Kapitola 1 (1)
========== 1 ========== Když jsem s koktejlem vyváženým na mé nejnovější knižní posedlosti, románu mezi sovím měňavcem a myším měňavcem, vracela do obchodu, přivítaly mě výkřiky a nadávky. Ne doslovné kletby. V těchto dnech jsem se obklopovala lidskými ženami, které by se chytaly za perly, kdyby se dozvěděly, že je považuji za součást svého provizorního sabatu. Nekomplikovaný kruh přátelství uspokojoval hlodající touhu po společenství, která je vrozená všem čarodějkám, a umožňoval mé moci dřímat tam, kde nemohla nikomu ublížit. Kde jsem nemohla nikomu ublížit. Jinde. "Rue." Arden mě chytil za ramena a pak mě odvedl k pultu. "Zničila jsi mi pavučiny." "Slyšel jsem, co jsi tam udělala." Vykašlala jsem chuchvalec její umělé bavlněné výzdoby. "Co to všechno je?" Natahovací pavučiny. Gumoví pavouci. Keramické lebky. Pěnové náhrobky. "Halloween." Camber doprovodil plastovou kostru v životní velikosti ke dveřím. "Je to za pár dní." "Já zapomněl." Jako by se každá čarodějka, která za to stojí, té noci nezachvěla při ztenčení závoje mezi světy. "Taky jsem zapomněla schválit tenhle výdaj." Obě byly na vysoké škole, spokojeně žily z ramene a neměly žádné přebytečné peníze, které by si mohly utřít. Účet za tohle zdobení rozhodně skončil na mém stole. Nejspíš s velkým žuchnutím. Sváteční nálada nebyla na vrcholu mého seznamu úkolů. Sakra, nebyla ani na mém seznamu úkolů. S blížícím se pětiměsíčním výročím obchodu jsem se spíš starala o to, aby se v něm svítilo. "Všechny ostatní obchody na Main Street jsou vyzdobené na procházku duchů. My musíme vypadat strašidelně, abychom nalákali nové zákazníky." Arden se vrátila k hrabání se v pavučinách, tentokrát si dala pozor, aby nejdřív zamkla dveře. Odemknout je mohla, až bude cesta volná, aby neškrtila případné zákazníky. "Potřebujeme také občerstvení. Starosta Tate očekává, že obsadíme stůl na chodníku." Starostka Tateová a její očekávání by mi mohli políbit úplněk, vzhledem k ceně nájmu v centru města. A přesto... Čím lépe zapadnu, tím déle tu budu moct zůstat, a nemyslela jsem tím jen tuhle prvotřídní lokalitu. "Mám ten rozviklaný skládací stolek, který mi zbyl ze slavnostního otevření." Koupil jsem ho za dvanáct dolarů v obchodě s domácími potřebami. "Pošlete mi na e-mail odkazy na Pinterest -" všichni jsme věděli, že pro tuhle léčku sestavili seznam, "- a já vyzvednu ingredience." Na stejném výhodném lovu jsem také získala skleněnou mísu na punč za dva dolary s odpovídající naběračkou. "Udělám taky limetkový šerbetový punč. Nebo by to měl být slizový šerbetový punč?" Holky mi běžně zaplavovaly DM žádostmi o recepty na dlouhé noci, kdy jsem se ze všech sil snažila stresem zapéct nespavost. Na sociálních sítích frčí hlavně jídlo. Množství svačinek, které jsem jim posílala domů, vysvětlovalo, proč jim nevadí, že se živí ramenem. Protože ve skutečnosti nebyli. Žili ze mě. A mně to ani trochu nevadilo. Možná jsem byla lakomá, ale vedla jsem si dobře. Mohla jsem si dovolit jim dopřát. Touha být rádcem, zaopatřovat a pomáhat mladým se mi vryla do kostí. Tyhle dívky ve mně naplňovaly potřebu, kterou obvykle uspokojoval výcvik začínajících čarodějek, a já musela do těchto dívek, do této komunity, investovat dál, abych si to svědění podrbala. "To je ten duch." Camber mě poplácala po hlavě. "A ano, ta slovní hříčka byla zamýšlená." "Downtown má své tradice," souhlasil Arden. "Musíme jim vyhovět, abychom si udrželi své místo." Naše místo, protože tyhle holky pro mě pracovaly poslední čtyři roky, od chvíle, kdy jsem přijela do Samfordu v Alabamě. Stará provozovna Hollis Apothecary byla v mé kuchyni. Byl to určitý pokrok oproti prodeji online, i