Kapitola 1
V týdnech před svatbou se Severinem Northwoodem se Lysanderu Greyovi převrátil svět vzhůru nohama, když se v bulváru objevila ukradená fotografie. Fotografie, která zachycovala intimní okamžik mezi ním a tajemnou ženou, hrozila rozvrátit vše, co mu bylo drahé. Zoufalý Lysander, který chtěl zachránit své zasnoubení, vymyslel bezohledný plán: zinscenoval autonehodu, která by se dostala na titulní stránky novin. Když se konečně probudil v nemocnici, jeho smysly naplnil sterilní pach antiseptik. Zamrkal proti ostrému světlu v pokoji a uviděl pětiletého chlapce, který seděl u jeho postele vedle neuvěřitelně nápadného cizince. "Kdo jsi?" Lysander se zeptal a pocítil směs zmatku a obav. "Přišel jsem si pro svého plyšového medvídka, " řekl malý chlapec nevinně a ukázal na malou plyšovou hračku zastrčenou Lysanderovi pod paží. Lysandera zaplavila úleva a vydechl, aniž si uvědomil, že zadržuje dech. 'Aha, ty nejsi můj syn,' řekl a z ramen mu spadla tíha. Rychle podal medvídka chlapci a otočil se k muži středního věku, který stál nevzrušeně. 'Omlouvám se za záměnu, Harlane. Nechtěl jsem tobě a tvému dítěti způsobit žádné potíže. Harlan svraštil čelo, když si Lysandra prohlížel a ve tváři měl záhadný výraz. Po chvíli, která se zdála jako věčnost mlčení, se prostě otočil a vyšel z místnosti. Chlapec se naklonil blíž, pohladil medvídka po uchu a podíval se na Lysandra velkýma, zvědavýma očima. "On není můj táta," řekl tiše. Lysander překvapeně zvedl obočí. "Jak to myslíš? 'Vypadá tak trochu jako tvůj dědeček,' odpověděl chlapec a jeho výraz byl věcný. "Počkej, cože?! Lysander vykřikl, úplně zaskočený. Když se zamyslel nad spletitou sítí vztahů, která ho náhle uvrhla do chaosu, nemohl se zbavit pocitu, že jeho život nabere další nečekaný směr. A tak začala divoká cesta Lysandera Greye, která se bude proplétat složitostí rodiny - biologické i vyvolené - a tajemnými nitkami, které jejich životy spojovaly.
Kapitola 2
Zachary se cítil dezorientovaný, jako by jeho tělem někdo hýbal bez jeho souhlasu. Lysander Greyová pohlédla stranou a všechno kolem připomínalo temnou scénu z filmu noir, jen uprostřed byl náznak barvy - hnědý plyšový medvídek zdobený červeným kostkovaným motýlkem. Instinktivně natáhla ruku, zatahala medvídka za ucho a vtáhla ho do svého objetí. Téměř okamžitě se jí v uších ozval pronikavý kvílivý pláč, který během několika vteřin odezněl. "Jak to vypadá s pacientem?" zeptala se. "Zraněnému je čtyřiadvacet, je v bezvědomí po autonehodě. Poranění mozku, poranění sleziny, mnohočetné otevřené zlomeniny." "Životní funkce?" "Krevní tlak 80 na 50, srdeční tep 130 a dýchání 40." Lysandrovi se v uších ozvalo bzučení. Měla pocit, jako by jí někdo šťouchal do víček, jasné světlo prořezávalo šero. Hlas, který se předtím ptal, pokračoval: "Reflexy zornic jsou v normě. Jsou tu členové rodiny?" "Jsou tady, jsou tady." "Rodina by měla zamířit dopředu, aby vyrovnala účet, a pak počkat u dveří do ordinace a podepsat souhlas." ... "V současné době je pacient mimo nebezpečí. Může být přeložena z jednotky intenzivní péče na běžné oddělení. Rodina ji může navštívit, jakmile bude stabilizovaná." "Děkuji, děkuji, doktore..." Hlasy u dveří začaly slábnout. Po