Dostat se do potíží

1. Collin (1)

==========

Collin

==========

"Ne, ne, ne..."

Zpod kapoty mého starého otlučeného Land Cruiseru, který už určitě zažil lepší časy, se valí kouř. Se zasténáním ho naviguju na krajnici, a právě když sjíždím posledním kolem z hlavní silnice, auto úplně chcípne.

Do břicha se mi vkrádá hrůza.

S hokejkou umím zacházet lépe než s hasákem, ale i já vím, že takový kouř není dobré znamení.

Povzdechnu si a škubnu za záchrannou brzdu, pak frustrovaně bouchnu rukou do volantu. Už dva dny trčím v zapadlém městečku, zatímco musím čekat, až mi přivezou nové pneumatiky, které nahradí ty dvě prasklé.

Teď, necelé čtyři hodiny od domova, jsem zase v prdeli.

Věděl jsem, že jet starým ojetým autem přes celou zemi asi nebyl nejlepší nápad. Měl jsem poslechnout svého tátu, když mi navrhoval, abych ho naložil na rovnou plochu. Věděl, že auto nezvládne cestu z Kansasu až do Severní Karolíny.

Byl jsem ale odhodlaný mít posledních pár dní prázdnin jen pro sebe. Jen já a volná cesta, nic než moje myšlenky, které mi budou dělat společnost.

Ukázalo se, že to byl taky špatný nápad, protože moje myšlenky stojí za houby stejně jako tohle auto.

Konec minulé sezóny se mi v hlavě neustále opakoval a já celou cestu přemýšlel o tom, co všechno jsem mohl udělat jinak, aby nás to nestálo Stanley Cup.

Jako například neudělat penaltu chvíli před koncem vyrovnaného základní hrací doby, která vedla ke gólu a ztrátě šestého zápasu v prodloužení. Po vyhraném prvním zápase jsme se cítili dobře, byli jsme připraveni dotáhnout to do konce. Ale po prohraných Zápasech dva, tři a čtyři - v prodloužení, nic méně - jsme se cítili poraženi. V pátém zápase jsme se vzchopili a sotva jsme se protrápili k vítězství, ale jiskra byla zpět. Pak přišel šestý zápas a my jsme se na poslední chvíli sesypali jako domeček z karet a sérii prohráli.

Byla to naprostá rána do srdce.

Kéž bych mohl říct, že to pro mě bylo to nejhorší.

Kolem projede auto, otřese SUV a vytrhne mě ze vzpomínek na jeden z nejhorších okamžiků mého života.
Nepotřebuji se vracet do minulosti. Právě teď musím vymyslet, co udělám, abych se dostal zpátky domů. Trenér očekává, že se tým bude zítra hlásit v osm ráno, a poté, co jsem ho v minulé sezoně zklamal, nemůžu přijít pozdě. Letos to musí jít líp než loni. Mám v sázce smlouvu. Musím se dát dohromady a dokázat, že stojím za ten čas a peníze. Chci zůstat v Kometě a udělám všechno pro to, aby se tak stalo.

Otevřu kapotu a vyskočím z auta, abych se podíval na škody.

Když nahlédnu do motoru, je mi jasné, že v dohledné době nikam nepojedu. Je tam bludná kapalina a na jinak tiché silnici se ozývá tiché syčení; vychází z okolí, kde stoupá kouř.

Odtah je rozhodně na místě.

Otřu si ruce o džíny - za něco takového by mě máma zabila, kdyby mě viděla - a obejdu auto, abych si z držáku na nápoje vzala telefon.

Vyhledám nejbližšího mechanika a ve výsledcích stisknu GO.

A čekám.

Pak čekám dál.

Nic.

Není dost služeb, aby se výsledky načetly.

Chodím sem a tam po silnici, ale není to nic platné. Jsem uprostřed ničeho. Na míle daleko není nic.

S rostoucí frustrací se vracím k autu a prohlížím si okolí. Nejsem si jistý, co hledám. Možná nějakou záchranu? Při jízdě jsem nepředjížděl moc aut, takže nečekám, že by někdo v dohledné době přiletěl po silnici.

Jsem asi hodinu a půl od západu slunce, možná míň, a myslím, že asi pět kilometrů zpátky byl výjezd. Když si pospíším, nejspíš to stihnu, než se venku setmí.

"Seru na to," zamumlám si jen pro sebe. "Půjdu pěšky."

