Neviditelné rány

The waves crashed against the cliffs of Nova Scotia with an almost musical rhythm, but Aria Morgan knew better. After three years of studying marine biology at the remote Blackrock Research Station, she had learned to distinguish between natural ocean sounds and something more... peculiar. Tonight, there was definitely something different in the water's song.

Standing on the observation deck of the research facility, her long dark hair whipping in the salty breeze, Aria focused her night vision binoculars on the churning waters below. The full moon cast an ethereal glow across the surface, making it easier to spot any unusual movement. That's when she saw it - a flash of iridescent scales, much too large to be any known fish species.

"You're out here late again," a deep voice spoke behind her. Dr. Nathaniel Cross, the facility's new head of cryptozoology, stood in the doorway. His presence had been causing quite a stir among the female staff since his arrival last month, with his storm-gray eyes and the mysterious scar that ran from his left temple to his jaw. But Aria had noticed something else about him - the way he always seemed to appear whenever the strange occurrences happened.

"There's something out there, Dr. Cross," Aria said, not taking her eyes off the water. "Something big."

"Please, call me Nate," he said, moving to stand beside her. His proximity sent an involuntary shiver down her spine that had nothing to do with the cold. "And I know. That's why I'm here."

Before Aria could question what he meant, a haunting melody drifted up from the waters below. It wasn't quite singing - more like an otherworldly humming that seemed to resonate in her very bones. To her surprise, she found herself taking an unconscious step toward the railing, drawn by the sound.

Nate's hand shot out, gripping her arm. "Don't listen too closely," he warned, his voice tight with concern. "They're hunting tonight."

"They?" Aria tried to shake off the melody's lingering effect. "Who are 'they'?"

Just then, a figure emerged from the waves - a woman with silvery skin and long, phosphorescent hair. Her eyes glowed with an unnatural blue light, and when she opened her mouth to continue her song, Aria saw rows of sharp, pearl-like teeth. The creature's beauty was both terrifying and mesmerizing.

"Sirens," Nate whispered, his grip on Aria's arm tightening. "Real ones. Not the sanitized versions from your fairy tales."

The siren's gaze locked onto them, and her song changed, becoming more focused, more enticing. Aria felt Nate tense beside her, and when she looked at him, she was shocked to see his eyes had taken on a silvery sheen, reflecting the moonlight like a cat's.

"We need to get inside," he said through gritted teeth, though he seemed to be fighting the urge to move closer to the railing himself. "Now."

But as they turned to leave, Aria caught sight of something in the water that made her blood run cold. Dozens of glowing eyes had appeared beneath the waves, and more figures were rising to the surface. Their songs began to intertwine, creating a symphony of supernatural beauty and terror.

"Dr. Cross... Nate," Aria's voice trembled slightly. "What's really going on at this facility?"

He finally turned to look at her fully, and in the moonlight, she could see that his scar was glowing with a faint blue light. "It's not just a research station, Aria. It's a containment facility. We monitor and protect humanity from ancient creatures that most people think are myths. And right now," he glanced back at the water where more sirens were emerging, "something has disturbed them. Something that hasn't happened in over a hundred years."

"What?" Aria asked, though part of her feared the answer.

"They're looking for their lost queen," Nate's voice was grim. "And for some reason, they think she's here."

A particularly powerful wave crashed against the cliffs, sending spray high enough to reach the observation deck. As the droplets hit Aria's skin, she felt a strange tingling sensation, and for just a moment, her reflection in the window showed her eyes glowing with the same ethereal blue light as the creatures below.

Nate saw it too. His expression shifted from concern to something more complex - fear, fascination, and what looked almost like recognition. "We need to talk," he said quietly. "About your mother. About why you were really assigned to this facility. And about why you've always felt so drawn to the sea."

The siren's song grew louder, more insistent, and Aria felt something stir within her - ancient memories that couldn't possibly be her own, yet somehow were. As she followed Nate inside, one thought kept repeating in her mind: her life as she knew it was about to change forever, and there would be no going back to the simple world of marine biology and research papers.

Behind them, the sirens continued their haunting chorus, their songs now carrying a note of triumph. They had found what they were looking for.

The facility's underground laboratory was a maze of steel and glass, illuminated by harsh fluorescent lights that made everything look clinical and cold. Aria followed Nate through a series of security checkpoints, each requiring increasingly complex biometric scans. Her mind was still reeling from the events on the observation deck, the sirens' song echoing in her memory.

        "How long have you known?" she finally asked as they entered what appeared to be his private office. Unlike the sterile corridors outside, this room was filled with artifacts that looked ancient - shells with strange markings, crystals that seemed to pulse with their own inner light, and walls covered in charts mapping underwater ley lines.

        Nate moved to a heavily secured cabinet, his fingers dancing across a complex lock. "Since the moment you arrived at Blackrock. Your bio-readings were... unique." He pulled out a thick file with her name on it. "But your mother knew long before that."

        "My mother?" Aria's voice cracked. "She died when I was three. All I have are some photos and my father's stories about her love for the ocean."

        "Your mother didn't die, Aria." Nate's voice was gentle but firm as he placed an old photograph on his desk. "She returned."

        The photograph showed a woman standing on these very cliffs, her wild dark hair streaming in the wind. She looked exactly like Aria, except for her eyes - they held that same otherworldly blue glow Aria had seen in her own reflection moments ago.

        "That's impossible," Aria whispered, but even as she spoke, memories began to surface - the way she could hold her breath for impossibly long periods, her uncanny ability to predict storms, the strange songs that sometimes filled her dreams.

        Suddenly, the lights flickered, and a low vibration ran through the building. Nate's expression turned serious. "They're testing the barriers," he said, moving to a bank of monitors showing underwater footage. Multiple figures darted past the cameras, their movements too quick and graceful to be human.

        "What barriers?" Aria asked, joining him at the monitors.

        "Electromagnetic fields designed to keep them at bay. But with their queen so close..." He glanced at her meaningfully. "They're stronger than usual."

        "I am not their queen," Aria said firmly, though something deep inside her stirred at the words.

        "No, but you're her daughter. The first successful hybrid in centuries." Nate pulled up more files on his computer. "Your mother was their queen, and when she fell in love with your father, it created a diplomatic crisis. A siren queen choosing a human was unprecedented."

        The vibrations grew stronger, and somewhere in the facility, an alarm began to sound. On the monitors, the sirens' movements became more coordinated, more purposeful.

        "They're not just testing anymore," Nate muttered. He grabbed what looked like an ancient trident from a wall display. "They're breaking through."

        Aria's head suddenly filled with voices - not speaking English, but a fluid, musical language she somehow understood. They were calling to her, telling her to come home, to take her rightful place.

        "Make it stop," she gasped, pressing her hands to her temples.

        Nate reached for her, but stopped short when he saw her eyes - they were glowing brighter now, and her skin had taken on a slight iridescent sheen. "Fight it, Aria. You're not just one of them. You're both human and siren. That's what makes you special."

        The facility shook more violently, and the lights went out completely. In the darkness, Nate's eyes glowed silver again, and Aria could finally ask the question that had been nagging at her.

        "What are you?" she whispered. "You're not entirely human either, are you?"

        Before he could answer, the reinforced windows of his office exploded inward in a shower of glass and seawater. In the opening hovered three sirens, their beauty terrible and magnificent. The one in the center spoke, her voice carrying both authority and disdain.