chvíli se ve dveřích místnosti objevila škvíra, přesto se neozývaly žádné kroky. Zvenčí se plížily tlumené hlasy, záměrně ztichlé. "Je Malý Jasper v téhle nemocnici? Neměli bychom ho zavolat, aby nám pomohl postarat se o Savina?" Byl to hlas muže středního věku. "Nemůžu uvěřit, že jsem málem zapomněl. Hned mu zavolám, " odpověděla žena středního věku a její hlas se na chvíli zastavil. "Mimochodem, kde je Northwood? Ví něco o Savinově stavu?" "Chytá letadlo. Přiletí až zítra kolem třetí hodiny ráno." Lysander zachytil útržky jejich rozhovoru a lámal si hlavu nad tím, kdy získala příbuzného jménem Northwood. Počkat, opravdu existuje místo, které se jmenuje Northwood? Několik vteřin nad tím přemýšlela, než jí hlavou náhle projela bolest. Zamračila se a bojovala s nutkáním zvracet z nepříjemného pocitu. Nakonec rozruch venku utichl. Její vědomí se ponořilo hlouběji do stínů. V omámení před sebou uviděla ruku. Byla její vlastní, ale patřila pětileté holčičce. Drobná ruka byla pokrytá vrstvou špíny, která se dala snadno otřít, přesto se zdálo, že se ji z neznámého důvodu nikdo neobtěžoval očistit. "Malý Jaspere, mám žízeň..." zašeptala do prázdna. Odpověděl jí zdrženlivý hlas: "Jen vydrž. Jakmile ti muži odejdou, přinesu ti vodu, ano?" "Dobře," odpověděla s kňouráním a pak tiše dodala: "Bolí mě nohy... opravdu bolí..." "Jen na ně foukni a bolest zmizí." Hlas byl tichý a uklidňující, někdo jí jemně zvedal nohu. Teplý dech ji ovanul jako konejšivý balzám a ona přes posmrkávání promluvila: "Už je to lepší. Malý Jaspere, kdy se budu moct jít umýt?" "Buď hodná holka, počkej ještě chvíli, až přestane pršet. Až ti muži odejdou, povím ti příběh." "Dobře."
Kapitola 3
Když skončil poslední příběh, ucítila Sophie na hlavě lehký dotek. Pak se před ní se skřípěním otevřely dveře a někdo po špičkách vstoupil do haly. Její zrak zaplnila postava malého chlapce; vypadal křehce a bosý, když se blížil k zavřeným dveřím a pozorně k nim tiskl ucho. Sophie na něj upírala pohled a srdce jí bušilo, jak ji zaplavoval nepříjemný pocit. Předtím se stalo něco nepříjemného, co v ní vyvolávalo obavy, že by se mohl nechat chytit. O několik okamžiků později se přesunul k oknu a stoupl si na špičky, aby něco zkontroloval venku. Když se k ní vrátil, konečně mu jasně viděla do tváře. Prach z neznámé zdi rozmazaný po jeho kůži ukazoval zbytky škrábanců z minulosti a jeho tmavé, světlé oči záměrně jiskřily. "Hej, Sophie, už můžeš jít ven," řekl a natáhl se po její ruce. Natáhla k němu svou malou, špinavou ruku a on ji jemně zvedl. Když otočila hlavu, s hrůzou zjistila, že se schovávají ve zchátralé skříni. Malý Jasper našel trochu vody, hadříkem jí osušil ruce a pak jí trpělivě nabídl napít. Když si vodu prohlížela, všimla si, jak se mu při polykání pohupuje hrdlo. Postrčila k němu pohár. "Jaspere, měl by ses taky napít. "Dobře," odpověděl. Bouře ustoupila a zanechala za sebou úžasný rudý západ slunce, který jako by pohltil oblohu teplou září. Světlo rozzářilo Jasperovy oči a ona na něj se smíchem ukázala. "Jaspere, máš tak krásné oči! K jejímu pobavení se Jasper mírně začervenal a hravě jí rozcuchal vlasy. Pak se hlasem, který zazněl nečekaně vysoko, zeptal: "Kdy mi vrátíš mého