Útěk z

Kapitola 1 (1)

----------

Kapitola 1

----------

Kerrick Cassidy se podíval na textovou zprávu a zamračil se.

Sraz v 1830.

Věděl, kdo je odesílatel, ale tenhle chlapík se mu už dlouho neozval. Vždycky byl tak trochu na drsné straně, zákon sám pro sebe, podivín mezi lidmi. Kerrick slyšel, že odešel do armády, ale ztratil o něm přehled. Byl to ten samý přítel? Kerrickův telefon identifikoval jméno a číslo toho muže. Nebo spíš verzi jeho přezdívky.

Kerrick poslal rychlou zprávu zpět. Kde a proč?

Hospoda u vody. Ta hospoda - nebo spíš pajzl - byla sice těsně za hranicemi San Diega, ale pořád blízko místa, kde teď Kerrick stál ve svém bytě v Coronadu. Waterside byla spíš hospoda pro místní a Kerrick ji dobře znal. Když o tom přemýšlel, uvědomil si, že právě tam se kdysi dávno seznámil s tímhle kamarádem. Nebylo tu však žádné vysvětlení, co se týče části zprávy "proč". V tu chvíli se zamračil a zkontroloval hodinky. Bylo právě pět a třicet pět hodin odpoledne. Neměl žádné plány. Měl dost času, aby stihl schůzku, a to i při pátečním provozu.

Byla to náhoda, nebo se tu dělo něco jiného? Poslal svému starému příteli kladnou odpověď, zatímco stál a zíral z okna svého malého bytu. Bydlel na základně Coronado ve standardním základním bytě, ale to bylo krátkodobé. Jakože velmi krátkodobě. Jako... celá jeho vojenská kariéra měla brzy skončit. S námořnictvem skončil. Alespoň v té funkci, ve které sloužil.

Stál na životní křižovatce, na kterou se těšil, ale zároveň námořnictvu obětoval spoustu svých nejlepších let. Patřil k jejich elitní skupině, ale někdy se lidé kolem vás měnili a měnili se i lidé nad vámi a Kerrick už dlouho narážel na pravidla a předpisy. Patřil k těm starším a věděl, že by měl jít dál. Jiní šli dál, měli životní partnery a rodiny, čímž se jejich životy završily. Kerrick neměl ani jednu z těchto věcí, které by ho držely při zemi.

Dřív ano, ale to už je dávno. Se svou ženou byli lásky z dětství. U námořnictva byl teprve pár let a ještě se ani nedostal do své elitní skupiny, když ona a jejich šestiměsíční dcera zahynuly při autonehodě. Někteří muži propadnou láhvi, jiní se z takových událostí, které jim změnily život, dokážou vzpamatovat. V jeho případě Kerrick všechnu bolest uzavřel v sobě a postavil se světu čelem, naštvanější, tvrdší a odhodlanější pohřbít sebe i všechnu svou bolest v práci.
Kerrick se zamračeně díval na telefon a přemýšlel, jestli se má na tu schůzku dostavit. Neměl žádný důvod, proč by neměl. Čím déle byl ve službě, tím víc Kerrick chápal, jak se ostatní muži potýkají s režimem. Zatímco Kerrick se v pravidlech a předpisech utěšoval, jiní se kvůli omezením trápili. Kerrick měl spíše přístup typu "smiř se s tím a dělej svou práci". Šlo mu jen o tým.

Jak se týmy rozšiřovaly a počet členů této elitní skupiny dosáhl několika tisíc, atmosféra se změnila. Bylo skvělé, když jste mohli zůstat ve skupině, kterou jste měli rádi, a s muži, které jste znali a kterým jste důvěřovali. Když však odešli nebo byli převeleni, stalo se z ní neustále se měnící moře tváří. Měnil se i status a on si nebyl jistý, jestli chce mít za zády neznámé chlapy, neprověřené chlapy, chlapy o deset let mladší než on.

