Párování se 4 monstry

1. Aliana (1)

1

==========

ALIANA

==========

Zatuchlá, plesnivá vůně krmelce mi proniká do nosu, když se dívám rozbitým oknem na polední slunce, které praží na město za ním.

Krmítko má dlouhé tělo, velké skoro jako dřevěná fošna, pokryté slizkou šedou kůží, která volně visí na vyzáblém těle. Z tlamy, která je na jeho obličej příliš malá, vystupují úzké jehlovité zuby, obklopené příliš dlouhými vláknitými vousy. Jeho oči připomínají rozpraskané kameny - úlomky onyxového kamene, které byly pohozeny na zem, ale přesto zůstaly nějakým způsobem neporušené, a jejich povrch bělící se jako pavučina.

Plazí se dopředu, jeho hlava ve tvaru kladiva se kroutí oběma směry a nozdry se mu rozšiřují do velikosti pěsti. Ty znervózňující oči skenují okolí, ale sklouznou na místo, kde se krčím, a zůstávají nevšímavé k mé přítomnosti.

Přesto zadržuji dech.

Krmítka mi skoro připomínají dementní stonožky, i když mají jen šest drobných nožiček, které vyčnívají z jejich tvrdého, slizkého těla, místo několika desítek - tři na každé straně. Po tomto krmítku zůstává stopa slizu, jak se plazí dopředu a jeho tlama se otevírá, aby pozřela všechno, co mu přijde do cesty. Plastová láhev s vodou... je pryč během několika vteřin. Plyšový medvěd leží opuštěný na ulici. Pryč. Rozbitá injekční stříkačka. Pryč.

Pokaždé, když spolkne nějaký předmět, vydá příšerný žbluňkavý zvuk a na jeho groteskní tváři se objeví spokojený úsměv.

Stejně jako většina anencefaliků není krmič vnímavý tak, jako jsou lidé a beluové. Spoléhá se pouze na své smysly, stejně jako vlk loví kořist. Na rozdíl od vlků jsou však krmítka - stejně jako většina anencefaliků - převážně samotářská stvoření, která dávají přednost lovu o samotě před pomocí smečky.

Jako anencefalikové se označují všechny nestvůry, které neumějí mluvit ani komunikovat tak jako člověk. Nejsou ničím jiným než bestiemi, zvířaty, tvory, kteří loví lidi.

Ale beluasí, netvoři, kteří žijí za zlatým plotem, netvoři s mozkem, který se vyrovná lidskému...

Oni jsou skutečným zlem, které zničilo tuto planetu.

Poprvé vyšli na veřejnost před sto lety. Válka s lidstvem trvala dalších padesát... dokud jsme neprohráli a ti bastardi beluasí se nekorunovali králi.

Vědecké názvy však nepoužíváme k popisu příšer, které nyní vládnou našemu světu. Říkáme jim zuby nebo jazyky - příšery, které koušou, versus příšery, které mluví. A krmítko plazící se po zemi? To je určitě zub.

Počkám, až se příšera odplazí za odstřelený roh cihly, a teprve pak se otočím k lovecké skupině, která je se mnou. Jsme nesourodá parta lidí v nesourodé výstroji bývalých vojáků a jsme součástí odboje bojujícího proti Ebenovému království a jazykům, kteří ovládli naši planetu.

"Pobřeží je čisté," řeknu a přetáhnu se přes štěrkový parapet na rozbitý asfalt. Ulice je posetá plevelem a trávou, volné kamínky se rozletí na všechny strany, když se moje nohy dotknou země.

Utáhnu si popruhy batohu přes ramena a zírám na zbytky toho, co kdysi bývalo New Yorkem. Betonová džungle se natolik promísila se stromy a liánami, že ten název teď vlastně sedí.

Čas a počasí odnesly většinu budov a mrakodrapů a zanechaly po sobě jen rozpadající se základy a nejistě se naklánějící konstrukce. Devadesát procent cihel a omítek, které vidím, pokrývá mech a ani jedno okno nezůstalo neporušené. Stromy vyrůstají z vnitřku většiny budov, jejich vřetenovité větve prožírají obložení a drápou se k nebi. Všechno je zpustlé a zchátralé - přesně tak, jak to jazyky zamýšlely, když se zmocnily vlády a zničily lidskou civilizaci.

Procházím sbírkou přerostlého plevele a ruka se mi vznáší nad kuší, kterou mám vždycky na zádech nad batohem. Za mnou se Bella sune vpřed a dalekohledem se dívá dopředu na náš zamýšlený cíl - lékárnu, která milosrdně zůstala na pokoji. Zuby nemají rády chuť pilulek.

Proto jsme cestovali tak daleko do města, když nejbezpečnější místo je v lese. Každý člověk ví, že jediné místo, kde se už dají sehnat nějaké zásoby, je ve městech. Malá města byla prakticky zdecimována, proměněna v pouhé trosky.

