První kapitola (1)
========== První kapitola ========== Chybí mi, ale nechybí mi pick, roll a flick. Všeho s mírou. To byla slova mého manžela, ne moje. "Nedívej se na mě tak, Elle. Je to nízkotučná krůtí slanina." Můj nepřítomný pohled zůstal upřený na jeho talíř - oplatky utopené v másle, utopené v sirupu, posypané třemi borůvkami (aby mohl říct, že má ovoce) a čtyři kousky slaniny po straně. Pomerančový džus z koncentrátu. Káva se smetanou a cukrem. Ve vzduchu se vznášel zápach slaniny, protože při jejím vaření odmítl zapnout ventilátor nad sporákem. Kvůli hluku neslyšel zprávy v televizi v rohu kuchyně. "Elsie," zašeptala jsem a mrkla na jeho talíř, když jsem zvedla ke rtům čtvrtlitrovou Masonovu sklenici naplněnou teplou citronovou vodou. "Cože?" zamumlal přes ústa plná tuku, soli a cukru. "Jmenuju se Elsie, ne Elle." "Už dvacet let ti říkám Elle." Soustředil se na svůj telefon vedle talíře. Každý kousek mého těla se rozplynul do paralyzovaného stavu. Podlehla jsem hlubinám svého osudu, neschopná odlepit záda od nerezových dveří lednice. Po dvaadvaceti letech, třech měsících a šesti dnech manželství... už jsem to nedokázala. Tak jsem tam stála - nečinná socha a rozhodovala se, jestli mám dost života na to, abych se postavila. Opravdu vstát. "Já vím, Craigu. A od tolerance jsem se dostala k nenávisti." Zvedl hlavu spolu s jedním zvědavým obočím, zatímco si olizoval kotlety pokryté tukem a říhal. Krkal takhle, když jsme se poprvé potkali? Řekla jsem mu na to táhlé říhnutí "ano"? Jestli byl takový, když jsme se poznali, musela jsem mít na očích ty nejrůžovější brýle. Bušil si pěstí do hrudi, aby... Neměla jsem tušení. Vypracovat ještě pár nechutných zvuků jako následné otřesy zemětřesení? Pak se přímo přede mnou dloubal v nose. Podebral se. Válí se. Flick. "Nesnášíš, když ti říkám Elle?" Odmítl mě s pff a zakoulením očí. "Co máš pod tím županem? Děti budou vzhůru až za hodinu. Máš chuť na nějaký sobotní shaboink?" Nebyl mi vždycky odporný. Sedmnáctiletá verze mě pronásledovala. Craig Smith - začínající rozehrávač naší středostavovské maloměstské střední školy - snášel všechny dívky, které ho pronásledovaly. Dva roky po sobě si vybral mě, malou Elsie Stapletonovou, za partnerku na maturitním plese. Craig říkal, že ho zaujaly moje husté světle hnědé vlasy a zelené oči. Já jsem vždycky věděla, že to byla moje perverzní prsa na drobném těle roztleskávaček o velikosti pět tři. Zúžila jsem oči, vypila zbytek citronové vody a postavila sklenici na pult - pomalu, s hlubokým nádechem a napětím tak silným, že jsem cítila, jak mi poslední brčko chybí jen mrknutí k prasknutí. "Žádný shaboink. Žádný náraz a mlácení. Žádná jízda na kládě." "Začala jsi menstruovat?" "NE!" Nadskočila jsem nad vlastním výbuchem, ruce se mi sevřely v bok. Craig trhl hlavou dozadu. Meadow, náš pětiletý zlatý retrívr, přiběhla do kuchyně a tlapky jí tančily na místě, jako to dělávala, jen když byla nervózní. Zima zavyla v silných poryvech a odhalila všechny drobné škvíry a mezery v domě i v našem manželství. Dívala jsem se z okna na další várku sněhu, který vířil ve větru. V našem venkovském městečku Epperly napadlo za necelé dva týdny už přes tři metry sněhu. Emocionální kolapsy nikdy nepřicházely v pravou chvíli. A jen pár dní před Vánocemi mi připadalo jako ta nejhorší chvíle, kdy se mi mysl vymkne kontrole a vybuchne vším tím, co jsem už nemohla vydržet. Ani jeden... další... den. "Zasloužím si víc," řekla jsem s kolísající kontrolou nad svými slovy, jako hráz připravená k protržení. "A je to tu zase. Zasloužíš si víc. Dřu jako kůň, abych tuhle rodinu uživil. Celé roky jsem se