A věděl, že se na něj dívají a obávají se, že Kerrick už má možná svá nejlepší léta za sebou. Jen pomyšlení na to ho rozčilovalo. V žádném případě nebyl vymytý. Ne ve čtyřiatřiceti. Ale něco se teď v jeho pohledu rozhodně změnilo. A bylo to něco víc než jen věčné utrpení ze ztráty manželky a dítěte. Byl to jiný druh bolesti v jeho duši. Chtěl dělat víc; chtěl se vydat do cizích zemí a likvidovat povstalce tak, jak je třeba.

Ale věčně ho brzdily politicky korektní akce, jak mu je diktovalo vedení nahoře. A někdy ho opravdu drásalo, že muži daleko od něj rozhodují o věcech, kterým nemohou rozumět, ne bez bot na zemi. Sakra, na základnách byl problém i s přátelskou střelbou. Když velení nezvládalo boje na vlastních základnách, jak mohlo být považováno za hodné dohlížet na operace v cizí zemi?

Zavrtěl hlavou, popadl klíče a vyšel ven. Zamkl za sebou a cítil, že ten pohyb je konečný. Ačkoli tu přespával, ve skutečnosti tu nebydlel. Civilní oblečení omezil na minimum. Vždy byl připraven kdykoli odejít a nic ho na tomto místě nezajímalo. Jediné, na čem mu ještě záleželo, byly vzpomínky na ženu a dceru, a ty si uchovával v sobě. Jistě, od té doby, co o ně přišel, měl vztahy, ale tyhle rychlé známosti mu sloužily spíš k tomu, aby se znovu spojil se světem a možná i k tomu, aby vypustil trochu páry a občas se prostě pobavil. Jeho srdce však bylo dobře střežené.
Nikdo neodešel z takové zkušenosti bez šrámů, které by mu zůstaly. A on ještě nenašel způsob, jak tyto jizvy zvládnout. A fyzické jizvy na jeho těle? Ty mu byly ukradené. Nedaly se opravit a byly jeho součástí natolik, že už dokonce zapomněl, jak ke spoustě z nich přišel. A žádná z nich mu nevadila, přesto věděl, že by to vadilo jiným ženám. Ne však ženy, s nimiž měl teď tendenci trávit čas. Těm by to bylo jedno. Chtěly si jen pořádně užít tvrdou jízdu, a na tu byl připravený kdykoli.

Ale jemnější stránku skutečného vztahu - s láskou, opravdovou láskou, jako byl ten zvláštní vztah, který měl s Aurorou - tu skrýval. Obával se, že jeho schopnost dávat opravdovou lásku s ní natrvalo zemřela, ale choval naději, že jednoho dne najde citovou odezvu u jiné ženy.

Když vešel do hospody o pět minut dříve, nikoho v zakouřené místnosti nepoznal. Objednal si u baru čepovaný nápoj a odnesl si ho ven. Stejně vždycky dával přednost pobytu venku. Našel tam svého přítele, jak sedí ve vzdáleném rohu na terase, čeká na něj a pozoruje ho, jak se blíží. Kerrick ho studoval, když se posadil. "Léta k němu nebyla přívětivá," řekl Kerrick bez obalu.

Kapitola 1 (2)

Jeho kamarád se usmál, zavrtěl hlavou a řekl: "Ne, nebyli. Ani to nevypadá, že by k tobě byli příliš laskaví."

Kerrick pokrčil rameny, stále ještě rozčilený myšlenkou, že by mohl být za zenitem, a řekl: "Mám se dobře."

Jeho přítel přikývl a Kerrick se na něj zadíval.

"Pod jakým jménem se dneska jmenuješ?" Kerrick se zeptal.

Jeho kamarád se jen usmál a řekl: "Říkej mi Beta."

Kerrickovi se zvedlo obočí. "Jako že jsi druhý ve velení a nad tebou je vůdce, který se jmenuje Alfa?" "Ano," odpověděl.

