První kapitola (1)
========== KAPITOLA PRVNÍ ========== SEBASTIAN DORNER BÝVAL typem muže, který uměl sedět naproti ženě u stolu. Býval zvyklý vědět, kdy jí sklonit kousek bílého úsměvu. Věděl, kdy si má rozepnout horní knoflík u jednoho ze svých obleků šitých na míru. Věděl, jak naznačit číšníkovi dvěma prsty a úlisným kývnutím směrem k prázdné sklenici. Kdysi věděl, jak se naklonit přes stůl a odhrnout jemné vlasy z jemnější kůže. Ale do Cořina tanku SUV narazilo Camry nějakého opilého vysokoškoláka a bylo po ní. A Sebastian Dorner byl taky pryč. Autonehoda, která připravila jeho ženu o život, elegantně přeťala pouto, o které si neuvědomoval, že se opírá celou svou vahou. Padal. Padal posledních šest měsíců. A teď už nebyl ani tím mužem, který si pamatuje, jak se učesat. Suchou dlaní se poškrábal na zátylku a při pohledu dolů si uvědomil, že má špatně zapnutou košili. Pravda, naproti němu u stolu seděla žena. Ale nebyli v nějakém nóbl tmavém baru. Nedokázal pod pracovní stůl velikosti školky dostat ani kolena. Odporná vůně grahamových sušenek se mu dostala přímo do žaludku. Byl tu už deset minut a nebyl schopen zvednout oči k ženině tváři, natož k veselé mozaice uměleckých děl, kterými byly posety stěny. Co když jedna z těch kreseb patřila Mattymu? Nemyslel si, že by se dokázal dívat na něco, co vytvořil Matty. Představa, že jeho čtyřletý syn žije život, o kterém Sebastian nic neví, byla tak jasně bolestná, že nedokázal pohnout pohledem za pastelkami pomalovanou desku stolu. "Pane Dornere." Její tichý, klidný hlas byl uklidňující, jistý. Ale i hedvábné prostěradlo by dokázalo seškrábat spáleninu. Na tohle byl Sebastian příliš drsný. Byl příliš nicotný. Příliš nikde. Příliš nikdo. "Děkuji, že jsi dnes přišel. Já vím... Vím, že je to pro tebe a Mattyho opravdu těžké období." Zachrčel. Tady. To bylo skoro lidské. Vytáhněte někdo zlaté medaile. "Chtěla jsem s tebou mluvit o některých věcech, kterých jsem si všimla u Mattyho." To upoutalo Sebastianovu pozornost. Oči mu vystřelily do tváře učitelky ze školky. "Je v pořádku?" Sebastian potlačil mručení. To byla ale hloupá otázka. Samozřejmě že ten kluk nebyl v pořádku. Jeho máma právě zemřela. "Vlastně," řekla žena - slečna Derossiová? Slečna Desposová? Něco takového - řekla: "Matty si vede opravdu dobře, studijně. Určitě dobře víte, jak je chytrý. A je kreativní! Minulý týden mi vyrobil náramek ze starých obalů od pastelek." Odmlčela se, jako by na to Sebastian mohl reagovat, ale když se nic nedělo, pokračovala. "A z hlediska truchlení si vede velmi dobře." Dobře? Dalo se vůbec dobře truchlit? Téměř se vysmál. "Jak to myslíš?" "Myslím tím, že je to zdravé dítě. Nic v sobě neukrývá. Někdy pláče, někdy se vzteká, ale častěji si hraje a je šťastný. O mámě si povídá s ostatními dětmi nebo se mnou. Taky ji hodně kreslí." Sebastian zavrčel. "Ale všiml jsem si několika věcí, které mi dělají starosti." Odkašlala