1. První kapitola
---------- První kapitola ---------- ========== Měl jsem takový plán. Všechno jsem si to v hlavě promyslel. Vkráčela jsem dovnitř v evropském oblečení, s ostře upravenými vlasy, s postojem, že mi na tom nezáleží, a všechno by bylo jinak. Vzala bych si výtvarku a angličtinu. Během oběda bych vynechala jídelnu a opalovala se venku na trávě. Kdybych si našla kamarády - super. Pokud ne, už jsem nikoho nepotřebovala. Co bych ale neudělala, bylo, že bych znovu naskočila do křeččího kola, které bylo populární. Nekonečný závod o něco naprosto nedosažitelného. Nenechala bych se strhnout potřebou uznání od svých hezkých vrstevnic a rozhodně bych se nezkoušela přihlásit do roztleskávaček. Letos ne. Právě mi bylo osmnáct a už jsem to všechno měla za sebou. Škoda, že to, že jsem se přes to všechno přenesla, nevypadalo dobře na přihláškách na vysokou školu. Nějaká snaha by byla potřeba, ale já jsem se přestala řídit neoficiálními pravidly střední školy v Savage River před dvěma lety, když jsem opustila tohle město. Teď, když jsem se vrátila, jsem neměla v plánu nechat ho znovu ovládat můj život. "Vypadáš směšně." Otočila jsem se a zjistila, že máma stojí ve dveřích do koupelny a usmívá se na mě. "Díky, drahá matko. Copak jsi nikdy neslyšela o křehkém sebevědomí teenagerů? Copak tě to neučí, když ti čáp přinese miminko?" "Ne," odpověděla jsem. Opřela se o zárubeň dveří a zasmála se. "Sakra, nikdo mi neřekl, že čáp je jedna z možností. Já jsem tě vystrčila ze svého..." Zakroužila si rukou kolem rozkroku. Povytáhl jsem obočí. "Aha, takže takhle jsi přišla o lekce rodičovství." "To musí být. Vím, že jsem tě strašně zklamala, moje dcero. Nikdy jsem ti nevěnovala pozornost ani náklonnost, zamykala jsem tě v pokoji bez večeře. Jak jsi to vůbec přežila?" Zachrčela jsem tak silně, že jsem zněla jako prase. Máma se smála se mnou a pevně mě objala. "Mám tě ráda, zlato. Vypadáš rozkošně," řekla, zatímco mě houpala sem a tam. Máma byla drobný skřítek a já se musela sklonit, abych ji mohla obejmout. Lidé byli často v šoku, že ona je matka a já dcera, protože jsem byla tmavá oproti její světlé, vysoká oproti její nízké, s odvážnými rysy oproti její elfí kráse. Když mě pustila, přejela jsem si rukama po svých gázových, bronzově šedých šatech. "Myslíš, že je to dobré?" "Naprosto. Ale jestli máš v plánu splynout, tak hodně štěstí. Někomu tím vyrazíš dech." Sklopila jsem oči. "To musíš říkat, protože jsi moje máma. Všechny ponožky zůstanou v mé přítomnosti nedotčené." Obrátila oči v sloup. "Jak myslíš. Jsi připravená vyrazit, nebo potřebuješ ještě hodinu na úpravu?" Naposledy jsem se na sebe podívala a uhladila si vlnité, asymetrické vlasy. Víc mi to nešlo. "Jsem připravená." Batohy nás obou ležely u vchodových dveří. Máma si vybrala klasický černý JanSport, zatímco můj byl z tmavě vínové italské kůže. Koupila jsem ho před rokem na tržnici v Římě za hubičku a opotřeboval se do máslově hebké dokonalosti. "Počkej!" Vykřikla jsem. Máma se otočila s batohem přehozeným přes rameno a tázavě pozvedla obočí. "Cože?" "Copak není tradicí fotit se první školní den?" zeptala jsem se. Vytáhla jsem telefon a vytáhla fotoaparát. "Ehm... chlapče, myslím, že sis naše role vyměnil." Mávla rukou kolem sebe. "Tady matka." "Pšššt. Pózuj před kamerou." Konečně zapózovala a palci si