Mate

Kapitola 1

1      

Z popela povstane fénix. 

Znovu jsem si přečetl tuhle větu ze svého vysokoškolského úkolu. Anglická literatura nás zasáhla prvním velkým úkolem tohoto roku: měli jsme podrobně probrat román, který nebyl bez vážných chyb. Zaprvé, jeho neustálé používání alegorie, která má příběhu vdechnout "smysl", mě přivádělo k šílenství. O próze ani nemluvě. Ach jo, nechápejte mě špatně - ve správném příběhu jsem byl celý bez sebe z ohromujícího používání slov, kdy věty plynuly v kruhu emocí a světla, až mi srdce plesalo a mozek se třásl. Jindy se mi však chtělo křičet, aby autor prostě "přešel k té zasrané pointě". 

Moje máma vždycky říkala, že nemůžu být její dítě, protože ona se narodila z hvězd a měsíčních paprsků a já z faktů a čísel. Ať už to znamenalo cokoli. Nejspíš to znamenalo, že by se jí tenhle příběh z anglické literatury líbil - kdyby nebyla opilá. 

Co se týče mě, já jsem si ten příběh nemohla vybrat a referát musel být napsán. Se souvislostmi se mi psalo líp, takže jsem je hledala a našla jsem je v tomhle řádku. Běžela mi v hlavě pořád dokola, pohlcovala mé myšlenky a ovládala můj den. 

A to všechno proto, že bych si nic nepřál víc než povstat z vlastního popela. 

Dvaadvacet let; poslední ročník vysoké školy; narozená do nejmocnější smečky měňavců na světě. Život měl být růže a čokoláda. Nebo hvězdy a měsíční paprsky... kdybych chtěla trochu víc zatnout tipec. A možná by i byl, kdyby se starý dobrý táta - alias Lockhart Callahan - nerozhodl zemřít prostřednictvím výzvy alfě, čímž by z mé rodiny udělal personu non grata. V téhle smečce jsme byli níž než hovno a jediný důvod, proč jsme tu podle mámy ještě byli, byl ten, že nepřítel, kterého znáte, je lepší než se tam snažit prorazit jako osamělí vlci. Skutečnost, o které jsem měl pochybnosti. 

"Mero!" 

Mámin opilecký výkřik mi připomněl, že jsem se jí dnes ráno vyhýbala. Chtěla peníze a moje těžce vydělané peníze byly schované z nějakého důvodu: ve chvíli, kdy jsem se poprvé přeměnila a ovládla svého vlka, jsem odsud měla sakra vypadnout. 

Už jen pár týdnů. 

Všichni měňavci se poprvé proměnili za zimního slunovratu, za úplňku, v roce svých dvaadvacátých narozenin. Už byl listopad, minulý měsíc mi bylo v tichosti dvaadvacet, a velmi brzy budu moct utéct z tohohle zasraného města. 

Hodila jsem svůj sotva držící se tablet do své staré chrastící tašky, přehodila si jeden popruh přes rameno a vyskočila z okna, přičemž jsem ladně přistála na zemi pod ním. Náš byt byl dvoupokojový POS uprostřed Tormy, městečka na okraji kalifornského pohoří Santa Cruz. Město patřilo smečce. Náš alfa byl alfou všech amerických smeček, a to nás činilo nejlepšími. 

Alespoň podle toho svatouškovského kreténa. 

Pro mě osobně byla Torma vlastní verzí pekla na Zemi a nemohl jsem se dočkat, až se jí zbavím. 

Mířil jsem ke škole, pevněji jsem sevřel batoh a sklonil hlavu, abych na sebe neupozornil. Boxovací pytel smečky by udělal dobře, kdyby si nedělal reklamu. Drž se při zemi. Zůstaň naživu. Přežít ještě jeden měsíc. 

A povstat z popela.

Kapitola 2

2      

V Tormě byla jedna škola. Balíčková škola. Od předškoláků až po vysokoškoláky. Nikdy jsem neopustil tohle město - získat povolení k odchodu byla mise sama o sobě - a od první třídy jsem navštěvoval školu smečky. 

Za ty roky, co jsem tu trčel, jsem měl přesně jednoho kamaráda. 

"Ahoj, holka," zavolala na mě Simone, když jsem procházela přední brankou a mířila po zahradou lemované cestičce. 

"Ahoj, Sim," řekla jsem a ve vteřině dorazila k ní. "Vidím, že pořád pracuješ na tom copu." 

Simone měla fantastické vlasy; měla je mrtvolně rovné až k pasu, husté a tak černé, že ve slunečním světle vypadaly skoro modře. Ráda experimentovala s účesy a posledních pár týdnů se pokoušela zaplést si je do copu. Pokoušela se, to je to správné slovo. 

Její výrazná tvář se zkroutila do pevného uzlu rozmrzelosti. "Proč je to sakra tak těžké?" Gestem ukázala na místo, kde se většina pramenů už uvolnila. "Dívám se na videa na internetu a ty mrchy si zaplétají copánky až po zadek tak za pět vteřin, jednou rukou, když to natáčejí, proboha. Podle mě je to blbost." 

Vyprskla jsem smíchy, elegantním jako vždycky. "Pracuj na tom dál. Rozhodně si myslím, že se zlepšuješ." Bílé lži udržovaly svět v chodu, ne? 

Střelila po mně pohledem Vím, co děláš, ale díky, že jsi skvělá kamarádka, když jsme pokračovaly do školy. Ať už tuhle obludnou cihlovou budovu postavil v roce 1847 kdokoli, asi nepřemýšlel moc mimo praktičnost, protože nikdo by nenavrhl nic tak ošklivého, obskurního a depresivního, ledaže by to byl v té době zrovna nejjednodušší styl. Jedinou záchranou byly dřevem obložené zahrady plné květin a bylinek, které obklopovaly obvod budovy. 

