Prolog
---------- Prolog ---------- Během Lauren se bez varování přikrčí v uličce. Udělá to tady, než vejde dovnitř. Vytáhne rtěnku. Je to nude odstín, který nosí už léta. Její zrcátko je taky staré. Aidan jí ho koupil předloni o Vánocích. Teď si ho prohlíží, na zadní straně má napsané své iniciály, a otevře ho. Jedno modré oko se na ni dívá. Když se schovává v uličce, vidí, jak to, o čem se domnívá, že je kandidát před ní, odchází z dětského pokoje. Ale ne, pomyslí si Lauren, když ji sleduje odcházet. Žena má na sobě úzký kalhotový kostýmek, vínové mokasíny. Dobré vlasy. Ale co víc: má sebevědomí. Je to všude. V její chůzi, ve způsobu, jakým drží kabelku, visící na konci štíhlé paže. Její vzhled je upravený, zatímco Lauren, když se na sebe podívá do zrcadla, je rozhodně nepořádná. Vlasy se jí v dešti zacuchaly kolem spánků. Žena na ni krátce pohlédne a Lauren se stáhne ještě víc do uličky. Nedívej se na mě. Nemluv na mě. Když žena odejde, zadívá se na deštěm zmáčenou ulici. Přicházejí a odcházejí lidé v zimních kabátech s vánočními nákupy v rukou. Je pozdní odpoledne, už je tma. Světlo z výloh obchodů vytváří na chodníku rozmazané sépiové louže rozlitého světla. Je to úplně normální ulice plná úplně normálních lidí. Ona doufá. Lauren se znovu podívá do zrcadla a nanese si rtěnku. Na okrajích se perlí a stéká. Otře si ji kolem úst, ale rozmazává ji dál, takže její pleť vypadá rudě a bolestivě. Na co se budou ptát? Na spodní části zad se jí sráží pot. Už neví, jak má na otázky u pohovoru odpovídat. Ani na ty nejzákladnější. Vzdá to s rtěnkou, zavře zrcátko a strčí ho zpátky do kabelky. Uvnitř kabelky je portugalský koláč s pudinkem z pekárny, který sní v autobuse domů, papírový sáček rozprostřený na klíně, aby zachytil drobky. Také si schovala kýčovitý článek, který si přečte o dvou celebritách, o nichž se proslýchá, že spolu mají poměr. Pět minut provinilého blaha, jen pro ni, potom. Tedy to, co z ní zbylo. Kabelka, rtěnka a obliba pudinkových koláčů a drbů o celebritách jsou staré. Ty části, které jí bylo dovoleno si ponechat. Ty části, které jí zůstaly. Myslí na všechno, co už nemůže dělat. Políbit svého manžela. Zveřejnit příspěvek na Instagramu. Říct pravdu. Lauren jde dovnitř. V recepci je dřevěná podlaha a značkový koberec se jménem školky. Vysoké stromy. Budou se jí ptát na kompetence, pomyslí si, když recepční odsouvá skleněnou zástěnu. 'Můžu vám nějak pomoct?" zeptá se a Lauren si pomyslí: ne, nikdo nemůže. Najednou si nedokážu vybavit, kdy jsem pomáhala obtížnému dítěti v rozvoji nebo kdy jsem hlásila obavy o ochranu. Možná jim prostě může říct pravdu. Polopravdu. Že tu práci opravdu, ale opravdu potřebuje. Že by v ní byla dobrá. Že bude mít děti ráda. Že pro ni není nic lepšího, než když vidí tříletého opožděného mluvku, jak z ničeho nic řekne: "Lauren, podívej!", jako by mu někdo přes noc zapnul řečovou část mozku. "Mám rozhovor o půl páté," řekne. Jak mluví, cítí to. Všechny školky voní stejně. Maluje plakáty. Plastová vůně krabiček na svačinu: okurky a chleba. Zamrká a rozhlédne se kolem sebe. Je doma, doma mezi těmito vůněmi a malými hvězdicovými ručičkami a nožičkami dětí, které si zamiluje. Lauren zapomene na své zacuchané vlasy, na rozmazanou rtěnku. "Skvělé," řekne žena. Její nehty cvakají na klávesnici. 'Můžete prosím potvrdit své jméno? 'Leonora,' odpoví Lauren. Podívá se na svůj odraz ve skleněné obrazovce. Žádná Lauren už tam není. Lauren je pryč.