když jsme stále nabízeli dopravu přes webové stránky. Jestli si budu moci dovolit dlouhodobě provozovat kamennou prodejnu, to byla jiná otázka, ale na rok jsem si v našem současném honosném sídle našetřil dost peněz. Do konce platnosti našeho snu zbývalo sedm měsíců, pokud se do té doby nestane zázrak. "Aha." Arden si zasněně povzdechl. "Sakra." "Nepřiplatila jsem si za prosklenou výlohu, abys mohl sledovat sexy chlapy, když jdou kolem." Dopila jsem svůj snídaňový koktejl a pak ho vyhodila do koše. Romantiku jsem si vzala do kanceláře na později. Když jsem se vrátila, Arden se ani nehnul. "To se nestydíš?" "Podívám se na to." Poplácala se po kapsách. "Ne." Pak přitiskla nos na sklo. "Jsem čerstvě venku." "Chci to vidět." Camber odložila kbelík s pavouky a připojila se k Arden u okna. "Svatá matko." Jejich dech zamlžil sklo a zakryl mi výhled na ten dokonalý exemplář mužství. Vzhledem k jejich věku mu bylo nejspíš něco přes dvacet nebo dvacet. Vlastnil jsem starší trička. Která jsem si koupil nová. "Hovno na sucharu." Arden se zapotácel a vrazil do Cambera. "Jde tudy." "Podle toho, jak jste na něj vy dva zírali," odtušil jsem, "si nedokážu představit proč." Chudák si nejspíš myslel, že se snaží upoutat jeho pozornost, možná aby mu rozdali vzorky zdarma. "Všichni." Arden si uhladila bílou halenku, která jí přiléhala k elegantním černým kalhotám. "Chovejte se přirozeně." Uchechtla jsem se, když se přetahovali o nejlepší místo nejblíž ke dveřím, a posadila se na podlahu za pultem. "Jdu udělat inventuru sušených květin," oznámila jsem, když jsem se uvelebila. "Cvičte se v bezpečném prodeji, dámy." Ani jedna se mému vtipu nezasmála, ale pochybuju, že mě slyšely přes své bušící srdce. Zběsilé ba-bum, ba-bum mi rozkmitalo prsty, ale zatínala jsem pěsti, dokud jsem to nedostala pod kontrolu. Obvykle jsem to blokovala, ale čím hlasitěji jim tlouklo srdce, tím silněji se mi sevřel žaludek hladem. Jsem bílá čarodějka. Jsem bílá čarodějka. Jsem bílá čarodějka. Kovové zachrastění mi zvedlo hlavu, ale přes pult jsem neviděla vchod. "Co to proboha...?" Arden zasténal, jako by nastal konec světa. "Zapomněla jsem odemknout dveře." Kov cvakl a dveře se zavrtěly, ale zámek se špatně zasekával. Nechat ho opravit bylo opravdu na vrcholu mého seznamu úkolů. "Jdi mi z cesty." Camberovy nízké podpatky cvakly o linoleum. "Nech mě to udělat."
Kapitola 1 (2)
Zimní poupata růží. Inventář. Zaměřte se na to. Ne na jejich vzrůstající paniku, že se jich pan Dokonalý vzdá a odejde dřív, než jedna nebo obě dostanou jeho číslo. Zimní poupata. Pořád mizely zpod pokladny. Ardenovi a Camberovi jsem věřila, ale musela bych zkontrolovat bezpečnostní záznamy, jestli se mi podaří zjistit, kdo nebo co si pomáhá s tím konkrétním zbožím. Sklo zarachotilo, když knoflík narazil do skla vedle, a já si držel palce, aby ani jedno neprasklo. "Ahoj," ozvalo se sborově z dívčích úst. "Vítejte v Hollisově lékárně." "Podle nápisu máte otevřeno," rozlehl se po obchodě hedvábný hlas. "Nepřerušuju vás při přestávce, že ne?" Žebry mi otřásl tvrdý náraz a najednou jsem slyšela jen své vlastní srdce. Ba-bum, ba-bum, ba-bum. Mumlala jsem si pod nosem tiché zaklínadlo a přinutila svůj tep, aby se zpomalil a vyrovnal se Camberovu méně zběsilému rytmu. "Přeruš mě kdykoli." Arden škytl nervozitou. "Já jsem Arden." "Já jsem Camber," vložila se do hovoru její nejlepší kamarádka. "Nepřerušila jsi naši přestávku." "Zdobila jsem..." Arden znovu škytla, "- na Halloween, víš? Pracovala jsem ve vchodu a zapomněla jsem po skončení odemknout dveře. Moc se omlouvám za všechny nepříjemnosti." Uši mi pohladil půlnoční chechot, jak si děvčata dobíral. "Pracuje