Sakra, možná mi to prospěje. Pomůže mi to vyčistit si hlavu.

Ze středové konzoly si vezmu peněženku a z přihrádky na rukavice baterku pro případ, že bych ji potřeboval, a pak zamknu auto.

Vystřelím esemesku Rhodesovi, jedinému člověku v týmu, který mě nechce uškrtit, a doufám, že nakonec projde a on mi pošle někoho na pomoc.
Strčím si telefon do zadní kapsy a nějak - přestože jsem to udělala už stokrát - se netrefím.

Předražený kus kovu se rozbije o zem. Ani ho nemusím zvedat, abych věděl, že je displej rozbitý, protože přesně takové štěstí poslední dobou mám.

Ne že by mi bylo jedno, že je telefon rozbitý. Bez problémů si můžu koupit jiný.

Jde mi o to, že se mi pokazilo všechno, co se mohlo pokazit od té doby, co jsem vyhodil pohár.

Týden po prohře se pár kluků z týmu - ti, co se mnou pořád mluví - sešlo v místním baru, aby utopili smutek. Poté, co se vypilo příliš mnoho drinků, došlo ke rvačce poté, co jsem byl svědkem toho, jak nějaký kretén zmlátil nějakou ženu.

Udělal jsem správnou věc. Zasáhl jsem a vyřešil to.

Ale hádejte, kdo dostal pouta, když bylo po všem?

Já. To je kurva kdo.

Naštěstí ten kretén nakonec stáhl obvinění, když vyšla najevo pravda o tom, co tu rvačku rozpoutalo.

Ale škoda byla napáchána. Byl jsem označen za horkou hlavu, když se tisk začal hrabat v mé minulosti a složka, která měla být čistá, najednou čistá nebyla.

Dvě zatčení za napadení? To není pro tým dobrá vizitka.

Když se mé jméno a tvář objevily v titulcích novin a na sociálních sítích, trenér mi navrhl, abych se na léto stáhl do ústraní a před nadcházející sezónou si srovnal myšlenky. Tak jsem si sbalil kufr a vyrazil na západ na farmu svých rodičů.

Let do domu mých rodičů? Přesunutý... dvakrát. Ke všemu se mi ztratila zavazadla a já jsem nakonec musela první tři dny nosit bratrovo příliš malé oblečení.

Máma se zapomněla zmínit, že z mé staré ložnice udělala pracovnu, takže jsem přespávala na stejném hrbolatém, nepohodlném gauči, který jsme měli už od střední školy. Při mých metrech šedesát je gauč to poslední místo, kde bych měla spát. Ten první týden doma jsem strávila s křečí v krku a přísahám, že ji mám v háji dodnes.

1. Collin (2)

To byl jen začátek bouře, která následovala.

Myslel jsem si, že návrat domů na léto mi prospěje, myslel jsem si, že být pryč z města, které jsem zklamal, bude to nejlepší. Mohla bych tu prohru a pomluvy hodit za hlavu a dát se do pořádku. Ale všechno, co se mohlo pokazit, se pokazilo, a čím víc se toho pokazilo, tím víc jsem si nemohla pomoct, ale myslela jsem si, že je to všechno nějak moje vina.

Sevřu si nos mezi prsty a pomalu se nadechnu a vydechnu, abych zůstala klidná.

Přijít na to pod tlakem mi obvykle nedělá problém. Prvním kolem draftu v NHL se člověk nestane, když nezvládne horko.

Ale dnes je moje schopnost zachovat si chladnou hlavu neskutečně zkoušená.

Nejdřív moje auto, teď můj telefon.

"Nemůže se pro změnu podařit aspoň jedna věc?" "Ne," říkám.

S povzdechem seberu telefon ze země, abych zhodnotil škody.

Jak se dalo čekat, obrazovka je spálená. Ale skutečný kopanec do koulí?

Nejde zapnout.

"Prostě skvělý." Jestli se teď moje zpráva nějak dostala k Rhodesovi, nebude mít žádnou možnost, jak se mi dovolat.

Projede mnou vztek a nechci nic jiného než rozbít ten zbytečný přístroj o strom, ale zdržím se.

Místo toho se znovu vydám po silnici, hlavu skloněnou, a dávám pozor, abych se držela dál od dvouproudé dálnice. Obloha tmavne mnohem rychleji, než jsem čekal, a já jsem špatně odhadl buď to, kolik času mám do západu slunce, nebo jak daleko je tenhle výjezd.

