Prolog
Prolog VIOLET Být cikánem v Portocale je náročné. Existuje celý kult, který se věnuje vyhlazení posledních příslušníků našeho rodu ve prospěch jakéhosi "opuštěného" božstva. A to je jen začátek naší smůly. Zní to zábavně být mnou, co? Neodsuzuj mě za to, že neznám podrobnosti. Tahle sekta moc detailů neuvádí, když se tě snaží zabít a tak. Možná je rodiče neměli dost rádi a to je pobodalo? Většina portocalských cikánů předstírá smrt v mládí a vylezou z úkrytu až mnohem později. Já jsem v těchhle detailech taky skoupá, protože máma vždycky říkala, že mi to řekne, až přijde čas. Je těžké spoléhat se na historky, které jsem slyšela, protože cikáni jsou rození vypravěči a nikdy nevíte, která historka je skutečnost a která výmysl. Většina lidí si myslí, že je to proto, že jsme neustále vystaveni polomrtvým a musíme se potýkat s divokými historkami, které mrtví vyprávějí. Mimochodem, to, že "mrtví nevyprávějí žádné příběhy", je naprostý nesmysl. Duchové nikdy nezavřou hubu a je těžké věřit polovině těch blbostí, které říkají. Já jsem duchy začal vídat až letos, ale s každým dalším, který se v mém životě objeví, roste i míra mého šílenství. Kňourají víc než já tento týden. Obvykle nejsem fňukna, ale dneska je to výjimka. Dnes je den, kdy se dívám, jak nesou matčinu rakev do obřadní síně, a já svírám program v ruce o něco silněji, než je nutné. "Ta kočka v rakvi má úplně sexy atmosféru jako máma. Předpokládám, že tvoje," řekne duch vezoucí matčinu rakev právě ve chvíli, kdy poruším cikánské pravidlo číslo jedna: Nikdy nenavazuj oční kontakt. Tohle pravidlo je mi na nic. Znovu opakuji, že ta věc s duchy je pro mě nová, takže si zasloužím pauzu. Úsměv zkřiví rudé hlavě rty, když seskočí z rakve a rozkročí se ke mně. "No... myslím, že bychom si měli promluvit, když vím, že mě vidíš. Řekni mi, vypadají v téhle podprsence moje prsa nesouměrně?" Když neodpovídám tomu neuctivému přízraku, který je oblečený jen v titěrné podprsence a kalhotkách a nepřestává zkoumat svá přízračná ňadra, přesune se těsně vedle mě. Soustředím se na rakev, když zvedají její konec, na němž je vidět matčina tvář, a musím se spustit na židli, když se mi pokoušejí podlomit kolena. Po tváři mi stéká jediná slza, když se duch posadí vedle mě. "Člověče, jestli jsi její dcera, tak vy musíte být s věkem čím dál víc sexy. Protože ona je mnohem víc sexy než ty. Taky je opálenější... a je mrtvá." Mrtví nejsou citliví lidé, jakmile ztratí svou fyzickou oporu ve světě citlivějších živých. "Ale jsi úplně roztomilá. Tvoje rty jsou na tobě rozhodně zábavná vlastnost. Kdybych mohl, políbil bych tě, jen abych si mohl sáhnout na ty rty, a to ani nejsem nijak zvlášť na holky." "Nevadí ti to?" Syknu a podívám se na ni bokem. Když se zašklebí, podívám se na ni a ohlédnu se ke dveřím a přemýšlím, jestli se objeví někdo-někdo-jiný. Nikdy jsem nepotkala žádného dalšího cikána z Portocale, ale máma vždycky přísahala, že tam máme rodinu. Přála bych si, aby její duch povstal a já se jí mohla zeptat na všechny ty opravdu důležité otázky, které se mi honí hlavou. "Jak zemřela?" zeptá se duch. Protože jsem tu teď s ní