tu Rue Hollisová?" "Je to naše šéfová." Camber převzal trapnou výměnu názorů. "Dovolte, abych vám ji přivedl." "Máme novou řadu krémů na ruce." Škyt, škyt, škyt. "Chtěla byste vzorek?" Chudák Arden tápala při prodeji, zatímco Camber, na kterou se obvykle dalo spolehnout, že ji zachrání před záchvatem úzkosti, obešla pult a vytřeštila na mě oči. "Kdo je to?" vyhrkla jsem. "Zjisti jeho jméno." "Zapomněla jsem se zeptat," zavolala a celá se usmála. "Komu jí mám říct, že je tady?" "Asa." Jeho kroky zaduněly blíž, až jsem ucítila sladce hořící kouř sytého tabáku a téměř ochutnala kousnutí zralých zelených jablek. "Černá Hora." Krev mi závratně vyprchala z tváře a já jednou zavrtěla hlavou. "Hned jsem zpátky." Vešla do kanceláře, počkala, až napočítám do deseti, a vrátila se. "Vzala si dřívější oběd." V ruce držela vzkaz, který jsem napsala na začátku týdne. "Je mi to moc líto, pane. Neslyšela jsem ji odcházet. Musela odejít zadem." "Můžete jí dát mou vizitku, ať mi zavolá, až se jí to bude hodit?" "Samozřejmě." Vrátila se na své místo vedle mě. "Předám jí ji, jakmile se vrátí." "Budu ve městě čtyřiadvacet hodin," zamumlal. "Můžeš jí to taky říct?" "Jistě." Camber zvýšila svou upřímnost o pět stupňů. "Udělám to." Jeho kroky se vzdálily a já se poprvé od chvíle, kdy jsem uslyšela jeho hlas, lehce nadechla. "Rue," zašeptal jen pro mé uši. "Nemůžeš utíkat věčně." Dveře se otevřely, vyvolaly sbor přízračných sténání, které Arden musel nastražit, a pak se za ním zavřely. Teprve když mi Camber dal souhlas, přitáhla jsem si nohy k hrudi a opřela si obličej o kolena. Štíhlé ruce mě objaly, když vedle mě klečel Arden. "Kdo byl ten chlap?" "Ten přítel?" Camber si sedla naproti nám a položila mi ruku na stehno. "Našel tě?" Ze všech lží, které jsem řekla, když jsem se sem přestěhovala, jsem nejvíc litovala toho, že jsem šířila historku o útěku před násilnickým ex. Ta zástěrka splnila svůj účel, shromáždila za mnou sousedy. Dávali si na mě pozor, dávali mi další oči na cizí auta, která byla spatřena na naší polní cestě, číhala poblíž mého domu nebo projížděla městem. Jejich pomoc mi umožnila zůstat na jednom místě, zapustit nejhlubší kořeny, ale nebyla mi dána zadarmo. Ukradl jsem ji a nemohl jsem ji vrátit. Obchod byl omyl. Teď jsem to viděl. Myslel jsem si, že jsem v bezpečí. Očividně jsem se mýlil. "Tohle ti nechal." Camber mi podal kartu. "Je prázdná." Černý inkoust se na ní rozléval klikatým písmem určeným jen mým očím. Zvláštní agent Asa Montenegro Úřad Černý klobouk "Třeseš se." Arden mi položila ruku kolem ramen. "Tohle je naše chyba, že?" "Strčili jsme tě na fyzické místo." Camber sklonila hlavu. "Takhle tě našel." "To nevíme." Použil jsem pult, abych se vytáhl na nohy. "Děvčata, tohle není vaše práce." Měla jsem to vědět líp, věděla jsem to líp, ale taky jsem chtěla předstírat, že tohle je můj skutečný život. "Co uděláš?" Camber zírala ven ze skleněné výlohy. "Co budeme dělat?" "Budu předstírat, že se to nestalo." Roztrhala jsem kartu na malé kousky, abych zrušila její sledovací kouzlo. Nejlépe by fungoval oheň, ale agent už tuhle polohu znal. Popelnice byla dostatečně bezpečná. "To platí i pro tebe." Černé klobouky měly zakázáno ubližovat lidem. "Říkal, že je dneska ve městě, že?" "Ne," řekl. "Jo." Arden se zavrtěl na místě. "Měl bys jít domů, až bude čistý vzduch. Možná tam pár dní zůstat." "Nechtěl bych, aby tě ten hajzl načapal ve městě," souhlasil Camber, "nebo aby tě sledoval domů." Zavřela jsem oči a představila si svou tašku, kterou jsem měla ve skříni u vchodových dveří. V přední kapse jsem měla peníze, tři kusy oblečení, pár bot, athame, sadu kouzel a pyl pro svého známého. Mohla