Prolog
========== PROLOG ========== Na Křivou věž se nevzpomíná v žádných učebnicích dějepisu. U jeho stolů se nepodepisovaly žádné důležité dokumenty, žádní hrdinové nevjížděli do bitev posilněni jeho pivem a v jeho zadní místnosti nezačaly žádné revoluce. Nápoje byly ředěné, výčepní přivíral oči nad hazardem (jak ho zranil, bylo neustálým zdrojem spekulací) a barmanky se netajily tím, že jsou ochotné, za určitou cenu. A přesto má Spire své místo v dějinách - čistě shodou okolností, kde se nachází -, což je možná důvod, proč se o něm nemluví. Kdybyste stáli zády k Temži, severně od katedrály svatého Pavla, stačilo by vám projít nejužší uličkou, která lemuje hřbitov, a došli byste ke schodům hostince. Samotná odvaha takového podniku zřídit si obchod vedle největší londýnské katedrály zvedla nejedno obočí. Ale Spire přetrval, hlavně proto, že si nikdo nepamatoval, co bylo dřív. Jediné, na čem se všichni shodli, bylo to, že kouzelný meč na nádvoří mezi nimi stál odjakživa, no, odjakživa. Trčel tam, až po jílec zabořený do bloku žilkovaného mramoru, a čekal. Občas se tam zastavil rytíř, který tudy projížděl na cestě na hrad Kamelot, aby zkusil své štěstí. Nebo se z krčmy vypotácel přístavní dělník, napínal svaly a volal na své přátele: Hej, pojďte se podívat! Ale meč se pevně držel a slova vytesaná do kamene se časem vyhladila. Kdo vytáhne tento meč z tohoto kamene. je právoplatným králem celé Anglie. A teď přišel nápad. Každý by vám mohl říct, že od doby, kdy do Anglie vtrhli Sasové a všechno zaneřádili, existovalo půl tuctu anglických království. Jistě, hranice se občas posouvaly, kdykoli nějaký neklidný král vyrazil na koni a dobyl sousední hrad. Ale sjednocené království? Ta myšlenka byla sice přitažená za vlasy, ale zajímavá. Přesto se neobjevil žádný rytíř, který by dokázal vytrhnout meč z kamene, a nepovstal žádný velký hrdina, který by Brity sjednotil. Meč čekal stovky let a upřímně řečeno, nudil se.
Kapitola 1 (1)
========== KAPITOLA 1 ========== Artuš Pendragon byl opilý. Nesmírně, blaženě opilý. Hrbil se ve stánku v Křivé věži a užíval si, jak se hospoda začala jemně točit. Všechno na tom místě ho fascinovalo: Klenutý kamenný strop, který působil dojmem podzemního sklepa. Železné řetězy, které sloužily jako zábradlí zadního schodiště. Tlusté fialové svíce, které nevybíravě kapaly vosk na podlahu a stůl. A pak tu byl ten zvláštní meč na nádvoří. Pokud byly zvěsti pravdivé, poslední rytíř, který se ho pokusil vyprostit, se tak namáhal, že se skutečně ušpinil. Artuš by se tomu zasmál, kdyby to viděl. Ale v poslední době toho moc neviděl. Dnes v noci se však vymanil z tísnivého šera hradu, i když jen na pár hodin. A hodlal si svobodu vychutnat. Vypil hrnek piva a pohlédl přes stůl, kde si jeho přítel pohrával s balíčkem karet. Lancelot je cvičeně zamíchal a přesypal je do mostu. Udělal to podruhé a pak potřetí. "Prosím tě, řekni mi, že se chystáš předvést kouzelnický trik." Artuš se usmál a Lance po něm střelil pohledem. "Chtěl jsem nechat zmizet pivo," opáčil Lance, "ale to už jsi udělal sám." "A co?" zeptal se. "No, jsme přece v krčmě." "Přestaň se tvářit tak spokojeně. Já jsem ten, kdo nás propašoval ven." Tahle část byla pravdivá: Lance si vymyslel nějakou absurdní výmluvu, díky níž poslal Artušovy stráže zpátky do kajuty, hodil mu ošuntělý plášť a oznámil, že jdou na skleničku. Bylo to odvážné a bezohledné, ale fungovalo to. A za to byl Artuš nesmírně vděčný. Neuvědomil si, jak moc potřebuje být někde jinde, dokud nespěchali labyrintem londýnských ulic, noc houstla příslibem, že ji mohou strávit, jak se jim zlíbí. "Myslím, že ti něco dlužím," řekl. "Dlužíš mi šest set dvacet tři," řekl