sama a jen čekám, až se mámin duch vynoří, odpovím. "Nebyla zjištěna žádná definitivní příčina smrti." "To je na nic," odpoví s pevným přikývnutím. "Jak dlouho byla v bezvědomí?" "Čtyři dny." "No, aspoň že s těmi pohřebními záležitostmi byli rychlí." "Až moc rychle," zamumlám si pod nos. "Tak... proč na ni zíráš, jako bys čekala, že se jí bude kroutit nos? Copak nevidíš, že je mrtvá?" "Čekám, až se její duch oddělí. Někdy to trvá až pět dní. Existuje důvod, proč kdysi probuzení trvalo mnohem déle." "V tom těle žádný duch není," řekne mi, jako bych to už měla vědět. "Ano, je," prohlásím pevně. "Ne, není. Jsem duch. My tyhle věci známe." V žaludku se mi usadí nepříjemný pocit. Kdyby ji sekta dostala, nemohla by se zmocnit i jejího ducha. Znamená to tedy, že po ní jde i lovec duchů? Jinak by nemohla být nikde jinde než právě tady a teď. Řekl jsem jí, že teď vidím duchy. Ona ví, že ji vidím taky. Podívám se na telefon a vidím, že mi otec nechal zprávu. TATÍNEK: Nemůžeme se odsud dostat dost brzy, abychom se tam dostali před pohřebním průvodem. Omlouvám se. Místo odpovědi jen hodím telefon do kabelky. "Mimochodem, jmenuju se Anna," řekne mi duch. "Anno, jestli mě začneš pronásledovat, tak tě při každé příležitosti osolím," varuju ji, zatímco si povzdechnu a štípnu se do kořene nosu. "Máš teď sůl?" zeptá se. "Ne." "To je dobré vědět," švitoří a rozhlíží se po jinak tiché, prázdné místnosti. "Tvoje máma byla oblíbená, co?" Pokrčím rameny a nedovolím, aby mi ukápla další slza. Máma by byla naštvaná, kdyby věděla, že teď brečím před její rakví. "Když jsi portskalský cikán, je těžké udržet si přátele," odpovím nepřítomně. "Proč?" Anna se zamyslí. Odtrhnu oči od matčina těla a povzdechnu si. "Protože nikdy nevíme, kdo nás chce zabít." "Doufám, že si nemyslíš, že jsi tím zajímavá," zavolá mi do zad, když vstanu. "Jen počkej, až ti řeknu, jak jsem úžasná. Nikdy mě nenecháš odejít."
Kapitola 1 (1)
Kapitola 1 VIOLET Strhnu potah z gauče, rozhlédnu se a začnu rozhrnovat prachové chuchvalce. Stačí necelé tři měsíce, aby se celý dům zbavený života pokryl prachem. Naštěstí jsem zatím žádné škůdce neviděla. Nejspíš bych byla v pokušení to tu podpálit, kdyby mi teď přes nohu přeběhlo něco se srstí nebo šupinami. Dnešní den je už tak dost podělaný. "Určitě bys mohla někomu zaplatit, aby to udělal," řekne Anna, když mě sleduje po domě. "To bych rozhodně nemohla," připomenu jí nepřítomně, zvednu fotku, na které jsme s mámou, a prstem přejedu po prachu, který se nese přes naše tváře, a odhalím skryté úsměvy. Máminy oči vždycky skrývaly oduševnělá tajemství. Říkala, že je to portské. Ale zdá se, že moje oči nikdy neukrývají oduševnělá tajemství, takže si začínám myslet, že pohled musí přeskočit jednu generaci. Pročistím si hrdlo a odložím obrázek. "Mohla bys být bohatá. S takovýmhle křivým tělem bych byla bohatá," prohlásí Anna upřímně a stále mě sleduje, když tlačím do tří dveří na téhle straně schodiště. "Asi jsem se narodila ve špatné době," prohlásím roztržitě. Další věci jsou zakryté. Zbývá ještě více skličujících vrstev prachu, se kterými se musíme vypořádat. "Bude mi trvat měsíce, než