jsem spěchat domů, vyzvednout to - a ji - a zase zmizet. Stálo by mě to jen všechno, co jsem za poslední čtyři roky vybudoval. "Musím přemýšlet." Musela jsem se dohodnout na únikové strategii, kdyby se to zvrtlo. "Zvládnete ten obchod?" "To je divné, že se ptáš." Camber ke mně naklonila svou jmenovku. "Tady je napsáno, že jsem manažerka." "Páni." Arden po mně mrskla tou svou. "Já ji mám taky." Spustila s otevřenou pusou. "Museli jsme oba dát čtvrťáky do stejného automatu na žvýkačky." "Možná to byl překlep," oponoval jsem, "a tvůj šéf byl příliš lakomý, aby to opravil." "Tak to nám šéf opravdu neměl oběma taky vyřezat klíče." Camber mě postrčil směrem dozadu. "Kšá." "Běž domů," pobídl mě Arden. "Dej si bublinkovou koupel, napij se vína a přemýšlej o dalších krocích."
Kapitola 1 (3)
Víno bylo to poslední, po čem bych měl v této náladě sáhnout. Nepřestával jsem ho popíjet, dokud jsem nebyl schopen myslet. Hmm. Možná na tom něco bylo. "Díky." Popadla jsem knihu a pak se zdržela na prahu k zadnímu východu. "Kdybys mě potřebovala, zavolej." "Zavoláme," zacinkali a lhali skrz dokonale rovné zuby, které jsem pomáhala financovat. Přešla jsem na vyhrazené parkoviště pro zaměstnance nákupního centra a udělala tři kroky, než mě objaly paže tvrdé jako skála, zvedly mě příliš vysoko a nechaly mé boty viset metr nad chodníkem. V hrdle mi uvízl výkřik a magie mi zpívala jazyk v zaklínadle, které jsem mohla vyplivnout na útočníka, ale v opatrných rukou spojených u pupku byla známá tíha. "Clay?" V hrdle mu drnčely kameny, jak mě k sobě otáčel. "Stýská se ti po mně, panenko?" Úsměv rozřezávající jeho drsné rty donutil ty moje k nechtěnému prohnutí, aby se mu vyrovnaly. "Pěkný koberec." Zazvonila jsem prsty v jeho krátké blonďaté paruce. "Pořád používáš gorilí lepidlo?" Jedinečná struktura jeho kůže vyžadovala průmyslově odolné lepidlo, aby jeho vlasy zůstaly na svém místě. "Musel jsem vypadat dobře pro svou nejlepší holku." Jeho úsměv se stále rozšiřoval. "Už je to zatraceně dlouho." "Právě jsem dojedl snídani." Zakryla jsem si ústa. "Možná mě polož, jestli si to nechceš vzít na sebe." Sedm stop vysoký. Čtyři sta kilo. Ruce jako kmeny stromů. Nikam jsem nechtěla jít, pokud mě nenechá. Z legrace si dal jméno Clayton Kerr, když ho Černé klobouky zapřísahaly. Byl to golem a odlitý z, no, hlíny. Oživila ho prastará magie a kouzla mu dodala vzhled a pocit člověka. Plešatého člověka. V obchodech s kosmetikou bylo na skladě méně paruk, než kolik jich během týdne vystřídal. Barvy, které se hodily ke každé jeho náladě. Styly pro každou příležitost. A jejich malé cestovní krabičky. Tolik krabiček. Marnivost, tvé jméno je Clayton Kerr. To bylo předtím, než jste vzali v úvahu firemní uniformu, která byla jako z filmu Muži v černém. Drahý černý oblek, jednoduchá černá kravata, lesklé černé boty, naškrobená bílá košile. "Eso už tě dohnalo?" Nepustil mě. "On není ty, to nikdo, ale je to slušný parťák." To nechtěné rýpnutí mi vklouzlo mezi žebra, přímo do srdce, ale měla jsem své důvody, proč jsem dezertovala. "Prohlédl si můj obchod, nechal explodovat vaječníky mých prodavaček a nechal mi vizitku." "Ty ses před ním schovávala?" Clayovi se v koutcích očí udělaly vrásky. "Ty?" Síla, kterou jsem kdysi ovládal, se vzbouřila, mrkla a zachřestila řetězy, kterými jsem ji poutal v kůži. Ale byla jsem silnější než hlad. Ovládal jsem ho. Neovládal mě. Už ne. Z námahy se mi obrousily hrany hlasu. "Rue Hollisová se před ním schovala." "Rue je bílá čarodějka," zamumlal a pochopil, co to znamená. "Kolik let?" "Všechny." Ode dne, kdy jsem přerušila styky s Černým kloboukem, až po tenhle. "Polož mě, Clayi." "Ne, dokud si nepromluvíš