Kapitola 1. Zara
---------- 1 ---------- ---------- Zara ---------- Gymnázium Holloway, Londýn Srpen Zaře je čtrnáct let, když se stane svědkem vraždy. Při procházce ze školního fotbalového hřiště na okolní pole si čte knihu. Suché chuchvalce žlutozelené trávy pokrývají trávník jako sbalené ponožky a ona o ně neustále zakopává. Čte knihu Eleanor & Park. Ví, že nemá smysl číst a chodit, ale nemůže si pomoct. Je uchvácena milostným příběhem. Když jen o vlásek nenarazí do branky, strčí knihu do tašky a místo toho přemýšlí. Konkrétně Zara začne přemýšlet o psacích potřebách. Dnes si koupila nové propisky, balíček tří zabalených v celofánu. Modré, černé a červené. Tu červenou nikdy nepoužije - není neslušné psát červeně? - ale líbí se jí ta kolekce, ty tři pohromadě v úhledné řadě. Zara má ráda pořádek, i když si myslí, že by možná neměla. Měla by mít ráda pití a kluky. Ale každopádně je příjemné se takhle na věci těšit. Posledních pár let bylo plných starostí. Přišlo to z ničeho nic. Jednoho rána, když jí bylo jedenáct, si Zara začala dělat starosti se vším. Co když jí umře maminka, co když se zúčastní večírku a bude mít takovou paniku, že bude muset odejít, co když se zřítí metro, co když, co když, co když...? Zaře trvalo roky, než se to naučila zvládat. Úzkost. Takový nevýrazný název pro něco tak ostrého. Zara se vždycky cítila na vedlejší koleji - přemýšlela o knihách na školní diskotéce, když měla zřejmě myslet na tanec -, ale úzkost ji nějak ještě víc vyvedla z míry. Pozorovatelka života, ne jeho účastnice. Jednou to řekla své nevlastní sestře Poppy, která jí na to řekla: "Já umírám, Zaro, ty jsi taková náladová. Už se stmívá, je osm hodin, ale před ní se rozprostírá večer: dnešní noc stráví v slastném šílenství vybalování. Čtyři tuhé kartonové složky. Kluzké plastové peněženky formátu A4. Lepivé záložky. Jmenuje se to Radost ze zmeškaného? JOMO. No, tohle. Vyřídí si složky a pak se vrátí do školy, do desátého ročníku, jako nová žena, rozhodla se. Ještě neví, kým bude. Ještě ne. Ale nebude to ta, kterou byla předtím. Když poprvé uslyší hluk, říká si, že to nic není. Nevysvětlitelný křik v horkém letním večeru. Přes prázdné pole kráčí pomalu a uvolněně, nebe nad ní tvoří vysokou levandulovou kopuli, na tenisky se jí lepí malé uschlé chomáčky trávy. Teprve když zaslechne druhý výkřik a pak třetí, zastaví se, jemná vrstva potu na dolní části zad se jí pomalu odpařuje, jak se otáčí a pátrá po zvucích na obzoru jako zvíře, které hledá svého dravce. Její oči spočinou na tribuně. Přes léto na ní opravovali střechu. Každý týden, cestou domů z jejích extra hodin literatury - vůbec ne super, ale ona na nich miluje všechno -, se udělal o něco větší pokrok. V pološeru teď mžourá. Odtud se ozývá hluk. Dva muži. Jeden na pódiu, druhý v polovině schodů. Vykročí vpřed a pak se zastaví, možná čtyřicet metrů od nich. Něco se děje. Zara si kvůli své úzkosti často myslela, že se děje něco špatného, i když se nedělo, ale tentokrát si myslí, že by mohla mít pravdu. Na pažích jí naskočí husí kůže, když se přesune zpátky přes pole k jednomu z nedalekých skleníků. Pustí se dovnitř a vdechuje jeho známou, horkou pižmovou vůni rajčat. Na jaře tu strávila tolik hodin pěstováním organických i neorganických salátů pro biologický experiment, který pro ni byl stresující. O přestávkách saláty přesazovala z malých květináčů na okenním parapetu do tlustých Gro-bagů venku. Někdy nespala a dělala si starosti, aby její saláty s kudrnatými listy nebyly venku na mrazu, čemuž se její maminka Lauren smála. 'Ale s tím si nemusíš dělat starosti,' říkala větu, kterou pronášela často. Skryta zapomenutými, vřetenovitými, šedozelenými rostlinami se opatrně dívá skrz otvory v listech do kapličky. Zřetelně vidí postavy. Dva chlapci, o pár let starší než ona, možná šestnáctiletí. Nejsou to muži, jak si zprvu myslela. Nemůže nijak zasáhnout. Všechny staré pocity se znovu vynoří. Motýli v jejím žaludku. Studené ruce. Pocit, že je sledována, že je lovena. Stará úzkost, ale tentokrát s rozumem. Nemůže udělat krok vpřed. Je ztuhlá strachem. Nemůže opustit bezpečí skleníku. Položí ruku na skvrnitou zelenou okenní tabuli a jen se dívá. Je důležité, když nemůže vstoupit dovnitř, aby se podívala. Je to správné, dívat se, když se odehrává něco důležitého, a Zara tak ráda dělá správné věci. Dívá se, jak se to odvíjí, zírá, nemrká, tak usilovně, až jí vysychají a bolí oči. Děje se něco strašného, ale Zara se nutí zírat dál, ani na okamžik neodvrátí zrak. Místo toho počítá. Jednu vteřinu. Dvě. Tři. Za deset minut je konec. A nic už není jako dřív.