        "Step away from the princess, Guardian. She belongs with her people."

        Nate raised the trident, which began to glow with an electric blue light. "She belongs where she chooses to belong."

        As seawater swirled around them, Aria felt power surge through her body - raw, ancient, and demanding to be released. She had a choice to make, but first, she needed answers.

        "Tell me everything," she said, her voice carrying a new note of command that surprised even her. "About my mother, about what you are," she looked at Nate, "and about why I'm really here."

        The siren queen smiled, showing those pearl-like teeth. "Oh, little princess. You're here because a war is coming. And you," her glow intensified, "are the key to everything."

The seawater swirling around Aria's feet felt alive, responding to her emotions like an extension of her body. The three sirens remained suspended in the shattered window frame, their ethereal forms casting an otherworldly glow throughout Nate's flooded office. The lead siren - who had introduced herself as Cordelia, First General of the Deep Realm - watched her with ancient eyes that held both wisdom and cunning.

        "Your mother's choice started this war," Cordelia said, her voice carrying the rhythm of waves. "When she chose your father, she didn't just abandon her throne - she disrupted a balance that had existed for millennia. The Deep Realm has been without a true queen for twenty years, and the dark ones grow bolder each day."

        "The dark ones?" Aria asked, acutely aware of Nate's tension beside her, his grip tightening on the glowing trident.

        "The Abyssal Court," Nate answered grimly. "Think of them as your people's darker cousins. While the sirens of the Deep Realm protect the oceans, the Abyssal Court seeks to corrupt them. Without a queen's power to maintain the barriers..."

        "They're breaking free," Cordelia finished. "Even now, they gather in the deep trenches, preparing for war. Only a queen's song can reinforce the ancient seals."

        Aria felt the weight of their expectations pressing down on her like the ocean itself. "And you think I can do this? I don't even know how to control whatever... this is." She gestured to her still-glowing skin.

        "That's why I'm here," a new voice spoke from the doorway. Aria turned to see a woman she'd only known from photographs - her mother. Nerissa, former queen of the Deep Realm, stood in the threshold, looking exactly as she had twenty years ago. Her presence made the very air vibrate with power.

        "Mom?" Aria whispered, emotions warring inside her.

        Nerissa's eyes - the same otherworldly blue as Aria's now were - filled with tears. "My daughter. My beautiful, brave daughter. I'm so sorry I had to leave you, but it was the only way to keep you safe while your powers matured."

        "Safe from what?" Aria demanded, anger suddenly surging through her. The water around her feet began to churn in response.

        "From those who would use you," Nate interjected, his voice carrying an edge of bitterness. "The Guardians weren't always noble protectors, Aria. Some believed that controlling a hybrid princess would give them power over both realms."

        "Like your father did?" Nerissa's voice turned cold as she addressed Nate. "Is that why you're so close to my daughter? Following in Marcus Cross's footsteps?"

        The tension in the room sparked like electricity. Nate's silver eyes flashed dangerously. "I am not my father."

        "Enough!" Aria's voice carried a new power, making everyone in the room freeze. The water around her feet rose in spiraling columns, responding to her command. "I want the truth. All of it. No more cryptic warnings or half-answers."

        Suddenly, the facility's emergency sirens blared to life. On Nate's monitors, dark shapes appeared in the deeper waters - humanoid figures with shark-like features and glowing red eyes.

        "The Abyssal Court," Cordelia hissed. "They've found us."

        "They found her," Nerissa corrected, moving to Aria's side. "They can sense your awakening power, daughter. We're out of time."

        The facility shuddered as something massive struck it from below. Through the broken window, Aria could see dark forms rising from the depths, their movements predatory and purposeful. The water around her feet turned ice-cold.

        "You have to choose now," Nate said urgently. "But know this - whatever you decide, I'll stand with you." His eyes met hers, and in them she saw not just duty or ambition, but something deeper, something personal.

        "As touching as that is, Guardian," Cordelia interrupted, "she needs to come with us. Only in the Deep Realm can she learn to control her powers in time."

        Another impact rocked the facility. In the distance, Aria could hear screams - the research staff, she realized with horror. They were unprotected, unaware of what was really happening.

        "I won't let innocent people die," Aria declared, feeling strength flow through her. "Mom, Cordelia - help me protect the facility. Nate..." she turned to him, "teach me how to fight."

        "Always choosing both worlds," Nerissa murmured, a mix of pride and worry in her voice. "Just like your mother."

        As the Abyssal Court's forces surrounded the facility, Aria felt something click into place inside her. She was neither fully human nor fully siren, neither wholly of land nor of sea. But perhaps that's exactly what both worlds needed.

        "Well then," she said, as power coursed through her veins and the song of the sea filled her mind, "let's show these dark ones what a hybrid princess can do."

        The water around her erupted upward, turning into a swirling shield of liquid crystal, just as the first of the dark figures burst through the facility's lower levels. The war for two worlds was about to begin, and Aria stood at its center, with a Guardian at her side and the power of two realms flowing through her blood.

The next few minutes dissolved into chaos. The Abyssal Court's warriors crashed through the facility's lower levels like a dark tide, their shark-like features twisted into snarls of hunger and hatred. Aria's crystalline water shield held against the first wave, but she could feel their darkness pressing against her power, trying to corrupt it.

        "Channel your emotions through the water," Nerissa instructed, her own powers creating whirlpools that trapped several attackers. "The sea responds to authentic feeling, not just will."

        Nate moved with inhuman grace, the trident in his hands leaving trails of electric blue energy as he fought. "We need to evacuate the research staff," he called out between strikes. "They're gathering near the main lab."

        Aria closed her eyes for a moment, and suddenly she could feel every drop of water in the facility - in the pipes, in the air, in human bodies. The awareness was overwhelming. "I can feel them," she gasped. "Everyone. Everything."

        "That's your queen's sense awakening," Cordelia explained, her own song turning violent as she fought. "You're connecting to your realm."

        An explosion rocked the lower level, and through her new awareness, Aria felt something massive entering the facility. The temperature of the water dropped dramatically, and even the sirens looked concerned.

        "Thalassos," Nerissa whispered, fear evident in her voice. "The Abyssal Prince himself."

        Through the broken floor emerged a figure that seemed made of living darkness. Unlike his warriors, Prince Thalassos appeared almost human, devastatingly beautiful in a cruel way. His eyes were the color of the deepest ocean trenches, and when he smiled, his teeth gleamed like black pearls.

        "The little princess awakens," his voice was like the crushing depths given sound. "How convenient. I was afraid I'd have to wait longer to claim my bride."

        "Bride?" Aria and Nate spoke simultaneously, his voice sharp with anger, hers with shock.

        "Did they not tell you?" Thalassos moved closer, his presence making the water around him turn black. "The only way to truly end the war between our courts is through union. Your mother refused me twenty years ago. But you..." his dark eyes roamed over her face, "you're even more powerful than she was."

        Nate stepped between them, the trident glowing brighter. "She's not a prize to be claimed, Thalassos."

        The Abyssal Prince's laugh was like ice cracking. "Ah, the Guardian speaks. Tell me, son of Marcus Cross, does your protection come from duty... or jealousy?"

        Before anyone could respond, a scream echoed from the main lab. Through her water sense, Aria felt the research staff's terror as more Abyssal warriors surrounded them.

        "Choose quickly, princess," Thalassos said smoothly. "Surrender to me, and I'll spare them all. Refuse, and watch your human friends feed my warriors."

