Prolog (1)
======================== Prolog ======================== Doktor Horace Croft si vzal na záda černou tašku a podupával po nerovném chodníku. Navzdory odpolednímu slunci bylo na ulici ticho a vzduch zhoustl strachem. Dveře obchodů byly zavřené a zabouchnuté a z oken je sledovalo příliš mnoho znepokojených tváří. Patnáct let se Londýn obával cholery. Teď přišla. Croft se snažil připravit, studoval první zprávy o epidemii z Indie, Ruska a Japonska. Jako nenáboženský člověk se tiše modlil za úlevu, když epidemie v roce 1827 na Kavkaze odezněla, než se dostala do Evropy. Bylo to od něj pošetilé. O čtyři roky později smrtelná nemoc postoupila z temných lesů Východu na stinný Balkán. Následujícího roku pronikla ke skalnatým břehům Anglie. Jako zázrakem se epidemii podařilo zastavit v Sunderlandu, ale to byl oddech, nikoliv úleva. O tři měsíce později propukla nemoc v Londýně. Dnes už měl za sebou deset výjezdů, všechny v okruhu jedné míle od sebe. Zamračil se, stále ho trápil ten poslední. Jemmy Watt pro něj včera poprvé poslal, aby ošetřil jeho horečnatou ženu. Dnes byla mrtvá. Stejně tak její děti a Jemmy rychle chřadl. Byl by zázrak, kdyby ho Croft zítra našel živého. Tato nemoc byla příliš silná na to, aby se s ní dalo bojovat. Ještě horší bylo, že chlapci z farnosti byli zbabělci a nechtěli si přijít pro těla Jemmyho rodiny. Croft na ně křičel a nadával, varoval je, aby nenechávali mrtvoly skrývající nákazu, dokud je konečně neodklidí, ale ne předtím, než si kolem obličeje uvážou plátno jako štít proti miasmatu nemoci. Croft měl po tom všem křiku v krku sucho jako v lepence. Ještě jedna zastávka, než se bude moci vrátit domů. Alespoň u tohoto pacienta měl nějakou naději. Francis Beady, papírník, už byl po smrti, před týdnem ho pohřbili v nehašeném vápně, ale manželka Margaret smutek s železnou vůlí ignorovala. Včera byla sice málomluvná a hubatá, ale byla odhodlaná udržet nemocnou tchyni při životě. A co víc, její dítě a kojenec byli stále zdraví. Nechal Margaret Beadyové tinkturu z vrbové kůry proti horečce a instrukce, aby sehnala pomoc s péčí o tchyni, i když věděli, že nikdo nepřijde. "Pokusím se, doktore," řekla Margaret a lžičkou nalila vodu mezi suché rty své tchyně, zatímco malá holčička - bylo jí pouhých osm nebo devět let - si hopsala s dítětem na klíně. Zdálo se, že se stará žena obrací v sloup. Ano, očekával, že v domě Beadyových dojde ke zlepšení. Obchod byl přirozeně zavřený, a tak hlasitě zaklepal na dveře. Nikdo se neozval. Zkontroloval hodinky. Paní Beadyová věděla, že ho má očekávat. "Paní Beadyová!" Stále žádný zvuk. Znepokojeně zabrnkal na kliku. Ta se mu pod rukou pohnula. Odemkla se. Horác se zamračil. Nebylo to jako u paní Beadyové, ale nebezpečí vniknutí bylo malé. Všichni sousedé o jejich trápení věděli. Croft vstoupil dovnitř, kolem matně osvětlených polic se sešity a papíry. Za pouhý týden získaly pulty vrstvu prachu. Byl to malý krámek, ale Beadyovi si vydělávali lépe než Jemmy Watt. Ne že by peníze choleru odradily nebo ji učinily méně smrtící. Vydal se po schodech do rodinných pokojů ve druhém patře. "Paní Beadyová?" Bylo příliš ticho a na schodišti se vznášel prozrazený zápach. Smířený s tím, co najde, vešel Croft dovnitř a překročil kostky hraček pohozené na podlaze. V ložnici našel tchýnino zchátralé tělo, ale paní Beadyová byla tehdy natolik v pořádku, že ji přikryla prostěradlem. Paní Beadyová ležela schoulená na podlaze v obývacím pokoji, vlasy měla ještě vlhké a rty popraskané. Dítě leželo vedle ní. Muselo potom zemřít, protože leželo odkryté v kaluži špíny, a Croft věděl, že Margaret