tenhle dům uklidím," zasténám. "Nebo bys mohla použít svůj zadek a zbohatnout," kontruje Anna neochotně, zatímco pokračuji v strhávání mnoha pokrývek. "Anebo ještě líp, použij svá cikánská kouzla!" "Takhle cikánská magie nefunguje." "Dobře, tak jak funguje cikánská magie?" volá. "Nejsem si úplně jistá, ale vím, že ti neumožňuje obejít manuální práci," řeknu a přejdu do jiné místnosti, ze které mi po zádech stéká odporný pocit. "Myslím, že jsem kdysi byla cikánka," řekne s povzdechem. "Cestovala jsem po cestách a sváděla mužské pocestné hýřením, když jim moji pochybní bratři čistili kapsy. Nevěděla jsem, že tím nastoluju módní trend, který se rozhoří v jednadvacátém století," řekne se zamyšleným povzdechem. "To je ta romantizovaná verze," řeknu jí nepřítomně. "Ale nejsi cikánka, jestli si myslíš, že je to pravda." "Tak mě považuj za čestného cikána a řekni mi pravdu," řekne, když zvednu ze země několik spadlých knih a položím je do spodní skříňky přede mnou. "Slovo cikán se vlastně dodnes ve většině zemí používá jako rasová nadávka. Já mám to štěstí, že žiju v době a na místě, kde si cikánské kultury váží a dokonce ji přijímá spousta gádžů..." "Gadžo?" "Necigáni," prohlásím odmítavě. "Může to být urážlivý výraz, záleží na tónu," dodám. Najednou vystrčí hlavu ze skříňky na kuriozity a já při práci kolem ní zasténám, protože předstírá, že se snaží najít pohodlné místo k sezení. "Každopádně cikáni zažili náboženské pronásledování, nevyprovokované násilí, neúprosné předsudky a neomluvitelné masakry, o kterých se v učebnicích dějepisu málokdy objeví víc než zmínka pod čarou. A v některých částech světa stále čelí všem těm samým barbarským problémům." "Smůla," konstatuje. "Už ti někdo řekl, že bys neměl čůrat na duhu? Jsi pořád mrzutý kvůli problémům s mrtvou maminkou?" "Ne," řeknu. Nejsem si úplně jistá, proč se jí snažím něco říkat. "Jak vypadá město?" Zeptám se jí a zvednu polštář na pohovce v mámině kanceláři. Tahle místnost mě zatím bolí nejvíc. Je v něm tolik jejího. "Je tam spousta duchů. Vypadá to, že je jich město plné," odpoví suše. Je čím dál těžší poznat, kdy mluví pravdu. "Skvělé," prohlásím místo toho, abych ji grilovala a zjistila, jestli mluví pravdu. Ne, nejsem žádná výjimečná osoba, protože vidím duchy. Je to cikánská záležitost. Někdy vidíte záblesky budoucnosti a někdy vidíte pozůstatky z minulosti. "Jo, a ve městě je pár velkých koček, takže to má pár výhod. Můžu tě sledovat jako tenkrát, když jsme přepadli bratrstvo a ty jsi rozpoutal ty orgie," pokračuje Anna. Pohladím si tvář a vnitřně zasténám. "Já jsem žádné orgie nezačala. Nikdy jsem v žádném spolku ani nebyla. A ty jsi každou vteřinou směšnější," odseknu, než se odvrátím a dlouze vydechnu. Neustále si připomínám, že s ní mám mít trpělivost, protože ona za své lži a roztěkanou mysl nemůže. Ale dnes mi trpělivost ubývá. "Už jsi někdy začala orgie jinak než jednou?" zeptá se a cvakne jazykem, čímž mě úplně vytočí, když se přede mnou náhle objeví. Nesnáším, když tohle dělá. Srovnám si ji chladným pohledem. "Nikdy jsem nezačala a nikdy nezačnu orgie!" Křičím. Trochu moc nahlas. Zvlášť když