Kapitola 1 (1)
========== Kapitola 1 ========== ---------- Briar ---------- Před třemi dny jsem nevěřila, že démoni existují. Teď s jedním podepisuju smlouvu. Život se na vás valí rychle. Mé tělo je jedna velká pulzující modřina, když se snažím soustředit na slova, která mi plavou před očima. "Já to nechci udělat." "Jsem si toho vědom. Lidé se mnou neuzavírají dohody, pokud nejsou zoufalí." Démon nevypadá moc jako démon. Na druhou stranu, co já vím? Možná jsou všichni démoni pohlední tmavovlasí běloši, jejichž stíny se tak docela neshodují s jejich těly. Přitisknu si ruku na hlavu. Mám pocit, že mi mozek v lebce šplouchá. "Jak jsi mě vůbec našel?" Pokrčí rameny. "Zoufalství má určitou příchuť. Jeden z mých lidí na tebe minulý týden náhodou narazil a upozornil mě na tebe." Minulý týden jsem se ze všech sil snažila tajně zorganizovat únikovou cestu, o které by se můj manžel Ethan nedozvěděl, dokud by nebylo pozdě. Plán byl takový, že uteču, zatímco on bude v práci, a zmizím beze stopy. Myslela jsem si, že jsem počítala se všemi faktory, ale měla jsem zatracený strach. Pořád se bojím. "Myslela jsem, že se dostanu ven." Připadá mi velmi naivní to teď říkat. Před třemi dny jsem se tomu cizímu člověku vysmála do tváře, byla jsem rozhodnutá nevydat se pod kontrolu jiného člověka - člověka, nebo ne. Kdo někomu zaklepe uprostřed dne na dveře a nabízí démonickou dohodu? Azazel zřejmě ano. Bylo to všechno tak normální, a přesto zvláštní, ale jak jsem si mohla dělat starosti s tímhle údajným démonem, když moje osobní příšera byla mnohem blíž domovu a nebezpečnější? Chtěla jsem se dostat ven. Nebo jsem si to alespoň myslela. To bylo předtím, než se Ethanovi podařilo zjistit, v jakém hotelu bydlím. Než sem přišel a... Zavrtím hlavou, což nevolnost jenom zhorší. "Je velmi pravděpodobné, že jsem otřesená. Taková dohoda nebude u soudu závazná." "To je pravda. Azazelův temný pohled sleduje pravou stranu mé tváře. Viděla jsem, jak vypadám. Modřiny na modřinách, což nedává smysl, protože Ethan mě udeřil jen jednou, než na chodbu přiběhl jeden z dalších hotelových hostů a zastavil ho. Dobrý samaritán, který mi nejspíš zachránil život. Příště už takové štěstí mít nebudu. Zavřu oči a několikrát se pomalu nadechnu. Nepomáhá to, ale nejsem si jistá, jestli mi teď něco pomůže. Došly mi možnosti. Zoufalá, jak říká démon. Možná kdybych měla rodinu, ke které bych mohla utéct, bylo by to jiné, ale i kdybych ji měla, jen bych tím ohrozila i je. Mohla bych si jít koupit zbraň, ale nevěřím, že jsem schopná vraždit, natož že by justice přistála na mé straně. Zdá se, že veškerou svou milost si schovávají pro samotné predátory. "Chceš, abych ti to přečetla?" "Ne," odpověděla jsem. Nemyslím si, že tenhle démon je schopen znít měkce, ale ztichl takovým způsobem, že se mi zježí drobné chloupky na zátylku. Otevřu oči