není žena, která by nechala své dítě bez péče. Povzdechl si, narovnal se a zatahal za kabát. Co se týče staršího dítěte... Croft se rozhlédl. Neviděl ji. "Slečno Beadyová?" Nevěděl, jak se dívka jmenuje. "Slečno Beady!" Spíš cítil než slyšel slabé vydechnutí. Stála za ním, schoulená hluboko v ošuntělém křesle. Odklopil jí bradu - byla stále živá, její kůže horká, oči rozostřené. Natáhl ruku, aby jí změřil tep, a zamračil se, když počítal pomalé, teskné údery, zaznamenal chvění v prstech. V druhé ruce, přitisknuté k břichu, svírala naběračku. Umyvadlo vedle ní bylo prázdné. Její rty se pohybovaly, a přestože nevydala žádný zvuk, téměř slyšel praskání její odlupující se kůže. Voda, zaúpěla. V místnosti žádná nebyla. "Hned jsem zpátky," řekl a šel najít kuchyň. Voda tam nebyla, ale v konvičce na stole byl centimetr studeného nápoje, který byl na dně kalný. To by stačilo. Zkusil jí ho kápnout na rty, ale tekutina se odkutálela dřív, než ji stačila zachytit. Nedočkavě ji teď nasál kapesníkem. Když jí položil mokrou látku na ústa, sála. Její prsty, už tak kostrbatě tenké - cholera byla děsivě agresivní - se zvedly, aby sevřely látku. Nechal ji, aby si s ním dala práci, a pak ho musel odtrhnout, aby se znovu namočil. Její stisk byl silnější, než čekal, ale varoval se před nadějí. Bylo snadné, až depresivně snadné, představit si, že pacienti vypadají lépe. Nemyslel si snad, že se z toho stará žena dostane? Tohle dítě vypadalo křehce jako pampeliškový chmýří. Nemohla tu zůstat sama. Musí se vykoupat a obléknout do čistých šatů. Někdo jí musí namočit kapesník a se vší pravděpodobností hlídat, dokud to nevzdá a nezemře. Ach. Byly tam závěsy. Dost dobré a pravděpodobně nejčistší prádlo v domě. Croft oběma rukama uchopil ušpiněnou noční košili dítěte a roztrhl ji vpředu. Ucukla, ale jestli ji vyrušily jeho ruce, nebo hluk, nedokázal říct. Byla příliš modrá, příliš hubená. Úspornými, efektivními pohyby chirurga z bojiště odlepil špinavé šaty a zatáhl za závěsy. Tyč se zlomila, kruhy se roztrhly a ve víru prachu a omítky se zřítily na podlahu, když do místnosti proniklo sluneční světlo. Stiskl oči a rozkašlal se. Dívka vydala zvuk. Naklonil se blíž a zaznamenal mihotání jejích prázdných očí, chvění jejích rtů.
Prolog (2)
"Ticho. Postaráme se o tebe. Tyhle závěsy budou stačit." Zvedl ji a zahalil do metrů pevné látky. I přes zabalení si nepřipadala těžší než border kolie dobré velikosti. Croft byl statný a zvyklý tahat s sebou mrtvou váhu, ale látka navíc představovala nebezpečí a zamotávala mu ruce. Obtočil ji kolem jejích ochablých nohou a snesl ji po schodech dolů. Cestou ven ho nikdo nezastavil, ale přiměl se zaklepat na sousedovy dveře. "Musíte poslat pro někoho, kdo odnese těla," řekl unaveně vyhlížející ženě, která podezřívavě nakukovala kukátkem. Zamrkala. Croft odolal nutkání ji odpálkovat. Ta hloupá žena musela vědět, že Beadyovi jsou nemocní, ale nehnula se ani o píď, aby jim pomohla. "A tenhle?" zeptala se. "Tu si vezmu." Žena se nehádala, slepá nebo lhostejná k jeho pohrdání. Na ulici se oči, které našly jeho a jeho břemeno, odvrátily. Než došel domů, těžce dýchal a nedokázal si poradit s klíčem. Musel zaklepat a počkat na hospodyni. "Co je to?" dožadovala se. "Mrtvoly se nesmí nosit předními dveřmi." "Cože?" zeptala se. Pravidelné dodávky mu chodily vždycky v noci, zadem, protože chlubit se tím, že kupuje kradená těla, byl dobrý způsob, jak si nechat rozbít okna. "Tenhle je živý. Blokujete mi cestu, paní Phippsová." Tvář jí zbělela. "Nemůžete sem přivést choleru!" Ale ustoupila stranou. Croft vypochodoval nahoru, paní Phippsová