přidržovala popruhy batohu. Před pár měsíci jí bylo čtyřicet, ale vážně nevypadala ani na pětadvacet. Už od střední školy se do ní kamarádi kluci zamilovávali. Neměla jsem jim to za zlé, ale když se začalo šeptat "MILF", utnula jsem to hned v zárodku. Moje máma byla zatraceně hezká, ale ne, díky, nechtěla jsem slyšet o tom, že by moji kamarádi chtěli... Otřásla jsem se. Nedokázala jsem tu myšlenku ani dokončit. Když jsem odložila telefon, otevřela dveře a vyvedla mě na rozlehlé parkoviště před naším panelákem. Žili jsme na okraji, obývali jsme přízemní byt, ale žebráci si nemohli vybírat. Potřebovali jsme rychle najít bydlení a první patro bylo jediné, které bylo k dispozici. Naše okna směřovala na dobře osvětlené parkoviště, takže na nás alespoň nebudou číhat úchylové, kteří by se nás snažili tajně okukovat v neexistujícím křoví. Cestou do školy si máma žvýkala spodní ret a držela volant ve smrtelném sevření. "Nervózní?" Zeptala jsem se. Koutkem oka se na mě podívala. "Neměla bych se tě na to zeptat já?" "Můžeš se zeptat mě, ale já se taky můžu zeptat tebe. Jsi očividně mega nervózní." Znovu se na mě podívala. "A jak to, že jsi tak klidná a vyrovnaná?" To jsem opravdu nebyl. V žaludku jsem měla uzlíček nervozity a trémy, ale byla jsem ráda, že to na mně není vidět. "Mám plán. Je spolehlivý. Nic mě nepoloží." "No, já žádný plán nemám. Nechodím do školy od doby, kdy jsem byla ve tvém věku. Je pravděpodobné, že ze sebe před všemi těmi cool vysokoškoláky udělám úplného hlupáka. A co když budou skupinové projekty? Nikdo nebude chtít mít ve skupině babičku." Zasmála jsem se a pohladila ji po ruce. "Když se tam budeš chovat jako neurotická babička, tak ne, nikdo si tě nevybere. A taky silně pochybuju, že první den bude nějaký skupinový projekt." Zastavila u vysazovacího pruhu u mé školy a otočila se ke mně čelem, v očích slzy. "Budeme v pořádku, chlapče." Musela jsem se kousnout do tváře, abych udržela vlastní slzy na uzdě. "Budeme. Zvládneme to." Natáhla se ke mně a objala mě, jak nejlépe to v tom stísněném prostoru šlo. "Miluju tě, Grace. Užij si poslední den na střední škole." "Taky tě mám ráda, mami. Užij si první den na vysoké. Někdy se na kolejích rekrutují naivní prváci, tak si na to dávej pozor." Odfrkla si a odstrčila mě. "Vypadni odsud, chytráku." Dívala jsem se, jak odjíždí, a nechala mě na rušném chodníku před střední školou Savage River. Nebyla jsem tu od prvního ročníku, a i když jsem se změnila až do morku kostí, tohle místo vypadalo pořád stejně. Ve čtrnácti mě ta vysoká, impozantní budova děsila. Tehdy jsem si před kamarády hrála na pohodářku a nikdy jsem si nepřipouštěla svou nejistotu. To se v mé partě nedělalo. Přiznat slabost by znamenalo pošlapat tě. Při pohledu na tři patra cihlové budovy, kam každý den přicházely více než čtyři tisíce teenagerů, jsem pocítila záchvěv stejného zastrašení. Ale jen náznak. Protože jsem neměl v úmyslu vrátit se mezi své staré lidi, mohl jsem se procházet těmito přeplněnými sály a zůstat v anonymitě. S téměř tisícihlavou třídou maturantů by to bylo docela snadné. Výstražné zvonění signalizovalo, že do začátku vyučování zbývá pět minut. A bylo to tady. Nový začátek na starém místě. Zhluboka jsem se nadechla a pak ještě jednou, než jsem vstoupila do davu a nechala se unášet masou těl. A tak to začalo.
