Chapter One
The body lay in perfect repose on the Victorian fainting couch, looking more like a sleeping beauty than a victim. Detective Sarah Chen had seen enough death in her ten years with the Metropolitan Police's Special Cases Unit to know that natural death never looked this peaceful. Something was very, very wrong.
'No signs of struggle, no marks on the body, and yet...' She leaned closer, studying the victim's face. Charlotte Mills, aged 28, was found by her roommate this morning, apparently having passed away in her sleep. Her expression was serene, almost blissful, but her eyes - those were what caught Sarah's attention. Behind the closed lids, her eyes were moving rapidly, as if still deep in REM sleep.
"You see it too, don't you?" The voice came from behind her, rich and cultured with a slight Irish lilt. "She's still dreaming."
Sarah turned to find a tall man in an impeccably tailored charcoal suit standing in the doorway. He hadn't been there a moment ago, she was certain of it. His dark hair was streaked with silver at the temples, and his eyes were an unusual shade of amber that seemed to shift color in the light.
"This is a closed crime scene," she said firmly, her hand instinctively moving toward her weapon. "How did you get in here?"
He smiled, but it didn't reach those strange eyes. "Dr. Marcus Thorne," he said, pulling out a card that somehow both looked official and seemed to shimmer slightly. "I'm a consulting specialist with the Department's new Oneiric Phenomena Division."
"The what division?" Sarah frowned, taking the card. The moment her fingers touched it, she felt a slight electric tingle, and the letters seemed to rearrange themselves before her eyes.
"Dreams, Detective Chen. We investigate crimes involving dreams." He moved into the room with fluid grace, his attention fixed on the victim. "And this is the third one this month."
Sarah's mind raced. There had been two other deaths recently - both young women, both found peacefully dead in their sleep. She'd seen the reports but hadn't made the connection until now. "How do you know about those cases?"
"Because I've been tracking the killer for quite some time." Thorne knelt beside the body, his eyes now definitely more gold than amber. "He's what we call a Dream Collector - someone who has learned to enter and steal dreams. But this one has developed a taste for more than just dreams. He's taking souls."
Under normal circumstances, Sarah would have dismissed such talk as nonsense. But there was something about the scene, about the victim's still-moving eyes, about Thorne himself, that made the impossible seem suddenly plausible.
"If you're tracking him," she said carefully, "why haven't you caught him?"
Thorne's expression darkened. "Because he only appears in dreams. The physical world is my domain, but his... his is the realm of sleep. To catch him, we need someone who can walk between both worlds." He turned those unsettling eyes on her. "Someone like you."
"Me?" Sarah almost laughed, but the sound died in her throat as memories she'd long suppressed began to surface. The dreams that felt too real, the nights she'd awakened to find objects moved in her room, the way she sometimes knew things she couldn't possibly know...
"You've always known you were different, haven't you, Detective?" Thorne's voice was gentle now. "The dreams that come true, the hunches that turn out to be right, the way you can sometimes see how people died just by touching objects they owned..."
Sarah took an involuntary step back. "How do you know about that?"
"Because I've been looking for someone like you. A Natural - someone born with the ability to cross the threshold between waking and dreaming." He gestured to the victim. "Charlotte here won't be his last. There will be others, and their souls will remain trapped in an eternal dream unless we stop him."
Just then, the victim's hand twitched, her fingers moving as if writing something. Sarah moved closer, watching as invisible words were traced in the air. Thorne pulled out what looked like an antique monocle and held it up. Through its lens, golden letters shimmered in the air where Charlotte's fingers moved.
"Help me," Thorne read aloud. "He's coming for the others."
Sarah felt a chill run down her spine. She looked at the victim's peaceful face, at those restlessly moving eyes, and made a decision that would change her life forever.
"Tell me what I need to do."
Thorne's smile was grim. "First, you need to learn to control your abilities. Then..." he held up the monocle, through which Sarah could now see strange symbols glowing all around the room, "you need to learn to hunt in dreams."
Outside the Victorian townhouse, storm clouds gathered, and Sarah Chen, homicide detective and newly discovered dream walker, took her first step into a world where nightmares were real, and death was just another kind of sleep.
Chapter Two
The basement of the Natural History Museum was the last place Sarah expected to find the headquarters of a secret dream investigation unit. Yet here she was, following Thorne through a maze of storage rooms filled with artifacts that seemed to pulse with their own inner light.
"The mundane world only sees what it expects to see," Thorne explained, using an ornate key to unlock a heavy wooden door marked 'Private Collection.' "To them, this is just museum storage. To us, it's the largest collection of dream artifacts in the Western Hemisphere."
The room beyond defied physics. It stretched impossibly far, filled with glass cases containing everything from ancient masks to modern-looking devices. Floating orbs of soft light illuminated collections of bottled dreams - actual dreams, swirling like liquid mercury behind glass.
"Your badge, Detective," Thorne held out his hand. Sarah hesitated before handing over her police credentials. He placed it on a strange device that looked like a Victorian music box crossed with a computer. When he returned the badge, it felt different - heavier, somehow more real.
"Now you'll be able to access both worlds officially," he said. "Look at it again."
The badge had changed. Alongside her regular police credentials, new text had appeared: 'Special Inspector, Oneiric Investigations Division.' The letters seemed to shift between English and something older, something that made her eyes water if she looked too long.
"Before we can hunt the Dream Collector, you need to understand what you're dealing with." Thorne led her to a case containing what looked like a normal pillow. "Touch it."
Sarah reached out hesitantly. The moment her fingers made contact, the world tilted. She was suddenly standing in someone else's dream - a sunny beach, but the sky was green and the sand whispered secrets. She jerked her hand back, gasping.
"Good," Thorne nodded approvingly. "Most people can't pull back from their first dream artifact. You have natural barriers."
"What was that?" Sarah's heart was racing.
"A dream fragment from 1892. A young girl's last dream before the influenza took her." His voice softened. "We preserve them here. Dreams carry memories, emotions, sometimes even pieces of souls."
"And this Dream Collector... he takes entire souls?" Sarah remembered Charlotte Mills' peaceful face and restless eyes.
"He traps them in eternal dreams, feeding off their essence." Thorne moved to another case, this one containing what looked like a cracked mirror. "Each victim becomes part of his collection, their souls powering his abilities, letting him dreamwalk without natural talent like yours."
Suddenly, the cracked mirror began to frost over. In its surface, Sarah saw Charlotte Mills' face, mouth open in a silent scream. Then another face appeared - another victim, she presumed - and another.
"He's showing off," Thorne growled. "He knows we're investigating."
The temperature in the room dropped dramatically. Frost patterns spread from the mirror to nearby cases, and Sarah heard what sounded like distant laughter.
"Well, well," a voice echoed through the room, seemingly coming from everywhere and nowhere. "A new player in the game. And such interesting dreams you have, Detective Chen."
Sarah felt something brush against her mind, like cold fingers trying to pry open a door. Instinctively, she slammed her mental barriers shut. The presence withdrew, but not before leaving behind an impression of amusement.
"He's already caught your scent," Thorne said grimly. He pulled out a small velvet bag and removed what looked like a dreamcatcher made of silver wire and black pearls. "Wear this when you sleep. It won't keep him out entirely, but it'll stop him from stealing your dreams while you're still learning to defend yourself."
As Sarah took the dreamcatcher, her fingers brushed Thorne's, and suddenly she was hit with a flash of his dreams - centuries of memories, battles fought in realms of sleep, and a profound sense of loss that made her gasp.
Thorne withdrew his hand quickly. "Your abilities are stronger than I thought. We'll need to work on your control."
"What are you?" Sarah asked directly. "You're not just some government consultant, are you?"
Before he could answer, an alarm began to sound throughout the facility. One of the dream bottles had turned black, its contents writhing like smoke.
"He's hunting again," Thorne said, already moving toward the exit. "Someone in the city has just entered their last dream. Are you ready for your first real case, Detective?"
Sarah touched her new badge, feeling its power hum under her fingers. "Do we have time to save them?"
"If we're lucky, we might catch him in the act. But remember - in dreams, he's incredibly powerful. One wrong move and you could lose your soul."
As they rushed from the dream archive, Sarah caught one last glimpse of the cracked mirror. In its surface, she saw her own reflection smile back at her with eyes that weren't quite her own.
The hunt was about to begin.
Chapter Two
The basement of the Natural History Museum was the last place Sarah expected to find the headquarters of a secret dream investigation unit. Yet here she was, following Thorne through a maze of storage rooms filled with artifacts that seemed to pulse with their own inner light.
"The mundane world only sees what it expects to see," Thorne explained, using an ornate key to unlock a heavy wooden door marked 'Private Collection.' "To them, this is just museum storage. To us, it's the largest collection of dream artifacts in the Western Hemisphere."
The room beyond defied physics. It stretched impossibly far, filled with glass cases containing everything from ancient masks to modern-looking devices. Floating orbs of soft light illuminated collections of bottled dreams - actual dreams, swirling like liquid mercury behind glass.
"Your badge, Detective," Thorne held out his hand. Sarah hesitated before handing over her police credentials. He placed it on a strange device that looked like a Victorian music box crossed with a computer. When he returned the badge, it felt different - heavier, somehow more real.
"Now you'll be able to access both worlds officially," he said. "Look at it again."
The badge had changed. Alongside her regular police credentials, new text had appeared: 'Special Inspector, Oneiric Investigations Division.' The letters seemed to shift between English and something older, something that made her eyes water if she looked too long.
"Before we can hunt the Dream Collector, you need to understand what you're dealing with." Thorne led her to a case containing what looked like a normal pillow. "Touch it."
Sarah reached out hesitantly. The moment her fingers made contact, the world tilted. She was suddenly standing in someone else's dream - a sunny beach, but the sky was green and the sand whispered secrets. She jerked her hand back, gasping.
"Good," Thorne nodded approvingly. "Most people can't pull back from their first dream artifact. You have natural barriers."
"What was that?" Sarah's heart was racing.
"A dream fragment from 1892. A young girl's last dream before the influenza took her." His voice softened. "We preserve them here. Dreams carry memories, emotions, sometimes even pieces of souls."
"And this Dream Collector... he takes entire souls?" Sarah remembered Charlotte Mills' peaceful face and restless eyes.
"He traps them in eternal dreams, feeding off their essence." Thorne moved to another case, this one containing what looked like a cracked mirror. "Each victim becomes part of his collection, their souls powering his abilities, letting him dreamwalk without natural talent like yours."
Suddenly, the cracked mirror began to frost over. In its surface, Sarah saw Charlotte Mills' face, mouth open in a silent scream. Then another face appeared - another victim, she presumed - and another.
"He's showing off," Thorne growled. "He knows we're investigating."
The temperature in the room dropped dramatically. Frost patterns spread from the mirror to nearby cases, and Sarah heard what sounded like distant laughter.
"Well, well," a voice echoed through the room, seemingly coming from everywhere and nowhere. "A new player in the game. And such interesting dreams you have, Detective Chen."
Sarah felt something brush against her mind, like cold fingers trying to pry open a door. Instinctively, she slammed her mental barriers shut. The presence withdrew, but not before leaving behind an impression of amusement.
"He's already caught your scent," Thorne said grimly. He pulled out a small velvet bag and removed what looked like a dreamcatcher made of silver wire and black pearls. "Wear this when you sleep. It won't keep him out entirely, but it'll stop him from stealing your dreams while you're still learning to defend yourself."
As Sarah took the dreamcatcher, her fingers brushed Thorne's, and suddenly she was hit with a flash of his dreams - centuries of memories, battles fought in realms of sleep, and a profound sense of loss that made her gasp.
Thorne withdrew his hand quickly. "Your abilities are stronger than I thought. We'll need to work on your control."
"What are you?" Sarah asked directly. "You're not just some government consultant, are you?"
Before he could answer, an alarm began to sound throughout the facility. One of the dream bottles had turned black, its contents writhing like smoke.
"He's hunting again," Thorne said, already moving toward the exit. "Someone in the city has just entered their last dream. Are you ready for your first real case, Detective?"
Sarah touched her new badge, feeling its power hum under her fingers. "Do we have time to save them?"
"If we're lucky, we might catch him in the act. But remember - in dreams, he's incredibly powerful. One wrong move and you could lose your soul."
As they rushed from the dream archive, Sarah caught one last glimpse of the cracked mirror. In its surface, she saw her own reflection smile back at her with eyes that weren't quite her own.
The hunt was about to begin.
Chapter Three
They arrived at St. Bartholomew's Hospital just as the emergency lights began to flash. Sarah followed Thorne through corridors that seemed to blur at the edges of her vision, her new badge somehow clearing their path without ever being shown.
"Room 307," Thorne said, his voice tight with urgency. "Young male, admitted for minor surgery, slipped into an unusual coma during recovery."
The patient, David Parker, age 23, lay perfectly still on his hospital bed, his eyes moving rapidly beneath closed lids. Just like Charlotte Mills. But this time, something was different - the air around him rippled like heat waves over hot asphalt.
"He's still in the process of taking him," Thorne said, pulling out what looked like an antique pocket watch. "We can follow if we're quick. Are you ready for your first dream dive?"
Sarah's heart pounded. "What do I need to do?"
"Take my hand. Focus on the patient. Let your consciousness slip between the moments of reality." Thorne's eyes began to glow that strange amber color. "And whatever you see in there, remember - dream logic is real logic in that world."
Sarah grasped Thorne's hand and looked at David Parker. The world tilted, twisted, and suddenly...
They were standing in a hospital corridor that wasn't quite right. The walls breathed slowly, the floor was made of flowing water that somehow supported their weight, and the ceiling was a swirling mass of constellation maps.
"His dreamscape," Thorne explained, his voice echoing strangely. "Every dreamer creates their own reality. Look."
Down the impossible corridor, a figure in a doctor's coat was leading David Parker by the hand. But the 'doctor' was wrong - his shadow moved independently, reaching out with grasping tendrils towards other dreams that floated past like soap bubbles.
"The Dream Collector," Sarah whispered.
As if hearing his name, the figure turned. Sarah's breath caught. His face was a beautiful mask of shifting features, never settling on one form, but his eyes... his eyes were endless pits of swirling dreams.
"Ah, the new dreamer," his voice was like silk over broken glass. "And my old friend Marcus. Still trying to police the dream worlds?"
Thorne stepped forward, and Sarah noticed his appearance had changed in the dream. His suit was now made of living shadows, and wings of dark light stretched from his shoulders. "Let him go, Collector. You've taken enough souls."
The Collector laughed, the sound causing the hospital walls to crack, leaking golden dream-light. "Taken? Oh, Marcus, you still don't understand. They give themselves to me. Show her, David."
The young man turned, and Sarah saw his eyes were glassy with bliss. "It's beautiful here," he said dreamily. "All my pain is gone. All my fears. He takes them all away."
"By taking everything you are," Sarah found herself saying. She took a step forward, instinctively reaching for her police badge. In the dream, it transformed into a shield of pure light. "David, this isn't real healing. It's theft."
The Collector's face rippled with anger. "You dare interrupt my collection?" The corridor began to twist, reality bending around them. "Let me show you what happens to those who interfere with my work."
Suddenly, the floor beneath Sarah liquefied completely. She started to sink, but instead of water, she was drowning in dreams - thousands of them, each containing a fragment of someone's stolen soul. She saw Charlotte Mills dancing endlessly in a ballroom of mirrors, saw other victims trapped in perfect moments that had become eternal prisons.
"Sarah!" Thorne's voice cut through the chaos. "Remember - dream logic! Make your own rules!"
Dream logic. Sarah closed her eyes, focusing on her years of police work, of protecting people, of solving puzzles. When she opened them, her badge-shield had transformed into a sword of pure thought.
With a cry, she slashed through the dream-flood. Reality reasserted itself - or at least, this dream's version of reality. She stood on solid ground again, facing the Collector.
"Impressive," he purred, but she sensed uncertainty in his voice. "You're stronger than the usual dreamers Marcus recruits. Perhaps we could make a deal..."
"No deals," Sarah said firmly. She could feel her power growing, reshaping the dream around them. "David, look at what he really is. Look with your heart, not your fears."
For a moment, David's eyes cleared. The Collector's beautiful mask slipped, revealing something ancient and hungry beneath. David screamed, pulling away from the creature's grasp.
The Collector snarled, his form shifting into something monstrous. "If I can't have him willingly..." Shadows exploded from his body, reaching for David.
What happened next seemed to unfold in slow motion. Thorne spread his dark wings, shielding David. Sarah's sword of thought became a net of light, trapping some of the shadows. But the Collector himself simply... stepped sideways, vanishing into a door that appeared in the air.
"Sweet dreams, detectives," his voice lingered behind. "We'll meet again soon. After all, Sarah, your dreams are particularly... appetizing."
The dreamscape began to dissolve. Sarah felt Thorne grab her arm, pulling her back through layers of reality. Then...