se za ním rozčilovala. "Je nemocná! Co s ní mám dělat?" "Přineste jí trochu vody. Ne, sladký čaj. Zkusíme to. A přines jí něco na sebe. Jedna z mých košil bude stačit. Budu potřebovat tvou pomoc, abych ji vykoupal." Žádná odpověď. Ohlédl se a upřel na svou hospodyni přísný pohled. "Všichni z její rodiny jsou mrtví." Paní Phippsová si podrážděně povzdechla. "A ty si myslíš, že ji můžeš zachránit." Horác zvedl jednu stranu úst. S dívkou v náručí nebylo možné pokrčit rameny. "Nejspíš ne. Ale pokusím se." Když došel do dalšího patra, zavolala za ním. "Ne do modrého pokoje pro hosty! To jsou nejlepší povlečení!" * * * Na rozdíl od svého zaměstnavatele byla paní Phippsová věřící. Když přišla s houbou a umyvadlem s vodou, zapomněla na svou touhu chránit nejlepší domácí prádlo. "Bůh na nebesích," zamumlala. Dívčina pleť byla téměř průhledná, oči zapadlé v důlcích švestkově tmavých modřin. Tmavě blond vlasy se jí rozlévaly ve spletité hmotě na povlaku na polštář. "Nesnaž se mluvit." Paní Phippsová postoupila s mokrou houbou. "Šetři si síly, dítě." Dívka se nejprve zlepšila, pak několik dní slábla, až byla hubená jako vaječná skořápka. Čaj a vývar, který do ní tak pracně lžičkou vpravovali, jí prošel, aniž by změnil barvu. Když zešedivěla jako popel a byla suchá jako papír, doktor Croft si třel bradu a paní Phippsová si šla nepozorovaně do spíže promnout ruce. Pak nastavila čelist a vypochodovala zpátky nahoru, aby si dala dávku, obklad a koupel, odhodlaná jako každý voják, který čelí beznadějné bitvě. Když horečka ustoupila a na dívku padl přirozený spánek, paní Phippsová se rozplakala. Za to si vysloužila od doktora káravý pohled. "Nebuďte sentimentální," řekl. Dokončil měření tepu dítěte a odešel do křesla u okna, aby si zapsal poznámky. Příliš pozdě. Paní Phippsové bylo přes čtyřicet a neměla manžela. "Pan Phipps" byl nutný výmysl kvůli jejímu povýšení před dvaceti lety ze služky v patře na hospodyni. Pro paní Phippsovou už tichá dívka, která se vrtí ve spánku, nebyla pacientkou. Byla zázrakem, dítětem, které přinesla řeka ve spěšném košíku. A paní Phippsová ani neznala křestní jméno dítěte. Jakmile se malá vzpamatovala, hospodyně mezi lžícemi vývaru nadhodila téma. "Teď, když se uzdravuješ, bych ti ráda říkala jinak než slečno Beadyová," řekla a sledovala, jak se děvčátku zvedá hrdlo. "Dobře. Spolkni to. Vezměte si další lžíci." Měkkým ubrouskem umazala kapku vývaru. "Jak ti říkali rodiče?" Dítě zamrkalo, ale osamělá slza unikla a zanechala za sebou třpytivou stříbrnou stopu jako slimáci, kteří tolik škodí růžovým keřům, jež paní Phippsová živila na záhonu za domem. "Jsou pryč?" Její tmavé oči pátraly po stínech v místnosti. Paní Phippsová přikývla, neschopná slova. "Všichni? Petr?" "Všichni kromě tebe." Paní Phippsová, přemožená svým selháním ve slovech, přitiskla dítě k sobě a překvapilo ji, když se k ní přitiskly drobné prstíky. Dítě zavřelo oči proti bolesti a zašeptalo: "Jmenuji se Eleanor." "To je hezké jméno." Paní Phippsová pohladila dívčinu ruku, překvapená, že to gesto přišlo bez přemýšlení. Neměla s dětmi žádné zkušenosti. "Říkali mi Nora." "A já taky. Už jen dvě lžičky." Když odložila prázdný hrnek, paní Phippsová uhladila Noře vlasy, pak si to rozmyslela a šla pro hřeben. Rozčesala rozcuchané prameny a chtěla je svázat stuhou, ale Nora spala. * * * Když byla Nora poprvé natolik zdravá, že mohla opustit postel a jíst kaši v křesle u krbu, zavřela paní Phippsová dveře Nořiny ložnice, sešla po špičkách dolů a postavila se doktorovi do jeho pracovny. Ujistila se, že i jeho dveře jsou zavřené. "Co?" Doktor Croft vzhlédl. "Pořád