jsem si, že by se tenhle chlap vešel do kompaktního auta. Otevřela jsem dveře a on sklonil hlavu, spustil se do auta a rozhlížel se, jako by něco takového nikdy neviděl. Možná neviděl... zřejmě neviděl. Poprvé jsem začal cítit opravdový strach. Ten chlap vyšel ze strašidelné jeskynní stěny a zeptal se mě, jaký je rok, a pak se vyptával na mého koně. Asi bych nedokázal popřít, že se tu děje něco vážně pošahaného. "Prosím, odveďte mě a mého člověka do nejbližšího hostince," řekl Chuckovi. Náš uber. Panebože. Chuckovi se rozšířily oči a já se nervózně zasmála, když jsem se postavila vedle svého obra. "On... hraje metodu. Můžeš nás vzít sem." Rychle jsem změnila polohu nejbližšího hotelu na adresu svého domova a Chuck se rozjel po silnici. Obr se lekl, když se auto rozjelo, a natáhl ruku ke dveřím, aby se uklidnil. Zrovna jsem si užíval jeho nepohodlí, když se uvolnil a začal se rozhlížet. "Ty takhle cestuješ každý den?" zeptal se a rozhlížel se nalevo i napravo. Chuckovy oči zalétly k mým v zrcátku. O šestnáct naprosto trapných otázek a deset nervózních smíchů později jsme přistáli v mé maličké garsonce. "Díky, Chucku!" Řekla jsem řidiči. "Zaplatíme mu?" Obr se začal přehrabovat v kapsách. "Zaplatil jsem." Zvedl jsem telefon. Zamračil se. "No tak. Můj soused je nářadíčko. Nechci, aby tě viděl." Jacob by se zeptal na pět set otázek a nejspíš by zavolal policii jako malý narkoman, kterým byl. Ve svých třiceti letech stále žil s mámou a hrál deset hodin denně videohry. Pozval mě na rande hned první den, co jsem sem přijela, a já zdvořile odmítla. Od té doby na mě měl spadeno. Házel stín na všechny moje příspěvky na Instagramu a já bych si nepřála nic jiného, než aby můj nový obří frajerský vrah mrštil hlavou do zdi.
Kapitola 2 (3)
Možná někdy jindy. #BucketList Vpustila jsem nás do bytu a ve chvíli, kdy jsem odemkla dveře a otočila se, držel ten týpek v ruce modrou ohnivou kouli... magie? Zakryl jsem si obličej. "Neubližuj mi!" "Uhni," přikázal mi. Uskočil jsem stranou a on hodil modrou kouli na moje dveře. Rozprskla se o ně a pak začala růst směrem ven, plazit se po stropě a stěnách. "Co to sakra je?" Spěšně jsem se zeptal. Zamračil se. "Stráže. Aby mě ostatní nenašli. Moje síly jsou pořád nebezpečně nízké, ale pár wardů zvládnu." "Ochrany?" Síly? Frustrovaně zavrčel a uchopil mou hlavu do dlaní, jako by to byl golfový míček, obě masité ruce mi ovinul kolem obličeje a po celém těle mi zavibroval bzučivý pocit. "Co to děláš?" Vyjekla jsem a snažila se ho kopnout. "Pšššt. Nehýbej se. Potřebuju z tebe vytáhnout vědomosti o tvém čase, jinak nebudeme schopni pořádně komunikovat. Očividně jsem toho hodně prošvihl." Výpis. Řekl extrahovat. Chystal jsem se omdlít. Na rtech se mu objevil zamračený výraz. "Skvělé. Jsi opilá. Polovina toho, co mi dojde, bude nejspíš špatně." Panebože, tohle se nedělo. "V hlavě mám všechno správně. Jsem něco, co bys mohl považovat za génia této doby." Samé lži. Byl jsem průměrný. Všude kromě velikosti podprsenky. Ty otravné mrchy byly déčka, ale i to babičce pomohlo, takže jsem se na holky moc nezlobila. Teď už se modrá hmota plazila po stropě a stěnách, ale jen do poloviny, než se zastavila. Frajer zavrčel. "Tohle není správné. Moje síly by neměly být takhle vyčerpané." Jeho oči přistály na mých a pustil mi hlavu. "Ještě jednou mě takhle chytni a já..." Nikdy jsem nevyhrožoval někomu, kdo byl větší a drsnější než já, jenom kreveťákům na základce. "Co uděláš, člověče? Donutíš mě pózovat pro tvou pornografickou stránku?" Zalapala jsem po dechu. "Cože?" Poklepal si na svou velkou hlavu. "Viděl jsem všechno. Fotíš se nahá a dáváš to na... Insta něco, ve snaze vydělat jednou peníze." Líce mi zrudly. "Já ne! Nejsem nahá," vykřikla jsem. "Předvádím módní plavky!" Pokrčil rameny. "Tam, odkud pocházím, se pro ženu, která to