Můj roztomilý šéf

1. Happy Friday (Sabrina) (1)

----------

1

----------

==========

Šťastný pátek (Sabrina)

==========

Od chvíle, kdy otevřu oči, vím, že to bude den.

Je pátek třináctého, nejhorší den, jaký byl kdy v dějinách vymyšlen.

Datum patřící vřískajícím černým kočkám, padajícím slánkám a rozbitým hodinám.

Ne den, kdy se pracovitým dívkám, které se probudí na špatné straně postele, dějí dobré věci - a bolestivá křeč v krku mi říká, že dnešní černá magie začala už včera večer na mém polštáři.

Úžasné.

Nějak se mi podaří vylézt z postele, osprchovat se a obléknout, aniž bych přišla o končetiny. Ale když vyskočím z ložnice ve zbrusu novém oblečení, ještě si zapínám boty po kolena a snažím se přitom zkontrolovat, kolik je hodin, uvědomím si, co ještě kromě mého nebohého krku není v pořádku.

Mám hrozné zpoždění.

Budíky na mém telefonu zjevně milují tento neslavný den stejně jako já.

"Ach jo, Brino, dneska večer máš velké rande? Vypadáš úžasně! Ale jdeš pozdě." Paige mi s nenuceným úsměvem podává kabelku a papírový kelímek s kávou.

"Kde bych bez tebe byla?" Zamumlám a nejsem si jistá, jestli na ni obracím oči v sloup za to, že se chová jako kapitán Obvious, nebo za to, že bez kamarádky, jako je ona, by mi bylo hůř.

Škubnu zipem boty až nahoru a pak jí vytrhnu hrnek a kabelku. Mám na sobě svetrové šaty, přes ně přehozenou bundu a boty na vysokém podpatku, komplet sestavený spíš kvůli chicagskému podzimnímu teplu než kvůli módě. A oříškově hnědé vlasy jsem si dnes ráno hodila do culíku, protože je to nejrychlejší řešení.

"Žádné datum zatím není vytesané do kamene. Víš, jak jsou týpci z Tinderu vachrlatí," říkám, znovu si zkontroluju telefon a chci, aby se čas zpomalil.

"Neboj se. Zvládneš to," řekne Paige se sluníčkovým sebevědomím, které bych si přála mít. "Osobně si myslím, že bys měla zazářit jako Miss Pověrčivost. Jméno už máš a tohle už jsme spolu řešily..."

"Jasně, a vždycky to končí stejnou otázkou. Vypadám jako puberťačka, nebo jako čarodějnice?" Sleduju, jak se jí třepotají řasy, když tak nevinně klopí oči.

Bůh. Začínám si přát, abych byla kouzelná, protože jestli nestihnu autobus... ahoj, zkáza.

Když se hrnu ke dveřím, uvědomím si, že je příliš brzy na to, aby moje spolubydlící sova vylezla z postele. "Proč jsi vlastně vzhůru?"

"Jedu do Lincoln Parku za potenciálním klientem." Prohrábne si rukou světlé vlasy, jako by bylo naprosto přirozené, že je někdo takhle brzy ráno tak krásný.

Tak možná bych si přála, abych jí spolu s jejím stylovým kouzlem ukradla i sebevědomí.

"Je pátek třináctého," připomenu jí. "Buď opatrná."

Usrkne si kávy a hlasitě si odfrkne. "Ach, ty a tvůj hokus pokus. Některé z nejlepších věcí se stávají v pátek končící na třináctku."

"Jako třeba co?" Zavolám přes rameno, ale nemám čas čekat na její odpověď. Mocně dupu po schodech dolů, aniž bych se na ni podívala, a doufám, že má pravdu.

Ale vážně?

Dobré věci?

Dneska?

Ne. Ne. Nikdy.

Běžím dolů blokem a podívám se na autobusovou zastávku...

...právě když autobus odjíždí.

"Sonofa..." přeruším se uprostřed kletby, když po mně vrhne oplzlý pohled stará paní, která si vyšla na procházku.

Místo abych se zasnila nad tím, jak musí být božské procházet se takhle brzy a nepanikařit kvůli práci, přitisknu rty na hrnek s kávou a srkám tak hlasitě, že doufám, že to někoho vyděsí.

Tento měsíc jdu pozdě už potřetí. Šťastná šťastná, radostná radost.

Naštěstí mi v posledních dvou případech nikdo v kanceláři nic neřekl. Hlavně proto, že pracuju jako o život a čas si vždycky vynahradím večer.

Zuřivě si drtím kafe a pak házím kelímek do koše, čekám, až přijede další autobus, a nespouštím oči z další smůly.

Zatím žádné sametově černé kočky s osobním posláním zničit mi den.

Malá útěcha.

Když konečně chytím další autobus a doklopýtám do výtahu v budově, kovové dveře se mi začnou zpomaleně zavírat přímo před obličejem.

Mám už čtyřicet minut zpoždění. Znovu.