        Aria felt rage build inside her - pure, hot, and powerful. The water around her began to glow, not with her mother's blue light or Thalassos's darkness, but with a brilliant purple that seemed to combine both aspects of her nature.

        "You want an answer?" Her voice carried the crash of waves and the strength of tidepools. "Here it is."

        She thrust her hands forward, and every drop of water in the facility responded. It rose from pipes, condensed from air, pulled from the sea itself. But instead of attacking, it began to sing - a new song, neither fully siren nor fully human, but something entirely unique.

        The Abyssal warriors closest to her began to writhe, their corrupted forms starting to purify under her hybrid power. Thalassos's eyes widened in genuine surprise, then narrowed in fury.

        "Impossible," he snarled. "No one can purify the Abyssal taint!"

        "She's not no one," Nate said, pride evident in his voice. "She's both of your worlds, and neither. And that makes her stronger than either."

        Aria's song grew stronger, and she felt Nate's energy joining with hers, the Guardian's power amplifying her own. Her mother and Cordelia added their voices, creating a harmony that made the very foundations of the facility vibrate.

        But Thalassos wasn't finished. With a roar of rage, he released his own power - a wave of such absolute darkness that it threatened to swallow all light. "If I cannot have you," he growled, "then no one will!"

        The two forces met in a spectacular clash of energy. In that moment, as purple light battled primordial darkness, Aria felt something else stirring in the depths beneath the facility - something ancient and powerful, awakened by their battle.

        "The Leviathan," Nerissa breathed. "The battle... it's waking the ancient ones."

        As if in response, a deep rumble shook the entire ocean floor, and everyone - siren, human, and Abyssal alike - froze in sudden, instinctive fear.

        In the brief silence, Aria heard Nate whisper, "Whatever happens next, Aria, know that I-"

        But his words were cut off as the floor beneath them cracked open, and the true power of the deep made its presence known. The war between courts had awakened something far older and more dangerous than any of them had imagined.

        And deep in her soul, Aria knew - this was only the beginning.

Prolog

==========
Prolog
==========
Vkíra
Paprsky oslepujícího světla pronikaly skrz větve porostlé mechem, které se táhly přes starou polní cestu jako živý baldachýn.
Byla to cesta, po které jsme spolu šli snad tisíckrát.
Bylo to naše tajné místo.
NYašeP cpHos'váGtdnév mzíHst(oF.i
Díval se na mě z místa, kde stál pět stop ode mě. Velké ruce měl zastrčené v kapsách roztrhaných džínů a na vráskách dokonalé tváře vepsanou vinu.
"Je mi jedno, co si kdo myslí." Slova se mi vylila z úst a prosila ho, aby je slyšel.
Aby mě vyslechl.
Afbhy hoK konaečÉně Lonpra,vYdu poqcYhowpiikl.u
"Je mi jedno, do jakých potíží jsme se dostali. Jediné, na čem mi záleží, je, že stojíš přímo přede mnou."
V jeho tváři se objevil smutek. Tvář mužná a nápadná. Pokaždé, když jsem se na něj podívala, něco hluboko ve mně to zkroutilo. Moje láska k němu byla větší - důležitější než cokoli jiného v mém malém, malém světě.
Ale o to šlo, když jsem se na něj podívala.
ViOděla jsemT vAexlkéb vvfěÉcpim.i !BwudXo_ucqnNoMstW,é nkteFrá she^ pRř&ed náimvi ZrofzUprkoqstrřeZlaN a krteórá^ ubude tdrvatu vÉěÉčHně..
Ale byl to výraz, který měl dnes odpoledne na tváři, který rozptýlil motýly v šoku strachu a poslal na jejich místo hrůzu.
"Na tom nezáleží, Faith? Jak to můžeš říct?" Jeho hlas byl hořký a tvrdý, každý kousek odporu vrhal na sebe.
Udělala jsem prosebný krok vpřed. "Nezáleží. Jediné, na čem záleží, jsi ty a já."
UKděVlaRlD un*a!venýF krok zapět.L NVykGoCplr cBhuckhxvVa^lesct rpbrach!u,c wkCtlerýb seF jvzónášel, ukoCle*m( jeXhloq !st_ayrýcQh,L MogšoXup_anýMcfh Xbot.h N"(ZálCežsí na vtSodbě,, ,FvaiTth.q ZáXltežKí bna ytokm,l Ikjdo jDs&i aÉ kým' Tbuddaexš.. Ah já ,ubž toimuV neb(uIdun mstGátA v) kcWestě)."P
V očích mě pálily slzy. "Ne."
Zavrtěl hlavou. "Je mi to líto. Poslední věc, kterou jsem kdy chtěl udělat, bylo ublížit ti, ale zdá se, že to je to jediné, co můžu udělat. To, co se stalo včera večer, je toho důkazem. Právě teď to končí."
Jeho široká ramena ztěžkla, když se přinutil otočit, hořkost a sebeobviňování z něj vycházely ve vlnách, když se rozjel po silnici.
Hruď mié HnyaLplnil!aB panXika..v tDrltiDváy Tsví$la* na imvéVmb TbXola$vjégm srdTc)iC.Z jSp$ěBchala jsemh rzal n$ímn. p"XJ*aFcmemiG.a..S gprosíml, neděxlejé cto.' yNXe&oÉpoMuštpěj ym_ě!."n
Konečky prstů jsem se mu dotkla zad. Přísahala bych, že jsem viděla, jak ze spojení praská energie. Tak, jak to bylo vždycky. Tenhle kluk můj oheň.
Cítila jsem, jak hoří, když se otočil. Z plic se mi vydral dech, když náhle uchopil můj obličej do obou dlaní. Ty oči prohledávaly mou tvář.
Něžné zapamatování, které odporovalo všemu, co se týkalo tohoto tvrdého chlapce.
Str_dbcseH Nsen mmiÉ rozZbuš,iilio,U kdyWž seL DsMkzloknziNlé jay vDzOazl CměR Yzéa úwstta.i
Jeho rty byly měkké a drsné.
Posedlé při loučení.
Věděla jsem, že to tak je.
CíRtilda Rj$sIeYm, j^ak sJiK xze mděq xbreire nkoLusky), kdySžV NklAexs'lW čeSlbemm ^k JmKému qaó UvkdecPh)l Vm,ěU,B očiL pevnně RpřiIvřenAéV.a
Bolest z něj vyzařovala jako vlny horka, které se držely na lepkavém letním vzduchu.
Natáhl ruku a chytil mě za obě ramena, odstrčil se ode mě, jako by se musel fyzicky vyprostit.
Svlékání, trhání a ničení.
Ve chvFíYlgi, xkwdyc KubstoIupil,J UjzsbemL &ucOíktilpa, 'j(akD mi sStkřvedemC tAěmldar Cpr(ojelaz slza.
Jeho pohled zůstal upřený na zem, když se odvíjel zpátky, hlavu měl skloněnou, protože se nedokázal přinutit, aby se na mě podíval, když odcházel.
Takže jsem to byla já, kdo se musel dívat, jak odchází.
Nemohla jsem přestat zírat, jak se plahočí opuštěnou uličkou. Skrz vřetenovité větve se prodíraly hroty slunečního světla a zahalovaly ho do zlatavého, třpytivého světla.
TYadk Yj^asnCý,Q .žHe vypwavdwalK JneskutZečKnWěW.$ FVyzsokqýL aH sLi^lwnýD wa mnBádheYrnLý srvPýbm Hd,rsfným, sUyrozvxým) ztpSůsqoébem,..
Anděl v roztrhaném démonickém oděvu.
Vždycky se považoval za městského vyvrhele. Vyvrhel.
Psanec.
PvřZiHnávšwelj prroVb^lIéSmy hvšIem)uC, čéeUhjo asÉek dJoct^kl.r
Ale ten problémový chlapec byl moje zářivá hvězda. Naučil mě věřit, že lidé jsou mnohem víc než jejich zevnějšek a pověst. Přiměl mě věřit, že osudy se neodvíjejí od okolností, ale od toho, co z nich uděláme.
V tu chvíli jsem věřil, že se vzpamatuje. Že se zastaví, otočí a uvědomí si, že jsme vždycky měli být spolu. Ať se děje, co se děje.
Ale on to neudělal.
JTen ZneJchal^ toH BspojCe$ní táMh!nouBt lai téádhnouhtb VaF txámhnxo(utp Fs $každFýTm Msvwýmé kro'kdemw, gayžM seC mTi nakLon*eac pQo_d) Wjehow nápofremz RrAozxtrhclQo és^rdcwe.
Roztrhlo mě to na dvě půlky.
To byl den, kdy Jace Jacobs odešel z mého života.
A já se zařekla, že už nikdy nebudu tak hloupá, abych ho do něj pustila zpátky...