Ujdu asi kilometr, než v dálce uvidím, jak se za kopcem objevují světla reflektorů. Ať je to kdokoli, letí.

A to mi dělá starosti, protože čím víc se plíží k okraji silnice, tím blíž jsou ke mně.

To mě vesmír tak nenávidí, že mě za chvíli někdo zkosí uprostřed ničeho a nikdo tomu nebude svědkem? Kde by moje tělo pravděpodobně nenašli celé dny?

Řidič nejeví žádné známky toho, že by zpomalil nebo zastavil.

Zpomalím chůzi, jak se blíží, připravená uskočit z cesty, kdybych musela. A já si kurva vážně myslím, že budu muset.
Když už jsem si jistý, že budu muset skočit do příkopu, aby mě nikdo nezranil, vzduch pronikne hlasité kvílení, jak prudce zabrzdí a přeletí přes celou silnici.

Auto smykem ujede ještě asi třicet metrů, než úplně zastaví.

Jsem ochromená.

Nemůžu se pohnout. Nemůžu odvrátit zrak od auta, které teď stojí uprostřed silnice.

Co se to sakra stalo?

Obloha je stále dost jasná na to, abych viděl postavu řidiče v autě. Vidím, jak tam sedí bez hnutí, nejspíš ve stejném šoku jako já.

Nakonec zavrtí hlavou a uvolní nohu z brzdy.

Chystají se prostě odjet? Poté, co mě málem srazili? Jen tak, do prdele?

Udělám dva kroky k vozidlu, připravený na- kurva, ani nevím, co budu dělat. Křičet na ně? Pronásledovat je? To by bylo hloupé. Navíc se nepotřebuju dostat do ještě větších problémů, než v jakých už jsem.

Ale jsem naštvaná. Kdo málem srazí člověka a pak ujede jakoby nic?

Přestávám jít, když auto pomalu uhýbá na krajnici a řidič vypíná motor.

Hádám, že nakonec přece jen zastaví.

Čekám, až ten, kdo to je, udělá první krok. Aby stáhl okénko a zeptal se, jestli jsem v pořádku. Že vystoupí a omluví se. Že udělá něco jiného, než že tam bude sedět. Je příliš velká tma na to, abych do auta úplně viděla, ale cítím, jak na mě zírají ve zpětném zrcátku.

Oplácím jim pohled a můj vztek každou vteřinou roste.

Přísahám, že uplynou hodiny, než se dveře konečně otevřou.

"Co máš sakra za problém?" Pustím se do nich ve chvíli, kdy se dveře otevřou. "Máš vůbec ponětí, jak blízko jsi byl k tomu, abys mě srazil? Mohl jsi mě zabít..."

Snažím se potlačit překvapení, když z auta vystoupí žena, která nemůže měřit víc než metr osmdesát, a otočí se ke mně čelem.

Odhrne si z obličeje dlouhé vlnité prameny vlasů. Je pořád ještě dobrých dvacet metrů daleko, ale i odtud vidím šok v jejích očích. Čelist má pokleslou, ruce se jí třesou v bok.

Udělá krok směrem ke mně. A pak ještě jeden.
Zastaví u zadního sedadla auta a zírá na mě široce rozevřenýma očima.

Ale není to stejný pohled s široce otevřenýma očima, jaký mám od fanoušků. V její tváři se neobjeví žádná známka poznání.

Vypadá vyděšeně jako smyslů zbavená. Jako by se mě bála.

Směšné vzhledem k tomu, že jsem to já, kdo málem přišel o život.

Několik úderů na sebe zíráme a ani nepípneme. Venku je klid, moc nefouká. Ticho mezi námi nevyplňuje nic kromě jejího tichého dechu.

Nevím, jaká je tady etiketa. Ještě před chvílí jsem se do ní chtěl pustit, ale pohled, který mi věnuje...

"Já..."

Odmlka.

Uplyne deset vteřin.

"I..." Znovu to zkusí, jazyk jí vyletí, aby si smočila rty. Stáhne spodní mezi zuby a uvězní ho tam, zatímco přemýšlí, co řekne dál.

Povzdechne si.

A nakonec: "Jsi v pořádku?"

Její hlas je tichý. Nesmělý.

Přikývnu.

"Já... neviděla jsem tě. A pak jsem viděla. Ale myslela jsem... myslela jsem, že nejsi skutečný."

Nakloním hlavu. "Nejsi skutečná?"