V žádném případě nenechám ty dveře zavřít dřív, než budu uvnitř. Natáhnu jednu nohu před lesklé dveře a zatřepu s ní v naději, že spustím senzor, aby se znovu otevřely.

Místo toho se zavřou.

Přímo přes špičku mé boty na vysokém podpatku.

Aha.

Ach, Bože.

Zalapám po dechu a vyděsí mě hlasité křupnutí, které se rozlehne tichem.

Kosti?

Srdce mi buší, kroutím prsty a připravuji se na nejhorší.

Ale noha mě vůbec nebolí.

Jen se mi zachytila za patu a zakopla o senzor - ačkoli ve chvíli, kdy se dveře otevřou, dopadne moje znetvořená pata na podlahu. Vrhnu se dovnitř tak rychle, jak jen holka na jedné patě dokáže, a s povzdechem seberu zlomenou část.

Takové věci se stávají.

Je pátek třináctého.

Jestli je ustřižení podpatku a zpoždění autobusu to nejhorší, co mě dneska potkalo? Budu v pohodě.

Až na to, že od chvíle, kdy výtah zastaví v mém patře, vím, že něco není v pořádku. V sídle Purry Furniture & More v centru města je podivné ticho a já napůl čekám, že za mnou vyskočí roztomilé černé kočky na plakátech s vytasenými drápy.

Jakmile se ocelové dveře rozletí, zahlédnu i Vanessu, svou šéfovou. Stojí u recepce a usmívá se.

Ne zrovna milý. Spíš takový dřevěný úsměv, který říká: "Ahoj, snažím se předstírat, že mám všechno pohromadě, ale ve skutečnosti žongluju s atomovými bombami a jednu se ti chystám hodit do klína." Tohle je úsměv.

Co teď? Je to mým načasováním?

Vystoupím a oháním se podpatkem.

"Vanesso, omlouvám se, že jdu pozdě. Vypnul se mi budík a měla jsem menší nehodu s hladovým výtahem, takže..." Ještě než ze sebe stihnu vypravit celý svůj vzlykavý příběh, zastaví mě zdviženou rukou s roztaženými prsty.

"Nic velkého, Sabrino. Mohla bys jít na chvilku do mé kanceláře? Potřebuju s tebou mluvit."

Zvláštní.

Stejně jako její zlověstně formální použití mého jména. Proč mi prostě neřekla Brina jako vždycky? Jako to dělali všichni odjakživa, od úsvitu věků.

1. Happy Friday (Sabrina) (2)

Když ji následuji, kulhajíc na zlomenou patu, spolknu v krku studený, hořký kámen.

Pátek třináctého.

Můj šéf si chce "promluvit".

Jak moc jsem v háji?

S dalším rozpačitým poloúsměvem se odvalí za svůj masivní skleněný stůl a napne prsty před sebe.

"No. Sabrino, nedá se to říct jednoduše a ty jsi příliš dobrá na to, abych ti to přibarvovala, takže tady to je. Byla jsi báječně talentovaná a pracovitá členka našeho tvůrčího týmu Purry. Tvé návrhy se nám naprosto líbí, nicméně... obávám se, že nás čekají rozpočtové škrty."

"Aha." To zní jako sklíčenost. Ale já jsem cenný člen tohoto týmu. Dělám věci! "Já... myslela jsem, že jste mi řekla, že návrhy, které jsem udělala, jsou fenomenální? Polovina z nich visí v kanceláři."

"A jsou, ano. Ale tvrdá pravda je, že pan Tillis, majitel, se domnívá, že je čas podívat se na najímání talentů, abychom ušetřili náklady na stejných místech, kde se vyrábí náš nábytek. Jack našel způsob, jak získat podobné grafické návrhy z Bangladéše zhruba za jeden dolar za kus. Nejsou samozřejmě tak vybroušené jako ty vaše, ale..."

Dál už neposlouchám.

Jack? Řekla právě Jack? Jack-ass?

"Myslíš toho frajírka, co jsem ho trénovala - ehm, chci říct, toho Jacka Stážistu?"

Vanessa se zamračí, odkašle si a přikývne.

Svatá Hannah. Je těžké nevyvalit oči z důlků.

Teď už chápu, proč ten kluk tak rád bzučel kolem mého stolu, aby zjistil, které části procesu bychom - tedy on - mohli automatizovat nebo outsourcovat. A to všechno kvůli zářivé neplacené stáži, kterou by si mohl připsat do životopisu na vysoké škole.

"Takže to znamená, že mám padáka?" Zeptám se otupěle.

Oči se jí rozšíří způsobem Dobrotivé ne.

Na chabou vteřinu si pomyslím, že by se tenhle den nemusel propadnout do dehtové jámy, do které směřuje.

"Pusť mě," zašeptá, jako by to zmírnilo ránu. "Pan Tillis dává přednost výrazu "správná velikost"."

Zadusím vzduch v plicích a soustředím se na to, abych se snažila dýchat skrz cement a reflexivně jí nehodila ptáka.



Musíte milovat jakéhokoli zlého génia, který vymyslel komicky brutální firemní mluvu jako right-sizing.