Kapitola 2. Lauren
---------- 2 ---------- ---------- Lauren ---------- Islington, Londýn Říjen, následující rok Lauren sleduje, jak Zara vchází do kuchyně. Má na sobě bílou halenku a černou sukni. Nohy má teď dlouhé, tak nějak hazardní, jako má jelen nebo antilopa. Zdá se, že od doby, kdy byla svědkem zločinu loni v létě, vyrostla. Vyšší a ženštější. Způsob, jakým se drží, věci, které říká. "Hlava 22, že?" řekla onehdy - její malá dcera! Lauren ji teď zvažuje, jak tam jen tak stojí v říjnovém slunečním světle. Je tak krásná, že Lauren cítí, jak v ní hrdost přímo bublá jako růžová limonáda. "Cítíš se dobře?" zeptá se. Zařina role v dnešním procesu se za poslední rok stala součástí jejich života. Při každém setkání se zdálo, že Zara ještě více dozrála. Mluví nahlas, vyjadřuje své názory, organizuje rodinu. 'V sedm jsme u právníka, pamatuješ?" řekla nedávno a Lauren si pomyslela: Kdo jsi? Úzkost, která Zaru trápila od jejích jedenácti let, je tu občas pořád, ale je tu i jiná Zara. Nově odvážná, smělá dívka, která chce být korektorkou - "živila bych se čtením knih!" - a která nechce jíst maso ani kupovat kůži. Její téměř dospělá dcera, která do sebe tak plně a krásně vrostla, že by ji Lauren nejraději volala z otevřeného okna: Já, Lauren Starlingová, jsem vychovala ženu! Zara pokrčí rameny a Lauren čeká. To je to, co dělají. Zara je stejně obezřetná jako její nepřítomný otec, který odešel ještě před jejím narozením. Nebo spíš nikdy nebyl s Lauren natolik, aby se jeho opuštění dalo nazvat odchodem. Lauren stále žasne nad tím, kolik jeho vlastností se přeneslo na její dceru, i když ji nikdy nevidí, jako když měsíc stále z dálky táhne příliv a odliv. 'Chci říct - je to správná věc,' říká teď Zara. Zara si myslí, že spousta věcí je správná věc. Recyklace. Pomalá móda. Vejce z volného chovu. A teď i tohle. "Je to naprosto správná věc," řekne jí Lauren a přemýšlí, jestli to nezní povýšeně, když Aidan vejde do kuchyně. Přechází po dlážděné podlaze a vyhýbá se závěsným lampám, které loni pověsili nad stůl. Jednu ruku má ve vlasech. Košili má rozepnutou. Jeho tělo je otevřená konzola, napjatá napětím. Má divoké tmavé vlasy, husté i po čtyřicítce, a kulaté hnědé brýle. Vždycky vypadá lehce utrápeně, a teď ještě víc. Ale," řekne Aidan a zvedne hlavu v jakémsi zpětném kývnutí na svou nevlastní dceru, "nemusíš to dělat. Nemusíš. Ještě není pozdě říct ne. Řekni to slovo," mávne mobilem, "a já to zruším. 'Bude v pořádku,' řekne Lauren a podívá se na něj. 'To doufám,' vydechne Zara. 'Ohlédnu se zpátky a budu ráda, že jsem to udělala. Vím, že budu. Na radu právního zástupce korunního prokurátora Harryho na ně venku čeká neoznačené policejní auto. 'Další anonym,' řekl lehce. 'A nejlépe všichni tři vzadu. Tak ji hůř rozeznáte. Když vystupují z přední cesty, udělá to i jejich soused. "Pěkný říjnový den," řekne Lauren srdečně. Ray se jí vždycky líbil. Letos je mu třiadevadesát a nosí stále stejné sako, které si opravuje malými záplatami. "Poslední dobou je tak pěkné počasí," řekne mu. Aidan se kolem ní prožene a hodí po ní pohledem. Neochotně nasedá do auta. Proč si nemohou s Rayem popovídat, v tak stresujícím dni, jako je ten dnešní, aby alespoň trochu zmírnili napětí? Aidan sedí v autě stranou na chodníku, záda má ztuhlá a brání komukoli, aby viděl dovnitř, přestože okna jsou neprůhledná mrazem. Teď, když jsou v autě, už si nedokáže zabránit, aby na to nemyslela. Že její dcera, kterou chránila před