Kapitola 1
V pozdních nočních hodinách spěchala doktorka Eleanor Sinclairová do své kanceláře, aby ji venku překvapila scéna, která na ni čekala. Kdysi prostorná nemocniční chodba byla nyní zaplněna téměř deseti vysokými muži v černých oblecích a slunečních brýlích, jejichž napjaté výrazy naznačovaly vážnou situaci. Když službu konající sestry a lékaři spatřili blížící se Eleanor, úleva se jim rozlila po tvářích a jedna z nich se málem rozplakala. "Doktorko Sinclairová, zvládla jste to! Eleanor jim kývla a pak se otočila ke skupině, která jí blokovala cestu. "Mohli byste všichni počkat na určeném místě? Je tu příliš hlučno a ovlivňuje to schopnost personálu pracovat. S tím nečekala na odpověď a vstoupila do své kanceláře. Uvnitř byl okamžitě patrný chaos. Po podlaze ležely rozházené rostliny v květináčích, spisy, pera, zápisníky a hrnky, koberec pokrývaly skvrny od čaje a kávy. Jediným uklizeným předmětem byla malá pohovka, na níž sedělo dítě otočené k ní zády. Eleanor nemusela hádat, jak k nepořádku došlo; podráždění v ní bublalo. Pocítila silné nutkání tomu zlobivému dítěti vynadat. S ohledem na muže čekající venku však rychle zkrotila svůj výraz a jemně se zeptala: "Ahojky. Jak se jmenuješ a kde tě to bolí? Dítě k ní pomalu otočilo hlavu. Eleonoru překvapily jeho jemné, cherubínské rysy. Zaplavil ji náhlý příval náklonnosti, který v mžiku potlačil její rozmrzelost. Dítě na ni jen mlčky hledělo a jeho jasně černé oči se leskly jako dva lesklé hrozny. Když ho Eleanor nenápadně hodnotila, všimla si, že má buclaté ručičky zkroucené v pěstičky na břiše. Nabídla mu svůj nejvřelejší úsměv. 'Zlatíčko, z tvého obličeje nepoznám, kde tě něco bolí. Jestli se stydíš mluvit, můžeš ukázat, kde tě to bolí, ano? Stále se na něj s úsměvem dívala. V kanceláři se rozhostilo ticho. Když už si Eleanor myslela, že neodpoví, dítě pomalu zvedlo svou baculatou ruku a ukázalo si na střed těla. Eleanor po jeho gestu jemně položila ruku na místo nad jeho košilí a několikrát ji lehce stiskla. "Takže tě bolí bříško. Dítě se podívalo na Eleanor, pak na její ruku položenou na jeho břiše a pomalu přikývlo. Eleanor se zvedla na nohy; než stačil zareagovat, vzala ho do náruče a odnesla na vyšetřovací stůl k důkladné prohlídce. Překvapené dítě zůstalo nehybně stát, omráčené jejím náhlým pohybem, jeho jemná tvářička byla maskou překvapení. U dveří stál Winston Steward a nakukoval dovnitř. Když uviděl malého chlapce schouleného v Eleanořině objetí, rozšířily se mu oči šokem. Jejich malý pán měl vždycky blízko jen k rodině, nikdy nikomu jinému neprojevil takovou důvěru. Dokonce ani Winston, který se o něj staral pět let, neměl nikdy příležitost ho obejmout. ** Na prázdném nemocničním parkovišti prudce zastavilo zbrusu nové Maserati a Winston k němu spěšně zamířil. "Sire Geoffrey! Krátce nato vystoupil ze sedadla řidiče vážený muž, jehož elegantní oblečení doplňoval nespokojený výraz ve tváři. "Kde je Bobby?" zeptal se ledovým hlasem Oliver Fairfax. 'Malý pán spí v kanceláři doktora Sinclaira,' odpověděl Winston s náznakem vzrušení v tónu. "Doktor Sinclair? Oliver zmateně zopakoval, že jde dopředu. 'Je to ženská doktorka tady v nemocnici. Malý pán se nebránil, když ho zvedala,' dodal Winston a cítil, jak se napětí zvedá. Oliver mírně svraštil čelo, když zrychlil krok.
