Prolog
======================== Prolog ========================------------------------ Saxon ------------------------ Londýn, 1995 Král mnou pohrdal. Nemusel to říkat nahlas. Nemusel se nadechnout ani ke slovu, kdykoli mě táta přivedl do paláce na jeden z jejich rozhovorů. Ale já to věděl. Vždycky se hádali a já jsem vždycky seděl v koutě, měl jsem sevřená kolena a prsty zaryté do stehen. Pod mými botami se donekonečna táhl plyšový červený koberec, který se vinul úzkými chodbami a protínal široká, staletá schodiště, než se dokutálel až k hlavnímu vchodu do paláce svatého Jakuba. Táta a já jsme nikdy nevstupovali předním vchodem. "Jsme výjimeční, m'boy," říkal mi táta stále dokola s rukou zakořeněnou na mém rameni, když mě vedl uličkou, která lemovala Marlborough Road a vedla k našemu "výjimečnému vchodu". Ale my jsme nebyli výjimeční. Byli jsme problém. "Říkal jsem ti, abys ho sem už nevodil," zasyčel král a nepochybně si myslel, že ho neslyším. Slyšel jsem to všechno, každé slovo do mě vrazilo jako náboj z pistole, kterou měl Pa zastrčenou v kalhotách u paty páteře. Myslel si, že jsem si toho nevšiml, ale my všichni jsme si toho všimli. Já, můj starší bratr Guy a můj mladší bratr Damien. Jediný, kdo si ničeho nevšiml, byla máma, ale ta byla nemocná. Pořád nemocná. Stejně jako táta měl vždycky problémy. "On si hledí svého, Vaše královská Výsosti. Je mu osm, je stejně starý jako princezna Margaret." Táta se na mě podíval a jeho zelené oči, odstínem tak strašidelně podobné těm mým, potemněly soucitem. "Nemá žádné přátele. Nikoho kromě svých bratrů, mě a jeho mámy, a tak jsem si říkal, že když jsi mě povolala, mohl by si můj Saxon hrát s tvou dcerou..." Králova pěst udeřila do stolu s hromovým prásknutím! které mi v uších vybuchlo jako exploze. "Zapomínáš na sebe, Jindřichu," král Jan vyprskl s takovým žárem, že mi zpěnil kůži na popel, i když jsem od nich teď seděl tak daleko. "Zapomínáš na své místo." Tátova ramena ztuhla. "Odpusť mi, pane, ale já jsem na nic nezapomněl. Složil jsem přísahu, stejnou přísahu jako můj otec a jeho otec před ním." "To je pravda," řekl jsem. "Přísahu, kterou jsi nedodržel!" Král se odstrčil od stolu, vyskočil na nohy a jako zvíře v kleci se rozběhl po místnosti. Dveře byly pevně zamčené, stěny - jak mi jednou zašeptal Guy - byly zvukotěsné. Kdyby nás král zabil, nikdo by náš křik neslyšel. To mi Guy taky říkal. A tak jsme se s tátou plížili do téhle tajné místnosti jako tuláci a pořád se báli, že nás někdo odhalí, že nás zahlédne. Byly s námi potíže. Říkal to král. Máma to říkala, kdykoli se nemoc zmírnila a její kůže nebyla tak moc žlutá. Kolena se mi klepala o sebe a já se na ten nenápadný zvuk upnula. Ťukání. Ťuk. Ťuk. "Řekni mi, Jindřichu," vyhrkl král, "ty se bojíš, že tvůj zatracený syn nemá žádné kamarády? Moje nejstarší dcera - moje dědička - je mrtvá. Zastřelena během dobročinné akce poté, co tvá rodina složila přísahu, že nás bude chránit." Ťukni si na čelo. "Pane..." Ťuk. "Dva měsíce, Godwine. Před dvěma měsíci jsi mi slíbil, že odhalíš, kdo zavraždil Evangeline. Dva měsíce." Ťukni. Ťuk. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že to ťukání už nepatří mým klepajícím kolenům, ale zvuku bot krále Jana burácejícího po staré dřevěné podlaze. Směrem ke mně. Blížil se ke mně. Strach mi ucpal hrdlo. Problém. My Godwinovi jsme byli vždycky problém. Králova ruka mi obkroužila biceps a vytáhla mě ze židle. Moje boty škrábaly o podlahu, i když jsem prsty chňapl po králově rukávu košile. Ale on byl velký, zatímco já byla malá, temeno mé hlavy sotva zasáhlo jeho bránici, když jsem se postavila na špičky. Pusťte mě. Nech mě jít. Pusťte mě! Ta slova mi uvízla v hrdle a hrozila, že mě zadusí. "Pane Johne," řekl táta a tváře mu zrudly. Pohrával si se zadní stranou košile a já věděl, že si hraje s tou pistolí. Problém. Problém. Problém. "Chápu tvou frustraci," pokračoval, čelist mu pevně stiskla, každé slovo bylo úsečné a přesné. "Máš plné právo být naštvaná. Ale udělal jsem všechno pro to, abych našel vraha princezny Evangeliny. Vypátral jsem podezřelé. Využil jsem všechny možné zdroje, abych toho zatraceného bastarda vypátral. Paul, ostatní muži a já, všichni na tom pracujeme." "Nepracuješ dost tvrdě." Před kamenným krbem mě král násilím strčil do křesla. Nečekaný otřes mě donutil kousnout se do jazyka a já ucítil, jak mi v ústech praskla cévka. Chtělo se mi vykřiknout. Chtěla jsem prosit tátu, aby mě zvedl a odvedl z tohoto místa. Král mě nenáviděl. Když jsem se snažila vyskočit ze židle do bezpečí, zachytil mě ocelový záblesk. Nemilosrdná ruka mě škubla zpátky a pak už nešlo přehlédnout vysoký lesk králových prstenů s drahokamy, které se mu třpytily na prstech. Žlutý topaz jako Saturn. Rudý rubín jako Merkur. Modrý safír jako Země. Moje láska k vesmíru se tváří v tvář hněvu svrchovaného krále jevila jako velmi špatná věc. Špička čepele mě píchla do citlivého masa za pravým uchem a teprve pak jsem prosila, žadonila, modlila se. "Tati," zakňučel jsem při ostrém, zbitém výdechu, "pomoz. Tati, pomoz!" Přistoupil ke mně. V ruce mával pistolí a mířil na krále. Potíže. Problém. Problém. "Pane," vyhrkl Pa a hlas se mu chvěl neznámým napětím strachu, "měl jste dlouhý den. Zatraceně dlouhé dva měsíce. Ale můj chlapec Saxon? Neudělal nic špatného. Budeme pokračovat v pátrání. Nedám pokoj, dokud nenajdeme toho, kdo princeznu zabil. Přísahám na svůj život." Nemohl jsem dýchat. Neviděla jsem nic, jen rudé moře se mi rozlévalo po očích a všechno zkreslovalo. Rudé jako koberec pod mýma nohama. Rudé jako barva králova prstenu. Rudé jako bělmo otcových očí, když se setkal s mým pohledem a já viděla jeho hrůzu. "Polož tu pistoli, Jindřichu," vyštěkl král. "Polož tu pistoli, nebo tě naučím, jak chutná opravdový žal." Zbraň s rachotem dopadla na židli, jak se kolem ní Pa prohnal. "Johne, kurva, poslouchej mě..." Čepel se mi přitiskla na kůži a do hrdla se mi vydral výkřik. "Tvá věrnost," řekl král, "přísahej na život svého syna. Věrnost tvé rodiny jsme měli po celá léta. Dokaž to teď, Godwine. Dokaž to svému synovi, že koruna musí být vždy na prvním místě." Tátovy zarudlé oči se upřely do mých a já viděla, jak se v jeho výrazu formuje omluva, ještě než se mezi námi objevila slova. "Saxone, chlapče," zašeptal, "dívej se na mě dál. Neodvracej pohled." Král se sklonil, aby mi do ucha přerývaně pronesl: "Nikdy nezapomeň, Saxone, kam patří tvá věrnost. Ke králi. Koruně. Přísaha, která se táhne po generace mezi našimi dvěma rody. Neporušíš ji jako tvůj otec a tato chvíle se už nikdy nebude opakovat." Bolest, ostrá a neodbytná, mi zabodla do masa za uchem. Zaryla se do drápů, kroutila se a táhla a rudé moře mě pohltilo, pohltilo mé mrskající se nohy a ohýbající se prsty a ústa, která se rozestoupila k výkřiku, který nikdy nepřišel. Nepřišel ani tehdy, v té tajné místnosti paláce, která neexistovala pro nikoho kromě nás. Nepřišel ani tu noc, kdy mě táta posadil v našem malém starobylém bytě ve Whitechapelu, objal mě rukama a kolébal mým tělem sem a tam, omluvy mu pokrývaly jazyk a zněly tak vzdáleně za řevem v mých uších. A nepřišla ani o pět měsíců později, když byl táta nalezen mrtvý na kraji Marlborough Road, jen pár metrů od paláce svatého Jakuba, s břichem pokrytým rudou krví.