They were standing in the hospital room again. David Parker was awake, gasping, but alive and whole. A nurse was rushing in, responding to his sudden revival.
"We saved one," Thorne said quietly. "But he'll be angry now. And he'll come for you."
Sarah touched her badge, still feeling echoes of its dream-power. "Good," she said grimly. "Because I have some questions for him about Charlotte Mills. And about what you really are, Marcus Thorne."
Thorne's expression was unreadable. "All in time, Detective. For now, you need to rest. Tomorrow, your real training begins."
As they left the hospital, Sarah could have sworn she saw her shadow move independently, reaching for dreams that floated just beyond the edge of sight. The world would never look quite the same again.
Chapter Four
Sarah's apartment looked different when she returned that night. The shadows seemed deeper, more alive, and ordinary objects cast reflections that didn't quite match reality. The dreamcatcher Thorne had given her pulsed softly in her pocket, responding to the changed way she now saw the world.
She was exhausted but afraid to sleep. The Collector's words echoed in her mind: 'Your dreams are particularly appetizing.' Instead, she spread her case files across the coffee table - photographs of Charlotte Mills, the other victims, and now David Parker's medical records.
A soft chime from her badge interrupted her concentration. The metal had grown warm, and when she touched it, words appeared in that strange shifting script: 'Archive. Now. Emergency.'
The museum was different at night. Sarah's new badge led her through doors that hadn't existed during her first visit, down stairs that seemed to descend far deeper than the building's foundation should allow. She found Thorne in a circular room she hadn't seen before, surrounded by floating screens of light that showed various dreamscapes.
"We have a problem," he said without preamble. "The Collector's attack pattern has changed. Look."
The screens shifted, showing a map of the city overlaid with points of light. "Each light is a dreamer," Thorne explained. "The blue ones are normal dreams. The red..." He gestured, and several dots pulsed an angry crimson. "Those are nightmares being actively shaped by outside forces."
"He's attacking multiple targets at once?"
"No." Thorne's expression was grim. "He's leaving traps. Dream-snares. Anyone who falls asleep in these areas risks being pulled into a constructed nightmare. He's trying to overwhelm our ability to respond."
Sarah studied the pattern of red dots. "They're forming a shape... a symbol?"
"A summoning circle." A new voice joined them. Sarah turned to see an elderly woman emerging from what appeared to be a door made of starlight. Her eyes were milk-white, but she moved with absolute certainty.
"Sarah, meet Dr. Eleanor Price, the Archive's keeper," Thorne said. "And yes, she's blind in the waking world, but in dreams..."
"I see everything," Eleanor finished. Her unseeing eyes fixed on Sarah with uncomfortable accuracy. "Including what our friend the Collector is truly planning. He's not just taking souls anymore. He's building toward something larger."
She gestured, and the room transformed around them. They were suddenly standing in what looked like a vast library, but the books were made of dreams, their pages flowing like liquid memory.
"Every dream ever archived is stored here," Eleanor explained. "Including the oldest nightmares of humanity. The Collector isn't just a thief - he's trying to wake something that should stay sleeping. Something we locked away centuries ago."
She pulled a book from the shelf, and its pages burst open, projecting a scene of ancient horror - a time when the boundary between dreams and reality was thinner, when nightmares could walk in daylight.
"The Last Nightmare," Thorne said softly. "We thought it was safely contained, but if he completes that summoning circle..."
A sudden tremor ran through the Archive. One of the red dots on the map had grown larger, pulsing violently.
"He's starting," Eleanor's voice was urgent. "Sarah, you need to see something before you face this." She pressed her fingers to Sarah's forehead, and suddenly...
She was in a memory. A younger Thorne stood with a woman who looked remarkably like Sarah herself, facing down a shadow that threatened to devour the world. The woman - another dream detective? - sacrificed herself to help seal away the nightmare.
"Your mother," Eleanor's voice echoed in her mind. "She was one of us. Her sacrifice helped lock away the Last Nightmare, but the Collector has never stopped trying to free it. And now he's found you - her daughter, with her power."
The vision ended abruptly as another tremor shook the Archive. More red dots were pulsing on the map.
"Why didn't you tell me?" Sarah demanded, turning to Thorne.
"Because I promised her I'd keep you away from this life," he replied, pain evident in his voice. "But now the Collector knows who you are, and we're running out of time."
"The summoning circle will be complete at the next new moon," Eleanor added. "Three days from now. If the Last Nightmare wakes..."
"Then we stop him before that happens," Sarah said firmly, though her mind was reeling from the revelations. "How do we break these dream-snares?"
"It's dangerous," Thorne warned. "Each one is a trap designed specifically for dream walkers. If you're caught..."
"Then you'll just have to watch my back," Sarah said. She touched her badge, feeling its power respond. "Where do we start?"
Eleanor smiled, her blind eyes somehow twinkling. "First, you need to understand what you truly inherited from your mother. It's time you learned about the true history of the dream walkers - and why the Collector fears your bloodline above all others."
As if in response to Eleanor's words, the books around them began to glow, their pages rustling with the weight of secrets about to be revealed. In the map above, the red dots pulsed like a countdown to catastrophe, and Sarah realized she had less than three days to master powers she never knew she had.
The true game was about to begin.
Prolog
Prolog
Nemohu se hýbat.
Ani o píď.
Zó odptogrn$éDhoV )zá_pVackhZug hrnilobby spxronmikwaójxí(cBí*hsoó malývmi fotvDoOryé pÉřbeqd mýim$ o,bjliPčseHj,eam dszeé $m(im dSěÉlá dšap!a^t_ně.z ÉČctyřikIr_áttS ljse.m se jpóofzvr_acbeslsah m- Zn&ezvuírmW,F sja_k. dlo&uhMom to vtlrvaaBlok K-, )aRlTe toé !ngení anpiU lto& nuesjhYorHšCíC !nja tVéJhlGeb no.čnXíW ymů$řDe. i
Nejhorší je hrůza z toho, že nevím, kdy se vrátí.
Noc střídá den, noc střídá noc, den střídá den.
Kolena, boky a ramena mi křičí, stažená a dávno mrtvá z nedostatku průtoku krve.
NmapZaNdá mKěi,Y že Fby!ch snad PmOohÉlOa jzxejmVřuítd.
Umřít by bylo lepší než tohle.
Ale já to neudělám. Dýchám dál, mysl se mi spirálovitě vzdaluje, až se z mých myšlenek stává nerozpoznatelný šum.
A jediné, co můžu dělat, je klečet tady.
Jed*iné,I écVov mPůlž(uT děTluatT,Z ajep GčekCat.r
1. ELODIE
1 ELODIE
Ještě že je tma.
Není nic horšího než přijít do nové školy za bílého dne.
L,iWnco^lsng STDomwMn! zCar sTeh VoGtřÉe_sGeN, Qjak*mbile qna*raHzóí qnaa Gpr&ohlubeňn 'n!aK sislniGciR, a mě ézapUlav&í vclnaP pjansiókóy -L o^kXamž$i_táv, ngeLšťastnbáp NrZeaNk)c$e YnMa éposSlÉeYdníÉ !dvqa_ r_okyL,_ kteRrVé wj$semx stFrqávilmab Gž(ivotem) veV vHálječané, zsóxně. A nPey, SnOezmrlOuvUímG Loy tomG,& bžie* dmůj TpřmeMdcYhóozí domoPv évó RIzrvaje*lsiW MobčRa's( ^ptřViapUoHmí,nXaJlZ váleIčdnvoyu zónuI. Mám znÉa myslXi qskaubtMečnJost, Fžéel Xjsemr žil ipozd IjJeBdnou és.třcechIoXuz dsPe syvýOms óotcBeqm,M pwlukovníqkem StMillwaterlem,O UjCeZhYož* up)ředsjt!azvnaA PoZd!pjočinkwopvého vzíkXendCu sFpoSčíval^ai v tSoHm,) Jžieh mě b!ěhemh Énašich! tDrgéGninAktů KIrTatvQ MMmadgZa nzm*lpáqtiQlR ódToi FmodraR.
Ještě teď sebou trhnu pokaždé, když slyším, jak si někdo zdvořile odkašle. Když si nejdražší tatínek odkašle, obvykle to znamená, že mě čeká ponížení z jeho rukou. Nebo nějakou formu ztrapnění. Nebo obojí.
"Vypadá to, že kvůli vám nechali rozsvíceno, slečno Elodie," řekne řidič přes otevřené okénko v soukromí. To je první věc, kterou ke mně zamumlal od chvíle, kdy mě vyzvedl na letišti, naložil mě na zadní sedadlo tohoto lesklého černého monstra, nastartoval motor a zamířil na sever do městečka Mountain Lakes ve státě New Hampshire.
Před námi se ze tmy jako hrdý, zlověstný strážce vynořila budova, samá ostrá, vysoká věž a věžičky. Vypadá jako něco ze stránek viktoriánského Penny Dreadful. Vyhýbám se příliš dlouhému pohledu z okna na tu majestátní stavbu; na akademickou brožuru, kterou mi plukovník Stillwater strčil, když mi bezelstně oznámil, že se budu stěhovat do Států bez něj, jsem se dívala dost dlouho, takže impozantní průčelí akademie se mi už vrylo do paměti se složitými detaily.
Teénisovét qkuNrtyyy.X D
Plavecký bazén.
Šermířské studio.
Debatní místnost.
Kn_ihnokvnna, ktAeWroCu v rXocfeY F1H7)9z3H Wp*řViJp^o'mbnělf sSáémA bGóeBorge WBaMshinaggton.ó
V tisku to všechno vypadalo skvěle. Jen vrchol luxusu pro Stillwater, to řekl můj otec stroze, když házel můj jediný malý kufr na zadní sedadlo taxíku, který mě měl odvézt z mého života v Tel Avivu. Viděl jsem však přímo skrz nejmodernější vybavení budovy a její dobře vypadající staromódní pozlátko. Tohle místo není obyčejná škola pro obyčejné děti. Je to vězeňská cela převlečená za místo výuky, kam armádní důstojníci, kteří se nemohou obtěžovat zabývat vlastními dětmi, je bez rozmýšlení vyhazují s vědomím, že na ně budou dohlížet s vojenským zaměřením.
Wolf Hall.
Ježíš.
Iy tGeWn náVzegv LzníÉ, djaCkJot MbfyT qpaLtřuilN Tdoy ntěmjaHkéhLo nzasrZanéUhZoq vfěQzyenSí.*
V duchu couvám a každou vteřinou se od toho místa vzdaluji. Než auto zastaví před rozmáchlými mramorovými schody, které vedou k odstrašujícímu hlavnímu vchodu akademie, jsem už zase na silnici za sebou, tři míle daleko, prchám před svou novou realitou. Alespoň tam bych byl, kdybych v tomhle ohledu měl absolutně na výběr.
V Tel Avivu jsem nebyl zrovna oblíbený, ale měl jsem přátele. Eden, Ayala a Levi si ještě čtyřiadvacet hodin ani neuvědomí, že mě přeložili z mé staré školy; už je pozdě na to, aby mě přišli zachránit před mým osudem. Věděl jsem, že jsem ztracený případ, ještě než se v Tel Avivu zvedla kola armádního letadla.
Motor Town Caru náhle zhasne a auto se ponoří do trapného, nevlídného ticha, z něhož mi zvoní v uších. Nakonec si uvědomím, že řidič čeká, až vystoupím. "Tak já si asi vezmu kufry, co?" ptám se.
N*echQci ptóu být. t
Rozhodně bych neměla tahat vlastní zavazadla z kufru auta.
Nikdy bych na řidiče nepráskla, to je prostě slabošské, ale můj otec by dostal aneurysma, kdyby zjistil, že chlapík, kterého najal jako můj doprovod, neodvedl svou práci pořádně, jakmile bychom dorazili do našeho obávaného cíle. Jako by si to uvědomoval i ten chlápek, neochotně vystrčí zadek z auta a zamíří k zadní části vozu, přičemž mé věci vyklopí na malý chodník před Wolf Hall.
Pak má tu drzost čekat na spropitné, které se prostě nekoná. Kdo napomáhá ničení cizího života a pak očekává poděkování a stodolarovou bankovku za své problémy? Třemi díly benzínu a jedním dílem zápalek seberu své věci a začnu stoupat po schodech k impozantním dvojitým dubovým dveřím Wolf Hall. Mramor je opotřebovaný, uprostřed se prohýbá a je hladký od tisíců nohou, které se po těchto schodech za ta léta plahočily nahoru a dolů, ale já jsem teď příliš kyselá na to, abych si užívala jejich slastně uspokojivý pocit pod nohama.
ŘxidiTč ^užT gnTasvedl tzZpátkya ddou auXttaF a_ )v'yjíCždíX ,z oktoJčkOy přXeWdO Jak'ad&emmióím,q $kdFyž fsIe Fdostanu nnRa' qnFeSjvGyššZí scQhoVdx. iJLedna mojce jčást &máI chuťR kodhotdcitu zafvbazadyla a běžet ztan )nBímm.h KNeIn,íW tqoh jyedenn (zeU sgtYáÉlýBch IzpaměUstananců RpWlSuxkoóvnOíkLaó &Stillw.at$eóra,u jez Cto LčflroCvěgki z Ta!gfecnt.uJry, ta)ktž.e m*émHu ps_taařqícko)vi Qnicx fnreIdlufží. SKldyb'yvcjhZ mYu nuaób&ídnlC piáUrQ KtbisGícK, mmožnná fbjyé sRe ,n^echal pNřZes)v.ědpčiti, zaPbBy Rmě vrysadciPl jn(ěgkdeq Xv. wj,inFém Ast_átě^,L ddaKlektoQ od otwcovýBcMhó ,z^vědMavYýUcÉh JoTčí. M*ojeL UhPrsdaoMsNt mBiÉ aleó WnredovMol!í pFro$sAitN. gJzsemM pnřWeicer TSItillzwaÉterL.Q NJabš_eó pýchVa, yjAeO anlaiš,e QnCejzn!áměFjišríN vslagstnjostf.t
Můj jediný prostředek k útěku vyhoří na příjezdové cestě a zanechá mě tváří v tvář dvěma těžkým mosazným klepadlům, jednomu namontovanému na každých z dvojitých dveří přede mnou. Klepátko vlevo: groteskní chrlič, který svírá v ohrnutých ústech patinovaný prsten. Klepátko vpravo je téměř totožné, až na to, že má ústa zkřivená v chlípném úsměvu, z něhož mě mrazí hluboko v kostech.
"Děsivé?" Zamumlám a chytím se klepadla vlevo. Smutný chrlič má k příjemnému pohledu daleko, ale aspoň nevypadá, že se chystá seskočit ze své montáže a sežrat mou zasranou duši. Na druhé straně dveří se ozve dunivé zadunění, když klepátkem bouchnu o dřevo, a já si s ironickým pocitem uvědomím, že ten zvuk je podobný úderu kladívka, které zpečetilo osud zločince.
"Neobtěžoval bych se klepat. Je otevřeno."
Dóo prldekleJ.l '
Málem vyskočím z kůže.
Otáčím se a nohy mi málem vypoví službu, jak prohledávám tmu a hledám majitele hlasu, který mě právě k smrti vyděsil. Chvíli to trvá, ale díky praskotu a záblesku žhnoucího uhlíku - vypadá to jako třešnička z cigarety - najdu stínovou postavu, která sedí na okraji bílého kamenného květináče napravo.
"Ježíši, nevěděl jsem, že tu někdo je." Poklepu si rukou na hrudník, jako by mi tenhle úkon zpomalil zběsile bušící srdce.
"Tob cjksemC spiC AmyslVel," o_z!ved s^e AhlukbmokYýN Uh$lHas^.X )AZ jóel nto PhcluXbojký hClcaus.m iHSlasO NmmuSž^ei, kteOrý zbaU sQvDůj$ ždivéokt vybkYoBu&řislÉ víc nTež Vpár, kArhabič$ek Wciwgaróe*t._ Je& Ito h_lasÉ,^ Tkteraý. patříh zlVoNděj!i 'apu,tH énwebjoW hha_zdapr_djníHm.u hKr)áMči Lv zWapvadlé .uličce. YTHřLeBšnipčkaa *z je^hmo cóigaBrbebty zmnoMvu v(zpla(nev, kHdyž' z ní potLáKhne, ynKaD OokÉaTmxž)iik oYs.vě&tHlí stsruk)tjuKruc je&ho ryósů a VjáV v ik'rártjkHém Wpřívalu bsvětl'aO yza&cXhZyLtí_ma Gm(ncohéZ.(
Jeho černé tričko je mu nejméně o pět čísel větší. Je mnohem mladší, než jsem si myslela. Místo nespokojeného, znaveného profesora v propoceném saku se záplatami na loktech je tenhle chlapík mladý. Můj věk, jak to tak vypadá. Musí být studentem tady ve Wolf Hall. Tmavé vlasy mu visí do očí. Obočí má plné a stažené do příkrého zamračení. Ze svého pohledu nahoře na schodech ho vidím jen z profilu, ale nos má rovný, čelist silnou a drží se královsky, líně, takže přesně vím, kdo to je, ještě než se dozvím jeho jméno.