nadávkami v televizi a "scénami znepokojivého charakteru", které zakrývala uši během pořadů Radia 4 o válce v Iráku, byla jediným svědkem vraždy bezdomovce dvěma fotbalisty. Dnes Zara vstoupí do soudní síně zadním vchodem, který jim byl ukázán minulý týden, a bude vypovídat zpoza zástěny, porotě a veřejnosti známá pouze jako dívka A, jejíž identita je chráněna státem. Lauren je od chvíle, kdy Zara podala výpověď, ohromena obětavostí justice. Ani jedno pochybení. Zařina identita byla chráněna soudním příkazem, redigovanými dokumenty a zákonem. Tisk ji nemůže jmenovat, a pokud ji lidé vypustí na internet, jejich příspěvky jsou smazány a jsou zatčeni. "Šátek na hlavu," řekne Aidan, když dělají pomalou kličku za Old Bailey, připraveni k uložení u zadního vchodu. "Zakrytý obličej. Zara poslechne, omotá si kolem hlavy černý šátek a nic neříká, její tmavé oči - tolik podobné otcovým - jsou jediným viditelným rysem, kterým skenuje svět venku. "Přestaň se rozčilovat," řekne Zara. 'Naše malá fusekle,' řekne Lauren láskyplně a podívá se na Aidana. Ten jí věnuje shovívavý, soukromý úsměv, jen pro ni. Lauren úsměv opětuje a pak se otočí na Zaru. Při tom ucítí v útrobách klesající pocit, jako by právě přejeli nízký most. Je to pro ni nezvyklé. Ona je ta klidná. Optimistka. Ta, která bude v pořádku. Lauren zkoumá ten nepříjemný pocit v sobě. Je podobný smutku. Pomalý, jemný, smutný pocit. Podívá se dolů na Zařinu ruku, kterou stále drží ve své. Za poslední rok ztratila veškerou svou dětskou buclatost, kolem kloubů. Ne, je v pořádku. Je v pořádku. Je to na vysoké úrovni a nervy drásající, ale je to v pořádku. Nic se nestane. Jsou tady, spolu, sluneční paprsky na zátylku. Nic jim neublíží, nezničí je, nezničí je. Nakloní tvář ke světlu. To není možné.
Kapitola 3. Aidan
---------- 3 ---------- ---------- Aidan ---------- Old Bailey, Londýn Aidan sleduje, jak je Zara vedena jako zvíře na porážku do svědecké lavice v prázdné soudní síni. Oči má sklopené, hlavu skloněnou, jako někdo, kdo má být popraven, ne vyslýchán. Jen se stydí, říká si. Je jen nervózní, ne pořádně vystrašená. Navzdory vlastnímu ujišťování si je Aidan jistý, že tohle není to pravé, co by Zara měla dělat, ale jeho hlas se ztratil v davu. Stát nemá na srdci její nejlepší zájmy, tím si je jistý, ať už říkají cokoli. Je pro ně zbožím. Má znalosti a ty z ní budou vytěženy, a pak se jí zbaví. Uklidnili Aidana sliby anonymity, ujištěním, že jsou profesionálové, že to, co dělá, je důležité a správné. Ale správné pro koho? Pro ně, pro koho. Jestli lidi naštve, jestli se náhodou prozradí její identita, bude jim to jedno. Dostanou z ní všechno, co chtěli, a nechají Aidana a Lauren, aby ten nepořádek uklidili. "Samozřejmě, že si to myslíš," řekla Lauren nedávno, když na to všechno znovu upozornil. "Jsi cynik. A možná je to pravda. Aidana přitahují negativní věci, věčně si prohlíží hororové příběhy na internetu, nedávno si oblíbil čtení článků o úniku identity pozdě v noci. Hony na čarodějnice, všelijaké aféry ve veřejném sektoru. Pracuje v IT a poslední dobou místo práce tráví dny náruživým čtením minulých případů. Uvaděčka pevně zatáhne závěs kolem Zary, zajištěný suchým zipem, který Aidan neodolá a natáhne ruku, aby ho zkontroloval. Uvaděčka se na něj podívá, rychlým, majetnickým pohledem zpoza hranatých brýlí. Aidan si ho nevšímá a kontroluje ji dál po celé délce závěsu. Kdyby se mu ji podařilo zajistit pevněji... aby ji vůbec nikdo