Lance, "ale kdo to počítá?" Artur sáhl po pivu a zjistil, že jeho hrnek je prázdný. S nadějí pohlédl k baru. "Další rundu?" "Špatný nápad." "Hrozný," souhlasil Artur. "Ale jak se poučíme z chyb, když žádné neuděláme?" Lanceovy oči tančily rošťácky, když se vyšplhal na nohy. "Přesně to si myslím." Arthur mu nabídl pár drobných, ale Lance je mávnutím ruky odmítl, nabral ze své obrovské hromádky výher pár drobných a odkráčel k baru. Lance nechal karty na stole lícem nahoru a Král pohárů se na Artura zadíval a byl více než podobný svému otci. Povzdechl si a odstrčil karty. Samozřejmě že si velký Uther Pendragon objednal jeho podobiznu na něco tak banálního. Král nebyl ani nejvyšší kartou v balíčku. A co hůř, byly tam čtyři. Artuš by se zasmál, kdyby to nebylo tak deprimující. Pohlédl k baru, kde se Lance nakláněl dopředu, na rtech koketní úsměv a obracel své půvaby na barmanku. Dívka se z té pozornosti začervenala a Artur si odfrkl, protože věděl, že Lance by stejně rád flirtoval s barmanem, nebo nejspíš s barovým pultíkem. Právě za takových nocí si přál, aby dokázal dívku rozesmát a rozesmát a aby věděl, že je to doopravdy. V těchto dnech se k němu příliš mnoho lidí z otcova dvora chovalo jako k ceně, kterou je třeba vyhrát, nebo jako ke kusu hlíny, který chtějí zformovat. Nebyl si jistý, jestli si na to někdy zvykne. Zvlášť když ho po většinu jeho života nedokázali dostatečně rychle propustit. Byl konec září a on měl být na univerzitě, dělit svůj čas mezi knihovnu, laboratoř a jakoukoli temnou vodní díru, kam se všichni cpali, jen další učenec v davu. Ale tenhle sen byl dávno pryč, nahradila ho budoucnost, která mu nikdy neměla patřit. Snažil se na to nemyslet, když se Lance vrátil ke stolu se dvěma pěnivými hrnky piva a jeden z nich poslal nacvičeným skluzem jeho směrem. "Tyhle nejsou zvětralé," pochlubil se Lance a kývl bradou směrem k barmance. "Myslím, že mě má ráda." "Líbí se jí tvoje kabelka," řekl Artur. "Každý vidí, že jsi vyhrál půlku mých mincí." "Považujte to za dobročinnost." Lance spolkl plná ústa piva. "Plat strážného je výsměch." Odmlčel se a počítal. "Počkej, byla to jen polovina?" Artur pokrčil rameny a posunul karty po stole. Popravdě řečeno, Lance ho téměř vybílil, ale nehodlal přiznat porážku. Potřeboval jen blafovat jednu nebo dvě hry, nechat přítele, aby se nafoukl, a počkat na svou chvíli. Anebo se opít tak, že mu nebude vadit, když se bude potácet domů s prázdnou peněženkou. Upřímně řečeno, obě možnosti byly solidní. Lance složitě zamíchal balíček karet a začal rozdávat, právě když zacinkaly zvonky nade dveřmi. Do krčmy vtrhl závan chladného nočního vzduchu - spolu s pomačkaným, nervózním panošem, kterého Artur okamžitě poznal. "Všichni rychle sem!" vyzval ho panoš. "Sir Kay se chystá vytáhnout meč z kamene!" Artuš ztuhl. Tohle bylo špatné - velmi špatné. Vrhl panický pohled na Lance, který se sesunul nízko na své místo a kapuce mu stínila obličej. Artuš udělal totéž, zrovna když statný muž u baru spustil hurónský smích. "Jasně že je," řekl muž. "Stejně jako ten sopel včera večer a předevčírem." Najednou se polovina hospody začala smát a druhá polovina křičela urážky. Panoš zbledl. A pak zvedl těžký měšec, který zjevně patřil jeho pánovi. "P-podívejte se sami," vykoktal. "Pro ty, kteří b-nesou svědectví, další kolo je na S-siru Kayovi." "Proč jste to neřekli hned?" ozval se někdo. Krčma se v mžiku vyprázdnila a její návštěvníci dychtivě dupali ke dveřím. Artur se na svém místě sesunul níž, ale jeho stolu nikdo nevěnoval pozornost. Hry v karty a kostky seděly opuštěné, hospoda byla prázdná kromě Artura a Lance a jednoho starého opilce, který spokojeně chrápal u krbu.