"Všude čisto," prohlásí Bella po chvíli napjatého ticha, odtáhne dalekohled a prohrábne si rukou hnědé, prošedivělé vlasy. Vrásky kolem jejích očí se dnes zdají být dvakrát výraznější, ale možná jsou to jen stíny způsobené tím, že slunce sedí na obloze přímo nad hlavou. Výlet jsme naplánovali tak, abychom byli venku v poledne, kdy je příšer nejméně.

Chase se tlačí dopředu svou obvyklou nadutou chůzí a prudce se zastaví, když je přímo přede mnou, zády k mému předku. Vím, že se zastavuje jen proto, aby mě naštval, a musím překousnout řetězec nadávek, které chtějí vybuchnout.

Když tam dál stojí, nehýbe se ani nemluví, vyhrknu: "Můžeš pohnout tou svou tlustou prdelí, nebo ti ji mám probodnout?" "Ne," řeknu.

Otočí se na patě a začne couvat, ve smaragdovém pohledu se mu zlomyslně zablýskne.

"Proč myslíš na můj zadek, holubičko? Tvoje posedlost mnou je trochu děsivá."

Odolám nutkání ukázat mu prostředníček, když zrychlím tempo - v tuhle chvíli prakticky sprintuju - a protlačím se kolem něj směrem k opuštěné lékárně.

"Jdi do prdele, ty zasranej mozku," řeknu s úšklebkem.

Zezadu ke mně dolehne jeho rozesmátý hlas. "Oba víme, že nemám tlustou prdel, ty kurvo, ale jestli ti to pomůže v noci spát..."

Přísahám, že se mi oči stočí tak hluboko do lebky, že vidím mozkovou hmotu.

Každý, kdo má oči, vidí, že Chase je doslova umělecké dílo - šlachovité svaly pokryté plavou, zlatavou kůží, jasně blond vlasy a výrazné zelené oči. Problém je v tom, že on sám ví, jak dobře vypadá. Zdá se, že věří, že je božím darem lidstvu a že všichni musíme padnout na kolena a klanět se mu.

1. Aliana (2)

Gag.

Všechny okouzlující úsměvy s dolíčky na světě nemohou učinit jeho osobnost ani zpola přitažlivou.

Poslední dva členové naší skupiny - Lucas a Eon - dorazí k budově dřív než my. Lucas okamžitě padne na kolena a rozepne si batoh, pak vytáhne malý seismograf. Je to jedno z mála zařízení, které nás dokáže informovat o tom, jestli jsou v okolí nějací lezci.

Lezci jsou zubatí - stejně jako krmítka - a nemají ani špetku inteligence. Žijí však v zemi a bez jakéhokoli varování zaútočí, pokud nad svým domovem někoho ucítí. Představte si obří červy velikosti půlkruhu se zubatými zuby a bez očí. Seismograf nám dokáže říct, jestli si z tohoto místa udělali domov nějací plazi, kteří se zavrtali pod základy budovy.

"Všechno čisté," řekne Lucas po chvíli ticha, vypne přístroj a znovu si ho strčí do batohu.

Chase se opět hrne kupředu s posraným úsměvem na tváři, jako by se na této misi skutečně podílel, místo aby byl jen podřadným obyvatelem dna. On není ten, kdo zabil letce, který po nás letěl - to jsem byl já. Prostě to sledoval s koketním úšklebkem na zatýkací tváři, zlaté obočí pozvednuté.

Stejně jako všem ostatním budovám v bezprostřední blízkosti i této chybí všechna okna a dveře, takže je snadno přístupná.

Uvnitř je stejně zchátralá jako zvenčí, na policích jsou jen rozbité trosky a předměty rozházené po špinavé podlaze. Špína a prach pokrývají každý centimetr podlahy, neporušené a bez stop.

"Všechno popadněte," řeknu svému týmu. Odhrnu si batoh a položím ho na zem, pak náhodně popadám předměty.

Nevím, co co je a k čemu to bude, ale nemůžeme si být jisti, jaké situace nastanou. Co nepotřebujeme teď, může být později klíčové. Kromě toho doktor výslovně řekl, že si máme vzít všechno a že to roztřídí později.

"Chytej!" Chase náhle vykřikne a já poplašeně vzhlédnu právě ve chvíli, kdy mi do cesty hodí láhev. Zasáhne mě doprostřed čela a pak se odrazí na podlahu přede mnou.

"Co to kurva děláš, debile?!" Třu si bolavé místo a Chase se na mě usměje svým typickým úšklebkem.

"Myslel jsem, že to budeš potřebovat, holubičko." Kývne směrem k lahvičce, ve které je tělové mýdlo. "Začínáš být trochu..." Dramaticky si zacpe nos a mávne rukou ve vzduchu, jako by mohl můj pach rozptýlit do atmosféry.