1. Saxon (1)
======================== Saxon ========================------------------------ Londýn, současnost ------------------------ Královna vstoupí do mé hospody, jako by očekávala přepadení. Ne že bych od ženy, kterou chce sesadit z trůnu půlka země, čekal něco jiného. Její stříbřitě blond vlasy se skrývají pod stísněnou černou parukou, která už zažila lepší časy. S široce otevřenýma očima těká pohledem zleva doprava, zprava doleva; nepochybně panikaří, že by někdo mohl přes její chatrný kostým prohlédnout ženu, která ho má na sobě. Je to už pětadvacet let, co jsem ji viděla naposledy, mimo televizní vystoupení a snímky v novinách. Jenže tehdy ještě nebyla královnou. Ještě ne. Jen mladá princezna - princezna, která si nikdy nesměla hrát se syny špiona, bez ohledu na to, že rodina Godwinů byla nedílnou součástí přežití Koruny po více než sto let. Odhodím vlhký hadr na dubový pult baru a přetáhnu si stejně vlhké dlaně přes kalhoty. Rychle spočítám všechny hosty sedící u baru a pak ty, kteří se utábořili v kabinkách, protože vím, že každý člověk tady by ji nejraději viděl mrtvou, než by se mu podařilo ohnout koleno. Královna zachytí můj pohled a v koutku úst se jí objeví úlevný úsměv. Úleva by měla být to poslední, co cítí. Ta zatracená žena vstoupila do příslovečné jámy lvové - a udělala to sama. Žádný bodyguard nesleduje její stín. Žádná zbraň, kterou bych viděl, a v životě jsem odzbrojil dost lidí na to, abych poznal, kdy má někdo u sebe zbraň, ať už civilní, nebo ne. Co to sakra dělá? Pod nosem proklínám její hloupost, že sem přišla. Ne, její zatracenou naivitu. Paruka nebo ne, jestli ji moji zákazníci vyčmuchají, budeme mít na krku výtržnosti. Chtějí ji mrtvou. Chtějí rozvrátit monarchii. A dávno předtím, než jsem se narodil, měla moje rodina za úkol udržet korunu přesně tam, kde byla od jedenáctého století: na vrcholu společenského žebříčku. S rukama založenýma na stehnech se přikrčím pod barem. Řeknu barmanovi Jackovi, ať mě podrží, než se vyčůrám, a pak zamířím ke schodům, které vedou z hospody nahoru do Guyova bytu. Napínám uši a čekám, až se ozvou lehčí ženské kroky, a pak je začnu brát po dvou. První příčka pod královnou Margaret zakňučí a není možné se splést s tichým "Ach, sklapni", které šeptá bůhvíkomu. Prudce se ohlédnu přes rameno, jen abych... Kriste. Chce se snad nechat zabít? A já s ní? Jako by se upravovala před zrcadlem, prudce si upraví paruku dlouhou až k bradě. Pramen blond vlasů jí uniká a lemuje obličej jako bílá vlajka kapitulace a křičí: To jsem já! Vaše královské veličenstvo! Paruka sama o sobě je na hovno, ale to, že si s ní hraje, jí nedělá dobře. I teď ji prsty nervózně poplácává po zádech, aniž by si uvědomila ten kus prozrazující blondýny. Jedinou její záchranou je fakt, že neztrácí