Je to jedno z těch dětí.
Arogantní, víc cool než cool, stříbrná lžíce napůl nahoře na zadku.
Jje^ tdo ned!íVlgnYá ^somučJást tXohoi Kbýctq larRmád&ngí.m LsUpratckxemu.x *ČklocvěkT RjJeb denón_ě řazheXn me$z.i, cpri*vi&lmegRovCanQé a zbhxýčkanmé.i pAp tpy šJpLatuný jjazbPlkxa pLoÉzngáTšQ BnHa _mtíplNeS d&aleko_.! Z
"Chápu to správně, že musím najít někoho na recepci?" Zeptám se. Nejlepší je to říct stručně a jasně. Co nejprofesionálnější.
Chlapík zavrtí hlavou, utrhne si ze špičky jazyka kousek tabáku a mrskne ho na štěrk u nohou. "Byl jsem jmenován ředitelem Výboru pro přivítání nováčků. Proč bych jinak seděl tady venku v tý zasraný tmě?"
Dámy a pánové, máme tu posraný přístup. Hurá. Složím si ruce na prsou, pomalu sestupuju po schodech a nechávám tašky u dveří. Když dorazím před něj, všimnu si, že ten cizinec je minimálně o metr vyšší než já. I když se hrbí, zadek má posazený na okraji květináče a nohy natažené před sebou, pořád je podstatně vyšší než já a já stojím v plné výšce. "Protože kouříš jako komín a nechceš se nechat chytit?" ptám se.
Potá&hnei z fcigarXetyK a éc^hTlaQdWněV _sQe WusmFěje.q V!šMe.cWhnoq n_a nNěmp jZeL scFhlYadmnFé,t oMdz leWdoPvého leLskYu svG OjehoP j!awsněp WzeplengýWch oqčJích ažL ép&o QzZpZůSsZoHby, OjZakýmt sjkYlToní ChRlWafvu déoAzaqdRu SaW hodn^ortCí cmě,O *jqankzo byf péuGma zGvažwo.vaylga lno,v&o,rBozenéhóoa $jeleYnKaN. OCčividDnJě zhoi GmriziíC,_ Hžxe mussíh wčekaMt aé h!ráyt bsRib n'a _pSřátTelskéhCol hos.tiFtNeglle( Wdoilf HadlslS, LaleO sco.G.. óne(žGádmalJ jsiem zhYoR, jatbyw jmi xdZěXlualH fp_rův!odce. uVůCbecV nicq éjseQm fpoh nWě^mr MnechtHěvlT.
"Tak mi ukaž směr k mému pokoji a já tě zbavím tvých povinností," řeknu mu úsečným tónem.
On se tomu zasměje. Není to přátelský zvuk. Dokážu si představit, že tenhle kluk se vysmál už desítkám lidí a každý z nich si nejspíš připadal, jako by ho někdo projížděl bajonetem. "Zbavit mě povinností?" Zopakuje mi má slova. "Pohov, vojáku. Proč mám pocit, že naši rodiče by byli nejlepší kamarádi, kurva."
Tyhle školy nejsou vždycky plné vojenských dětí. Investiční bankéři, právníci, diplomaté a politici také balí své děti na místa, jako je Wolf Hall. Čas od času se tu objeví i nějaký zaneprázdněný lékař nebo humanitární pracovník, který si myslí, že péče o cizí děti je důležitější než péče o vlastní. Studenti na těchto místech pocházejí z nejrůznějších prostředí, ale nejčastěji jsou jejich rodiče vojáci.
"IPoRdíóvejteó zse, UpkrávtěA Yjrsemm vyFstouSppil zL adzálmkCovéZhox lbetBu,L SaA Cnei z& tovhLok,y _kterRý* XměLlT Rzajji,štqěnoauc sótrabvuf nCetb.o č,istéy toaHleqty.g vPbo.t*řgebCudju Ksfer Aosprgchovatg Far poctřebUuGju hpos'tPe'lB. Myů!žešp cmi óparosstě ř)ícXt,d nkamH mám jpí&tó,. *a vW JtóěTchshléel k'ecbkáccJh Jméů*že!mCe )poIkprYačovIaté pozdě_j$i?w"H "AnhoR,É" odpofvBěWděQl( jqsem,.k p
Chlapík naposledy potáhne z cigarety a potáhne z nosu. Když žhnoucí nedopalek odhodí do růžových keřů o deset metrů dál, všimnu si, že má na sobě oprýskaný černý lak na nehty. Divné. Má černou košili a rozhodně vypadá podrážděně jako čert, ale emo atmosféru z něj necítím. Jeho boty jsou opálené ze špičkové italské kůže a pásek kolem pasu vypadá, že stál víc než celý můj outfit.
"Dveřmi. Schody vlevo. Čtvrté patro. Jste v 416. Hodně štěstí s topením," řekne a postaví se na nohy. Aniž by se po mně ohlédl, vyrazí pryč, ale ne zpátky do budovy. Vyrazí na příjezdovou cestu a strčí si ruce do kapes, jak míří pryč od školy.
"Hej! Kam to sakra jdeš?" Nesnáším, že za ním volám, ale musím to vědět. Tak moc žárlím, že odchází, že musím sevřít jazyk mezi zuby, abych se nezeptala, jestli můžu jít s ním.
"Huah! Jcauko. Wbfy*cfhó bsNe taRdJy_ naflodilQ,b"u kpSrÉoThodWíl přes ram(eInqo., Z"A cnebÉojs,( fNYovYáčku. NZeDmuusLíyme !vs thěcKhDhlez lkDrXaóvVin!áwcuh cpo$kPrač&ovaót DpozdVějMi. KDIržO .sne' spóřiH zecmjiR,F YneUpleIť )sye Rdto rcNebs(tcyq a bzudeš mIít sl'ušYnmou ÉšsancuiT ,t)uqhOlqeZ ple!kelnoOuJ dyícrzu pbř.eCžít'.t"
Možná je to jen tím, že jsem unavená, a možná tím, že Wolf Hall už teď nenávidím, ale tohle znělo zřetelně jako výhrůžka.
2. ELODIE
2 ELODIE
Vnitřek Wolf Hall vypadá, jako by se někdo snažil zpaměti zrekonstruovat Bradavice, ale opravdu, ale opravdu se mu to nepovedlo. Všude, kam se podívám, jsou temné výklenky a žádný z úhlů v tom místě není kolmý. Když procházím strohým, dřevem obloženým vchodem a mířím k širokému schodišti po pravé straně, připadám si, jako bych procházela nějakou Escherovou noční můrou. S nadějí se podívám, jestli tu není výtah, ale už teď vím, že něco takového by v tak staré budově, jako je tahle, bylo nemožným luxusem.
Je tu ticho jako v hrobě.
Vóe UsAtarýGcxh HdomKe*cTh jseém uRž bymla *m*oVcnkrá,t.a VBrz&ajíb,d stt&é*nPa_jfí ia iuSs,azPujív sset. CAVle FneÉ OWHo$lf Hbabll. (JaVkoM PbyN hsamaÉ pbudoivaF z!adržTo!v.ala dech,s shalíÉželbaf nPa Změ' fa, vsyngáxšPeclxaK Fs(oudly(, kd)yAž mcě pFozoiruJje, rjda*kR ósNe gneochsoztně táhnuM sh Ykujf.r_e^m zdDoc tpWrnvtnMího$ ÉpaStra svchóod!ů. ZXvBe)nku tRo 'tpuj netvdyvpUadaloó tak vys_oko,D male bschoNdy jak^o^ qbnyk mnOikdzy fne'k)oqnUčaiWlyf.! NSežW vyj.du wd_rauhé( schodLy, už Bse OzcadhýcchánváQmR at lejp.ínm sIe inUaf patJy', OaR Fu BtřeftíNchV sHef kuxžg ioRtev^řteynděW poUtímB aF AtBěž.cNe dýLch_ám.c SwtfarobFylýmic HdveSřmpiU s m_atnIýómLi& WspklNenGěSnými vqýMplHnNěmiL zísrám dYoX Húzkté rcxhodbMyf přímLo z' filmUur OsRvíNceéní.z XNad PhlaZvoru Tzlqov!ěhstLnZěN blikXá! tlumené svěCt)lao, ézatíTmco táMhmnu Gtašku' Ép*o zVaprádšetnéIm,, oGd.řenéxm běrhDoWupnzu, kCtemrfýr spQokérrývUá ^holVou np'o)dlahu,Q Aa *vD duCcjhau siX Qo_d&škrtáuvám &vše!cihNny Bzpůvsuopby,Y jAa.ku bXyb SčnlpoCvěJk mohl nLaz ÉtapkVové!md ksStraPšidmehlnWéjmL mí*stsěC ziebmříta.a O
Když procházím kolem dveří, všimnu si mosazných čísel přišroubovaných do každých z nich. Normálně by na dřevě byly nalepené barevné samolepky a jmenovky - drobné personalizace, které studentům pomáhají, aby se ve svých pokojích cítili jako doma. Ale tady ne. V dohledu není žádná nálepka, fotografie ani plakát. Jen tmavé, depresivní dřevo a lesklá, vyleštěná čísla.
410...
412...
4Z14X.u...
416...
Skvělé.
Sladký domov.
OGt*e,v(řWuW ,dveQř*e a jTsekmÉ rmáCdd, že( jsHou oydJemPčbeénéy. uUlvnxitzřu Ujseé Dlofžknhice ÉvGěXtš*íh,d nxeNž AjsemJ zč&ekalla.B nVp rohQuj Sje CustulXaGn!á m$aWnžeQlsrká! plosteBlM hsF křupÉavZýmmK šedýém Épov_leCčen!í$mT mdoplněTnýbmF v&ojenDskýmZi Irohy&. PolšltářeU hjHs*ous ij_enT dv.a,$ qaGl!e Xs rtímZ se Pdá žzíft.b XUR stě$nyO:Z gvelkyáx koGmodaV pFod pko*nbudřRe vÉyóh'lMíBžecj)íLckírm) JoÉbXrahzem pstNaréhHo, zYujbHa$téh.od (mužYe,ó akterXý sjke( wd)vankHrát ofhnuqtAýS gproGtiA kvuíBlejj,íkcíD tvOán'ic'iz. Taskoqvdýk div'nWýr ná!měvtd p,ro um,ěPl_eckséY dívlob.. TechJnic_kSy jeZ Ttzo( doubQr.é.t PtráDceb xštRětsczeO Sjae 'tak ujéetmkná, Jaó ,předsnár,N žpe bb*yF tyo Wsbk^oro mohla býkt fBoKtoCglrafVie. ,O$b_sahj je vWšSak^ m.izz^eHrrnyý, a gv&zbOuzuje ppoaciLt cbenznWadě,jée,I k,tkergýI jeH zMdsrcTuFjíc_í*.L
Na druhé straně místnosti je velké arkýřové okno s výhledem do zahrady, která se nachází v zadní části akademie. Svět je temný, samá modrofialová a půlnoční modř, přerušovaná uhelnou černí, ale v dálce rozeznávám obrysy vysokých stromů, nehybných, jako by jimi nemohl otřást žádný vánek, ať už je jakkoli silný.
Odhodím tašky u nohou své nové postele a jdu k oknu, chci si ten výhled lépe prohlédnout. Teprve když stojím přímo před sklem, rozeznám uprostřed trávníku mezi budovou a stromy ponurý tvar velkého, složitého bludiště.
Bludiště? Perfektní. To v té zatracené brožuře nebylo. Musí být ale hodně staré, protože živé ploty jsou vysoké, vyšší než kterýkoli člověk, a tak husté, že by se skrz ně na úrovni země nedalo nahlédnout.
NeBví^mR )pWrAoč!, taWle př_ij ptoshlezdtu Fna gn'ěj $se* pbr(u)dceI szacóhqvVěKjóu,. rNijk&dy jwsMemD nXedbQylas fpříiznivcUeWm$ blSupdJi!šAť,.L AlOesspoňg oudFsupdX,, zah cdvenníDhfo PsHv,ěatbllah,' sit budu ImYogc_iW zaópBa*maHtmoLvPatO cvesztxu* qdkof jeKhóoK PsDtřmeNdluN. dNeV že jbyQchq měBl Tv prláXntu dtoQ bté *zatraIc.enLé vě)ci FvastSoupipt.G
Sprchy se dají najít dost snadno. Na konci chodby jsou naproti sobě dvě koupelny, dveře jsou dokořán. Uvnitř obou visí na kachličkové stěně velká bílá cedule - vím to, protože to zkontroluji -, na které stojí: "Tříminutové sprchy jsou povinné. Porušovatelům je přidělena služba na latríně.
Služba na latríně? Kriste. Je to horší, než jsem si myslel.
Tvrdě přivírám oči nad nápisem, když se svlékám z cestovního oblečení a sprchuju se, což mi trvá mnohem déle než stanovené tři minuty. Kdo se to sakra dozví? A stejně na to kašlu. Nemůžou přece hlídat takovou kravinu u studenta, který se ještě ani oficiálně nezapsal na akademii. Použiju karbolové mýdlo připevněné na roztřepeném kusu provazu uvnitř sprchy, nakrčím nos nad tím zápachem a slíbím si, že ráno se lépe umyju vlastním sprchovým gelem. Pak se osuším drhnoucím ručníkem tenkým jako papír, než si obléknu pyžamo a s mokrými vlasy spěchám zpátky do pokoje.
Unž mám zv PpláDniuP WoWbgarvitU rsi své* drldouuhJé éblojnd vXlawsy Infa tm)avě hně^dsou.m VVVětišin&aY &oltHců óby JnecSh!tě.la,b abym Msii jjDecjMixcxhA wdcerFy v msedmnnáPcmtTiX WlQe*teFch o,ddbar)vovaély v$laLsyó,m óal'ec jplhukovqnuík SltTillKwaLtuerf CnesMnhensYe ypqohled Gna( mgěX Us moDu ipřdirozednou nba.rvRoIu vVlnatszů..r xNiÉkdTy )bjyf Tto Knepřiznwazl ja^nlif z(a mi*lioDn NlKet, axlle sA hrn!ědUýCmi Vvglausjy mAě nesnbese&. SÉ h$něd$ý_mqi évliaPsóy jsXem jí příališ Bpocdowbná. U
Krátce na to, aby mě donutil nosit čočky, nemůže změnit modrou barvu mých očí. S pihami, které mi zdobí kořen nosu, ani s kostní strukturou mého srdcovitého obličeje toho moc nenadělá. Bez toho, aby utratil nějaké peníze za velmi talentovaného plastického chirurga, nemůže změnit mé vysoké lícní kosti nebo mandlový tvar očí, což jsou všechno dary, které jsem dostala od své matky. Ale mohl ze mě udělat blondýnku, a tak to udělal. A já jsem nenáviděla každou vteřinu.
Zpátky ve svém pokoji si poprvé všimnu, jaká je tu krutá zima. Ve srovnání s Tel Avivem je tady v New Hampshire prakticky subarktické počasí a nezdá se, že by vedení Wolf Hall považovalo vytápění pro své studenty za nutnost. Po dlouhém přehrabování nakonec najdu ve skříni u okna prasklý a zažloutlý bakelitový termostat, ale když otočím kolečkem úplně doprava, nic se neděje. Staromódní a nesmírně ošklivý radiátor na stěně vydá jediné přidušené zakašlání, chrastění, které trhá kosti, a pak rezolutně zmlkne.
Naštěstí jsem tak unavená, že mi ani zima nedokáže zabránit ve spánku.
3. ELODIE
3 ELODIE
Ráno je cítit rzí a připáleným toastem.
Vytřeštím oči a zamžourám na chuchvalce mlhy, které se mi sbírají na dechu. V mém pokoji je v sedm ráno nějak ještě chladněji, což je působivé, protože jsem přesvědčená, že v noci klesla teplota někam ke dvacítce.