Zakousnu se do vrčení, když opáčím: "Promiň, že ne každý může vonět jako ty."

Jeho úsměv se rozšíří a odhalí ty dolíčky, do kterých bych nejradši vzala vidličku. V očích se mu zlomyslně zablýskne. "Jako borovice a člověk?"

"Jako pět vteřin sexu a pohlavní nemoci," zavtipkuju a už se k němu otáčím zády, když začínám sbírat další léky.

Cítím na sobě jeho oči, které mi pomalu vypalují díru do zátylku, ale nedopřeju mu to zadostiučinění a otočím se. Víc ho naštve, když ho ignoruju, než když s ním slovně spílám.

Po chvilce si oddechne a zasyčí: "Proč musíš být taková frigidní mrcha?" "Ne," řeknu.

"Proč musíš být takový tupý kretén?" Okamžitě opáčím.

"Lidi..." Bella si těžce povzdechne a pomalu vrtí hlavou ze strany na stranu. Za tu dobu, co ji znám, působí jako neoficiální strážce míru ve skupině. Vždycky vypadá, že je z nás - vlastně ze všech - mírně podrážděná, jako by nedokázala pochopit, jak jsme se v apokalypse příšer dostali tak daleko.

Já osobně nedokážu pochopit, jak se Chase dostal v apokalypse příšer tak daleko. Vždyť neumí ani hovno střílet z pistole a zdá se, že si myslí, že jeho jediným smyslem života je ošukat co nejvíc lidí. Jeho zbraň? Jeho péro. Jsem si docela jistý, že je věčně tvrdý a používá ho jako meč proti bestiím.

Skvělé. Teď si představuju, jak můj nemesis mává svým ptákem a mlátí krmiče do obličeje. Fuj.

"Chlapče, tady!" Lucas houkne a hodí mi balíček obvazů.

Zachytím ho o hruď a hodím si ho do batohu.

Chase něco nesmlouvavě zavrčí. "Takže on po tobě smí házet věci, ale já ne? Jak je to fér?"

"Líbí se mi," řeknu bez obalu a Lucas se zasměje.

Lucas je velký, hrozivý muž s hustým zrzavým plnovousem a stejně dlouhými vlasy. Ale i přes jeho děsivý vzhled vím, že je to obrovský plyšový medvěd. Ústa mu obklopují vrásky od smíchu a vězní zářivě zelené oči, které vždycky jiskří veselím.

Eon se směje také, ale nemluví, což není překvapivé. Je to drobný muž s lehce opálenou kůží a mandlovýma očima. Moc nemluví - technicky vzato nemluví nikdy -, ale jeho rysy jsou tak výrazné, že z nich poznáte, co si myslí, aniž by musel říkat slova.

Chase něco zamumlá, co úplně neslyším, ale milosrdně mě nechá o samotě, abych si posbírala zásoby.

Naše práce je dlouhá a únavná, ale pro naše přežití je klíčová. Než jsem vedl lovecký tým já, dělali to moji rodiče.

Oba byli zabiti jazyky.

Abych byl upřímný, nevím, co se jim stalo. Jediné, co vím jistě, je, že odešli z tábora pro zásoby... a už se nikdy nevrátili.

Něco chladného a zákeřného se mi usadí v žaludku, když pomyslím na osud, který musel potkat mé rodiče. Bolí to, když na to pomyslím, bolí to, když si to představím, jako by se mi po těle táhly tisíce drápů a tahaly krev.

"Hej, Chasi!" Lucas se náhle vmísí do hovoru, drží v ruce krabici a mává si s ní před obličejem. "Našel jsem věc, kterou jsi hledal."

Chase svraští obočí. "Jakou věc?"

"Víš..." Ztlumí hlas do posměšného spikleneckého šepotu. "Zlepšovák výkonu." Kývne na vlastní penis. "Víš, aby to... fungovalo správně."

Přitáhnu si ruku k obličeji, abych skryla chichotání, když se Chaseovi zúží oči a zrudne v obličeji.

"Lucasi?"

"Jo, chlape?"

"Jdi do prdele."

Tentokrát nedokážu zadržet smích, který mi unikne. Jakmile ten přidušený zvuk opustí má ústa, Chase otočí hlavu mým směrem a zadívá se na mě.

Jeho rty se posměšně odlepí od zubů. "Zdá se, že si dámy na můj výkon nikdy nestěžují," vyhrkne.

"Protože nechtějí poslouchat tvoje záchvaty vzteku," opáčí Bella.

Lucas se zasměje a natáhne se, aby si s ní plácl. I Eonovi se na rtech objeví náznak úsměvu.

"Musím ti říct, že..." Chaseův protest přeruší zvuk kol dunících po rozbitém asfaltu.

Všech pět nás ztuhne a jediný zvuk, který slyším, je mé vlastní srdce, které mi nepravidelně buší.