a zjistím, že mi stále hledí do tváře. I když si říkám, ať to nedělám, zvednu ruku a přitisknu si ji na opuchlou kůži kolem oka. "To by se ti určitě hodilo. Můžeš vynechat, co chceš." Vzdychne, téměř neznatelný zvuk. "Dohody jsou posvátné, Briar Rose. Jsem ochotný hrát špinavou hru, která k nim vede, ale v drobném písmu nejsou žádné triky. Je v nejlepším zájmu všech, aby moji... klienti... šli do věcí s otevřenýma očima." Příšerný pocit, že v tomhle ponurém hotelovém pokoji není dost vzduchu, se ještě zhoršuje. "Řekl jsi mu, jak mě má najít?" Azazel zúží oči. "Nemusel jsem. Věděl o tvé tajné kreditní kartě. Když jsi odešla, vystopoval, že se poplatek vztahuje k tomuto místu, a sladce přemluvil recepční, aby mu dala číslo tvého pokoje. Řekl jí, že tě chce překvapit na tvé výročí." Neptám se, jak to ví. Zdá se, že ví spoustu věcí, které by vědět neměl. Zadívám se na své prsty, nehty mám okousané až na dřeň. Můj příšerný zvyk, který se v posledních dnech jen zhoršil. "Začátečnická chyba." "Strach z nás všech dělá blázny." Není zrovna milý, ale není ani nijak zvlášť vlezlý. Sesunu se zpátky na židli a pohnu se ke smlouvě. "Tak do toho." Nemám moc na výběr. Řeknu ano a oba to víme. V tuhle chvíli se sotva držím pohromadě, moje síla je tak křehká, že kdyby na mě zatlačil, v mžiku bych se složila. Azazel sebere smlouvu ze stolu a posadí se na okraj opotřebované postele. Podívá se na mě a pak začne číst. Není to nic víc, než jsem očekávala; podrobnosti vyložil už před třemi dny. Sedm let služby, které je třeba zaplatit předem, než udělá, co potřebuju. Dobrovolně uzavřená dohoda, v níž mě nebude nutit dělat nic, co nechci. Té klauzuli se směju. Existuje spousta způsobů, jak si zajistit něčí poslušnost bez "nucení". To je důvod, proč jsem se do téhle šlamastyky dostal. "Počkej, zopakuj to." Azazel se odmlčí. "Pokud otěhotníš, dítě se s tebou po skončení smlouvy nevrátí do této říše." Zírám na něj. "To jsi vynechal, když jsi minule probíral tu nabídku." "Nechtěl jsem, aby sis to špatně vyložila." Špatnou představu. Správně. Nic na téhle dohodě nevypadalo tak dobře, aby to byla pravda, ale byl tu prvek zvědavosti, kdy spadne druhá bota. Teď padá tak silně, až se mi z toho točí hlava. "Takže o tohle jde. Šlechtitelský program." "Já jenom kryju všechny základy." Ani na okamžik mu nevěřím. Samozřejmě jsem si uvědomovala, že součástí dohody může být i sex. Azazel vypadá dostatečně lidsky, i když mám pocit, že je to jen pohodlná podoba, kterou má mít, a ne nutně jeho pravá. Ta myšlenka mě skoro rozesměje. Úžasné, jak rychle se lidský mozek dokáže přizpůsobit, když mu nezbývají jiné cesty. "A když se nechci s nikým vyspat?" zeptám se. Znovu se mým směrem mihne ten nečitelný pohled. "Jak jsem řekl, nebudeš muset dělat nic, co nechceš. Dáš však příležitost osobě, kterou si vyberu, aby tě svedla."