neviděl... "Budete na galerii pro veřejnost," řekne jim advokát. Harry je mladý. Je mu kolem třiceti. Pije matcha latté, po kterém má jasně zelený jazyk. Aidan ho zahlédne, když s nimi mluví na schůzkách, a musí se hodně snažit, aby to nekomentoval. Harry si obzvlášť dobře rozumí s Lauren, ale to ostatně všichni. Oba rychle mluví, gestikulují. Lauren ho v létě pozvala na kari, které připravila od základu, nakoupila na trhu spoustu cizrny - hodně, hodně moc - a Aidan celý večer seděl a poslouchal svou ženu a právníka CPS a dělal si starosti s rozmazanými hranicemi. Harry s ní znovu tiše prochází Zařin účet. Sedí jako plameňák za skříňkou, jednou nohou se opírá o dřevěné obložení stěny. Aidan a Lauren se vznášejí v rohu soudní síně. "Mělo by to být rychlé," řekne Lauren. "Myslím. Prohrábne si rukou popelavé blond vlasy. Aidanova žena je někdy krásná a někdy méně, i když on by to nikdy neřekl. Aidan ji v tomto směru považuje za fascinující. Její rysy jsou mírně nepravidelné někde kolem nosu a úst. Je "zajímavá na pohled", řekl jednou v opilosti, čehož litoval. 'Bude v pořádku,' uklidňuje ji, i když to nemyslí vážně, není si jistý. Jak by mohl být? Dívá se na okna nad sebou a přeje si, aby neudělali správnou věc. Že udělali špatnou věc. To snadnější. Že se Zara tolik nestarala. Že tu vraždu viděla, ale zavřela oči a odešla. Předstírala, že se to nikdy nestalo.
Kapitola 4. Zara
---------- 4 ---------- ---------- Zara ---------- Old Bailey, Londýn Zara sedí za černými závěsy a čeká, až začne výslech. Přestože ji nikdo neuvidí, tváře má zarudlé. Snaží se uklidnit hlubokým dýcháním. Říká si, že jediné, co musí udělat, je říct v soudní síni, co viděla. Jenže tak jednoduché to není. Vůbec ne. Zara nic jednoduchého nepovažuje za jednoduché, ne doopravdy. Podle terapeutky je jednou z těch, kteří v životě příliš přemýšlejí. Ale ta noc všechno změnila. Ta noc je pro Zaru především o instinktu. Natáhne se, aby si lokla vody, kterou má k dispozici v bílém plastovém kelímku. Tohle... tohle je jiné. Správné a špatné se smíchalo. Viděla, jak obžalovaný bodl oběť, Jamieho, zatímco jeho kamarád se na to díval. Viděla, jak krev opouští Jamieho krk a kaskádou padá na podlahu kolem něj. A Zara je tu kvůli tomu. Protože Jamieho znala. V rámci léčby úzkosti začala v Islingtonu pracovat jako dobrovolnice v organizaci Waste Not. 'Podívej, kým chceš být?' řekla jí terapeutka a Zara se zamyslela: Bože - kým? Jak osvobozující otázka. "Mám ráda příčiny," řekla nakonec. "Třeba... životní prostředí a zvířata, podpora slabších. Já nevím. Lidi bez domova. Je mi jich líto. Přišlo to z ničeho nic, ale připadalo mi, že mluví skutečná, autentická Zara. Ne ta, která se snažila zapadnout na školním výjezdním víkendu - místo jízdy na kole myslela na milion katastrofických myšlenek za minutu -, ale ta skutečná. A tak každý druhý čtvrtek v šest hodin večer vyrážela na hlavní ulici rozdávat jídlo, které několik kaváren a restaurací rezervovalo pro lidi bez domova. Měla na sobě vestu s vysokou viditelností, jasně žlutou, a nesla tuhý papírový sáček s horkým jídlem, jehož pára ji jemně hřála v ruce. Zpočátku musela bezdomovce hledat - ve dveřích obchodů, v podchodech -, ale po několika měsících začali chodit za ní. Tak se seznámila s Jamiem i s ostatními. A tak ho poznala, když ho uviděla. Když viděla, co se mu stalo.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Zůstat skrytý"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️