Nepřátelé s výhodami
Nepřátelé s výhodami Kapitola 1 Kapitola 2 Kapitola 3 Kapitola 4 Kapitola 5 Kapitola 6 Kapitola 7 Kapitola 8 Kapitola 9 Kapitola 10 Kapitola 11 Kapitola 12 Kapitola 13 Kapitola 14 Kapitola 15 Kapitola 16 Kapitola 17 Kapitola 18 Kapitola 19 Kapitola 20 Kapitola 21 Kapitola 22 Kapitola 23 Kapitola 24 Kapitola 25 Kapitola 26 Kapitola 27 Kapitola 28 Kapitola 29 Kapitola 30 Kapitola 31 Kapitola 32 Kapitola 33 Kapitola 34 Kapitola 35 Kapitola 36 Kapitola 37 Kapitola 38 Kapitola 39 Kapitola 40 Kapitola 41 Kapitola 42 Kapitola 43 Kapitola 44 Kapitola 45 Kapitola 46 Epilog Chcete další díly Eliho a Violet? Jízda První kapitola O Roxie Následujte mě všude!
Kapitola 1 (1)
========== První kapitola ========== Violet Tohle se vymyká normálu. Nechci, aby se to stalo. Přála bych si, aby ne, protože jsem tohle rande začala tak, jak začínám každé rande: s bezbřehým optimismem. Než na rande skutečně jdu, vždycky překypuji vzrušením a oduševnělým vědomím, že někde tam v hornaté divočině jihozápadní Virginie žije můj princ na bílém koni, připravený se objevit a odvést mě pryč. Dobře, to trochu přeháním. O skutečného prince nemám vůbec zájem a to, že mě někdo odvede, zní jako nějaká nešťastná příhoda při pečení, ale ráda bych měla životního partnera. Když se to udělá pořádně, vypadá to, že mít ho je fajn. Chtěla bych někoho, kvůli komu se budu na konci dne těšit domů. Někoho, kdo by mě rozesmál při dlouhých jízdách autem. Někoho, ke komu bych se mohla přitulit během dlouhých horských nocí, nejlépe někoho teplejšího, než jsem já. Prostě nechci špatného životního partnera. "Ty jsi tady ještě nikdy nebyla, co?" Todd se zeptá a dívá se na svůj jídelní lístek, ne na mě. "Ne, ale slyšela jsem dobré věci," řeknu, abych to udržela v optimistickém duchu. "Jo, myslel jsem, že ne," řekne a konečně se na mě podívá přes jídelní lístek. Usmívá se a je samolibý. Samolibý? "Měl jsi vidět, jak ses tvářil, když jsem ti řekla, kam tě vezmu, jako bych ti právě řekla, že je vánoční ráno." Chci mu dát za pravdu. Pořád si připomínám, že nemám soudit knihu podle obalu. Lidé jsou vždy hlubší a složitější, než se na první pohled zdá. Koneckonců mě vzal do Le Faisan Rouge, nejluxusnější a jediné francouzské restaurace v Burnley County. Když mě vyzvedával, otevřel mi dveře svého auta. Když jsem se v restauraci posadila, přisunul mi židli. Ubrousek mi s rozmachem položil na klín jako dokonalý gentleman. Ale ten samolibý úsměv. To, že mi opravil výslovnost slova Le Faisan Rouge výslovností, která byla naprosto nesprávná. Nikdy jsem ve Francii nebyla, ale na vysoké škole jsem měla semestr francouzštiny a vím, jak se řekne rouge, díky. "Předpokládám, že do pětihvězdičkových restaurací moc nechodíš?" zeptá se a samolibě usrkne vody. Optimismus se vytrácí. "Slyšela jsem, že steaky jsou dobré," řeknu a rozhodnu se, že budu pokračovat v rozhovoru, který bych raději nevedla. "Možná si ho dám." Todd si jen odfrkne a pak se nakloní přes stůl, jako by mi chtěl říct nějaké tajemství. "Steak je