Kapitola 1 (2)
Ta věta má tolik vrstev. Nemám absolutně žádný důvod mu věřit, ale také mi došly možnosti. Přesto si nemůžu pomoct a otálím. Jen trochu. "Proč sedm let?" "Magie je zvláštní tvor." Pokrčí rameny. "Některé věci ji zesilují a umožňují nemožné. Čísla mají význam. Zejména sedmička je mocná ve všech sférách. Takže smlouváme na sedm let." To mi opravdu nedává smysl, ale mně nedává smysl nic. Nakonec je to jedno. Nemám žádnou jinou možnost. "Dej to sem." Azazel mi podá smlouvu a odněkud vytáhne pero, nejspíš ze svého dokonale ušitého černého saka. Papír je tlustší, než jsem čekala, skoro jako pergamen. Nedokážu si úplně zabránit, abych se o něj neotřela prsty. "Pro démonické obchody asi jen to nejlepší," řeknu. Nedávám si čas na přemýšlení, na to, abych nechala svou mysl proběhnout bludištěm plným mých obav. Jsem zatracená, když to udělám, zatracená, když to neudělám. Nemám peníze, nemám rodinu, nemám kam utéct, kde by mě Ethan nenašel. Dal mi zatraceně jasně najevo, že až mě příště dostane do rukou, nepřežiju to. Podepsáním téhle smlouvy si možná otevírám cestu k ještě horšímu výsledku. Nejsem tak naivní, abych si myslel, že není nic horšího než smrt, ale pořád je to lepší. Možná Azazel dodrží své slovo. Možná nedodrží. Alespoň Ethan nebude žít tak, aby mohl znovu ublížit mně nebo někomu jinému. Za sedm let... Kolika lidem mezitím ublíží? "A co..." Nemám rodinu. Všichni moji opravdoví přátelé se rozutekli během prvního roku mého vztahu s Ethanem. To, že jsem nucena být srdečná s manželkami jeho přátel, těžko nazvu skutečnými přáteli. Mimo ty nepříjemné večeře spolu nemluvíme. Přesto. Ztěžka polknu. "Zmizet na sedm let vyvolá pár otázek." "Nebudeš pryč sedm let." Na můj zmatek pomalu vydechne. "Čas se v různých sférách pohybuje jinak. Není to úplně konzistentní a my, démoni vyjednavači, dokážeme s věcmi manipulovat trochu vybíravě, ale sedm let v říši démonů je tady v závislosti na několika faktorech od hodiny po několik měsíců." Zamrkám. "Takže se tu objevím za hodinu nebo za pár měsíců, ale o sedm let starší." To je ale způsob, jak promarnit život. "Ne." Prudce zavrtí hlavou. "Proces stárnutí je..." Azazel udělá frustrovaný pohyb rukou. "Souvisí to s magií nasáklou každým atomem v mé říši, ale i lidé, kteří tam pobývají, žijí déle než tady. Nebudeš nesmrtelný, ale kdybys tam měl strávit zbytek života, pravděpodobně bys žil nejméně sto padesát let. Během těchto sedmi let sice zestárneš, ale ne tak rychle jako v lidské říši." Zdá se mi to všechno příliš pohodlné, ale ne že bych měl na výběr. Pokud Ethan sleduje mou tajnou kreditní kartu, najde mě rychle, ať už půjdu kamkoli. Musím tuhle dohodu přijmout. Spolknu strach a třesoucí se rukou podepíšu. V okamžiku, kdy hrot pera opustí papír, mnou projede něco cizího. Zalapám po dechu a přitisknu si ruku na hruď. "Kouzlo závazné smlouvy." Azazel se zvedne a mávne rukou na stůl. Z okrajů místnosti vyrazí stíny a papír zmizí. Upraví si sako. "Za normálních okolností přijde nejdřív platba a teprve potom splním podmínky smlouvy. Tentokrát jsem však ochoten udělat výjimku." "Cože?" Určitě neříká to, co si myslím, že říká? Jeho pohled se zúží na mou tvář. "Nedělej si žádné vznešené představy. Teď jsi zboží, Briar, a to znamená, že tvůj manžel poškodil to, co je moje. Kromě toho nevypadáš na typ, který by byl nevěrný, a já bych raději nenechával žádné volné konce, které by poškodily můj konečný cíl." Než se ho stihnu zeptat, co to sakra znamená, zmizí v dalším přílivu stínů. Kůže mě píchne čirým děsem, ale moje tělo je příliš unavené na to, aby s tím udělalo něco jiného než se otřáslo. Možná jsem v