Kapitola 1 (2)
"Sard." Artur zasténal. "To musel být sir Kay." Ten rytíř byl Lanceův strýc a nebavilo by ho nic jiného než je oba odtáhnout zpátky na hrad a hodit Lance pod koně za jejich neschválené dobrodružství. "Jsem mrtvý," zamumlal Lance a třel si rukou obličej. "Na mém pohřbu mluv laskavě." "Pořád je tu šance, že si nás nevšimne," řekl Artuš. "Pojďme. Proklouzneme davem. Jen se držte při zemi." "O hlavu se nebojím," zabručel Lance. Arthur si upravil kapuci. Plášť měl starý a na něj příliš krátký, odhaloval boty z leštěné telecí kůže. Ještě horší byl Lancův meč, nezaměnitelná čepel královské gardy, kterou odmítal opustit. Nedbalý. Příště už stejnou chybu neudělají, pokud vůbec nějaké příště bude. Artuš trhl dveřmi a poslední zbytky sebedůvěry z něj spadly. Nádvoří bylo plné lidí. Sir Kay zřejmě poslal svého panoše nejprve do katedrály a shromáždil tam početné publikum. Nebylo možné protlačit se kolem schodů hostince, natož se prodrat těsně namačkaným davem. Uvízli. Lance si pod nosem zaklel. "Aspoň se budeme moci dívat," zašeptal Artur a snažil se z toho vytěžit co nejvíc. Měli slušný výhled a nikdo by si jich nevšiml až sem. "Asi jo." Lance se kousl do rtu, když si prohlížel dav. "Možná si posere zbroj." Arthur si dělal hlavně legraci, ale Lance se při tom návrhu značně rozzářil. V davu, který každým okamžikem houstl, to šumělo šepotem a mince si měnily ruce, jak se narychlo uzavíraly sázky. Dobře situovaní návštěvníci kostela se shlukli k sobě a vrhali ustrašené pohledy na nechutné hostinské, kteří se k nim přidali, většinou ještě s pitím v ruce. A v čele stál sir Kay se světlou pletí, ledově modrýma očima a špičatými vousy stejné medové barvy jako Lanceovy kadeře. Rytířův karmínový plášť za ním splýval a jeho zbroj, ačkoli byla zaprášená, byla pozlacená - navržená spíše pro turnaje než pro boj. Mladý šmatlavý panoš se postaral o koně a výstroj svého pána. Podle jeho množství Artuš usoudil, že sir Kay přijel na koni přímo z turnaje v Cameliardu. Kde bezpochyby opět zvítězil v rytířském klání. Sir Kay se předváděl, vybízel k jásotu ty, kdo se tiskli k bráně, a pak i diváky v uličce, aby se vzrušení stupňovalo. Jestli měli nějakou šanci proplížit se pryč, byla to právě tahle. Lance trhl bradou směrem k uličce a Artur zachmuřeně přikývl. Vtlačili se do davu a drželi si kapuce nízko. Potřebovali se jen dostat k bráně, a pak se mohli vydat do Strandu. Hlouběji v davu se nějaký muž dožadoval dalšího piva a mával ve vzduchu prázdným korbelem. "Už jdu!" zakřičela barmanka a protlačila se kolem Artura se džbánem naplněným až po okraj. Vrazila do něj - tvrdě. Pivo mu sklouzlo po přední části pláště a on si s úšklebkem stáhl promočenou tuniku. Musela