Ubohý pokus zakrýt skutečnost, že je třeba ji srovnat se zemí a začít znovu. 

"Nejsem si jistá, jestli tu můžu zůstat ještě rok." Simone si povzdechla a její tmavě hnědé oči dramaticky klesly. "Chci říct, je vůbec legální bránit nám v cestování a poznávání nových lidí? Už mám všech těch kreténů plné zuby." 

Nebyla jediná, ale ať už to bylo legální, nebo ne, bez povolení jsme nesměli vkročit mimo Tormu. Zůstali jsme tu trčet se stejnými měňavci, se kterými jsme vyrůstali. S měňavci, které jsem nenáviděla. 

"Nedělala bych si naděje, že odejdete, dokud se neproměníte a nenaučíte se ovládat šelmu," řekla jsem a zopakovala základní pravidlo, zatímco jsem držela otevřené skleněné dveře do budovy, abychom mohly vstoupit. 

Osobně bych o povolení nežádal, ale Simona tu na rozdíl ode mě měla dobré postavení díky postavení svých rodičů ve smečce: vymahači alfy. 

Znovu si přehnaně povzdechla. "To je pravda. Ale ve chvíli, kdy se to stane, vyrazíme na epický výlet. Už mám všechno naplánované." 

Neměl jsem to srdce jí říct, že budu dávno pryč dřív. Simona měla narozeniny až v lednu, takže to znamenalo, že jí do první směny zbývá ještě víc než rok a letošní zimní slunovrat jí chybí. 

Nemohla jsem na ni čekat a nechtěla jsem po ní, aby se stala osamělým vlkem... Většina z nich se v prvních letech proměnila ve voříšky a úplně ztratila kontrolu nad svými šelmami. Smečky mutty vždycky utratily, ale pro mě to bylo riziko, které stálo za to podstoupit. 

Tak či onak by mě utratili, ať už bych byl voříšek, nebo ne. Byla to jen otázka času, tak proč si nedat alespoň šanci bojovat ve skutečném světě? 

"Takže," řekla Simone a rychle změnila téma, "tvoje vlasy... Chci říct, budeme o nich mluvit, ne?" 

Natáhla jsem ruku a pokusila se prohrábnout si ptačí hnízdo, které jsem měla nahoře. "Sakra, zapomněla jsem si je učesat. Ráno jsem musel ve spěchu vylézt z toho baráku s popelnicemi." 

Prohlédla si mě zblízka. "Podívej, normálně nemrkám očima, co se týče mých vlastních..." Mávla rukou směrem ke svému "copu". "Ale dneska máš něco nového, zajímavého." 

Sakra. Nedaleko byly záchody, tak jsem se se Simone přikrčila a šla za ní dovnitř. 

Měla jsem dlouhé a vlnité vlasy, hloupé vlny, které nebyly úplně kudrnaté, ale měly dost výrazu na to, aby vypadaly neustále neposlušně. A byly zrzavé - jediná zrzka ve smečce, aby bylo zatraceně snadné splynout s davem. 

"Měl bys mě nechat, ať ti to ostříhám? Nebo Daphne," navrhla Simone bezradně. 

Zatnula jsem zuby a zavrtěla hlavou. "Víš, že nemůžu vyhodit padesát babek za střih." 

Vytáhla jsem kravatu a několikrát ji přejela prsty. Simone se do toho vložila také, aby mi pomohla, a nakonec jsme ji zkrotily. 

"Ta barva je pořád ten nejúžasnější odstín, jaký jsem kdy viděla," řekla zamyšleně a přejela prsty po několika uvolněných pramenech. 

Byla to neobvyklá barva, to bylo jisté. U pokožky hlavy byla sytě vínová, v ombre efektu zesvětlovala a na konečcích končila jako jahodová blond. Jemná a přirozená - a zatraceně divná. 

Příběh mého života, být podivínkou ve smečce. Díky, tati. 

Pod dveřmi pronikl zvuk studentů, a jakmile několik třeťáků vstoupilo do koupelny, vypařili jsme se. Nemohl jsem se zdržovat v žádném uzavřeném prostoru příliš dlouho, jinak bych ze sebe vymlátil duši. 

Na chodbě bylo rušno, a tak jsem sklopila hlavu a pevněji objala popruh tašky. "Máš ten úkol hotový?" Zeptala jsem se Simone, která mi částečně blokovala cestu, abychom mohly manévrovat mezi studenty posunovači. 

Přikývla a zároveň si povzdechla. "Chci ale zpátky těch dvacet hodin života, které jsem strávila čtením těch sraček," prohlásila. "Jako by to bylo horší než ten díl na ostrově, kde se všechny děti změnily v divoký kretény." 

Otřásla jsem se. "Tu jsem taky nesnášela. Začínám si myslet, že mě prostě nebaví nic, co je příliš realistické." 

Mrkla na mě. "Myslíš, že to bylo realistické?" 

"Trochu mi to připomíná, jak se řídí naše smečka," řekl jsem a snažil se - a nedařilo se mi - znít blazeovaně. 

Simone mě pozorně sledovala ze strany, než zavrtěla hlavou. "Ani se s tebou nemůžu hádat. Je to diktatura, ale takhle se z měňavců nedělají vořeši. Vlci potřebují silného alfu, jinak se z nás stanou tuláci a naše šelmy převezmou vládu." Tvář jí poklesla. "Ne že bych to věděla, když musím čekat další zatracený rok, abych se mohla změnit." 