Bella se přikrčí s pružností, která popírá jejích šedesát let života, a peláší k rozbitému oknu, na své dřívější veselí zapomněla. Přikrčí se za rozbitým parapetem a její tvář okamžitě ztratí veškerou barvu.

"Jsou tady," zašeptá chraptivě a ve tváři se jí rozlije hrůza.

Okamžitě se dávám do akce, připínám si batoh na hruď a vyndávám kuši.

"Letci? Jedlíci? Plíživci?" Dožaduji se a odškrtávám některé z nejběžnějších zubů.

"Ne," zašeptá Bella a její slova pohltí náhlý příval krve mezi ušima, který mi sviští hlavou jako zuřící bouře. "Jazyky. Hodně." Z jejího dalšího slova se mi na srdce sápe chladný, zákeřný strach a svírá mi ten orgán, až se mi dělá fyzicky špatně. "Obchodníci."

2. Aliana (1)

2

==========

ALIANA

==========

V roji se objeví nejméně třicet jazyků, které přelétají nad rozstříleným skleněným mrakodrapem vedle nás a snášejí se dolů, aby se vznášely nad ulicí před naší lékárnou. Jsou to noční zjevy, jmenují se tak proto, že jejich skvrnité, zelené formy s mnoha rukavicemi osvětlují oblohu jako polární záře. Přes hruď mají černé šerpy, které je označují jako obchodníky v Ebenovém království.

Předtím jsem je viděl jen z dálky, jak se vznášejí nad korunami lesů. Když jsem byl malý, tajně jsem si myslel, že roje jsou krásné, protože dokážou proletět oblohou tak rychle, že vypadají jako polární záře, tančící zelené pruhy světla.

Teď už vím, že jsem byl mladý a naivní, protože nejsou krásní, ale přímo děsiví, když se zastaví a vznášejí se před námi. Připomínají obří smaragdové švábí vosy s křídly na zádech, zelenou šupinatou kůží a humanoidními nohami a jejich obličeje jsou tak broučí, že nevypadají jako monstra, která by byla vnímavá. Ale když na nás vycvičí své přerostlé vypouklé černé oči a roztáhnou čelisti, jejich syčivé hlasy jsou jasné jako facka.

"Vzdej se." To slovo se současně vysmekne z jejich dlouhých rozvětvených jazyků a sklouzne mi po zádech, až mě zamrazí.

Podívám se na Bellu, která vypadá bílá jako stěna. Čelist naší mírotvorkyně sebou jednou vyděšeně škubne, než se v jejích rysech rozhostí nepřirozený klid. Její hluboké hnědé oči se na mě otočí a na vteřinu vypadá mnohem mladší, než je jejích šedesát let.

"Odvedu jejich pozornost," řekne. "Ty vypadni."

"Ne..." Moje slova utne, když odhodí dalekohled a nechá cenný nástroj za sebou, jak se skácí přes rozbitý parapet, než ji stihnu zastavit. Vrhá se do slunečního světla mezi oběma budovami a vlasy jí vlají za zády.

Šokovaná nedůvěra se mi zaryje do žaludku jako první varovné kapky blížícího se lijáku. Za chvíli to začne být skutečné.

"Uhni," nařídí mi Lucas zezadu tichým, chraplavým tónem.

Zůstávám přikrčená, sahám po dalekohledu a odmítám se podívat ze zničeného okna. Zpět k nám pronikne výkřik. Ramena se mi automaticky nahrbí, ale ven se nepodívám, protože nemůžu. Kdybych to udělal, chtěl bych všechny ty sráče do jednoho zastřelit. Ale v žádném případě jich nedokážu zlikvidovat třicet. Nehledě na to, že by to úplně znehodnotilo oběť, kterou pro nás Bella přináší.

"Pospěš si, Aliano," zavrčí Chase a už je v půli cesty přes lékárnu.

Chci mu říct, ať drží hubu, ale to by na nás mohlo upozornit. Stejně by měl vědět, že teď nemá mluvit.

Jeho vztek mě okamžitě přiměje k tomu, abych se pohybovala dvakrát rychleji než předtím, spěchala uličkami a vyhýbala se těm u oken, kde slyším bzučení křídel nočního vidění. Jsou tak hlasitá, že zní skoro jako hučení motoru auta.

Spěchám k Lucasovi, který se krčí uprostřed místnosti a zírá na mapu, podle níž nás sem navigoval - mapu New Yorku před koncem moderní civilizace.

Stojím bok po boku vedle Eona, který svírá v tenkých prstech pušku a jeho mělký dech prozrazuje strach.

Lucas mžourá na mapu a pod očima pohybuje papírem sem a tam. Začíná být dalekozraký a my jsme doufali, že mu na tuhle cestu seženeme brýle na čtení, pokud nějaké najdeme. Teď pojede domů bez nich. Pokud se vůbec dostaneme domů.