vylít půlku džbánu. "Nepřestávej," vyzval ji Lance s napjatým výrazem. Držel ruku na meči, zatímco se prodíral mezi dvěma tlustokožci z přístavu. Arthur ho následoval, pivo mu kapalo na boty. Přijít do téhle hospody byl jejich nejhorší nápad za dlouhou dobu. A to už bylo co říct. "Kam si myslíš, že jdeš?" obvinila ho barmanka. S každým krokem a postrčením dav protestoval a zíral. A pak se Lance krátce zastavil a Artur do něj vrazil. Zasekli se. "Ty v tom plášti! Za to bys měl zaplatit," vyjela na něj barmanka a položila mu hrubou ruku na rameno. Artuš se nevěřícně otočil. "To ty jsi mě polil," obvinil ji. Očekával alespoň zamumlanou omluvu, ale žádná nepřišla. Místo toho po něm střelila zuřivým pohledem. A pak se jí rozšířily oči. "Ne, prosím..." žadonil Artur, ale bylo pozdě. "Nepoznala jsem tě," vykoktala a on zatajil dech, jako by jí tím chtěl zabránit, aby všechno zničila. "Vaše R-královská Výsost." Zatraceně, pomyslel si Artur. Tenhle večer byl prostě rozhodnutý dopadnout strašně. Barmanka se ponořila do panického pukrle a Lance vrhl na Artura vyděšený pohled. Tohle byl pravý opak tichého plížení. "Vstaň," zašeptal Artur naléhavě. "To je v pořádku." Nebylo to v pořádku. Nádvořím už proběhla vlna a hlavy se otáčely jejich směrem. "Přátelé, co vás rozptyluje?" Sir Kay houkl. "To je ten sardinský princ z Kamelotu," zavolal někdo, až návštěvníci kostela zalapali po dechu jak nad tou zprávou, tak nad takovou hrubou nadávkou. Artuš chtěl zmizet. Ale to se nestalo, takže se musel postarat o kontrolu škod. Namaloval si úsměv a odhrnul si kapuci. "Vaše Výsosti," řekl sir Kay s malou úklonou Artušovým směrem. "Lance," dodal a jen stěží skrýval zklamání. "Neuvědomil jsem si, že jsi byl v kostele." Lance se ušklíbl, ale Artušovi při tom ostnu ztuhla ramena. Pokud chtěl sir Kay slovní přestřelku, budiž. Lance se kvůli tomu do potíží nedostal. Ne, pokud tomu mohl pomoci. Artuš tedy zvedl bradu, pokrčil rameny a pokusil se vyvolat zdání otcova přísného rozkazu. "A já jsem si neuvědomil, že si přeješ být nejvyšším králem Anglie," opáčil Artuš. Rytířův úsměv ochabl. "Špatně jste mě pochopil, Výsosti," řekl sir Kay. "Mým cílem je pouze dokázat, že mám pravdu." "To vítězství je tvou největší ctižádostí?" "Ano." Artuš nadhodil, čímž si vysloužil několik posměšků z davu. "Že je nemožné, aby kdokoli vytáhl tento meč z kamene," řekl sir Kay. "Takže jsi nás tu shromáždil, abychom se dívali, jak selháváš?" "Ne," odpověděl. Artuš se zamračeně zeptal. "Já... no... ne," řekl sir Kay. "Aha," řekl Artuš překvapeně, že se mu podařilo získat převahu. "V každém případě pokračujte." Teď už nikdo nejásal. Přesto sir Kay vykročil vpřed a dramaticky obtočil obě ruce kolem jílce meče.