si. "O tebe." Sebastian se znovu tou suchou dlaní podrbal na neupravených vlasech. "O mě?" "Ano." Posunula se na židli. Netvářila se nepříjemně ani odsuzujícím způsobem. To Sebastiana uklidňovalo víc než cokoli jiného, až bude v následujících měsících na tento rozhovor znovu a znovu myslet. "Pane Dornere, Matty vykazuje předběžné známky zanedbávání." "Cože?" zeptala se. Zanedbávání? Mohla se natáhnout přes stůl a plácnout ho přes zarostlou tvář a víc by ho nešokovala. Zanedbávání. To slovo ho bodalo do břicha jako nekonečný nůž. Pokaždé, když už si myslel, že ho projíždí skrz naskrz, najednou se objevilo dalších deset stop ostří. Zanedbávání. "Omlouvám se?" Snažil se vyčistit si hrdlo od chrapotu. "Nerozumím tomu." Její tmavé oči, jediná věc, kterou si z jejího vzhledu později opravdu zapamatoval, byly klidné a držely ho velmi pevně. "Nechodí do školy oblečený přiměřeně počasí a jeho oblečení je často... nečisté. Vypadá to, že se pravidelně nekoupe, zvlášť když se často objevuje se včerejší barvou na rukou a pažích. A přestože jsem ho zařadila do školního programu na obědy, nepožádal si o pomoc se stipendiem. Mohla bych se dostat do potíží, kdybych dovolila, aby nepřihlášené dítě mělo každý den oběd zdarma." Ponížení bylo žhavým plamenem olizovaným ze všech stran. Byly to dva měsíce, co se Cořini rodiče vrátili do White Plains. A přátelé Mary a Tyler mu byli velkou pomocí, ale měli své životy; nemohli tam být každý den. Jak jsem to mohl nechat takhle podělat? Nebylo kam se podívat. Nebylo co říct. Jediné, na co dokázal myslet, byla jeho pitomá špatně zapnutá košile. "Říkal mi, že ve škole vždycky dostával oběd. Myslel jsem si..." Odmlčel se, protože neměl tušení, co si myslel. Důvěřoval čtyřletému dítěti a nenapadlo ho, aby si to ověřil. Stejně jako věřil čtyřletému dítěti, které říkalo, že ho maminka nechává, aby se myl sám, a že ho maminka nechává, aby si každý den sám vybíral oblečení. Nikdy si nic z toho dvakrát neověřil. Zanedbávání. To slovo bylo venku ze sklenice a bylo tak velké, čnící a vyzývavé, že věděl, že už ho tam nikdy nedostane zpátky. Tím slovem byl zřejmě jeho nový kreténský nejlepší přítel. Teď už jeho životní partner. A on si to kurva zasloužil. Nechal své dítě přijít do školy bez svačiny. Včerejší oblečení. Špinavé vlasy jako jeho táta. "Kurva," zamumlal do suchých dlaní, které si přitáhl, aby zakryl svůj zděšený výraz. "Nevím, čím si procházíte, pane Dornere, to nemůže vědět nikdo. Ale já jsem přišel o lidi z rodiny a... Vím, jaké to je, když se člověk rozplyne v nicotě." Podíval se nahoru. Tohle že dělal? Odvracet se do prázdna? Bože. Určitě to tak vypadalo. "Bylo pár věcí, které mi opravdu pomohly postavit se zpátky na nohy, a jednu z nich jsem vyrobil pro tebe." Posunula mu kus papíru, který byl pro jeho pálící oči šokující bílou barvou. Jasný blok obvinění, který tam seděl nad spirálami zelené a fialové pastelky na desce stolu.