plyšového medvídka? "Ach! Lysander Grey se polekaně probudil. Tahle scéna mu byla až bolestně povědomá, připomínala mu nesčetné sny, které se mu zdály předtím. Ležela promočená v tmavé, vlhké místnosti, její dech byl ztěžklý pachem vlhké země smíšeným s přetrvávajícím kovovým pachem. Tlukot jejího srdce se postupně zklidňoval a zmírňoval počáteční nepříjemné pocity. Její pozornost upoutalo dunění z pravé strany těla, a když se pohnula, aby to zkontrolovala, uvědomila si, že má krk jakoby sevřený, nehybný, ponechávající jí pouze možnost posunout pohled. Venku déšť silně bičoval sklo, voda se řinula, jako by mohla téct bez konce. V hustých, temných mracích šlehaly blesky, zatímco velký strom se nebezpečně kymácel ve větru, jeho větve rytmicky bušily do okna a zněly jako buben sladěný s kadencí hromu, který jí téměř narážel do hrudi. Obvykle si zapisovala nápady na své tajemné komiksy, přičemž inspiraci čerpala ze svých bizarních snů, ale ty mohla vysledovat až ve své realitě, často zdramatizované. Přesto byl tenhle sen až znepokojivě živý, až jí z něj běhal mráz po zádech. 'Jsi vzhůru,' ozval se náhle hlas po její levici, přesně jako ten ze snu. Lysandra se instinktivně zavrtěla a otočila oči... Byl to malý, snad pětiletý chlapec s roztomilým a chytrým zjevem, který na ni upíral svůj pohled. Hlava jí třeštila, tělo měla jako z roztříštěného porcelánu, a jen co se pokusila pohnout, sevřela ji prudká bolest, která ji donutila zůstat nehybně stát a zoufale se chtěla zeptat, kdo to je. Když se pokusila promluvit, zjistila, že její hlas je skřípavý. Instinktivně si olízla rty a překvapilo ji, že nejsou tak suché, jak očekávala. "Kdo...? Než to stačila doříct, objevila se jí v zorném poli další tvář - pohledná a neznámá - a úplně přerušila její myšlenky.
Kapitola 4
Lysander Greyová svraštila obočí, rty jí cukaly, jako by chtěla něco říct, ale nakonec se rozhodla mlčet a ve tváři se jí mihl výraz obav. Navzdory její nápadné kráse a neobvyklé přítomnosti ji to zaskočilo. Krátce se zamyslela nad svým nedávným životem, když opustila práci a zjistila, že dny tráví nečinně doma. Výlet pro kočičí stelivo pro její milovanou chlupatou kamarádku Sophii skončil srážkou se statným dubem. Rodiče byli zřejmě o její nehodě informováni a zmínili se o přátelích z Northwood Townu. Kočičí stelivo leželo v kmeni a v domě jako by na její péči čekalo několik vadnoucích lián... Ale kdo byli ten vysoký muž a malý chlapec, kteří teď stáli před ní? Mohl to být v této chvíli u jejího nemocničního lůžka...? V mysli se jí honily záblesky dějů z telenovel, zatímco Lysander Grey s vytřeštěnýma očima zíral na situaci a na chvíli zapomněl na pohledného cizince, sira Harlana. Místo toho se nervózně soustředila na malého chlapce, který jí byl do jisté míry podobný. S velkým úsilím ze sebe vypravila: "Ty jsi... Malý chlapec na ni zmateně hleděl a o malý krůček ustoupil. "Přišel jsem si pro svého medvídka. Lysanderu zaplavila úleva a podívala se dolů na pevně sevřený předmět v ruce. Medvídek, kterého v panice narychlo popadla, tedy patřil chlapci. Přesunula pohled směrem k Harlanovi a omluvila se: "Moc se omlouvám za potíže. Harlan na ni mlčky zíral, svraštil obočí a v jeho výrazu se