můj pohled zabodne do mužových mystických modrých kukadel, když se mi pohled stočí na Aninu o něco nižší hlavu. Točí se kolem mě, oči se jí klíží, jak se přibližuje. "Hubba Hubba," zašeptá stupňovitě. Nenávidím ji teď tak silně, že mám chuť ji osolit. Muž s blonďatými vlasy a počínajícím záměrným plnovousem se na mě zašklebí, jak bezchybně povýšeně povytáhne obočí. "No, to je snad poprvé, co na mě někdo tohle vykřikl ještě předtím, než jsme se představili," táhne a nechá mě přelétnout očima, než se znovu setkají s mýma. Jeho vzhled v obleku a kravatě se mi obvykle nelíbí, ale myslím, že jsem ještě nikdy neviděla muže, který by nosil oblek tak jako on. Anna mě začne ovívat, což naštěstí vyřadí elektrický proud ve vzduchu. Asi bych se měla podívat na to, jak vykouřit dům kvůli zbytkové magii, než udělám nějakou hloupost... jako třeba napadnout muže za to, že je v obleku neslušně svůdný, když jsem ještě citově zranitelná. "Řekni mu, že jsem strávila třicátá léta jako gangsterská prostitutka, takže jsem se pár věcí naučila. Řekni mu to hned," řekne Anna trochu zasněně. Předstírám, že nevidím ten nadržený přízrak po svém boku, protože on ji nevidí a já už vypadám šíleně, a snažím se to zahrát do autu. "Zjistila jsem, že nejlepší je zanechat co nejpamátnější první dojem, bez ohledu na to, jak pobuřující se ta vzpomínka může zdát."
Kapitola 1 (2)
Jeho úsměv se ještě zvětší. "Takže ve městě je další portskalský cikán?" zamyslí se, přistoupí o krok blíž a opře se o zeď, zatímco ruce zkříží na své opravdu impozantní hrudi. "Řekni mu tu věc s prostitutkou," řekne Anna, jako by byla pořád v chlípném transu. "Jsem vlastně Martina neteř z manželství, takže ve mně žádná cikánská krev neteče," zalžu lehce a kupodivu způsobím, že mu obě obočí zmateně poskočí. "Já jsem Violet Carmineová," dodám pevně. Narovná se a upraví si kravatu, jeho výraz tváře se stáhne, jako by se mi před očima měnil v úplně jiného člověka. "Tohle asi nečekal," podotkne Anna řečnicky. "Violet Carmine?" zeptá se, jako by se tomu snažil uvěřit, a oči se mu podezíravě zúží. "Ano," prohlásím bojovně a přemýšlím, proč se zdá, že věří v opak. Muž přede mnou mě vyruší z mých tichých obav, když si přejede rukou po zátylku a upjatě se usměje. "Jsem Vancetto Valhinseng. Hlava rodu Valhinsengů," sdělí mi a jeho oči se s očekáváním setkají s mými. "Valhinseng... ach! Vy jste jeden z klientů mé tety," řeknu s úlevou. Máma by nesbírala nepřátele jako klienty, které by mi předala. "Přebírám obchod, takže ti asi tak do týdne začnu posílat zásoby, pokud ses už nedomluvila jinak." Zakroutí hlavou a jeho oči mě zkoumají ještě pozorněji. "Moje dosavadní opatření byla dočasná a zdaleka ne tak dostatečná, jak byla schopná tvoje teta. Nosíš ten cikánský dar?" Na cikánskou magii - nebo vlastně na jakoukoli magii - už věří jen málokdo. Shadow Hills je jednou z mála výjimek. Je to turistické městečko pro věřící, zvědavce nebo víkendové opraváře. "Ne, nejsem z cikánské krve, ale mám recepty a cikánského přítele, který mi pomáhá s tou majestátnější stránkou věci," prohlásím neurčitě a používám nacvičené repliky jako zkušený