První kapitola (2)
Zanedbávání. Byl to kontrolní seznam. Všechny věci, které musel každý den udělat, aby se postaral o svého syna. Sebastian se prudce zastyděl a odkašlal si do lokte. "Co je to?" Už to věděl. "Jen něco, co ti pomůže mít ve všem jasno." Naklonila se k němu a pevně poklepala na jednotlivé odrážky. "Tři čtvercová jídla a svačina po škole. U každého jídla by mělo být alespoň jedno ovoce a jedna zelenina. Dokonce i u snídaně. Což, víš, snídaně se zeleninou je pro každého ošemetná, takže si s tím nedělej tolik starostí. Ale rozhodně k obědu. Potřebuje také hlavní jídlo a malou přílohu. A taky něco k pití. Tady jsem udělala seznam dobrých možností, všechno jsou to věci, které se dají sehnat v obchodě s potravinami. Nebo si je dokonce nechat dovézt. A teď, používáte prádelnu? Nebo pračku a sušičku doma?" Jen na ni zíral. Ponořila se do toho. "No, přiložila jsem číslo na službu vyzvednutí a odvozu prádla. Myslela jsem si, že to bude na chvíli úleva, když se o to nebudu muset starat. Přivezou mi to složené a tak. Co se týče koupání, tohle jsou některé známky toho, že je vaše dítě připravené se koupat samo." Podala mu letáček. "I když si nemyslím, že Matty je ještě úplně v téhle fázi, takže bys toho měl ještě hodně dělat za něj." Seděl tam, otupělý a němý, zatímco ona procházela jednotlivé body. V jejím tónu byl opravdu pozoruhodný nedostatek soudnosti. Zakryl si rukama nos a ústa a opřel se lokty dopředu o kolena, tak nešikovně vysoká vedle malého stolku. "Nedokážu si ani představit, co si o mně teď musíš myslet." Povzdechla si a opřela se. "Pane Dornere, chcete vědět, co si myslím? Myslím si, že život je těžký. A ještě těžší, když právě někoho ztratíte. Taky si myslím, že někdy pomůže, když vám někdo řekne, co máte dělat dál. A tohle -" poklepala na kontrolní seznam - "je to, co musíte udělat dál." "MATTY!" SEBASTIAN zavolal z chodby. "Mrkev nebo cuketa?" "Cože?" Ve dveřích kuchyně se objevila jeho čtyřletá minipřítelkyně. "Chceš dnes k obědu mrkev nebo cuketu?" Od jeho setkání se slečnou DeRosovou uplynuly dva měsíce - ověřil si u Mattyho její jméno - a Sebastian opravdu doufal, že ten rezavý, klikovitý pocit v hrudi je znamením, že se soukolí začíná otáčet. Přehodil si přes rameno ručník, napil se vlažné kávy a ignoroval vyčerpání, které ho ráno přitlačilo k posteli o patnáct minut navíc. "Myslím, že musíš uvařit cuketu, tati." "Ne," řekl Sebastian, když si prohlížel zeleninové tyčinky, které strčil do zipu. "Je to jako okurka." Rychle ukousl jednu z přebytečných cuketových tyčinek, které právě nakrájel, a hned ji vyplivl do dřezu. "Jo, máš pravdu. Je to mrkev." Zasunul poslední položku do zelené látkové krabičky na svačinu a otočil se k synovi. Sebastian svraštil obočí. "Máš kraťasy." "No a?" Matty zkřivil svůj nevýrazný obličejík pohledem, který Sebastian v tu chvíli velmi dobře poznal. "Takže v New Yorku je únor." Nasadil úplně stejný výraz jako on. "Dobře. Kalhoty." Matty se otočil, ale rychle odskočil zpátky. "Ale žádné palčáky. O tom se nedá vyjednávat!" Z jeho malých čtyřletých úst to slovo vyšlo mnohem blíž k "nah-nuh-goše-bo". Neoddiskutovatelné bylo něco, o čem Sebastian s Mattym v posledních dvou měsících hodně mluvili. Byl to jejich průběžný seznam. Věci, o kterých se nemohli hádat, ať se dělo cokoli. Sebastian připustil, že to slovo možná nepoužívají úplně správně, ale přesto se mu ten seznam líbil. * Táta doma na večeři, koupel