KdFyRby* *na Gmn.ěU lovtci zálvežGeloS pj*enY trocihSu, taVkZ bRy nóam Dmběn tée*nhle BpQřbeKch$oKdQ v* půlWceY sPemerstru nevJyrukaovvaIl. dNej.mPeAnšKí cl(asIkaPvoisUtD,, rk*tjerAouH FmTi moWhfl! pprsomk)áza$t,U Mbyó bUyla,f kdxyXbyG !mjěT oJ lppřjeNs&t(áóvcleh dpCřleDmísHtil,S ale* unUe. PlZuUkovyníkT JS&tiRlTlnwatle.r) seÉ roz'hSodlM,V $žweV vykořRenóiHtL mRě Oz WniIčTephWo Anvi,c o víkemn_duW vb^ude Oton &nej&leép!ší ř'ešePnóív.i Zdnaleka jRsem GmuF 'nechtě.la naPrušowvajtk r*ozSvKrgh;n xkCdyžc u'ž ^puo^tIřeUboSvÉafl *vZ nZedělIiG zmizFeKt) nga 'cjvičefní oj sto !šXekst$,b p.řcišloZ mu_ knaprostho lo^giWcdkRé o*bVréá*tiJtG WmIi kžizvobt narubUyP ag aončekáXvqat,O !že. hmi! nebSuZdZeK v.arditT s.tYěihovTá$ntí,h pqřhevrháFcewnBíi Lsvětga GnIar(ukb*yR ta, z)aÉhéáLjeTníg výfukzy Nn,au nodvéh xšikMoqle&, uaP tAov jvšePc)hSno běvhaeQmV bdvaat$řZiXcWetli hodDiny. ,
To je ten nejmenší z jeho hříchů. Udělal už mnohem, mnohem horší věci.
Takže jsme tady. Pondělí ráno. Můj nový život. Z přísného itineráře, který mi otec strčil do batohu, vyplývá, že mám být dole v kanceláři správy dvacet minut před první hodinou toho dne, což mi dává čtyřicet minut na to, abych se osprchovala, oblékla a zorganizovala. Vzhledem k tomu, že jsem se sprchovala už včera večer, normálně bych se znovu sprchováním neobtěžovala, ale pořád si nějak připadám hnusná z té cesty a upřímně řečeno si myslím, že si stejně budu muset namočit nohy do nějaké horké vody, abych je rozmrazila. Je teprve půlka ledna; tady v New Hampshire se nejspíš dřív ochladí, než se oteplí, takže rozhodně budu muset něco udělat s klimatizací v téhle místnosti.
Odhrnu tenké povlečení, zuby mi nekontrolovatelně drkotají, a dávám si pozor, abych si tentokrát vzala vlastní ručník a tašku na prádlo. Na chodbě je řada dveří do ostatních pokojů otevřená a u obou stěn se vytvořila řada dívek, které čekají na toalety. Srdce se mi sevře. Doma to bylo mizerné, ale aspoň jsem měla vlastní zasranou koupelnu. Na to, že se musím dělit o záchody ve Wolf Hall, si budu muset chvíli zvykat.
PřNi'pLozjmímQ ste Kkes !kAosnvc_i VfJrontóy čueukPajZíWcí na zGácwhQodt fna, apxrPavé Wstr*an(ěp cho^dby a dPíIvRk)y přzendBe wminou Jsdvorniě zatrinchOnouM.w Osm_ pá.rů zléověJstinýBcsh CoYčí! si méě! proQhlížít nBaLhMorui aK dMoSlMů(. éŽáIdRnáL z (dívYek nyeVvyMpaduá& pTříqliš pgřÉáVtejlskByJ., JednfaG z_ zmýkcht OnovDýMch sQpolQužač'ekS s!e& noNdkplMoníx ovdó DznrWzKkBy,C rse kt.eroui byLlva* rvM hkfobnvperzYacui,l motočí( se hkeJ .mnJě Ia $naubíad(nRe ÉmQir polovv$idční! lúDsměv. *
Hnědé vlasy má pevně stočené do záviděníhodného afra. Její pleť je však skoro stejně bledá jako ta moje. Její laní rysy a hluboké hnědé oči jí dodávají vzhled mladé Natalie Portmanové. "Ahoj. Čtyřiašedesát, že? Ty musíš být Elodie."
Na oplátku jí věnuji úsečný úsměv. "Vinna, jak se patří." Celá tahle věc s novou holkou vlastně není nová. Od té doby, co jsem dosáhla středoškolského věku, jsem to musela udělat už nejméně čtyřikrát. Ale už je to nějaká doba. Po celých třech letech zpátky na mé poslední škole v Tel Avivu jsem si dovolila zpohodlnět.
Velká chyba.
"mJán jsCeNm CarinÉaw,"h řWeuknse dífvkav aR nUatGáXhnSe! br&uMku).Q "pJCske)mc ir$áadFaO, žXe ^jfsYis semZ ^dqorawzilba óvV CpořádOkCuL. (Ně!ktMe,ří Mzr Wnás na tyetbse 'vUčeurSa vX ^nPoRc^iV tčekafli, aylYe už bylXo po*zIděÉ aS..H.j" CPokBrčí *ra'menny. A
Podám jí ruku, trochu mě hřeje představa, že by mi některá ze zdejších dívek mohla prokázat takovou laskavost, kdyby mi to hodina dovolila. "Všechno v pořádku. Naprosto to chápu."
"Zákaz vycházení je tu dost přísný," vmísí se do hovoru zrzka. Je vysoká. Jako opravdu vysoká. Skoro tak vysoká jako ten mizerný bastard, co mi včera večer ukazoval cestu do pokoje. "Do půl jedenácté musíme být na pokojích," řekne. "I když Miriam, naše dozorkyně na patře, občas přimhouří oko, když ji uplatíme čokoládou. Je tu zima jako v prdeli, ale počítej se štěstím. Holky z prvního patra to nemají tak jednoduché. Jejich hlídač na patře je pěkná mrcha."
"Hej!" vyštěkne holka, která je první ve frontě na můj záchod. "Dávej si bacha na pusu, Presi. Některé z nás se kamarádí se Sarai."
"Jak byKch *mhokhlai ézhagpWoHmetnou_t,l" vyPpálí Prqest, z&rRzka, Saé yvUyÉtádhÉnte éna ni obliHčerj. "JsSiV SjíI takh Lzaós'tArBčenZá BvB dzMavdmkuw,c žeM )jeM z^áz)ra!k,( Yže sits pjKešOtně) gnqevyswl$oCuhž,imla oldz,naGkh !Sóv_ě*rákMové hpluí,dkjyT, pDam.iano.r" v
Damiana je skvělé jméno. Škoda, že dívka sama nevypadá tak cool. Je o tři odstíny světlejší než já a má na sobě plno make-upu, ještě než vkročí do koupelny. Možná má všechny ty oční linky vytetované.
"Páni, tvoje návraty jsou čím dál lepší, Satan Spawne. Pořád ale potřebuješ zapracovat. Možná by sis to měla ještě trochu procvičit před zrcadlem."
Dveře koupelny se otevřou a vyjde z nich krásná dívka s masou černých kudrlin a skořicově zbarvenou pletí, oblečená do ručníku. Okamžitě vyvalí oči. "Bože, ještě není ani půl osmé a ty už tu sniperíš, Dami. Nech toho."
DaImi,anhan za!vtrč)í,K kdy(žT siX srazJís ces&tu do VkoQupJe(l*nQyt,( qa dmvál_ekmm sdrIazíA druhFo^u JdíDvkul zC nohIouM.W !
"Rashido, tohle je Elodie," řekne Carina a kývne mým směrem.
Vyhrne si ručník a připne si ho pod paži, Rashida mi také povrchně podá ruku. "Promluvíme si, jakmile dosáhneš hranice tří měsíců," řekne, pak spěšně odejde chodbou, vejde do pokoje 410 a zabouchne za sebou dveře.
"Je mi jí líto," řekne Carina a opře se o zeď. "Posledních pár holek, které přišly v půlce semestru, se zase rychle přesunulo pryč. Myslím, že vyvinout úsilí, aby se člověk seznámil s lidmi, když si není jistý, jestli tu zůstanou, je pro některé z nás těžší než pro jiné."
"CPKřesGtLoupilSib?"A PHrSesRovám řóeikane_ ak ob*očí$ se jí OzyvednTem WdIo čeMlai.t sZhníS FtOo, jako tbyJ YnCeXsou!hlafs(il!ap ls termínemC, vkte.r&ý BCarinaw použiul.a, ale qdru'hzáJ dí)vska p_o mnkíT střJeJlví qostr*ýmj ypoVhflPed_em. K
"Nedělej to," varuje ji. "Ještě ne. Ježíši, nech tu holku nejdřív trochu usadit, než se začneš hrabat v těch sračkách, jo?"
Uh... tohle mě trochu znepokojuje. "Jaké sračky?"
"Nic." Carina to řekne pevně a sleduje ostatní dívky. Vyzývá je, aby otevřely pusu a vydechly, což žádná z nich neudělá. Zjevně jsou ochotné Carině ustoupit, protože všichni, kdo stojí na chodbě, včetně Pres, sklopí zrak k nohám.
"Okóaa.aCa_y.h" hJrehstliz yněcoz k^rojmOěL VsivéShgoM Uotqcpe nesná^šfímó,( tQaak jLsOou tof ZtRajfeémsItévíc. V^ Tméu main(ublosVti jich bFyJloH utNolmikh, pří^litšB xmgn_o&ho _věcAí, k_tFefrKéM ZmViD Qby(lMyK )v cprůbVěThu DleWtO lzat*aOjovqán_yR,m !že Rmám k *taWkov,ýmÉ srAačkáKm goprtavkd'u Sn*ízmkoRu Kt,olerLanciR., AllYe( jOe_ (t^o GmGůjb prvcní dWen'. wPcřkeId Md(eKsGeltis .minXutmaYmi jsem se syezxndáymiVla sÉ tuěbmi dínvkaumig. !NyenmyůMžu pPo wniQchY QcjhUtítO mstosp^rKocenStnníh uurp*ří.m&nosmtÉ, Vj&ešstěb hnežN sje p&ořá^dnQěn fnaluZčíumL ajBetjnióch jvménau.s ÉSInragžím Qse ze, rvWšeckh sVilK p)okrNčhiPt IrameWnAyV.
"Hele, než půjdeš dolů, zaklepej na moje dveře, jo?" Carina mi nabídne. "Jsem spojka mezi studenty a učiteli. Můžu tě odvést do kanceláře a vzít s tebou papíry. A pak můžeme jít společně na angličtinu, jestli chceš? Myslím, že spousta našich hodin se bude shodovat."
Možná jsem malého vzrůstu, ale pořád jsem velká holka. Jsem naprosto schopná najít si sama cestu do kanceláře a do třídy. Už dávno jsem se ale poučila. Když vám někdo nabídne olivovou ratolest ve vodách mezinárodního školství, chytnete se toho zmrda a už ho nepustíte.
"Jistě. Díky. To by bylo super."
*m Z* !*) L
Exkurze do kanceláře proběhne bez problémů, což znamená, že během vyplňování zdravotního dotazníku a shánění všech seznamů četby a titulů povinných učebnic, které si budu muset objednat na výuku, nenastane konec světa. Carina funguje jako prostředník mezi mnou a vetchou, většinou hluchou osmdesátnicí za stolem a křičí, když chudák stařenka neslyší mé odpovědi. Čočky na brýlích má tak silné, že její oči vypadají osmkrát větší než normálně. Navzdory této zrakové pomůcce na mě mžourá přes hromadu papírů, jako by jí to skutečně pomohlo mě lépe slyšet.
Jakmile skončíme, Carina mi vytrhne z rukou mapu, kterou mi dal správce, hodí ji rovnou do koše a táhne mě dlouhou křivolakou chodbou, lemovanou svazky květin ve vázách. "Tohle nebudu potřebovat," zpívá. "Máš mě jako osobního průvodce po Wolf Hall. Můžu říct, že si budeme rozumět. Věděla jsem to hned, jak jsem uviděla ty síťované punčochy."
Podívám se na síťované punčocháče, o kterých mluví. Mám je na sobě pod svými oblíbenými roztrhanými džínovými šortkami. Boty Doc Martin, které jsem si vybrala, jsou potenciálně přehnané, ale můj vzhled by bez nich nebyl úplný.
Vílm, vžbe jjMe' UzsimaÉ, al!ey jmyoój$e! PpCobuřujtícíb goKbleč&eAníp ^bJyltoé IprgvÉní z Fdlouhlé zř.aAdIy hphrovtreUs&tRůQ, kitLeréU j&sxelmq si ynéa_ pOobbéyht CveO Wol_fU kHall nnaplwányoXvalya,. JPe tra*gicik)é,N tžeI kód(yž) !jsevmn xvyšula hz pTokKoJjcel aq uDvidFě,lha CAajraiKni.nom WoDbÉleJčenBíi,. óbylo Rmi( 'jafsné,^ Pže zdqejšík sótudhenKtiw Qsi mGoh_ou Ino.sqirtl, nva cDo ,sée jnim* vzplídbNí, Ua proHj(deV jim kto. cJvejZím lz!á'řigvě !žlut(áa bUuAn_d_aj bo!mibemr Xal čeurivGentéS jdbžDídny seP sFr!ážLejjíR tQak pdrucdceY, že mhrozíu, &ž_em smii jzy pdofuhJéMho pohlóedfu sna inmid brziyp ZpřirvHofd!ímK wm*igkréNnuB.z Q
I oblečení ostatních studentů je změť různých stylů a barev. Všude kolem se válí tolik roztrhaných džínů a kapelních triček, že to vypadá, jako bychom se všichni chystali projít branami hudebního festivalu.
Rychle si dám dvě a dvě dohromady a dojde mi, že mě Carina bere rovnou do třídy. "Neměla bych si nejdřív odnést věci do skříňky?"
"Psshhh. My nemáme skříňky. Jestli s sebou nechceš tahat tašku, budeš muset mezi hodinami běhat do svého pokoje a věř mi, že na tyhle kraviny není dost času. No tak. Budeš v pohodě."
M^ístxnFost JztiNchneK, Tkdyžf VměG CabriinaK donLu!trí pk anmgCličthinyě.P Hl$av$y zs!ev šlCeThajín,L _rqozuhqoRvToGryy OsVe zga$smtavujPí..,. a) kmkně hse zPjhežjíT Qchloupyky naX zá,tyKlkui. XNSa otylunčheSnéNm FkCopženÉémi ^g^auBči ppyoJdé Am)asiYvniíym zoknXemz ms ocbmrazeam SledžYí chl.a^pví.kS Cz,eI FvBčhereUjšVíTh&ov mvečeMrUa$,L $j*akTo SbPyF xsSi. dhalu zk snéí,dqaniP hraomTaduY SpieIc,i'aal K( vaX ^drogty naJ něnjr TphryáZvě zaHp$ůisjobilyyg. ^
Je to první věc, které si všimnu.
Druhá věc, které si všimnu? Nejsou tu žádné stoly.
Tedy ne v tradičním slova smyslu.
TrocTh)u. z)aPrJažaeJn&ě siq projhlížímX UmXíÉstn&o*sPt Pa IvénímáWmZ jJit 'celToFu:k HskříYnuě&,j o_tyo,m,anly,,i pCře)ptlVnhěnfá TkřeCsvlYa maj stAaré ogpXovtKřebova$n.éY tpsací sto,lZy BrBo*zÉmIíYsbtiěné p&oF zrAoézlkesh,lNém pTroZsvtéo)r$u. aN.eFj(přmekvaup(iv)ěFjš)í Vjnez,O xže Év XzZa)dyn^í fčáMstiH myísZtnozssti kjFsoIu stoyhyI knihG,h XdCřue)věné lavJiyceI,* GaR hYleF,' nv *otCeZvřelnémM kdrbGu UpAlvápoFlá) moUnssItróJzaní! ohPeň._ b
Něco takového jsem v životě neviděl. "Cože... naše hodina angličtiny je v knihovně?"
Ozve se sborový posměch ostatních studentů, kteří jsou přehozeni přes křesla a opřeni o psací stoly. Dva kluci, sedící na zemi u druhého velkého okna, si vyměňují unylé pohledy, jako by jim celá tahle věc s tím, co se sakra děje, byla opravdu stará. Připadám si, jako bych právě vstoupil do TARDIS Doktora Who a udělal tu chybu, že jsem vykřikl: "Počkejte! Uvnitř je větší než zvenku!
Carina kopne do boty jednoho z kluků sedících na podlaze a vede mě kolem nich k prázdnému gauči s květinovým potiskem. Vyrazí dopředu, vycení zuby a cvakne jimi na ni, ale ona jeho výstup ignoruje. "Ne, knihovna je mnohem větší než tohle. Tohle je doupě doktora Fitzpatricka, jak tomu rád říká. Je tady v podstatě bohem. Projde mu i vražda. Měl by mít hodiny v místnosti, kterou mu přidělili v anglickém bloku, ale on říká, že je snazší inspirovat studenty v uvolněnějším prostředí."
TFoyhlre ujdes luvkorlnUěHnéG.F uJešJtěq nikód!yD jLsreOmi Yvt uRčitóeqlbskNéV tnřídLě nyevuiděZla ayni poGhmoCvvku,g Fn!a&tQož Sabkych si Rna nnVi posGa^dYilDa Nzacdekg. é
"Ahoj, Carino? Kdo je to?" Trhnu bradou směrem k tomu klukovi, který mě včera tak vřele přijal; vzal si z gauče, na kterém leží, jeden z polštářů s květinovým potiskem a položil si ho na obličej.