Ať už tomu říkáme jakkoli, na tvrdých faktech to nic nemění.

Tohle je už třetí pozice, o kterou jsem letos přišel.

Naposledy na jaře jsem musela prosit Paige, aby mi na pár měsíců zaplatila nájem. Pro holku, která vyrostla v polozbohatství, to není zrovna břemeno, ale mně se to nelíbilo.

Taky jsem se při každém jídle cpala nudlemi ramen a instantními těstovinami se sýrem. Jít si ven na šestipalcový subík mi připadalo jako extravagantní nakládání s mými prostředky.

Poznal jsem chudobu mladých dospělých ve velkém Větrném městě a bylo na nic stát. Rozhodně to není něco, k čemu bych se chtěl vrátit.

Vanessa se na mě přes stůl dívá ustaraným pohledem.

Když mi v hlavě víří hrůzy hledání zaměstnání, které se odehrávají na životopisech, na chodníku a při lezení do zadku, přemýšlím, jestli už není pozdě to přetočit a zachránit tuhle práci. Udělat při výstupním pohovoru tak dobrý dojem, aby se rozhodla, že dělá strašnou chybu.

Kdybych ji tak mohl přimět, aby sladce přemluvila surfařského frajera, kočičího nábytkářského magnáta Tillise, aby si mě nechal...

"Vanesso, řekni mi jednu věc... je něco, co jsem mohl udělat jinak? Aby mi to pomohlo v další práci?"

Věnuje mi uvolněný, smutný úsměv. "Jsi pracovitý a pozitivní zaměstnanec. Obávám se, že tu nejsi ani dost dlouho na to, abych tě mohla nějak reálně ohodnotit nad rámec toho, co jsem řekla. Takové věci se stávají."

Cítím, jak mi cuká oční bulva.

Proč, ano, takové věci se stávají i v den, kdy se celý vesmír točí kolem své mrchy osy.

"Opravdu jde o snížení rozpočtu. Nic osobního a vůbec to neodráží tvé působivé schopnosti," pokračuje. "Poslední výplata ti přijde příští týden přímo na účet. Zaplatila jsem ti za dnešek, ale jakmile si sbalíš, můžeš odejít."

Krásné.

"Není tady něco jako, ehm, jiná práce, kterou bych mohl vzít? Třeba méně placenou?"

V očích se jí mihne lítost. Takže to je tvrdé ne.

"S obchodním plánem na snížení provozních nákladů se většina našich rolí osobních asistentů vyřizuje na Filipínách. Pokud byste chtěla, určitě si rád nechám váš životopis na-"

Ne.

Hotovo.

Ať to založí.

Vstávám ze židle a odcházím, aniž bych se ohlédla, s pocitem, že jsem dostala facku. Ve skutečnosti je to ale ve světě kariéry Sabriny Bristolové běžné.

Moje první práce byla v začínající firmě. Zkrachovala, když velké, zlé G uvedlo na trh vlastní revoluční aktualizaci aplikace a pár týdnů po mém nástupu učinilo jejich firmu zastaralou.

Poté jsem nastoupila na brigádu. Plat stál za prd a nikdy si žádného brigádníka neudrželi, takže to byla další slepá ulička.

Purry Furniture & More se mi zdálo jako ideální řešení. Když pominu čarodějnické černé kočky, miluju zvířata.

Když se člověk přenese přes myšlenku, že celá práce spočívá v marketingu nábytku pro zvířata, bylo to docela dobré výchozí místo. Jasně, mizerný plat, ale měla to být dobrá zkušenost, otevřené dveře, další stupínek na žebříčku, sakra.

Tři zatracené měsíce. To není zkušenost.

To je jenom radarový výkyv, dost času na to, aby se šéf rozhodl, že jsi na jedno použití, když se tě nějaký penzista rozhodne rovnou vyhodit z práce.

Neříkám nic těm několika lidem, kteří se motají kolem a vyhýbají se mi, jako bych nesl mor. Prostě si jdu uklidit stůl.

Upřímně řečeno, není toho moc k odstranění.

Osamělá fotka Paige a mě na Navy Pier na Silvestra. Další fotka s rodiči z Vánoc před pár lety.

 Nikdy jsem neměl čas je pořádně rozložit a doufám, že je krysa Jack neviděl.

Navzdory tomu, co si myslí můj nadřízený, ne každý si dokáže mručivě představit kočičí a psí ráj tak, jako jsem to udělal já na těchto maketách. Takže si je beru do svého portfolia dřív, než si na ně budou nárokovat práva.

1. Happy Friday (Sabrina) (3)

Hodím zarámované fotografie do kabelky, a když nenajdu nic, do čeho bych je mohla vložit, seberu ze stolu stážisty růžovou složku s leskem. Hodím dolů pár dolarů, abych jí vynahradila, že jsem jí tu složku vzala. Nenechávám vzkaz. Pochybuju, že vůbec zná moje jméno.