s Acem." Lítost ho štípla do rtů, ale nepovolil. "Příkaz ředitele." Golemové s Clayovou agenturou byli tak vzácní, až to bylo neslýchané, a tak se ocitl v Černém klobouku. Většina jeho příbuzných byly nemyslící panenky, které se do puntíku řídily pokyny, ale Clay měl plnou autonomii, dokud svou svobodnou vůlí nenarazil tváří do cihlové zdi, kterou byl přímý rozkaz jeho současného pána. Z vlastní vůle by neublížil ani mouše, ale na rozkaz dělal věci, ze kterých se zvedal žaludek i mně. Nemělo mu to být vyčítáno, nemělo ho to dostat do Černého klobouku, ale byl jen tak morální, jak mu to jeho současný pán dovolil. "Rozumím." Sklonil jsem se, jako bych ho chtěl políbit na tvář, ale místo toho jsem mu olízl čelo. "Je mi to líto, Clayi." Magie, která ho oživovala, zkratovala, oči se mu zakalily a on ztuhl pevný jako socha. Jediný způsob, jak golema přemoci, bylo rozmazat nebo vymazat šém, jedno z Božích jmen, napsané na jeho čele. Jakákoli nedokonalost narušila tok jeho síly a znehybnila ho. A ano, všichni byli muži. Jen někdo, komu důvěřoval, se k němu mohl přiblížit, což způsobilo, že má zrada měla oboustranný charakter. Zkroucením jsem se vymanil z jeho sevření, s vrávoráním dopadl na chodník a pak jsem lehce kulhal k autu. Pokud jsem nechtěl znovu utíkat, nezbývalo mi nic jiného než se stáhnout domů, kde jsem byl v bezpečí. Bezpečnější. Pro lidi, jako jsem já, neexistovaly žádné absolutní podmínky. Příjezd Černého klobouku do města to právě dokázal.
Kapitola 2 (1)
========== 2 ========== Když jsem vjížděl na příjezdovou cestu k paní Gleasonové, štěrk cinkal o podvozek mého malého sportovního crossoveru. I když jsem se chtěl prosmýknout kolem nejbližší sousedky a dostat se domů za svými svěřenci o to rychleji, nemohl jsem předstírat, že ji nevidím, když se oháněla růžovou brokovnicí ve vzduchu, aby upoutala mou pozornost. "Rue." Bouchla pěstí do okénka auta. "Rue." Když jsem sklonila sklo, připomněla jsem si, že mě střelná rána nejspíš nezabije. "Ano, madam?" "Největšího chlapa, jakého jsem kdy viděla, jsem viděla u vás doma." Stoupla si na špičky a zvedla ruku co nejvýše, aby mi dala představu o výšce. "Neboj se, drahoušku." Pokrčila hubená ramena. "Zahnala jsem ho dřív, než ho něco napadlo." Kdo jiný to mohl být než Clay? Nejspíš se hloupě smál, když ho pronásledovala. Paní Gleasonová měla osmdesát kilo promočených vodou a účes ve tvaru včelího úlu jí přidával metr na výšce. Na drobných nohách jí hověly domácí pantofle a na sobě měla nafukovací župan na patentky ve fialové barvě. Náhodou jsem věděla, že vlastní obtisky na změnu barvy brokovnice, aby ladila s jejím oblečením, což mi napovědělo, jak moc musela být rozčilená, když nechala verandu nesourodou, aby Claye obvinila z vniknutí na cizí pozemek. "Děkuji." Hrudí se mi rozlévalo teplo. "Vážím si toho, že na mě dáváš pozor." Dobrota mi nebyla vrozená. Začala jsem napodobovat lidi, kteří se chovali tak, jak jsem chtěla já. Přijal jsem faleš, dokud to nedokážeš, jako vzor člověka, kterým jsem se chtěl stát. Stále jsem měla dny, kdy jsem si připadala vyloženě falešná, ale okamžiky jako tento mi dávaly naději, že je to víc než jen předstíraná změna, že to dělám. "Střelil jsem ho přímo do zadku." Políbila hlaveň své zbraně. "Bam-Bam nikdy nemine." "Ty..." Polkl jsem smích, "...střelil ho?" "Jasně, že jo." Její úsměv odhalil nedostatek zubní protézy. "Řeknu ti, že se hned tak nevrátí." Když se jí naposledy ztratily zuby, zavolala si mě na pomoc a já je našel zapíchnuté v jablku. Poté, co se zubní protéza odmítla z ovoce vypáčit, nechala celou tu kaši vyváženou na zábradlí zadní verandy a zapomněla na ně. Když jsem tam přišla, snažila