Kapitola 1 (3)
Na nádvoří bylo ticho, když sir Kay táhl. A táhl. Z čela mu stékal pot a on sténal námahou. Ale meč se ani nehnul. Jistěže ne, pomyslel si Artuš. K přemožení magie je potřeba víc než jen hrubá síla. Sir Kay ho pustil a ozvalo se zklamané zamručení. "Věděl jsem, že to nedokáže," postěžoval si někdo. "Jak jsem řekl, nemožné," zopakoval rytíř ve snaze zachovat si tvář. Bylo zřejmé, že věřil, že se mu to podaří. "To je ale škoda!" ozval se někdo. "Hej, ať to princ zkusí!" křičel někdo další. Artuš ztuhl. "Uvidíme ho, jak vytáhne meč z kamene!" "To je pravda," řekl Artuš. Další lidé souhlasně vykřikli. "Tak co, Výsosti?" Sir Kay ho vyzval. Artuš chtěl zoufale odmítnout. Ale samozřejmě nemohl. Protože právě tohle znamenalo být dědicem království. Měl vést lid. Naslouchat jim. A oni ho vyzývali, aby vytáhl meč z kamene. "Proč ne?" pokrčil rameny, jako by právě nesouhlasil s tím, že se poníží. Cítil tlak pohledů všech, když se prodíral nádvořím. Nebyly to povzbudivé pohledy. Byl to chlapec, který se měl stát králem, a na jejich tvářích bylo jasně vidět: nechtějí ho. Ale to už věděl. Celý svůj život strávil jako ostuda království: Nemanželský syn krále Uthera a královny Igraine. I když technicky vzato bastardem nebyl. Narodil se pět měsíců po svatbě svých rodičů a byl pouhým skandálem. A neexistoval žádný zákon, který by zakazoval dosadit na trůn skandální osobu. Přesto si dvořané šeptali. A král Uther dal narychlo najevo, že Artuš, ač prvorozený, bude vychováván jako náhradník. Až královna zplodí právoplatného dědice, královský rod Pendragonů bude mít svého korunního prince. Až na to, že jejich další dvě děti se narodily mrtvé. Pak přišla dcera tak slabá, že žila jen několik hodin. Královna zeslábla, ale Uther stále doufal. Před několika měsíci se zdálo, že je na místě velkolepá oslava. Ale ani matka, ani dítě porod nepřežily. Což znamenalo, že Artuš byl, no, on. Sotva pohřeb skončil, byl Artuš předvolán před otcovy rádce, kteří ho prohlásili za naprosto nedostatečného. Obviňovali ho, že má nedostatky ve všech předmětech, které by měl osmnáctiletý královský dědic dávno ovládat. Nezáleželo na tom, že jeho francouzština byla plynulá, latina výborná a znalost léčivých bylin prvotřídní. Nevěděl nic o lovu, sokolnictví ani o boji. A co bylo ještě znepokojivější, dával přednost společnosti bastarda sira Ektora, Lancelota, chlapce tak pochybného, že ho jeho vlastní strýc odmítl přijmout za panoše. A teď se chtěl ztrapnit kvůli kouzelnému meči. Perfektní. Trochu se zapotácel, nejistý z nápoje, ale jeho pohled zůstal upřený na meč. Byl až po jílec zabořený do kamenného bloku, přesně jako v příbězích. Když přimhouřil oči, dokázal rozeznat rytinu: Kdo vytáhne tento meč z tohoto kamene, je právoplatným králem zrozeným v celé Anglii. Dobrá šance. Nebyl ani správným princem narozeným na Camelotu. Dav dychtil po jeho porážce a sir Kay dychtil po tom, aby Artušův neúspěch zastínil ten jeho. Cítil, jak kolem něj bublá opovržení všech. Nemysleli si, že by to dokázal. Chtěli se jen pobavit na jeho účet. Nikdy by jim nestačil. Ani pro svého otce, ani pro Kamelot. "Dejte se do toho!" zakřičel někdo. Artuš sevřel ruce kolem chladného železného jílce meče a připadal si hloupě. Tady nic není, pomyslel si, když pokrčil ramena a zatáhl. Meč se uvolnil tak snadno, jako by spočíval v dobře namazané pochvě. Překvapeně klopýtl dozadu a sevřel čepel v obou rukou. Dav stál jako přimražený a mlčel, oči vytřeštěné šokem. Dlouhý, rozechvělý okamžik nikdo nereagoval. A pak se nádvořím i uličkou za ním rozlehl mohutný jásot. Dokázal to! Vytáhl meč z kamene! Ale jak? Zatočila se mu hlava a opožděně si uvědomil, že sir Kay nejásá. "Všichni jste viděli, že jsem ho