čas. Pospíchá po schodech, bradu schovanou dolů, jako by jen to mělo zahnat jakoukoli zvědavost. Neodradí. Kráčí jako královna. Pohybuje se jako královna. A když vysloví moje jméno, dá se říct, že i mluví jako královna. Nóbl. Správně. Můj pravý opak. "Pane Godwine, nebyla jsem si jistá, jestli mě poznáte." Musel bych být idiot, abych nepoznal nejmocnější osobu ve Společenství. Ale ona by musela být idiot, kdyby používala příjmení, které sama koruna vymazala ze všech veřejných dokumentů poté, co byl zavražděn otec - a to v mé vlastní hospodě, nic méně. "Kněz," opravím ho nevrle a oči mi padnou na Guyovy vchodové dveře. Už přes dvacet let jsem neodpovídal na nic jiného. Godwinovi zemřeli spolu s mým otcem. Zemřeli a už se nikdy neobjevili. "Ach, ano. I-" Za mnou se ozve šustění, jako by kontrolovala schodiště, jestli tam nejsou nějací potenciální číhavci. "Pane knězi. Omlouvám se. Nepřemýšlela jsem." Nepřemýšlení ji dostane do stejné situace jako jejího otce: do smrti. Možná je lehkomyslnost rodinná vlastnost, která se dědí z generace na generaci. Už to vidím. Král Jan byl tyranský bastard, který nikdy nemyslel pět kroků dopředu, natož jeden. Sám vrátil tuto zemi o čtyři sta let zpátky. Udržování parlamentu na svém místě nebylo ničím jiným než kouřem a zrcadly - každý si je až příliš dobře vědom toho, kdo tuto zemi řídí, a nejsou to politici, kteří nadále obsazují křesla ve Westminsteru. S takovým otcem... No, není divu, že si jeho vlastní dcera myslela, že přijít do zasrané antiloajalistické hospody je skvělý nápad. Ať žije královna. Strčím klíč do rezavého zámku, otočím klikou a otevřu dveře. Okamžitě se podívám do malého kuchyňského koutu, kde stojí můj starší bratr bez košile a otevírá plechovku fazolí. "Už jsi připravený jít dneska spát?" Guy se ostře vytasí a sotva mi věnuje pohled. Stejně tak královně. Zavřu za ní dveře a otočím zámkem. "Máme společnost." "Víš, co si myslím o lidech." "Tak si opraš své způsoby. Jsem si jistá, že pavučiny by si mohly oddechnout." Guyovy modré oči se konečně zvednou. Přistanou na mně a pak se zaměří na královnu Margaret po mé levici. Neřekne nic, ne na první pohled. Ale jeho oči se zúží a jeho tělo se viditelně napne a pak upustí plechovku na pult a odpluje k nám. Ke královně. "Chlape," zavrčím a můj tón zhoustne varováním. Můj bratr nemá žádné hranice. Ani ke mně, ani k Damienovi, ani k ostatním agentům Holyroodu - ostatním, kteří byli jako my naverbováni, aby sloužili koruně. A už vůbec ne se stovkami lidí, které jsme v průběhu let intrikovali, lhali jim a kradli jim cenné informace. Informace, které se nikdy neměly dostat na vrchol britské moci. Výraz je kamenný, bratr mě ignoruje, jako bych neexistoval. Natáhne ruku, prsty uchopí královninu paruku a strhne jí ji přímo z hlavy.