nadřel, abys mohla zůstat doma s dětmi. Abys mohla každý pátek ráno chodit na kafe s ostatními ženami ze sousedství, které kromě výchovy dětí taky nemusí hnout ani prstem. Tři z našich dětí jsou na vysoké škole. Bella je ve třeťáku. Co děláš celý den? Procházíš se s Amie? Šiješ?" "Dělám účetnictví pro tvou firmu! Nakupuju potraviny pro tvé rodiče. Vařím jim jídlo. Sekám jim trávník a odklízím sníh. Platím naše účty..." "Já platím naše účty!" Podíval se na mě. "Ty nemáš práci. Za nic neplatíš." Tohle! Ta zrada - ten naprostý nedostatek uznání mé hodnoty - mi vrazila nůž do srdce hlouběji, než by kdy dokázal jakýkoli románek. Aféra říkala: "Můj pohled se zatoulal." Ale tohle říkalo: "Vůbec se na tebe nedívám". "Já prostě nedostávám za svou práci zaplaceno!" Zalapala jsem po dechu, ruce v bok, zatímco mi srdce bušilo vztekem, agónií a žalem. "Aha, takže všechny ty roky, trávení času s našimi dětmi, pomoc rodině... to byla práce? Páni ... to se budou děti cítit opravdu chtěné." Zavrtěla jsem hlavou. "To není fér. A takhle jsem to nemyslela." Odstrčil židli dozadu a vstal. "Ano, tak jsi to myslela a je to takový dvojí metr. Nebo ne? Celé roky, když jsi potřeboval něco zařídit po mém návratu z dlouhého dne a já se chovala jen trochu unaveně, když jsi mě požádal, abych pohlídala děti, tak jsi byl naštvaný. A vždycky jsi mi udělala tu hloupou přednášku, když jsem použila slovo hlídání. Rodiče nehlídají děti... tomu se říká rodičovství. To jsi říkala ty. Tak mi nevykládej ty kecy o tom, že výchova našich dětí je tvoje práce." "Práce bylo tvoje zasraný slovo, ne moje." Obočí mu vystřelilo na čelo. Nadávky mi nikdy nepadaly ze rtů. Ne před ním. Ne před dětmi. Bylo to poprvé, co mě slyšel říct "f". "Řekla jsem práce, ne zaměstnání." Ignorovala jsem jeho šok z mého vyjadřování. "Spousta věcí v životě je práce. Třeba plánování dovolené. Zdobení domu na svátky. Vaření jídla. Cvičení. Předstírat, že když můj manžel mluví o sexu jako o 'sobotním šábesu', naprosto mě to neodpuzuje. Je to všechno strašně moc práce, Craigu."
První kapitola (2)
"Elle..." "JMENUJU SE KURVA ELLIE!" Čelist se mu rozlomila jako ztuhlé dveře. "Potřebuješ chvilku?" Srdce mi bušilo do hrudi jako dostihový kůň vjíždějící do poslední zatáčky. Bolelo to tak moc, že jsem myslela, že prostě přestane bít - protože jsem ho milovala. Protože jsem ho milovala tak dlouho, jak jsem si jen pamatovala. Protože jsme spolu vytvořili život - krásný život. Ale ten život šel na vysokou školu. Ten život šel dál a začal nový život. A mně se můj nový život nelíbil. "Nepotřebuju ani minutu. Potřebuju ven." Držet se bylo bolestivé. Nechat to být - to mě roztrhalo na kusy. Připadalo mi to sobecké, ale nezbytné pro vlastní sebezáchovu. Jeho neupravené obočí se srazilo k sobě. "Pár hodin cesty?" Sklopil oči ke stropu a pomalu vydechl. "Jak myslíš, El-seee. Kéž bych si mohl vzít den volna pokaždé, když se probudím na špatné straně postele." Rozhlédla jsem se po domě, který budeme muset prodat, ale než abych dovolila všem vzpomínkám, které v sobě skrýval, zmařit můj okamžik, vrátila jsem se pohledem k němu. "Chci z tohohle manželství pryč." V očích mě okamžitě pálily slzy. Chtěla jsem odejít, ale vyslovení skutečných slov se zařízlo hlouběji, než jsem si představovala, jako by něco zemřelo. Jako bychom zemřeli my. Šok v Craigově tváři bolel víc, než jsem si představovala. "Být..." zavrtěl hlavou, jako by tím rozklíčoval slova, která jsem řekla, a neznamenalo to, že se chci rozvést "... protože jsme se trochu pohádali? Protože ti říkám Elle? Protože jsem žertoval o sexu?" Po tváři mi stékaly slzy, ale nesnažila jsem se je utřít. "Protože