se mi daří lépe." "Dobře, dobře." Podíval se na svůj zápisník, ale paní Phippsová tento signál k rozloučení ignorovala. "Pane? Ráda bych věděla, co máte v úmyslu s Norou." "S kým?" Zmateně vzhlédl. Paní Phippsová měla svého zaměstnavatele ráda a vážila si ho. Obvykle. "Slečna Eleanor Beadyová, dívka, kterou jste mi přivedl domů, abych ji vytáhl z hrobu." "Předpokládám, že budeme muset zjistit, jestli má nějakou rodinu." Paní Phippsová se už poptala a zjistila, že žádnou nemá. Držela ruce úhledně složené (i když se jí chřípí rozšiřovalo) a vysvětlila to doktorovi. "Možná, že farnost..." Zachytil její přísný pohled a myšlenku přerušil. "Předpokládám, že bych pro ni mohl najít nějakou školu." "Ona není ryba. Nemůžeš ji hodit zpátky." Ještě nikdy předtím na něj nepoužila tak ostrý hlas. "Chci si ji nechat." "Kde?" "V modrém pokoji, samozřejmě. Nehodlám ji přece skladovat někde ve skříni." "Ale proč?" Otázka ostrá jako skalpel ji zmátla. Nedokázala to vysvětlit. Paní Phippsová věděla jen to, že dívku potřebuje, že by plakala celé dny, kdyby ji ztratila. Neschopna slova sevřela rty a doktor Croft, který pravidelně musel zachytit, co lidé bezmocně říkají, najednou pochopil, že jde o citovou záležitost. Nerad si svou hospodyni zbytečně znepřátelil. Byla to jediná žena v Anglii, která tolerovala prášení kolem rozřezaných částí těla. Jednou přikývl a vrátil se ke svému psaní. "To je jedno. Výborný nápad. Mohl bych si tu dívku nechat. Za rok nebo dva, až se do Londýna vrátí cholera, můžu pozorovat, jestli získala nějakou imunitu." Paní Phippsová oněměla, ale rozhodla se jeho bezcitná slova přehlédnout. Měla vyhráno.
Kapitola 1 (1)
======================== Kapitola 1 ======================== O třináct let později. 1845. Nora si z vlhkého čela odhrnula neposlušnou kadeř. Ranní mlha na Temži se odmítala zvednout a sbírala letní horko jako mokrý hadr rozprostřený nad městem. V ulicích se držely páchnoucí pachy, které se vtíraly do domu. Dokonce i Nořin tolerantní nos se svraštil. Přitiskla si na obličej voňavý kapesník a spěchala otevřít vchodové dveře. Další kandidát. Potřebovali nového halapartníka, někoho se vzácnými a drahými vlastnostmi: Domácnost doktora Crofta potřebovala tiché a diskrétní služebnictvo. Dosavadní Nořiny pohovory byly neúspěšné. Se zuby na krajíčku zakopla o pomačkaný koberec v hale a tiše zaklela, napůl kvůli koberci a napůl kvůli chlapci, který neumí používat zadní vchod. S otráveným zamračením trhla dveřmi. "Čekala jsem tě vzadu," oznámila. "Prosím?" Nořiny oči se přizpůsobily ostrému venkovnímu světlu. Ale ne. Určitě ne halapartník. Byl to muž, vysoký, s úhledným plnovousem, který nedokázal zakrýt jeho mládí. V rukou nesl drahý bobří klobouk. Nora si oprášila ruce o pomačkanou sukni a upravila tvář do rozcuchaného úsměvu. "Strašně se omlouvám. Mohu vám nějak pomoci?" Zaváhal. "Měl jsem jít dozadu? Tam se nachází klinika?" Aha. Nový pacient, podle vzhledu z Mayfairu. Nora se začervenala a přemýšlela, proč přišel sem, místo aby poslal pro doktora Crofta. Možná trpěl nějakou soukromou stížností, takovou tou nemocí, která se objevuje v bujarých klubech a u svobodných žen. Tenhle byl dost pohledný na to, aby se do takových potíží dostal. Lidé jezdili dál, aby takové věci před svými sousedy utajili. Nebo manželky. Nora si odkašlala. "Moc se omlouvám. Obávám se, že doktor Croft musel odejít. Potřebovali ho v nemocnici, aby zastoupil přednášku jiného lékaře. Kdybyste přišla za hodinu... Nebo byste mohla přijít a počkat." Prosím, ať nechodí dovnitř a nečeká. Dnes ráno byla příliš zaneprázdněná rozhovory, než aby