1. Saxon (2)
"Pane faráři," zasyčí a její vlastní prsty se zvednou nahoru, jako by chtěla chytit falešné vlasy, přestože se o vteřinu opozdí. Guy s ležérní přezíravostí odhodí paruku stranou, kde sklouzne po podlaze a zachytí se pod nohou konferenčního stolku. Teprve pak dramaticky skloní hlavu a hraje si na věčně poslušného sluhu. Do prdele. Královniny blonďaté vlasy jsou rozcuchané, prameny rozhozené sem a tam a trčí vzhůru jako kořist, které se postavilo něco většího a zlejšího. "To... to bylo nepřijatelné. Kdyby můj otec..." "Tvůj otec je mrtvý, princezno." Princezna. Jako by neviděla, jak jejího otce před ní - a celým shromážděním - před pouhými dvěma měsíci brutálně zastřelili. Krev, která jí při následném incidentu potřísnila obličej a oblečení, se od té doby objevuje na všech televizních obrazovkách. Dívám se na ni teď, kriticky si prohlížím její výraz a přemýšlím, kolikrát se už pokusila tu vzpomínku vypreparovat. Představuji si, že jich byly stovky. Nejspíš víc. A teď můj bratr, osel, kterým je od narození, hází kal do už tak zející rány. Odstrčím ho loktem stranou. "Guy tím chtěl říct, že bys tu neměl být, Vaše Veličenstvo." Střelím po bratrovi ostrým pohledem, který se kurva chová, jako by se nechumelilo. Nic v jeho výrazu mi nedává důvod věřit, že jsme na stejné vlně. Frustrovaně vyfouknu dech a vrátím mu záda. "Je to příliš nebezpečné. Měl jsi jít obvyklou cestou. Clarkea jsme k tobě dali z nějakého důvodu." "Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne. Královna Margaret sebou trhne a já málem začnu v duchu odpočítávat nevyhnutelnou hysterii. "Potřebovala jsem sem přijít sama," řekne a její hlas není o nic silnější než závan větru. "Tvůj otec ... Vzpomínám si, že chodíval k svatému Jakubovi vždycky, když bylo třeba projednat něco nepříjemného." Teď je řada na mně, abych zadržel úlek. Ustupuji, abych se od královny vzdálila dřív, než udělám něco politováníhodného. Jako třeba připomenout jí, že je to moje rodina, která byla znovu a znovu obětována pro dobro té její. Obětovaný, rozštípaný a navždy změněný. "Ty dny jsou pryč." Přesunu se k umyvadlu a naliji si z kohoutku sklenici vody. Nepiju ji, ale je lepší se při mluvení soustředit na něco jiného, jinak by slova mohla přestat přicházet. Stejně jako se to stalo, když mě požehnaný král ocejchoval. Ze zvyku mám chuť zvednout prsty ke zdviženému masu za uchem. Sebeovládání však vítězí. Jako vždy. "Provozujeme hospodu, která je všeobecně známá svými politickými sklony. Co myslíš, že by se stalo, kdyby nás někdo přistihl u svatého Jakuba? K čertu, kdyby vás někdo načapal tady?" "Bum," odpoví Guy a palcem nacvakne pojistku falešné prstové pistole, kterou si přiloží ke spánku. Pak položí ruce naplocho na pult, vystrčí bradu dopředu a zadívá se na královnu. "My pro tebe neexistujeme, princezno. Tohle" - zamíchá mezi nimi prstem - "by se nemělo dít. Strávili jsme roky budováním tohoto místa, jeho pověsti... naší pověsti." "Což je co?" zeptá se tiše. "Není to snad jasné?" Guy se k ní nakloní a beze slova ji vybídne, aby udělala totéž - tak, jak jsem ho v minulosti viděla nesčetněkrát, těsně předtím, než popadne muže za límec košile a rozbije mu hlavu o nejbližší rovnou plochu. Ale místo toho, aby provedl ten samý manévr, který mě naučil v létě, kdy mi bylo jedenáct, se jen pomalu a bez humoru usměje. "Chceme vidět, jak se zlomíš." Znovu sebou cukne. Slabá, tak zatraceně slabá. Kdybych se tak zoufale nesnažil, aby se moje země nerozpadla, řekl bych královně přesně to, co si o ní myslím: je bázlivá, na trůn se hodí stejně špatně jako před ní její pomatený otec. On vládl jako diktátor a ona zatím vládne, jako by se bála vlastního stínu. Všem by nám bylo líp, kdyby se dál proháněla po skotském venkově a dělala to, co ksakru dělala posledních dvacet nebo kolik let. S rozloženou monarchií... Ne. Kondenzace na skle mi zvlhčuje dlaň a dělá ji kluzkou jako krev, která mi pokryla zátylek, když mi král Jan vyryl do těla číslo. 502. Pátá generace špiónů v mé rodině pracuje po boku Koruny pod hlavičkou Holyrood, agentury, která byla původně pojmenována podle paláce Holyroodhouse v Edinburghu. Právě tam byl můj pradědeček vyznamenán medailí za statečnost poté, co během druhé búrské války zachránil život princi Robertovi. O více než sto let později jsme tady. Guyovi je 501, Damienovi 503. Ale jenom já mám svůj životní cíl vrytý do kůže, jako bych nebyl nic jiného než dobytek určený k prodeji v aukci. Dokaž svému synovi, že koruna musí být vždy na prvním místě. Těžká lekce, která mi ale dál hučí v žilách jako jed bez protijedu. Vymačkávám slova z hrdla a odmítám se poddat mlčení: "Na rovinu, madam, naši zákazníci by si nepřáli nic jiného, než abyste skončila stejně jako král. Mrtvý. Z cesty. Bezvýznamný problém. Nechte svou mysl, ať si doplní prázdná místa, a pak vymyslí něco desetkrát horšího." Její chrpově modré oči se rozšíří a pak se prudce zúží. "Já... jestli už jste vy dva skončili s přednáškami, přišla jsem sem dneska, protože mám něco, co se nedá předat přes Clarkea. Na to není čas a myslela jsem si..." Rozpačitě zašmátrá v kabelce, prsty se jí viditelně třesou, a mně teď dojde, že zatímco já a moji bratři jsme celý život strávili s královskou rodinou v epicentru našich vesmírů, ona nás sotva zná. Zná naše jména. Zná naši historii - hádám, že přinejmenším od táty - a předpokládám, že zná i základní informace o Holyroodu: některé z ostatních agentů, dokonce i naši centrální polohu. Ale kromě toho... my Godwinovi jsme pro ni úplně cizí.