lhář, kterým by měl být v dnešní době každý nadaný cikán. Jeho rty se téměř poddají pobavené křivce, ale jeho oči už nejsou hravé. Jsou plné ostražitých intrik a ostražité zvědavosti. Oči, pokud vás to zajímá, jsou odpovědí na myšlenky v něčí mysli. I když nikdy není snadné je přesně přečíst. Všechno je to jen kvalifikovaný odhad, založený na kontextu a pozorovatelných informacích týkajících se okolí. Nejsem v tom zrovna profík... Když jen dál zírá, jako by čekal víc, dodám: "Možná budeš muset použít trochu víc mých rekreačních produktů, aby to bylo stejně účinné jako u tety Marty, ale bude to blíž než cokoli jiného, co najdeš." "Ty jsi takový cikánský dealer drog, ty drzý ďáble," vysměje se mi Anna a přiměje mě vnitřně zasténat. Vancetto si drhne rukou o čelist, oči upřené, jako by byl ztracený v myšlenkách, jak se mě pravděpodobně snaží rozklíčovat. Znervózňuje mě to, protože mám pocit, že si myslí, že něco skrývám. Nemám ráda, když se zdá, že mě lidé prokoukli. "Převezmeš i její střední klienty?" zamyslí se, skoro jako by sledoval mé myšlenkové pochody a rozhodl se mě navnadit. "Obávám se, že ne. Práce s médii je pokročilejší a bez řádného výcviku nebo alespoň cikánské krve neuvěřitelně nebezpečná," odpovím a s úsečným úsměvem znovu zopakuji svou lež a nechám to být. Cítím z něj vibrace, při kterých se mi zježí chloupky na zátylku, i když zbytek mého těla jako by měl tendenci ocenit samotný pohled na něj. Přikývne, jako by to bylo přijatelné, a tleskne rukama. "Tak se, slečno Portocaleová, nenechte zdržovat od toho, abych vás připravil. Pokud zjistíte, že potřebujete pomoc, rád vám dovolím vybrat si několik svých služebných, které vám pomohou." "Jmenuji se Carmine. A vy mi nabízíte, že mi dovolíte vybrat si některé z vašich dělníků, jako by to byl váš majetek, pane Valhinsengu?" Zeptám se trochu rozhořčeně a usměji se o něco méně přátelsky. Ze sexy se během deseti minut stává blbec. Není to nový rekord, ale rozhodně se mu blíží. Už jsem chodila s těmi, co luskají prsty a nadávají na teplotu polévky, zatímco já jsem jen ráda, že mi nespálí jazyk přímo z mikrovlnky. "Mám ještě mokré kalhotky. Je mi jedno, jestli je to bezcharakterní bohatý čurák," prohlásí Anna vážně. Opravdu ji nenávidím stejně jako miluju. Jeho rty se znovu zachvějí. "Platím jim štědře. Určitě jim to nebude vadit." "Tohle zvládnu," řeknu mu a připomenu si, že jeho jméno znám, protože to byl matčin klient, který hodně utrácel. Ať už je to blbec, nebo ne, jen jeho účet mi zaplatí účty a většinu životních nákladů. "Dobrá tedy. Ale kdyby sis to rozmyslel, máš moje číslo a adresu. Klidně použij obojí," prohlásí a na rtech se mu krátce mihne sardonický úsměv. "Dám vám vědět, až bude vaše objednávka hotová," řeknu mu pohrdavě. Jeho úsměv se rozšíří, jako by tuhle odpověď očekával. "Na chvíli mám pocit, Violet Carmine, že jsem se ti skoro líbila. Jak neotřelé." Otočí se a odkráčí pryč, přičemž ve vzduchu zůstane viset ta podivná poznámka. "Mám pocit, že by ses měla urazit, ale nejsem si jistá proč," konstatuje Anna zamyšleně. "Nebo to možná byl kompliment?" "Nenávidím tě." Počkám, až uslyším, jak se