se s ním utéct veverka, ale zuby ji pořád děsily. Jako člověk, kterému pod postelí chrastí krabice s pravými lidskými zuby, nemohu soudit. "Málem bych zapomněl." Natáhl jsem se k podlahové desce. "Namíchala jsem víc toho čaje, co máš rád." Směs podle etikety obsahovala kůru bílé vrby, bazalku posvátnou, kopřivy, yzop, kůru křečovitých, kalifornský mák a citrusovou kůru v základu černého čaje Assam. Přísady byly o něco exotičtější. A na její revmatoidní artritidu působil zázračně. "Bůh vám žehnej." Štípla mě do tváře, až to zabolelo. "Kolik ti dlužím?" "Po tom, co jsi pro mě dnes udělala, ti nemůžu nic účtovat." Předal jsem jí týdenní zásobu. "Jsi můj hrdina." Zvětralé tváře jí zbarvil ruměnec, když s děkovným zavrčením přijala dárek. "Měla bych se jít podívat, jestli mi nezanechal vzkaz." Zařadil jsem zpátečku. "Uvidíme se později." "Nechám Bam-Bama venku, dokud mi nezavoláš," houkla, když jsem couval po silnici. "Buď opatrná, zlato." Malý zázrak mi dovolil obejít další dva starší sousedy, se kterými jsem si udělala čas popovídat si každých pár dní. Tohle spojení mi chybělo, když jsem mezi návštěvami u nich strávila příliš dlouhou dobu, ale musela jsem se dostat domů. Na vrcholu mírně zvlněného kopce stál malý cihlový domek, který jsem koupila v internetové aukci, aniž bych ho viděla. Do renovace jsem investoval stejně tolik jako do počáteční výplaty, ale vyhovovalo mi to. Dva akry trávy, plevele a divokých květin poseté stromy mi poskytovaly spojení se zemí, které uklidňovalo mou ztrhanou duši. První na řadě byla kontrola oddělení, která jako vždy vytrvale hučela. Podle toho, co jsem mohla říct, Clay mou ochranu nezkoušel. Na druhou stranu jsem se ve své předchozí inkarnaci nechovala k nevítaným hostům zrovna přívětivě. Nevěděl to, dokud jsem mu neřekla, že jsem změnila stravu, což znamenalo, že to neuhádne ani nikdo jiný. Díky tomu budu v bezpečí. Prozatím. S jistotou, že dům i pozemek jsou v bezpečí, jsem zavolala paní Gleasonové a řekla jí, aby se stáhla. Vchodové dveře se otevřely dřív, než jsem k nim došel, a udýchaný hlas zašeptal: "Máme společnost." "Slyšel jsem." Vstoupil jsem do potemnělé haly. "Navštívili i obchod." "Viděla jsem jen jednoho." Colby Timmsová, moje známá, si odkašlala. "Tehdy to byl tvůj parťák." "Clayton Kerr." Všiml jsem si, že sedí na opěradle pohovky. "Ten ti neublíží." Můra byla velká jako kočka domácí, břicho jí pokrývaly bílé chmýří a chundelatá bělavá hříva. Perleťová křídla měla přitisknutá k tělu a sametově černé nohy se smetanovými střevíčky. Ačkoli jsme se dohodli, že horní pár bude považován za ruce, přestože jim chyběly prsty. "Koho si s sebou přivedl?" "Svého nového partnera." Zabořil jsem se do polštářů vedle ní. "Ještě jsem se s ním nesetkala." "Proč jsou tady?" Slezla mi na klín, aby se přitulila. "Proč nás nemůžou nechat na pokoji?" "Nemluvil jsem s nimi dost dlouho na to, abych zjistil, co chtějí." Pohladil jsem ji po hebkých zádech. "Já si to představuju." "Znamená to, že se zase stěhujeme?" Tykadla se jí zachvěla, chloupky se jí naježily. "Líbí se mi tu." "Mně se tu taky líbí, ale jestli chceme zůstat, budeme si muset promluvit s agenty. Budeme o to muset bojovat." "Nejsem dítě," zabručela a její široké černé oči se zúžily na moje. "Můžu ti pomoct." "Ne." Usmál jsem se na ni. "Nejsi dítě." Polechtal jsem ji na boku. "Je ti celých deset let." Nebo jí bylo, když zemřela. To bylo před deseti lety. Technicky vzato jí bylo dvacet. "Umím kouzlit a všechno." Nafoukla si huňatou srst. "Nejsem v tom sice moc dobrá, ale budu." "To je pravda. "Na svůj věk jsi neuvěřitelná." Přitáhl jsem si ji blíž ve volném objetí. "Jsem na tebe moc pyšná."