"Myslím, že na rohu je vchod do metra," šeptá nám ten velký, dřevorubecky vyhlížející chlapík. "Museli bychom k němu běžet, ale když to stihneme, tak tam nemůžou dobře lítat."

"Navíc je tam tma," dodá Chase, čímž konstatuje zjevné, ale já vím, co má na mysli. Svítící příšery bude snadné spatřit. Nás ne. Ironií osudu je, že noční vidiny nemají noční vidění.

Místo řeči přikývnu na souhlas a snažím se ignorovat podivný štěbetavý zvuk, který se z nočních vizí venku ozývá. Ačkoli nám mohou velet anglicky, spousta příšer dává přednost konverzaci ve svých rodných jazycích a v řeči nočních vidin se ozývá spousta hmyzích cvakání a mlaskání.

Pravděpodobně nám dávají instrukce, jak nás vyzvednout.

To pomyšlení mi sevře jícen a ztěžuje dýchání. Snažím se potlačit strach, který mě tlačí na hrudi. Nenechám se unést. Nestanu se jedním z těch prostoduchých hlupáků s řetězem na noze, kteří se před svým monstrem klaní, jako by to byl král. Viděla jsem příliš mnoho lidí, jak živoří pod drápy krutých, nelidských stvoření, a já odmítám být jednou z nich.

A ani tuhle misi nenechám přijít nazmar. Doma na nás lidé spoléhají. Shodím si z ramen toulec a batoh a podám popruh batohu Eonovi. Je štíhlý a hubený, je to nejméně schopný bojovník z nás. Ale je rychlý.

Zvědavě se na mě dívá, když si znovu nasazuji toulec se šrouby.

"Měl by ses schovat v lékárně," řeknu mu. "Zbytky prášku v pilulkách tam většinu zubů udrží stranou a my tyhle jazyky vylákáme ven. Počkal bych pár hodin, než se pohneš, ale pak si to zamluv domů." "Dobře.

Eon otevře ústa a já vidím, jak se mu na rtech formuje protest.

Zavrtím hlavou, abych ho přerušil. "Nedělej to. Lidi to potřebujou. Tohle je plán."

Nenechávám žádný prostor pro argumentaci. Má batoh plný zařízení na detekci příšer a léků. Musí se dostat ven.

Hubený muž mi krátce přikývne a přitiskne si batoh k hrudi. Otočím se ke zbylým dvěma mužům. Chase se na mě podívá pohledem, o kterém se mohu domnívat, že je to nesouhlas. Hlupák si nejspíš myslí, že jsem ho měl poslat raději zpátky. Kdyby byl lepší běžec, možná bych to udělala, protože on rozhodně není poslední člověk, kterého bych chtěla vidět, než...

Ne. Ani na to nepomyslím.

Eon se od nás odtrhne a zamíří doprava, kde kovové dveře a několik dávno opuštěných pokladen vymezují oddělení této lékárny s recepty.

2. Aliana (2)

Pak se my ostatní otočíme a vydáme se prostřední uličkou do zadní části obchodu na západní straně. Lucas, Chase a já se zastavíme před kovovými dveřmi nakládací rampy a připravíme si zbraně. Kluci zkontrolují své zbraně a uvolní bezpečnostní zámky. Lucas schová mapu do náprsní kapsy a odepne mačetu, takže v jedné ruce drží pistoli a v druhé nadměrný nůž.

Já mezitím nabíjím šroub do kuše, než otevřu vystřelovací nůž a strčím si ho do kapsy u kalhot. Nebezpečné, to ano - ale hádám, že nás čeká několik blízkých střetů s nestvůrami, a já pak nebudu chtít ztrácet ani minutu otevíráním nože.

Lucas s námi oběma naváže oční kontakt, než pevně přikývne. O vteřinu později jeho masitá bota rozrazí dveře a my vyběhneme ven.

Hejno se okamžitě snese dolů, křídla syčí všude kolem.

Ani ne dvacet metrů od nich zahlédnu kovové zábradlí metra a zařvu: "Doleva!"

Naše boty buší o chodník, zatímco se k nám snáší šest nočních vidin. Nepřestávám utíkat, když mířím a vystřelím první blesk, který zasáhne jednoho zmrda přímo mezi oči.

Doma pod stříškou bych možná zatančil vítězný tanec, ale teď jenom kroužím pohledem a hledám další. Moje ruce automaticky nabíjejí další kulku, což je pohyb, který je pro mě skoro stejně známý jako dýchání.

Lucas střelí jednoho zmrda do ramene, ale Chase se netrefí a pošle kulku zbytečně spirálovitě k nebi.

"Zatraceně!" Plýtvá dechem na stížnosti.

Přísahám všem zbývajícím bohům, že jestli bude jeho obličej to poslední, co uvidím, budu v posmrtném životě dštít oheň.