Kapitola 2
Správce Winston zavedl Olivera Fairfaxe do pracovny lady Evelyn. Když došli do patra, kde se pracovna nacházela, zvedl Oliver ruku na znamení, že se musí zastavit. Oliver přistoupil k otevřeným dveřím a prohlížel si scénu uvnitř. Dech se mu zadrhl v krku. V kanceláři seděly dvě postavy, jedna velká a druhá malá, hlavy těsně u sebe v klidném spánku. Bobby připomínal křehkou panenku, jak se tiše choulil v objetí lady Evelyn, jeho cherubínská tvář byla bez starostí. Když Oliverův pohled spočinul na lady Evelyn, mihl se mu v tváři záblesk překvapení. Lady Evelyn, která obvykle spala lehkým spánkem, vycítila, že ji někdo pozoruje, a okamžitě se probudila ze spánku. Když před sebou spatřila muže, na okamžik ztuhla. Několikrát zamrkala a uvědomila si, že Oliver je stále tam. Lady Evelyn poznala Olivera Fairfaxe ne proto, že by se nějak zvlášť zajímala o finance nebo zprávy. Sestry a lékaři v nemocnici jméno "Oliver Fairfax" prakticky uctívali a denně o něm diskutovali, jako by to byla celebrita. Nebylo možné o něm nevědět. Jméno Oliver Fairfax v mnoha ohledech představovalo nejvyšší patra bohatství a postavení v Sinclair Castle. Při Fairfaxově vlivu stačilo pouhé dupnutí nohou, aby se celý hrad Sinclair zachvěl. Bobby se pohnul, jako by vycítil emoce lady Evelyn, pomalu se probral a oslnivě zamrkal na okolí. Když spatřil Olivera, natáhl k němu s ospalým úsměvem své buclaté ruce. Oliver ho bez námahy nabral a tiše se zeptal: "Jak se cítí tvé bříško? Bobby tiše přikývl a zabořil svou malou hlavu Oliverovi do ramene. Oliverova silná ruka jemně poplácala Bobbyho po drobných zádech. Jeho obsidiánové oči spočinuly na tváři lady Evelyn. Lady Evelyn se otřásla překvapením, odkašlala si a pokynula: "Už je pozdě a personál lékárny nemá službu. V tuto chvíli nemůžeme vydat žádné léky. Měla byste se vydat domů a dnes večer ho sledovat; pokud se zítra nebude cítit dobře, napíšu mu recept, aby se situace stabilizovala. Oliver lehce přikývl na znamení, že rozumí. Bez dalšího pohledu odešel. Lady Evelyn sledovala prázdnou kancelář a koulela očima. "Co je to za problém mít trochu peněz?" pomyslela si a pocítila záchvěv podráždění. "Proč si hrát na tak důležitou? Zhasla světla v pracovně a zamířila domů do postele. ** Druhý den. Když se odpolední hodiny blížily ke konci pracovního dne, ozval se od stolu lady Evelyn telefon. "Dobrý den, tady lady Evelyn z nemocnice Yardley," odpověděla poté, co zvedla sluchátko. Na druhém konci se ozývalo ticho. Lady Evelyn zmateně svraštila čelo a málem zavěsila. Těsně předtím, než se mohla odpojit, uslyšela několik tichých klepnutí. Zastavila se a přiložila sluchátko k uchu. Tentokrát k ní dolehl slabý zvuk dechu - jako u dítěte. V mysli se jí mihl Bobbyho obraz, který ji přiměl zmírnit tón. "Je to ten malý pacient, který ji včera večer navštívil? Na lince se ozvalo jemné zaklepání. "Pořád mě bolí břicho," ozvalo se přes další dvě zaklepání. Na rty lady Evelyn se vkradl úsměv. Vzpomínka na to, kdo byl Bobbyho otec, její vřelost téměř uhasila. 'To rád slyším. Jsi docela zdravý, tak to tak prosím zůstaň a neskonči příliš často v nemocnici. Na lince se ozvalo další zaklepání.