a spaní. O tom se nedá vyjednávat. * Matty sní každý den jednu zelenou věc. Neoddiskutovatelné. * Do Mattyho narozenin už nebudeme mluvit o tom, že si pořídíme psa. Neoddiskutovatelné. Byl to dobrý seznam. A první věc se dodržovala nejsnadněji. Před dvěma měsíci Sebastian vyšel z Mattyho třídy a zavolal do své architektonické kanceláře. Chtěl zpeněžit dovolenou, kterou si nastřádal za posledních deset let. Poměrně brzy ji celou vyčerpá a Sebastian si nebyl úplně jistý, co bude dělat dál, ale zatím mu dělal starosti jen kontrolní seznam slečny DeRosové. Měl ji přilepenou na lednici. V jednom rohu byl otisk prstu od rajčatové omáčky, všude byly načmárané poznámky pro sebe, přeškrtaná a přidaná slova. Bylo to pro něj záchranné lano. Vedla ho víc, než by kdy čekal. Byl to malý všelék. Nebyl si jistý, jaké věci by měl Matty po škole dělat? Kontrolní seznam to věděl. * Rande na hraní (domluvit se s ostatními rodiči ve škole). * Dětské muzeum (pokud se mu tam líbí, investujte do členství) * Knihovna (Matty si může pořídit i vlastní čtenářský průkaz!). * Každý den maximálně půl hodiny televize (přijatelné je cokoli na Netflixu Kids). A tak dále a tak dále. Byl to jediný list papíru, ale pro Sebastiana to byl plán, od kterého se nikdy nehodlal odchýlit. Také přilepený na lednici? Číslo na smutečního poradce, kterého poprvé viděl minulý týden. Zatímco seděl v pastelové čekárně, Sebastianovi se stáhla kůže o dvě čísla. Jestli se ze setkání se slečnou DeRosovou něco naučil, pak to, že už netouží po tom, aby ho zaslepil další dospělý člověk. Proto si nacvičil, co doktoru Feldmanovi řekne. Nacvičil si to. Jako ve hře. Feldman to prokoukl asi za čtyři vteřiny a Sebastian opustil ordinaci se čtyřmi palci brožurek, povolením najmout si příležitostnou chůvu a zřetelným pocitem, že Sebastian Dorner je momentálně uvězněn v životě někoho jiného. Matty se objevil zpátky v kuchyni v džínách a mikině se zipem Kapitána Ameriky. "Rukavice nemohou být neodmítnutelné," řekl Sebastian svému synovi. Uchechtl se nad okamžitým rozhořčením, které Mattymu rozkvetlo ve tváři. To bylo něco nového. To pochechtávání. Bylo to příliš nové na to, aby se cítil dobře. "Ale co tohle? Žádné palčáky, když je venku víc než čtyřicet stupňů. To je rozumné." "Jaká je teď teplota?" Matty se podezřívavě zeptal. "Podívej se sám." Sebastian kývl hlavou k teploměru u okna, který měli. Věděl, že Matty ho umí přečíst. Kluk byl chytrý jako rybička. "Hele, slečna DeRosová ti pořád kontroluje oběd?" "Někdy. Je dvaačtyřicet stupňů!" Matty vítězoslavně zapumpoval pěstí do vzduchu a přiměl tátu, aby se znovu rozchechtal. "Dobře. Ujisti se, že to dneska zkontroluje." Sebastian načmáral pár slov na utržený kus papíru a zastrčil ho k Mattyho krabici od džusu. Ten večer, když měl Sebastian košili mokrou přes prsa od Mattyho koupele a jeho syn tvrdě podřimoval ve svém pokoji, Sebastian rozbalil krabičku se svačinou. Našel stejný zmačkaný papír, který ráno poslal. Bylo na něm jeho vlastní křečovité psaní s kuřecími škrábanci: Jak se mi daří? A pak tam byla kresba, kterou nakreslila ona, tahle slečna DeRosa. Byla na ní postavička z klacíku, která odpaluje míček z baseballového parku. Postavička z klacku byla označena jako ty a míček jako život. Sebastianův obličej se stáhl do překvapeného smíchu. Odpaloval život z parku. No. Představ si to. Aniž by nad tím příliš přemýšlel, šel a přilepil to na lednici taky.