Kapitola 2 (2)
"Máte číslo toho hliněného muže?" "Mám." "Zavolej mu." Telefon v mé ruce vážil tisíc kilo, takže stisknout známé číslice byl herkulovský výkon. Palec se vznášel nad tlačítkem pro volání a naposledy jsem si Colbyho zkontrolovala. "Jsi si jistá?" V odpovědi použila jednu ze svých nohou a zahájila hovor dřív, než jsem se stačil vyplašit. "Jo." Clay to zvedl hned při prvním zazvonění. "Kerr." "Ahoj," řekla jsem rozpačitě. "Jak se cítíš?" "Méně jako socha než před hodinou." Stejně jako já, i Clayův nový parťák měl být vyškolen v tom, jak ho oživit. Ale stejně jsem se cítil provinile, že jsem ho zneškodnil. "Slyšel jsem, že jsi mi zaplatil návštěvu u tebe doma." "Ta stará bába mě střelila do zadku." Zasmál se. "Nejvtipnější věc, jakou jsem kdy viděl." "Paní Gleasonová se o mě stará." "To rád slyším." Jeho hlas změkl. "Volala jsi jen proto, abys mě zkontrolovala, nebo...?" "Chci si promluvit." Položila jsem Colbymu ruku na útěchu. "Přišel jsi sem z nějakého důvodu a já ho chci slyšet." "Za dvacet minut můžeme být u tebe." "Budu čekat." Ukončila jsem hovor. "Bože požehnej, to je ale zmatek." "Chceš říct, že budeme čekat." Colby otráveně zamávala křídly. "Tentokrát se neschovávám." "Co kdybychom nevyložili všechny karty na stůl? Můžeš být naše eso v rukávu." "Nikdy z té díry nevylezu, pokud mě do ní nepřestaneš strkat." Ta holka byla chytrá a měla pravdu, ale taky jsem ji musel chránit. "Jakmile se o tobě dozvědí, nebudu tě před nimi moct skrýt." "To je pravda. Jejich nevědomost o její existenci byla tou tenkou bariérou, která ji udržovala v bezpečí. "Dobře." V hlase se jí ozvalo drobné zavrčení. "Chci, aby mě viděli." "To ti dovolím, jen když mi slíbíš, že uděláš, co ti řeknu, až ti to řeknu." "Platí." Její křídla zrychlila, až se zatřepetala v úrovni mých očí. "Jdu na hlídku." "Zůstaň uvnitř oddělení." Ukázala jsem na ni varovně prstem. "Ještě nevíme, proti čemu stojíme." Poté, co na mě vykulila oči, přiblížila se k oknu, které jsem jí rozbila, a začala obchůzku. Smutné na dětech, dokonce i na těch mrtvých, je, že jednou musí dospět. * * * Než černé SUV - protože Černé klobouky samozřejmě jezdily černými SUV - zabočilo na příjezdovou cestu, seděla jsem na verandě v houpacím křesle s hrnkem ledově vychlazeného sladkého čaje v jedné ruce a s nepravděpodobným posunovacím románkem v druhé. Zbývaly mi tři dny, abych ji dočetla před týdenním setkáním knižního klubu, ne že bych za těchto okolností očekávala účast, ale teď jsem byla závislá. Colby byla v utajeném režimu, jako že se schovávala za komínem vysoko na střeše. Abych připravila scénu, dočetla jsem kapitolu, na které jsem byla, a teprve pak jsem vzhlédla od stránky. "Pánové." Prosté štěstí v Clayově úsměvu mi zkroutilo nůž lítosti v útrobách. Opravdu se mi stýskalo po tom velkém hromotlukovi. "Rue, tohle je Asa Montenegro." Představování se ujal on. "Aso, tohle je Rue Hollisová." Při poslední větě na mě Clay mrkl, jako by si Asa nebyl plně vědom, že jde o přezdívku. "Rád tě poznávám," zabručel Asa. "Clay o