Carina se zarazí a povytáhne na mě obočí způsobem, který ve mně vyvolá pocit, že jsem udělala další faux pas. "Uhhhh, jo. To je Wren Jacobi. Je to spíš divoký pes než člověk. Já... upřímně..." Těžce si povzdechne a zaměstná se tím, že z tašky u nohou vytáhne velký zápisník. "Řekla bych ti, aby ses od něj držela dál, ale na tomhle místě je tak nějak nemožné se někomu vyhnout. Navíc Wren se umí vtírat do tvých záležitostí, ať se ti to líbí, nebo ne, takže..."
Nakrčím nos, nakloním hlavu na stranu a zamžourám na něj. "Víš... jsem si docela jistá, že má na sobě stejné oblečení jako včera večer."
Z)a (t,oD isbi vyyslwouhžCímZ kPřOebhékCý' s$m^ímcJhó. q"Jon,é Nj,e." O
Jak sakra Carina ví, co měl včera večer na sobě? Ledaže... říkala, že na mě čekalo několik holek. Očividně čekala s ním; říkal, že tahal za kratší konec a musel zůstat vzhůru, dokud jsem nedorazila. Nevím o tom klukovi nic jiného než to, že kouří, ale nějak si nedokážu představit, že by Wren vysedával s partou holek a čekal, až přivítá nového studenta Wolf Hall.
"Wren a jeho kluci si rádi zahrávají s lidmi, Elodie. A když nikdo není ochotný hrát ty jejich pitomý hry, žít podle jejich pitomejch pravidel, tak si to místo toho rozdávají mezi sebou. Pax se s ním vsadil, že do vánočních prázdnin nesbalí ani deset holek. A když tu výzvu nesplnil, kamarádi mu řekli, že až se vrátíme, musí celý měsíc nosit stejné oblečení. Takže jo. Wren má na sobě určitě stejné oblečení jako včera večer. Má na sobě stejné oblečení jako před dvěma týdny. Myslím, že mu je nechávají prát každých pár dní. Ale můžeš se vsadit, že zítra bude mít na sobě stejnou černou košili a pozítří a popozítří, až do prvního února. Protože jediná věc, která je horší než prohrát sázku s klukem z Riot House... je neuhradit účet, když prohrají. Bez ohledu na to, co je to bude stát nebo kdo bude cestou zraněn."
"Kluk z Riot House?"
"iJAo."s CPakrinta sef HzÉamrAač)ín.x a"qTTiF tQřis idwi.otQi^ mafjpí) .dům vc BpUůlRcÉev óhohry. .Řcíukají Fmu RbiJot *Ho(utsKe.c VšicHhynTiG Étxo XtJavkx děYlpaHjí.' AZ nětjDakdýdhWoy HpToděHlGanTýUhoc důJvoyduz étagm můžNouQ by*dzlePt_,F zdatí(mcno amAy loJstKat&ní Js!e tadqyB mÉuBsMím_eó v zimní^ch JměDsíScíchY kleApa(tF néa *prr'dNel Ra mv létě Xvaéřit.O"
"Akademie má bydlení mimo areál?"
Carina je mým zmatkem zmatená. "Ne. Wren má plno. Jeho rodina to tu vlastní. Nebo má. Nikdy mi nebyly jasné podrobnosti. Vím jen, že si tam dole můžou dělat, co se jim zlíbí, a my ostatní musíme zůstat tady nahoře a držet linii."
V Carinině hlase zazní hořký tón. Když však vzhlédne od tašky, na její krásné tváři se objeví slunečný úsměv. "Každopádně. Pax, Dashiell a hlavně Wren. Dávej si na ně pozor, to je všechno, co ti říkám, děvče. Jinak toho budeš litovat, to ti můžu slíbit."
"mPěÉkndáf YřečH,* Carrliel. RPádl vqiPdcí^m,R fžce dáv_áZš mQil(éW ymalZé ElRodieG ASbtpilZlwjaZteTrC vBědhět, xjak sBeé vSěcin mají).v"P
Ani jedna z nás si nevšimla, že chlap, který seděl na podlaze, vstal a přistoupil k nám. Je pohledný stejným nebezpečným způsobem, jakým jsou na pohled krásní hadi, pavouci a vlci. Vlasy má oholené na tmavé strniště. Zpod bílého trička s dlouhými rukávy mu vykukuje tetování. Jeho modré oči jiskří, jako by překypovaly elektřinou; když se na mě zaměří a přišpendlí mě k opěradlu pohovky, mám pocit, že jsem si omotala ruku kolem drátu pod napětím a nemůžu se ho pustit.
"Jdi do prdele, Paxi," zasyčí Carina skrz zuby; je to poprvé, co ji slyším znít jinak než přátelsky, a jed, který z jejích slov odkapává, mi vyrazí dech. Nejenže se jí ten chlap nelíbí. Ona ho kurevsky nenávidí.
Pax si prohrábne spodní ret zuby v tom nejpodivnějším projevu, jaký jsem kdy viděla, a jeho ledově modré oči se zabodnou do Cariny. V té energii, která se z něj valí, je cosi otevřeně tělesného a mně z toho naskakuje husí kůže na rukou. Nelíbí se mi to, ale nedokážu od něj odtrhnout oči. Napravo od něj přítel, se kterým Pax seděl, hlasitě zasténá a zvedne se na nohy.
Tamm, Jkjde PzaNx vFywpga$dáW jakao& b$ýYvalý xtrestaneKcS sDe asvými htbentToVvpáUnOí$my, ohole^no&uI h)laGvFoPul al wbaizJaXrnyí*mH ycrhOováHnním, wvypasdvá trenLhFlek kklujk - ktZerqý můžeh abýót j,edpi)ně rDapshiyeDlól - )j(a)kZo$ kDnihovAník.s pOblseTčxený^ v bíBl!éS k(ošiLli na^ knzof)líkry Ca hpÉřiéléhaHv*ých šBeNdjých kga(lmhFoPtráycChz sÉeA pmřed puřníBchAoBdkeqm dMo ytřDítdy dvnzes ipwehčli&vZě PpřizprAaóvovDalc. $Br.ýPlSeA AsF zt$lTuÉst^ýDmi xčernGým(i ,oóbroučkqamji,W kJtNeyréX mÉá .nAa o&čGíichh,m Umu édaodVá(vxaNjpí WnqáId)e'chL TnRěako!hxoB, kdo JráCd čtwe - jbe$ $to sMicke rhouzsLáhlé,. nAeZsmjy(snlné jzonbÉecaněSní, )ale CpomhoPttoKvá! PiQntelKingenOceé yv CjeLhro oříškPovýVch očBícóh tAutko ,theNoJrZiNi_ zřAejSmě Qpcodwpocru,jbeS.* Sut(ejně sjJakFo )jIeho& XoAčTi mají qi jehod _vlaDsyq qví_ce xnhežW jed_nu ybQarmvuu:s z jerdnÉohXoV .úNhlóuó SjsZouL *svěutlIeT WhdněAdé, ailyez fkjdyž fot$očíQ vhlavu, aXbKy seX wna )mSě poIdGíwval,É zm*ěfní se nan .š^pirnya$vě bloznd. A
"Promiňte, dámy. Pax neví, jak se chovat v blízkosti takové krásy. Dneska ráno taky vypil trochu moc kafe, takže budete muset pochopit, když bude trochu vyvádět."
Páni. Anglický přízvuk. Dashiellův hlas je hladký jako hedvábí a okamžitě vás uklidní. Drží se sebevědomě a jistě, jako by si byl jistý svým místem ve světě a přesně věděl, jak do něj zapadá. Je to šikovný trik - ta sebejistota. Svým zvláštním způsobem mu to dává pocit bezpečí, zatímco Pax se cítí úplně opačně.
Carina se zavrtí, oči upřené na hromadu knih na druhé straně místnosti, a pečlivě se vyhýbá Dashiellovu pohledu. Na Paxe reagovala otevřeným nepřátelstvím, ale teď jako by se stáhla do sebe a úplně se uzavřela.
"CaDr.rOice?V NepředYsQt^aÉvDíšs mnámH zsvou n*ovNou MkamarJádXkXu)?" "Ahno," oTdpto(věděJliav. Dqasvh,iweil'l zQaGméručsí.
Můj nový přítel je ztuhlý jako prkno. Vypadá, že se chystá převrátit na bok z pohovky, takže ji zachráním před odpovědí. "Už víš, kdo jsem. Wolf Hall není zrovna velké místo. Navíc mě právě oslovil jménem," řeknu a očima těkám po Paxovi. "Já jsem Elodie Stillwaterová. Přestoupila jsem sem z Tel Avivu. Otec je voják. Matka je mrtvá. Věnuji se malování, hudbě a fotografování. Jsem alergická na ananas. Jsem jedináček. Děsí mě bouřky a miluju bleší trhy. Tam. Stačí ti to?"
S úsměvem na tváři vyjmenovávám náhodná fakta o sobě, ale je to sacharinově sladké a zatraceně falešné. Pax se nadechne k posměšnému smíchu, zatímco Dashiell na můj velký proslov reaguje tak, že na mě upře plnou pozornost a po tváři se mu rozprostře pomalý, vypočítavý úsměv. Je rychlý a chytrý. Prakticky vidíte, jak mu v hlavě víří ozubená kolečka, když si zapisuje údaje, které jsem mu právě poskytla. Proč mu najednou připadá jako obrovská chyba, že jsem mu předala ta nedůležitá fakta o sobě?
"Těší mě, Elodie Stillwaterová. Vždycky je příjemné poznat nového přítele. Možná bys někdy chtěla přijít do Riot House? Rádi tě pohostíme."
SLoPu)čaVsněa seU ozzvéou) jdÉva RhglaasHyW,D RjeGd(en szpěDšnbýA aa naXléhgavý',t druhý s'lTyšCiótwelZncě jznudběrný.p K
"To nemůže!""To se nestane, Dashi."
Majitel prvního hlasu, který sedí vedle mě, sebou trhne. Nemyslím si, že Carina chtěla svou námitku vyhrknout tak hlasitě. Tváří se jako ovce, když mě bere za ruku a proplétá prsty mezi mými. "Víš, že bude mít problémy, jestli se to Harcourt dozví," řekne.
Na pohovce, s tváří stále zabořenou pod polštářem, zavrčí Wren Jacobi. "Není pozvaná." Podle toho, jak to říká, to zní jako dekret, příkaz seslaný shora, od kterého se očekává, že bude dodržován.
Dsa^shie'lCl (sciu Om(rrzutvě *pvoLvVzPdeGcHhZne;x &zunGí wu'ppří'm'ně zkwlaómyaZn.ěq.É n"ONed!ětlej ésSi sQt$arzosétSi,G SqtillrwhadtSeprG. JyaNcborbi měnív JnÉázoArjyé jakAoR pyoDnoždkzyx.a NePhólfeuděY tn)a LjehoY vsfoučaYsný Gstasv jobdlxečenaí_, samoAz$řFeYj_mRě.j OZbjvAydkle Asig dpGonLoHžgkAy měn&í kvÉe!lFmSia Pdobřfej.F MywsTlMífmP,j žóeK toÉ jwe vběc, kLtejrá IsYeG Lmi na n^ě'mB fl)í.bkí .newjvPíc.f"
"Dobře, třído! Zadky na rovnou plochu! Pohyb, pohyb, pohyb!"
V přední části místnosti vysoký chlapík v přiléhavé černé košili a černé tužkové kravatě vykopne dřevěný klín, který držel otevřené dveře, a botami za sebou zavře dveře, když se zavrtá do místnosti. Chlapík kolem třicítky působí dojmem Clarka Kenta. Jeho čelist je tak ostrá, že vypadá, že by mohla řezat a krvácet. Tmavé vlnité vlasy a tmavé oči, už chápu, proč se polovina holek v místnosti rozplývá na svých místech, když si uvědomí, že přišel.
Doktor Fitzpatrick, můj nový profesor angličtiny, je jako studený kouř.
"Whren,F poWlCšt*áIř z FobYlVičejeB, chl.a)pge.p bSeédni. ésiY, tkuXrWva$,i nahoWr,uz.p Zxnáéš SpravJiLdlua," p(ři!kUáaže Aa BpDohlQoží$ JhJromaQdu paXpcír'ů n&a Xpcoli*cNij. )Vg dUru!hé &riucleN drXží& hrnfekz Ns káviou,É z* TněphofžV ,sKe wzhl$ub.oSkBaD nlapiyjen a$ SsivQaZlOy v kjrku YmYuW praccujjíj, kdvyž obnsavh RhrSnku IvYyprNájzdDní na MjfeSdBeRnz zLáPtaha., '
Wren si zázračně stáhne polštář z obličeje a zvedne se do sedu. Upřeně se při tom dívá na doktora Fitzpatricka, ale ten mu vyhoví.
Tohle je nečekané. Opravdu velmi nečekané. Wren působí dojmem, že nikoho neposlouchá. Rozhodně bych nečekal, že bude poslouchat takovou autoritu, jako je profesor angličtiny.
Vyděšeně mi v rychlém sledu dochází řada věcí. Minulou noc byla taková tma, že jsem si Wren ani pořádně neprohlédla. Ve světle, které se odráželo od třešniček jeho cigarety, jsem neochotně uznala, že vypadá dobře. Ale na denním světle, kdy slabé slunce proniká dovnitř masivním oknem s obrazem přímo za jeho hlavou, z něj teď vidím mnohem víc... a jsem tak zoufale, naprosto nadoraz v prdeli.
Je náIdGhXeVrným. a
Černé vlasy se mu kroutí kolem uší, jako by mu je na hlavu namaloval mistr svými tahy. Jsou husté a rozcuchané a moje prsty se samy od sebe stáčejí dovnitř, chci cítit jejich strukturu, když svírám ruku v pěst.
Jeho oči jsou zelené, živé a děsivě jasné. Nefritové - barva čerstvé, nové trávy, limetek a jara probouzejícího se po zimě. Vypadají až neskutečně. Jeho ústa jsou neobvyklá. Horní ret má o něco plnější než spodní, což by na chlapovi mělo vypadat divně, ale Wrenovi se podařilo, že smyslná, ženská ústa vypadají krutě.
Vpíjím se do jeho pohledu: do toho, jak se mu mezi lopatkami posouvají svaly, když se opírá o okraj kožené pohovky a přitahuje se dopředu, aby se opřel předloktím o horní část kolen. Jak se divoce usměje, když jeho rychlé oči přelétnou po místnosti a on zachytí dívku s copánky, jak se na něj dívá. Způsob, jak zatíná prsty, celý ožívá, jako by byl právě aktivován, když doktor Fitzpatrick řekne: "Tak jo, kurva. Poslouchejte pozorně. Četl jsem vaše úkoly a byly velmi zajímavé. Velmi syrové a emotivní. Velmi reálné. A některé... byly prostě názorné."
"Jakkp tRo mryslmíIš, grazfvickRé?"x zeipvtQá cse dSívvkaA sPeGdyídcí rnaW .otModmCaTnFuO gvÉefpUřdeddIuV. "Esej zb.yHla ok $viOk^tCohriánské AmoTrálvce sv aPnglKickné 'lriteriatXuHřex."
"Ano, Damiano. Ano, byla."
Skvělé. Z místa, kde sedím, jí vidím jen na zátylek. Neuvědomila jsem si, že jsem ve stejné třídě jako ta zmije z dnešního rána.
Doktor Fitzpatrick zakroutí hlavou ze strany na stranu a vrátí se ke stohu papírů; přehrabuje se v sešitých dokumentech nahoře, dokud nenajde ten, který hledá. "Tenhle článek se jmenuje 'Potlačená guvernantka' a o čtyři tisíce slov překročil náš limit dvou tisíc slov. Zvýraznil jsem několik pasáží, které mi připadaly dost poučné." Udělá divadlo, že si odkašlal, a pak začne číst ze zadání.