jsem nešťastná." Proč jsem si konečně začala vážit sama sebe a připadala si tak... neuvěřitelně... sobecká? Odkašlal si a sarkasticky se zasmál. "Mizerně? Náš dům je zaplacený. Máme čtyři úžasné děti. Investoval jsem tolik peněz, že bychom mohli jít zítra do důchodu. Máš zbrusu nové auto. Nepodvádím tě. Nehádáme se kvůli penězům. Každý rok jedeme na dovolenou. Máš život, pro který by většina žen zabíjela. Co tě k čertu může činit nešťastnou?" Ve všem měl pravdu. "Za peníze si štěstí nekoupíš." "Takže jsem to já?" Přikývl jsem. "A co mám podle tebe dělat?" "Nic." "Ježíši! Chceš kvůli mně ukončit naše manželství, takže musí existovat něco, co můžu udělat. Nemám jedinou šanci to napravit?" "Ne," řekl jsem. "To není ..." Hlava se mi uvolnila ze strany na stranu. "Tak jednoduché to není." Protože jsem tě přestal milovat. Vždycky ti bude patřit kousek mého srdce, ale ty nejsi důvod, proč bije. "Ani ty nejsi dokonalý." Moje pozornost se přesunula k nohám, z nichž se mi odlupoval fialový lak na nehtech. "Věř mi... já vím." Když jsme byli mladší, než jsme se vzali, rozcházeli jsme se a zase se dávali dohromady. To se stalo několikrát, než jsem otěhotněla s dvojčaty. Tehdy byl rozchod v pořádku. To, že k někomu necítíme to samé, bylo v pořádku. Prosté "Nedokážu to vysvětlit. Prostě už to necítím stejně," stačilo. Většinou to nějakou dobu bylo těžké, ale nebyl to konec světa. Vzdát se po čtyřech dětech a dvaadvaceti letech manželství bylo jako konec světa. Proč mi nevadilo nechat svět skončit? "Cože? Jen mi řekni, co jsem udělala, že se takhle cítíš." "To není..." Pomalu jsem se nadechla a přinutila jsem svůj slzami rozmazaný pohled, aby se znovu setkal s jeho. "Nejde o jednu věc, Craigu. Stejně jako to nebyla jedna věc, kvůli které jsem se do tebe zamilovala. Je to celá řada maličkostí." "Jako třeba co? Elle a Shaboink?" "Ano." Podívala jsem se z okna a smutkem jsem ronila další slzy. V hlavě mi to všechno dávalo smysl. Všechno dohromady dávalo smysl. Bylo toho dost. Jen jsem mu nechtěla všechno říct, protože jsem věděla, že by to bylo bezcitné a sebestředné. Znělo by to malicherně. A říkat to bylo zbytečné, protože by to nic nezměnilo. "A?" popíchl mě. "Nebudeme to dělat." "Ne." Jeho tón měl ostré hrany. "Jestli je po všem, tak to určitě uděláme." Zavrtěla jsem hlavou a odháněla slzy. "Ne," zašeptala jsem. "Fajn." Přistoupil ke mně blíž. "Já půjdu první." "Craigu..." Dál jsem vrtěla hlavou. Nechtěla jsem to udělat. "Pořád jenom prudíš. Pořád mě otravuješ s tím, že jsem nechala víčko od zubní pasty. Nestelu správně postel nebo nenakládám správně myčku. Pořád mi nadáváš, že mám opravit odtok ze sprchy, ale ten neodtéká správně proto, že ho ucpávají tvoje vlasy. Když nepoužívám perfektní angličtinu, tak si prostě nemůžeš pomoct. Vždycky mě musíš opravovat, jako by to někoho jiného zajímalo, když řeknu "ain't" nebo "gonna". A proč bych se sakra měl nějak velkolepě snažit, abych se ti dvořil, když mě v polovině případů sestřelíš? Opravdu tě tucet růží přiměje, abys pro mě roztáhla nohy? Neměla bys to udělat proto, že jsi moje žena a já se snažím být dobrým živitelem?" "Ne! Neroztáhnu nohy kvůli růžím nebo výplatě. Nejsem děvka, Craigu." Sevřela jsem ruce v pěst a procedila vztek skrz zaťaté zuby. "Jestli chceš, abych roztáhla nohy, možná by ses neměl šťourat v nose, vyvalovat ho a šlehat po celém domě bubáky! Možná by ses neměl přejídat jako popelář a říhat mi do obličeje dvě vteřiny předtím, než mě políbíš! Možná bys neměl mrkat na každou ženu, kterou vidíš, a hrát to na to, že jsi přátelský a já snob!" "Ty jsi snob!" Ukázal na mě ztuhlým prstem. "Snob přes