2. Kapitola druhá (1)
---------- Kapitola druhá ---------- ========== "Došlo k omylu." Podržel jsem svůj rozvrh výchovnému poradci, který se tvářil, že ho moje přítomnost vyvedla z míry. "Mám v rozvrhu obchodní matematiku. To není... na to jsem se nezapsala." "Cože?" zeptala jsem se. Paní Davisová se sevřenými rty ťukala do klávesnice, aniž by mi odpověděla nebo dala najevo, že mě slyšela. Z domácího vyučování jsem letěla přímo do její kanceláře a v pěsti jsem svírala svůj rozvrh. Měla jsem být na sociologii, ale místo toho jsem seděla v její špinavé kanceláři o velikosti skříně. "Nedošlo k žádné chybě, slečno Patelová. Nemáte dost kreditů z matematiky, abyste odmaturovala včas, takže jste byla zařazena na obchodní matematiku." "Cože?" zeptala jsem se. Posadila jsem se dopředu na kraj sedadla. "Ale já jsem na minulé škole chodila na prekalkulaci. Proč by mě měli zařadit do téhle matematické třídy?" Konečně se na mě podívala a nahlédla přes brýle s polovičními obroučkami. "Ano, a ty jsi sotva proklouzla se čtyřkou. Dala jsem tě do třídy, která je mnohem méně náročná. Matematika není předmět pro každého." Chytila jsem se okraje jejího stolu a připravila se na prosbu. Nebylo možné, abych přežila obchodní matematiku. "Byly tam polehčující okolnosti. Moje známky jsou normálně mnohem lepší." Založila si ruce pod bradou a soucitně se na mě podívala. "A je mi moc líto tvé ztráty, Grace. Ale nemyslíš, že bys raději měla lehčí předmět, který by ti pomohl přežít celý rok? Zbytek tvého učiva je nabitý. Vezmi si tu matematiku. Dostaneš lehkou jedničku." "Já... myslím, že se do té třídy nevejdu." Povzdechla si. "Proč ne?" Snažil jsem se to říct diplomaticky. "Protože... není ta třída pro děti, které nemají v plánu jít na vysokou?" Tentokrát byl její pohled méně lítostivý a více naštvaný. "Nehodlám v téhle diskusi pokračovat. Budeš chodit do přidělených předmětů a doufejme, že si zlepšíš průměr natolik, abys mohla studovat na vysoké škole, kterou si vybereš. Věř mi, že mi budeš děkovat, až z téhle třídy vybruslíš. A upřímně řečeno, mladá dámo, možná se naučíš trochu pokory, když budeš ve třídě s dětmi, jejichž největší starostí není, jakou barvu laku si mají pořídit na BMW, které jim rodiče kupují." Při poslední větě jsem se zarazila. Zasáhlo mě to na více úrovních. "To není jedna z mých starostí," řekl jsem si pod nosem. "Ano, no..." Narovnala si na stole štos papírů. "Ještě něco?" "Ano, je. Můj úkol ve skříňce. Je dole, v severním křídle. Je nějaká možnost, jak bych mohla dostat skříňku nahoře?" "Ne, je mi líto. Máš štěstí, že máš vůbec nějakou skříňku. Letos máme skříňky zaplněné na sto dvacet pět procent. Řekl bych, že si vezmi větší batoh, jestli nechceš jít na výlet." "Aha," řekl jsem. Podívala se na obrazovku svého počítače. "Vzhledem k tomu, že tam budeš chodit na obchodní matematiku, by to nemělo být příliš nepohodlné." Poraženě jsem opustil její kancelář a vydal se na první hodinu. Podařilo se mi nepozorovaně vklouznout dozadu a celou hodinu se dusit ve své frustraci. Žvýkala jsem tužku a napůl poslouchala, jak učitelka probírá učební plán na tento rok. Všichni věděli, co je to obchodní matematika. Vymysleli si ten název, ale na tom předmětu nebude nic extra. Byl pro děti, které budou maturovat jen na křídlech a modlitbách. Učili, jak vypisovat šeky a platit účty. Tak jsem to alespoň slyšel na chodbách. Nikdy jsem neznal nikoho, kdo by na ten kurz chodil. Zazvonilo a všichni se začali sbírat a vybíhat ze dveří. Nespěchala jsem, už teď jsem se bála druhé hodiny. "Grace?" Sakra. Podívala jsem se na dívku, která se zastavila u mé lavice, a ulevilo se mi, že nepatří k mé bývalé partě. Pamatovala jsem si ji - Rebecca Limová, ale všichni jí říkali Bex. Chodily jsme spolu do prvního ročníku na výtvarku a sblížila nás společná láska k anime a filmům Tima Burtona. Usmála jsem se. "Ahoj, Bex." Popadla jsem tašku, vstala a přehodila si ji přes rameno. Tyčila jsem se nad ní, ale ne tolik jako dřív. Za posledních pár let vyrostla o pár centimetrů. "Už jsi zpátky?" Její hustá černá