zavírají vchodové dveře, a teprve pak řeknu. "Neřekla jsi mu, že jsem byla gangsterská prostitutka ve třicátých letech," řekne obviňujícím způsobem a obrátí na mě otrávený pohled. "To já tě nenávidím." Vracím se k zapomenutému mnutí obličeje. "Protože jsi byla ve třicátých letech salonní zpěvačka. To už jsme probrali. Nikdy jsi nebyla kosmonautka, ani prostitutka, ani jsi nezabila Hitlera, protože Hitler ve třicátých letech ani nezemřel!" "To je pravda," řeknu. "Nebo si to alespoň chtějí myslet," prohlásí zastřeným, spikleneckým tónem a ukáže na mě prstem. "Proč živím tvé bludy? Mám tě ignorovat, pokud neříkáš pravdu," zabručím, otočím se a vydám se po schodech dolů. "Hulvát!" "Ne, říká se tomu terapie. Žádný duch se z téhle fáze nevrací, ale já jsem rozhodnutá, že ty budeš první," zavolám přes rameno. "Krokem číslo jedna je přimět tě, aby ses soustředila na to, co se skutečně děje." Z nějakého důvodu se mi náhodou líbí krásná zrzka, která zemřela v nejlepších letech, když na ni její přítel žárlil a zastřelil ji v ložnici poté, co ji přistihl s jiným mužem. Uvízla v duchovním limbu a nemůže se pohnout dál. A bohužel je nejblíže skutečnému příteli, kterého jsem kdy měla. Nejdůležitější pravidlo mé matky? Nikdy si neoblíbit mrtvé. Stejně je čeká ještě horší smrt.
Kapitola 2 (1)
Kapitola 2 VANCE "Van Helsing skutečně vstupuje na mou půdu," řekne Emit, když vstoupím na jeho terasu. Pod županem, který se neobtěžoval zavázat, je do krve nahý. Některé věci se nikdy nezmění, bez ohledu na to, kolik staletí proletí kolem. "Vždycky mi vrtalo hlavou, proč si myslíš, že tvůj pták opravdu stojí za to, aby ses jím chlubil," pronesu a strčím si ruce do kapes, když se opírám o bok jeho domu. Věnuje mi křivý, samolibý úsměv, zatímco upíjí ze sklenice vína. "Vždycky mi vrtalo hlavou, proč se musíš dívat na moje péro před mýma očima," vypálí na mě. Skoro jsem zapomněla, proč s tím čoklem nerada mluvím. Jediný, kdo se mu dívá na péro, je on sám. Vlastně právě tam má teď oči, jak se na něj šklebí. Neandrtálec. "Proč jsi sakra chtěl mluvit se mnou? Raději mám naši dohodu, že se budeme držet každý ve svém koutě města," řekne vážněji a konečně zvedne oči. "Ve městě je Violet Carminová," řeknu mu a sleduju jeho reakci, jestli už ji navštívil. "Martina neteř? Takže? Věděli jsme, že přijede, aby převzala tetin obchod," řekne a dívá se na mě jako na idiota. Rozhodně za ní ještě nejel. "Má v sobě portocalskou krev." Vypadá zaskočeně a mračí se. "Dobře. Většina portocalských cikánů používá falešná jména, takže to není žádný šok. Ale že by do Shadow Hills přišel žít další Portocal? Je tenhle také ochotný nás zásobovat?" "Vskutku. Říkala, že brzy bude mít objednávky." "Marta byla jedinečná Portocale. Nenáviděla nás, ale nevadilo jí brát naše peníze a dávat nám věci, které potřebujeme. Jakkoli je to všechno neobvyklé, nevím, čím je tahle druhá tak výjimečná, aby si zasloužila osobní rozhovor," konstatuje roztržitě a listuje v telefonu. "Všichni jsme se Martě aktivně vyhýbali poté, co jsme ji asi jeden krátký den pozorovali." "Ta nová malá Portocale neměla ani tušení, kdo jsem," řeknu mu a