Beta se zasmála a řekla: "Existuje žebříček. Ale to jsem ti neřekla."

"Vypadá to, že jsi pořád tak trochu maverick." Kerrick zkřížil ruce a nechtěl muži, který se v něm snažil pozorně číst, ustoupit ani o píď. "Proč jsem tady?"

"Maverick?" Beta převaloval to slovo na špičce jazyka a usmál se. "To se mi líbí. Můžeme to použít. A teď k tomu, proč jsi tady - odpověz si na tu otázku sám. Proč jsi tady?"

Kerrick se zamračil. Protože přesně tohle samozřejmě potřeboval vědět také. "Zvědavost," řekl. "Snažím se přijít na kloub tomu hlasu z minulosti."

"Slyšel jsem, že máš nějaké potíže."

"Ani ne," řekl Kerrick a natáhl se pro pivo. Zvedl ho a napil se, ale nespouštěl pohled z muže naproti sobě. "Jen zajímavá životní etapa. Ale nic, co bych nezvládl."

"Chceš to zvládnout ještě déle?" Beta se zeptal, naklonil se dopředu a zkoumal kamarádovy oči.

"Nejsem si jistý, co to znamená," řekl Kerrick klidným tónem. "Máš pro mě nějakou práci? Protože já nejsem žádný žoldák."

Zazářil úsměv, Betovy bílé zuby rozzářily večerní usazení kolem nich. V Kalifornii měl být horký a slunečný den, ale díky zataženým mrakům tomu tak nebylo. Na obzoru hrozila bouřka, která přidávala do vzduchu kolem nich elektrické praskání. Přesně takové počasí odpovídalo Kerrickově náladě.

"To by bylo vládou schválené," řekla Beta. "Černé operace. Malé týmy na zemi. Většinou dva, kteří pracují sami."

Kerrick cítil, jak jím otřásají šokové vlny. "Víš přece, co jsem dělal posledních deset let, ne?"
Beta přikývla. "Jeden z nejlépe vyznamenaných důstojníků Navy SEAL. Jsem na tebe opravdu hrdá."

"Proč?" Kerrick se zeptal. "Nikdy jsem moc nerozuměl tomu, že dostáváš medaile za to, že děláš svou zatracenou práci."

Beta se znovu usmála. "Pořád ten starý Kerrick. Máš soubor čestných pravidel, kterými se může řídit jen málokterý muž," řekl, nenuceně se opřel, vzal si vlastní pivo a napil se.

Kerrick přikývl. "Rozhodně mám svůj vlastní soubor norem a svůj vlastní systém cti a jsem loajální. Proto nikdy nemůžu dělat nic, co by mělo žoldáckou povahu."

"S tím to nemá nic společného," řekla Beta klidně. "Ale potřebuju vědět, jestli je tvoje srdce pořád u Navy SEALs, nebo jestli jsi připravená udělat krok k něčemu... jinému."

"Jak jinak?"

Beta se ušklíbla. "Možná vůbec ne moc jiné. Mluvíme o tajných misích ve dvou lidech, případně o větších týmech, až nabereme pár dalších mužů."

"Kdo to vede?"

"Já, zpovzdálí," řekla Beta. "Ale v podstatě jsi na to sám."

Kerrick navzdory sobě samému cítil, jak jím cloumá zájem. Naklonil se dopředu a rukama sevřel vysokou sklenici piva. "Jak moc sám? Na jak dlouho?"

"Jen tolik, kolik cítíš, že potřebuješ. Ty jsi šéfem své mise."

Kerrickovo obočí vystřelilo vzhůru. "Peníze?"

"Ptáš se na peníze pro svůj bankovní účet, nebo na peníze, které máš k dispozici na to, co je třeba udělat?"

"Na obojí."

"Mám to pro tebe zajištěné. A ještě víc."

Při té ponožce do břicha se Kerrick na přítele zadíval. "Jak černé operace?"

"Temnější než tohle už to nebude."