jídlo. Knižní snob. Snob na čisticí prostředky. Když někdo kouří, díváš se na něj svrchu. Když někdo vypije víc než dva drinky, díváš se na něj svrchu. Gordon používá na trávník chemikálie, ale vy prostě víte, že jeho děti a pes zemřou na rakovinu, a přesto se tak nestalo. Na večírky přicházíme jako poslední a odcházíme jako první. Snob... snob... takový snob s nosem ve vzduchu." Otevřela jsem ústa, abych vychrlila druhou várku urážek. Pak jsem ji zavřela, přikryla si ústa dlaní a přivřela oči, zatímco jsem tiše vzlykala. Dvaadvacet let. Čtyři děti. Vzpomínky, které jsem si navždy uchovávala. Proč to muselo skončit zrovna takhle? Urážky. Protože je to skutečné... a opravdu srdcervoucí. "Co se děje?" Dusila jsem se emocemi a polykala je zpátky do krku, když se mi oči rozletěly a přistály na naší dceři Belle. Craig vzal z pultu klíče od auta a prošel kolem naší dcery v dlouhé červené noční košili, s černými vlasy jako on, ale dlouhými a krysími jako já po ránu, s očima jako mýval, protože se před spaním nenalíčila. "Zeptej se mámy. To ona se snaží rozbít naši rodinu." "Cože?" zeptal jsem se. O dvě vteřiny později se za ním zabouchly dveře a zmatená Bella přesměrovala svou pozornost na mě - oči zmateně nemrkající, jak jí Meadow seděla u nohou. "Mami?"
Kapitola druhá (1)
========== Kapitola druhá ========== Mám ho ráda, ale nemám ráda těch padesát párů smradlavých ponožek v jeho kufru. Finn se vydal dolů krátce poté, co Craig vyrazil ven. Byl doma na prázdniny a následující den měla přijet dvojčata. Posadila jsem Bellu a Finna k opravdovému rozhovoru, věděla jsem, že jim dlužím vysvětlení, ale také jsem věděla, že budu muset všechno zopakovat s dvojčaty - ale i s Craigovým pohledem. Žádná jiná možnost neexistovala. Musela jsem svým dvěma nejmladším svěřit pocity, které jsem nedokázala plně vysvětlit, protože některé z nich se nedaly dobře definovat slovy. Bella plakala. Finn nedával najevo žádné emoce. "Co teď?" Bella se zeptala a otřela si oči. "No, to nevím jistě. Možná budeme muset prodat dům, ale neuděláme to, dokud se nepřestěhuješ na vysokou." "Cože?" zeptal se. "Takže... budete co? Žít spolu - rozvedení - dokud Bella neodmaturuje?" Finn se zeptal s přimhouřenýma očima. "Ne. Jeden z nás se odstěhuje. Možná si pronajmeme něco poblíž, než dostuduje." Pomalu jsem zavrtěl hlavou. "Nebo možná zůstaneme v domě oba. Já... ještě nevím." Protože sláma praskla a já neměl čas plánovat úklid vedlejších škod. "No, nejspíš by ses měla odstěhovat ty, když už ten dům zaplatil táta." Několikrát jsem na Finna mrkla. "Páni, myslela jsem, že jsem tě naučila něco lepšího." "Ježíši, Finne. Nebuď takové sexistické prase. Máma pracuje. Jen nedostává zaplaceno. Ale přispívá, a to znamená, že by měla dostat polovinu všeho." Finn trhl hlavou. "Páni... polovinu? Za to, že zůstává doma?" "Kámo... ty jsi takový idiot!" Bella na něj vyštěkla. "Bello... Finne..." Protřel jsem si spánky. "Nedělej to. Prosím tě. Prostě... nedělej to. Postaráme se, aby vaše životy byly narušeny co nejméně. Ale pocítíte to, to napětí. Za to se vám chci omluvit. Bello, je mi nesmírně líto, že jsi předtím musela slyšet naši hádku. Dvaadvacet let manželství se neobejde bez zraněných citů a hněvu. Vyřešíme to a postaráme se o to, abys neměla pocit, že se musíš postavit na jednu stranu nebo se starat o to, kdo kde bydlí nebo kdo co dostane. Dobře?" Přikývli. Všechno bude v pořádku. To nejtěžší měli za sebou. Dvojčatům to řekneme později. Překonali bychom hněv a rozvod by byl pro děti smírný. Craig a já bychom byli doživotně spojeni našimi čtyřmi dětmi. Věčnost byla dlouhá doba na to, aby člověk držel zášť. Odmítla