šoku. Vzhledem ke všemu, co se dnes stalo, by to nebylo nic překvapivého. Sesunu se zpátky na židli a z úst mi vyklouzne hysterický chechot. "Ten démon ani nechtěl mou duši. Jaké zklamání." Sedm let služby. Tak dlouhá doba, a přitom žádná doba. Patnáct vteřin přemýšlím, co budu dělat, až si trest odpykám a budu volná od Azazela i Ethana. Moje mysl se vyhýbá tomu, abych na to příliš myslela, skoro jako bych si dovolila snít, že to zakřiknu. Vypotácím se na nohy a přejdu k tašce naplněné všemi mými světskými statky. Nevím, jak dlouho to Azazelovi bude trvat, a v tuhle chvíli už prakticky pletu nohama, ale neodvažuji se sprchovat ani spát. Neudělal nic, čím by mi ublížil, ale to neznamená, že mu věřím. Nakonec si stihnu vzít jen ibuprofen, než se v rohu místnosti shromáždí stíny a odloupnou se, aby odhalily démona. Vypadá... jinak. Zamrkám a přemýšlím, jestli je moje zranění hlavy důvodem, proč se mi na chvíli zdá, že má rohy. Znovu zamrkám a ten pocit mě přejde. "Je čas jít." Otírá si ruce kapesníkem, ale ten mu nedělá úplně dobrou práci, aby z nich vyčistil rudé skvrny. Zachytí můj pohled a pokrčí rameny. "Někdy mám chuť si ušpinit ruce. Určitě to chápeš." Ten odporně plavný pocit se vrací, tentokrát ještě výraznější. "To je..." Musím se zastavit, abych popadla dech. "Je to Ethanova krev?" "Samozřejmě, že je. Těžko budu vraždit jen tak pro zábavu." Zastrčí kapesník do vnitřní kapsy saka. "I když vy všichni lidé jste dost zlomyslní, takže se občas stane nehoda." Nevím, jak to zpracovat víc než fakt, že na jeho rukou stále vidím krvavé skvrny. Na rukou, které jako by se... třepotaly... čím déle se na ně dívám. Bledá kůže a pak sytě rudá a pak zase bledá. Přitisknu si ruku na spánek, ale tenhle rozhovor byl už příliš velký šok. "Myslím, že omdlím," řeknu slabě. Místnost se nechutně zatočí a pak padám. Azazel byl až na druhém konci místnosti ode mě, ale ještě mě zachytí, než dopadnu na podlahu, a nabere mě do náruče, která je mnohem větší, než se zdá. "Nemůžu dopustit, aby ses zabil další ranou do hlavy." Snažím se mluvit, přemýšlím. Možná protestovat. Možná mu poděkovat za to, co bych sama nikdy nedokázala. Nakonec je to jedno. Hluboká černá tma se vzedme a pohltí mě celou.
Kapitola 2 (1)
========== Kapitola 2 ========== ---------- Briar ---------- Probudím se v cizí posteli. Instinkt mě ovládne a já ležím naprosto klidně, oči zavřené a dýchám rovnoměrně. Je to příjemná postel, matrace pode mnou je zvláštní a měkká takovým způsobem, že jako by vybízela k tomu, abych si lehla a už nikdy nevstala. Přikrývka přes mě je lehká, ale víc než dobře udržuje slabý chlad v místnosti. Když se posunu, dekadentně mi klouže po kůži. Moje holá kůže. Kde mám sakra oblečení? "Můžeš přestat předstírat, že spíš, Briar." Poznávám ten hlas, i když je to jen pár dní, co jsem ho poznala. Azazel. Posadím se - a musím se kousnout do výkřiku. Hlas je jediná věc, která je na něm stejná. Rozhlížím se po místnosti a hledám nějaké další vysvětlení. Určitě ten zádumčivě vyhlížející démon, který se mnou uzavřel dohodu, není ta obrovská, rohatá, karmínově zbarvená bestie rozvalená na židli na druhé straně místnosti? Mozek mi přeskočí, zachvěje se a otupí. Tohle je v pořádku. Je to lepší než alternativa. Nadechnu se a pak ještě jednou. Při třetím už nezním, jako bych se chystala hyperventilovat. To je dobře. Tohle je dobré. "Azazel." Studuje mě z tmavých očí, které sice vypadají jinak než ty, které jsem znala, ale sardonické pobavení na můj účet je stejné. "Bereš to docela dobře." "Hysterie na tom nic nezmění." "Hmmm." Posadí se dopředu a švihne prsty po jednom ze svých rohů. "Svou