Kapitola 3
Eleanor Sinclairová nemohla přijít na to, jak pokračovat v rozhovoru s Bobbym. Vešel Ansel a žongloval se stohem lékařských kufříků. "Eleanor, tady jsou spisy, které jste si vyžádala. "Zatím je jen položte. Eleanor se chtěla s Bobbym rozloučit, když si uvědomila, že hovor už skončil. Ansel si všiml Eleanořina chvilkového zaraženého výrazu. "Co se děje? 'Nic, jen ty případy zatím odlož. Chci zkontrolovat pacienty na svém oddělení. Chceš jít se mnou? "Jistě! Eleanor a Ansel vstoupili na oddělení, na které dohlížela, a pilně se vyptávali na stav několika pacientů. Ansel pozorně sledoval Eleanořin způsob komunikace s pacienty. Všimla si, že Eleanor má zvláštní přítomnost. Už jen tím, že tam stála, vyzařovala Eleanor důvěryhodnost, aniž by působila odtažitě. Její klidné, jisté a profesionální chování vzbuzovalo respekt i u lékařů s více než desetiletou praxí. Ansel tajně přemýšlela, jestli si někdy dokáže vypěstovat stejnou uklidňující auru i u pacientů. Když Eleanor opouštěla oddělení, hravě poklepala Ansela perem po hlavě. "Už zase sníš? "Vůbec ne! Jen čekám, až mě vezmeš pod svá křídla, Eleanor! Ansel vykřikl a dramaticky ji objal kolem pasu. "Vypadni odsud! S takovou hloupou učednicí, jako jsi ty, bych si zkrátil život o deset let. "V žádném případě! Ne, pokud nepůjdeš přes mou mrtvolu! "Proč jsem tě sem vůbec pustil? "Protože jsem rozkošná. Eleanor byla na okamžik ohromena Anselovou nestydatostí. "Myslím, že bych měla jít ven. Tímhle tempem bych po další minutě strávené s tebou mohla spáchat zločin. Ansel ji pustil a zasmál se. Ačkoli Eleanor mohla působit chladně, Ansel se jí nikdy nenechal zastrašit a často vtipkoval. Mezi mrazivým zevnějškem a mrazivým srdcem je obrovský rozdíl. Eleanor byla rozhodně tím prvním. "Eleanor, přemýšlela jsi o tom, že bys oslovila Rowenu Brightovou? Slyšela jsem, že včera byl na gynekologicko-porodnickém oddělení nějaký chaos a ona mohla být uprostřed toho všeho. Nejspíš dneska dostala od šéfa pořádně za uši. "Sklapni. Kdo ti řekl, abys mi organizovala život po pracovní době? Eleanor odpověděla, aniž by se ohlédla. Ansel si to škádlení vychutnal a s radostí se vrátil k třídění složek. ** **V kavárně.** Eleanor míchala kávu jemnou lžičkou a občas naslouchala Roweniným nekonečným stížnostem. "Eleanor, tolik ti závidím. Kdybych měla tvou přítomnost, život by byl mnohem méně komplikovaný. Ale když vidím, jak se moji pacienti a jejich rodiny rozčilují, tak mi prostě zůstává rozum stát. Někdy si říkám, jestli jsem stvořená pro práci lékařky, když ten tlak nezvládám,' řekla Rowena a v očích se jí objevil toužebný pohled. "Neprodávej se. Máš solidní schopnosti a jsi jemná a pozorná. Není třeba se přeceňovat jen kvůli několika neúspěchům. "Opravdu si to myslíš? "Rozhodně. Kdyby byli všichni doktoři v téhle nemocnici jako já, žádný pacient by se tu neobjevil. Když už o tom mluvíme, začíná být pozdě. Odvezu tě domů, zítra máš práci, ne? "A vy? "Příští týden mě čekají nějaké operace, takže si o víkendu odpočinu. "Tak to ti závidím. Já jsem neměla víkend už celou věčnost. "Já mám víkend jen občas. Všichni obyvatelé procházejí tímto obdobím,' zasmála se Eleanor. Když si Rowena všimla, že Eleanor není rozhořčená ani zahořklá, náhle se zeptala: 'Eleanor, nelitovala jste někdy svých rozhodnutí v průběhu let?' "Čeho lituješ? 'Lituješ, že ses vzdala možnosti studovat v zahraničí kvůli Zacharymu Hawthornovi? Kdybys se svými odbornými znalostmi a praktickými zkušenostmi pokračovala v magisterském i doktorském studiu, vracela by ses jako zástupkyně vedoucího lékaře, místo abys se plahočila v hodnostech od rezidenta. Eleanor se odmlčela a s úsměvem odpověděla: "Studium v zahraničí nezaručuje úspěch, bez schopností se neprosadíte, ať už jste kdekoli. 'Chápu, že někteří nemají schopnosti, ale nedokážu si představit, že bys je postrádala ty,' kontrovala Rowena rozhodně.