jsem to udělat. Později toho dne se děti vydaly za kamarády. Uvažovala jsem, že zavolám dvojčatům Chaseovi a Lincovi (Lincolnovi), ale řekla jsem si, že bude nejlepší, když Craiga do rozhovoru zasvětím, až vychladne. Ten večer však domů nepřišel. Jen jednou v našem manželství se stalo, že odešel a vrátil se domů až druhý den. Bylo to, když jsme se pohádali kvůli tomu, že ztratil nervy s Bellou, když ji přistihl, jak pozdě v noci s kamarády na zahradě vapuje. Bylo jí zrovna patnáct a ani já jsem z toho nebyla nadšená. Prostě jsme se neshodli na tom, jestli je vhodné dělat na dvorku obrovskou scénu, ztrapňovat ji před kamarády a budit sousedy a všechny psy v okruhu jedné míle. "Přestaň mi říkat, jak mám vychovávat své dítě! Já ti neříkám, jak máš vychovávat své děti!" Odpověděl jsem: "Nadechni se, Craigu." Odjel svým náklaďákem, strávil noc s Leroyem, svým kamarádem z vysoké školy, a druhý den ráno se vrátil se svěšenou hlavou a mnohem klidnějším chováním. Proto mě nepřekvapilo, když ho oznámení o "ukončení našeho manželství" nepřivedlo domů ještě téže noci. "Máš strach?" zeptala se mě kamarádka Amie, když jsme si kolem jedné ráno povídaly po telefonu. Byly jsme nejlepší kamarádky od čtvrté třídy a stále jsme bydlely ve stejném městě Epperly. Byla to chiropraktička a moje nejdůvěryhodnější rádkyně. To, že jsem Craiga požádal o rozvod, ji nepřekvapilo, jen načasování - na prahu Vánoc. "Vrátí se domů. Je impulzivní a jeho ego se snadno pošramotí, ale miluje své děti. Vím, že se bude chtít za ně přimluvit nebo jim dát najevo své city. Jen doufám, že to nebude znamenat, že mě hodí pod autobus. Opravdu se k tomu musíme chovat slušně. Odmítám, aby se to změnilo v situaci, kdy se postavíme na jednu stranu." "To je od tebe velmi dospělé. Myslím, že spousta párů se zpočátku snaží chovat dospěle, ale když přijde čas na rozdělení majetku a sdílení dětí, věci se zamotají. Pamatuješ si, jak to bylo se mnou a Travisem. A to jsme měli jen psa a nějaký nábytek, o který jsme se hádali." Povzdechla jsem si, opřela se o postel a dloubala se v roztřepeném lemu trička s dlouhými rukávy. "Odstěhuju se a nechám ho tady v domě, který si zaplatil..." Odmlčela jsem se. Amie se zasmála. "A až půjde Bella na vysokou, prodáme dům a všechno si rozdělíme půl na půl. Nebudu po něm chtít ani cent z jeho podniku, i když jsem ho celé ty roky pomáhala udržovat v chodu. Své investice si může nechat. Já nic z toho nechci." "No, je to zastaralý specializovaný obchod s potravinami, na kterém není nic zvláštního, Elsie. Máš na víc. Ale když jste se poprvé vzali, udělal pár opravdu chytrých investic. Nenechal bych to tak snadno plavat, zvlášť když část těch peněz bylo dědictví po tvých prarodičích. Máš poloviční vzdělání. Dokonči ho. Souhlasím. Ať si Craig nechá měkký sýr čedar, rohlíky s krůtím salámem a plechovky s karamelovou kukuřicí. Promiň, ale všechno je to zastaralé - dokonce i na Epperlyho nízké standardy." "Je to tak?" Překulila jsem se na bok a zabořila nos do Craigova polštáře. Co se stalo s feromony? Když jsme se seznámili, byla jsem do jeho vůně blázen. Čistá, zpocená... na tom nezáleželo. Můj nos vždycky zamířil přímo k jeho krku. Kradla jsem mu mikiny, jen abych mohla nosit jeho vůni. Když jsem se převalovala na polštáři na druhou stranu, poškrábala jsem se na nose. Co se stalo? Už mě na něm nic nepřitahovalo. Nebylo to tím, že bych ho nenáviděla... i když jsem nesnášela některé věci, které dělal nebo říkal. Vášeň byla pryč. Umřela i přitažlivost. "Amie, on to nečekal. Ani nepatrný záblesk nebo jemné chvění. Ve tváři měl výraz naprostého šoku. Jako... jak to mohl nevycítit?"