lidskou podobu nosím, jen když jsem ve tvé říši. Teď jsme v mé a není třeba to dělat." Vyslechl jsem jeho nabídku, dovolil jsem mu, aby mi přečetl smlouvu. Nějak jsem si při tom všem nezpracovala, že existují i jiné říše, natož že do nějaké budu cestovat. Připadá mi to příliš velké na to, abych to pochopila, a tak se soustředím na něco jiného. "Kde mám šaty?" "Budou ti vráceny, až splníš svou smlouvu, spolu s tvými dalšími osobními věcmi." Rozhlédnu se po místnosti, hlavně abych si dala čas to zpracovat. Nemám toho moc, co by stálo za hádku, ale fotky v kufru jsou jediné, které mám po babičce. "Budou v bezpečí?" "Ano." Nemám důvod mu nevěřit, ale tenhle boj nevyhraju. Nevím, jestli jsem se někdy účastnil zápasu, který bych měl šanci vyhrát. Bez přemýšlení si přitisknu ruku na obličej. Teprve tehdy si uvědomím, že pulzující bolest není nikde vidět. Jemně šťouchnu do kůže, ale zdá se, že i otok zmizel. "Jak dlouho už jsem mimo?" "Pár hodin. Přechod ze sféry do sféry není snadný, ani když cestuješ se mnou." Odmlčí se, dokud se na něj nepodívám. "O tvá zranění se postaral léčitel." "Aha." Spustím ruku. "Děkuji." "Jsi jedním z mých vyjednávacích žetonů pro lepší budoucnost. Není v mém zájmu, abys byla zkrvavená a polámaná na dražebním špalku." Pomalu se vyhrabe na nohy, což je přesně ve chvíli, kdy si uvědomím, jak je mohutný. Musí mít tak metr osmdesát. Musí mít. "Ve skříni jsou šaty. Jedny z nich by mu měly slušet. Máš na to hodinu." Otočí se a vyjde z místnosti. Dlouho zírám na dveře a zpracovávám, co řekl. Aukční blok. Upřímně jsem si myslela, že si mě chce nechat pro sebe, ale zřejmě to tak není. Opravdu na tom záleží? Teď už se s tím nedá moc dělat. Můj umělý klid hrozí prolomit blekotající hrůza, ale svalem ji zaženu zpátky. Jestli teď začnu brečet, skončím stočená do klubíčka a budu vzlykat, dokud nebudu moct dýchat. A nic se nezmění. Jestli mě mají vydražit, nebudu o člověku, který mě koupí, vědět nic, dokud nebude po všem. Azazel slíbil, že mě nebude nutit a nepřijdu k úhoně, ale kam až ten slib sahá, když jsem mimo jeho kontrolu? Pohyb mi vždycky pomáhal. Díky němu mě strach nezamrazí. Snad to bude platit i nadále. Probojuju se ze směšně plyšové postele a po krátké hádce sama se sebou si omotám prostěradlo kolem těla a peláším ke skříni. Je postavená v Azazelově měřítku, takže se musím natáhnout, abych vzala za kliku a těžké dveře vypáčila. Uvnitř nacházím duhu oblečení. Některé textury poznávám, jiné ne, ale všechny vypadají děsivě draze. Přejedu prsty po měkkých látkách a znepokojím si spodní ret. Samozřejmě jsou drahé. Azazel mě draží. Asi bych mu měla být vděčná, že mě nedá do dražby nahou a plačící. Při tom pomyšlení se otřesu a náhodně popadnu jedny šaty. Nemají zrovna nejsložitější design, ale mají korzetový typ živůtku pod mými ňadry, a než je dostanu na své místo, je třeba hodně nadávat a kroutit se. Sbalím si dlouhou sukni a jdu k masivnímu zdobenému zrcadlu nakloněnému pod úhlem vedle dveří. Podívám se do něj. Nechápavě zírám na svůj odraz. Pryč jsou mé oblíbené nadměrné mikiny a volné džíny. Bílé šaty mi přiléhají k pasu a žebrům, struktura živůtku způsobuje, že má prsa vypadají mnohem větší, než ve skutečnosti jsou, a tlačí je nahoru, až se zdá, že volánky vršku nejistě přiléhají k jejich svahům. Sukně nejsou tak rozevláté, jak mi připadají, spadají dolů a otírají se o špičky mých bosých nohou. Neochotně zvednu pohled ke své tváři. Otok je samozřejmě pryč. Ale co víc, tenhle léčitel se mnou něco udělal. Moje pleť ještě nikdy nevypadala tak orosená a neporušená - ani když mi bylo dvacet. A moje vlasy... Měla jsem si je ostříhat. Jsou