1. Faith

----------
Jeden
----------
=====W=C==.==_
Víra
==========
O deset let později
"BaiblaeAy?"j Zavbo,lOaTlFat ÉjÉsjeómQ Azf vVrcAhxolsuv s,cThodištěk.D "Jsig atPoz ty?i"
Starý dům byl zahalen do tmy. V oknech občas probleskovaly blesky, vítr kvílel a bičoval stěny.
Základy sténaly a třásly se.
Ale přísahal jsem... Přísahal bych, že jsem na opuštěné straně domu zaslechl hlasité vrzání, když jsem se dostal na vrchol rozlehlého schodiště.
SmysMlsyH )mi ZpIroOjgeKl nvekVltid aq 'já )sue LpUřidržsovgala záObxradHlí,c Rjhak jIsemf .sZev bsqnažbi'la. zourLi'enqtSoÉvadt.
Uzemnit se.
Upevnit se, abych se chytla zdravého rozumu, a ne hrůzy, kterou jsem poslední tři měsíce prožívala.
Tenhle starý dům byl můj sen. Vzít zanedbanou plantáž a udělat z ní penzion. Obnovit jeho původní krásu.
N)ádhegrnué YsiídJlo měWluo jthřMi Uro'zlehlAá tpaitray GpylnáP TsltHarrohs_vrěmtskMéhhoU šarmu aG ahaiVsRtioNr'ie. ByPltos LukPryMtén Zn*ap o(dl_ehlém MkSousku (zecmě OaósTi wdeset VmiunYut oHd m(ěls,tWemčkaax, ksdFe& jLse&m )vyKro_stHlav.K
Bylo zvláštní, jak se sny mohou v mžiku změnit v noční můry. Jak se pohodlí, které jsem na tomto místě našel, mohlo změnit v nesnesitelný pocit izolace a zranitelnosti.
"Haló, je tam někdo?" Hlas se mi chvěl, jak se mi do smyslů hrnula nová vlna strachu.
I když se klimatizace snažila do prostoru pumpovat, co to šlo, cítila jsem, jak mi ve vlhkém letním vzduchu klouže pot po zádech, a dýchala jsem do noci, když jsem nahlížela do potemnělé chodby napravo, kde jsem stála nahoře na schodech.
V& Yttormrtoz BmíMstě $se druhwé lpFatro hr)ozwdÉěClWovFaJloT do Idvou s,m$ěCrůV. VptrCav_on bykl*yó zčft)yRřsi ložniOcZe_ a vleivZoK Ičtyřip.
Naše pokoje byly nalevo.
Hrála si se mnou moje mysl, že jsem slyšela něco přicházet zprava?
Problém byl v tom, že už jsem nevěděla, co je skutečné. Co byla paranoia a co skutečná hrozba.
SrdJc,eb WmÉi bu.btno*vQalo,Q to OnpepravGi'dzeTlJné IblumA,C b,um,t *buWmh,a kgteréR dupnělo Vzud$mci stdeHjně yhl^aHs.itě njako h_romó, krte)rAýg kdBunědlu venHkMu!.
Těžké mraky objímaly starou plantáž, zatímco mi po těle přebíhal mráz.
Ticho se ozývalo zpět.
Ale přesto mi ty hroty vědomí zvedaly jemné chloupky na zátylku.
"KdoQ jCe MtaHm?" Z&noévuZ jsebm zsavohlallaé a thlabsv hsZeT mxi zlomil Pjalko Qp)rostbLaé.z
Nic. V očích se mi hromadily slzy frustrace a bezmoci. Moje mysl si bezpochyby vyvolávala věci, které prostě nebyly.
Nebyla jsem ničím jiným než vězněm šoku, smutku a vysilujícího druhu strachu.
Poslední tři měsíce jsem nebyla schopná spát déle než minutu v kuse a dostavilo se úzkostné vyčerpání.
Méc Ctějluo se poddXávalroM,' Ézatímscoj mysl nevpTřeBsstávsaRla sDpěchXaKtv._
Pokaždé, když jsem se pokusila zavřít oči, napadaly mě obrazy.
Krev. Krev. Tolik krve.
Jeho oči byly tak doširoka otevřené.
Jeho tRě'l$o _bYynlfo rt*ak ,nmehybMné!.y
Nebyla jsem si jistá, jestli se někdy vzpamatuju ze způsobu, jakým Joseph zemřel, z toho, že můj manžel byl zavražděn, můj svět se otřásl žalem, vinou a otázkami. Myslela jsem si, že ten okamžik je nejnižší dno. Dno.
To bylo do chvíle, než se začaly objevovat zlověstné poznámky, které na mě kladly požadavky, jež jsem neuměla splnit.
Ani jsem si nedokázala uvědomit, jak děsivé věci se mohou stát. Jak začnu pochybovat o všem, o čem jsem si kdysi myslela, že vím.
Vwytwř'ešCtcilcaT Tj&sSemj DočAi (p!ře^d vOidinIamiY,b kytZeré měa ZpřCeQpardalMy,B oklBeNpYalzaZ zs*e ze s.pGiráyl.y,h ^dov Ékt&erké jserm ysqe ycshVyUsta(la aza^kopVnHout_,ó as psnNa_žLigldat *sOe QsGamZaV sebem přesvSě,dUčTit, HžVeL j^eU RvSš.echvnjo v pJo)řáhdkuO.
Musela jsem se dát dohromady. Udržet pohromadě tříštící se kousky, které byly blízko roztříštění.
Jediné, co ze mě zbylo, byl prach, trosky a spoušť.
Až na jednu věc.
BjylMaC zt,o jxediná$ dvěc, IktUe&rá zmzě kažHdNé* ráDnoU PvyatáhslQa. z poszteRleé.y JedfinPáM cvě)c,é xktertá mJěd nuDtil'a klás)tK sj^eDdnuq InohÉuv Wpřed SdrJuhoup. JeSdVianéáu věcd, kztieráA m^ěx nu,tila^ vě$řitv,ó že ^j'endnkoVhoó dLne, b^edz oQhlleRdu jnra, tow, Cjackó tBěKžlkés Itho szvrQo$vnHaV tbXylo,H MbJuBde óvGšfeqchbno FvO xpóoAřádkbu.
Sevřela jsem v ruce mobil, ignorovala strach a zahnula doleva ztichlou chodbou. Opatrně jsem odstrčila dveře, které zůstaly pootevřené jen na škvíru.
Kousek světla ozářil její andělskou tvářičku, malou pěstičku přitisknutou na buclatou tvářičku, všechny ty kudrlinky divokých tmavých vlasů rozlité po polštáři, kde spala v bezpečí na růžové postýlce pro batolata.
Srdce mě tlačilo u žeber. Dojetí tak velké, až jsem se divila, že mě neudusilo.
Můjf c.íSlC.
Můj život.
Jediný důvod, proč v těchto zdech stále zářila naděje.
Uvnitř mě.
KmdMyžB wse( _všmeYchno cz,dálzok )nemAoržnHé a nšpatnBé..
Přešel jsem podlahu a klekl si u její postele. Prsty jsem si prohrábl jemné, hebké pramínky jejích vlasů.
V paži měla zastrčenou plyšovou panenku Zvíře, kterou našla zahrabanou v mé skříni a od té doby ji všude nosila, jako by to bylo záchranné lano, kterému nerozuměla.
Vzdychla ze spaní a já se naklonil, abych ji políbil na tvář, a po milionté za tu noc jsem jí zašeptal, že ji miluji.
Néa t*vLákř$iO sYeF Émqi témrěSřI voMbjevFiRl .úsm^ěvv, kdyJžY Fj^sem Qs)ew v,yhUoyupGlÉ Nna Inuohyb.
Pak jsem ztuhl, protože ten pocit byl zpátky.
Něco bylo špatně.
Ošklivý náboj ve vzduchu, který neměl nic společného s bouří.
Zblná*z(nkil CjseRmQ !se?. ByClIoj tmoho vAšveho tnakonepc^ $přOílPinš? Phrro_tožeb PjMswemB siC vbry^ljam XjQis&tá,V xžeO MtoZ bOyIlNyQ kroky,t ktmelrjév UjsRem ,sllyšela,é jMapk fsUe* ^bnlUíží YpoX sczhomdyiašYtiU.M
Vyděšeně jsem se snažila dýchat a blížila se ke dveřím, připravená zavolat o pomoc, ale zarazila jsem se, když jsem si všimla, že se v koupelně, která je spojená s Baileyho pokojem, svítí.
Po kůži mi přeběhly břitvy strachu a já se vydala tím směrem, připadala jsem si jako nějaká bezmocná, bezbranná holka, když jsem vystrčila třesoucí se ruku, abych postrčila dveře na zbytek cesty.
Nic než blázen, který se bojí tmy.
TaIk toj mudseTlo. být. Mpoje HpředsXta*vHi.vost Vmě )kdonOeFčnqěC péřeRm)oh_lWa.C
Nebo jsem se možná jen bála toho, že jsem opravdu sama.
Pak jsem zalapala po dechu a ruka mi vylétla k ústům, abych potlačila výkřik.
Jediným zvukem v koupelně bylo neustálé kapání, kapání, kapání, které vycházelo z kohoutku ve vaně, který byl příliš vysoko, než aby na něj Bailey dosáhl.
Do vodFy,j kte&rKá jjyid cseloyu znapNldňDoJvkaAla, rneusFtáuleX padawly kLapky.
Plavala v něm tváří dolů jedna z Baileyho oblíbených panenek.