Můj hlas zní drsněji, než jsem měla v úmyslu, nejspíš z toho, že jsem tak dlouho s nikým nemluvila. Vypadá stejně překvapeně jako já.

"Víš, ty příběhy o téhle cestě. Myslela jsem, že jsi Přízračný tulák."

"Přízračný tulák?"

Nemám sakra ponětí, proč jen opakuju konce jejích vět.

Nezdá se, že by jí to vadilo.

"Ty jsi ty příběhy neslyšela?"

Zavrtím hlavou.

Mne si ruce, těká očima kolem a prohlíží si hustě zalesněné okolí kolem nás. "No, prý se podél tohohle úseku dálnice potuluje tulák. Prý se objevuje kolem soumraku a zjevuje se jen lidem, kteří jsou sami. Osloví tě s tím, že se mu rozbilo auto, a požádá tě o svezení. Když ho pustíte do auta, dáváte mu tím svolení."

1. Collin (3)

"Povolení k čemu?"

"Abych snědl tvou duši. Říká se, že pohlcuje všechny dobré části tebe a ty špatné nechává za sebou. Každý, kdo se přihlásil k jeho vyzvednutí, spáchal v následujících týdnech strašlivý zločin."

"To... zní jako pěkná snůška keců."

Odfrkne si a zasměje se. "Ale nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by se po těchhle cestách potuloval před dnešní nocí, no..." Zvedne ramena. "Vyděsilo mě to. Nejspíš proto, že jsem poslouchala Cizí, temné a tajemné."

"Ty posloucháš Johnnyho?"

Oči se jí rozšíří šokem a zašklebí se. "Ty jsi fanoušek toho podcastu?"

"Poslouchám ho pořád během..." Odmlčím se, nechci prozradit příliš mnoho o tom, kdo jsem. Vůbec netuším, kdo ta žena je. Nejeví známky toho, že by mě poznala, ale mohla by si se mnou hrát. Nebylo by to poprvé, co se to stalo. "Když jsem v letadle," dokončím.

"Létáte často?"

"Někdy víc, než bych chtěla."

Znovu mezi námi zavládne ticho a ona si zase mne ruce. Je nervózní, ale nedokážu říct, jestli je to tím, že se tak cítí kvůli mně, nebo tím, že jsme oba právě málem zažili něco, co nám změnilo život.

"Já... opravdu se omlouvám," řekne tiše. Její hlas je sotva vyšší než šepot, ale přenáší se na mě s lehkostí.

Teprve teď si uvědomím, jak tichý tenhle úsek silnice vlastně je. A po jejím příběhu - i když je to naprostá blbost - mi trochu nahání husí kůži, že jsem tady.

"Co tady děláš?"

"Porouchalo se mi auto."

Z jejích rtů se ozve tiché zakvílení a já si nemůžu pomoct, ale musím se zasmát.

"Nejsem žádný tulák, slibuju."

Její oči se zúží. "To zní přesně tak, jak by řekl."

"No, myslím, že jediný způsob, jak to zjistíš, je pustit mě k sobě do auta."

Její tvář poklesne a ona ode mě o krok ustoupí.

"Kurva." Zvednu si na hlavě obrácenou čepici a rukou si prohrábnu vlasy, než si ji zase nasadím. "To znělo strašidelně, co?"

Přikývne.

"Hele," řeknu a udělám krok směrem k ní. Znovu ustoupí a já se zarazím, protože si uvědomím, že ji teď nejspíš děsím k smrti. "Jsem na cestě od šesti ráno a teď se mi porouchalo auto. Snažil jsem se zavolat odtahovku, ale ztratil jsem signál. Pak mi spadl telefon, a protože se dneska nic nevyrábí jako dřív, je rozbitý. Takže teď jsem uvízl. Pár kilometrů zpátky jsem viděl výjezd a šel jsem tím směrem, když mě málem přejelo auto."
Ušklíbne se a její tvář mi prozradí, že ji to mrzí.

"Byl to jen dlouhý den," říkám jí. "Jsem unavená a frustrovaná a chci se jen dostat tam, kam mám namířeno, abych se mohla vyspat. Takže díky, že jsi mě neuhodila. Jsem v pohodě. Jsi v pohodě." Přehodím si palec přes rameno. "Musím jít, než ztratím ještě víc světla."

Otočím se na patě, strčím si ruce do kapes a držím hlavu nahoře pro případ, že by se někdo další rozhodl řítit se z kopce a málem mě zabít.