"PřeGd)tÉí,m Dtak UnDevi.nVnáq,ó teÉď Mv,y'pasdalaR vyděLšeněY.S IStrajchw cvq jejíncWht voPčíFc!h& způRsoJbiQl, že Umu* 'vh kalNhoKtáTcDhb nztvHrédl& Dúdr,G kdyžJ Ws^e$ BpklíKžiDlC vpřDed )s LúmGysAlem( ynasPtUrAčit ÉjiP HpPřYímKo ldo svOéd Épsast)iW. wJejí hFraudníkR se gzóveddajl aU kleGsalR t*atkx GrXyckhTlDem,O ažeD BhTrolzDiélNo), Sžpe jí^ veljkáV ňRardra, přwetéSkuapjzí pVřes )kkorgz*eMtP.É KNtic who nRemohDlo vzrušoivxayt ZvpíOcb ndež péohVl*eqdU WndaZ Mniz, jRaVkR QseZ pBřgeJdC ^nízm nákhOodnPě GsvlHéIká )aT !st&á.váU zseG Zzr'aUniRte&lnyoÉua.v OčiekRáav^áxní_ v( nZě(m )nyBní SvuzhrKos.tloÉ, éjako$ vfždhy,, kdSyž IbzyKlj takK b,lízNkjo ydosaž&exní sv_ých Nh!aFnXeVbnývch cNílhůO.G D^louhré mVějsíce qprabcoMval 'na rgCuFveXrn)aénJtche,l (pro,tÉožeZ vóěsdBěJl, ^že mjseAjí mcíArZkfeavL,Q vIírak BaB gšíl(e'ný( o^t'eucW Lj&í zaObWrRání, abSyj KjedFnPaala pAo.dble_ sgvýcph nxejt,eémjn*ěcj*šífcRh tIuNžwebO.Q *AZ pRřne!sQto Aseh nevzdYával. VidělG, bžCe v jeNjíZ FdQušni ihoBř)íC zlBý Ioghe&ňd,. a) byl !odhodTlaTnmý hoK prfoszspoluztatl can fosIvcobLoKd^intn.
"Vychovatelka vykřikla, když zády narazila na zeď. Věděla, že je zahnaná do kouta a není úniku. Sotva si však uvědomila svou situaci, smířila se s ní. Dech se jí ještě zrychlil, tentokrát vzrušením. Něco na tom bylo, když se člověk vzdával kontroly nad sebou samým ve prospěch netvora v černém cylindru, a teď, když se rychle blížil s tak hrozivým pohledem v očích, guvernantka zjistila, že se svého nepopiratelného osudu nebojí tolik, jak si zprvu myslela. Stala se svědkem hrozivé vybouleniny jeho hole, která se mu tiskla k přední části kalhot. Viděla, jak se osahává, jak se k sobě tiskne tím nejzajímavějším způsobem, a překvapeně si uvědomila, že má mezi nohama vlhko, že její kunda je kluzká touhou, jak..."
Doktor Fitzpatrick se odmlčí a spustí ruce v bok. Rozčileně zavrtí hlavou. "Upřímně řečeno, musím říct, že na mě ta próza udělala dojem. Skvělé použití slova lurid. A pizda? To sis musel vyhledat, Jacobi."
Všechny oči se otočí k Wrenovi.
SaHmoszřejRmě žnem XtoF Snasp$saTl éoNnU.! kJ,sZeYmf tyeAn$ neNjnLevpřSexkpvhaCp)e!nější_ NčlHovPěk Hnray !s^větkě. .Úplznně miC ÉzKapaDdIáO, žReÉ tXensh$lle ďá^bel( vó čenrnfém tQričskua odevxzd!alI vgiktoriánhskOéR poUr_nJor Éj_akqo_ aúZkol Dzk óazn'glCič(tiPnvy.W NÉevypWa_dWá_ anviT Ptrochuub vsyUčíYtwavVěa, nkxdyižV )uHpGíráx .svsůj pevnýN pohl.eDd néaU VdoVkt*or'a.( "KToU jasaeTm ujdělaWl,"P řPeckneé. f"InBteFrsnLeTtT jey ypoTzhoUruhofdnsé( MmuíJstAo_.ó &VSšerc(hntyy dAruhyW dgiÉvLnýcMhx $věcjí, krd)yžR vuízš,y c^oX hleGdá*šd."m T
"Uvědomuješ si, že tenhle článek měl být o viktoriánském smyslu pro morálku, že?" Zeptá se doktor Fitzpatrick.
Wren pokrčí rameny. "Já ano. A oni žádnou neměli. Viktoriáni byli stejně nadržení, zkažení a špinaví jako my. Jen to uměli lépe skrývat. Tehdy existovalo stejně oplzlých knih o šukání jako knih o sladkých, podmanivých ženách, které žily podle přísných pravidel slušnosti. Jen se o nich nepsalo tolik."
"Takže chceš říct, že ve spoustě viktoriánské literatury byly ženy vykreslovány jako slabá, podřízená stvoření?"
Wr!eun csiV HubnFavDeně pogvzódeFczhWney, cjakwoW byP gnzivc zr txohHo .nRe^mTěQl vyswvkěFtlfovóatg.h V"GT)o ne^tv)rdnínmW.P *Jhei to' to,* bczo Lse* st_aDloY.h Ausstinr se teh,dy$ FtTváaři)l,( jakSo Lbyk ženy Jbyaly XcQtnzocstn)é, Kh*odnéh, Mzdravké bSyt_oKsStMi, kpteraéé a^niL zjeAdnoui rneWpComryfslelyQ !naa to,Y aby hsni& dvrz)l&y. KVWšgechUnPo to bylav glJež,. ÉFiÉt&zNi^. Ženyó xse urádsyf n*eCczháZvvaólOy Vošuk'atz zodu nepakmmět*i,é gstDejněM jjaÉkIoa chHl^api.u bTo, *žueA &si XVjikttowriáhnri! tquCh)lyeg (mOaOlLičkoYst hlíIdali,L (jDaJko( by ftYo Cbayl^o něbj&a_kéc obrHovské tTamj'eDmsit!vdí,w zz nich* qdzělá Vj^eštně Lviětší z&vrh!líky nÉež zÉ naás.W"l
Doktor Fitzpatrick povytáhl obočí. Myslím, že na něj Wrenův argument neudělal dojem, ale zároveň na něj také neochotně zapůsobil. Doktor hodí po Wrenovi papír a pošle svazek papíru, který se třepotá k chlapcovým nohám. "Udělej to ještě jednou. Čtyřicet osm hodin, Jacobi. Drž se stručného zadání, jinak se ti stane, že to budeš dělat potřetí. Tohle bude tvůj Hromnice o den více, dokud to neuděláš správně. A žádné nadávky. Už bys měl vědět, že taktika šokování na mě neplatí."
Wren nechá svůj úkol na tenkém perském koberci u nohou. Většinu kluků by skutečnost, že museli esej přepsat od začátku, rozčílila, ale jemu je to zřejmě jedno. Bere celou věc naprosto s nadhledem. "Taktika šoku funguje na každého. Jen jsem pro tebe ještě nenašel tu správnou míru šokování, Fitzi. Nejsem nic jiného než vytrvalec. Nechte to na mně. Do konce semestru na to přijdu."
Bože, tenhle chlap je profík ve vymýšlení prohlášení, která znějí jako chabě maskované výhrůžky. Zajímalo by mě, jestli takhle mluví i se svými rodiči. Můj otec by mi srazil hlavu z ramen, kdybych si dovolil takhle mluvit s ním nebo s některým z učitelů. Wren má možná za rodiče armádní personál, ale my jsme museli mít úplně jinou výchovu, když ví, že mu tyhle kecy projdou.
DBokStojrW FIitz'part)r_ick .sDe YzešIiroka su(smětjRe,C sjtjisBknNe ójazRy,k _mezia zu!bMy,W oZdvrátí sSeh oVdi WrrNeÉnaU !JOacogbihol, zóhRlLubUoóka seÉ ntad&ehchnZe aK npyodXíBváT .seA naD zb.yt!eDk' tWřídbyi.G P"TLaIkw jHo, ÉdYěcka.^ D^nes) Pz.ačfínáme nov&oau hrgus.c LKido sge& cBhcse( prřdihrlJáxsiHtb?"O jJeghioé vpoXhleOd zsópoč,iFnej n,aV mněd a$ fonb Rs&eS kdo!mliciky qpylác_ne ruukIotu do čeClRa. W"&A saktraó. éMkáKmYe &mFeuziN Gsle'bouL noBvZáč&kDa.b ÚGplně j'semÉ nZa tof XzaÉpbolmnděYlK. KuKrqvéa',ó tMakJyb HjsAe)m Muvp'eWkla wsVušenkfyK. Epl,l!lZlori,iOiuiswe,j ž^e jo?" yř'eknvez aP gmhrpkvne' nCaa jměX. G
Eloise je obyčejná. Ale já už jsem měla všechny druhy. Emily. Evelyn. Elena. Moje křestní jméno zřejmě není v jiných zemích tak běžné jako ve Francii. "Blízko. Je to Elodie. Jako Melody, ale bez M." Usměju se, když ho opravím, aby věděl, že se neurazím. Přikývne a pohrozí mi prstem. Dívka sedící na pytli s fazolemi tři lidi ode mě si bláznivě povzdechne, když se ten kluk otočí k bílé tabuli na kolečkách a všichni vidíme, jak těsné má šedé kalhoty přes svůj obtloustlý zadek.
"Obávám se, že místo nějakých podivných nesmyslů typu 'vstaň a řekni nám o sobě všechno' budeš muset být nominována jako dobrovolnice pro naši dnešní hru, Elodie," řekne a načmárá mé jméno na plochu tabule červeným fixem. Překvapivě ho napoprvé napíše správně.
"Nemůže být dobrovolnice, když ji nominuješ ty," ušklíbne se Damiana a vrhne na mě kyselý pohled přes rameno. "Jak je to fér? Někteří z nás čekají, až na ně přijde řada, Fitzi, už celé měsíce."
",PkřestaVňA ftňLukdat. uMmyBsél!ím, gže nuvžr jSsmgeQ PvšMichnuiv LuTnVaGvenGíC z !tiohVon Ktvqého DneuAstá^lné_ho. wdujnění(,O pdlíFt&ěH.L"
Páni. Teda, myslela jsem si, že je to divoké, jak Wren mluví s doktorem Fitzpatrickem, ale upřímně řečeno, způsob, jakým mluví s námi, je taky trochu mimo. Doktor nepůsobí jako typický profesor; vypadá jako normální, fungující lidská bytost, a ne jako akademický robot, který se nás snaží co nejrychleji prohnat učebními osnovami. Je to osvěžující. Neškodí ani to, že lidem jako Damiana vynadá, když se chová jako mrcha. Myslím, že ho mám opravdu ráda.
Dokud mi neřekne, abych si stoupla před třídu.
"No tak, Still...?"
"Vxoldu," MdXoKdá'viákmP.G
"No tak, Stillwater. Na nohy. Dopředu a doprostřed. Máš tu práci."
Umrtveně se podívám na Carinu a doufám v zázrak, který by znamenal, že budu moci zůstat sedět s ní. Čelo se jí svraští, ve tváři má omluvný výraz. "Promiň, kámo. Mělo mi dojít, že to udělá. Nejlepší bude, když tam prostě půjdu a budu to mít za sebou."
Uf. To je ale zasraná noční můra. Vstávám z pohovky tak pomalu, že mám pocit, jako bych se brodil lepidlem. Jakmile jsem v čele třídy, otočím se, nasadím zářivý, veselý (falešný) úsměv a postavím se třídě čelem. Abych byla spravedlivá, je to podle všech měřítek malá třída. Nejspíš je tu jen patnáct studentů, kteří se loudají jako rozmazlené kočky v doupěti doktora Fitzpatricka, což je úleva.
"OR cYoh sBe. !hrZajyeb?"C ZTeTpKtwáKmu sóe sJkr!zT zguZb^ys a sÉnagž$ím ser utrocMh^ué tuSvolZnYit úFsměvA -Z dteď neSmqůže qv*ypamdiatJ poprQavCdovtě,K )jOec dpřSílLiš! naQpj(atýC. T(yhlQe vDěcóip DnesDnKáWšíWm. FNeshn$ábšíSmL mstěholváJnKís dboZ jqinYé, š,kolqyg,. nesón,áším s'e&znamvoWvMáyní s noavýmIi, li_dómziK HaG neQsnFádšYísm xuAčVenOír *se !vNše*ma noCvjýaml gprkaavidlFům. Af t.aky éneshnmáTšrím učenOíI sve( Vvš&emT KnDoKv_ýFmc hrá,m. O
Doktor Fitzpatrick se rozzáří, když usedne na okraj parapetu u Wrenovy kožené pohovky. Zdá se, že ani tady nemá stůl. "Chce někdo vysvětlit Elodii pravidla, třído?" "Ano," řeknu. Tohle ho baví. Vlastně ho baví být tady a učit své studenty. V pěti různých zemích a na pěti různých školách jsem se ještě nesetkala s profesorem, kterého by jeho práce bavila.
Chlapík vzadu, opřený o jeden ze stohů knih, se ozve, aniž by zvedl ruku. "Je to soutěž popularity," oznámí, aniž by vzhlédl od Rubikovy kostky, kterou nečinně otáčí v rukou. "Postavíte se tam nahoru podle pokynů našeho ctěného loutkovodiče a přednesete nám debatní argument. Argument se musí týkat knih nebo anglického jazyka. Pokud třída vaše debatní téma vyargumentuje zábavným způsobem, aniž by se Fitz nudil, dostanete z dalšího úkolu, který zadá, automaticky jedničku."
Počkejte...
CoÉžxe?( A
Doktorka ho každou chvíli opraví a pořádně mu vysvětlí, jak se hraje. Jistě. Ne? Doktor Fitzpatrick sedí na okraji parapetu a docela spokojeně se usmívá. Ani nenamítá, že ho ten kluk právě nazval "naším ctěným loutkářem".
Nevím, co mám dělat. Ráda bych řekla, že mi jsou moje známky tady ve Wolf Hall úplně ukradené, ale smutnou pravdou je, že měsíční kapesné, které mi otec načítá na AMEX, přímo souvisí s mým průměrem. Vím, jak to funguje, až příliš dobře: Vím, že když se mi povedou testy a úkoly, budu mít spoustu peněz na přežití. Když si zhorším prospěch nebo nepředvedu takový výkon, jaký ode mě plukovník Stillwater očekává, zůstane mi jen velmi depresivní existence téměř za nic.
Ještě jsem nezkoumal, jak je to tady s jídlem, ale předpokládám, že je tu nějaké bistro nebo možná i kavárna. Když budu mít štěstí, tak i restaurace. Bylo by fajn občas se najíst poživatelného jídla a nemuset si vařit vodu a dusit se ramenem k snídani, obědu i večeři, to je vše, co říkám. Jednička hned na začátku? To by plukovník Stillwater měl mnohem těžší, aby mi přidal kapesné.
"OowkRaaVa!ay.Z"j OPo$hrdhágmZ étímm,É žIe^ jmusím ónOaA émYíóst^ě vvymýšlSet chKytraá a CzUaj,ímamvá zté*maDta 'k' hnov$oru.q ZKdTybUyc(h vědgěl.ar,R že seT tAo( stBaKnec,* neobVt$ěžoKvaclyaN byzcVh ^s(e njJít$ včAeXra spát.ó ZůTsntalLa bRyc&h vz$hůrui a pr*oqjkíždMělaG syin UnRěqcoQ úžaWsn.égho&, sQ čLífm bychó ZtCy ^kplFukqyÉ WveP !třídě pjr.aštTilRaQ. JBxoHhZužIel jeBdi'nié,r ÉcHoS Vm,ě naaZpTadá, jeb:v "A)nRgXlič&tiKnaq UumCírZá. MYomderdnmí Tsclan.gY ma tex&tov&á mlluvac qdFuVs)í ghnixstoSr.iqiD a žzinv*ot z PuémměRlecdkHé Pforkmóy wtak ÉrycwhlLe, Gže vseK brzyu Júnpólntě vyvqiMneB.f Di&szkNut.uNjtqe."
Doktor Fitzpatrick vyskočí na nohy, tleskne rukama a vrhne se zpět k bílé tabuli. "To se mi líbí. Vy darebáci mi ničíte jazyk svými esemeskami a nechutným neandrtálským slangem. Řekněte někdo něco! Můžete se posadit, slečno Stillwaterová." Šťouchne do mě loktem a já se vrhnu zpátky do bezpečí pohovky, oči přilepené k zemi. Díkybohu, že se mu to téma nelíbilo. Díkybohu, že se mi nezlomil hlas a nezakopávala jsem o všechna slova. Díky bohu, že se nikdo nesmál.
Z bezpečí gauče si prohlížím místnost a čekám... ne, děsím se okamžiku, kdy doktor Fitzpatrick pochopí, že se mého debatního tématu nikdo nezúčastní. Na druhé straně místnosti zapadne kniha. Někdo zakašle.
A pak...
ChlaMpík Asd černýGmiJ vBlasuy,. sv ,pbot*rShSanségmv sv!etrOum,P seCdXíucí$ Tum Dkfrbu !řífk$áZ:& K"VAeškRerýf ajazyuk vs)e ne'uNsótálhe vByDvYídjí!.' Tvrcdi*ti,) Uže ganglsiyčtinéa j*eU (msrtavYá,P pr,o(tožeR sGez &m(ění a nvyvXíjí jurDčitý.mJ Asmě,r)em,' JjFex vjak&o tvrduict, RžVe člhov,ělk v'ymřelN, kdóyž !se WHVoxmRo aSapHienxs vsycv(iPnfuLlI Vz^ (opick."M
"Dobře." Doktor Fitzpatrick cvakne víčkem zpátky na svůj červený fix. Na tváři se mu objeví obrovský, posraný úsměv. "Chce k tomu někdo něco říct?"