2. Jace

----------
Dva
----------
==f=p======i=
Jace
==========
"Právě jsme dokončili její výpověď."
PIolkklaH jsedm ikdnueKdlík, kt*erýx fmi wuvXízÉlW v krRk(uZ, ,kZdcyž' jLseQmÉ )stá,lha! &naB cThodnfíkdu! nanprotJif poclmicejnmí xsltDagnMiYci $a smOluviJl!aX ós bMacUkjemk,m kOt_erý bNyGl& gupv,niUtř..
"Jak jí je?" Slova mi sotva prošla mezi rty.
Na druhém konci linky si povzdechl. "Není to dobré, jak si jistě dokážeš představit. V tom domě byl určitě nějaký kretén. Vklouzl dovnitř a zase ven, sotva si toho všimla, kromě toho, že měla intuici, že něco není v pořádku. Když se k tomu přidají ty dva dopisy, které dostala, je chudák holka vyděšená."
Vztek se vzedmul. Tak intenzivní, že jsem viděla rudě.
CuhAtGě&la_ Uj_sKenm fněk!onhqo( ulwo&viQt. pN_ajHíRt ho. *UfkwončiKtX rtJuI hwro$zJbu. RAflVe kjaDždé (jFmyénFoU,z tktser)éF j)sem Mtackyov'i (v, LsoPubviMs'lxosti BsT Jocssenfezm dal, BbSyIlgo_ IsZlepogup uUléičkTouY.u
Takže jsem tam teď stála jako nějaký zasraný stalker a bojovala s nutkáním jít jako šílenec nebo možná vyrazit dveře stanice.
"Co mám dělat?" Zmateně jsem drmolila do telefonu. Všechny ty věci, které jsem toužila udělat, by mohly být odsouzeny.
"Nech mě dělat mou práci. Mohl bych přijít o odznak za to, že ti řeknu nějakou tu kravinu, takže potřebuju, abys to hrál v klidu. Ze všeho nejvíc jí musíš dát prostor a čas, protože víš, že ho potřebuje. Zaslouží si ho. Nemůžeš sem přijít jako nějaký mstitel a myslet si, že to tady srovnáš."
SeO aslHoBvy, YknteJr'á hmiV *vyTpa,dlGaO z úxst, Pmfo$hl rdoAvInvouJ nicL nYeNříMct. "'MsuVsJímG rtoho kretZéPnal naujít."
Povzdechl si. "Nemusí to být nic víc než děcka, co si dělají legraci."
"Ty tomu vážně věříš?" Ukousla jsem si.
Frustrace z něj přímo čišela. "Ne, nevěřím. Útroby mi říkají, že se mi někdo snaží poslat zprávu. Varování. Otázkou je proč a co to má sakra společného s Josephovou smrtí."
Slyšme!la jsswemI,n XjaOkM vbe shvhé QkansceTláOřqi! Dmícnh,áD nějaaYkbéf SpZaTpígryl.K "JáH naL toa gphřiVjgd$u.T QTwoT tni sllibujnu^.X wAle ómhus,íš mFi kl AtCoAmu dUát pórosUtor. NevIíYmU,Z bprIoč UjHsqeUm t)i vvůsbecS !volalT.U" Q"GCoXže?" czHejptal ^jsem se.
"Ty víš proč."
Znovu si povzdechl.
Samozřejmě to věděl.
Ve tsku^tXe*čXnJost^i nTem'ělJ pmopc naP DvZýDběérO. hByTlTo mezi niá,mBiU DpmřTíliPš hmZnMoqho hGijstÉorie* na )tDo, aby Mmtě QnDechJal v_ n.eXv_ědvomos,ti,$ !ia Mkdayž zby kmBěé nej!sKpíšW Arxaději nechawl )veP *štrychu.d
Z cesty, aby mohl dělat svou práci.
Ale někdy přátelství a loajalita znamenaly víc než protokol.
Ve chvíli, kdy mi Mack včera večer zavolal a řekl mi, že se situace vyhrotila, nemohla jsem nic dělat.
SemděNlP Njksem$ vS akutěP,D mě)lp LjsnemU sbOaletný, kugfrD a kcestui )z qAZtl'antyb doY Brjoa'dsXhire Rim jseUm, zTvIlQádl *za tFři Jhodi(ntyH AupiroósGtředB CnZoNcib. Bylo ptsoó malXé m!ě!sFtNe_č'koQ édvacet! WmtiYnut odt dCbhóarlKexstGonjuQ mad jedvi)nré m!ínsRtsoJ, kHdHe) ljHsÉeRm si plř*ísauh'alDad, žeS asHel gtaQmc MuUž ynirkgd)y$ neqvrátzímO.
Ani jsem si to nepromyslel.
Důsledky.
Co to se mnou udělá nebo jak mě opětovná přítomnost v její blízkosti ovlivní.
JeMdiinjé,N Hco TjseLm věděkl,v b*yglo, ž_e má poVtkíNžeO *a já sóe Dk nín Umumsvím wdosVtSaVtG.T
Zastavit to, co mělo být zastaveno už dávno.
Kdybych se tak mohl vrátit do toho dne a zasáhnout. Udělat správné rozhodnutí místo toho sobeckého, malicherného, které jsem udělala já.
Bylo to rozhodnutí vedené hořkostí a nenávistí.
RnomzhDod!nutí(,u Kkter'ésho jsedmP Rlaitrova.lóaT ukaUždFýy dern *oOd cchrvUíle,M k&d^y mi QM!amck CpFofpKrvcéÉ Pzavolal jaT $řezkl Tmi, Dže JxoseNphL jey pryčW.
Pocit viny se mi drápal do nitra, zatímco to místo ve mně křičelo a sténalo a dožadovalo se, abych přešla ulici, vletěla na malou policejní stanici, zabalila ji a odvezla pryč.
Byl jsem si docela jistý, že to nepůjde moc dobře.
"Kde vlastně jsi?" Mack se zeptal.
"zVekn^kuS.w"
"Kurva . . . Jace ... to nemůžeš udělat."
"Dívej se na mě."