prozkoumala stav salonu. "Rád počkám. Možná bych si mohl prohlédnout ordinace?" Nora zamrkala. Urazila ho snad? Poté, co vážil cestu až na Great Queen Street, považoval snad jejich kliniku za podřadnou? Pravda, čtvrť byla zašlá a dům ošuntělý, ale klinika byla světlá a nedotčená. "Nebo jestli je můj pokoj připravený, mohl bych si vybalit kufry," řekl. "Tašky?" Teprve v tu chvíli si Nora všimla zavazadel, která ležela vedle něj na zápraží. Měl v úmyslu zůstat? Na ten den nebyly naplánované žádné operace, ale to neznamenalo, že doktor Croft něco neslíbil a nezapomněl o tom Noru informovat. "Obávám se, že jsem se nechala nachytat," přiznala Nora. "Nevěděla jsem, že doktor Croft očekává pacienta na jednu noc, ale ráda mu připravím pokoj." "Omlouvám se," odpověděl muž a vůbec to neznělo omluvně. "Myslím, že jsme se spletli. Dovolte mi, abych vás řádně představil. Jsem doktor Daniel Gibson, nový podchirurg." "Ano," řekl jsem. Ústa se jí otevřela. "Zástupce chirurga čeho?" podařilo se jí konečně zeptat. Stáhl nataženou ruku, které si nevšimla. "Tohoto zařízení. Doktor Croft mě najal. Jistě o mně mluvil..." Hlas doktora Gibsona se zadrhl, když si prohlédl její šokovaný obličej. Nastal den - horký a monotónní a jako každé jiné ráno, až na to, že dnes se ocitla tváří v tvář svému vlastnímu nástupci. Usmál se. Snažil se ji okouzlit? Využil jejího překvapení, sebral zavazadla a vyšel na chodbu. Jeho boty se po plavbě jejich rušnou ulicí neskutečně leskly, jako by na nich odmítal ulpět prach. Paní Phippsová se objevila Noře u lokte. Dobře. Spojenec. "Je tu nějaký problém?" "Tenhle muž tvrdí, že si ho najal doktor, aby dělal podchirurga. Tady!" "Nikdy!" Paní Phippsová se nafoukla a pokrčila drobná ramena. Byla sotva vysoká jako silniční poník a volná jako tyče, ke kterým je přivazovali, ale vysoký muž pod jejím pohledem nepříjemně polkl. "Naučíme se někdy nebýt v šoku?" zeptala se a obrátila oči v sloup. "Dobře, přiznávám, že jsem." Nora založila ruce a postavila se před muže, aby zabránila dalšímu vniknutí. "Doktor Croft si tě nemohl najmout. Ne bez konzultace se mnou - tedy se zbytkem domácnosti. To není možné. Mezitím..." "Mezitím by mi snad někdo mohl vzít kabát? Dnes je nepřirozeně teplo." Odložil obě tašky a dal se do rozepínání velkého kabátu. Nora se začala hádat, ale paní Phippsová se na něj přísně podívala. "Doktor Croft vám to určitě vysvětlí," pošeptala Noře. "Jak jste říkal, že se jmenujete, pane...?" zeptala se. "Doktor Gibson. Daniel Gibson." Naklonil hlavu. "Děkuji vám za vstřícnost," řekl. Paní Phippsová mu úsměv oplatila a nabídla: "Kuchařka vám udělá sendvič, když jste vážil takovou cestu." "To by bylo milé. Možná až po prohlídce kliniky." "Jistě," řekla paní Phippsová. Vedla ho chodbou a nechala Noru opuštěnou se zavazadly ve vstupní hale. Ta nepoddajná kadeř, která vycítila Nořinu prohru, se uvolnila a přistála uprostřed jejího čela. Odstrčila ji a spěchala za nimi. Zahnula za roh a málem se s mužem srazila. Zastavil se, aby se zamračil na obzvlášť přehnaný obraz lodi zmítané bouří, který bohužel visel šikmo. Natáhl ruku, opravil ho a podíval se na ni. Nora potlačila zavrčení, bolestně si uvědomovala opotřebovaný koberec v chodbě, své služební šaty, střet ošuntělé vznešenosti a účelnosti zařízení. Gibson (nechtěla ho považovat za doktora, dokud neprokáže své schopnosti) sem nepatřil. Jeho bezvadné chování a mayfairské způsoby byly pro Noru stejně otřelé jako písek na jazyku. Možná kdyby si dům poctivě prohlédl, rozhodl by se tu nezůstávat. Nora zrychlila krok a držela s ním krok, když spěchal za paní Phippsovou na kliniku.