Říct, že Simone byla naštvaná, že jsme se poprvé nesešli, bylo slabé slovo, ale Pravidlo prvního střídání bylo předáno od původního stvořitele našeho druhu. Temného božstva, které jsme uctívali. 

Stínové zvíře. 

Nastavil příkaz měniče a ten nešlo zrušit. Vlci se o to v minulosti pokoušeli, ale nikomu se nepodařilo vyvolat změnu dříve. Říkejme tomu vlčí puberta, pevně daná do kamene. 

Možná to bylo tím, že jsme stárli pomalu a mohli žít o několik set let déle než lidé. Nebo se šelmám prostě líbilo, když jim bylo dvaadvacet. 

Nikdo se s démonem našeho druhu nesetkal, aby se ho zeptal. 

"Tak moc to chci," pokračovala Simone. "Ale taky mě děsí ta bolest. Víš, jak hrozné je, když si zlomím nehet, a tohle je jako..." 

"Zlomit si každou kost?" 

Zachvěla se. "Holka, mohla by ses mi to aspoň pokusit zlehčit?" 

Pokrčila jsem rameny. "Bolest už mě netrápí jako dřív. Čeho se bojím, je, že se s vlkem nedokážu spojit. Co když mě odmítne?" 

Jako každý jiný člověk v mém životě. Jo, já vím, vzlyk vzlyk, všichni jsme měli nějaký smutný příběh. 

"Neodmítne," řekla Simona důrazně. "Bude tě milovat a ty budeš lovit zajíce a bude to, jako bys měl v sobě zabudovaného druhého nejlepšího přítele na celý život." 

Simone na místě nejlepší kamarádky numero uno zřejmě nikdo nenahradil... dokonce ani entita, se kterou jsem sdílela duši. 

"Jsem si skoro jistá, že do třetí směny budu mít kontrolu," dodala Simone a pokrčila rameny v sebevědomém tanečku. "Tohle mám v kapse." 

"Vůbec o tom nepochybuju," řekla jsem a každé slovo jsem myslela vážně. 

První dvě směny byly vždycky naprosto ztracené, když zvíře převzalo kontrolu, naše lidská stránka si sotva pamatovala vůbec něco. Většina se ovládla do čtvrté nebo páté směny, ale nedala bych za to, že Simone tu svou zvládne do směny číslo tři. Byla tak odhodlaná. 

Ať tak či onak, jakmile jsem získal kontrolu nad svým vlkem, utíkal jsem z tohohle zasraného města. 

A už se nikdy neohlédnout zpátky. 

Zrovna když jsme míjeli hlavní chodbu se skříňkami pro starší ročníky, objevila se známá skupinka, kterou bylo snadné zahlédnout, protože studenti se kvůli nim rozestoupili po chodbě, jako by to byla královská rodina. 

Předpokládal jsem, že jimi docela jsou. 

Simone je viděla ve stejnou dobu jako já. "Utíkej!" zašeptala tvrdě a postrčila mě k nejbližšímu východu. Bylo však pozdě. Viděli mě a já jim nemohla utéct. Zvlášť ne těm dvěma, kteří se už otočili: Torin Wolfe a Jaxson Heathcliffe. 

Proč, kurva, vůbec byli na škole? Minulý rok odmaturovali, ale z nějakého šíleného důvodu nechtěli odejít. 

"Zůstaň!" 

Příkaz vyšel od Torina, budoucího alfy Tormovy smečky. Jeho otec Viktor nám vládl už padesát let a neměl ani náznak toho, že by se chystal odejít do důchodu. Už to, že si změnil jejich příjmení na Wolfe, vypovídalo o tom, jak vysoko si váží sám sebe a svého postavení ve světě měňavců. 

A Torin, vzácný jediný syn, byl budoucí alfa. S touto mocí mohl velet vlkům ve smečce. Ne že by mu s jejich ovládáním většinou někdo musel pomáhat, zvláště pak měňavky, a to díky jeho jasně zeleným očím, čokoládově tmavým vlasům a takové vyrýsované čelisti, o jaké se psaly milostné příběhy. 

Pro mě však představoval hororový román - mou nejhorší noční můru. 

Dva z těch tří se teď blížili a mně se zvedal žaludek, jak jsem se připravovala na to, co přijde. Torinův příkaz byl ten, který mě zastavil v rozletu, ale dnes se držel zpátky, aby nechal své přátele bavit se. Popravdě řečeno, Torin mi nikdy neublížil, ale nezastavil ani ostatní, a to bylo podle mě stejně špatné. 

Sisily Longeranová, alfa kočka mého ročníku, kolem mě začala kroužit. "Mera Callahanová," táhla, "zrzavá mrcha naší smečky." "Ahoj," řekla jsem. 

S velkým potěšením pravidelně poukazovala na to, že nikdo jiný nemá můj odstín barvy vlasů. Zbytek smečky se pohyboval někde mezi medovou blond až po nejtmavší havraní kštice, a to včetně všech odstínů barvy pleti. Já měla opálenou pleť a oříškové oči, stejné jako mnozí ostatní, ale moje vlasy... 

Obrovská zasraná stopka oznamující mou přítomnost. 

"Sisily Longeranová," vystřelila jsem, "příští alfa-matka. Ty a Torin budete mít tak krásné děti." 

Nádherní, zlí hajzlíci, ale to jsem nezmínil. 

Sisilyin úsměv se rozšířil, když se přiblížila k Torinovi. Opravdu jim to spolu slušelo, její dokonalá mahagonová hříva a zářivě azurové oči byly proti jeho barvě tak nápadné. 