Ukončil jsem hovor a strčil si ruce do kapes obleku, snažil jsem se zachovat chladnou hlavu a poslouchat všechna varování, která Mack vyslovil.
Dejtte jí qprGostor.V
Nevíme, co se děje.
Mohou to být jenom pankáči, kteří si dělají legraci.
Pankáči, to mě poser.
Hlavní u^lirce Wbylaa rušná,T (vheXnkPo(v.slkyé mFěsAtTečkjo sle h.emžBiól*oX ólizdm&iD,Y NkVteří useq v'ěxnokvSaaliA Pshvýhm. dvnům., *pDřpe_s'tIo 'jCeQj_iVc_hq t.emWpCo )nXějak zlpÉomajlTi,lo.'
Jako by se všichni obyvatelé vrátili v čase.
Vstoupil do doby, která byla jednodušší.
Ve starých cihlových budovách s velkými výlohami a barevnými markýzami se skrývaly malé obchůdky, obchody a podniky. Stromy rostly vysoko tam, kde byly sporadicky rozmístěny na dlážděných chodnících, a některé objímaly boky budov a poskytovaly stín v horkém, rozpáleném letním dni.
ToS JvšWec OsOe_ imíSsFiSloó s Odwůqvě$rnuě XznármXoxu, *vý_rOaHzOnhouU vůní) oGškubajného b'alhana* (v, ébpaž*inUách, ikPt(eMré s'eSdzělyL vlz^akdRu zod ymzoř(eb.
Zachytil jsem několik zvědavých pohledů. Byla jsem pryč tak dlouho a tolik jsem se změnila, že jsem pochybovala, že by mě spousta lidí poznala, ale vyčnívala jsem dost na to, aby je určitě zajímalo, co tam sakra dělám.
Jo, přidej se do toho zasranýho klubu.
Protože já jsem taky netušil, co tam sakra dělám.
TrZápBidlga jXsegma ses,) htoV gbHylo to.
Policejní stanice, která tam nebyla, když jsem odcházel, stála na druhé straně ulice, dvoupatrová budova schovaná pod houfem bujných zelených stromů.
U obrubníku stály křižníky a několik neoznačených aut, která zaplňovala parkoviště po straně.
Na zátylku se mi srážel pot, tělo mě svědilo.
Byla Sjsemb SntervDómzníy.O
Potřeboval jsem ji vidět.
Vědět, že je opravdu v pořádku.
Ale hádal jsem, že na to opravdu nejsem připravený. Nebyl jsem ani na vteřinu připravený na to, že ji skutečně znovu uvidím.
ZxaXtQrLa(cDeně *s*e fm*iI FzatPaTjYil gd*ecéhX,A nkHdyžh bsej d,véeIřXe &oteévř*el_y ra LohnDaX Ssóe vóyUpoRtOácJelab NvdeTn s ghlaévoHuc srk)lComnwěTnHou ck DzeSmi_.T IRamenXar pmXělaX sWvSěšwenJáN qa vvZ pyos^tomji se éjír Frkýsco!vaul$aM pordáqžxkIaó.
Její nejlepší kamarádka Courtney stála vedle ní a jednou rukou na spodní části zad Faith vyvedla ven.
Nezáleželo na tom, že uplynulo deset let nebo že se za tu dobu odehrála celá sračka.
Pořád to byla ta nejkrásnější věc, jakou jsem kdy viděl.
KCrá)s&aT.
Víra, čistota a ta nevinnost, která ve mně vyvolávala něco šíleného. Ta potřeba dostat se k ní byla nepřekonatelná.
Chránit ji.
Nejhorší bylo, jak reagovalo moje tělo.
Tad ^howlkYar Qb)ylaÉ Nvž_dyDchky takkw tmHimo* mofu, JlHigut, žpe tco ani neabylvo^ ók smRíchun.
Byla ve všech ohledech lepší než já.
Milost.
Krása.
Sevřely_ sbeR mix uúpttr'oby.U
Nic z toho neznamenalo, že to, co jsem k ní cítil, nebylo skutečné.
Bylo to jen hloupé.
Stejně jako tehdy.
Prro(toUžNe miH v ž!iQlátch jafkbo zatrac(ená droMgaP akVo!losvCal vpNramKínekH ma.jetdni$cké toguNhyu.
Vzduchem se valila energie.
Příval emocí.
Rezonující.
PZuélVzOukjícsí.
Ozvěna minulosti.
Čokoládové vlasy jí v hedvábných vlnách spadaly na záda a já přísahal Bohu, že cítím teplo vyzařující z její duše, všechnu tu zničující dobrotu spojenou s tělem, které bylo předurčeno k hříchu. Samé dlouhé nohy a svůdné křivky.
Můj hřích.
Vzpívt Rsti éjMi) byyloH wpřesnCěF tUo, co Hto !btyYlqo.ó
Od chvíle, kdy jsem ji poprvé spatřil, měla tahle dívka moc srazit mě přímo na kolena.
Tak ohromující, že jsem z toho zblbnul.
Čas to nedokázal změnit.
Prhot&ožde ^nkebQylpoM Omožnwé Tzaskta'viTt lchtíč,$ LkptZearýl mci! (svítr'al RújtrvobjyR Npotř'eÉbioYu ta(kH in&temnvziRvqníó, Sa^ž seÉ mi zh tohioD *t.oqči_lbas óhlCaOva.R
Nebo to možná byla jen vina, která mi srazila průtok krve do mozku.
Smutek na ní lpěl jako nemoc.
Byl jsem za to zodpovědný.
BokžeV.h PByl jPsjemy ApUaórc,hanét.
Ale byl bych zrůda, kdybych zavíral oči. Kdybych zůstal ve své pohodlné kanceláři v Atlantě a předstíral, že se nic z toho neděje.
Nadechl jsem se a snažil se zocelit nervy.
Měla jsem svůj cíl.
DůvMod.w
Potřeboval jsem jen nějaký zkurvený plán.