Kapitola druhá (1)
========== KAPITOLA DRUHÁ ========== ---------- O dva roky později ---------- SEBASTIAN NEMOHL uvěřit, že prochází seznamovací aplikaci. Co to sakra bylo za život? Odhodil telefon stranou a zaklonil hlavu na jednu opěrku svého nového gauče. "No tak, přece se nemůžeš tak snadno vzdát," řekl Tyler, když se vplížil zpátky do pokoje. Podal Sebastianovi pivo a hodil si nohy na stolek, když se uvelebil na lehátku. Sebastian si vzpomněl na děsivou poslední hodinu svého života. Vybíral si profilovou fotku. Rozmělnění svého života do hrstky slov a sladkého Ježíšova smítka emotikonů. Tomu říkáš snadné? Tyler a Sebastian se potkali ve školce a nezpochybňovali nic dobrého. Stále to nedělali. Častěji spolu nesouhlasili, než souhlasili, ale kdyby na to přišlo, vypili by jeden za druhého jed. Sakra, Tyler se dokonce po Cořině smrti přestěhoval zpátky do Brooklynu. Tvrdil, že s LA prostě skončil, ale Sebastian věděl, že se jeho přítel vrátil domů kvůli němu a Mattymu. To byla většina důvodů, proč si Sebastian tu zatracenou seznamovací aplikaci vůbec stáhl. Tyler trval na tom, že je to dobrý nápad. "Dej mi to," požadoval Tyler a natáhl ruku pro telefon. Sebastian mu vyhověl a uchechtl se, když se Crabby, jejich dvouletý mix pudla, okamžitě rozběhl, jakmile uviděl Sebastianovu ruku se hýbat. Crabby mrkl na svého majitele, huňatý ocas zuřivě vrtěl, jako že má nějaké škrábance v uších, které bys chtěl rozdělit? Sebastian mu vyhověl a podrbal ho za jedním bílým uchem. "Vážně si nemyslím, že takhle někoho najdu." Kývl směrem k telefonu. Tyler se ušklíbl. "Seba, takhle si každý někoho najde. A co ona?" Otočil telefon a ukázal obrázek velmi hezké dívky na pláži. Sebastian zvedl tmavé obočí. "Tylere, je mi dvaačtyřicet. S dítětem. A dost šedivých vlasů na to, aby dokázaly obojí. Nechodím s nějakou pětadvacetiletou bábovkou v tangách." "To je pravda," řekl. "S touhle ženou si nemusíš zařizovat život. Prostě ji vezmi do nějakého baru, kup jí drink a pak ji nech, ať ti připomene, proč nám Bůh dal protistojné palce." "Jsi blbec." "Vlastně jsem génius. Ty jsi jen příliš přízemní na to, abys rozpoznal mou genialitu. A co ona?" Hodil telefon a Sebastian prolistoval profil profesionálně vyhlížející ženy s blond vlasy po bradu a velmi bílým úsměvem. Podle všeho to byla znalkyně vína. Sebastian cvakl telefonem a jeden koutek si zabodl do čela. "Co když na to prostě nejsem připravený? Co když se dostanu na nějaké rande s nějakou ženou a budu prostě... ztracený? Nebo myslet na Coru." Tyler napřáhl ruku. "Pak tam přijdeš, jsi ztracený a myslíš na Coru a vrátíš se domů. A pak přijdu já a dáme si pivo." "Tohle mi dřív šlo." "To si pamatuju. Pořád jsi mi kradl holky. Ulevilo se mi, když ses oženil." Sebastian se ušklíbl. Tylerovi se neulevilo, když se oženil. Aktivně proti tomu lobboval. S Corou si nikdy zvlášť nerozuměl. Cora byla perfekcionistka, která měla naplánovanou každou vteřinu svých dnů; Tyler byl protiva, který rád všechny vyvedl z rytmu. Nebyla to zrovna shoda stvořená pro přátelství v nebi. Tyler však nikdy nepochopil, proč Sebastianovou reakcí na Cořino nečekané těhotenství bylo manželství. Vlastně si myslel, že je to naprostá blbost. "Otec a manžel nemusí jít ruku v ruce, Seba," prosil ho. "No tak, chlape. Budeš dobrý táta, ať se děje, co se děje. Nechoď po