Veškerá moje kvalitní, profesionální práce je nacpaná do růžového blejskavého pořadače.

Nechápejte mě špatně, růžovou mám ráda. Ale vždycky jsem si představovala sebe s elegantní černou koženou aktovkou, ne že budu chodit jako nějaký středoškolák z umělecké školy.

Deset minut po mém bezstarostném odchodu jsem zpátky ve výtahu, který mi sežral podpatek, když mi zavibruje telefon.

Kluk, se kterým si povídám na Tinderu, Brad B., mi píše, jestli se nechci sejít ve dvě odpoledne.

Takže se to možná začíná zlepšovat?

Alespoň podle fotky je hezký. Vypadá pracovitě, říká, že je na dobré cestě stát se partnerem ve své účetní firmě. Je roztomilý a vtipný a jeho sebemrskačské vzkazy mě vedou k domněnce, že je to možná poslední normální svobodný chlap, který v Chicagu zbyl.

Jasně, Sweeter Grind, jo? Odepisuji na zprávu.

Raději ať je to tak. Bez dobré kávy a zákusku dneska umřu.

Jdeš na to, posílá Brad.

Super. Ta chvějivá naděje mnou proplouvá. Možná má Paige pravdu.

I když jsem přišla o práci a o patu, možná, jen možná, se to ještě může obrátit.

Přesně v jednu čtyřicet pět si posadím zadek na židli u stánku ve své oblíbené kavárně a čekám na jeho příchod. Prohledávám web a hledám práci grafického designéra - a přitom se dívám ke dveřím, jestli se neobjeví Brad.

Ve 14:15 posílám zprávu, abych zjistila, kde je.

Neodpovídá.

V deset do tří se ten blbec pořád neukázal a já si připadám jako obrovský cucák.

Jakou pěknou grafiku bych mohla vytvořit, kdybych přes osla navrstvila usměvavou fotku Brada B. z Tinderu?

Zakroutím hlavou a přemýšlím. Když už nic jiného, mohl by to být zábavný způsob, jak upustit páru.

K čertu s Casperem, nepříliš přátelským duchem na rande.

Potřebuju svou dávku Sweeter Grind a už jsem čekala dost dlouho, takže zamířím k pultu.



"Co si dáte?" zeptá se čiperná zrzka s culíkem.

Žaludek mi kručí hlady, protože jsem celý den nic nejedla. "Středně velké skořicové latté a medvědí drápek se smetanovým sýrem, prosím. A taky jeden z těch lanýžů Heart's Edge."

"Výborná volba! To bude devět dolarů a devatenáct centů," řekne.

Zamračím se, když se snažím odečíst devět dolarů a devatenáct centů od posledních padesáti dolarů, které jsem měla ráno na účtu. Matematika nikdy nebyla můj nejlepší předmět a asi před hodinou jsem opravdu doufala, že se Brad B. objeví jako gentleman a bude trvat na tom, že mi svačinu koupí.

"Jsi v pořádku?" Pokladní chvíli zkoumá můj obličej.

Podívám se za ni a očima zalétnu k velkým černobílým fotografiím za pultem. Jsou to všechno výjevy z nějakého idylického horského městečka, usměvavá rodina, obrovský muž se zjizvenou, pohlednou tváří, který olizuje čokoládu ze lžičky.

"Jen obdivuju výzdobu. Jsem v pohodě," řeknu a už ochutnávám nudle ramen za měsíc. Konečně strčím svou debetní kartu do toho pitomého automatu. Opravdu bych za to neměla utrácet peníze, ale potřebuju ten nával cukru a kofeinu, abych přežila den, který mám.

O pár minut později mi podává papírový pytlík s mými dobrotami a navíc šálek horké kávy. Vdechuju skořicovou páru.

Sladká nirvána.

Když už mám odpoledne volno z práce, můžu si to rovnou užít. Rozhodnu se vzít si kávu do parku přes ulici. Kromě blbců, kteří se neukážou na rande, je tu spousta věcí k přemýšlení. Třeba o tom, co budu dělat, když jsem teď bez práce.

Malebný park mě vždycky uklidní.

O to víc v tomto ročním období, kdy stromy odhazují letní zeleň a mění se v kaleidoskop červené, oranžové, žluté a hnědé barvy podzimu.

Pevně sevřu teplý šálek v ruce a opřu se do svěžího chicagského větru, když se vydám na druhou stranu ulice. Moje oblíbená lavička je díkybohu prázdná. Sesunu se na ni takovou silou, až skořicové latté vystříkne z otvoru ve víčku.

Hladké. Teď mám ušpiněný nový svetr.

Taky mě štve, že jsem promrhala doušek svého pití. Musím si vychutnat jeho chuť. Bude to moje poslední skořicové latté, než se zase stanu pracující dívkou.

Moje polovina nájmu je tisíc dolarů měsíčně. Netuším, jak to vydělám, a to je to nejlevnější místo, které jsme našli ve slušné oblasti.

Paige platí víc, protože má větší pokoj - ne o moc. Ale Paige má bohaté rodiče a nulové studentské půjčky, což znamená, že má luxus jako úspory.