"To je úplně nové oddělení americké vlády? Máme nějaké krycí jméno?"

"Určitě." Ušklíbl se. "Právě jsem ho pojmenoval Mavericks."

Kerrick se na to ušklíbl. "Takže žádný systém. Ty ještě nevíš, jak to bude fungovat?"

"Byl bys jeden z prvních, kdo by to zavedl."

"I kdybych do toho šel sám," řekl, "pořád potřebuju nějaké lidi, na které se můžu obrátit. Potřebuju informace. Potřebuju možná tu a tam nějakého specialistu."

Beta přikývla. "A samozřejmě budeš mít zálohy."
Kerrick se na něj zamračil. "Záleží na tom, komu se zálohy hlásí."

Z Betiných rtů se vyklubal překvapený smích. "Jo, pořád ten samý Kerrick. Pořád chceš vědět, kdo se bude komu hlásit a kdo ti přerůstá přes hlavu."

"Chci se ujistit, že nikdo nepodává hlášení za mými zády," řekl Kerrick. "Chci, aby moji lidé byli loajální ke mně, k programu a k tomu, kdo nám krátí výplaty. Ale především, aby byli loajální ke mně, když jsou na misi."

"Rozumím."

Ale Beta už nic dalšího neřekla, takže si Kerrick nebyl úplně jistý, kolik volnosti bude mít. Opatrně sondoval. "Rozpočet?"

"Ano."

"Jak velký?"

"Větší, než můžeš utratit za celý život," řekla Beta. A tentokrát se neusmála. Usadil se a jen čekal, jaké otázky Kerrick položí.

"Můžu mít všechno, co potřebuju? Máte na to prostředky?"

"Zajímavá otázka."

"Až doteď jsem prostě přišel do zbrojnice a vypsal si, co jsem potřeboval."

Betin úsměv se stále neobjevoval. Dál se na Kerricka soustavně díval.

"To znamená, že můžu použít své vlastní dodavatele?" Kerrick se zeptal, aby objasnil Betino mlčení.

Beta pokrčil rameny. "Nikdo - a tím myslím nikdo - v armádě se o tom nedozví."

"Takže ne obvyklé zdroje," řekl Kerrick a zadíval se do krajiny. "A co využití civilistů?"

"Žádné podrobnosti, které bychom kdy měli sdělit."

"Někteří civilisté, které znám," řekl, "se nemusí ptát, aby pochopili, o co jde."

"Přesně tak. A vzhledem k tomu, že jde o tvé krytí a tvůj zadek, možná by sis měl dávat pozor, s kým mluvíš."

Kerrick měl ještě několik otázek, ale bylo trochu těžké urovnat si detaily, když nevěděl dost o svém novém zaměstnavateli ani o tom, co se od něj pro začátek očekává. Typický vládní přístup. Námořnictvo je vycvičilo k poslušnosti a nekladení otázek. Bez ohledu na to, jak idiotský byl rozkaz. A těch Kerrick zažil víc než dost. Naštěstí se dožil toho, že si na ně mohl stěžovat. Chápal, že některé z těchto reflexů "plň rozkazy, aniž bys přemýšlel" mohou být nezbytné, když se bojuje ve válce, ale i tehdy si Kerrick musel myslet, že existují jiné - a lepší - způsoby, jak věci dělat. "Časový rámec?"
"Máš sbaleno?"

"Vždycky." Kerrick rozhodně přikývl, nasál dech a opřel se o židli. Zabušil prsty do stolu a čekal, až Beta řekne víc. Aby řekla cokoli.

Beta se usmála a řekla: "Tak se vyspěte. Teď už je to jenom tlachání. Sledujeme zájmovou osobu a stejně potřebujeme další lidi do řady. Někdy v příštích dnech vám zavoláme."

Za ním se na betonové podlaze terasy roztříštilo sklo. Kerrick se posunul, aby se podíval. A když se otočil zpátky, jeho přítel se přehoupl přes malé zábradlí verandy a umožnil Kerrickovi zahlédnout Betu právě ve chvíli, kdy zmizela za rohem budovy.