To je ale zasranej den.

A teď tu budu stát venku v naprosté tmě.

Kurva, doufám, že mi nevybuchne baterka.

"Počkej!"

Slyším křupání štěrku pod jejími botami, jak se blíží.

Otočím se a čekám.

"I..." Povzdechne si. "Ten východ, co jsi viděla? To je nejmíň patnáct mil zpátky."

"Cože? Jsi si jistá?" Přísahal bych, že to nebylo víc než dvě míle.

Ale všechno tady vypadá stejně...

Přikývne. "Tuhle cestu jsem projel snad stokrát. Je to výjezd na Springsville. Další výjezd tamtudy" - ukáže směrem, kterým mířila - "je dalších deset mil." Spustí ruku, zastrčí si ji do zadní kapsy a zhoupe se na patách. "Jsme v opravdu venkovské oblasti a mobilní signál je pověstný tím, že neexistuje. Vybrala sis opravdu špatné místo na to, aby ses porouchala."

Úžasné. Je dobré vědět, že jsem šla špatným směrem.

"Kam máš namířeno?"

Mám na jazyku jí to říct, ale myslím, že by to nebylo nejchytřejší. Co já vím, mohla by to být Přízračná tulák.

Nebuď idiot, plukovníku, duchové neexistují.

"Poblíž Jonesville," řeknu místo toho. Není to přesně tam, kam jedu, ale je to o město dál.

"Mířím do Bartlettu. To mám po cestě..."

"Nabízíš mi, že mě svezeš až tam?" ptám se.

Pokrčí rameny. "Málem jsem tě přejel. Přijde mi to správné."

"Mohl bych být nebezpečný."

Nakloní hlavu na stranu a pozorně mě sleduje.

Odtud nevidím jasně barvu jejích očí, ale vsadím se, že je to něco zářivého.
"Myslím, že ne."

Nejsem, ale... "Ty mě neznáš."

"Snažíš se mě přesvědčit, že jsi nebezpečný?"

"Ne. Jen si myslím, že když..."

"Jsem žena, tak jsem bezmocná a neschopná se ovládat?" Zkříží ruce na prsou a vyhrne bok. Hledí na mě tvrdýma očima. "Mám v přihrádce na rukavice zbraň."

Vypadá teď tak tvrdě, jako by si to ode mě nehodlala nechat líbit. Líbí se mi, že si stojí za svým, ale stejně... "To jsem nechtěla říct. Ale taky bys mi neměla říkat, kde máš svou zbraň." "Aha," řeknu.

Sevře rty. "To je fér. I když bych o tom mohla lhát..."

Mám pocit, že nelže.

"Chceš svézt, nebo ne?"

Vážně mě štve, že nabízí svezení úplně cizímu člověku, ale jsem ráda, že ten úplně cizí člověk jsem já.

"Je neděle," řekne. "Opravny budou zavřené. Co budeš dělat? Zkusíš se někde poflakovat, než pro tebe někdo přijede?"

Potloukat se několik hodin na veřejnosti nezní lákavě. Nemám sakra ponětí, kde jsem, a teď ani telefon, abych se někomu dovolal.

"Dobře," souhlasím. "Odvoz by byl skvělý. Odtah si můžu zavolat později."

Jedním dechem mi přikývne a zamíří k autu.

Uděláme čtyři kroky, než se znovu otočí.

Tentokrát jsem k ní mnohem blíž, nejblíž, co jsem k ní zatím byl.

Její oči jsou jasně modré, tak jasné, že jsou skoro bílé. Rty má našpulené a plné, spodní jen o něco větší než horní. Její nos je malý a na konci ohrnutý, ale ne rušivým způsobem. Je to... roztomilé.

Je roztomilá.

"Jak se jmenuješ?"

"Co?" Odtáhnu oči od jejích úst a vrátím se k jejím očím, které se na mě opatrně upírají.

"Jak se jmenuješ?"

"Collin."

"Proč sis tím nebyla jistá? Je to falešné jméno?"

"Není." Nejsem úplně zvyklý na to, že někdo neví, kdo jsem. "Jmenuju se Collin. Přátelé mi říkají Col." Schválně vynechávám své příjmení.

"Collin." Zkouší moje jméno na rtech, jako by se snažila rozhodnout, jestli se jí líbí, nebo ne. Natáhne ke mně ruku. "Harper."
"Těší mě, Harper." Vezmu její ruku do své a všimnu si, jak je malá ve srovnání s mými obrovskými tlapami. I její kůže je hebká. "Děkuju, že jsi mě nepřejela."