Kapitola druhá (2)
"Protože sis ho vzala. Složila jsi slib v dobrém i zlém. Jste spolu odjakživa. Máte čtyři děti. Říká se tomu pojištění. Jsi klidnější, když víš, že jsi na něco pojištěná. Nezaručuje to, že se nic nepokazí, ale jste pojištěni. Víš? Nebo vlastně spíš smlouva. Důvod, proč se berete, je ten, aby nebylo tak snadné jen tak odejít. Nebo ne?" "Ne. Vdala jsem se, protože jsem byla vychovaná v tom, že se musíš oženit, jinak přijdeš do pekla." "A chtěla jsi, aby všechny ženy, které tvého manžela pronásledovaly, ustoupily." Otřela jsem si rukou obličej. "To je pravda. Kam se poděly ty časy? Dny, kdy jsem byla šíleně žárlivá. Dny, kdy jsem po něm chtěla skočit hned, jak vešel do domu. Objímala jsem ho kolem ramen a strkala mu ruku do zadní kapsy, když jsme byli na veřejnosti, jen aby ostatní ženy věděly, že je můj. Teď..." Srdce se mi sevřelo. Chtěla jsem k němu pořád cítit to samé. Ale už jsem to necítila, ať jsem se snažila sebevíc. A nedokázala jsem to předstírat. "Teď tajně doufáš, že si ho všimnou jiné ženy. Tajně doufáš, že si on všimne jich. Tajně doufáš, že..." "Že to ukončí jako první." Dokončila jsem její větu. "Být věrná není vada." Zachrčela jsem smíchy a zadívala se na pomalu se otáčející stropní ventilátor. Craigovi bylo vždycky nadměrné teplo, takže jsem musela žít v domě, kde byl termostat celoročně nastavený na pětašedesát stupňů a stropní ventilátor v ložnici vždycky zapnutý. Ne však ten večer. Vylezla jsem z postele a vypnula ho. "Vím, že být věrný není chyba, ale bylo by to mnohem jednodušší, kdybychom se spolu odmilovali tak, jak jsme se spolu zamilovali. Sobecké? Ano. Ale je to moje pravda." "Rozmilovat se taky není vada, Elsie. Takže se netrap kvůli svým pocitům, které nemůžeš ovládat." Rozsvítila jsem světlo v koupelně, dala jsem telefon na hlasitý odposlech a postavila ho na toaletní stolek, zatímco jsem se svlékla a navlékla si noční košili. "Budu se bít, protože nad svými pocity viny taky nemám kontrolu. Koneckonců je to pocit. A právě to, jak neuvěřitelně malicherně to zní, když vyjmenovávám všechny věci, které mě na něm vytáčejí. Jako... ani jedna sama o sobě by nebyla důvodem k rozvodu, ale všechny dohromady jsou prostě příliš." "Kážeš sboru. Travis měl milion drobností, které mě vytáčely. Vymačkávání zubní pasty uprostřed. Používání kuchyňské utěrky na úklid nepořádku na podlaze a pak ji zase položil na linku, jako bych chtěla špinavou utěrkou utřít čisté nádobí. Ale buďme upřímní... byl to ten kufr, který mě dohnal až za hranu." "To je pravda," řekl jsem. "Ponožky?" Utrhla jsem si kousek nitě. "ANO! Sakra... bylo to směšné. Fajn, chápu to. Nechceš si domů vzít špinavé pracovní boty a zablátit si rohože v autě, ale než si obuješ žabky, hodíš ponožky na sedadlo spolujezdce, abys je nezapomněla vzít dovnitř. Nebo ne? Chci říct... prostě mě odrovnalo, když jsem otevřela jeho kufr a našla tam doslova přes padesát párů smradlavých ponožek. A ten zápach byl příšerný. Přísahám bohu, že jsem ho ochutnala." "Přesně tak! Některé věci jsou prostě hnusné. A tím nenaznačuju, že ženy nejsou někdy taky nechutné. Jen si myslím, že se za takové věci spíš stydíme, nebo jsme aspoň vnímavé, když nás na ně někdo upozorní. Nikdy nezapomenu na to, jak jsme měli ošklivou bouřku a odpadky se zpozdily skoro o týden, což znamenalo, že jsme nevyprázdnili odpadkový koš v koupelně, a já měla menstruaci. Týden tamponů... Craig se zmínil o "zvláštním zápachu" zpod umyvadla a já se zhrozila. Od té doby vynáším odpadky v koupelně každý den v týdnu menstruace." Ozval se zvonek u dveří. "Musím jít. Někdo je u dveří. Nejspíš Finn. Bella o prázdninách zapomíná, že není vždycky doma poslední, a zamyká dveře. Zavolám ti později." "Dobře. Hlavu vzhůru, Elsie. Tohle zvládneš. Jsem na tebe pyšná, že jsi mu konečně