Vrhnu se vpřed, přeskočím spadlý odpadkový koš a beru schody po dvou, s kuší namířenou dolů a pátrám po všech hrozbách, které by se mohly skrývat ve stínech. Nočním vidinám se možná tunel nelíbí, ale to neznamená, že se nebude líbit jiným příšerám.

Když se vydám po schodech dolů, prohledávám tmu pod sebou, ale nic nevidím.

Lucas za mnou zařve a zvuk se rozléhá po stanici metra. Jeho hlas vytahuje dva zuby, které se skřípavě rozléhají po kolejích. Střelí po nich, zatímco já se otočím a kryju jeho šestku. Couvám bokem dolů po schodech, když na chodníku, který k těm schodům vede, přistane dvacet nočních vidin a začne pochodovat směrem k nám.

Dva v rychlém sledu sejmu, ale ostatní se blíží dál. Rozhodnu se, že si schovám šrouby dolů do tunelu, jestli se mi podaří zaujmout někde strategickou pozici a sejmout je, protože mám omezené zásoby munice.

Noční vidiny nemají zbraně, ale většina příšer je nepotřebuje. Rodí se s mocí mučit lidstvo.

Když dojdu pod schody, lámu si hlavu, jak nabíjím nový šroub, a snažím se vzpomenout si, co všechno tihle parchanti dokážou, ale paměť mi selhává. Tady venku jsou tisíce druhů příšer.

Střílím po dalším, který se blíží, a přitom mu trhám černé rukavice.

Unikne mu syknutí, když padá na kolena, a já ustupuji ještě o pár kroků dolů k temnému, klenutému tunelu metra. Chase zůstává na místě u vchodu, zatímco já se podívám na Lucase. Náš dřevorubec vystřelí na noční vidění, které se snaží seskočit ze schodů. Ale i když střílí, signalizuje mačetou. Dvě potřesení nedominantní rukou mezi výstřely znamenají, že máte málo nábojů.

Do prdele.

Musíme je sem dostat všechny, aby měl Eon šanci. Stisknu rty a pak udělám jedinou věc, která obchodníky určitě naláká.

Promluvím.

"Tak pojďte, sráči!" Zařvu, než se otočím a vyrazím tunelem směrem ke kolejím.

Obchodníci milují ženy, protože za ně v aukci dostanou vyšší cenu.

Chaseův rozhořčený obličej se mihne vedle mě, když běží vedle mě.

"Co to kurva děláš?" vyhrkne.

Neodpovídám, místo toho se rozhodnu nabít další šroub a snažím se nemyslet na to, v jaké jsme přesile. Musím se soustředit na to, aby to stálo za to... abych se ujistil, že Eon uteče.

Otočím se, pečlivě zamířím a můj blesk protrhne křídlo jednoho ošklivého brouka, než dopadne do oka jeho společníka za ním.

Oba padají a piští.

Je jich stále příliš mnoho.

"Pojď!" Chase křičí.

"Pospěš si!" Lucas se přidá.

Oba hlasy se ozvou za mnou. Ani jsem si neuvědomila, že běží napřed.

Otočím se a letím tunelem. Sotva cítím, jak mi dna nohou dopadají na betonovou desku, jak se klenu směrem ke stínům.

Za námi se ozve cvakavé štěbetání, jak se noční vidiny zlostně rozhodují o svých dalších krocích.

Usměju se, když se dostanu dostatečně blízko, abych Lucasovi kývla, a kluci mě obklíčí, jak spěcháme ke vzdálenému konci stanice. Betonový strop se nad námi klenul výš, než bych čekala, nejméně o třicet metrů výš. Brzy mi dojde proč. Po mé levici se rýsuje slabý obrys zamrzlého eskalátoru. Muselo se tu křížit více linek metra. Tohle musí být uzlová stanice.

Napravo od nás vedou koleje do tmavého tunelu, který se otevírá jako ústa. Pokud se všichni vydáme tím směrem, cesta bude úzká. A jestli bude tunel na některém místě zablokovaný nebo propadlý, všichni přijdeme o život.

"Rozdělíme se," řeknu klukům a ukážu na eskalátor a další patro podzemní stanice. "Vy dva tam nahoře..."

"Nemyslím si..." Chase začne něco namítat.

"Chceš říct, že neumíš myslet," opáčím. "Prostě tam kurva vylez." Strčím do něj a vrhnu na Lucase smrtící pohled. Nejsem si jistá, jestli to ten druhý v tom slabém světle vidí, ale jsem si sakra jistá, že to cítí.

Vyrazím od nich pryč, nechám své boty hlasitě klapat, jak mířím k tunelu, a zazpívám: "Byla jedna stará dáma, která spolkla mouchu!"