Já mám dluhy, které se denně zvyšují a budou narůstat rychleji, pokud si nenajdu jinou práci, a to urychleně.

A nejde jen o nájem, který musím platit. I moji rodiče jsou na mně závislí, ať už o tom vědí, nebo ne (nápověda: nevědí).

Fuj. Tento měsíc bude složité hromadně nakupovat máminy knihy bez příjmu.

Jak dlouho vlastně trvá, než se dostaneš k podpoře v nezaměstnanosti? Pochybuju, že na ni vůbec mám nárok, protože jsem dlouho nebyla součástí Purry Furniture.

Navíc je pořád pátek třináctého. Den je sotva v polovině.

Spousta příležitostí hodit mi do klína další nepořádek, pomyslím si kysele a strčím si lanýž do pusy.

Na vteřinu se zavrtím zpátky na lavici a usměju se, jak mě zaplavuje cukrová horečka.

Dobrý Bože. Ať už se dneska spiklo cokoli jiného, co se pokazilo, nemá to nic společného s čokoládovou dobrotou, která mi praskne v ústech a na celých třicet vteřin smete moje trápení.

Když otevřu oči, po parku se pohybuje štáb kameramanů. Jejich těsný, spěšný pohyb mě vytrhne z myšlenek.

Těžkopádný vousatý muž rámuje záběr rukama, odpočítává a křičí: "Akce!".

Dva chlápci s kamerami se rozhoupou kolem scény. Uprostřed kruhu stojí jako podivná věštkyně sošná žena, hlavu má mírně nakloněnou vzhůru, modré šaty jí jemně vlají ve větru.

Jak v takový den vůbec zvládá jemně šustící oděv?

1. Happy Friday (Sabrina) (4)

Cestou k lavičce mě málem převálcoval vítr. Nebo to možná byla ta zlomená pata.

Modelky. Bah.

Vědí, jak si usnadnit život.

Vlastně všichni tihle lidé. Jsou to skuteční umělci, tvůrci, kteří si hrají na porodní báby obrazů ve svých hlavách. Vytvářejí skutečné umění a dostávají skutečné peníze.

Jste zahořklí?

Ano. Já. Jsem.

Podívám se dolů na hloupou růžovou složku s postýlkou na klíně a přemýšlím, koho musíte zabít, abyste se stali skutečnými umělci s opravdovým platem. A taky proč musí být ta ženská tak dokonalá?

Když zvednu oči od složky, zírá na mě nový muž.

Svatý Herkules.

Kdy jsem přehlédla blesk, který ho poslal k zemi? Jestli slečna modelka vypadá bezchybně, tak tenhle chlap je božský.

Přes metr osmdesát vyrýsovaných svalů nacpaných do italského obleku, který nejspíš stojí víc než hypotéka mých rodičů.

Jeho brada je vražedná.

Husté pískově hnědé vlasy jako lví hříva.

Lícní kosti, obočí, poprašek dobře zastřiženého plnovousu, to všechno napovídá o vnitřní divokosti, která se skrývá za jeho výrazem, který je pekelným ne pro všechny nesmysly.

Co mě ale opravdu nutí sevřít šálek kávy, až se v něm udělá důlek, jsou jeho oči.

Ruku na srdce.

Ano, jsou modré, ale přirovnávat je k nedotčenému nebi nebo krásným drahokamům mi připadá skoro urážlivé.

Jeho oceánově modré oči jsou jako vlnobití, hučí v nich vzdálená, nelítostná energie. Pořád tak blízko, že je cítím jako ozón před bouří.

Jeho pohled mi okamžitě způsobí šok v páteři a celé tělo mě rozechvěje. Prsty na nohou se mi smrsknou do bot s nesourodým podpatkem.

On... on musí být mužský model, že? Ale lepší otázka je, proč se na mě dívá jako zhrzený Casanova.

Aha.

Ach, Bože.

Jeho výraz mě obrací naruby. Jedno klenuté obočí zvednuté výrazně výš než druhé a namyšlený jako čert.

Podívám se dolů a zoufale hledám záminku, jak přerušit oční kontakt. A napůl se bojím, že jsem uprostřed příšerné poruchy šatníku, o které nemám tušení.

Ne.

Svetrové šaty jsou stále neporušené.

Srdce stále tluče.

Kalhotky jsou stále bezpečně ukryty tam, kde mají být...

Myslím, že?

Když se na něj znovu podívám, ty divoké oči se ode mě odvrátily a vrátily se k focení. Pomalu vydechnu úlevou.

Tenhle cizinec a jeho sexy voodoo oči jsou přesně ten druh problémů, které dnes nepotřebuju.

Baculatý vousáč v jeho blízkosti, kterého si podle toho, jak pobíhá mezi kameramany a slečnou Dokonalou, tipuju na fotomanažera, se stává středem mužova pohledu. Pohladí si bradu a sleduje scénu chladným pohledem a sevřenou čelistí.