dělá, používá jediné slovo." "Radši bys měl říct modelka!" Znovu jsem vykřikla. Chystala jsem se toho chlapa praštit. "Prostitutka," kontroval. "Já to nesoudím. Dělej si, co chceš, jak říkají tví lidé." Panebože, tohle se nedělo. "Hele, musíš přetrhnout tenhle... poutací... který nás svazuje, a vypadnout z mého domu!" řekl jsem. Ukázal jsem na dveře. On jen zavrtěl hlavou. "Máš u mě doživotní dluh, že jsi mě pustil. V této fázi nevím, jak ho zlomit, ale na to přijdu. Do té doby tě musím udržet naživu, protože jestli zemřeš ty, zemřu i já." Aha. Do prdele. Postavil se a udělal krok blíž, když jsem couvl. "Takže... mi chceš říct, že se od tebe nemůžu přiblížit na víc než pět stop po dobu... kdo ví, jak dlouho...?" Ignoroval mě a raději se rozhlédl po mém malém bytě. "Tady bydlíš?" zeptal se a nedokázal skrýt grimasu z tváře. "Jak jsi to přežila? Nevidím žádné služebnictvo. Ne..." Vyhrkla jsem a přerušila ho. "Jo, v mém světě jsem služebnictvo já, chlapáku." Jeho výraz byl nečitelný, když se na mě znovu zadíval. "Sluha a prostitutka. To je docela dobrá kombinace." Jdi do prdele, kámo. "Tohle je zóna bez soudů, kreténe," řekl jsem mu a zkřížil ruce. "Nesoudím tě podle toho, že jsi strávil... říkal jsi tisíc let... v jeskyni? A ty mě neodsuzuješ za to, že jsem trochu povrchní a nemám žádné skutečné životní dovednosti." Zúžil jsem oči a teď jsem to byl já, kdo přistoupil blíž. "Platí?" "Ne," řekl okamžitě. Vyhodila jsem ruce do vzduchu, otočila se a vyrazila ke koupelně. Nebo jsem se o to alespoň pokusila. Nepohnul se se mnou, což znamenalo, že jsem v podstatě jen zvedala nohy do vzduchu, běžela na místě a nikam se nehýbala. "Potřebuju se osprchovat," vyjela jsem na něj. Jeho pohled se trochu rozostřil, jako by přemýšlel, a pak přikývl. "Jasně, umýt se je důležité. Lidé jsou tak primitivní, špinavé bytosti." V téhle fázi už mě přestal urážet a rozhodl jsem se, že si z něj prostě trochu vystřelím. "Jistě, chlapáku. Můžeš si sednout za dveře, abych neměl pocit, že mě trhá na kusy?" Přikývl, jako by to bral na vědomí a souhlasil. Jakmile jsem vešla dovnitř, zavřela jsem a zamkla dveře, ne že by ho můj chatrný malý zámek udržel venku, kdyby se rozhodl vejít, ale cítila jsem se díky tomu o něco lépe. Svlékla jsem se a pustila si co nejteplejší sprchu. Když jsem vstoupila dovnitř, ucítila jsem na svém těle škubání - zjevně jsme byli těsně u konce vzdálenosti - ale nekroutila jsem se bolestí, takže to fungovalo. Popadla jsem mycí gel na tělo, smyla ze sebe písek, krev a špínu ze zážitků z pláží a pádů z útesů a jako většinu večerů, kdy jsem se sprchovala, jsem si co nejhlasitěji prozpěvovala. Život byl příliš krátký na to, abyste si ho nezazpívali. Tentokrát jsem si však písničku vybrala čistě proto, abych toho velkého frajera naštvala, takže jsem začala se Spice Girls. Než jsem se přesunula k vlasům, byla jsem uprostřed plnohodnotného koncertu, který se mísil mezi Spice Up Your Life a Wannabe. Vyskočila jsem, když těžká ruka bouchla do dveří. "Co se to tam sakra děje, člověče?" Šňupla jsem si pod nosem a ani jsem si nechtěla připustit, proč mi dál říká člověče. Nějak, a opravdu jsem nevěděla jak, ke mně přilnula jakási mytologická bytost, která byla stará nejméně tisíc let, žila v jeskyni a byla nejvyšším člověkem, jakého jsem kdy viděla. Co to sakra bylo? Upír? Démon? Gladiátor s problémovým chováním? Pátrala jsem v hlavě po dalších fantasy příbězích, které jsem znala, ale nic jsem nenašla. Měla jsem tajnou posedlost nezávislými romantickými příběhy, protože člověk nikdy nevěděl, čeho se dočká, ale zůstala jsem většinou u sportovních a středoškolských románů. Nic opravdu fantasy. Žila jsem pro dramata podobná skutečnému životu.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Uvolnění zla"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️