tobě říká jen samé dobré věci." Jediné, co můžu říct o tom, že jsem poprvé spatřila Asy Montenegra, bylo... Bohyně požehnej. Kdybych už neseděla, bála jsem se, že by se mi mohla podlomit kolena. Není divu, že nad ním holky slintaly. Byl nádherný. Ale krása k němu patřila i v dravém balení. Nebylo lepšího lákadla než hezká tvář a ta jeho byla úchvatná. Když vedle něj stál Clay, odhadovala jsem, že Asa měří necelých metr osmdesát. Jeho postavu pokrývaly štíhlé svaly, to nedokázalo zakrýt žádné krejčovské umění, ale dokázal své mohutné tělo skrýt lépe než většina ostatních. Vlasy nosil rozdělené uprostřed, spletené do copů tak dlouhých, že si jejich konce mohl zastrčit za opasek, nebo si je dokonce nacpat do kapes. Z každého ucha mu visel oválný kotouč barvy měsíčního světla a přepážku měl propíchnutou tlustou stříbrnou obručí. Vlasy a šperky naznačovaly démoní původ, ale ostrost jeho rysů a oči v barvě drahokamu, jasně zelené jako peridot, křičely, že je fae. Když sledoval, jak si prohlížím jeho rysy, na jeho plných rtech hrál slabý úsměv, jako by byl zvyklý takové prohlídky snášet často a rozhodl se, že ho to spíš pobaví než urazí. V rozpacích z toho, že jsem byl přistižen, jsem přestal být zdvořilý. "Proč jsi tady?" "Ředitel chce, abys konzultoval jeden případ," odpověděl za ně Clay. "Potřebujeme odborníka na..." "...černé magie," dokončil jsem za něj. "Klidně to řekni." Na mé minulosti ani na minulosti kohokoli jiného se nedalo nic změnit. Jediné, co jsme mohli dělat, bylo žít s následky. "Pohřešují se čtyři dívky." Asa si na prstu otočil stříbrný prsten. "Potřebujeme tvou pomoc při hledání jejich vraha." "Řekl jsi pohřešovaný." Šustění přitáhlo mou pozornost ke střeše, ale já jsem nespouštěla oči z domu. "Nechápu to." "Pohřešuje se osm dalších dívek. Pokaždé byly uneseny ve skupinkách po čtyřech." "Jejich těla byla nalezena měsíc po únosu." Clay si promnul čelist. "Nechali nám je, abychom je našli. Vrah se chtěl ujistit, že jeho dílo nezůstane bez povšimnutí." Rozvinul se ve mně úponek magie, hladový po tom, co nabízeli poté, co jsem tak dlouho žil z tak malého množství. "Jsou tu další čarodějky, které bys mohla kontaktovat." Napila jsem se čaje a ochutnala popel minulosti. "Proč zrovna já?" "Jsou tu podobnosti s případem, na kterém jsi pracovala s Clayem." Asa se přestal vrtět. "Myslíme si, že máme co do činění s napodobitelem." V krku mi stoupla žluč a zapila jsem ji dalším cukrem, který nepomohl. "Jaký případ?" Clay si uhladil rukou hlavu. "Stříbrný jelen." "Ne." Muži sebou trhli a já zavřela oči a přála si, abych na Colbyho požadavky nepřistoupila. "Je mrtvý." Můra na ně v návalu zuřivosti zaútočila. "Rue ho zabila a snědla jeho srdce. Viděl jsem to." Kolébka zaskřípala, když jsem se postavila, a srdce mi pukalo pro ni. "Colby..." "Mýlí se." Vrhla se k nim tak blízko, jak se jen odvážila, aniž by překročila oddělení. "Mýlíš se."
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Jediná cesta ven z organizace"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️