prkně!" Sebastian neviděl jinou cestu. Došlo mu, že život jde závratným tempem, ať už u toho člověk je, nebo není. On byl odhodlaný být u toho. A tak se s Corou vzali, sotva se znali. Seb usoudil, že se s tím dost dobře popasovali. I když to mezi Tyem a Corou bylo vždycky poměrně napjaté, rozhodně platilo, že Tylerovo štěstí na ženy se zvýšilo, jakmile Sebastian zmizel z trhu. "Prostě se mi nechce nakupovat ženu na internetu," řekl Sebastian, když kliknul zpátky do aplikace, aby prošel několik dalších profilů. Hodil telefon zpátky k Tylerovi. "Právě jsem se seznámil s Corou a líbila se mi. A to bylo všechno. Žádný takovýhle kecy o swipování doleva nebo doprava." "Seb, musíš něco zkusit. Nikdy neopustíš svůj dům na tak dlouho, aby ses s někým seznámil. Buď jsi ve své dílně, nebo v Mattyho škole, nebo jsi tady, ve svém zatraceném obýváku. To není zrovna swingující scéna pro nezadané." To byla pravda. Bohužel. Zahrál svou poslední kartu. "Mám rád, když jsme jen já a Matty. Proč si to komplikovat?" "Protože i když mě baví být tvým platonickým životním partnerem, jsem vlk a ty, můj příteli, jsi labuť." Sebastian se zasmál a naklonil hlavu na stranu, aby si přítele prohlédl. "Co to sakra znamená?" "Znamená to, že raději funguji sám a partnera si beru jen sezónně. Ale ty? Ty se páříš na celý život. Jako zatracená labuť." "A ty si vážně myslíš, že si na té aplikaci na seznamování najdu nějakou labuť?" Tyler vykulil oči. "Ne, já si myslím, že si na téhle seznamovací aplikaci najdeš holku. Bude to jen takový malý zákusek, který ti pomůže, než si počkáš na svou labuť." Sebastian se zasmál a zasténal zároveň. "Prostě to smaž." "Příliš pozdě. Poslala jsem ti zprávu s tím dortíkem." SEBASTIAN IGNOROVAL vibrace telefonu v kapse. Cupcake mu nepřestával psát zprávy a to ho přivádělo ke zdi. Zasranej Tyler. "Sedni si," řekl přísně Crabbymu, který se vznášel zadkem asi centimetr nad zemí, zatímco jeho přední nohy tančily. Bylo to nejblíže, jak se mohli dostat ke skutečnému sedu. Lepší než nic. Sebastian se naklonil dopředu nad bedny s produkty na farmářském trhu na náměstí Grand Army Plaza, zvedl dva lilky a porovnal je. Tohle byl jeden z těch okamžiků, kdy se opravdu řídil starým příslovím fake it 'til you make it. Netušil, co má u lilku hledat, a tak si vybral ten čistší a druhý odložil.
Kapitola druhá (2)
Teď už jen musel vygooglovat recepty na lilek. A pak najít nějaký způsob, jak syna přimět, aby ho snědl. Vybral si kapustu a salát, obešel bok choy a popadl poslední dobrý svazek mrkve. Zaplatil prodavači, všechno si strčil do tašky přes rameno a zkontroloval hodinky. Do konce Mattyho hodiny karate mu zbývalo přibližně devět minut. Dost času na to, aby si vzal šálek kávy. Perfektní. Sebastian cvrnkl jazykem na Crabbyho a pes vyskočil dopředu, jako by se narodil pro to, aby se procházel po farmářském trhu. Sebastian se vyhnul hlasitě se hádajícímu páru a hodil pár drobných do kufříku snaživého saxofonisty. Doprava svištěla po všech stranách náměstí a zdálo se, že každý řidič si dnes mimořádně cení klaksonů a prostředníčků. Ach, ty uklidňující zvuky Brooklynu. Zastavil se u vozu s kávou na druhé straně náměstí a právě si bral šálek kávy, když se mu těsně přes rameno ozval tichý, známý hlas. "Ahoj!" Sebastian se ohlédl a okamžitě se zakymácel kávou. "Slečno