Kapitola 1 (2)
* * * To bylo velmi nepříjemné. Daniel se zamračil a proklínal Croftovu roztržitost. Možná, že přijít sem byla chyba. Jeho rodina si to určitě myslela, ale on na tom trval. Měl štěstí, říkal jim, že má tuhle šanci studovat u tak uznávaného chirurga, jako je doktor Croft. Samozřejmě nikdo z nich - otec, matka, Lillian, Mae - nechápal, proč vůbec chce studovat chirurgii. Snažil se jim to vysvětlit: chirurgie je předvoj vědeckých objevů, výzva, zkouška jeho odvahy, soubor dovedností, které zachraňují životy. Matka se při představě slávy a úspěchu obměkčila, ale tato roztržka kvůli jeho příchodu přiměla Daniela pochybovat o moudrosti jeho volby. Chirurgie? Proč vskutku? Hospodyně vypadala jako pravý martýrium, kráčela před ním a sukně jí vlály s téměř matematickou přesností. A co se týče té druhé... Byla podrážděná, nevýrazná a zjevně se nehodila do role manželky chirurga. Není divu, že se o ní Croft nikdy nezmínil. Pokud se s ní doma vypořádával, možná to vysvětlovalo jeho roztržité mručení a dlouhé hodiny u pitevního stolu. Mladá žena byla pro zchátralého muže středního věku skvělým úlovkem, ale Croft za ni draze platil. Alespoň si s ní nemusel dělat starosti. Vydržet nějakou ženskou nevychovanost - a výstřednost, pomyslel si Daniel, když zahlédl svazek bankovek zatížený obrovskou lebkou - byla malá cena. Horace Croft byl vynikající chirurg. Jeho přednášky v Nemocnici svatého Bartoloměje byly vždycky neskutečně přeplněné a na svou soukromou kliniku si už léta nevzal žádného asistenta. Spousta mužů Danielovi toto postavení záviděla. Musel prostě jen trpělivě snášet Croftovu roztržitost a snažit se živit příznivější dojem u žen v domě. Nebyla to jejich chyba, že nevěděly, že ho mají očekávat. "Omlouvám se, že můj příjezd způsobil tolik nepříjemností. Náhlý host je docela překvapení." Hospodyně si povzdechla. "Po téměř dvaceti letech u doktora jsem na překvapení zvyklá." Ústa se jí zavřela jako krabička od doutníků na pevných pantech. Mladá dáma, která kráčela vedle něj, neřekla nic. Nemuseli ho mít rádi všichni najednou. Pokud mu trvalo nějakou dobu, než si získal jejich přízeň, budiž. Alespoň že hospodyně vzala jeho omluvu na vědomí. Ať si lidé říkali, co chtěli, ve velkých obydlích byla hospodyně ženou v domě. Jakmile ji získal pevně na svou stranu, pokusil se získat přízeň paní Croftové, ale kdyby to nevyšlo, vždycky tu byla kuchařka. Daniel měl slabost pro karamelové drobnosti. Jména by však byla hezká. Měli svá a on se cítil nesvůj, když nevěděl, jak jim má říkat. Hospodyně se zastavila na konci chodby. "Klinika je tudy." Mladá dáma po jeho boku ztuhla. "My nevíme..." Daniel se ozval, myšlenky na přátelské předehry byly zapomenuty. Bylo načase naléhat - důrazně, ale gentlemansky. "Jsem tu na pozvání doktora Crofta, madam. Nejsem lhář." Muž na něj upřeně hleděl a prakticky ho vyzýval, aby prošel. Hospodyně se ho zastala. "Ukážu mu kliniku." Promluvila k dívce a dívala se kolem něj. "Jestlipak se rozhodnete pro pokoj pro doktora Gibsona?" Jednou prudce přikývla. "Ano, paní Phippsová." Beze slova odešla. Daniel se rozhodl, že s hospodyní bude rozhodně vycházet lépe. "Tudy," pokynula mu starší dáma. Daniel držel krok vedle ní. "Doufám, že paní Croftová přehlédne náš rozpačitý začátek." "Koho?" zeptala se ostře a její naléhavé kroky ztratily svůj pevný rytmus. "Ta dáma, paní Croftová." Nejspíš jí nebylo ani den přes dvacet, což ji řadilo o třicet let za jejího manžela. Měla krásnou pleť, zcela nepoznamenanou neštovicemi. Jistě by patřila k těm očkovaným. Doktor Croft byl otevřeným zastáncem tohoto zákroku. "Žádná paní Croftová neexistuje." Neochotný