Kerrick tu dlouhou chvíli seděl a přemýšlel, do čeho se to k čertu právě zapletl.

Kapitola 2 (1)

----------

Kapitola 2

----------

O necelých čtyřicet hodin později, v neděli v 10:25, Kerrickovi někdo zavolal. Z ničeho nic se na druhé straně ozval podivný robotický hlas: "Je čas," a okamžitě zavěsil.

O deset minut později se Kerrick zhluboka nadechl a vyšel ven. Nezůstaly tu žádné osobní věci. Už nebyl členem Navy SEALs a stěhoval se ze svého strohého bydlení na základně, přestože nájem byl zaplacený až do konce měsíce. Pochyboval však, že se sem na základnu ještě někdy vrátí. Takže se nejprve postaral o pracovní záležitosti. S nikým se neloučil, protože nevěděl, jestli je ještě uvidí, a protože je mohl vidět o týden později. Podle toho, co věděl, to byla jednorázová práce a nic jiného. V hospodě zaparkoval, vešel dovnitř, objednal si kávu a zamířil ke stejnému stolu jako předtím, kde na něj opět čekala Beta.

Beta držela v ruce hnědou obálku 9x13, podala mu ji a řekla: "Máš tak akorát času, abys to vypil."

Kerrick přikývl, zkontroloval hodinky - 10:58 -, dlouze a zdravě polkl černou kávu a pak se zeptal: "Kam mám jít?"

"První práce je snadná. Jedeš do Anglie."

Kerrick se usmál. "To je skoro jako zůstat doma."

"V tomhle případě ne nutně," řekla Beta. "Postarej se o tu práci a pak si promluvíme."

A právě tak vstal, vrátil se do hospody a zmizel. Kerrick seděl venku sám, rychle vyprázdnil složku a studoval její obsah. Byla tam fotografie tváře krásné mladé ženy, jejíž jméno bylo zaznamenáno jako doktorka Amanda Bergová. Zamračil se na to, její jméno mu chrastilo někde vzadu v mozku.

Rychle si přečetl její spis, v němž stálo, že je biochemička a byla unesena před specializovaným centrem ve Francii. Podle jejich informací se nacházela někde v Anglii a byla viděna na trajektu v Doveru. Znovu se zamračil. Pokud ji spatřili, musel ji už někdo sledovat a neměli ji ztratit, jakmile dorazila k anglickým břehům. Nemohl se dočkat, až uslyší tohle vysvětlení.
Mezi papíry našel letenky. Zkontroloval informace o letu, který odlétá v 11:24, a neměl čas dopít kávu. Ale po dvanácti a půl hodinách letu s jedním mezipřistáním by měl být v Londýně. Zbytek složky nacpal zpátky do obálky a zamířil ke svému vozu. Když dorazil na parkoviště, čekal na něj taxík a jeho vůz nikde nebyl.

Taxikář se na něj podíval a zeptal se: "Vy jste ten chlap, co jede na letiště na expresní jízdu?" "Ano," odpověděl.

"Máte moje zavazadla?" zeptal se Kerrick.

Taxikář přikývl a ukázal na černou příruční tašku a malý batoh, které byly vidět na podlaze auta.

"To stačí," řekl Kerrick a už seděl na zadním sedadle. Když taxikář vyjel z parkoviště a zamířil k letišti, Kerrick v duchu přemýšlel, co se stalo s jeho autem - které sice nestálo za moc, ale pořád bylo jeho. V taxíku měl dost času na to, aby prolistoval zbytek papírů, ale ne dost času na to, aby je všechny zhltnul. Když už si myslel, že prošel všechny informace, všiml si na dně obálky drobné mikrotečky. Pomalu ji vytáhl a zadíval se na ni.

Vtom na něj taxikář zavolal: "Tohle jsem vám zapomněl dát," a hodil mu krabičku.