mísily intriky a zmatek. Po dlouhé chvíli se otočil a beze slova vyšel z místnosti. Jakmile vyšel ven, malý chlapec pohladil medvídka po uchu a poznamenal: "To není můj táta. Lysander překvapeně zamrkal. "Aha. Chlapec tiše pokračoval: 'Vypadá jako tvůj dědeček. "Cože? Lysandrův šok se prohloubil. To nemohlo být správné. Její matka, mistr Alex, ji seznámila s dávným spolužákem z vysoké školy - prostým, jemným mužem, který by byl raději, kdyby chodila s někým, kdo by nebyl příliš okouzlující. Manželství nepřipadalo v úvahu; nepovažoval ji za dost dobrou, obával se, že by se její dědeček nechal snadno svést jinými svůdnicemi. Muž, kterého právě viděla, nemohl být nikdo, koho by její matka schválila jako rodinu. Když si malý chlapec vzal oddechový čas, aby si vzal svou hračku, mnohokrát se ohlédl. Lysander byl však příliš ztracený v myšlenkách a snažil se poskládat střípky zmatku dohromady. Zvedla ruku a s úlevou zjistila, že s ní ještě může hýbat. Nahmatala pod polštářem svůj telefon a k jejímu překvapení byl neporušený - žádné poškození po nehodě, dokonce ani prasklý displej. Nevšímala si znepokojivého odrazu vlastní bolavé tváře a vytočila číslo. "Haló... "Lysandře? Tady Lucian Grey," odpověděl veselý hlas. 'Už se táta vrátil z výletu? Potřebuju mu vyřídit, co si myslím. A co se týče školy... Ach, kde mám vůbec začít? Hluboce jsem se zabýval mikrokontroléry, plošnými spoji a pájením - věcmi, kterým bys nerozuměl. Pojďme se spolu najíst. Moji spolužáci právě básnili o tomhle novém podniku... "Jíst? Prosím tě, ty ses zbláznil! Lysandra zasyčela a z jejího tónu kapalo podráždění. Beze slova zavěsila. Hovor náhle skončil a zanechal ji v osamění. Pomalu jí docházelo, že trpí... amnézií? Zapomněla snad dokonce na svého dědečka? Muž tak výrazný, jak na něj mohla zapomenout? Zdálo se to naprosto nehorázné... Lysandra s rozjitřenou myslí obrátila myšlenky do sebe a uvědomila si, že si skutečně vzala něčí hračku, a dokonce si svým způsobem přivlastnila Sophiinu identitu. Zapomenout na dědečka teď vypadalo docela uvěřitelně. Nakonec se Lysanderina pozornost přesunula zpět k vlastnímu tělu, které náhle zaplavil nápor bolesti. Ze rtů jí uniklo zasténání, jak si zkoušela nohy. Pravá noha byla sice necitlivá, ale dala se ovládat, zatímco levá byla znehybněná a při pohybu jí projely rázové vlny bolesti. Vtom uslyšela za dveřmi svého pokoje hluk. Svraštila obočí a vrhla pohled stranou, když spatřila, jak do pokoje vchází její dědeček a za ním známá tvář - Jasper Stone, jeden z bývalých studentů mistra Alexe. Jasper měl na sobě bílý plášť, což naznačovalo, že v této nemocnici skutečně pracují provinční zdravotníci. "Lysandře Greyi, jak to jde? Jasper vstoupil sebevědomě, jeho tón byl kupodivu spíše veselý než soucitný. "Slyšel jsem z Northwoodu, že jste ztratil paměť. Pamatuješ si mě ještě? Lysander po něm střelil mrtvolným pohledem. "Ne. "Haha," uchechtl se Jasper, zjevně dobře přečetl její reakci. Otočil se k muži vedle sebe. 'Tohle je tvůj dědeček. Mám tě představit? Lysandra otevřela ústa, aby řekla ne, ale vzduchem se rozlehl dunivý hlas. "Zmlkni. Byla to první věta, kterou od dědečka slyšela od chvíle, kdy se probrala z nehody, i když nebyla mířená na ni.