Kapitola 4
"Děkuji vám, že si mě tak vážíte! Slibuji, že se budu i nadále snažit," řekla Eleanor Sinclairová se zářivým úsměvem. "Přestaň žertovat," odpověděla Rowena vážným tónem. 'Nemůžu si pomoct, jsem prostě od přírody vtipná,' zavtipkovala Eleanor a usmála se. "Ztrať se," opáčila Rowena. 'Hele, já vím, že jsi krásná a tak, ale mohla bys být trochu míň hrubá?' Eleanor do něj hravě šťouchla. Rowena si povzdechla a sklopila oči. 'Nebudu ti nic přikrášlovat. Příští týden se vrátí Zachary Hawthorne a Evelyn Greenová a skupinový chat je v plném proudu. Všichni trvají na tom, že pro ně uspořádají uvítací večírek. Jdeš do toho, nebo ne? "Příští víkend? Nejsem si jistá, možná se na chvíli zastavím,' odpověděla Eleanor zamyšleně. "Tohle bys mohla klidně vynechat. Všichni budou jen čekat, jak se ztrapníš,' řekla Rowena a pozvedla obočí. Eleanor dopila kávu a pokrčila rameny: 'Co je tu k vidění? Právě jsem dala stipendium svému příteli, aby mohl studovat v zahraničí, a pak jsem mu nakonec hradila životní náklady - a to všechno proto, aby se z něj tváří v tvář realitě stal lamač dívčích srdcí. Vypadá to jako dějový zvrat z nějakého seriálu, ne? Rowena nevěřícně zírala. "Opravdu to vidíš takhle? "Co jiného si mám myslet? Eleanor jí podala kreditní kartu k zaplacení účtu a ohlédla se na Rowenu, která byla stále hluboce zamyšlená. "No tak, doktorko Brightová. Pojďme odsud. Když Eleanor vstala, ucítila, jak se jí najednou něco přilepilo na nohu. Podívala se dolů a uviděla Bobbyho, malého chlapce v mikině SpongeBob, jak na ni kouká velkýma jiskřícíma očima plnýma vzrušení. Jeho nevinná radost byla nakažlivá a ona si nemohla pomoct, aby mu úsměv neopětovala. "Dobrý večer, zlatíčko! Přišel jsi s rodinou? Bobby horlivě přikývl a pevněji sevřel její nohu, jako by se bál, že zmizí. "Ahoj, chlapečku! Rowena se ozvala a sklonila se, aby Bobbyho pozdravila. Bobby si jí však nevšímal a dál se soustředil na Eleanor. Rowenina ruka rozpačitě visela ve vzduchu, protože cítila náznak rozpaků. Eleanor se ušklíbla: "Jeho situace je trochu výjimečná. Otočila se zpátky k Bobbymu a zeptala se: "Jsi tu se správcem Winstonem, nebo s tvým otcem? Bobby vytáhl ze svého malého batohu miniaturní tablet a vyťukal dva znaky: Táta. Eleanor se při pomyšlení na ledové chování Olivera Fairfaxe zvedl žaludek. Veškerá Bobbyho dřívější radost jako by se vytratila. Po chvíli váhání jemně řekla: "Nejdřív si musím něco vyřídit s přítelem. Co kdybychom šli k obsluze, abys mohl počkat na tátu, ano? Bobbyho tvář se zkalil zklamáním a jeho malé rty se sevřely v drdolu, který Eleanor trochu zlomil srdce. Zrovna když přemýšlela, jak ho rozveselit, uslyšela za sebou známý hlas. "Bobby, neruš doktorku Sinclairovou a jejího přítele. Všechny oči v kavárně se obrátily k Oliveru Fairfaxovi, který se k nim blížil jako ztělesnění půvabu a moci. V místnosti byla hmatatelná zvědavost, kdo upoutal pozornost tak pozoruhodného muže. Bobby, když uviděl Olivera, se horečně chytil Eleanor za nohu jako za záchranné lano a Eleanor zrudla rozpaky.