příliš červené, příliš zvlněné, příliš nápadné. Roky a nedostatek péče je otupily, což zase přispělo k tomu, že se na mě ostatní muži nedívali; což Ethana rozzuřilo, i když to není tak, že bych se někdy dožadovala pozornosti. Teď už moje vlasy nejsou matné a kudrnaté. Vypadají, jako bych se právě vrátila z nějakých lázní a salonu. Nevypadám jako já. Rychlý průzkum zbytku místnosti odhalí chytře nedotažené dveře, které vedou do koupelny. Chce to trochu experimentování, protože nic nevypadá tak, jak jsem zvyklá, ale hluboce se mi uleví, když zjistím, že v téhle sféře mají vnitřní vodovod.
Kapitola 2 (2)
Sotva se vrátím do místnosti, vrznou velké dveře, kterými Azazel odešel. Ztuhnu, ale nikdo se neobjeví. Vteřiny se mění v minuty, než se mi podaří přimět tělo k pohybu. I pak je to boj se sebou samým, abych došla ke dveřím a vyhlédla ven. "Haló?" Chodba je dvakrát tak široká, než jsem zvyklá, a vysoká přes deset metrů. Táhne se až k rohu, kde se stáčí doprava, a u jedné stěny je rozmístěno několik postranních stolků a mezi mými a odbočkou jsou čtvery dveře. Ostatní dveře se otevírají bez jediného zvuku. Napnu se a chystám se vyškrábat zpátky do svého pokoje a zabouchnout dveře, ale pak z nejbližších dveří vyjde žena. Je skoro stejně bledá jako já a má atletickou postavu, která je trochu na měkko. Hnědé vlasy má na hlavě natupírované a její šaty jsou tmavě modré a krátké, obepínají její křivky. Otočí se na mě a já si vzdáleně všimnu, že má křivý nos. Z druhé strany od ní vystoupí další žena. Tahle je vysoká a štíhlá, lehce opálená. Na sobě má elegantní fialové šaty s rozparkem na jedné straně. Černé vlasy jí ve vlnách spadají kolem krásného obličeje, ale to, jak se rozhlíží, není tak zmatené ani nejisté, jak to cítím já. Vypadá jako voják, který se chystá do války. Další je žena s křivkami, světle hnědou pletí a hustými tmavými kudrnami v culíku. Na sobě má sytě červené šaty, které se jí lepí na prsa a vlní se kolem ní. Podívá se na nás a rozesměje se, zvuk zní jasně. "Páni, vypadáme dobře." Posledními dveřmi nejistě vykročí žena ve žlutém, které ukazuje oblé a měkké tělo. Světlé vlasy jí visí v lesklém drdolu a vypadá naprosto vyděšeně, její bledé rysy jsou zcela bezbarvé. Žena ve fialovém nás dlouho zkoumá a pokrčí rameny. "Mohli bychom to mít za sebou." Otočí se a vydá se chodbou. Stádní mentalita se projeví a my se jako jeden muž vydáme za ní. Nebo možná nikdo nechce zůstat sám, když jsme našli další. Kromě ženy ve žlutém nikdo z nich nevypadá tak vyděšeně, jak se cítím pod křehkou vrstvou klidu, kterou si sotva držím. Nevím, jestli se kvůli tomu cítím lépe, nebo hůř, a tak to odložím stranou a pádím do zadní části naší skupiny, abych si dopřála čas na zpracování. Žena v červeném si spokojeně povídá a zdá se, že jí vůbec nevadí, že dostává jen jednoslabičné odpovědi. Ta ve fialovém, která vede smečku, jako by zrychlila tempo a já nedokážu říct, jestli je to snaha vzdálit se od nás ostatních, nebo proto, že něco loví. Její krok je dravý, a kdyby se takhle blížila ke mně, otočila bych se a utíkala jako o život. Chodba končí u dalších dveří. Žena ve fialovém neváhá. Vypáčí je a vchází dovnitř. My ostatní si vyměníme pohledy a pak se žena v červeném vydá za ní. Jeden po druhém procházíme dveřmi za nimi. Kvůli slabému světlu je špatně vidět, ale ne natolik, abych přehlédla náš cíl. Pódium v přední části místnosti. Jeden po druhém vystupujeme a tvoříme řadu. Tady je o něco jasněji, což jen ztěžuje viditelnost zbytku místnosti. Mám dojem velkých tvarů, ale ne detailů. Rozpoznávám však Azazelův hlas, když říká: "Teď si vybereme." Všichni se usmějí.