DeRosová! Sakra. Horké. Myslím tu kávu." Vytáhla z kabelky ubrousek a podala mu ho, aby si mohl setřít kávu z ruky. "Via." "Promiň?" Podíval se na ni a zamrkal. "Via. Můžeš mi říkat Via, když už Matty nechodí do mé třídy." "Aha, jasně. Tak mi samozřejmě můžeš říkat Sebastiane, Seba, jak chceš." Geniální, Sebastian, skutečný mistr slova. Sbalil ubrousek do klubíčka a vyhodil ho, děkujíc Bohu, když se odrazil do koše. Aspoň nevypadal jako úplný trouba. "Via je hezké jméno." "Zkratka pro Violettu." Zkřížila ruce a usmála se na psa, který se opět vznášel zadkem nad zemí a ocas mu tloukl s pravidelností větrného mlýna. "A kdo je tohle?" "To je Crabby." Zasmála se a blýskla na něj mírně křivými zuby. "Matty ho pojmenoval?" Sebastian přikývl. "Dal si záležet, říkal, že to bude buď Crabby, nebo Sebastian. Myslím, že jsem si vybral moudře." To ji opravdu rozesmálo; naklonila hlavu na stranu a vlasy jí oprášily ramena. Byla takhle hezká, když Matty chodil do její předškolní třídy? Její lesklé tmavé vlasy teď byly kratší. Měla je tupě sestříhané těsně nad ramena, ovšem stále stejně zvlněné. Byla nalíčená o něco víc než dřív, takže vypadala o něco starší. Její tmavé oči zabíraly téměř polovinu obličeje a malý, lehce přimáčknutý nos byl přesně takový, jaký si pamatoval. Ústa si však nepamatoval. Její malé a našpulené rty byly na zlatavé pleti krásně fialové. "To zní jako Matty. Jak se mu daří? Jak se daří vám oběma?" Na vteřinu Sebastianem projel ten den v její třídě a on bojoval s nutkáním viditelně se zavrtět. Do běla rozpálená hanba z toho, že mu řekli, že zanedbává svého syna, nikdy úplně nepolevila. Bez ohledu na to, jak dobrým otcem teď byl. Ztěžka však polkl a potlačil ten pocit. Tehdy ho neodsuzovala a ani teď se nezdála být odsuzující. "Daří se nám opravdu dobře. Máme plné ruce práce s tímhle chlapem." Kývl dolů na Crabbyho. "A před pár měsíci jsme se přestěhovali, takže se v novém bytě teprve zabydlujeme." "Kde teď bydlíte?" "Pořád v Bensonhurstu. Nechtěl jsem, aby musel měnit čtvrť, tak jsme si našli místo kousek od našeho starého bydliště." "Aha!" Rozzářily se jí oči. "Já teď taky bydlím v Bensonhurstu. Vlastně jsem tam právě dostala práci na základní škole. Matty už by měl jít do druhé třídy?" "Dobrá paměť. Jo, upřímně, nemůžu tomu uvěřit. Už je ve druhé třídě. Takže už nechodíš do školky?" V kapse mu zabzučel telefon, další zpráva od Cupcake, tím si byl jistý. Připomnělo mu to, jak moc se mu do toho nechce. A tady, přímo před ním, byla ta krásná žena, která mu pomohla z jedné z nejtemnějších chvil jeho života. Navíc jí to v letních šatech a dokonalých teniskách moc slušelo. S takovou ženou by si rád vyšel. Nemusel mžourat na profilovou fotku ani číst mezi řádky dvousetslovného popisu jejího života. Mohl prostě jen vstřebávat teplo jejího slunce v dokonale pěkné pozdně letní sobotě. Žít. Osobně. Zeptat se jí. Prostě to udělat. "Předškolní vzdělávání mi platilo účty, než jsem si udělala certifikát, ale věděla jsem, že chci pracovat v poradenském oddělení na základní škole." "Takže nebudeš vést třídu?" Zavrtěla hlavou. Prostě to udělej. "Via, víš, že jsem nikdy nevyužila příležitosti ti opravdu poděkovat. Za to, co jsi pro mě a Mattyho udělala. Nejsem si jistá, jestli vím, jak to doopravdy vyjádřit... Ach, říkala jsem si, jestli bys mi dovolila koupit ti