Vzadu v taxíku, téměř na letišti, rychle rozebral všechny obaly. Vytáhl sluneční brýle. Rychlá prohlídka na nich neodhalila nic zvláštního. Také našel Bluetooth sluchátko, které šlo připojit k přiloženému telefonu s vypalovačkou. Bylo v něm naprogramováno jedno číslo.

Jakmile vystoupil z taxíku na letišti, přistoupil k přepážce a odbavil se, přičemž přemýšlel, proč vlastně letí komerčním letadlem. Jakmile byl u své brány, zamířil do odlehlého kouta. Tam vytočil jediné číslo naprogramované v jeho jednorázovém mobilu. Namísto hlasu se ozvala řada bublinek, které zapadly na své místo. Zabezpečená linka. Zajímavé.

"Uveďte své jméno."

"Kerrick."

"Celé jméno."
Zakoulel očima a dal to.

"Právě teď vás máme na letišti," řekl hlas. "Dorazíte na místo podle našeho plánu."

"Ano, podle aktuálního letištního plánu."

"V mikrotečce jsou informace, které potřebujete," řekl hlas, "použijte sluneční brýle."

Hmm. Sluneční brýle mi mohou poslat informace? Předpokládám, že na samotných čočkách. Zajímavé.

"Spojíme se s vámi, až přistanete."

Vypnul telefon, zastrčil ho do kapsy a přemýšlel o mobilu. Podle toho, jak nebezpečná se tahle operace ukáže, bude tenhle mobil na jedno použití jednou z prvních věcí, které se zbaví. Ale zatím to nemohl udělat. Podíval se na mikrotečku a sluneční brýle a našel malou dírku, kterou do tečky vhodil. Pak si nasadil brýle a zadíval se z okna. Na skleněných čočkách okamžitě začaly proudit informace, které zobrazovaly další podrobnosti o případu. Zatím nevěděl, jak se kdo na únosu podílel. Včetně jeho vlastního. Kdyby Betu neznal, Kerrick by se k tomuto kroku vůbec neodhodlal. Beta už znala Kerrickovu minulost a věděla, jak na tom v této fázi svého života je. Ale pak se samozřejmě Kerrick stal terčem útoku právě z tohoto důvodu.

Doktorka Amanda Bergová se na tvrdé posteli nepohodlně pohnula. Nebyla betonová, ale spíš to byla stará kovová postýlka s matrací navrchu. Nebo co kdysi matrací bylo. Byla tak tenká a plochá, že na ní nezbyl žádný polštář. Navíc měla jen tenkou deku na zahřátí. Její počáteční panika z únosu a omámení poněkud opadla a mozek jí teď konečně zase fungoval.

Odvedli ji z ulice přímo před budovou, kde pracovala, za bílého dne, přes hlavu jí přetáhli kuklu, než ji hodili na korbu nákladního auta, a pak ji zavřeli do téhle pekelné díry bez oken. Jediný záblesk světla, který viděla, vycházel zpoza dveří z masivního dřeva. Všechno byla noční můra plná ticha a strachu, ale její hněv vřel hluboko pod povrchem.

Kapitola 2 (1)

----------

Kapitola 2

----------

O necelých čtyřicet hodin později, v neděli v 10:25, Kerrickovi někdo zavolal. Z ničeho nic se na druhém konci ozval podivný robotický hlas: "Je čas," a okamžitě zavěsil.

Beta držela v ruce hnědou obálku 9x13, podala mu ji a řekla: "Máš tak akorát času, abys to vypil."

Kerrick přikývl, zkontroloval hodinky - 10:58 -, dlouze a zdravě polkl černou kávu a pak se zeptal: "Kam mám jít?"

"První práce je snadná. Jedeš do Anglie."

Kerrick se usmál. "To je skoro jako zůstat doma."

"V tomhle případě ne nutně," řekla Beta. "Postarej se o tu práci a pak si promluvíme."