Ve chvíli, kdy se poprvé posunula, po slunovratovém měsíci, by se jejich očekávané pouto projevilo a oni by pocítili spojení. Partnerské pouto bylo předem dané. Zkurvený magický zázrak. 

Taky jsem tam měl kamaráda, ale kdyby to byl některý z těch kreténů v mé smečce, radši bych si ukousl ruku. 

Sisily, která skončila s flirtováním s téměř alfou, se vrátila zpátky ke mně. Její jasmínový a citronový myrtový parfém se s ní vznášel a já se málem zakuckal. Byla to její charakteristická vůně od Thomase, apatykářského mistra, který nám ručně vyráběl všechny přípravky na pleť, abychom nereagovali na lidské chemikálie. A já ji kurevsky nenáviděla, až mi jediný závan vyvolal nevolnost. 

Alespoň mě to obvykle upozornilo, že je blízko, takže jsem mohla utéct. Dneska ale ne. 

Vycenila zuby, hrudník jí duněl, a protože jsem věděl, co přijde, připravil jsem se, když se mnou praštila do skříněk. Celá řada se pod jejím náporem zachvěla a podél zad mě pálilo horko. Měňavci se hojili rychle, ale já tuhle schopnost nebudu mít, dokud se moje bestie neuvolní, takže zatím musím trpět a hojit se téměř lidsky pomalu. 

"Jsi ubohý," odplivla si. "Slabá." 

"To by sis přála," odpověděl jsem a střelil po ní svým vlastním temným úsměvem. To, co ona nazývala slabostí, jsem já nazýval tím, že jsem zůstal naživu, dokud jsem jim nemohl uniknout. Celá smečka proti jednomu vlkovi? Jo, kdo by mohl s takovou přesilou vyhrát? 

Na začátku jsem se bránil, ale to jen zhoršilo bití. Takže jsem se teď rozhodl psychicky a emocionálně zesílit, ukovaný v ohni jejich nenávisti, a přitom čekat, až budu volný. 

"Nech ji být," křičela Simone, která se ke mně nemohla dostat; Torin jí záměrně stál v cestě. 

"Simone, to je v pohodě," řekla jsem a přinutila se znít vesele. "Tady ségra je super nešikovná, už jsem si zvykla, že zakopává a padá do mě." 

Sisilyino vrčení se ztišilo a stalo se hrozivějším, ale mně už to bylo úplně jedno. 

"Nech toho!" Simone to zkusila znovu a já si vážně přála, aby to nedělala. Jak už jsem jí mnohokrát říkala, nebylo třeba, abychom byly obě terčem. Nikdy bych si neodpustil, kdyby se jí něco stalo. 

Postavení jejích rodičů ve smečce ji naštěstí uchránilo od nejhoršího šikanózního chování, ale někteří si stejně našli drobné způsoby, jak ji potrestat za to, že mě mají za kamarádku. 

Zatraceně věrná kamarádka to byla; sotva jsem si ji zasloužila. 

"Drž hubu, Simone," řekla Sisily, aniž by ode mě odvrátila pohled. "Nebo se přidáš ke svýmu míšenci, vořechovi, kterýho máš za kámoše." 

"Míšenec a vořech," řekla jsem s nuceným smíchem. "A minulý týden jsem byla taky děvka. Máma je na mě přece super pyšná. Jen abys věděla." 

Ruce se jí zformovaly do pěstí, když mi chtěla znovu zlomit nos - její charakteristický pohyb -, ale zastavil ji Jaxson Heathcliffe. 

Můj oblíbený trýznitel. 

Můj nejstarší přítel mimo Simone. 

I když jsme v těchto dnech byli rozhodně spíš nepřátelé. 

"Myslel jsem, že jsem ti říkal, abys přestala chodit na hodiny," vytáhl, naklonil se blíž a prstem mi přejel po tváři. Byl to jemný pohyb, ale temnota, která se mu vařila v kávově zbarvených očích, vypovídala o něčem jiném. 

Po tváři mi přeběhl čirý úsměv. "Že jo? Teda, zkoušela jsem to, ale moji učitelé byli samé 'propadneš' a 'sháněla jsem červený kožešinový přehoz na postel', tak jsem se rozhodla, že neukázat se je možná špatný nápad." 

Proč? Bylo. Já jsem taková. Chytrák? 

Upřímně řečeno, tahle stránka mé osobnosti mě měla rovnou zabít. A v tom jsem nepotřebovala žádnou pomoc. 

Jaxson mě zatlačil do skříněk a pálení v zádech zesílilo, ale já nevydala ani hlásku. Naklonil se a přejel mi nosem po krku, aby mě očichal. Nikdy předtím to kurva neudělal a já si říkala, jestli to není okamžik, kdy mě otcovy hříchy konečně dostihnou a já si rozedřu hrdlo. 

Když se odtáhl, zablesklo se mu v očích a já spolkla další hloupou poznámku a raději se soustředila na jeho tvář. Můj výraz byl vzdorovitý, protože jsem mu nikdy nechtěla ustoupit. Nikdy. 

Jaxson byl nádherný, měl snědou pleť, půlnočně černé vlasy a dlouhé, štíhlé tělo, které neskrývalo nic z jeho síly. Dávalo smysl, že byl s budoucím alfou nejlepší kamarád. Měli podobný vzhled - byli ztělesněním samců měňavců, jak co se týče alfovství, tak co se týče vzhledu. 

Osobnostně to však byli oškliví, malí čuráci. 

"Můj táta chtěl zabít tebe i tvou matku," zašeptal Jaxson a dech se mi otřel o tvář. 