Kapitola 5
Eleanor Sinclairová seděla na zadním sedadle Maserati Olivera Fairfaxe, na klíně jí pevně seděl malý Bobby a snažila se vzpomenout, jak se s Rowenou Brightovou dostaly do této situace. Bobby se jí držel, jako by byla jeho záchranným lanem, a odmítal se byť jen na vteřinu pohnout. Eleanor si všimla, že si ji Rowena prohlíží s výrazem, v němž se mísila zvědavost a zmatek, ale teď nebyl čas na pomluvy. Zanedlouho dorazily do Rowenina bytu. Eleanor opatrně postavila Bobbyho vedle sebe, připravená vylézt za Rowenou, ale Rowena nejdřív zabouchla dveře. "Proč mě sleduješ? Vždyť pro tebe nemám ani pokoj navíc! V tu chvíli Eleanor pocítila nepřekonatelné nutkání přivést Rowenu k rozumu. Copak jí zcela chyběla inteligence a zdravý rozum? Eleanor se nenápadně podívala na Olivera, aby zjistila, že ji také pozoruje a v koutcích úst mu pohrává škádlivý úsměv. "Bojíš se mě? Oliverův hlas byl tichý, ale byl v něm náznak pobavení. "Prosím tě," opáčila a pohrdavě mávla rukou. "Moc přemýšlíš. 'Adresa vašeho bydliště,' řekl a nenuceně čekal na odpověď. Eleanor sklopila oči, cítila se podrážděná, ale věděla, že je lepší se nehádat. Bez zaváhání vyťukala svou adresu a pak přesunula pohled z okna. Bobby usnul, jeho malá hlavička spočívala na jejím klíně a nevnímala jejich škádlení. ... Když se Eleanor později večer vrátila domů, nemohla se zbavit představy Oliverova dráždivého pohledu. Byla naštvaná, jistě, ale srdce se jí rozbušilo nevítaným chvěním. Narazit dnes večer na Olivera a Bobbyho musela být náhoda, ne? Jak se ukázalo, nebyla to jen náhoda. O víkendu Eleanor konečně zvládla líné ráno, jen aby ji probudilo vytrvalé bušení na vchodové dveře. S krátkým povzdechem se vytáhla z postele, vlasy měla rozcuchané. Když otevřela dveře, zjistila, že naproti ní stojí teta Mary s rukama v bok. "Jen říkám, jak si můžeš říkat matka? I kdyby to dítě udělalo chybu, nemůžeš ho jen tak vyhodit do mrazu! Co kdyby se něco stalo? Litovala bys toho!" Teta Mary vypálila a její hlas byl neúprosný. Eleanor to na okamžik zaskočilo. "Teto Mary, počkej. Jaké dítě? O kom to mluvíš? Teta Mary ustoupila stranou a odhalila drobnou postavu v tenkém domácím oblečení, obutou v chlupatých pantoflích. Byl to Bobby, tváře a nos zrůžovělé zimou, vypadal roztomile žalostně. Než stačila teta Mary říct víc, Eleanor Bobbyho rychle sebrala. "Moc ti děkuji, teto Mary. Udělala jsi toho dost. S tím pevně zavřela dveře a na chvíli se o ně opřela, aby si srovnala myšlenky. Několikrát se zhluboka nadechla, nakonec se otočila a uhladila výraz do jemného úsměvu. "Ahoj, kamaráde. Přišel jsi sem úplně sám?" Bobby si nervózně třel ruce, hlavu skloněnou, neřekl ani slovo. Když Eleanor sledovala jeho plaché chování, náhle si vzpomněla na své vlastní dětství. Sehnula se, jemně ho zvedla, usadila na pohovku a zabalila do malé deky. Bobby na ni hleděl širokýma, jiskřivýma očima, jako živá panenka v teple její péče. Ten vzácný obličej měl moc rozpustit srdce každého člověka. Eleanor měla v plánu se ho zeptat, odkud zná její adresu a proč přišel, ale když se prsty dotkla jeho malých studených tváří, ztratila veškerou zvědavost. Ujistila se, že je v teple a má kolem sebe pevně přitisknutou deku, a usmála se. "Máš hlad? Co kdybych ti udělala snídani? Bobby mlčky přikývl a při zmínce o jídle se mu trochu rozzářily oči. "Na co máš chuť?" zeptala se ho. Bobbyho malé ruce se začaly pod dekou vrtět a něco hledat. Eleanor předvídala, co chce, a z nízké zásuvky vytáhla zápisník a pero a podala je Bobbymu. Cílevědomě si něco načmáral a pak jí ho podal. Eleanor si vzala lístek dychtivě a při čtení jednoduchého písma se jí na tváři objevil úsměv. "Rajčatová míchaná vejce, pikantní drcené vepřové maso.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Mezi srdci mluví dítě"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️