Koutek jejích rtů zatahá úsměv. "Pojď. Máme před sebou ještě asi čtyři hodiny cesty."

"Mám řídit já? Nejsem si úplně jistý, jestli věřím tvému nočnímu vidění."

Ty bělostně modré oči se zúží. "Zbraň, pamatuješ?"

"Jasně, v přihrádce. Vzpomínám si."

Otočí se na podpatku a zamíří ke straně řidiče malé bílé hondy.

V tu chvíli si jí všimnu.

Samolepka na nárazníku Carolina Comets.

To mě poser.

Opravdu se zdálo, že mě vůbec nepoznala, ale možná je jen opravdu dobrá herečka? Nemám se o co opřít. Neznám ji. Což ze mě dělá ještě většího idiota, že jsem k ní dobrovolně nastoupil do auta.

Musela si všimnout, že váhám.

"Zapamatovala sis moji poznávací značku?"

Už jsem to udělal. "Ne, jen jsem si všimla té nálepky. Hokejový fanoušek?"

Vypustí ze sebe jediný smích. "Ne. Vůbec se nezajímám o sport. Přišla s autem." Zvedne ramena. "A ty jsi?"

"Dalo by se říct, že fandím."

"No skvělý." Sklopí oči, když se vydám ke dveřím spolujezdce. "Jen mi o tom, prosím tě, celou cestu nemluv, jinak nejspíš usnu za volantem."

Tohle budou dlouhé čtyři hodiny.

2. Harper (1)

==========

Harper

==========

Nikdy si neuvědomíte, jak dlouhá je míle, dokud nesedíte v tichu s cizím člověkem, kterého jste právě málem srazili autem.

Teď si dobře uvědomuji, jak moc mi to připadá jako věčnost, když se mezi námi rozprostírá ticho.

Do prdele. Nemůžu uvěřit, že jsem málem někoho srazil.

Opravdu nemůžu uvěřit, že ten samý někdo teď sedí na mém sedadle spolujezdce.

A to jsem mu lhala.

Nic takového jako Ghostly Drifter neexistuje.

Úplně jsem si hrál s mým stereo systémem a snažil se, aby mi pomocný kabel seděl správně a podcast se mi přestal sekat. Ale vymyslet si nějakou historku mi přišlo lepší než přiznat, že jsem jeden z těch kreténů, co si za jízdy hrají s telefonem.

Kradmo se na něj podívám.

Je vysoký, tak vysoký, že když se skládal do auta, kolena měl opřená o palubní desku. Opřel si sedadlo, aby se hlavou taky nedotýkal stropu. Má široká ramena a zabírá každý centimetr své strany auta a trochu i té mé.

Baseballovou čepici si natočil dopředu a mě trochu zklame, jak mu zakrývá oči. Jsou jasně zelené a mě mrzí, že je nikdy neuvidím na denním světle, protože se vsadím, že ta barva je nádherná.

I jeho ruce jsou velké, protože spočívají na stehnech oděných v džínách. Jsou žilnaté, ale ne tím způsobem, že by byly příliš žilnaté. Spíš tak, že by se na ruce podívala zdravotní sestra a řekla si: Páni. Tohle je vážně sestřičkové porno.

Jsem uvězněná v autě s nádherným mužem, který voní kůží a ještě něčím, co nedokážu přesně pojmenovat.

Sedí tak klidně, až je mi to nepříjemné.

"Tak jak daleko je tady nahoře tvoje auto?" Posunu se a snažím se navázat konverzaci.

"Myslím, že tak míli. Nevadilo by ti, kdybychom se u něj rychle zastavili? Potřebuju si vzít tašky." Odfrkne si a zasměje se, v čemž je nula humoru. "Vážně jsem si myslela, že budu moct dojít na nějakou čerpací stanici nebo tak něco a vyřídit to ještě dneska večer, ale to se zjevně nestane."
To opravdu nebylo.

Nelhal jsem, když jsem mu řekl, že jsme prakticky v mrtvé zóně mobilního signálu.

Za poslední tři roky jsem těmito místy projížděl dostkrát, abych to věděl. Právě jsem se vrátila z víkendu stráveného u mámy na oslavě zasnoubení mé sestry s jejím snoubencem právníkem.

Máma se snažila každou vteřinu cesty o něčem mluvit.