Tohle jsem slyšela poprvé, takže jsem zpozorněla. Můj táta a jeho táta byli nejlepší kamarádi, druhý a třetí v řadě za alfou, oba mocní a sebevědomí muži. Jaxsonův táta byl ten, kdo toho mého rovnou vykuchal, jen pár vteřin poté, co se pokusil sejmout alfu Victora. 

Žádné otázky. Žádný soud. 

"Proč jsi neodešel z vysoké?" Jaxson znovu zatlačil. "Skutečný důvod?" 

Vší silou jsem do něj strčila a nepohnula s ním ani o píď. "Co se ti to kurva stalo? Bývali jsme kamarádi!" 

Když jsou vaši rodiče nejlepší kamarádi, je logické, že vyrůstáte ve společnosti jeden druhého. Byl pro mě velkým bratrem, ale ve chvíli, kdy můj otec zradil smečku, jsem přišel o všechno. 

Potemnění jeho očí od kávy po dehet bylo jediným znamením, že to bude zlé. Jeho ruka se změnila v drápy a jedním pohybem mi přejela po hrudi. Prořízl mi tričko i podprsenku a zanechal na prsou velké rudé šrámy, jen kousek od porušení kůže. Udělal to schválně; nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by se ovládal tak jako Jaxson, a kdyby chtěl kůži porušit, udělal by to. 

"Proč mě tak nenávidíš?" Zeptala jsem se tiše a přinutila se zachovat klidnou tvář, i když mi na hrudi pulzovala bolest, která se přidala k bolesti v zádech. "Já nejsem můj otec. Proč mám za jeho hříchy platit já?" 

Znovu se rozmáchl rukou, tentokrát mě praštil kolem hlavy, narazil s ní do skříňky a rozbil kov. "To je tvůj zasranej ksicht. Nechci ji vidět." 

Naposledy se zamračil, otočil se a odešel. Sisily, usmívající se jako samolibá mrcha, spěchala za ním. Torinovi to trvalo o vteřinu déle, jeho oči přistály na mých odhalených ňadrech a červených čarách od drápů. 

"Nejlépe bude, když se umyješ," řekl krátce. 

Když odešli, opřel jsem se o poškozenou skříňku a zavrávoral. Dech se mi zrychlil, jak jsem bojovala o kontrolu, a kdybych v sobě teď měla šelmu, určitě bych stála na čtyřech nohách. Naši vlci byli dobrým únikem od bolesti a strachu. 

"Pojď," řekla Simone tiše a zatahala mě za paži. "Ve skříňce mám tvoje náhradní oblečení." 

Měla je u sebe, protože aspoň jednou za měsíc mi skříňku zničil nějaký nechutný žertík. Odpadky, bomba s barvou, krev, vnitřnosti, mrtvá zvířata. 

Nebyly kreativní, ale byly důsledné. 

V hlavě mi zvonilo, když jsem ji následovala, jednou rukou jsem si svírala přední díl košile, abych ji udržela pohromadě. Při chůzi mi tělo naplnil známý pocit. Považoval jsem ho za to, že se můj mozek distancuje od masakru mého života. Někdy, když bylo opravdu zle, se mi zdvojil zrak, jak se přes něj snášela temnota. Temnota, která mě volala. 

Zlomená příčetnost byla v těchto dnech mou záležitostí. 

"Musím opustit Tormu," zamumlala jsem si, většinou pro sebe. 

Simone po mně střelila soucitným pohledem a natáhla se, aby mě chytila za ruku. Už to ode mě slyšela, ale nechápala, jak vážně to myslím. Už jsem to nemohla dál dělat. 

Můj rod byl v Tormě poskvrněný. 

Mé dědictví a dědictví všech mých dětí bylo téměř zničeno. 

Po desetiletích, kdy jsem běhala se smečkou Tormy, se jméno Callahan zredukovalo na dva zavržené vlky: Mera Callahanová, téměř proměněná měňavka, a Lucinda Callahanová, opilá vlčice, která si sotva pamatovala, že má nějaké příjmení. 

Nic, za co by stálo bojovat. Alespoň ne tady. 

Pokud šlo o mě, úplněk slunovratu nemohl přijít dost rychle.

Kapitola 3

3      

Zbytek dne proběhl bez problémů. Nikdo si mě nevšímal, což mi umožnilo dostat se na své čtyři hodiny, odevzdat všechny úkoly a dokonce se v klidu naobědvat. Záda a hrudník mě po chvíli přestaly bolet, a nebýt vzpomínek na jejich napadení, cítila bych se skoro normálně. 

Myšlenky na násilí měly tendenci přetrvávat déle než bolest. 

"Víš, že tě Viktor nenechá odejít," řekla Simone, když jsme stály před školou a sledovaly odjíždějící auta. Týdenní schůze smečky byla v pondělí, takže všichni brzy vyrazí na alfí pozemek. 

Neobtěžovala jsem se odpovědět. Byl to spor dokola, který jsme vedli už mnohokrát. 

"Nikdo neopustí Viktorovu smečku, Mero! Ne natrvalo. On to nedovolí. Navrhuji, abychom požádali o dovolenou pryč, a pak teprve uvidíme, jak dlouho vydržíme, než nám nařídí, abychom se vrátili." 

Střelila jsem po ní úsměvem. "Pustí mě," řekla jsem ujištěně a sešla z cesty, když už bylo parkoviště volné. Viktor by jistě uznal, že je lepší nemít ve smečce "poskvrněného" vlka, jako jsem já. 

"Změnil si příjmení na Wolfe," zavolala za mnou. "Je to egomaniak, který vyžaduje kontrolu a moc nad každým." Všichni se na něj usmáli. 