Zamračím se.

Zdá se, že se všichni snaží, aby se tomuhle chlápkovi zavděčili, a on se nezmůže na víc než na mrzutý pohled a sem tam lehké gesto rukou?

Život v umění je dost těžký, ale muset se klanět oprávněnému kravaťákovi... fuj.

Moc ty lidi nelituj, Brino, připomínám si. Pořád je platí pan Oprávněný. No, doufejme.

Ale stejně. Tohle dělají kravaťáci v oblecích. Chovají se k umělcům, kteří dělají jejich drahocenné reklamy, na nichž jsou závislí, jako k odpadu. Bez nás by nebyli nic.

Pohlédnu na toho otravně nádherného blbečka a hlasitě si loknu latté.

Modelčiny bodavě modré oči se znovu zabodnou do mých. Tentokrát se držím zpátky a říkám motýlímu hejnu v břiše, aby zůstalo na místě.

Zvedne tlustou ruku namířenou přímo na mě a pokyne k soše vedle mé lavičky. Jako by mi říkal, abych se pohnula, aniž by měl tolik slušnosti, aby ke mně přistoupil a zdvořile mě požádal.

Špatný, špatný tah, neandrtálče.

Samozřejmě to udělá znovu, tentokrát důrazněji.

Samozřejmě.

Vážně? Vždyť mě ani neznáš a myslíš si, že mi můžeš rozkazovat?

S odfrknutím zaryju paty - no dobře, podpatky - do země. Kdyby pohled mohl zabíjet, byl by na místě jeho samolibé, hrubé, ďábelsky jemné postavy kouřící kráter.

Jejich skupinka si o chvíli později udělá přestávku a ten obtloustlý produkční přiběhne.

"Ahoj tady," vykoktá, zastaví se před lavičkou, na které sedím, a opře se o její opěradlo, aby popadl dech.

Mávnu rukou, usrknu latté a připravím se na to, co bude následovat.

"Tak mě napadlo, jestli je nějaká šance, že by ses chtěla přestěhovat? Tohle místo má pro naše focení lepší osvětlení. Nerada se ptám. Jsem si jistá, že si tu jen užíváš svůj den, ale... je to velká práce. Byli bychom ti opravdu vděční, kdybys to mohl uvolnit."

Mohl bych to "vyčistit"? Jistě, dovolte mi jen s vděčným úsměvem opustit veřejný majetek. A to všechno proto, aby si tvůj bohatý šéf mohl pořídit své tak důležité záběry.

Než stačím dát dohromady slova, abych zformuloval slušnější odpověď - vím, že ten chlap je jen kolega poskok, který dělá svou práci -, přišlápne si pan bohatá mrcha sám.

"Budete muset uhnout, slečno. Potřebujeme tohle místo." Jeho nevrlý hlas alespoň odpovídá jeho vzhledu.

Setkám se s jeho očima a usměju se. Ne proto, že by byl zblízka stejně zmateně barbarský a pohledný.

"Teď," dodá, když se ani po několika dlouhých vteřinách nepohnu ani o píď.

Zamrkám, šokovaná jeho přímočarostí. Otevřu ústa, abych odpověděla, ale nestihnu ze sebe vypravit ani slovo, než složí ruce a obočí stáhne k sobě jako hromotluci.

Jak příhodné, že má také povahu bezcitného řeckého boha.

"Tohle je veřejný majetek. Já nikam nepůjdu," odseknu a zatvářím se co nejvzdorovitěji. "Moje máma říká, že na med se chytá víc much než na ocet, víš. Možná bys to měl zkusit."

Jeho obočí se zvedne. "Jakkoli jsou klišé středozápadních přísloví roztomilá, probíhá tu marketingová kampaň s velmi nabitým harmonogramem a ty nám kradeš světlo."

Ach, jejich světlo.

Na to jsem zapomněla.

Jak se vlastně krade sluneční světlo? To je tak bohatý, že si myslí, že mu patří slunce? Arogance a nárok jdou u tohohle týpka dohromady jako čokoláda a burákové máslo.

"Omlouvám se. Vsadím se, že do té kampaně sypeš hromadu peněz, že?" Zeptám se sladce.

1. Happy Friday (Sabrina) (5)

Přikývne a jeho zamračený výraz se zmírní. "Jsem rád, že to chápeš, takže jestli chceš..."

"Chápu to tak, že sis měl pro svou malou kampaň zamluvit soukromější místo, pokud jde o život. Tohle je veřejný park, pokud vím, a já se nehodlám hnout z místa, dokud nebude do posledního kousku vypité mé skořicové latté." Zvednu šálek a hlasitě šplouchnu tekutinou kolem sebe.

Znovu zkříží ty obrovské paže, ramena se mu prohnou, jako by se chystala protrhnout dovezenou látku. "Dámo, se zdvořilostí jsem skončil. Jestli nezvedneš zadek, tak s tebou pohnu sám." Všichni se na mě usmějí.