Kapitola 3
========== Kapitola 3 ========== ---------- Sol ---------- Očekával jsem, že tato aukce bude past. Říše démonů sice momentálně není ve válce, ale nikdy nejsme daleko. K potyčkám na hranicích dochází běžně a občas přerostou ve větší konflikty. V poslední době ne, ale... Už to, že se Azazelovi podařilo přesvědčit všechny čtyři vůdce, aby sem přišli, je samo o sobě výkon. Možná jsou stejně zoufalí z moci, kterou může rozdávat podle svého rozmaru, jako já. Není to příjemná představa. Můj život by byl podstatně jednodušší, kdybych se oženil s jednou z vhodných dračích žen na mém území. Kdybych nebyl vůdcem území, přesně to bych udělal. Na mém vlastním území je spousta krásných žen, se kterými bych mohl být šťastný. Možná bychom v tu chvíli měli i děti. Bohužel moje odpovědnost vůči vyššímu dobru znamená, že když přede mnou Azazel mává možností lidské nevěsty, musím po té nabídce skočit. Na lidech není nic špatného, ale účastnit se této aukce a dovolit si vybrat nevěstu, kterou mi poskytl démon vyjednavač, mě staví do nejisté pozice. Vím, jak smlouvači pracují. Každá z těchto pěti lidských žen uzavřela smlouvu dobrovolně. Azazel je možná pořádný parchant, ale nemůže se zbavit vnitřních pravd svého druhu démona. Smlouva vládne. Ne, Azazel je příliš investován do dlouhodobé hry, než aby dnes večer představoval bezprostřední hrozbu. Ne jako Rusalka, která se povaluje jen pár metrů od něj, pod kouřovou kůží se jí mihotá oheň a její dlouhý ocas sebou rytmicky škube. Dívá se na ženy s hladem, který mě nutí bojovat, abych nesyčela. Když se sukuby vydají na lov, nic dobrého se neděje. Co je tahle aukce, když ne lov? Na druhé straně od ní má Bram křídla pevně přitisknutá k tělu, jako by každou chvíli očekával útok. Drápy se mu stále napínají u boku a podle toho, jak se na Rusalku dívá, nezapomněl, že před několika málo lety jen zásah na poslední chvíli zabránil tomu, aby se jejich území dostala do války. Pochybuju, že by jí byl takhle blízko už celá desetiletí. Příležitost, i když cena je příliš vysoká na to, aby ji kdokoli z nás riskoval. Doufejme. Azazel a jeho lidé jsou jediní, kdo mohou přejít do lidské říše. Před generacemi byly závoje mezi říšemi tenčí, v určitých chvílích snadněji prolomitelné. Nikdy to však nebylo snadné, ne když se čas v každé sféře pohybuje jinak. Pouze démoni vyjednavači mohou tímto faktorem manipulovat, a i to jen v omezené míře. Přesto bylo možné, aby ho ostatní překročili dle libosti. Teď už ne. Slabý zvuk vody mě přiměl napůl se otočit, abych měla Thana stále na očích. Tady ve vaně, do které se sotva vejdou jeho chapadla, je sotva v nejlepší formě, ale už jsem se s ním popasovala dost na to, abych byla přesto ostražitá. Možná mě nedokáže stáhnout do temných hlubin, ale dokáže někoho spoutat a uškrtit, aniž by ho utopil. V poslední době jsem neměl důvod navštěvovat hrad démonů vyjednavačů, a tak mě nepřekvapuje, že je stále krajně znepokojující, když