ofina narazila na tmavé obroučky brýlí. Měla emo náladu, která jí opravdu slušela. Za její džíny s náhodně klikatými zipy na nohavicích bych zabíjel. "Jsem," potvrdil jsem. "Minulý týden jsme se přestěhovali zpátky." Šla se mnou na chodbu. Zvuk tisíců studentů, kteří ve stejnou dobu měnili třídy, byl téměř ohlušující. Musel jsem se sklonit, abych ji slyšel. "Jakou třídu máš příště?" zeptala se. Neurčitě jsem jí gestikuloval přes rameno. "Musím jít tudy. Uvidíme se na obědě?" Nadšeně přikývla. "Jo. Musíme se dohnat. Mám pocit, že vidím ducha!" Šťouchl jsem do paže. "Ne ducha. Jsem super skutečný." Šťouchla mě do ruky na stejném místě. "Jo, skutečná. Radši bych měl jet. Musím se dostat do třetího patra." Na vteřinu se odmlčela. "Ráda jsem tě viděla, Grace." "Já tebe taky." Překvapilo mě, že to myslím vážně. Nemyslela jsem si, že by mi někdo z téhle školy chyběl, ale ukázalo se, že ano. Měly jsme úplně jiné společenské kruhy a nepamatovala jsem si, že bych s ní mimo výtvarku nějak zvlášť mluvila, ale s tím vším jsem skončila. Bex Limová mě zaujala a byla to první přátelská tvář, kterou jsem dnes viděla, takže sakra ano, půjdu s ní na oběd. Prošla jsem hodinou španělštiny, aniž bych potkala někoho známého, pak jsem se vydala dolů a proplétala se bludištěm, které tvořilo spodní patro. Než jsem šla na matematiku, zastavila jsem se na téže chodbě u své skříňky a nechala si tam pár knížek. Když jsem vešla do třídy, měla jsem žaludek jako na vodě. Proč jsem byla nervózní tady, když jsem ve španělštině nebyla, to jsem opravdu nedokázala říct. Ani v jedné třídě jsem děti neznala, i když některé tváře z minulé hodiny mi byly povědomé. Možná to bylo proto, že jsem nevěděla, co mám očekávat. Když jsem vešla, nikdo mi nevěnoval pozornost. Našla jsem si místo vzadu a prohlížela si třídu. Pár hezkých holek s rudými rty sedělo na lavicích několika kluků blízko přední části místnosti a prohlíželo si skečovitě vypadající tetování na jejich pažích. Ze sluchátek kluka přede mnou se linula hudba. Pár kluků si hrálo na telefonech, zatímco holka šikmo ode mě si špičatým koncem kružítka vyřezávala do lavice slovo "fuck". Učitel seděl za stolem a listoval v učebnici.
2. Kapitola druhá (2)
Na volné místo vedle mě se posadil nějaký kluk. Snažila jsem se splynout - ne, být neviditelná - takže jsem neotočila hlavu, abych si ho prohlédla. "Ahoj." Zřejmě měl jiné plány. Přesto jsem zůstala na svém místě a odmítla se podívat. Oči jsem upírala na učitele, jehož výraz byl s každou stránkou učebnice, kterou obracel, stále paničtější. Tak nějak jsem si myslela, že právě teď a tady vyučuje sám sebe. "Co děláš v téhle třídě, bohatýrko? Ztratila ses?" Očima jsem uhnula stranou. Periferně jsem rozeznala široký úsměv a divoce kudrnaté vlasy. Rozhodla jsem se, že neodejde a že zní spíš jako přítel než nepřítel, přestože mě nazval "bohatou holkou", a konečně jsem se na něj podívala. Byl roztomilý. Opravdu sexy. Husté kudrnaté vlasy mu bezstarostně a hrdě vystupovaly kolem obličeje a ramen. Měl na sobě profesionální fotbalový dres a podle toho, co jsem viděla vsedě, měl štíhlé, svalnaté tělo fotbalisty. Nemohla jsem si vzpomenout, že bych ho někdy předtím viděla, a byla jsem si celkem jistá, že bych si takový úsměv pamatovala... spolu s jeho... vším ostatním. "Aha, ona mě slyší." Ušklíbl se a vystrčil ruku. "Neznám tě, ale mám pocit, že bych tě měl znát. Já jsem Gabe." Podala jsem mu ruku a dovolila si opětovat jeho úsměv. "Grace." Jeho obočí se zvedlo. "Aha, slovo? Jako že jsi půvabná a tak?" "Spíš jako herečka, ze které se stala princezna. Aspoň tak to rodiče mysleli, když mě pojmenovali." Přikývl a očima mi přelétl přes rameno. "To všechno je velmi zajímavé, Grace. Jde o tohle: sedíš na místě mého kamaráda Bashe, takže tě budu muset požádat, abys z něj posunula ten svůj nóbl zadek." Polekaně jsem sebou trhla. "Jak to může být něčí místo? Vždyť je první školní den." Pokrčil rameny. "Je to, co to je. Co kdyby ses teď posunula?" Někdo zezadu narazil do mé lavice. Protože jsem se snažila být neviditelná a