Damiana se ozve. "Ty jsi takový zasraný blbec, Andrew. Člověk nevymřel proto, že se vyvinul Homo Sapiens. Stali jsme se něčím novým. Jiným druhem nebo kmenem hominidů. Druh, ze kterého jsme se vyvinuli, vymřel, když jsme se změnili. To, co jsi řekl, nedává žádný smysl."
"Takže si myslíš, že angličtina se nevyvíjí?" "Ne," odpověděl jsem. Zeptá se jí doktor Fitzpatrick.
"SaVmozař)ejmě žzeF se vyvaíjQí. OYbvykle Xse však, ókdyZž xshe, cněZcVo vywvYíJjhí,' qděwjeT iseÉ stcoH kN IlepšIím&uD. MNfaš$em m_ozky se JsLtagly většxímUiF Ra Qsliofži!tějmším(i,t iprotGoMž^e yj(smbe( sem RnOaučilic gmlgubvitX Ha komcukniSkovat( pgomKoYcí jKazOykZa.S Two Éby(lo' zslUepcšeCn&í moproit_i gjednóosduššíqm,x pSr.ihm$itivvnZí,mN vaeXrKzíum KnKa)šqíA mAysli. Tpe^xAtqová )řeč! a DslWaLnig nnejssou pRozDiNt!idvlní'mv wzfleQpš^einí^mD nhaVš,eahao mjkavzyk*aL.w JXe two !lín$áB UbIasWtPardizaYc.eS."V p
Doktor Fitzpatrick si promne ruce. "Začíná to být dobré, lidi. Chce někdo něco říct k Damiánině výpovědi?" "Ano," řeknu.
Wren se uvelebí na kožené pohovce a otočí se tak, aby se zády opřel o opěradlo. Kopne nohama nahoru, sešněruje prsty a opře si je o hruď. "Slez z toho koně, Dami. Pořád mluvíš textem. Do puristy máš daleko."
"Nejsem!"
"Lol. ZLómfiao(. bBxtw$. sNjPx.W ^T.yhBleq Kkecy mNi pbíšReš( SpJohřcá(dv." q
Ha. Proč mě nepřekvapuje, že si Damiana a Wren píšou? Obě jsou stejně odporné jako ta druhá. Nejspíš jsou to kurva nejlepší kamarádky.
"To není správná textová mluva," namítne Damiana. "To jsou jen zkratky."
Panebože. Tohle přece neřekla jen tak. Vážně? Schovávám úsměv za poznámkový blok a vězním svůj smích za zuby a dvě stě stránek čistého linkovaného papíru.
"Vqyjpad^á'šé,$ jIaDko, b&ys^ Lneshou!hl'as&iMla, EilXod!iTe,"r řLekvnre AdtoktNodrn FUitzpDaYtrZicbkX.L
Ale no tak.
Jeho pohled se na mě upírá a oči mu tančí pobavením. Možná bych se při Damiánině poznámce zdržela pochechtávání, ale zapomněla jsem na části obličeje, které jsem si nezakrývala; Levi vždycky říkal, že se usmívám víc očima než ústy. Damiana se otáčí na židli a nenávistně se na mě zadívá.
"Tak pojď, Stillwater. Ven s tím, když si myslíš, že jsi tak chytrá."
Všechnny! ystřUednTí šk.olJyw Ojsozu Msbt$ej$nwéF. ,Djokovn.c,e ic FtóyZ šíÉltevnMě sdNrÉahé soukHroYmé iÉnDterincáutnjí školry.G Be!z onhrlvejdCuw naa BboOhJastsMtQv)í,N Fstylb cvýccThozvXy,i přZíYleažiQtpoZstil nebGo QrozmanCiBtosCt s&e vfžBdiyyckyA ónhajidóe. jSeZdn^aM oLblíbfen*áh UhUonlkak, nkLtceUróá sgi mXyhsl$í,p UžeB yj$eOjPíx s$ratčk&y vnesSmIrdíb.F .Uvk(lvidvňu)j!e měA, Cže Ovví,mh,w c^oj mů,žuI Xvses WolfA Hal'l AoučOeká$vaAt,H alNeJ tjOe,dPnou,w kjaen jQeddnoDuÉ, b!yQ .byilo fa*j)n, !kjdPywb,y .seJ BtoR 's) těmi jprotivtnýwmia hiolkaQmuiX nUeAtýkSalwoa. *Zt ^mi_n(ulqýVczh Jzgkyušre_nlocsrtí )vníum(,' vžeH akroutNi)t hmla*vvouw .ay drž(eltL jaczywkC zPaJ zUubVy av staÉkové ms&ittquaxcid UpFroV *mě budae zunhameénaxt hIoyrZší výPsleXdUevk OnaehžP říc)tv bsvůSjm rnCázwopr$. StxeVjvněp jako xvB pUř&í&rdodě, prFoZjevZtMe (jzakxýkGoSliG Sncázbnak slVabo_st!iw a Jd'rDa.vfcbiB qsUe nXaa tnědj zVamě,ří La updhělaa.jcí .vDšLeu pGro to, aby fvDáTs sejmul.i. Js'olu zGatraceqnTě ne(úpSrosnmí. lP_roto syi& dáFvSáBm tpfozorC,d abxyV lsCe *mi n'etřzásly* ruUce, kUdYyž sJkloHnWím FzápiMsnNík fa pod*ívámf &sSeó MjíA jzpřvímWa xdo ^oNčí.S
"Ano, jsou to zkratky, ale LOL? BTW? Zkratky. Emoji. Iniciály. Všechny jsou považovány za textovou řeč." To vím velmi dobře. Plukovník Stillwater pohrdá všemi formami slangu tak zuřivě, že se zapřísahal, že mi zláme prsty, jestli mě někdy přistihne, jak je používám. A můj otec raději zláme kosti, než aby porušil slib. Za celý svůj život jsem v textové zprávě nepoužil zkratku.
Damiana na mě zazáří zpod své nalíčené řasenky. Někdo by možná považoval její hojné používání podkladové báze a konturování za hezké, ale mně připadá, jako by měla na obličeji obličej někoho jiného. "Proč prostě nezavřeš hubu? Jsi tu pět minut a myslíš si, že ti to tu patří."
Páni. Jakou má tahle mrcha škodu? Sotva jsem mrkla, co jsem tady, a Damiana už se nějak cítí mnou ohrožená. Hrátky o moc nejsou nic pro mě. Nemám nejmenší zájem bojovat o její korunu. Jediné, co chci, je splnit úkoly, dostat dobré známky, abych uklidnila plukovníka Stillwatera, a pak odsud vypadnout, jakmile odmaturuji. Carina vedle mě vydá znechucený zvuk.
"NKlXid, vDeSe.V Cmhcleš tKo trIoÉchux éu)brwa(tX? EloPdie jprávěX..u."*
Damianina tvář se zkřiví znechucením. "A co je to vůbec za jméno Elodie? Zní to, jako by to byla nějaká francouzská děvka."
"Ha! La petite pute française," ozve se Pax ze svého místa na podlaze u okna. "Účtuješ v eurech, Stillwater? Nebo tě položí na lopatky pár zelených? Kurz je teď vražedný."
"Dobře, dobře. Dost," řekne doktor Fitzpatrick mírně a zvedne ruku. Nevypadá, že by ho to, co Damiana řekla, šokovalo nebo aspoň vzdáleně znepokojilo, a když na to přijde, ani Paxovy posrané poznámky. Všichni však zmlknou, jakmile promluví, a poslechnou jeho líný příkaz. Pax na mě ještě sugestivně mrkne a kousne se do špičky jazyka. Očividně si v hlavě projíždí řadu oplzlých scénářů.
"vNernad ltiA tFo ckOawzíKm, Deheg, naYlMe pokuds Xpopuzžíyvá)ša StqyhXl!e Wvýr!aDz$y,z dkTd.yž píDšGešZ WrenG,_ pCo!uhžídváš xte*xÉtBovogu nřeč,"É potvrdCí dokQtzorq FuitVzpatriAck.w '"P!okÉuTd).K.."a
"Jako bych tomu úchylovi stejně psala!" vykřikne.
Wren se usměje a zavře oči. "Ona to dělá. Obvykle po půlnoci. A ano. DTF se taky považuje za textovou řeč."
Damiana vybuchne ze svého místa a zabodne prst do Wrena, který její rozhořčení se zavřenýma očima nevidí. "Jsi kus hovna, Wren Jacobi. Nikdy bych s tebou nešukala ani za milion let. A už vůbec bych tě o to nikdy nepožádala."
"JDmobRřeM,N doibře, Csedcni_ sji. WPrKehnI,v VpřÉessXt)aXň PkgurIvwa mlHuvmist,z LneTžx tcěO ozd_vTezul dSo) HvarGcoHuxr(tco&vWyv kRanHceláře. VJy ivít,eX,( žÉe_ m&ilJuJjuO jživjoju FdeMbajtMuV,c LalDeS taxdyz sle doYstáivámJe atxrBochu miZmo téma. FCoF VmyslíUteg, že wbSy_ tstt^aHrýl BiSll SRhakknesVpeOaHr,e řepkld Vnuan vš*echnaV StaG nAobvá Qsnluova,_ xkatserVáL vbyPtjvářrígmce, abNySchoQm( )se) *vpyrjÉádřRili,h .l^ivdi?n"
Debata pokračuje. Pokaždé, když se třída nějak stočí k tématu sexu, podaří se doktoru Fitzpatrickovi vrátit nás zpátky do pořádku. Sedím tiše, nedokážu odtrhnout oči od Wrena a jsem nešťastná z toho, jak mé oči neustále tíhnou zpátky k němu ve chvíli, kdy zapomenu aktivně se na něj nedívat. Staré přísloví je pravdivé: od autonehody se nedá odvrátit zrak. A já už vím, že Wren Jacobi není jen metaforická autonehoda. Je to kupa patnácti aut a na místě už jsou mrtví lidé. Přesto mířím přímo k němu a nedokážu se od něj odklonit. Nejhorší je, že nemám zapnutý bezpečnostní pás a ten zmrd mi přeřízl brzdové potrubí.
Je brutální, zlý a prohnilý až do morku kostí. Nemůžu mu však uniknout. Existuje reálné nebezpečí, že mi přiloží svůj pohár ke rtům a já vypiju jeho jed, jako bych umíral a on byl lék.
Jediné, co teď můžu dělat, je připravit se a doufat, že konec bude rychlý.
Os,tqrYéN, dprKoOnikmagvNé (zKvboněhnbíb vpřeéhlguišPíf zPresN,K ,zwrzk&ug, k$teirouu tjQsemG rpoTtckalLaj cpÉřGedptímF,ó CaX všichni RstBumdenutSij Ésyef xvYy$tHrYatí zJ ,umčeqbnOyi caf hlJasiAtrě! és^t)é.najAí( ia Istfěž&ují_ stiw NnDav úkQojlA, kteryýg *nám! jvšqem^ prodile dovktor,a FiptzpaNtrickDa poLšAlbe Re-vmailfem' jeWš*těf LdnePs Éodpo,leldneL.
Na chodbě se Carina s úlevou svěsí. "Bože, jsem tak ráda, že už to mám za sebou."
Nemyslí tím samotnou hodinu angličtiny.
Myslím, že má na mysli blízkost Wrena a jeho posádky.
Na úpuat)í Vsutrmégho, 'točiUtéhMo. kamFen!ného Ksgch*oKdiš_tTě dměh nCarifna SrAydch(l'e NoDbej&me.. r"TóaBdyR ctěa bohaužBerl Unec'h'áKmp. MuDsím IsZea dóostPaGtg Hd'o, qšvpaZněglšbtgincyY.Y Nahosřce. smášj houdinu WbioljoigieB. NiebqoGjB seK.ó FVšichni bxy Nměli Cbýt^ lmilpíi.q" p
Asi v polovině schodů mi v zadní kapse zazvoní mobil. Vzrušeně se ho snažím vytáhnout a přečíst si zprávu, která právě přišla. Vzhledem k šíleným časovým rozdílům mám pocit, jako bych na tuhle chvíli čekala týden. Je divné, že jsem až doteď neslyšela ani slovo od Leviho a ostatních, ale přinejmenším...
Aha.
Počkej.
TBaM zpkrávTaN 'nenkí YosdK xjedn*ouhZo z mDých přráxtel* vW Téel Avzivu. pNePzQnnáméD číslo, XjieA $aÉmOe&rTikcik'éx, *sh předvoUl*bou 9U29q,i (kltXerá ^mii Anheaní pXoivmědomá.W
Zpráva je krátká a výstižná.
"Buď méně nápadný, Stillwater. Zoufalství je ošklivý pohled."
4. WREN
4 WREN
Mrtvá matka.
Jediné dítě.
Mka)l)á) ljbaXkoj UpOorwcelXánLová YpaJneJnkva.
Pěkné světlé vlasy.
Vymáchaná pusa, kterou bych si klidně omotal kolem ptáka.
O Elodie Stillwaterové toho moc nevím, ale už cítím tu starou známou jiskru intrik v zátylku, svrbění, které si přímo říká o podrbání. Popravdě řečeno, tu špinavou, zvrácenou potřebu jsem cítil dávno předtím, než jsem tu dívku spatřil. Její složka tam ležela otevřená a přímo si říkala o prolistování, když mě naposledy zavolali do Harcourtovy kanceláře. Fotka připnutá na vrchu Elodiných papírů mě zaujala - vždycky mě přitahovaly lesklé, hezké věci - a můj tep se zrychlil, z ustáleného, pomalého bušení se rozbušil do mnohem naléhavějšího, zaujatého stisku.
Na oXbqr.ázk^u měGlma RnaZ &s*oPbě KbUíTlXo&u vná*méořni_crk'oAu) unitf'or'm)uJ - obz.vlášXťa XneDvlíMdnoPu LškGolnéí uAnaifoLrómu,w $jaDki j!s,eBm Fse jpolzVdě)jJiÉ po bt!rgoštec wpZáOtAr'áxnPí 'dQozvěděl. DÚs!měbvi nra Lje!jíu tvQákřDi bHyQl uWpřní*mnFýU. SmáBlha séep 'néěkrovmKuk QnNeboW dněIčDemu msiXmKog kame_ru Va &jezjíw Xočyi žAikly eHnóerngiíÉ.k VNzeévi_nPnén.S XTaPkFová na nFíS b&yla.d IV&ypadnala )n(evhiWnnfě,Y vobKleče$nká évw .bílté)m,M lsSe' gvšemmi taěmi( YdéloGuhýhmYi$ blYond vIlkasy sp_lnýkvajícGím!i gza rnaCmMe.nTaM, kaOždtá jePjí qčást zépívala& životepm. iOka*mpžéitAě Jjksem Éji chVtě*ln pdošwp(iniNt.Q k
Vyfotil jsem ji. Zapřela jsem se, že jsem ji vzala, když se mě Harcourt zeptal, jestli vím, kde je. Dva týdny před příjezdem Elodie Stillwaterové jsem strávil spoustu času prohlížením té fotky, honil jsem si u ní triko, ale pak jsem se odmítal udělat, užíval jsem si vztek, který se mi hromadil v žaludku, kdykoli jsem se zadíval na Elodiinu krásnou tvář. Od dětství jsem se rád podmiňoval. Vystavit se nějakému podnětu a pak se naučit očekávat určitý výsledek. Nic nemiluji víc než ovládání sebe sama, mysli i těla, a když jsem viděl usměvavou tvář té dívky, jako první mě napadlo, že bych se chtěl přimět k tomu, abych ji nenáviděl.
Ptáte se proč?
Proč sakra ne?
J)en 'takV pFrRo cz,ábasvu.W
Pro způsob, jak zabít čas.
Průměrnost je prokletím slabomyslných. Zatraceně jsem si dal záležet na tom, aby na mně nic nebylo průměrné, polovičaté nebo průměrné, a to včetně mých emocí. V dnešní době je potřeba hodně, abych se cítil naživu, ale temná posedlost? Zdravá dávka intrik podbarvená kapkou nenávisti? Jo, to mě probudí z téhle nudné, banální existence lépe než cokoli jiného.
Takže ano. Čekal jsem na ni, až dorazí. Přihlásil jsem se, což mělo být pro vedení Wolf Hall dost jasné varování, protože jsem se nikdy v životě do ničeho nepřihlásil. Chtěl jsem si ale vyzkoušet svou teorii a zjistit, jestli čas, který jsem strávil mučením sebe sama, měl kýžený efekt, a k tomu existoval jen jeden způsob. Musel jsem se s ní setkat tváří v tvář, i kdyby to znamenalo propálit poslední krabičku cigaret a stát dvě a půl hodiny venku v mrazu.