d-" "Hele, kotě, chtěla jsi, abych ti koupil olivový olej a co ještě?" Sebastiánova pozornost se okamžitě zaměřila na mimořádně pohledného muže, který k nim právě přistoupil. Jakože hloupě dobře vypadající. Měl tvář modela a kštici dlouhých, pečlivě nepoddajných černých vlasů. Tohle byl Brooklyn, takže ten kluk byl samozřejmě na lidstvo až příliš hipsterský. Přes flanelovou košili měl šle. Seb se usilovně snažil nezvednout obočí. "Evane, tohle je můj kamarád Sebastian. Sebastiane, tohle je můj přítel Evan." Samozřejmě že měla přítele. Byla zatraceně hezká, milá a dokonalá. Prostě samozřejmě. Evan byl o pár centimetrů menší než Seb a štíhlejší, jako běžec. Seb byl stavěný spíš jako tank. Sudovitý a široce vzpřímený. Oba se tyčili nad velmi drobnou slečnou DeRosovou. "Těší mě." Sebastian se přinutil natáhnout ruku k potřesení. Chlapec ji stiskl stejně ochable jako jakákoli ruka dvacetiletého muže, kterou mu kdy Seb potřásl. S mírným úlekem si uvědomil, že Via a Evan jsou nejspíš stejně staří. Očima znovu sledoval její tvář. Nikdy předtím o jejím věku nepřemýšlel. Prostě viděl hezkou ženu a pomyslel si: Ano, dobře, ano, prosím. Ale když se teď podíval, odhadl, že jí je něco přes dvacet.
Kapitola druhá (3)
A on se ji chystal pozvat na rande. A jéje. To je dělilo od sebe asi o patnáct let. Předpokládal, že to není nic hrozného, ale v rychlosti se mu vybavila děsivá představa, jak má povadlou pleť a bílé vlasy, zatímco Via vypadá stále mladě, zlatě a nádherně. Jo. V žádném případě. Kulka se vyhnula. Byl si jistý, že na tenhle farmářský trh nepřišla proto, aby se nechala křižovat dvaačtyřicetiletými tatínky. "No, Vio, bylo opravdu milé tě zase vidět. Ale musím vyzvednout Mattyho z karate. A pak máme rande v parku s tímhle maniakem." Kývl hlavou dolů na Crabbyho, kterému se nedostalo dostatečné pozornosti, převalil se na záda a dál se vrtěl. "Dobře. Taky jsem tě moc rád viděl." Natáhla k němu ruku a vzala jednu z jeho rukou do obou svých. Drobně ji stiskla. Objetí rukou. To se mu líbilo. Zamával jim oběma a právě se od nich vzdaloval, když se natáhla a chytila ho za paži. "Do jaké školy, jak jsi říkala, teď Matty chodí?" "PS 128." Na tváři se jí znovu rozlil ten klidně-jasný, křivozubý úsměv. "Tam mě právě přijali." "Děláš si legraci!" Teď byl navíc rád, že ji nepozval na rande. I když, ona už ho viděla v tom nejponíženějším. Co by k tomu přidal ještě trochu rozpaků? "Tak se uvidíme." "Určitě. Vlastně jsem tam technicky vzato taky zaměstnanec." "Vážně?" Hrdě přikývl. "Monitor obědů." Ignoroval Evanovo překvapené odfrknutí. Tátové můžou být taky hlídači obědů, blbečku. "A navíc trénuju Mattyho fotbalový tým v ročníku." "No, jsem rád, že první den školy budu znát aspoň jednoho člověka." Tvářila se skutečně úlevně, jen s náznakem nervozity, a Sebastiana to překvapilo. Měl dojem, že je naprosto vyrovnaná, profesionální a připravená. Otevřel ústa, aby něco řekl, sledoval očima Evana a znovu zaklapnul ústa. "No, ah, nemůžeme přijít pozdě na Mattyho." Hodil si palcem přes rameno. "Uvidíme se první den školy," zavolala a Sebastian jí přes rameno zamával. Neohlédl se, když procházel náměstím. Byla příliš krásná na to, aby udělal něco jiného než odešel.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Dotek může léčit"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️