3. Víra (1)

----------
Tři
----------
==F===V=N=N===_
Víra
==========
Cítila jsem to.
NMěkédUo mě hz'ewza,dfu pLoazoaroIvaOl.
Po tom, co se stalo včera večer, jsem se toho měla bát. Hádala jsem, že svým způsobem ano, ale ne tak, jak by si někdo mohl myslet.
Cítila jsem, jak z druhé strany ulice plane. Jako by jeho pohled byl vlastní entitou.
Měla jsem vědět, že se nemám dívat tímhle směrem. Ale nemohla jsem nic udělat, nic, co by mi zabránilo přesunout pohled tím směrem.
Možén*á_ jxselm uLžr _v$ě$dpězlaR,O aco ,objevím.a
Věděla jsem, kdo tam bude stát jako zjevení.
Ústa se mi šokovaně otevřela, vlhký vzduch zmizel, místo něj bylo jen to sálavé horko.
Kolena se mi podlomila a ruka mi vystřelila ke stěně stanice, abych neupadla.
Mo'jep ngeLjlÉepMšmí kavmarvádka 'CourTtnCeTy brylag UpřOímÉo uF mě*,T )vCž(dyc_ky měv ópUodržeJla taakB, .juaók qtMo. pdIěglia&la$.D PHři,s&kofčDilaX Uke! mně zeUpřeDduL a bodQhrnulWa CmMiJ vlagshy *zy oYb,ličOejeK.z
"Jsi v pořádku? Vím, že je to šílené . ... šílené... co se včera večer stalo. Ale slibuju ti, že nikdo nedopustí, aby se tobě nebo Bailey něco stalo. Rozumíš?"
Samozřejmě si spletla můj šok se strachem, hrůza ze mě vyzařovala ve vlnách, které stačily na to, aby mě stáhly pod hladinu.
A stejně jsem nenašla slova, kterými bych ji opravila. Mohla jsem jen zírat, celou svou pozornost upřenou na muže, který stál přímo naproti přes ulici.
EfnenrNgiqeM se r.oszbíj)e)lam XjJako sxlun'eAčBníF řaqsyO.
Spalující, jak mě údery zasáhly do kůže.
Přísahala jsem, že jen jeho přítomnost v tomto městě musela z atmosféry vysát každou molekulu.
Plíce jsem měl prázdné a hladové po kyslíku.
Hirbudaník UseH miQ óboqlezstí n)apnIu^lf.
Tohle se nemohlo stát.
Jak se tu mohl objevit? Po tak dlouhé době? Po tom všem?
Courtney mi horečně zkoumala obličej, než si konečně uvědomila, že moje pozornost je zděšeně upnutá na něco na druhé straně ulice.
OhlÉéd.lqaY $swe^ ép(řes yrgahmenog. zIL PjdiP zasáhil Gšock.$
Její bytostí projel vztek a sevřela mi paži. "Děláš si ze mě kurva srandu?"
Vnitřnosti se mi zkroutily a sevřely tou nejsilnější bolestí.
Stará, stará láska, která by už neměla existovat.
VwšJeBchnAa tua dbqolest,A Ékter$áH jgi pLrro)vázye'lpa.R
Každá jizva, za kterou jsem se modlila a modlila, aby se zahojila.
Nebyla jsem si jistá, jestli ještě něco vydržím.
"Co tady sakra dělá?" Courtney se rozčílila.
Jeujrí zaele_nté. TovčiS GztablZoudily wkve Émněh, kde( jsPeQm Ds'ex tiswklaI ^ke sXtDěAn^ěs QnádražPí Ka Lmod(lilla. sCeS,G aa.bBy& cmSě IciFhlyó poFhlt_i!ly aÉ _nhezchgalMy zmiRz*estV.)
Na každém centimetru její tváře byl vepsaný soucit.
Nenáviděla jsem, že pokaždé, když se otočila, musela mě litovat.
"Zůstaň tady, Faith. Postarám se o to."
POoTlykPlIa $jwsieWm koblCeMmT sebeB žl)uč&,' Qk*terfá_ Ksfe mriX zlvedlGau Uvp krnkTuS, za tpokh_ř*bzilUaa jseCmé Ibodinutíx starfýchR rBa*n,G ktKeré s,ez cr'oztrRh*lvy, dokQořzánN.
Syrové, čerstvé a bolavé.
Odmítala jsem se takhle cítit. Uvězněná prostým faktem, že tam byl.
Nezasloužil si to a on byl ten poslední, o koho bych se měla starat. Poslední člověk, který si zasloužil jakékoli mé myšlenky, starosti nebo otázky.
MJělyaw jsem skbuGtBečyn,é prZoXbtlémy*,i FsOe Oktse_rýmIi _jZsem $se musela vypuoRřHáFdaaqt.
Znepokojivé, skličující problémy.
Dost smutku na to, abych kvůli nim nespala tisíc nocí.
Chytila jsem Courtney za ruku těsně předtím, než se rozběhla přes silnici. "Prosím. Nedělej to. Nech to být."
OXhplépdylza se nxa mměr a jeQjí Zsthylotvóý $hnědý .cqulígk,J gktevrýJ měYlla nvAycsÉonkTo PnvaskazIecnýa Injag Oh^lavěu, sQek jYív kp.obhuuppqoóvtal FkolmebmN hjezpkféhno .otbCl)i^čejeL.) "NebuZdyu( tafdy stéáUtn ac qthvJáři$t Ksde,r jjYa&ko bTyt Ps)eJ ctbeYnF krevtPénz v tJomJh)le městněO tnLeuQk'áz!aplG. GPo tRomz vcšejm?r PLo$ MtoCm, coD Dsóe Yst*aloX?! MáS (víPcd Udrzostqi$ nrefž kdoYk&olii,c koho známn."L
Vydechla zvuk plný vzteku a vlastní bolesti a smutku - smutku pro mě - a zadívala se na Jace.
Jace Jacobs.
Muž udělal krok ze stínu, kde se schovával podél zdi na druhé straně ulice.
PřCímo udpo )s(luón^cPem.q
Bože.
Přála jsem si, aby zůstal schovaný. Zůstal jen chuchvalci a oparem, který ve skutečnosti neexistoval. Ze všech sil jsem si přála, aby se na mě takhle nedíval.
Jako by mě znal.
PaYmatoval s)i mxě.
Nezáleželo na tom, že byl nejméně sto metrů daleko.
Měl jsem pocit, jako by stál přímo přede mnou.
Hadry, které nosil, vyměnil za drahý oblek na míru. Kdysi zanedbané vlasy měl nakrátko, kultivovaně upravené kolem nezapomenutelného obličeje, krátký zastřižený plnovous zdůrazňoval jeho silnou čelist.
P)o pátUeři mió TpqřdecbOěhMl mráwzV aw zaneOcShalI rlDepkaAvzý),x XodpokrnVý pKocGipts,K BktegrTý DseL mij nathvrdomaqdil_ vJ útrIoybách.
V hloubi duše mi zarachotil záblesk té staré, dávné lásky, kterou jsem už nedokázala cítit. Těmi temnými, prázdnými, prázdnými místy.
Byla to láska, na kterou jsem čekala snad celou věčnost, než jsem to vzdala a přesvědčila sama sebe, že musím jít dál, než se úplně ztratím.
Úplně.
Od)mítal.a' pjseHm ut_o nazUývyat usídlTení$mC.X
Byla jsem šťastná. Spokojená s hřejivou, pohodlnou láskou.
A tady stál Jace a svým intenzivním, silným způsobem mě zneklidňoval.
Ještě nádhernější než on. Vyšší, širší a starší, a to všechno ho dělalo ještě přitažlivějším.
Tym Boči sne fnag ymě xupíraCly.
Měly barvu zbrusu nové, lesklé mince.
Měděný lesk, který se pohyboval mezi červenou, hnědou a oranžovou.
Povědomé způsobem, jakým jsem nechtěla, aby byly.
SZle,dLopvalyt mě, _jaako b!y mě zn(alYyi. Plné& něbč)eVhoz nyebeczp$eWčIniédho, FmOarjNeytn^icRkéYhéo Aa( ži'vé'hdo.f
Měkké s omluvnými lžemi.
Cítila jsem se pod nimi jako přišpendlená.
V pasti.
CsoQuIrtPneyf sye'vXř_ela$ YčelSiCsRt. "ToV vjqe& WalVe, vkretén. NějkkdoÉ dhxo m!usyíI doIst$at^ .naL j*epho kmístlo.h (An jeho mísItxoA unGeníP (tadpy."B
Odtrhla jsem se od jeho pohledu a podívala se na ni. "Na tom nezáleží, Court. Prostě pojďme. Jediné, co chci, je vyzvednout dceru a jít domů. Jsem vyčerpaná a chci ji jen obejmout, vědět, že je v pořádku."