nechtěla jsem dělat scény, posbírala jsem si věci a začala vstávat právě ve chvíli, kdy do mé lavice někdo znovu narazil a poslal mě ke Gabeovi. Boky jsem narazila do okrajů, což mi vyrazilo vítr z plic, a rukama jsem se zapřela o desku, abych úplně nespadla na obličej. Gabe mě chytil za zápěstí, když se za mnou pohnul nárazník stolu a otřel se mi o zadek. "Dávej pozor," varoval mě Gabe. "Taková nemotorná malá princezna." Přítomnost na mých zádech se stále nepohnula a Gabeovy prsty byly pevně sevřené kolem mých zápěstí. Pokusila jsem se odtáhnout, což ho jen přimělo k širšímu úsměvu. Zdálo se, že ho můj boj baví. "Pusť mě," vyhrkla jsem a zkroutila mu zápěstí v rukou. K mému překvapení mi okamžitě vyhověl, pustil mě a nevinně zvedl vlastní ruce. Narovnala jsem si páteř a zvedla bradu, prošla uličkou a nevnímala ani nárazník u stolu, ani Gabea, ani nikoho z lidí, kteří na mě teď zírali. Jediné volné místo bylo vpředu. Když jsem se posadila, učitel vzhlédl, prohlédl si třídu a pak se vrátil k listování v učebnici. Nic jiného se během hodiny nedělo. Pan Klaski k nám konečně promluvil, vyvolal prezenci a pak nám rozdal učební plán. Zblízka vypadal, jako by sám sotva vyšel ze střední školy. Vsadím se, že tohle byla jeho první práce, a jaká to byla první práce. Nikdo nedával pozor a jen polovina přítomných skutečně odpověděla, když vyvolal jejich jména. Když zazvonil, byla na něm vidět úleva. Na řadě byl oběd a úleva mi proudila v žilách. Když jsem odcházela ze dveří, Gabe zavolal: "Ahoj, princezničko!". Nezastavila jsem se, ani jsem se neohlédla. Gabe a já jsme se nehodlali kamarádit. Zastavila jsem se u své skříňky, abych si vzala oběd v pytlíku, a ruce se mi třásly, když jsem otáčela kombinací. Ta sračka ve třídě mě vyvedla z míry víc, než bych si přála. Tenhle rok měl být bez dramat, a přesto jsem tu byla, v polovině prvního dne, a už mě vyvedl z míry a vyhodil ze židle usměvavý dětský tyran. Bex na mě čekala u dveří a společně jsme si našly místo na tribuně. Jakmile jsem se posadila na teplý kov, mohutně jsem vydechla. "To je špatné?" zeptala se. "Jo. Ne, já nevím." Roztřásla jsem ruce a zakroutila hlavou na krku. "Bolí mě svaly z toho, jak jsem byla celý den napjatá." "Ne," řekla jsem. Poškrábala se na nose a její piercing v nosní přepážce se zaleskl na slunci. "Co to má znamenat?" Nechtělo se mi do toho. V mém světě bylo popírání mou oblíbenou řekou, ve které jsem se koupala. Kdybych své obavy nevyslovila, možná by zůstaly v mé hlavě a nestaly se skutečností. "Jenom tenhle kretén v mé třídě obchodní matematiky. Odteď už budu vědět, že se mu mám vyhýbat." "Obchodní matematika? Proč jsi v té třídě?" Zakoulela jsem očima. "Loni jsem měla tak nějak příšerný prospěch v předmaturitním ročníku a paní Davisová má pocit, že se musím naučit pokoře, aby mě nepřehodila. Osobně si myslím, že je to dost urážlivé vůči dětem v mé třídě matematiky, když naznačuje, že bych se od nich mohla naučit pokoře, ale co už." "Paní Davisová se vždycky podváděla. Snažila se mě přesvědčit, že letos výtvarku nepotřebuju. Jako bych chtěla sedět v normální hodině výtvarné výchovy a učit se pokoře, když bych mohla získat kredity na vysokou školu a naučit se něco užitečného." Zvedla jsem hlavu. "Já jsem taky na AP art. Díky bohu, že v té třídě někoho poznám." "Super, super. Pořád tě baví sochařství? Vzpomínám si na všechny ty super věci, co jsi dělala." "Dělám. Na škole ve Švýcarsku jsem se učil pracovat s kovem." "A co ty?" zeptal jsem se. "Švýcarsko, jo? Tak nějak jsem si myslel, že to je fáma, stejně jako to ostatní. Ale ty jsi opravdu jezdil do Alp." Sebral jsem kůrku ze sendviče a sroloval ji mezi dlaněmi do kuličky. "Nevím, co dalšího o mně lidé říkali, a raději bych to ani nevěděla. Ale to o Švýcarsku je pravda. Přestěhovali jsme se tam teprve před týdnem." Už jsem slyšela dost pomluv a narážek, než jsme se přestěhovali, a měla jsem pocit, že se to ještě zesílilo, jakmile jsem byla mimo kontinent. Tehdy jsem to nechala plavat. Neměla jsem v plánu vrátit se do tohohle města nebo do téhle školy.