"Já prostě nechápu, proč se neusadíš, Harper."

"Měla by sis najít úspěšného muže, jako je tvoje sestra, Harper."

"Odrazuješ nápadníky všemi těmi strašidelnými věcmi, které děláš, Harper."

Myslí to dobře. Já vím, že to tak myslí.

Ale když se šestnáct let díváte, jak se vaši rodiče milují, a pak zjistíte, že důvodem náhlé smrti vašeho otce při autonehodě bylo to, že jel navštívit svou milenku... Tak to je fakt.

No, to tě trochu rozhodí a odradí od vztahů.

"Jste odsud?" Z myšlenek mě vytrhne Collinův hluboký hukot.

"Tak nějak. Pocházím z Howardsville, ale od ukončení vysoké školy bydlím v Bartlett." "Cože?" zeptám se.

"Proč jsou v téhle oblasti samé vesnice? Přísahám, že každé město končí na ville."

Zasměju se. "Myslela jsem, že jsem jediná, kdo si toho kdy všiml. Přivádí mě to k šílenství. Je to matoucí." Podívám se na něj. "Ty jsi odsud?"

S odpovědí si dává načas, ale nakonec řekne: "Ne, jsem z Kansasu."

"Vážně? Co děláš až tady?" "Nevím.

"Pracuju." Neupřesňuje to, jen ukazuje nahoru na silnici. "Moje auto je hned za tímhle kopcem."

Projede mnou vlna úlevy, když dorazíme na vrchol a ono stojí na kraji silnice.

Alespoň nelhal, že uvízl na cestě. Díky tomu se cítím nepatrně lépe, když pouštím cizího muže do svého auta.

Nelhala jsem, když jsem říkala, že nevypadá jako nebezpečný typ. Možná je to jen moje naděje a naivita, ale obecně umím dobře číst lidi.

Zastavím za jeho SUV. Není tak hezký, jak jsem čekala. Má na sobě jen džíny a tričko, ale i já mám dost smyslu pro módu, abych viděla, že ani jedno z toho nestálo míň než sto dolarů.
Což je šílené. Myslím, že celý můj outfit mě stál deset. Miluju dobré výprodeje.

"Hned jsem zpátky," řekne tiše, ale neudělá žádný krok, aby vystoupil z auta.

Ohlédnu se a zjistím, že na mě vyčkávavě zírá, jako by čekal na potvrzení, že ho nenechám na kraji silnice nebo tak něco.

"Budu tady," řeknu uklidňujícím tónem a snažím se předstírat, že se mi nelíbí, jak světlo na střeše auta vrhá stíny na jeho tvář. Vypnu motor, abych mu dokázala, že se nechystám odjet.

Jednou mi přikývne a pak strčí do dveří. Doběhne k autu a otevře zadní dveře. Není tam toho moc, jen pár tašek.

Jedna z nich je masivní a vypadá, že váží skoro polovinu mě, ale on si ji s nulovou viditelnou námahou přehodí přes rameno.

Popadne další dvě a pak loktem zatlačí na zadní dveře.

Otevřu kufr a vylezu mu z auta naproti.

Zírá na nálepku Carolina Comets na nárazníku a já přemýšlím, jestli jsem ho neurazil tím, že nejsem hokejový fanoušek. Ne že bych byla proti sportu nebo tak něco, jen mi zrovna nepostaví bradavky.

Zastavím se právě ve chvíli, kdy se chystám zvednout kufr, a vzpomenu si, co tam mám. Upřu na něj pohled, který je, jak doufám, ostrý. "Nesuď mě za obsah mého kufru."

"Pokud to není tělo, myslím, že jsme v pohodě."

Když se zavrtím - protože to samo o sobě není tělo -, nakrčí tmavé obočí, ale nic neřekne.

Hm. Příšerně důvěřivý.

Zvednu kufr a zatajím dech, čekám na jeho reakci.

Zasměje se a je to hluboký, hrdelní zvuk, u kterého budu předstírat, že mi nepřipadá přitažlivý.

"Hej! Říkal jsem, ať mě nesoudíš."

"Neslíbila jsem, že nebudu." Sklouzne očima k mému kufru. "Přestěhuješ tyhle strašidelný věci, nebo co?"

2. Harper (1)

==========

Harper

==========

Nikdy si neuvědomíte, jak dlouhá je míle, dokud nesedíte v tichu s cizím člověkem, kterého jste právě málem srazili autem.