uvolnil," prohlásil rytíř. "Je spravedlivé, abychom to zkusili znovu." Než mohl Artuš protestovat, sir Kay s širokým úsměvem zasunul meč zpět do kamene. Rytíř dychtivě sevřel ruce kolem jílce a zatáhl. A znovu zatáhl, tentokrát silněji, a hlasitě přitom zachrčel. Ale meč se opět pevně zasekl. Sir Kay nakonec ustoupil a posměšným pohybem ruky Artušovi naznačil, aby to zkusil. Nádvoří ztichlo. Nikdo se neodvážil posmívat po tom, co právě viděli: královský bastard, celý osmnáctiletý, hubený a zakřiknutý a tak opilý, že sotva stál na nohou, vytáhl meč z kamene jako nic. Zatímco slavný sir Kay, šampion turnaje, selhal - dvakrát. Artušovi bušilo srdce a přemýšlel, jestli to opravdu dokáže znovu. Celé mu to připadalo jako sen - neskutečné a závratné - nebo to možná bylo tím džbánem piva, který vypil. Znovu přistoupil k meči a sevřel ho v jedné pěsti. Tentokrát, když ho vytáhl, nezakopl. Místo toho držel lesklou čepel vysoko. Dav padl na kolena. Zde byl jejich jediný skutečný král, vůdce, který sjednotí Brity, král, který porazí všechny krále. "Buď zdráv, princi Artuši! Právoplatný král Anglie!" zvolal kdosi. Artuš se ušklíbl. Nechtěl být králem Anglie - upřímně řečeno, nechtěl být ani králem Kamelotu. A rozhodně nechtěl nic z tohohle. Chtěl jen na jednu noc vyklouznout z hradu. Odhodlat se a vypít pár skleniček s přítelem, zbavit se svých starostí a odpovědnosti - ne získat další. Ale už bylo pozdě. Dav se chopil jásotu, a když si je Artur prohlížel, udělalo se mu špatně. Něco uvedl do pohybu, něco, co nevěděl, jak vzít zpět. Podíval se po Lanceovi a čekal, že ho najde, jak se s úšklebkem opírá o stěnu hostince, ale jeho přítel si klekl spolu se zbytkem nádvoří. Artur se zadíval na moře skloněných hlav a uctivých tváří, na lidi, kteří ho poprvé skutečně chtěli za svého vůdce, a žaludek se mu zvedl se znepokojivou silou. Ale ne, pomyslel si, když se otočil a pozvracel celé lesklé brnění sira Kaye.
Kapitola 2 (1)
========== KAPITOLA 2 ========== Všechno mělo být v pořádku. Emry Merlin se vypotácel ze zadních dveří divadla a nasál teplý letní vzduch. Venku nebylo o moc chladněji než v zákulisí, ale aspoň nesmrdělo nemyté podpaží. Shrbila se, ruce si položila na kolena a chtěla, aby jí přestalo bušit srdce. Nebyl důvod být nervózní. Už mnohokrát předtím zaskakovala za chybějící hráče. Navíc Pellova role byla malá. Pár replik, potyčka s meči, rychlá smrt v polovině prvního dějství. A bylo to jen městské divadlo - nebylo to, jako by hráli pro svého mecenáše, hraběte z Brocelande, na jeho sídle. A přesto to bylo nebezpečné. Nebylo nic špatného na tom, že si na pomoc se speciálními efekty najali dívku - pokud Emry zůstal v zákulisí. Ale divadelní soubor by se dostal do potíží, kdyby někdo zjistil, že je zároveň jejich dublérkou. Ve svých osmnácti letech byla dost vysoká a hubená na to, aby hrála chlapeckou roli, pokud si ovšem srovná hrudník a dlouhé černé vlasy si schová pod čepici. Naštěstí se většina lidí domnívala, že je na jevišti její dvojče, což Emmett až příliš ochotně podporoval - zvláště když omylem byla hezká dívka. Po spánku jí stekla kapka potu a Emry si ji hřbetem ruky setřela. Bylo parné červnové odpoledne a každý rozumný člověk by byl doma a měl na sobě co nejméně vrstev oblečení. Emry bohužel rozumná nebyla. "Chytrá jako piky, ale hloupá jako srdce," říkával její otec. Kdykoli se objevil, což nebylo často, dal Emry krásnou stuhu do vlasů a vzal Emmetta do lesa, aby se naučil kouzlit. Emry toto uspořádání považovala za nesmírně nespravedlivé a vedla kampaň za to, aby se k němu připojila. Když otec odmítl, Emry přiměla své dvojče, aby ji naučilo všechno, co se naučilo. Když se příště jejich otec objevil, Emry si schovala vlasy pod čepec a vyměnila