řekla, že chceš z manželství odejít - i když jsi to před svátky načasovala blbě." Zamračila jsem se a oblékla si župan. "Já vím. Prostě... se to stalo." "Dobrou." "Dobrou." Odpojila jsem náš hovor a zamířila dolů, zatímco Meadow trpělivě čekala u dveří, až otevřu. "Tvůj brácha se zamkl?" Sklonil jsem se, abych jí pohladil srst, zatímco jsem druhou rukou otevíral dveře. "Aha..." Narovnala jsem se a utáhla si šerpu na županu, zatímco se mi žaludek stočil do nevolného uzlu. Dva policisty jsem nečekal. Finn byl zatčen o šest měsíců dříve při protestu, který se vymkl kontrole. Chtěl jsem mu dát za pravdu, ale v duchu jsem si hned říkal, "co udělal tentokrát", že se dostal do problémů. Nebyl to špatný kluk. Jen měl talent být ve špatnou chvíli na špatném místě. Ale... Finn to nebyl. "Elsie Smithová?" Zeptala se policistka. Přikývl jsem a zúžil oči. Představili se a zeptali se, jestli mohou jít dovnitř. Opět jsem pomalu přikývla. "Jde o Finna?" Zeptal jsem se a zavřel za nimi dveře. "Ne, madam. Je váš manžel Craig Smith?" Zeptal se mužský policista. "Ano..." Hlas se mi na té jediné slabice zlomil. Věděla jsem to. Věděla jsem to dřív, než ta slova vyslovili. Srdce mi puklo dřív, než to stihli udělat oni se svou zprávou. Rozmazané vidění. Zvonění v uších, které mi ztěžovalo vnímání slov. Místnost se točila, jak se mi žluč draly do krku. "Je s vámi doma ještě někdo?" "M-moje dcera," zašeptala jsem, když mi z očí vytékaly slzy a z plic mi odcházel všechen vzduch. I. Prostě. Věděla. "Váš manžel měl asi před hodinou vážnou kolizi. Na následky zranění, která utrpěl, zemřel. Je nám velmi líto vaší ztráty."
Kapitola třetí (1)
========== Kapitola třetí ========== Chybí mi, ale nechybí mi fotky jeho hoven. O deset měsíců později ... "Elsie, chceš se mi dnes s něčím svěřit?" Zeptala se Rhonda. Čekala celé dvě vteřiny, než se pohnula dál. "A co ty, Beth..." "Mám," řekla jsem monotónním hlasem a zvedla pohled, abych se setkala s Rhondinou tváří. To se mi stalo poprvé. Po Craigově nehodě jsem strávila celý měsíc truchlením a utápěla se v tom, že jsem zodpovědná za jeho smrt. Jistě, nezabila jsem ho holýma rukama, ale kdybych mu neoznámila, že potřebuju ukončit naše manželství, nebyl by v tu dobu a v tom počasí na té silnici. Několik dní před Vánocemi. Po prvním měsíci jsem se nechala strhnout do fáze hněvu. Ta trvala ještě asi měsíc, než jsem konečně našla domov v teplém kokonu popírání. Mé truchlení neprobíhalo podle běžného psychologického schématu. Abych uklidnila svou rodinu a přátele, přihlásila jsem se do smuteční skupiny naší církve určené pouze pro ženy. Měli i jednu pro muže. Křesťané byli takhle spravedliví. Ženy se zřejmě lépe otevíraly ve společnosti jiných žen. Já ne. Nikomu jsem se neotevřela, dokud... o deset měsíců později. Měsíce docházky do skupiny. Měsíce, kdy jsem upírala svůj mrtvý pohled na paisleyový koberec. Měsíce poslouchání ostatních žen, které ztratily manžela, jak mluví o svých výčitkách a modlí se za to, aby Bůh v jejich životech udělal něco zázračného, co by jim ukázalo cestu. Děkovaly Bohu za útěchu a ujišťovaly ho, že chápou, že to všechno je součástí jeho plánu. "Důvěřuji Jeho plánům s mým životem." "Vím, že můj manžel je s Ním v nebi." "Jsem vděčná za všechny ostatní způsoby, kterými denně žehná mému životu." "Cítím přítomnost svého manžela jako anděla strážného poslaného od Boha." "Je to Jeho vůle, ne moje." Cítili se vinni za svůj hněv a modlili se za pokoj a přijetí. Omlouvali se za svůj hněv a prosili o milost a odpuštění. Strávily hodiny a hodiny vyprávěním příběhů o svých manželech. O svých úžasných manželech. Skvělých otcích. Duchovní vůdci. Misionáři ve svých komunitách. Všichni přišli o dokonalé muže. Nebo to tak alespoň vypadalo. "Ach, Elsie, prosím... pokračuj." Rhonda nedokázala skrýt