Snažím se dělat co největší hluk, abych příšery přilákala k sobě. Lucas má rodinu, ke které se musí vrátit domů. Já ne. A i když Chaseovi nefandím, zaslouží si šanci stát se lepším člověkem. Jestli teď zemře, bude to jen obrovské zklamání. Zdvojnásobím hlasitost a uslyším několik nočních vizí, které mě pronásledují.

2. Aliana (3)

Hovor zesílí a já zaslechnu bzučení něčeho, co se snaží použít křídla a naráží do stropu. Snad jich to udělá víc. Obchodníci mají být jedni z nejhloupějších jazyků.

Noční vidiny se nedají srovnávat ani s těmi příšerami, které vám dokážou ukrást tělo nebo vtrhnout do snů. Ty jsou na totemovém pólu hodně nízko.

Doufám, že toho dokážu využít ve svůj prospěch, když se vrhám podél opuštěné plošiny a snažím se mezi sebe a obchodníky dostat co největší vzdálenost.

Jak běžím, všimnu si, že ačkoli mě ti zmrdi pronásledují, nesnaží se jít moc rychle. Seskočím do tunelu a v kolenou mi po dopadu zajiskří. Zapřu se rukou o vzdálenou stěnu a používám ji jako vodítko v černé tmě. Nechají mě dojít až k další stanici a vyčerpají mě.

Pro sebe si odfrknu: "Chtějí mě vzít aspoň živého. Proto si dávají takový pozor." "To je pravda.

Znamená to, že mám šanci.

Rozhlédnu se po stanici. Na zdi je odlupujícími se písmeny pokrytými graffiti namalovaný název Broad Street. Na mé straně kolejí někdo vylomil z čekárny několik laviček a shodil je na koleje. Nevím proč. Na protější koleji, na druhé straně stanice, stojí osamělý vagon metra a rozbitá fialová pavučina, kterou musel vytvořit zub. Výstup na toto místo se propadl. Škvírami mezi sutinami sem proniká světlo, ale po schodech se odsud v žádném případě nedostanu. Buď musím utéct, nebo se postavit na odpor.

Můj dmoucí se hrudník mi říká, že další běh zatím není možný.

Tak se postavíme.

Zvedám kuši a chytám šipku. Štípnu se do jednoho prstu, když ji nabíjím. Zkurvysyn.

Udělej to líp, Aliano, říkám si, když ze sebe setřásám bodnutí, i když dává smysl, že se vleču. Na tenhle výlet jsme vyrazili před svítáním, a i když nevím, kolik je hodin, jsem si celkem jistá, že jsem právě hodinu běžela.

Svůj vztek na své křehké tělo si vybíjím tím, že se otáčím a silně mačkám spoušť. Noční vidění vybíhající z tunelu do otevřeného prostoru této stanice uskočí stranou a já se netrefím, můj šíp se odrazí od jedné z odbarvených dlaždic na stěně za ním. Vztek mi zabarví zrak, protože jsem neměl minout. Neměl jsem vystřelit tak rychle. Byl jsem naštvaný, místo abych byl rozvážný. To jsou dvě chyby za sebou. Sakra.

Jeho čelisti cvaknou o sebe, což z místa, kde stojím, zní jako obludný smích. Pak se spustí ze schodů a křídla se mu mihotají, jak letí tunelem na mě.

Kurva.

Otočím se a uhýbám pryč. Z laviček naskládaných po mém boku se stávají schůdky, jak z nich parkouruju a nějak se dostávám nahoru na plošinu. Noční vidění za mnou mává křídly, ale je dost chytré na to, aby neletělo. Neohlížím se, jak se řítím přes nádraží na druhou kolej, a hrudník mi křičí bolestí.

Kyslík, křičí. Víc kyslíku!

Strčím do kuše další šipku z toulce a tentokrát se snažím ustálit mušku, než ji nechám vyletět. Svaly se mi stáhnou napětím, když čekám, až noční vidění zahřebelcuje okraj nástupiště metra. Pokud se mi ho podaří zabít a být na téhle straně kolejí dřív, než se objeví jeho kumpáni, možná se mi podaří vyváznout živý.

Zhluboka se nadechnu, právě když jeho vypoulené černé oči vykouknou nad betonem. Pomalu vydechnu a držím dech v klidu, dokud se neobjeví celá jeho hlava.

Vystřelím.

Trefa do černého.

Naplní mě závratná nedůvěra a já se otočím na koulích nohou a chystám se na zběsilý úprk za svobodou.

Ale vzduch náhle naplní bzučivé, vzteklé cvakání nejméně půl tuctu těch bastardů. V běhu se na zlomek vteřiny ohlédnu přes rameno.

Přišel jsem sakra pozdě.

Do stanice vešla skupina těch zrůd. Už si mě všimli. Zatraceně.

Moje další nejlepší možnost je někde se schovat.