Jednou jsem zamávala, než jsem se vydala na cestu, s batohem v ruce a bolestí na hrudi. Simone se mě snažila zachránit před velkou chybou, chápal jsem to, ale ona nežila můj život. 

Někdy ta těžší volba vlastně vůbec nebyla tak těžká. 

Tíha v mém těle se vytratila, když jsem se přiblížila k centru města. Mířila jsem do své mimoškolní práce, jediného záchranného lana, které jsem měla - a klíče k útěku odsud. 

Město Torma mělo asi deset tisíc měňavců a rušnou hlavní ulici, kde se nacházelo mé pracoviště. "Dobré odpoledne, drahoušku," zavolala Dannie ze zadní místnosti, když jsem vešla dovnitř a nad dveřmi zacinkal zvonek. 

"Ahoj, Dane," zavolala jsem a hodila tašku do zásuvky za pultem. 

Dannie, ten tulák, byl nováčkem v naší smečce. Objevila se tu před deseti lety, těsně po otcově vraždě, a nějak se do naší evidence zapsala rychleji než kdokoli v historii smečky. Neměla tu rodinu, alespoň žádnou, ke které by se přiznala, a jako jedna z mála se ke mně a mé matce nechovala jako k malomocným. 

"Miláčku, co se ti stalo s hrudníkem?" zeptala se a vyrazila ven s krabicí v ruce, na hlavě divoké blonďaté kadeře. Dannie byla neurčitého věku, kolem modrých očí měla jen pár vrásek. Taky si o sobě myslela, že je tak trochu věštkyně, a i když jsem jí nevěřila, ta dáma často věděla věci, které by vědět neměla. 

Třeba to, že jsem měla mezi prsy citlivá místa, přestože nové oblečení zakrývalo důkazy. 

"To jen Jaxson a Torin mě staví na své místo," řekla jsem a opřela se o pult. "Ale jsem v pohodě. Je to jen škrábnutí a už to skoro nebolí." 

Na vteřinu už neměla nebesky modré oči, místo toho byly kalně fialové, což mi připomnělo lektvary a půlnocí políbené laguny. 

"Za svůj život jsem procestovala mnoho zemí," řekla. "Potkala jsem víc alfů, než bych dokázala spočítat. Torin stoupá na seznamu mých nejméně oblíbených, a to už je co říct." 

Otočila jsem hlavu ke dveřím a překontrolovala, jestli dovnitř nevstupuje žádný člen smečky. Dannie podobné kecy říkal pořád a v téhle smečce byl takový druh "zrady" vysoce trestný. Naštěstí, pokud vím, ji nikdy nechytili. 

"Neměla bys to říkat nahlas," varovala jsem ji, protože mi na jejím výstředním zadku záleželo. 

Upustila krabici a mávla na mě. "Holka, já se toho přerostlého blešáka nebojím. Měla bys přijmout mou nabídku, že až to příště s tebou a tvou mámou přežene, tak ho postavíš na jeho místo." 

Opustilo mě nervózní uchechtnutí, ale nehádala jsem se s ní. Byla to neškodná, bláznivá stará měňavka. Ale měla jsem ji ráda, protože mi v posledních letech byla víc matkou než vlastní. A tahle práce mi v podstatě zachránila život. 

"Dám tu novou objednávku do regálu," řekla jsem jí a popadla hromádku, která už byla vybalená na lavici. 

Dannie's Books bylo jediné knihkupectví ve městě a dlouho předtím, než jsem začala pracovat v těchto čtyřech stěnách, jsem byla jeho pravidelnou zákaznicí. Knihy byly mou záchranou po celá léta. Únik z mého všedního, někdy vážně hrozného života. A to byl v podstatě důvod, proč jsem byla mimořádně naštvaná, když jsem kvůli školnímu úkolu strávila hodiny čtením toho pitomého příběhu. 

Nikdy neztrácejte čas se špatnými knihami. Bylo tam příliš mnoho úžasných příběhů, které čekaly na objevení. 

Bloudila jsem v regálech, zhluboka dýchala a nasávala tu neuvěřitelnou a jedinečnou vůni, kterou měly jen knihy. Starší knihy v oddělení "použitých" voněly jinak než ty nové, a navzdory chemickým podtónům, které můj měňavkovitý nos zachytil, jsem všechny vůně milovala. V podstatě všechny hezké vzpomínky, které jsem za posledních deset let měla, byly tady. S Dannie a hlavně s knihami. 

"Aha, ta nová série o měňavcích od Leiy Stoneové je tu taky," zavolala za mnou Dannie a její hlas tlumily police mezi námi. "Nechala jsem si pro tebe stranou celou sadu." 

"Miluju tě!" Zakřičela jsem zpátky, už nadšená, že jsem našla nový svět, do kterého můžu utéct. Ráda jsem si přečetla autorčin pohled na měňavce. Někteří z nich to vystihli tak přesně, že jsem věděla, že jsou to měňavci, kteří tajně píší fikci, ale lidé o nás píší také. Často s většími nepřesnostmi, ale i to se mi líbilo. Pokud šlo o mě, jakýkoli fantasy svět, ve kterém jsem se mohla ztratit, mi vyhovoval. 

Zbytek odpoledne mi rychle utekl a v šest večer Dannie otočila zavřenou ceduli a zamkla dveře. Venku bylo ještě světlo, zima se plížila blíž, ale ještě nebyla úplně tady. Popadla jsem mikinu s kapucí, strčila si do tašky tři papírové knihy a přehodila si ji přes rameno. 