1. Saxon (3)
Naše naděje, naše sny jsou jen zrnkem prachu na jejím pozlaceném radaru. S tichým zaklením pod nosem vytáhne mobilní telefon umazaný od špíny. "Tohle jsem našla v zahradách, když jsem se před dvěma dny ráno procházela. Stejné ráno, kdy... kdy..." Vyměním si pohled s Guyem, který si drhne rukou ústa. "Chytili je," vypraví ze sebe tvrdým a nelítostným hlasem. "Clarke ti řekl, že jsme měli podezření, že s nimi něco není v pořádku, a..." "Neposlouchal jsem!" Královna se otočí a volnou ruku sevře v pěst u boku. Její pečetní prsten se ve světle zaleskne. Rubínově červený, z ruky jejího otce, který si dobře pamatuji. "Můžete to říct, pane knězi. Pokračujte. Neposlechla jsem vaši radu, abych se sama nepotulovala po pozemcích, dokud si jimi nebudete jistý. Jediný blázen, který tu stojí, jsem já." Telefon hodí na pult, kde se rozletí o zeď. "Byli to teprve teenageři a já jsem nedokázala" - přitiskne si ruku na ústa a klouby jí zbělají napětím - "nedokázala jsem se přimět, abych opravdu uvěřila, že je poslali, aby mě zabili. Že nejsou nic víc než stabilní ruce. Měla jsem je poslechnout. Měla jsem poslechnout." Měkké. Nejde o to, že by byla slabá, jde o to, že královna Margaret nemá srdce - železnou páteř - na to, aby udělala to, co je třeba v dnešní bouřlivé atmosféře udělat. Poté, co posledních pětadvacet let trpěla za vlády krále Jana, se parlament od atentátu na jejího otce před dvěma měsíci stal ekvivalentem brutálního rvačkového zápasu. A stejně jako její zuřiví příznivci jsou i miliony těch, kteří by rádi viděli, jak jí strhávají korunu z hlavy a trhají klenoty z prstů. "Za to může král," říká teď Guy s pohledem upřeným na královninu tvář, "ne ty. Po vraždě tvé sestry vládl se strachem. Každý, kdo se mu postavil na odpor, šel rovnou do vězeňské cely - za předpokladu, že nezmizel úplně. Vy to víte, madam. Vidíte průzkumy veřejného mínění. Vidíte, co se každý večer objevuje ve zprávách. Neříkejte mi, že ne." Na okamžik se odmlčí a prsty se jí zkroutí před očima. "Všechno, pane faráři." V čelisti jí ožije tik. "Vidím to všechno." Bratr tluče palcem do pultu v rychlém tempu. "Lidem se nelíbí, jakou moc má tvoje rodina pořád ještě v rukou, zvlášť po tom všem, co se stalo. Když tvůj otec odešel, chtějí po tobě totéž. To není žádné tajemství." Zvedne pohled ke stropu a ztěžka polkne. "Tak mi řekni, co mám dělat." "Vrať se do svého paláce." "Mobil..." "Postaráme se o to," řeknu. Postaráme se o ten problém stejně, jako jsme se postarali o všechno ostatní: tím, že se opřeme do hospody. Bylo to rozhodnutí Holyroodu, aby ji takzvaní bratři Priestové před deseti lety otevřeli. Mělo to smysl. Na papíře Guy, Damien a já neexistujeme. Výhoda, chcete-li, za to, že jste se narodili do rodiny, jejíž jedinou povinností je udržet královskou rodinu v rozkvětu pro další generaci. Zatímco ostatní členové Holyroodu kdysi žili, než byli naverbováni, já a moji bratři jsme znali jen tohle. Přežití. Podvod. Zodpovědnost. Zvon a ruka je vyvrcholením toho všeho - útočištěm pro ty, kdo mají rebelské sklony a hledají Británii bez lordů, dam a okázalosti královské rodiny. Nepřítomně si sáhnu na jizvu, kterou