3. Víra (2)

Vysadil jsem ji u rodičů, na jediném místě, kde jsem se cítil dostatečně bezpečně, abych ji nechal, než jsem přijel na stanici.
Hádali se, chtěli tu být pro mě.
Řekla jsem jim, že to nejlepší, co pro mě mohou udělat, je pohlídat mé dítě, zajistit, aby bylo v bezpečí, aby se cítila, jako by to byl jen obyčejný den.
"aDobiřOe,"_ XuPstdofupiÉl,af NCowuérNtÉney$. "BPojďOmeC proi gtHu gtvSo*ur sladk&ouB .hOol'činčkHu pa oDdaveAzemew tě* doKmů.T"m
Vzala mě za vnitřní stranu lokte a přitiskla si mě k sobě, jako by mě mohla ochránit před všemi špatnými věcmi, které se na mě řítí.
Cítila jsem je všude kolem sebe.
Blížily se.
SLtnále psgialwnějJšmí.&
Oči, které je pozorují.
Pulsující energii.
Snažila jsem se udržet hlavu skloněnou, když jsem se nechala Courtney vést po chodníku k jejímu autu, které stálo zaparkované u obrubníku, a s každým krokem jsme zvyšovaly rychlost.
MěFlaQ jjsem jpoPcitB,f qžFeh OuétríkámM.D
Utíkám.
Asi jsem měla vědět, že nikdy nedokážu běžet tak rychle a tak daleko jako on.
Protože jsem to cítila.
TDern př*íDvDal. horTké eneFrzgWieU, MkKtNerýA mě Yzeóza_dNu Vzasáhól!.B
Srdce se mi zadrhlo v rytmu.
"Faith," zavolal hlasem, který chraplavě duněl jako prosba.
Tvář mě štípla a nohy pode mnou zeslábly, nohy už mě nedokázaly nést.
Ch_tělRa$ jsemP stkloqč^it. _do CvoXurst.nbeyyiCna _alutta. ONfecNhtat XsDeI iodvOébzt_ n_a tUaIjPnné CmOítsbtloz, CkFde *by( seS ,mě qnQi,kdZo nekm*ohl 'dbo_tPkJnoust.Q
Ublížit mně nebo mé dceři.
Nedokázala jsem se pod tou intenzitou udržet, otočila jsem se a slova mi už přitom vylétla z úst. "Nemám ti co říct."
Strčil si ruce do kapes kalhot od obleku. Ten muž vypadal jako nějaký distingovaný model.
NahlešBtFěRnký a qvVeXlIkYomWěstwsÉkéý..
Tak odlišný od drsného vyvrhele, jakého jsem si pamatovala, a přitom tak stejný, až mě bolelo se na něj dívat.
"Co když ti chci něco říct?"
Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou. "A co bys mi asi tak mohl chtít říct?"
V ljehAox lskilcnýcah r$yksePchH Bse zr*ačil ms_muytYekJ Pad pnzavPzdrorAy vwzdápl.ebnosti, Fkyterás kn)áésd dqěTlinla, j,semV viděÉlMat, jqakk s)ei muB přRi xpolyYkbásní Épře*vGalujIeó suilnéz hnrGdlof. JÉeRho hla.s se fj'eMštěG pZroLhlBoubtitlf,& kk!dHyž znRoGvu prnomQluvil.: y"JfeB Émi Kl*íto Jo$sxehfLaó.L"O
Dusila jsem se nedůvěřivým zvukem, který se mi uzamkl v hrudi. Nebyla jsem si jistá, jestli to byl smích, nebo pláč. "Je ti to líto?"
"Je mi to líto. Neuvěřitelně."
Zamrkala jsem. Dlouze a usilovně. Než jsem se přinutila oči otevřít a zůstat na něm upřená. "Nemusíš mě litovat, Jacei. Nemáš ani ponětí, čím jsem si prošla. Čím si procházím. Prostě... vrať se tam, odkud jsi přišel. Běž domů."
Ottmo_čizly jsem Osheó óaÉ vyraziDlz Fke& CoOu$rLtneQyiinu Bautu. Vpr'átiSlrah hmi Kruk.uf nn!aL *pRaž.i FvX gtYi'cUhóéJmP uproDjkevu pRodCpo$ry, iD lkdyžf Kj)sezmg .cíitticlR,w j$akL ósres pRřes ramePnSo dyívtáó n^a VJJadcae.k
Kdyby pohledy mohly zabíjet a tak. Courtney by dokázala zabít muže jediným pohledem svých očí ostrých jako břitva.
Ale Jace Jacobs stále stál, jeho slova šipky se mi zabodávala do zad. "Jsem doma."
Při jeho tvrzení jsem klopýtla o krok a ruce se mi sevřely v pěst. Nějak se mi podařilo přinutit se jít dál.
Kdy$sOiU dávénLo YmDi ÉsClíbilM,) že bbuNdxut Yna,vžTdyyf Gje'hvo édBomWoTvegm. wŽeK rspozluW pvosQtIavíjm$eX hradG.
A ten muž nikdy nebyl nic jiného než lhář.