2. Kapitola druhá (3)
Ale znáte to, nejlepší plány a tak. Bex měla otázky ohledně Švýcarska, na které jsem jí rád odpověděl. To bylo téma, se kterým jsem neměl žádné potíže. Jakmile byla její zvědavost uspokojena, obě jsme si sbalily zbytky obědů a vydaly se po schodech na tribunu. "Tak co je s tebou? Nekamarádila ses s tou Cassie?" "Ano," odpověděla jsem. Zeptala jsem se. Nechtěla jsem se dívat darovanému koni na zoubek, ale musela jsem se divit, proč je Bex tak připravená, ochotná a schopná se se mnou bavit. Byla tu celou dobu, co jsem byla pryč, a pamatovala jsem si, že má dobrou kamarádku, se kterou tráví většinu času mimo hodiny výtvarné výchovy. Zasténala. "Jo, je to moje nejlepší kámoška, ale podívej." Ukázala na stinné místo pod tribunami. Byli tam pod ní nějací lidé, ale nikoho z nich jsem nedokázala rozeznat. "Od léta je s jedním klukem, Aidenem. Její život se do značné míry točí kolem něj. Jsou tam pod ním, snad se jen líbají, ale kdo ví. Jestli mě někdy přistihneš pod tribunou s nějakým chlapem, tak mě, prosím, zavři do nejbližšího blázince, protože jsem se očividně zbláznila." Trochu jsem si odfrknul. Jsem si docela jistá, že by mě tam taky nikdo nepřistihl mrtvou. "Takže já jsem béčko, co?" Zkontroloval jsem ji ramenem, ale vzhledem k našemu výškovému rozdílu jsem ramenem narazil do boku její hlavy. "Jestli mě Cassie bude dál opouštět kvůli svému hezounovi, mohla bys docela rychle sklouznout na áčkový seznam." Se smíchem jsme se zastavili, abychom vyhodili odpadky. Když jsme se otočily, abychom se vrátily dovnitř, zatajil se mi dech a chytila jsem Bex za ruku. "To je ten kretén z mé hodiny matematiky." Trhla jsem bradou ke zdi u dveří, kde postávala skupinka kluků a povídala si. Gabe byl uprostřed, opíral se o cihlu, dlouhé nohy měl zkřížené v kotnících a ten maniakální úsměv mířil na kluka vedle něj. A byl to ten kluk vedle něj, kdo mi vyrazil dech. Díval se přímo na mě - a nebyl to příjemný pohled. Jeho tmavé obočí se zlostně svažovalo nad bouřlivě černýma očima a čelist měl napjatou. Žaludek mi klesl k nohám. Takhle se na mě ještě nikdo nedíval, natož kluk, kterého jsem v životě neviděla. A, ach, na toho kluka bych si vzpomněla. "No jo, Gabe je totální kretén. Moc ho neznám, ale slyšela jsem, že strká péro do všeho, co se hýbe. Takže, víš, asi se drž dál. Pokud to tedy není zrovna tvoje parketa," řekla Bex. Otočil jsem k ní hlavu. "Ne, to není můj styl." Můj protest vyzněl tvrději, než jsem zamýšlel, ale bylo to bolavé místo, které mě při nátlaku donutilo vyrazit. Naklonila se ke mně blíž. "Nic jsem tím nemyslela, Grace." "Já vím, že ne. Promiň." Na chvíli jsem zavřela oči, pak je otevřela a nabídla jí úsměv. "Kdo je ten druhý? Ten zádumčivý?" "Myslíš toho sexy jako prase? To je Sebastian Vega. Já ho taky moc neznám, nikdy jsme spolu nechodili do třídy nebo tak, ale holka se umí dívat." "Sebastian? Bash?" Stolní nárazník. Skvělé. Ten pitomě sexy kluk, který vypadal, jako bych mu právě před očima zavraždila kočku, se mnou bude chodit do třídy každý den, spolu se svým lehce dementním kamarádem. Zazvonilo varování a my už jsme nemohli déle odkládat náš návrat, i když Gabe a jeho kamarádi nevypadali, že by někam spěchali. Prošli jsme s Bex kolem nich a já si dával pozor, abych se nedíval jejich směrem. Myslel jsem, že jsme doma, že jsme kolem nich prošli, aniž bychom vzbudili pozornost, ale pak mi pod batoh a kolem pasu vklouzla ruka a škubla mnou proti tvrdému tělu. "Nechceš mě pozdravit, princezničko?" Gabe se zeptal s tím svým zatraceným úšklebkem. Odstrčila jsem ho a on bez boje odešel. Ruce mi sjely k bokům a já se k němu otočila čelem. "Z tohohle nic nebude. Nebudeš se mě