si schovávám za vlasy. Polštářky prstů sleduji zjizvené tělo. I když bych královně nejraději řekla, ať jde do háje - stejně jako jsem to chtěla říct jejímu otci -, nikdy to neudělám. Loajalita k mým bratrům, pokrevně spjatým i nespjatým, mě drží ve vězení, v němž jsem po generace. Svět považuje kněze za zrádce, za spodinu země. Loajalisté nás tak vidí, připomenu si, když se otočím ke královně zády a seberu telefon z pultu. Pro ty, kdo jsou věrní Koruně, jsme radikální antiloajalisté, ale pro ostatní... jsme bezúhonní hrdinové. I když je to jen fasáda složená ze samých lží.
2. Isla (1)
2 ======================== Isla ======================== Jsem v prdeli. Nebo ještě lépe, jsem zoufalá. Zoufalá ze života, ve kterém nepočítám každou libru v peněžence, neustále se bojím, že v bytě, který sdílím se svými dvěma mladšími sourozenci, zhasnou světla. Před pěti lety jsem byla připravená odstěhovat se do Států. Za oceánem mě lákala nová luxusní práce a pak tu byl Stephen, můj snoubenec, který, i když mi zrovna nerozbušil srdce, byl dokonalým doplňkem k životu, který jsem si vytvořila. Pak začaly nepokoje. Ulice Londýna se rozzářily hněvem a nenávistí a moji rodiče - dva lidé středního věku z Yorkshiru, kteří byli ve městě na návštěvě - se ocitli ve špatnou dobu na špatném místě. Byli mrtví dřív, než slunce políbilo obzor na dobré ráno. Do Ameriky jsem se nikdy nedostal. Nikdy jsem nevzal tu nóbl práci. Nikdy jsem se Stephenem nikam nejela. Většinu dní si připadám, jako by mi bylo devětadvacet a táhlo na devětaosmdesát. Zakloním hlavu a zvednu bradu, abych si mohla prohlédnout černozlatý nápis visící nad diamantovým oknem hospody. The Bell & Hand. Ampersand je oškrábaný do posledního centimetru, černá barva prosvítá skrz vybledlý zlatý nátěr. Sleduji pohled na jih, přes lesklé černé dveře a nablýskanou mosaznou kliku - přesunu se doprava, kde v okenních truhlících sedí rostliny v květináčích. Navzdory tomu, že je březen, jsou květiny v plném květu, máky zářivě růžové a žluté - přímý protiklad k zasmušilému chlápkovi, který se dívá z okna. Žádné precizně ušité obleky, jaké jsem pravidelně vídala v síti. Žádné luxusní elegantní hodinky obepínající tlustá zápěstí. Žádné červené vlčí máky připnuté na klopách na tichou podporu královské rodiny. Právě z tohoto důvodu jsem se přišel ucházet o místo. Před pěti lety, před westminsterskými nepokoji, jsem o The Bell & Hand neslyšel ani letmo mezi přáteli. Ale teď... no, teď mi to připadá jako ideální místo, vzhledem k našim společným názorům na korunu. Černé dveře se otevřou a vyjde z nich tmavovlasý muž s novinami přitisknutými na hrudi, který si na hlavu nasadí klobouk. "Promiň," zamumlá, když mě najde, jak se poflakuju na zápraží před hospodou. Šouráme se doprava, pak doleva a on mě s našpulenými rty nakonec obejde. Špičkou boty držím dveře otevřené. Polknu knedlík v krku. Cílevědomě narovnám ramena. Skrčím se dovnitř a pak se prudce nadechnu při vůni kávy, hospodského jídla a protiloajální krve. Je to opojná směs, která je o to sladší, když zahlédnu croissanty, které mi přinesou na stůl. Vynikající. Vždycky jsem si potrpěl na dobré pečivo. Se