Páni. To bylo zdvořilé? Zajímalo by mě, jak vypadá nezdvořilost... ale mě spíš zajímá, jak tomu milionářskému tyranovi říct, kam si to může strčit.

Zvednu ruku a předvedu čerstvou sadu, kterou jsem si nechala udělat minulý víkend.

"Vybírej moudře. Dotkni se mě, a já ti zaryju svůj plastik tak hluboko do tvého krásného obličeje, že budeš potřebovat čelisti života, abys ho vytáhla. Capisce?"

Než odpoví, sevře se mu čelist.

Jo, Grump s velkým G potvrzen. Být tak zkroucený, že by si mohl vylámat pár zubů, to musí být jeho oblíbený výraz tváře.

Ale pak si jen povzdechne, prohrábne si rukou vlasy a pak mě zasáhne dalším závratným hvězdně modrým pohledem. "Ha ha, jsi vtipný. Gratuluju. A teď, jestli už jsi skončila s tím komediálním představením, uhni."

Zamrkám, nejsem si jistá, co na to vůbec říct. A opravdu jsem mu řekla, že je hezký?

Bohužel už je pozdě to popírat, a i když mě naše krátké setkání přesvědčilo, že je to hrozný člověk... ten chlap je opravdu dobrý bonbónek pro oči.

Kdybych byla castingová režisérka, tenhle chlap by byl pan Darcy. Však víte, před celým tím obloukem vykoupení.

Dám si další malý doušek skořicové odvahy, pomalu si ho vychutnávám a přemýšlím, jak daleko to chci opravdu dotáhnout.

"Bylo by lepší, kdybys mě nechal na pokoji a nechal mě v klidu dopít kávu," řeknu a srovnám tón. "Brzy ti dojde dobré světlo pro kvalitní snímky. Slunce se v tomhle ročním období příliš rychle kazí."

Jeho smrtící pohled mě skutečně vyvede z míry.

Posunu nohy a ta směšná růžová složka mi vyklouzne z klína a s žuchnutím dopadne na zem. Z kapes vyklouzne půl tuctu kreslených kočičích kartiček, které světu odhalí vrchol mé geniality.

Chystám se natáhnout nohu, abych na ně práskla, ale nestihnu to.

Kravaťák se sehne, aby můj nepořádek sebral, svaly se mu vlní za oblečením a jeho modré oči jsou plné toho krutého úžasu.

To není fér.

Proč se z tolika mužů s nebezpečně krásnými těly stávají lidožrouti?

Tiše si prohlíží karty, než se pokusí vrátit mi věci. Pročistím si hrdlo a naše oči se spojí. Neodvažuji se dát najevo, jak malá si teď připadám.

"Navrhuji výměnu. Vaše kočky, které jsem laskavě zachránil před vyhozením do povětří, za místo pro můj fotoaparát." Usměje se, a ne zrovna přátelsky. "Jste kreslířka? Třeba kreslíř koček?"

Bráním se tak intenzivnímu vytřeštění očí, že mě to nejspíš dostane na pohotovost.

"Ha, ha, ha. Tak originální. Doufám, že máš copywritery."

"Moji textaři jsou jedni z nejlepších marketérů v zemi, od moře k zářivému moři," řekne a do hlasu mu vstoupí hrdost.

"Super, tak to jste určitě připraveni. Bůh ví, že za tvoje vtipy nikdo neplatí," prohodím.

"Sakra, ty jsi ale ukecanej," zavrčí.

A je to. Je to konstatování. A ne úplně vzteklý, urážlivý. Je v něm i náznak pobavení, jako by ho ukecanost zajímala.

Úžasné.

Zná mě tři minuty, když se mě snaží dostat z městské lavičky, ale má mě zaškatulkovanou jako "ukecanou". Jako by to nebyl on, kdo mě takovou udělal?

No, dneska můžou být dva.

Kromě toho, že je to bohatý kravaťák, nesnesitelný McHottie a tyran z parku, vypadá jako jeden z těch chlapů, kteří si myslí, že by ženy měly držet jazyk za zuby.

Střelím po něm falešným poddajným úsměvem. "Moje chyba, vaše výsosti. Budu se víc snažit, aby mě bylo vidět a ne slyšet. Samozřejmě budu na téhle lavičce vidět, dokud nebudu hodná a připravená na procházku."

Čelist se mu znovu napne a kolem rtů se mu slabě zablýsknou rozzlobené bílé zuby. Zadívá se do slunce, něco si pro sebe zamumlá a pak se otočí zpátky ke mně.

"Upřímně řečeno, slečno Hardassová, je mi jedno, kde vás uvidí nebo uslyší, pokud to nebude na této lavičce. Blokujete světlo. Už vám to bylo řečeno."

Vtipné je, že bych se nejspíš bez problémů a v mžiku přestěhovala, kdyby mě jen slušně požádal.

Ale vybral si špatný den, aby si zahrával s mou hrdostí, a teď jsem na misi.

Tahle lavička je moje, dokud neřeknu, že ne.

"Kdy to bylo? Moc jsem tě neslyšela," řeknu se zívnutím a podívám se zpátky na telefon.