čekám, až se jeho pomalá kolečka roztočí a doženou ho. Bojím se, že se mu za chvíli začne kouřit z uší, když na mě dál zírá, jako by potřeboval další informace a přetěžoval ten svůj psí mozek. "Lže mi o svém jménu... a o svém cikánském původu. Rozhodně však nelže o tom, že mě nezná. Řekl jsem jí své jméno a ona ani nemrkla. Kdybych se nedopustil drobného přehlédnutí ve formulaci, zahrnující dobovou verzi slušného chování, dost možná by zůstala příjemná," vysvětluji. Pořád se tváří zmateně. Zasraný idio- "Zní to, jako by ses mi snažil říct, že tě potkala Portorikánka, která se stále vydává za neportorikánku a nemá tušení, kdo jsi, ale to nedává smysl, ledaže by neměla tušení, kdo jsi..." "Ty si to vážně moc komplikuješ," informuji ho poslušně. "Ať je to kdokoli, Marta jí nechala všechno a Marta určitě věděla, kdo jsi. To ví každý Portorikánec. Jak dlouho už žijeme?" zeptá se a zní to skutečně zmateně. "Počítat to začalo být trochu depresivní, tak jsem se o to v zájmu svého zdraví přestala pokoušet," řeknu unylým tónem a zakoulím očima. "Člověk prostě nemůže počítat tak vysoko." Zavrčí a já mu věnuji nechápavý pohled. "Jde o to, že neexistuje nic takového jako Portocal, který by tě neznal." "Nebo tebe," podotknu, protože se tváří, jako bych v tom byla sama. Věnuje mi znuděný výraz, než se napije dalšího vína. "Nehraje si náhodou s tebou?" zeptá se, když se posadí. "Nejsem si jistá, jaký by to mělo smysl. Rozhodně nepředstavujeme hrozbu pro portocalské cikány - už vůbec ne. Když je Marta mrtvá, její falešná neteř po svatbě se právě nejspíš stala něčím novým hlavním cílem, pokud vůbec vědí, že existuje." "Jsi si jistá, že je z Portocalu?" zeptá se vážně a já přikývnu. "Marta měla dceru, která před pár lety zemřela. January Portocale. Je to ona?" Usměju se. "January Violet Carmine-Marta je příjmení bývalého manžela," řeknu mu. "Neobtěžovala se být příliš kreativní, což znamená, že její předstíraná smrt musela být opravdu přesvědčivá." "Nějaké detaily byly, že byla krvavá a krvavá, ale nikdy jsem se nedozvěděl podrobnosti. Někdo se to snažil ututlat a já se přikláním k tomu, že za její smrtí stáli ti, co stáli za Martou, pokud je to pravda," pokračuje. "Hodil bych ti pamlsek, kdybych nějaký měl," řeknu povýšeně a on se na mě zamračí. Převrátím oči v sloup a dodám: "Ano, někdo si myslel, že si kryjí zadek, ale Marta byla zatraceně mocná. Mohla klidně manipulovat s myslí, případně to nechat udělat Damiena jako splátku za jeho životní dluh." Zachrčí za mnou. "Ten dluh nebude nikdy splacen. Portokalští cikáni mají naše tresty příliš rádi." Pokrčím rameny. "Jestli je to její dcera, proč mi nevštípila stejnou tradiční nenávist?" Podotknu, čímž ho přiměju, aby se zazubil. "Vidíš, Vlku? Je možné, že Damien její matce splatil životní dluh, i když by se s námi o tu informaci nikdy nepodělil." I když je šance, že by to Marta dokázala, nižší než ta, kterou bychom mohli považovat za minimální... pořád je to něco, čím by se Damien dal přesvědčit. Sedne si zpátky a zdá se, že je ztracen v myšlenkách. Tentokrát mám pocit, že cítím, jak se mu kouří z mozku. "Je tu ale ještě něco, což