úsměv prořízl vrásky na hospodyňčiných tvářích. "Ledaže by dnes ráno šel a popadl manželku, stejně jako vás. Člověk nikdy neví." Daniel se zamračil a odmlčel se, aby si tuto novou hádanku proklepnul. "Ale ta dáma u dveří? Odpusťte mi. Myslel jsem, že je to doktorova žena. Řekl mi výslovně, že nemá děti." "Ani on ne." Hospodyni docházela trpělivost. Odfrkla si, jako by chtěla říct, že cizinec, který se objeví z londýnských ulic a oznámí, že bude bydlet v jejím domě, se dá skoro tolerovat, ale vlezlý muž je nesnesitelný. "Setkala jste se s jeho schovankou, slečnou Eleonorou Beadyovou. Vede domov a pomáhá řídit kliniku. Doktor se o ní sice nezmínil, ale doporučuji vám, abyste jí projevil co největší úctu." Přísný stisk jejích rtů dával najevo, že jde o mnohem víc než jen o návrh. Přemýšlel, jestli je ta hezká svěřenkyně nemanželské dítě, nebo sirotek po příbuzných. "Samozřejmě. Omlouvám se." Daniel počítal, kolikrát se za posledních pět minut omluvil, a nezajímalo ho, kolik to je. Zvlášť když jeho jediným prohřeškem bylo, že dorazil ve stanovený čas, dobře naladěný a dochvilný. Hospodyně ho zavedla dolů do místnosti obložené knihovnami a označenými zásuvkami a také otlučeným psacím stolem. "Tady konzultuje lékař. Má chirurgický sál tam, kde bývalo atrium. Nejlepší světlo." Švihla hlavou ke dveřím. "Až se rozšíří, plánuje z haly pro služebnictvo udělat další rekonvalescentní pokoje, což člověka nutí přemýšlet, kde bude služebnictvo jíst." Daniel přikývl, jako by ho to nesmírně zajímalo, ačkoli ho nic takového nezajímalo. Přemýšlel, jak doktor Croft zabrání zvědavým divákům, aby v proskleném atriu spatřili krvavé operace. V létě se tam jistě musí vařit a v nemocnici svatého Bartoloměje Croft vždycky prosazoval, aby pacienti zůstávali v chladu. Hospodyně pokračovala a zahřívala se na téma svých domácích potíží. "Samozřejmě tu bydlíme jen já a Cook a oba máme pokoje nahoře. Ostatní služebnictvo bydlí venku a chodí sem přes den. Je to zvláštní, ale je to tak." Sevřela ruce v uzel a odvážila se mu oponovat.
Kapitola 1 (3)
"Jsem si jistý, že to zvládáte skvěle." Dokud byla ráno silná káva a spousta pacientů, na které si mohla stěžovat, nenašla u něj žádné stížnosti. "Kde bude doktor očekávat, že zůstanu?" Povzdechla si a promnula si čelo. "Ještě si nejsem jistá. Na jeho straně domu máme několik prázdných pokojů, i když je to neradostná vyhlídka, protože jsou plné jeho exemplářů. Třetí patro je hezčí, ale nemůžu tě mít poblíž mých nebo Eleanořiných pokojů." "To určitě ne," souhlasil rychle. Při pomyšlení, že by cestou do koupelny narazil na hospodyni v županu, se vnitřně zachvěl. Ovčáčkovsky se usmál. "Obávám se, že jsem nezachytil vaše jméno." "Milostivě. Na co myslím? Jsem paní Phippsová, hospodyně, a navzdory tomu, co jste viděl, jsem na rozruch obecně zvyklá." Oči se jí zúžily. "I když doufám, že jste méně zapomnětlivý než doktor Croft. Jeden z něj stačí. A já nemám ráda pány, kteří nechávají kousky ležet ladem." "Strávil jsem léta na lékařské fakultě bez komorníka. Jsem zvyklý po sobě uklízet," ujistil ji Daniel. Chvíli na něj zírala a pak se rozesmála. "Panebože, doktore, nemyslela jsem na punčochy nebo kravaty. Měla jsem na mysli kosti a tak. Zrovna včera odpoledne jsem našla kapesník omotaný kolem useknutého palce. Doktor Croft ho zapomněl uklidit." "To je hrozné," zamumlal. "Snažím se, aby moji pacienti zůstali všichni celí." Souhlasně přikývla. "No, to je něco. Tudy, doktore. Jsem si jistá, že se budete chtít podívat na operační sál." Vedla ho nahoru po půl tuctu schodů. Byly novější než zbytek domu a ústily do černé jeskyně. "Dejte mi chvilku s