Vyvalí oči tak silně, až mám pocit, že se mu snad přilepí na zátylek.

Polknu smích. Aspoň se touhle blbostí bavíme, ne?

"Jsem ohromená! Koulíš očima líp než třináctiletá roztleskávačka," řeknu věcně.

"Jen když mám před sebou někoho tak tvrdohlavého, nedospělého a nesnesitelného, jako jsi ty," odtuší.

"To jsou krásná slova." Pokrčím rameny. "Prostě říkám, že je to blbost, když to vidím."

"Tak to by sis měla nechat zkontrolovat oči. Tady není žádná 'blbost'."

"Hmm, možná máš pravdu," řeknu pomalu a nakloním hlavu. "Jen ubožák v předraženém obleku, který se snaží hrát si na důležitého. Snaží se připomenout malým lidem, kde je jejich místo."

"Nemáš - najdi si jiné zatracené místo a někoho jiného, koho budeš otravovat. Hned odejdi." Jeho hlas je jako natažená šavle, chřestí tím syrovým, mužným varováním.

"Uh, to jsi na mě právě zavrčel?" Zamrkám a snažím se neusmát.

"Proč vůbec chodíš po Chicagu se složkou plnou kočičích kartiček?" Urovnává si uzel na kravatě, těmi obrovskými, naštvanými prsty pracuje s látkou a drží mé oči jako rukojmí déle, než je mi milé.

"Co je ti do toho?" Šlehnu pohledem zpátky k zemi. "Pracuju - pracuju - ve firmě na výrobu nábytku pro domácí mazlíčky."

"Nábytek pro domácí mazlíčky?" zopakuje, jako by mu chyběl jediný nádech k tomu, aby se mi vysmál do obličeje.

Ne.

Právě naštval špatnou holku. Došly mi vtípky. Nepotřebuju se víc rozpovídat, opravdu, abych se z tohohle trápení vymanila.

Byl to den jako z pekla a poslední věc, kterou potřebuju - úplně poslední - je, aby se mi vysmíval nějaký blbec v obleku s božským komplexem. Přitisknu si kelímek Sweeter Grind k ústům a usrkávám zbývající lahodnou tekutinu, kolik jen dokážu v ústech udržet.

Pak se předkloním, podívám se dolů, zamířím a postříkám mu drahé italské boty skořicovou kávou.

Tolik k vychutnávání chuti. Trochu mě štve, že jsem za tohle nečekané rande s chicagským satanem utratila skoro deset babek.

Ale výsledek stojí za to.

Ten chlap mi nepřipadá jako typ, který by měl nějaké emoce kromě čirého vzteku, ale v jeho chladných očích vidím, že prosakuje něco jiného.

Hnusnou hrůzu. Šok. Možná trochu pokory - konečně!

Neřekne ani slovo, jen zírá na své promočené boty a tenčí rty, jako by zvažoval, jak se pomstít.

Vítězoslavně se ušklíbnu.

Ten velký vousáč byl při téhle výměně tak potichu, že jsem zapomněl, že tam je. Dokud nevzhlédne s rukama přitisknutýma na tváře v naprostém strachu a nezašeptá: "Já-já ti najdu ubrousek. Hned!"

Odpluje a já sčítám skóre.

Smolařka: 1.

Kolosální čurák: 0.

Usměju se na toho arogantního blbečka, kterému z bot stále kape moje latté, a pomalu vstanu. "To místo je celé tvoje, kámo. Já už mám kafe hotové."

S mým úderem na rozloučenou, podepsaným, zpečetěným a doručeným, odcházím.

No, snažím se.

Je to těžké, když je jedna bota o pět centimetrů vyšší než druhá.

"Zapomeň na ubrousek, Hugo," říká za mnou král Kretén. "Musíme to natáčení rozjet hned."

Neodolám a hodím po něm přes rameno. Jen abych zjistil, že mě ten blbec pořád pozoruje a ve tváři má něco, co nedokážu přečíst.

Už nevypadá naštvaně ani poníženě.

Spíš jako... rozpačitě pobavený?

Dobře, jo, moje zlomená pata je k popukání. Je snadné se tomu smát, když tyhle boty už nejsou na chození.

Nejhorší je, že i po tom všem je pořád sexy. Takový ten druh pózy jeskynního muže s ránami na tělo zabalený do hedvábného obleku, který je těžké ignorovat a ještě těžší se vyhnout slintání.

Nebo jsem možná jen na nervy.

Ježíši. Musím jít domů a lehnout si. Musím se probudit v sobotu čtrnáctého.

I když bych asi měla nejdřív zkontrolovat rodiče. Pátky jsou na to obvykle nejlepší. Taky bych měl začít skenovat nabídky práce a nepravděpodobné požadavky na nezaměstnanost, než to zabalím.

Do čtrnáctého to zvládnu.

Nakonec.

A nezastaví mě žádné vzrostlé ego ani hezký vzhled.

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Můj roztomilý šéf"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️