dotýkat, kdy se ti zachce, a říkat mi hloupými přezdívkami. Být tvou zábavou v jakékoliv podobě mě nezajímá, takže toho můžeš hned teď nechat." Kluci za ním se zakuckali. Tedy... kromě něj. Znovu na mě upřel oči a tentokrát místo toho, aby se na mě díval, jako bych mu zavraždila domácího mazlíčka, vypadal, že by mohl zavraždit toho mého. Nebo možná mě. Po páteři mi projel pramínek strachu. Tenhle kluk na mě nikdy nepromluvil ani se mě nedotkl, ale přesto jsem z něj měla trochu strach. Měla jsem se bát jeho šikovného přítele, ale když jsem mu řekla, aby se stáhl, tak jsem se nebála. Ano, byl jsem naštvaný. Ale ne vyděšená. "No, dobře, Grace. Tak to asi nebudeme kamarádi. Chápu, jak to je," pronesl Gabe líně a sebejistě, takže to vypadalo, že jsem to přehnala já. Naklonil bradu k Bex. "Slečno Limová, vždycky vás rád vidím." Vtáhla jsem Bex do školy dřív, než stačil kdokoli říct cokoli dalšího. "Co to sakra bylo?" dožadovala se odpovědi. "Nemám tušení. Gabe se chová jako blbec?" Otřásla se. "Znal moje příjmení. Hnus. Cítím se teď nemocná. Musím si dát bělicí sprchu." Zasmála jsem se a hravě do ní strčila. "Hej, žádné stydění za děvky, i když je to blbec." Bex si odfrkla a vrazila do mě. "Správná připomínka. Považuj to za nevyřčené. Uvidíme se v umění?" "Jo. Uvidíme se."
3. Kapitola třetí (1)
---------- Kapitola třetí ---------- ========== Bylo snadné ztratit se v moři čtyř tisíc teenagerů, kteří se zajímali víc o sebe než o lidi kolem sebe. Na poslední hodinu angličtiny jsem došla bez povšimnutí. Třída byla uspořádaná do kruhu a přímo naproti mně seděla Elena Sandersonová, moje nejlepší kamarádka už od základní školy. Hezká, blonďatá, roztleskávačka Elena, která se ke mně otočila, jakmile jsem ji uviděla. Vzala jiskru pomluvy, polila ji benzínem a pokusila se mě spálit na popel. Vedle ní stál Nate Bergen - hráč baseballu a hráč obecně. Trefil genetický jackpot - přinejmenším co se týče vzhledu. V ostatních oblastech mu chybělo něco zásadního, něco, co měla většina z nás lidí. Jejich pozornost se upírala jeden na druhého, dokud si náš učitel nevzal rohlík. Když zavolala "Grace Patelová", začal jsem se jim věnovat jen já. Elena se zamračila a zkřížila ruce na prsou. Natova reakce byla pomalejší, ale postupně se mu ústa stáhla do nafoukaného úsměvu, posadil se dopředu na své místo a nenápadně mi zamával. Zůstala jsem neutrální, ani jsem jim mávání neopětovala, ani jsem je neignorovala, prostě jsem si stála za svým a zapisovala si všechno, co učitelka řekla. Nebo se o to pokoušela. Většinou jsem si čmárala do svého sešitu Jacka Skellingtona, abych měla co dělat a nemusela se bát, co bude, až skončí hodina. Když zazvonilo na poslední zvonění, měla jsem už sbalené věci, a tak jsem v klidu zamířila ke dveřím. "Grace!" Zastavila jsem se. Čekala jsem. Elena mě chytila za loket a přistoupila ke mně. "Opravdu jsi chtěla odejít, aniž bys cokoli řekla?" zeptala se a znělo to skoro dotčeně. Kdybych ji neznala, nepamatovala si, co všechno mi řekla, uvěřila bych jí. Ale já ji znala. Jestli byla ublížená, tak jen proto, že nebyla zvyklá, aby jí lidé nevěnovali pozornost. "Ahoj, El. Omlouvám se. Jen jsem spěchala do skříňky. Je dole v kobce." Zkřivila ret. "Ale ne, co jsi udělala, že máš skříňku tam dole?" A pak se zachichotala, jako by přesně věděla, co jsem udělal. "Grace... co se děje, děvče?" Nate mi přehodil jednu těžkou ruku přes rameno a druhou objal Elenu. "Nepíšeš, nevoláš... všichni si mysleli, že jsi utekla. Ale ty zjevně nejsi na jehlách, protože jsi tady." Slabě jsem se na něj usmál. Z jeho doteku mi naskakovala husí kůže. "Ahoj, Nate. Jsem zpátky, neschovávám se. Ale musím jít." Uhnula jsem mu pod paží a prošla