je další důvod, proč jsem tady," řeknu mu nečinně. Odloží sklenici a nakloní se dopředu, čímž se konečně zakryje... trochu. "Poslouchám tě, ale nejsem známý svou trpělivostí, takže si nech své typické teatrální pauzy pro Damiena," řekne s úšklebkem. Ušklíbnu se. "Motá se kolem ní duch. A taky docela přitažlivý," řeknu mu. Povytáhne obočí. "Jsem rád, že se ti postavila mrtvá kočka, ale myslel jsem, že je tu důležitá..." Oči se mu rozšíří, jako by mu to konečně došlo, protože je to pomalý, hloupý chlapík. Rozhodnu se uvést věci na pravou míru, zatímco on dokončí skládání zřejmých věcí. "Nejsem tak snadno vzrušitelný, hezký duch to pro mě neudělal. Dneska je těžké na mě udělat dojem," říkám, zatímco si z jedné klopy sbírám kousek žmolku. "Ale musela umřít ve spodním prádle. Hrozná škoda. Mohli jsme se s ní setkat v její době..."
Kapitola 2 (2)
"Přestaň mluvit o duchovi. Tahle Fialová nemůže být Portorikánka. Ta by z toho ducha vysávala život." "Její zvířecí duch dosáhl fáze patologického lháře, a přesto je úplně v pořádku, místo aby byl hromádkou soli. Žádný duch, který je tak daleko v konečném rozkladu, by nemohl být v přítomnosti portála tak dlouho, a zdá se, že se navzájem docela dobře znají," pokračuji. "Pak tedy není Portokal," zopakuje. "Jen si nechceš přiznat, že se mýlíš, jako obvykle." "Vůni portocalské krve znám naprosto přesně. Nejsi jediná, kdo má tuhle zvláštní kletbu," pokračuju. "Bolí mě hlava," zasténá a předkloní se, aby si promasíroval spánky. "To není třeba, že ne, čokle?" Když na mě divoce zavrčí, ušklíbnu se a odstrčím se od domu. "Já budu ten pravý test. Bude mě nenávidět hůř než dokonce tebe," řekne a natáhne ruce nad hlavu. "Udělám si svůj vlastní test na odhalování lží a zároveň se ujistím, že jenom nekecáš, což nejspíš kecáš." "Tak si to užij. Až si uvědomíš, že je anomálie tím, že je bezradná Portocalová, tak ji zatím do toho tajemství nepouštěj," řeknu mu ostře, protože je možné, že je dost hloupý na to, aby si otevřel pusu. "Jako bych byl tak hloupý," zavrčí a málem mě tím přiměje k tomu, abych uklouzl a příliš se ušklíbl, když se otočím k odchodu. "Dávej si pozor na vychování, když je takový puntičkář," zavolám přes rameno. "Ale nezapomeň, že je to pořád Portorikánka, i když neví, co to znamená." "Co to má sakra znamenat?" chytne se mě za záda. Dál se usmívám, když se otáčím, a rozhodnu se, že mu nedám pravdivé varování. Violet Portocaleová má všechnu tu jemnou portocalskou krásu bez portocalské hořkosti, která jí pění z velmi zajímavých rtů. Je v ní jistá zranitelnost, kterou jsem v očích Portocalů nemusel vidět už příliš mnoho staletí, než abych to spočítal, a je to až nepříjemně rušivé. Emit by tím měl být zaskočen stejně jako já. "Neví, že vidíme jejího ducha. Hodně štěstí, aby se tvářila vážně," řeknu místo toho já. "Kecy. Buď to předstírá, nebo mě taháš za fusekli," řekne mi do zad, když se otočím a zase odejdu a nechám ho, ať si myslí, co chce. Bude to mít větší humorné kouzlo, až to uvidí na vlastní oči.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Bláznivá cikánka"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️