Rychle si přečetl její spis, v němž stálo, že je biochemička a byla unesena před specializovaným centrem ve Francii. Podle jejich informací se nacházela někde v Anglii a byla viděna na trajektu v Doveru. Znovu se zamračil. Pokud ji spatřili, musel ji už někdo sledovat a neměli ji ztratit, jakmile dorazila k anglickým břehům. Nemohl se dočkat, až uslyší tohle vysvětlení.
Mezi papíry našel letenky. Zkontroloval informace o letu, který odlétá v 11:24, a neměl čas dopít kávu. Ale po dvanácti a půl hodinách letu s jedním mezipřistáním by měl být v Londýně. Zbytek spisu nacpal zpátky do obálky a zamířil ke svému vozu. Když dorazil na parkoviště, čekal na něj taxík a jeho vůz nikde nebyl.

Taxikář se na něj podíval a zeptal se: "Vy jste ten chlap, co jede na letiště na expresní jízdu?" "Ano," odpověděl.

"Máte moje zavazadla?" zeptal se Kerrick.

Taxikář přikývl a ukázal na černou příruční tašku a malý batoh, které byly vidět na podlaze auta.

Vtom na něj taxikář zavolal: "Tohle jsem vám zapomněl dát," a hodil mu krabičku.

Jakmile vystoupil z taxíku na letišti, přistoupil k přepážce a odbavil se, přičemž přemýšlel, proč vlastně letí komerčním letadlem. Jakmile byl u své brány, zamířil do odlehlého kouta. Tam vytočil jediné číslo naprogramované v jeho jednorázovém mobilu. Místo hlasu se ozvala řada bubínků, které zapadly na své místo. Zabezpečená linka. Zajímavé.

"Uveďte své jméno."

"Kerrick."

"Celé jméno."
Zakoulel očima a dal to.

"Právě teď vás máme na letišti," řekl hlas. "Dorazíte na místo podle našeho plánu."

"Ano, podle aktuálního letištního plánu."

"Mikrobod má informace, které potřebujete," řekl hlas, "použijte sluneční brýle."

Hmm. Sluneční brýle mi mohou poslat informace? Předpokládám, že na samotných čočkách. Zajímavé.

"Spojíme se s vámi, až přistanete."

Kapitola 2 (2)


Říct jí, že jsem ti to říkala, v té době také nebylo zrovna vrcholem jejího života. Bez ohledu na to, že to bylo téměř před pěti lety. Její bývalý by se s tím už jistě vyrovnal. Od té doby ho neviděla, ale její jméno a její práce se nedávno dostaly do zpráv. Že by ho to znovu vytočilo? Bydlela stále ve stejném domě, čehož se v době rozvodu obávala, ale její otec nechal zřídit špičkový bezpečnostní systém.

Problém jejího domácího bezpečnostního systému však spočíval v tom, že fungoval pouze tehdy, když byla uvnitř domu. Ve chvíli, kdy vyšla ven, stala se lovnou zvěří, a právě tam ji unesli. Zasténala, když se převalovala na hrudkovité náhražce matrace. Zavřela oči, cítila se ospalá. Koneckonců bez hodinek poslouchala své vnitřní hodiny, které jí říkaly, že se uprostřed noci několikrát probudila a potřebovala na záchod.

Ve vzdáleném rohu její cely stál nočník, který byla nucena několikrát použít. I teď jí opět praskl močový měchýř. A přesto měla jen velmi málo vody. Původně jí sice hodili láhev, ale neměla žádné jídlo, a navíc neměla ani tunu tělesného tuku.

Musela utéct dřív, než bude příliš slabá na boj. Pokud by jí brzy nedali nějaké jídlo, ten bod by ji čekal během několika hodin. Vstala, donutila se dojít k hrnci, kde si ještě jednou ulevila, a pak si znovu lehla na lůžko.

Tahle noční můra jistě brzy skončí.

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Útěk z"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️

👉Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu👈