Zamířím do vagonu metra a doufám, že se mi podaří otevřít a pak zabouchnout dveře modře pruhovaného kovového tubusu a nějak se tam zabarikádovat.

Pokud se mi podaří dostat dovnitř, pak se alespoň ty příšery nebudou moci vznášet. A budou na mě muset jít po jednom. Potkáme se na rovném hřišti. Doslova.

Vrhnu se ke dveřím a zaseknu prsty do spáry mezi nimi, nevšímajíc si kostlivce uvnitř. Ten pohled je dnes až příliš častý. Netvoři nejsou známí tím, že by pohřbívali mrtvé - své vlastní nebo cizí. V odboji obvykle nemáme čas na nic víc než na rychlé gesto kroužení nad čelem, abychom zahnali všechny zlé, přetrvávající duchy. Kosti se v tomto násilném světě, který obýváme, staly stejně neviditelnými a každodenními jako spadlé větve stromů.

Noční vidiny mě přepadají, zatímco šmátrám po dveřích. Musím si přehodit kuši přes paži a oběma rukama se snažit dveře odjistit. Adrenalin se mnou pořádně cloumá a dlaně se mi rychle zalévají potem, protože ty pitomé věci se nechtějí pohnout. Jsou stejně hloupě tvrdohlavé jako Chase.

Nakonec se dveře ztuha od sebe odtrhnou. Strčím mezi ně prsty a vší silou nepřirozeně zatlačím, dokud se nerozskřípou natolik, abych se protáhla dovnitř. Dlaně mi pokryje rezavý prach, když se otočím a snažím se je hranou zavřít zpátky. Bohužel teď, když jsem porušil pečeť, snadno sklouznou. Sakra.

Tři noční vidiny se ke mně vytrvale blíží. Čtvrtá opatrně krouží po mé levici, zatímco já běžím k opačnému okraji vagonu podzemní dráhy, abych zaujal své místo. Otřu si z rukou na kalhotách skvrny rzi a spěšně se otočím, abych mohl zaujmout pozici čelem k těm dveřím, zbraň připravenou.

Dveřmi vběhne obchodník a vagon metra se nejistě zakymácí, jak vlézá dovnitř a jen lehce přitom zastrčí křídla. Je nejméně o metr vyšší než já. Otočí svou broučí hlavu mým směrem.

Vystřelím. Z mé kuše vyletí blesk a čas se zpomalí, jak se řítí k obchodníkovi. Obchodník se přikrčí, ale je příliš velký na to, aby se zcela vyhnul mé střele. Blesk mu protrhne křídlo se zvukem, který připomíná trhání látky.

Z nočního vidění uniká sykot. A najednou to kráčí přímo ke mně, tři ruce natažené, další tři mu trhají rukavice z rukou. Uprostřed jeho dlaně bez rukavic je černá skvrna, která na okamžik vypadá jako ústa, než z ní vyrazí brutální hrot - bílý hrot s neonově zelenou špičkou.

To ve mně vyvolá vzpomínku. Teď si vzpomínám, že noční vize jsou jedovaté. Nikdo v odboji přesně neví, jaký druh jedu mají, protože se nám ještě nikdy nikdo nevrátil poté, co byl nakažen.

Snažím se ignorovat špinavého ďábla, kterého mi to poznání vyvolává v žaludku, který se mění v pichlavou, vířící kaši. Musím jednat jako první a jednat rychle.

Popadnu kuši, použiju ji jako pálku a praštím s ní do boku nočního vidění. Ta se potácí bokem do kostlivce sedícího na jednom ze sedadel. Jeho ruce srazí horní část lebky na zem, kde se roztříští. Zůstane jen spodní čelist, kost zkřivená ve zvráceném úsměvu.

Všimnu si, že kousky lebky se nerozpouštějí pod zeleným slizem, který je pokrývá jako marmeláda. Takže jed nočního vidění není kyselý. Pokud mě dostane, nesežere mě zaživa.

To morbidní poznání mě nějak povzbuzuje, dodává mi odvahu jít blíž. Udělám výpad vpřed a pak zvednu nohu, abych kopl.

Ale dvě jeho spodní ruce mě chytí. Jsou stále v rukavicích, takže nejsem otrávený, ale má pevný stisk na mé noze. Reflexivně stahuji kuši na jeho levé spodní zápěstí. Narazím lištou do nočního vidění a ozve se uspokojivé prasknutí, jak jedna z jeho rukou ochabne.

Můj úsměv má krátké trvání, když mi jedna z jeho rukou bez rukavic sjede na lýtko. Hrot se zelenou špičkou v jeho dlani mi pronikne přímo skrz kalhoty. Zakousne se mi do nohy jako zub a zaryje se hluboko. Hoří.

"Fuuuu..." Ani ze sebe nedostanu celé slovo, protože svět přede mnou se zavlní, než zmizí do černa.

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Párování se 4 monstry"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️