"Jdeš na schůzku?" Dannie se zeptala, když se přehrabovala v pokladně a počítala mi peníze. Každý den mi platila v hotovosti, "kdyby náhodou". Nikdy mi neřekla pro případ čeho, ale nestěžovala jsem si. Tohle byl pro mě nejlepší a nejjednodušší způsob, jak si je nastřádat. 

"Kdybych měla na výběr, odpověď by byla ne," řekla jsem a hruď se mi sevřela při pomyšlení, že budu na stejném místě jako tisíce měňavců, kteří mě nenáviděli. "Ale když se tam neukážu, Viktorovi vymahači mě vystopují, vymlátí ze mě duši a stejně mě tam dotáhnou. Tak se tomu mlácení můžu vyhnout." 

Nehádala jsem se. Věděl jsem to z vlastní zkušenosti. 

Poplácala mě po rameni, po paži mi přeběhlo mravenčení její energie. Tyhle malé záchvěvy se stávaly často, když se mě Dannie dotkla. Už jsem si na to zvykl, a dokonce jsem z té známosti cítil útěchu. 

"Změna je nevyhnutelná," řekla se zastřenýma očima. "Tvoje změna se blíží. Připrav se na ni." 

Ztěžka jsem polkla a přemýšlela, jestli zase dělá tu svou věšteckou věc. O svých plánech jsem jí neřekl. Simone byla jediná, kdo věděl, že chci odejít, ale tušila jsem, že i Dannie něco tuší - vždycky toho viděla až moc. 

"Uvidíme se večer," zavolala, když jsem odemykala dveře a chtěla odejít. 

"Jo, tak se měj," odpověděla jsem a mávla jí přes rameno, když jsem vyšla na ulici. 

Kolem mě se prohnal chladný vítr a já si uvědomila, že se zima možná plíží rychleji, než jsem čekala. To dávalo smysl. Slunovrat byl za rohem a já už měsíce odpočítávala, kdy ten zmrd nastane. 

Zima se konečně blížila. 

Jo, tak jsem to udělal.

Kapitola 4

4      

"Musíme připravit mláďata na jejich výměnu příští měsíc," řekl Alfa Viktor a jeho moc nás uzamkla na místě, aby nikomu neuniklo ani slovo z jeho řeči. 

Simone se nemýlila, když ho nazvala egomaniakem; byl jím a ještě mnohem víc. Můj otec byl jediný v naší historii, kdo se ho pokusil odstranit, a já pořád netušil, proč se obrátil proti svému příteli a alfovi. Bylo to něco, co mi nedalo spát, zvlášť po obzvlášť náročném dni. 

"Rozhodli jsme se, že o letošním slunovratu se vydáme ještě dál napříč zemí smečky," pokračoval a zněl sám se sebou spokojeně. Podle tradice s námi na počáteční směnu pojede jen alfa, beta a jejich synové. Zbytek smečky nás najde později a právě tehdy se rozběhnou případné nové partnerské vazby. 

Mně na tom nezáleželo, ani na tom, jak daleko se budeme toulat po rozlehlých zemích ovládaných Tormovou smečkou. Záleželo mi na jediné věci: získat kontrolu nad svým vlkem, abych se mohl vypařit. 

"Teď k našemu mixéru se Strigentovou smečkou," řekl alfa a rychle změnil téma, jak bylo jeho zvykem. "Dostali jsme žádosti o plnou účast od všech nespářených vlků. Doufejme, že se ještě pár opravdových partnerských svazků rozjede." 

Tato míšení se konala několikrát do roka a byla to velká událost. Podle toho, co jsem za svých dvaadvacet let vypozoroval, převládala u měňavců potřeba najít si partnera. Neměla jsem jim to za zlé - sama bych ráda měla někoho na své straně. Někoho, kdo by pro mě byl dokonalým partnerem a podporoval by mě, ať se děje cokoli. 

Byla jsem sama, tak zatraceně sama a osamělá, skoro celý život. 

Ale nikdy jsem nebyla tak zoufalá, abych se chtěla s někým z téhle smečky spářit. Nebylo možné, abych jen díky nějaké hříčce osudu najednou byla celá žhavá pro jednoho z těch pitomců, kteří mě trápili. Nebo ne? 

Život přece nemůže být tak nespravedlivý. 

"Dnes večer je jeden z posledních skupinových běhů, než se k nám připojí naše štěňata," křikl Viktor a jeho medově blond vlasy vyrazily vzhůru, jak se jeho vlk vynořil na povrch. "Pojďme se převléknout a spojit se s našimi šelmami." 

Kolem obrovské louky, na které jsme se shromáždili, se rozléhaly výkřiky, které se ozývaly před alfa sídlem s šedesáti ložnicemi a stejným počtem koupelen. Ke skromnému obydlí mělo tak daleko, jak jen může být, ale nebylo to nic ve srovnání s mnoha tisíci neocenitelných akrů, které k němu patřily. 

Divoké a nezkrocené půdy, kterou měla smečka dnes v noci při svém útěku pokrýt. 

Ti z nás, kteří byli příliš mladí, by měli odejít hned, než se šelmy objeví. Změnu člověka ve vlka jsem samozřejmě viděl už dřív, ale nikdy ne v takovém masovém shromáždění. 

Simone mě chytila za ruku, když alfa zvedl hlavu a zavyl k nebi, čímž nás propustil ze své moci. "Pojďme odsud pryč," řekla. "Mám své auto." 

Rozběhli jsme se. Stejně jako ve škole bylo nejlepší, když jsem se vypařil, když se objevily vlčí základní instinkty. 

"Je tu tvoje máma?" zeptala se a obě jsme naplno sprintovaly k poli, kde stálo její auto. Byla dost chytrá na to, aby zaparkovala stranou, kde nám nikdo nemohl bránit ve vstupu. Tohle nebylo naše první setkání se smečkou a my jsme byli zběhlí v přežití. 