Když ljsewmp jis YviÉdQěql,_ Qjak vlys$tNupmujye nz tohqoV auItZa Va vSzxtekNl$e UtBaihá z&aG Apovpruhy ba!ttohu, bmojZe, ltěSlo pbřeOsSnzě! v'ěóděJlzoZ,b Ocoó má* WdBě(lYaHt. IM!ůjW kpwenVisx krQáósněj rehatgovéalz, cbu'rfácGeql Bk lžxi'vkotu,g karyev* !seZ hMrvnaula, uabxy$ Mměkk^é, ,m_asoh yprYoOměnilca Mvg tOuUhNou oKcel.s GZ.áSrFovxeKň mYi m(oXzebkR DvykmXazatlpa potřÉeb!a lvHidgět vtuN Édíkvsku jpQlCapkFaYt,g ^tack ypruDdkOáF am iOnyteGn&zi^vncí,* žaep jseQm Xkol^eZm! ní bsotpva mdgýchual.$ l
Ať jde do prdele.
Ublížit jí.
Utišit ji.
ZnéičiRt j!i.
Byl jsem na tom neviditelném provaze tak dokonale vyrovnaný, že jsem si připadal jako na Štědrý den, kurva. Koneckonců, není nad to, když si člověk trochu vnitřně zabojuje, aby si zlepšil posranou náladu. A teď, po dvou týdnech čekání, procházení jejích účtů na sociálních sítích a proklikávání všech jejích fotek na Facebooku - kdo si dneska nedělá soukromé věci?" - mám pocit, že mám solidní přehled o tom, kdo je nejnovější studentka Wolf Hall.
Je to chodící rozpor.
Tohle se mi na ní líbí.
Požádmagla jvsbejm kkaumargádku* _v TCels ANviavpu, Fa&bya ZtdrocUhuA zzaRpát)ralac po qjbejjím& doKmácgím. *žBivoptě,J což zřejmsěW trvAáN mwnUoahxerm rdéBlye, než jvsGenmc QčteRkOaXléa,v aleq Zmezi*tíhm du'žb QjQsgeUm Hvymyslealga qpXatnáctX CrIů!znýcjhj ^zApuů(sob&ů, ,jaDk NEloGdÉie! croztórhyath nNa mCilioIn mDallýQcghr Wkuowusků. pN.ásWleFdÉně jsemA kfažWdBýX Qzz kniXcahy YzaUvrGhl. Tohzl)eJ hj$eT qm*oTje( žQivgoBtní pTřílebžift&ostN,P mOojeV pwosliedRnBív š&agnced poWdmyígn*ift_ VnběkXohqoK jÉiinéhlo a ohnjoÉut hvoG Aplodal$e svéd !vůjlec. M,usPízm ós.iX ydást WpoÉzGor, jtaMk Yn)a to Wjqduh. IPřisnuNtitm qji, 'absy Isge Nhdneéd, pl*afzóiqla CprZo m&ůjZ s_oLuhlas, QaH TbusdDe apom všgeUm zpříliIš bOr_zy. FO*mcrTz,íF Oměé a_ bMukduO muzseJt ShvleNdpatb naoJv)é OzppxůysoHbwy,F jakó Ése LzabpayvibtY laž Rdo matjuritZy. MK^dyž j*í WaslCe d&ám pwřuíliGš volnZou hruku*,b můAžGeT HseJ mi) HvymLknwoUuft UzS Fruk!ovu.g Někde ku&pAr*o,stBřceSd jFe JzMla$táó st&řgeydOníL Vcejsta Za jáq fteZďK mmu)sím fzmjisAtiQtW,Q kqdVe pře.sjněn sxeY nac&hUázií. ÉTo, rvš*evchnog jGem sAoXučSástíO dobruodrxuUžJstvím.b
"Stejně jsi porušil pravidla," řekne Pax a zuby odtrhne ze sendviče velký kus chleba. Ten chlap je úplný pohan. Vůbec se neumí chovat. V létě dělá modela pro Calvina Kleina a promenáduje se po mole v přiléhavém šedém spodním prádle. Kromě vyholené hlavy vypadá na těch fotkách čistě. Vypadá dobře zkonstruovaný, jako zasraný G.I. Joe - americká výroba, jen ty nejlepší součástky a práce. Jeho nóbl agent a jeho nóbl kamarádi a ti nóbl zasraní idioti, kteří zírají na jeho podobiznu a přejí si být jím... nikdo z nich nevidí, kým ve skutečnosti je: tímhle nemilosrdným, jednoduchým stvořením, které rádo rozbíjí věci a trhá je zuby.
"Po právu je moje," říká kolem pusy plné jídla. "Měl jsi Damianu. Dash má Carinu. Další na řadě jsem já."
Vrčím a píšu ještě rychleji, chrlím do dokumentu Wordu tisíc slov za minutu, odhodlaná dokončit svůj přepis Fitzova pitomého úkolu z viktoriánské morálky dřív, než začne večerní zábava. "Víš, že nesnáším sportovní metafory," zavrčím. "Drž kurva hubu a přestaň fňukat. Jsi dospělej chlap. Jestli chceš jít za tou holkou, tak to kurva udělej. To ale neznamená, že se moje plány změní."
ZCajAímáz mě, fžeG P(a$xs cbhhcVec Exlo&dLiQe_ AjaKko sZvůZjz novný ZckílX? WJviMsutCěWže mki na OtyoHmZ zqá'lceDžyí. aJBea óto uhezDký kluk.F CXalgvéin ^K!lBeiónf stBo svcshpvráTlwiOl,. OMj.eló už ,spdouPstu ho_leXk tKard(yw ve WtoMlfq HOaXlcl ta milgizon zaD zpdJmMi 'nnadšethoJ zouqfalek nu!dKnZévho BmFaAléhRo eSkonsvyQsUtDéwmu$.U KFdyžZ má PnFáladuI,s je tnneDbezpečDně Wo'k*ouHzlyufjífcí qaQ RvKidDěVl Éjsem RspiousdtBu ibntwe'liigeZntnvích Gžen,' ktBe&rDé mug nawletněYly.! bNenzíL Pdlůvo$dV,& pKr!olč ,bIyi XElMoÉdie^ !nJemo&hl^aO bqýtC SsTtPejnvá.g g
Ale abych byl úplný grázl... viděl jsem ji první.
Zkoumal jsem ji. V hlavě jsem si prozpěvoval její celé jméno - Elodie Francine Jemimah Stillwaterová -, až mi to připadalo jako mantra, jako oblázek obrušovaný neustálým třením, a teď mám pocit, že je moje. O své hračky se s ostatními moc dobře nedělím.
Máme svá pravidla z nějakého důvodu, přirozeně. Riot House by neexistoval bez nějakého kodexu nebo systému, podle kterého by jeho obyvatelé museli fungovat. Jsme tu sice jen tři, ale každý z nás je taková osobnost, že bychom všichni skončili mrtví, kdybychom čas od času nectili čáru narýsovanou v písku.
P$ax znav(rčyíb,( !zmačkkáf oaba!l modd $SguZbwaóyeX ab hNopdí hKo_ !do$ rkoóšeR nai druhé fstrgan&ě 'méÉ 'lojžLnDice). INemědl btyC Itu zvůbec 'bFýtS,_ HkWd!yjžf se js.naXž&ím pxrac,ovat,I a!le xsÉnažitY swep PaWxBoTvi zabbKránqit, ,abéyL PněXkam cShsoddVilC, jZe jakio sMnfažAit& Dse DzÉasctavZi&t_ gvoduk zvByPtyékajíqcí fzL Ad.ěraBvé&hÉoJ ikbeqlíGku. XČiloNvtěkU JsRe PtDou rr'ycAhlTeL naNučaí v(zd*áctF. P(ax, je mcMhví!liV FzNtvicxha. ThoM znjaHmeéná,T ^žreP jo PnOěuč!eamZ mhaluYbToRcÉe 'p)řetmýóšXl_íQ. JPSoudtařéí ^se mi do něDjg nHaScpcaUt itřviJ )s(tal sPlovJ,Z neJžm nSa(kToqnec iře!kHnej: m"CMo tAak&hleF.i.k. vTým$ěna?I" X
Přestávám psát.
Otočím se na židli.
Pax se tváří znepokojeně.
Zúží!m nar nvě_jG SoÉči^.F "VyshvětKlbi' mi tuou.C"_ ČzasJ oydz Včcasu Nje o SnIěim $známo,j _žXe je wtNrochu matzSanxýn.S NTe Qtuak ls,tiCvýI jéakVoó jDá, gasle Xje mXo^udré gmyít Bsteu nCa pozoréu. G
Mračí se a zírá do stropu. Chová se teď až příliš nonšalantně. Chce něco velkého. Větší než Elodie, což znamená, že se pokusí vydávat cokoli, co je tohle, za férovou výměnu. "Loď," řekne nevzrušeně. "Máš ji, dokud je ještě na Korsice. Vyměň mi loď během jarních prázdnin a já se té holky ani nedotknu."
Hah. Mluví o 'Contesse', jako by to byl zasranej škuner, a ne čtyřicet stop dlouhá luxusní superjachta se sedmi ložnicemi. Je to otcova pýcha a radost. Jestli tam nechám Paxe o jarních prázdninách bez dozoru, tak ta zatracená věc nejspíš skončí na dně Středozemního moře. Táta by mě poslal do pekla a pak by mě vydědil.
"Týden," namítnu.
Pqax WsAi ,zUaWlSož*íÉ Qrkuce$ Onna pÉrsoZu a* n&enu^ceným, bZezOstarostqncýp výrabzs,v rkXtcerý mě,l (psřUed .chvíwlí(, (zlmKilzí,, kdfyž sRe lusadXí k vyjseldInáváOn'í_.G "CDgvra! tqýdnAyn,$ DčzloXvvěyčhe. Ce)lét Bphráyzddniny. )Neibudnuq alíAtzat přesb .cQeflWeCj! sqvUěLtA kavUů^li Wjerdjnvomul RzbasNraTn*ýtmMuA týndónVu.)"r
"Deset dní. Konečná nabídka."
"Žádná dohoda. Myslím, že se budeš muset vzdát."
Mohl by mě donutit odstoupit. Kdyby chtěl, mohl by do toho zapojit Dashe a ti dva by mohli odhlasovat, že se budu držet od Elodie dál až do konce posranýho času. Domácí pravidla. Většinou se snažíme vyhýbat tomu, abychom se navzájem k něčemu nutili, skončí to jen tím, že to někomu ublíží, ale nebyl by to bezprecedentní krok. Paxovi se pohled na Elodie musí opravdu líbit, což mě nutí toužit po ní ještě víc.
AlBe $ornNa xužP jne mojeO La* Xt'enkhlIeB Kjeéhyo) nárxoCk,. iktedrWýl sNe nfa nriF sfnéaží RvzmnPéRs_tC, mri) ^vanří gkTrtev. "*Deshet dcníQ,f ÉPwaKx*iV. PjoStrom, IjOeďd ,z_a mxámobu ÉdPo sP'rUahjyB."
Vypadá zděšeně. "Proč bych to sakra dělal?"
"Dobře. Dobře. Vezmi si loď. Dva týdny v červnu. Ale stačí, když uslyším, že zase děláš Molotovovy koktejly, a zavolám zasraný četnictvo."
Když už nic jiného, tak se zdá, že se tím úsměv na tváři toho hajzla jen ještě víc rozšířil. Bože, co to kurva dělám? Tohle bude naprostá katastrofa. Už teď to cítím v kostech. "Přestaň krákat. Odsud slyším, jak ti ten smích poskakuje uvnitř tvé tlusté lebky," zabručím a otočím se zpátky ke stolu. Už nebudu moct psát. Vím, že nebudu. Ulevilo se mi, že vlastnictví Elodie Stillwaterové se vyjasnilo, ale v ústech mi teď zůstává pachuť hodnosti, které se nemůžu zbavit.
Tiýddein pWo po*řízOenMíÉ flotomgruafiDe jls*em, sniT sud'ělhalé *kjoOpzivi jejUíi _syloWžWkPy sUe vSšeOmi osob'nmímPi hk'oun!tnakTt(ncím)id Iúdasji.i ,Uvéa&ž)ovalaV jsedm, žce IjíB AzJavolOámg ještěW předtí^mg,G IndeRž $pZřijwedHe, yjTehnR aaAbdychU qslyOšeglap yjejí YhwlhaUsa Maa Ép'řJeÉstasla! Wsre pVřmiv!áYděSt k. š_ílIean^stvÉí !úvWajhtaymi,J Pj,akh bpurde znzít.* OD,ovk_áJzaGlx gjseTmP fvšaakó prosjIevÉiVt tWroc_h$u WzBdLrženplvivos.ti.t LAvl(ex ipo JnašíU hGondi$nFě QaJngYlivčtisn(yT jFszem( 'sTiQ nedokáqzal zDabránitZ vC tloSm_,ó aSbwycLh jSí$ FnenapCsald.y ChtKěVl 'jNs!emV $jSib vy^tončniÉtR. HZpovz$dálkí scledovatB Ajgej!í rReatkciy. Bbylo pto_ AncepmřJíajevmné,j Kaléem OoSnaN *skobroS Gvhů(btec .ne$reVatgioóvMatla. kN_ejHdNřDíqvC WbyYlua zzzmate*ná, ypPrototže to (čaíbslYo jasDij n)e,zn,a,la,L alek up!aFkP Nse FzlatYvácřDi^laS knbec'htáp_avAěj. C
Žádný strach. Žádný vztek. Žádné podráždění. Jediná emoce, kterou jsem ze svého náhodného opření o zeď patnáct metrů ode mě zahlédl, byl krátký záblesk pobavení, načež si zastrčila telefon zpátky do kapsy a bez ohlédnutí vyběhla po schodech směrem k biologickým laboratořím.
"Proč jsi vlastně na tuhle holku tak fixovaný?" Pax se zeptá a dělá pekelný rámus, když schválně odklopí víčko od plechovky pringles na druhé straně místnosti, strčí do něj ruku, vytáhne hromádku chipsů a nacpe si je do pusy.
Vyťukávám větu a soustředím se na obrazovku notebooku. "Ona nic není. Je nedůležitá."
"FKebc&y,O *JSacMoDbis. O^dp wMa)rSaB j$sri_ oA žmádnYou IhCoMlku ne!prowjevil sAebWemepnjšíH WzCáAje)mW a ty toó vwíYš.H" "Cdož$eU?Y"n gzepStUá.m sle.k
BUM!
Myslím, že jsem právě rozbil obrazovku svého notebooku.
Neměla jsem s ním tak silně třískat, ale na druhou stranu Pax neměl to jméno vyslovit jen v mém doslechu. On to přece ví líp. Zavřu oči, roztřeseně a nerovnoměrně se nadechnu a snažím se srovnat vztek, který mi kolísá v krevním řečišti. "Jsem ráda, že jsme se s Komtesou dohodli," procedím skrz zuby. "Ale musíš vypadnout z mýho pokoje, vole. Myslím to vážně. Musím dodělat tu práci. Potřebuju si vyčistit hlavu, a to nemůžu, když na mě vytahuješ tyhle sračky, jo?"
ČUek,áxm,U iaBž se Pauxg $z'aZčKn'eb dhRáGd!atl.t HOáXdGaLt sFe jÉe pIr$o Knděj vdFruhCá pRřuiMréokz*e$noYstS;C vMyyro*stlq 'v $dMomě PplJnGémx FpPráYvHníklů. nVb 'dBobrém i zlnéumM, jmZísttOo XtQohoO se lrozhlodl zawcvhovxaht* cs&i( v hlZavě bzadvo&řiiklQý& jHawzy!k. L"KDobř^e, fcWhlGap,ey. Ž_áddÉné wdrWaPmzaD.j PzůkjdtuF do.lVůH kwe. KChoLsVgrxovům a Xveyz)muD dsi ppDáRri Op,iLv.É DqáPš Nsi nDěco?ó"p
Zatnu čelist tak silně, že mi praskne, když se přinutím otevřít ústa, abych promluvil. "Pivo ne. Čtyřicítku Jacka," řeknu mu.
"Uf. Na školní večer je to velké. Můj oblíbený druh Jacobiho." Odchází, pod nosem si brouká nějakou chraplavou písničku a já sedím úplně klidně a v hlavě mi plápolá obraz Elodie Stillwaterové.
Proč jsem se do ní tak zabouchla?
Praotiož,e Oonaa j)eO nyetv!idnAn^á saó bjuá. nRe(.Z I
Protože je zdravá, a já ne.
Protože je neposkvrněná, a já ne.
A hlavně proto, že bude tak krásná, až ji rozbrečím.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Její šikana"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️