Kapitola 5
Jasper Stone se denně setkával s nespočtem pacientů a jejich rodinami a vypěstoval si talent mluvit plynně s každým, kdo mu zkřížil cestu, ať už to byl člověk, nebo duch. Přesto byl ke svému "starému muži" překvapivě přímý. Jejich vztah byl zjevně víc než pouhá známost. Když si to promýšlel ve své tupě bolavé mysli, zalétl očima k svraštělému čelu muže před sebou. Jasper se zastavil, rozsvítil světlo a popadl několik rentgenových snímků, aby si je prohlédl stranou. V tichém prostoru, který následoval, zůstal jen on a ten druhý muž, každý ztracený v myšlenkách. Nakonec ten druhý ticho přerušil. 'I...' 'Jsem Severin Northwood, dvacet devět let,' představil se muž a přerušil Jaspera. 'Máte žízeň? Dáte si vodu? Aniž by čekal na odpověď, Severin obešel nohu postele a postavil se po pravé straně. Jasper ho sledoval pohledem, mužovy rysy se mu pomalu a zřetelně vryly do paměti. Severin působil kultivovaně, jeho dobře tvarované rysy nebyly příliš impozantní. Když se jeho obočí uvolnilo, objevil se v něm náznak jemnosti. Na první pohled však působil odměřenou aurou, která ostře kontrastovala s Jasperovou přístupnější povahou. Jasper nasměroval oči k malému stolku po své pravici a všiml si sklenice naplněné vodou a brčka visícího z boku. Vedle ležel malý balíček vatových tamponů, již otevřený. Vtom k němu Severin přistoupil blíž a nabídl mu brčko. Jasper se na něj podíval a lokl si vody. Z mužovy ruky se linula slabá vůně, snad máty, příjemná, ale rušivá. "Díky," podařilo se Jasperovi říct. Severinovy rty se zkřivily do lehkého úsměvu, ale neřekl nic. Jasperova chvilka útěchy trvala krátce; Severin se vrátil ke svým rentgenovým snímkům. 'Levá ruka, žebra na levé straně hrudníku a levá dolní končetina mají různý stupeň zlomeniny. Levá dolní končetina je nejtěžší,' vysvětlil Jasper. 'Ostatní dvě oblasti ti jen trochu naruší spánek. Můžu ti předepsat nějaké léky proti bolesti. Odmlčel se. 'Co se týče zranění hlavy, to je pravděpodobně důvod, proč máš výpadky paměti. Nemělo by to však ovlivnit váš každodenní život, takže se uklidněte. Poslední věta směřovala k Severinovi, který si Jaspera prohlížel se záhadným úsměvem. Jasperova pozornost se změnila, když se ozval Lysander Grey: "Jaspere Stone, proč nemůžu hýbat krkem?" "Ne," odpověděl. Jasper k ní přistoupil, aby se na ni podíval, a dospěl k závěru: "Nejspíš jen ztuhlý krk. Určitým způsobem na ni zatlačil a bolest v krku polevila, což jí umožnilo trochu větší pohyblivost. Oba muži si vyměnili krátký, ale vědoucí pohled, kamarádsky mlčky sdílený, než společně vykročili ven. Když došli ke dveřím, Severin se k ní otočil a zeptal se: "Co si dáš k snídani? Lysander, nečekaně osmělený, odpověděl: "Pikantního humra... "Dobře," usmál se Severin a přijal její volbu: "Co takhle polévkové knedlíčky? '...' Jasper odnesl rentgenové snímky do haly a Severin ho následoval v uctivé vzdálenosti. "Tak jaký je tvůj plán? Jasper se zeptal. 'No, říkal jsi, že nemáme spěchat, takže nechám věcem přirozený vývoj,' odpověděl Severin hladce. Jasper si několikrát odkašlal. 'Nejde o to, abych ti to ztěžoval, jde o to, abych se postaral o Lysandra.' Pokračoval: 'Paměť funguje jako nespočet stromů - kmeny, větve i kořeny jsou životně důležité. Ztratit část té paměti je jako vyvrátit strom z kořenů, vytrhnout ho z půdy a odnést mu listy a větve.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Ztraceni v moři vzpomínek"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️