se kolem mě chodby posouvají a na stěnách, které byly předtím prázdné, se objevují dveře. Je to vynikající obranné kouzlo, které jistě uvězní každého nepřítele mezi zdmi, dokud se s ním vyjednavači nevypořádají, ale mám pocit, že se mění z rozmaru jen proto, aby vyjebalo s lidmi, kteří se v prostoru pohybují. Kámen se nehýbe. Kámen je stabilní a spolehlivý a naprosto a zcela nestrašidelný. Dá mi práci udržet hřebínek, aby se mi neroztřepal v reakci na hrozbu všude kolem. Nejsem žádný mladík. Vládnu už dost dlouho na to, aby mi nestačilo být v místnosti se čtyřmi dalšími nejnebezpečnějšími vůdci naší říše. Riziko je vysoké, ale stojí za to. Smlouvaři své smluvní lidi bedlivě střeží, a i když se tito lidé občas mohou bavit s Azazelovými hosty, tato setkání jsou vždy omezena. Při zpětném pohledu je to geniální tah. Kurýroval chuť, pokušení, možnost, kterou může naplnit jen on. Nyní tak učiní... za určitou cenu. Kdyby šlo jen o sex, mohl bych pozvání na tuhle aukci ignorovat. Sex s lidmi je příjemný, ale sotva stojí za to riskovat celé své území, abych ho získal natrvalo. Azazel je příliš chytrý na to, aby mi to nabídl. Do pasti láká mnohem víc. Naše krevní linie se kdysi hojně mísily s lidmi. Teprve když se schopnost přecházet mezi říšemi stala pro nás ostatní nemožnou, uvědomili jsme si, o co jsme přišli. Alespoň ti z nás, kteří nepatřili mezi vyjednavače. Rusalka se posune dopředu a oči jí rudě zaplanou. "Chci tu v červeném." Azazel se ani nepohne. "A na oplátku souhlasit se smlouvou a platbou." "Ano, ano." Mávne nad tím rukou. "Podepíšu smlouvu. Ať se ti nezkroutí rohy." "Vezmu si žlutou." Azazel prudce zavrtí hlavou. "Vyber si jinou." Bram trochu zabručí, křídla se mu rozletí, jako by chtěl démona vyjednavače vyzvat, ale nakonec pokrčí rameny. "Pro mě jsou všechny stejné. Fialové." "Dobrá tedy." Azazelův úsměv je na okamžik ostrý jako nůž, než se otočí mým směrem. Vyměním si s Thanem pohled. Možná jsou ty ženy pro Brama všechny stejné, ale mně se líbí ta s jasně zrzavými vlasy. Je to barva, která upoutá pozornost, a podle toho, jak se dívá do místnosti, přestože světla musí většinu našich detailů skrývat před zraky, nevypadá, že by se bála. Pravda, nebo lež? Je jen jeden způsob, jak to zjistit. "Proč nabízíš tu žlutou, když si ji chceš nechat pro sebe?" ptám se. Azazel se zadívá na krakena. "Mám k tomu své důvody. Vyber si jiný." "Modrou." Thane se pohne ve své tůni, chapadla se pod vodou přesouvají jedno přes druhé. Ta na jeho hlavě - tam, kde mají lidé vlasy - se většinou chovají slušně, i když ve způsobu, jakým se mu sunou přes ramena a pohybují se v neexistujícím větru, je znát napětí. Nevydechnu tak docela úlevou, ale pokušení je tu přesto. "Bílá." "Perfektní." Azazel tleskne rukama a světlo se rozsvítí. "Pojďme se postarat o ty smlouvy."
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Vydraženo drakovi"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️