okenními žaluziemi," řekla. Slyšel, jak s něčím šmátrá, a pak zamrkal, zasažen plným proudem slunečního světla. "Pomůžu ti." Daniel přešel místnost a sáhl po další šňůře. Zatáhl za ni, zvedl stínítko, co to šlo, a zdvojnásobil světlo v prosklené místnosti. Obtočil šňůru kolem úchytu, aby stínidlo zůstalo nahoře, a ustoupil. Dům je sice ošuntělý, pomyslel si, ale operace je neuvěřitelná. Kamenné stěny sahaly jen do výšky pasu, zbývající stěny a celý strop vyplňovaly skleněné tabule. Teď je zakrývala řada tlustých okenních žaluzií, kromě dvou panelů, které zvedli, a světlo jen z tohoto segmentu vyplňovalo celou místnost. "Ty žaluzie jsou trochu těžkopádné," řekla mu paní Phippsová po lokti. "Ne, jsou dokonalé," řekl Daniel. Zvenku byly tmavé a tlusté, když byly spuštěné, chránily místnost před slunečním žárem. Břidlicová podlaha udržovala v místnosti příjemný chládek. V noci nebo v horkých dnech se staženými stínidly se od bílého plátěného obložení odráželo a zesilovalo jakékoliv světlo lampy uvnitř. Vydrhnuté desky stolů zářily běleji než posvěcená prkna námořní fregaty a na skříňkách lemujících dvě stěny stála v úhledné řadě vzhůru nohama lesklá umyvadla, aby uschla. Pod vrstvou vybělených lněných ručníků čekal podnos s nástroji. Pod vůní louhu ucítil pach krve, ale natolik slabý, že si nemohl být jistý. Po prachu, natož po skvrnách nebylo ani památky. Podél jedné z prázdných stěn stála čtyři vysoká zrcadla v dřevěných rámech a na kovových podpěrách opásaných střechou visel systém kladek - pro lampy? Nebo na trakci? A tam, vedle dveří... "Proč je tam stojan?" Daniel se zeptal. Paní Phippsová si odkašlala. "Někdy si doktor Croft pozve umělce, aby nakreslil různé exempláře." "Samozřejmě." Daniel si to měl uvědomit. Doktor Croft byl známý kvalitou ilustrací, které tak často doprovázely jeho zprávy. "Těším se na setkání s tím chlapíkem." "Měli bychom se postarat o to, abyste dostal ten sendvič," řekla paní Phippsová. "Samozřejmě." Ze zdvořilosti souhlasil a říkal si, že bude mít brzy příležitost prohlédnout si tento zázrak ordinace, zkontrolovat obsah mnoha vybavených zásuvek a poznat fungování kladek na stropě. "Tahle místnost je zařízená báječně. Divím se, že nenabízí ukázky..." "Občas jich pár pustí dovnitř, ale na to jsou nemocniční sály lépe vybavené," řekla rychle paní Phippsová. "Tenhle prostor je příliš malý." Nebyl velký, ale Daniel znal mnoho mužů, kteří by byli ochotni stát rameno vedle ramene a hruď za zády, aby viděli, jak doktor Croft v tomto prostředí pracuje. Nebyl však natolik pošetilý, aby paní Phippsové odporoval, a pokorně ji následoval zpět do domu, po schodech nahoru a do předsíně. "Ne, nedělejte si starosti se svými případy," řekla mu. "Dám je přinést nahoru, jakmile bude pokoj připravený. Můžete počkat v ordinaci doktora Crofta a já vám pošlu podnos. Dám doktorovi vědět, že jste tady, jakmile přijde." "Ano," řekl. Pokynula mu, aby vešel do slabě osvětlené místnosti plné tančících prachových smítek a mamutích, ošoupaných židlí. Těžké dveře se za ní zavřely. Daniel si krátil čas prohlížením knih namačkaných na policích a při objevu znetvořeného lidského ucha plovoucího ve skleněné nádobě se zarazil. Na medicíně samozřejmě Daniel viděl mnohem horší věci, ale člověk očekával, že tam uvidí vzorky. Chytře si popotáhl sako a usadil se do křesla doktora Crofta, broukal si, aby zahnal nervozitu a počkal na oběd. Doufal, že mu ta malicherná dívka a plovoucí ucho nezkazily chuť k jídlu. Ještě před deseti minutami měl hlad.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Zůstat neviditelný"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️