"Neviděl jsem ji," řekl jsem krátce. "A stejně by od nás nepřijala odvoz. Byla by tam, střídala by se s nimi a snažila by se proplést do srdce jiného." 

Můj otec byl její pravý druh, ale jí to bylo jedno. Jeho smrt - jeho zrada, jak říkala - nás všechny zničila. A já to pochopil. Část mého já ho nenáviděla víc, než jsem si dokázala představit, že bych kohokoli nenáviděla. 

Jiná část ho postrádala s intenzitou, která mi brala dech. 

Vklouzla jsem do Simonina starého červeného pickupu a snažila se zklidnit dech, i když mi srdce bušilo do hrudi. Nebyla jsem z toho běhu nijak unavená. Kdepak, to způsobil strach. 

Do prdele. Strach byl tak vysilující a ne poprvé jsem přemýšlela, jaké by to bylo žít bez něj. Prostě... každé ráno vstát a neděsit se toho zasraného dne. 

Tehdy mě zasáhla absolutní pravda, zatímco jsem se ten den už podruhé snažil uklidnit své zatracené srdce: Měla jsem utéct už dávno. To, že jsem tady zůstal a dostal se do téhle situace, aby mě každý den někdo trápil, byla naprostá ostuda. 

Dělat ze sebe znovu a znovu oběť byla hanba, kterou jsem cítila hluboko v duši. 

"Dneska večer musím odejít," rozhodla jsem se a tón mého hlasu byl plný intenzity. "Dnešní noc je moje nejlepší šance. Budou pryč na útěku několik hodin a město je prázdné." "A co ty?" zeptal jsem se. 

Simone dupla na brzdy a auto se skřípěním zastavilo. "Děláš si ze mě kurva srandu?" skoro vykřikla. "Holka, máš měsíc po šichtě. Teď už nemůžeš odejít. Bez alfy, která by tě provedla první změnou, umřeš." "Cože?" zeptala se. 

Ruce jsem měla sevřené v bok, jak mnou projel vztek a ponížení. "Nechala jsem je, aby ze mě udělali ufňukanou mrchu," procedila jsem skrz zuby, v krku jsem měla tak husto, že jsem ze sebe sotva dostala slova. "Deset let jsem žila ve strachu. Dělali mi ty nejhorší sračky a já si z toho nosím vnitřní i vnější jizvy. Proč jsem, kurva, zůstala tak dlouho? Kvůli jednorázovému strachu, že umřu během první směny? V tuhle chvíli by to bylo požehnání." 

Nemluvě o tom, že odchod před směnou by oslabil mé pouto s alfou a ještě víc by mu ztížil možnost mě vystopovat. Když jsem ta slova vyslovil nahlas a dovolil, aby se moje myšlení, že budu čekat na odchod první směny, změnilo, dávalo mi teď všechno mnohem větší smysl, abych šel. Dnes večer. 

Simona byla zarytě zticha, oči měla obrovské a plné slz. Hrubě polkla, nejednou, ale zdálo se, že se nedokáže ovládnout. 

Natáhl jsem k ní ruku a stiskl ji. "Miluju tě. Bez tebe bych ten svůj podělaný život nikdy nezvládl, ale musím odejít. Musím teď utéct a už se nikdy neohlížet zpátky." 

Už nic nenamítala, jen několikrát přikývla a po tvářích se jí rozlily slzy. "Kam..." Odkašlala si. "Kam půjdeš?" 

Prvních pár směn bych byl nebezpečný. Musela jsem si najít bezpečné místo, nějaké opuštěné, kde bude dost místa na útěk. 

"Nevím," přiznala jsem po pravdě. "Ale kdekoli je to lepší než tady." 

Zabořila hlavu do dlaní a unikl jí vzlyk. "Tohle nemůže být sbohem." Její hlas byl tlumený, dokud znovu nezvedla hlavu. "Byl jsi můj nejlepší přítel od doby, kdy jsme byli štěňata. Chci říct... No tak, Mero. Přemýšlej o tom, čeho se vzdáváš." 

Do prdele. Ničila mě. 

"A co Dannie?" řekla. A teď jsme vytáhli velké zbraně. "Ty se s ní ani nechceš rozloučit?" 

Simone mě nehodlala nechat odejít bez boje a já už byla z toho boje tak vyčerpaná. "Vyspím se na to, ano?" Řekla jsem a snažila se ze všech sil zmírnit tón. "Možná vydržím ještě měsíc. Vždyť co je to měsíc ve velkém časovém horizontu?" 

Promnula si oči a několikrát přikývla. "Ano. Vydržíš ještě měsíc. Budu tě chránit. Já to zvládnu." 

Natáhl jsem se přes auto, pevně ji objal kolem ramen a jen vdechoval slabé vůně, které s sebou Simone vždycky nosila. Levandule z květin na její předzahrádce a anýz z lékořice, kterou tajně milovala. To by mi chybělo. 

Když jsme skončily s emocionálním vzlykáním, Simone znovu nastartovala auto a odvezla mě přímo ke dveřím. "Uvidíme se zítra," řekla a prohlížela si můj obličej. Nebyla to otázka. Říkala mi, že bych tu zítra měla být, jinak mi nakope zadek. 

Přikývla jsem a přinutila se k úsměvu. "Máš to mít, zlato." 

S posledním pohledem na její krásnou tvář, příšerný cop a laskavé oči jsem vyslal tichou naději, že jednoho dne budu dost silný, abych se sem vrátil. 

A ona mi odpustí, co jsem měla v plánu udělat.

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Mate"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️