Teď si dobře uvědomuji, jak moc mi to připadá jako věčnost, když se mezi námi rozprostírá ticho.

Do prdele. Nemůžu uvěřit, že jsem málem někoho srazil.

Opravdu nemůžu uvěřit, že ten samý někdo teď sedí na mém sedadle spolujezdce.

A to jsem mu lhala.

Nic takového jako Ghostly Drifter neexistuje.

Úplně jsem si hrál se stereo soupravou a snažil se, aby mi pomocný kabel seděl správně a podcast se mi přestal sekat. Ale vymyslet si nějakou historku mi přišlo lepší než přiznat, že jsem jeden z těch kreténů, co si za jízdy hrají s telefonem.

Kradmo se na něj podívám.

Jsem uvězněná v autě s nádherným mužem, který voní kůží a ještě něčím, co nedokážu přesně pojmenovat.

Sedí tak klidně, až je mi to nepříjemné.

"Tak jak daleko je tady nahoře tvoje auto?" Posunu se a snažím se navázat konverzaci.

Nelhal jsem, když jsem mu řekl, že jsme prakticky v mrtvé zóně mobilního signálu.

Máma se snažila každou vteřinu cesty o něčem mluvit.

"Já prostě nechápu, proč se neusadíš, Harper."

"Měla by sis najít úspěšného muže, jako je tvoje sestra, Harper."

"Odrazuješ nápadníky všemi těmi strašidelnými věcmi, které děláš, Harper."

Myslí to dobře. Vím, že to tak myslí.

No, to tě trochu rozhodí a odradí od vztahů.

"Jste odsud?" Z myšlenek mě vytrhne Collinův hluboký hukot.

"Tak nějak. Pocházím z Howardsville, ale od ukončení vysoké školy bydlím v Bartlett." "Cože?" zeptám se.

"Proč jsou v téhle oblasti samé vesnice? Přísahám, že každé město končí na ville."

Zasměju se. "Myslela jsem, že jsem jediná, kdo si toho kdy všiml. Přivádí mě to k šílenství. Je to matoucí." Podívám se na něj. "Ty jsi odsud?"

S odpovědí si dává načas, ale nakonec řekne: "Ne, jsem z Kansasu."

"Vážně? Co děláš až tady?" "Nevím.

"Pracuju." Neupřesňuje to, jen ukazuje nahoru na silnici. "Moje auto je hned za tímhle kopcem."

Projede mnou vlna úlevy, když dorazíme na vrchol a ono stojí na kraji silnice.

Alespoň nelhal, že uvízl na cestě. Díky tomu se cítím nepatrně lépe, když pouštím cizího muže do svého auta.

Nelhala jsem, když jsem říkala, že nevypadá jako nebezpečný typ. Možná je to jen moje naděje a naivita, ale obecně umím dobře číst lidi.

"Hned jsem zpátky," řekne tiše, ale k vystoupení z auta se ani nepohne.

Ohlédnu se a zjistím, že na mě vyčkávavě zírá, jako by čekal na potvrzení, že ho nenechám na kraji silnice nebo tak něco.

Jednou mi přikývne a strčí do dveří. Doběhne k autu a otevře zadní dveře. Není tam toho moc, jen pár tašek.

Jedna z nich je masivní a vypadá, že váží skoro polovinu mě, ale on si ji s nulovou viditelnou námahou přehodí přes rameno.

Popadne další dvě a pak loktem zatlačí na zadní dveře.

Otevřu kufr a vylezu mu z auta naproti.

Zastavím se právě ve chvíli, kdy se chystám zvednout kufr, a vzpomenu si, co tam mám. Upřu na něj pohled, který je, jak doufám, ostrý. "Nesuďte mě za obsah mého kufru."

"Pokud to není tělo, myslím, že jsme v pohodě."

Když se zavrtím - protože to samo o sobě není tělo -, nakrčí tmavé obočí, ale nic neřekne.

Hm. Příšerně důvěřivý.

Zvednu kufr a zatajím dech, čekám na jeho reakci.

Zasměje se a je to hluboký, hrdelní zvuk, u kterého budu předstírat, že mi nepřipadá přitažlivý.

"Hej! Říkal jsem, ať mě nesoudíš."

"Neslíbila jsem, že nebudu." Sklouzne očima k mému kufru. "Přestěhuješ tyhle strašidelný věci, nebo co?"

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Dostat se do potíží"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️

👉Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu👈