si s bratrem místo. Jejich otec rychle pochopil, že si spletl dvojče, protože Emry se učila dvakrát rychleji. Od té doby se zapojovala do výuky, i když jí otec nikdy neopomněl připomenout, že se učí věci, které nikdy nebude moci použít, což bylo nepraktické a hloupé. Emrymu to bylo jedno. Chtěla jen dostat šanci se předvést, než jí někdo řekne ne. Nemohla za to, že je dívka, stejně jako nemohla za to, že má kouzla, ale ať se propadne, jestli bude sedět doma s krabicí stuh do vlasů a nechá všechna dobrodružství na klucích. Stejné to bylo i s divadlem. V šestnácti letech přemluvila mistra, aby ji nechal pracovat se speciálními efekty. Hořlavé prášky a prasečí krev byly drahé, špinavé a už nebyly potřeba. Ne, když si ji najal, aby vykouzlila iluze ohně a krve. A co víc, iluze by se mezi představeními nemusely drhnout z kostýmů. Krejčová Marion trvala na tom, aby otec Emry okamžitě najal, a obě dívky se rychle spřátelily. Když jeden z herců onemocněl, byla to Marion, kdo upozornil, že Emry se do jeho kostýmu hodí, a Emry, kdo okamžitě ztišil hlas a s ďábelským úsměvem odříkal jeho dialog. Kašlu na rozumnost, pomyslel si Emry. Být potížista je mnohem zábavnější. Přesto by se obešla bez Pellova kabátu, který nejenže byl příliš teplý, ale navíc páchl flopovým potem. Alespoň to mohla napravit. Emry zavřela oči a soustředila se. Rosemary, rozhodla se. S příchutí citronu. Neměla u sebe hůlku, ale na tom nezáleželo. Představila si ten mizerný plášť a v duchu vydala příkaz, který by ho opravil: Extergio. Emry si ke kabátu nejistě přičichla. Mnohem lepší. Všechno bylo téměř dokonalé - až na samotnou hru, která páchla ještě hůř než kulisy. Ronda a král elfů. Měla to být komedie, ale ve skutečnosti to celé byla tragédie. Snad jednou bude mít soubor licenci na představení ve městě, kde nejnovější dramaturgové dodávají lepší hry. Ale do té doby hrabě požadoval komedii, a dokud platil účet, komedie se mu dostávalo. Zamumlala Pellovy repliky, což netrvalo dlouho, a prošla choreografii souboje s mečem. Znovu si procházela repliky, když po uličce přijel královský posel. Rytíři a jejich panoši projížděli Brocelandou v těchto dnech stále častěji a posel nebyl nic neobvyklého. Město bylo vzdálené půl dne jízdy od Londýna, byl tam rušný trh a kovář, který se vyznal v podkovách. Králův posel byl spálený od slunce a zaprášený, jeho kůň byl zpocený, ale karmínová livrej mu na horkém slunci zářila. Zlatá wyverna na jeho hrudi zářila tak jasně, že musela být vyrobena ze samotného drahého kovu. Emry se zadívala na svůj vlastní kostým, odřený s nedbalou žlutou šablonou vycházejícího slunce. Na jevišti by vypadal dost působivě. Divadlo mělo své vlastní kouzlo, což byl možná důvod, proč ji tak přitahovalo. Ohlédla se na královského posla a očekávala, že popožene koně z kopce dolů k hostinci nebo nahoru uličkou k Brocelandově síni. Místo toho zpomalil před pekárnou a sklonil se, aby se na něco zeptal pekařova chlapce. Chlapec jen na okamžik zaváhal a ukázal baculatým a lepkavým prstem směrem k divadlu - ne, ne k divadlu, k Emrymu. No, to není dobré. Stáhla si okraj čepce nízko přes obličej a snažila se potlačit nervozitu, když se královský posel blížil. "Dobré odpoledne, dobrý pane," zavolal a slezl z koně. Emry v odpověď naklonila hlavu. "Hledám mistra Merlina," řekl posel. "Mého otce?" Emry se zamračila. "Přišel jste asi o osm let pozdě." Vlastně sedm let, deset měsíců a tři dny. Otec odešel přesně tak, jak to dělal vždycky, vyklouzl uprostřed noci bez jediného rozloučení. Až na to, že se nikdy nevrátil. Ani na Brocelandu, ani na hrad Camelot, ani nikam jinam.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Další já"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️