své nadšení a mně neunikly nastražené uši, doširoka otevřené oči a rovné hřbety ostatních žen ve skupině, které slintaly při představě, že konečně promluvím. Po deseti měsících jsem se probrala z kómatu smutku. Chvála Bohu! Tajemství... Měla jsem obrovské tajemství. V některých dnech mi jeho zachování připadalo životně důležité pro mou existenci. Jindy jsem chtěla, aby pravda vyšla najevo, i kdyby to znamenalo opustit Epperly a uniknout pomluvám. Věděli to čtyři živí lidé. Jen čtyři. Po zprávě o Craigově nehodě Finn navrhl, abychom Chaseovi a Lincovi neříkali o té hádce, o tom, že se chci rozvést. Nechápal, jaký by to mělo smysl, když už na tom nezáleží. Myslela jsem si, že je to hrozný nápad. Koneckonců jsem se cítila provinile a potřebovala jsem přiznat svůj podíl na jeho smrti. Pak se ozvala Bella, která si také myslela, že bych to neměl říkat Chaseovi a Lincovi, ani nikomu jinému. Možná nechtěli znát pravdu navíc k už tak hrozné realitě. Možná věděli, jak bolestná a nesnesitelná je skutečná pravda, a chtěli své bratry a všechny ostatní té bolesti ušetřit. Tak jsem souhlasil, že to nikomu neřeknu. Pravda zůstala mezi námi - mnou, Bellou, Finnem a Amie. Tu noc byly cesty špatné. Craig najel na mostě na zledovatělou skvrnu a ztratil kontrolu. Chvála Bohu, že nezabil nikoho dalšího. Přesto mi to nedalo spát. Zabil jsem ho. Mého ne tak dokonalého manžela. "Craig nechával všude ležet nádobí. Musela jsem všechno předem namočit, než to šlo do myčky. Nikdy nepochopil, proč mi to vadí. Moje podráždění odmítal slovy: 'Mohla bys to mít horší. Alespoň nejsem opilec a nepodvádím tě." "To je pravda," řekl jsem. A měl pravdu. Mohla jsem se mít hůř. Jen mi vadilo, že jsem se nemohla ohradit proti ničemu, co udělal, a nebyla jsem označena za stěžovatelku." Po několika mrknutích jsem si prohlédla místnost. Tváře, které mě studovaly, měly zvláštní výrazy. Šok? Lítost? "Já vím." Zasmál jsem se a zavrtěl hlavou. "Nemluvím celé měsíce a první, co mi vyjde z úst, je něco negativního o mém mrtvém manželovi. Jdu do pekla, že jo?" Odmlčela se. Rhonda si odkašlala a posunula přívěsek na náhrdelníku sem a tam. Matně rudé rty jí zkřivil nucený úsměv. "Možná bychom se za tebe mohli pomodlit." "Abych nešla do pekla?" Pokrčila jsem na ni obočí. "Ne, jenom žádám našeho Pána, aby..." "Grant si zastřihával vousy a vousy nechával v umyvadle. Kdyby mi upadla kontaktní čočka, musela bych ji vyhodit." Všichni přesunuli pozornost na Jennifer. Její manžel Grant zemřel před pěti měsíci na infarkt. "A..." pokračovala "... zastřihával si i jiné části těla a vlasy zametal pod koupelnovou váhu. Když jsem to našla poprvé, přísahám, že jsem si myslela, že si u nás někdo oholil celou hlavu. Vinila jsem z toho děti." "Jennifer, drahá... nejsem si jistá, jestli je to produktivní..." Rhonda se pokusila zasáhnout, ale Kathy ji přerušila. "Rick kdysi kapal moč na přední část záchodu, ale vždycky říkal, že to není on. Věděla jsem, že je to proto, že měl taky na přední straně kalhot čůrací skvrny. Jako... zabilo by ho, kdyby tam stál o pár vteřin déle, aby to trochu oklepal?" Několik žen se ušklíblo, ale Rhonda ne. Mlčela jsem, nečekala jsem, že mé špatné chování podnítí taková přiznání. "Eddie si u McDonalds objednával hranolky, utrhl roh balíčku kečupu a střídavě si kečup mačkal do pusy a cpal do ní hranolky, jako by ovládal dokonalý poměr hranolků a kečupu. Když jsem se ho zeptal, proč si je prostě nemůže namáčet jako normální člověk, řekl, že není tak nudný." Několik dalších lidí se zasmálo. "Jared si zpíval každou písničku v rádiu a neznal ani jedno slovo. Prostě jenom mumlal náhodné věci a kazil mi písničku."
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Láska k nepříteli, který se nikdy nevzdá"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️