dveřmi. "Uvidíme se zítra ve třídě. Pak to můžeme dohnat." Otočila jsem se na patě a prakticky jsem vyběhla schody, brala jsem je po dvou. Měla jsem si to lépe naplánovat. Měla jsem si vzít učebnici španělštiny před poslední hodinou. Teď budu muset sprintovat, abych stihla autobus. Dostala jsem se na chodbu, kde byla moje skříňka, ale osud nebyl na mé straně. Ne, osud se dnes rozhodl být mrcha. Sebastian Vega se opíral o mou skříňku, zatímco se o něj opírala jedna z dívek s červenými rty z matematické třídy. Ruce měla položené na jeho hrudi, on je měl volně položené na jejích bocích. Chvíli jsem přemýšlela, co mám dělat. Ale jen na vteřinu. Potřeboval jsem tu knihu. Když jsem se vydala ke své skříňce, upoutala jsem Sebastianovu pozornost. Jeho ruce spadly z krásné dívky a místo toho se přesunuly do kapes. Sledoval mě s intenzivní zvědavostí a něčím, co vypadalo jako stejně intenzivní nepřátelství. "Promiňte." Zbavil jsem se chvění v hlase. "To je moje skříňka." Zvedl husté obočí a nehnul se ani o píď. "Nevadilo by vám to? Potřebuju si vzít knížku, aby mi neujel autobus." Zíral na mě, nehybný jako socha. Dívka se postavila čelem ke mně, čímž odvedla můj pohled od Sebastiana, a pořádně si mě prohlédla. Ne nepřátelsky, jako bych zasahovala do jejího teritoria. Spíš jako bych byl mimozemšťan, který právě přistál na její planetě. "Nejsi náhodou z obchodní matematiky?" Povzdechl jsem si, protože jsem tušil, že tenhle proces nelze uspěchat. "Myslím, že ano. Všiml jsem si tvých krásných červených rtů." Natáhla jsem ruku a potřásly jsme si, což mi na střední školu přišlo podivně formální, ale připadalo mi to jako správná věc. "Já jsem Grace. Myslíš, že můžeš říct svému příteli, aby se přestěhoval?" Její oči zabloudily k Sebastianovi a pak zpátky ke mně. "Já jsem Helen a on není můj přítel. A taky se neodstěhuje, pokud nebude chtít." Ustoupila a kousla se do rtu, aby potlačila úsměv. "Bavte se!" Odkráčela prázdnou chodbou a nechala mě se Sebastianem o samotě. Musela jsem se rozhodnout: buď vystrašeně utéct, nebo si stát za svým. Kdybych utekla, nemohla jsem si být jistá, že mě nebude pronásledovat. Netušila jsem, jakou má motivaci, ale být s ním sama na chodbě způsobilo, že se mi dřívější stékání po páteři zvrhlo ve vodopád. "Promiňte." Ukázala jsem na svou skříňku za ním. "Kdyby ses posunul asi o deset centimetrů, bylo by to velkolepé." Posmíval se a nechal oči přejíždět po mém těle, od Doc Martensů na lýtkách, přes tenkou látku, která mi obepínala tělo, až po holý hrudník a klíční kosti, než se opět zastavil na mých očích. "Nepředstavíš se mi?" Jeho hlas byl jako kožešinová rukavice, která mi přejížděla po kůži a po níž mi naskakovala jemná, bohatá husí kůže. Skoro jsem se naklonila blíž, abych ho slyšela víc. "Cože? Proč?" Jeho ruka se zvedla a on mi sevřel bradu mezi palcem a ukazováčkem, v jeho gestu byla jasná dominance. Trochu pevněji, než bylo nutné, ale ne tak pevně, aby to bolelo. Chtěl, abych věděla, kdo má tohle setkání pod kontrolou - a já to rozhodně nebyla. "Vypadá to zdvořile, víš? Představil ses mému chlapci. Řekl jsi Heleně své jméno. Ale mně jsi neřekl ani slovo. Proč?" Ruce se mi třásly po stranách, jak se mě zmocňoval pocit paniky. Ten kluk mě děsil. Držel mi bradu jen mezi dvěma prsty, ale já se cítila jako v pasti - uvězněná v téhle chodbě a čekala, jestli mě osvobodí, nebo mě bude držet v zajetí. Nadechla jsem se a zpevnila si páteř všemi těmi kecy, které jsem za posledních pár let přežila. "Jsem Grace Patelová a byla bych opravdu radši, kdybyste si sundal ruku."
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Zvrácená hra"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️