složkou zastrčenou v podpaží jdu dál dovnitř. Na internetu se dočtu, že bratři Priestovi vlastní restauraci The Bell & Hand. Stejně jako hospodu samotnou, ani příjmení Priest bych před pěti lety nezaregistrovala - ale dnes mám pocit, že vím všechno, co se o nich kdy psalo... Ne že by toho bylo moc. Bohužel. Ale vím tohle: Bratři jsou v protiloajalistických kruzích proslulí. Mluví se o nich s naprostou úctou a vždy se o nich zmíní jen letmo, jako by o jejich existenci všichni věděli, ačkoli se nikdo neodváží ponořit hlouběji. Na internetu jsem nenarazil na žádné jejich fotografie. Ani žádné rozhovory z první ruky. Protože se lidé bojí následků, kdyby byli přistiženi, že tyto informace prozrazují? Není to poprvé, co se ke mně ta zneklidňující myšlenka vkrádá, a já rychle zadupu jiskřičku obav. Potřebuju práci, a pokud mám možnost vzít takovou, kde mi nebudou cpát do chřtánu propagandu "Bůh ochraňuj královnu", tak prostě není lepšího místa. "Hledáš něco?" zeptá se jeden z číšníků s tlustým koketním přízvukem, když mě zahlédne, jak se motám u baru. Jeho prošedivělé vlasy jsou na temeni prořídlé a zdá se, že se mu přesunuly do huňatých vousů. "Šéf tu není." Podle všeho vedou The Bell & Hand všichni tři bratři Priestovi. "Chci se ucházet o místo." Jeho bystré hnědé oči sjíždějí po mém těle a neuspěchaně se zastavují na mých ňadrech a bocích, než si za spodní ret zasune zuby. "Promiň, žádné otvory." Před vzpourou, předtím, než mi šanci na svobodu vzaly okolnosti, které jsem nemohla ovlivnit, jsem pracovala jako publicistka pro celebrity. Poznám intrikána, když ho vidím, a tenhle muž? Intrikuje s těmi nejlepšími. Vsadím se, že by nepoznal poctivost, ani kdyby mu vylezla z těch jeho nepoddajných vousů a zamávala na něj. Sáhnu po nejbližší židli, přitáhnu si ji, schválně nechám její dřevěné nohy drhnout o podlahu a pak se bez vyzvání posadím. Nakloním obličej nahoru, abych se mohla setkat s jeho pohledem. "Mám čas počkat." Vlastně nemám, ne s Josie a Peterem ve škole a mimo ni, ale do toho tomuhle muži nic není. Jediné, co potřebuje vědět, je, že se nehnu, dokud si nepromluvím s jedním z bratrů Priestových. Naštěstí pro něj nejsem vybíravá. Stačí mi kterýkoli z nich - rozhodně si nehodlám začít hrát na oblíbence. Servírka si pod nosem zabručí, ale cokoli by řekl dál, je zapomenuto v okamžiku, kdy z chodby vedle baru vyletí tmavovlasá žena. Prodírá se mezi stoly, pohybuje se dostatečně pomalu, aby do nikoho nevrazila, ale zároveň dost rychle, takže si všimnu, jak se spěšně ohlíží přes rameno, jednou, dvakrát, než vyrazí předními dveřmi a zmizí na Fournier Street. Zvědavost mi vnikne do žil, když uslyším hromový hlas, který vyštěkne: "Jacku!" Servírka Cockney se prudce otočí, trup se prudce zkroutí. Jeho záda se napřímí a moje se při pohledu na muže, který vchází do hospody, napřímí také. Divoch. Nehty mi drhnou o stůl, jak se myšlenka probouzí k životu. Je velký, velký tak, že se mu většina mužů nemůže ani vyrovnat. Ale není to jeho hrozivá postava, co mi zrychluje tep.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Zničeno společně"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️