nejlepší věc na jídelním lístku, ale to neznamená, že je moc dobrý," řekne a rozhlédne se kolem. "Slyšel jsem drb, že se šéfkuchař spřátelil s recenzentem restaurace, když byl ve městě, jestli mi rozumíš. Asi jedna z výhod toho, když je člověk šéfkuchařka. Garçon!" V tom prohlášení se toho děje tolik, že na něj chvíli jen zírám. Opravdu právě křičel na číšníka? A naznačovat, že se šéfkuchař vyspal s revizorkou? "To jsem neslyšela," řeknu a hlas mi zkřehne. Stále si prohlížím jídelní lístek a připomínám si: kniha. Obálka. Ale na žádném z jídelních lístků samozřejmě nejsou uvedeny ceny. Srdce se mi stočí do klubíčka, protože ohledně prvních schůzek mám velmi pevné přesvědčení: Platím si sama. Nemám ráda, když se za mě platí. Nemám ráda pocit, že někomu něco dlužím. Nemám ráda pocit, že bych si neměla objednat pozlaceného humra s kaviárem, když na to mám chuť. Ne že bych to někdy dělal. Mám svůj rozpočet. "No, to bys neudělal, pokud nejsi opravdu dobře naladěný na místní restaurační scénu," řekne Todd. "Osobně se přátelím s několika dalšími šéfkuchaři ve městě, a to se povídá. Garçon!" Optimismus: běží na výpary. "Je nějaká šance, že jsou to všechno muži, jejichž restaurace dostaly nižší hodnocení?" Zeptám se. V tuhle chvíli udělám skoro cokoli, aby přestal takhle křičet garçon. S jeho přízvukem to zní jako gar-sawwn, a pokaždé, když to udělá, mi to drásá uši. Todd mou otázku zcela ignoruje. "GAR-SAWN!" řekne ještě hlasitěji než předtím. Koutkem oka vidím, jak se na nás dívají lidé u vedlejšího stolu. Neohlížím se. Příliš se bojím, že bych je poznala, i když jsme v Grotonsville - o jedno město dál než Sprucevale, kde vlastně bydlím - a pak bych musela přiznat, že jsem tu s Toddem. Tehdy se to stane. Todd luskne prsty na náš server. Přísahám, že se mi ten zvuk ozývá v duši. A teď jsem nucena uznat, že tohle rande je v záchranném režimu. Todd už není kluk, který má nějaké problémy, ale možná se při večeři poznáme; teď je to někdo, koho, jak aktivně doufám, už po dnešku nikdy neuvidím. Vím, že každý má chyby - já jsem tady chybová centrála -, ale po roce práce servírky na vysoké škole, s Bohem jako svědkem, se nikdy nezamiluju do někoho, kdo na číšníky práská, jako by to byli psi. Ne že by mi hrozilo, že se do něj zamiluju i tak. Projevujíc sílu a integritu charakteru, o které si mohu nechat jen zdát, přichází servírka s úsměvem na tváři. "Ahoj, já jsem Stephanie, můžu vám dneska něco nabídnout?" zeptá se a ani jednou neprozradí, že sedím naproti monstru. Vrhnu na ni ten nejintenzivnější pohled, jakého jsem schopná, promiň, že na tebe vyjel. Todd ani nezvedne oči. "Dali bychom si láhev Bordeaux Deux Canard za dva tisíce dvanáct, k tomu tři sýrové gougères a kachní rilletes. To by bylo prozatím všechno," řekne. "Děkuji!" Zavolám, když odchází. Todd se na mě podívá, jako bych řekla mírně zábavný vtip. "Nemůžu uvěřit, že se ještě musím ptát," řekne a usadí se zpátky na židli. "Jsem štamgast, vědí, co budu chtít. Vždycky Canard Bordeaux 2012. Je to nejlepší víno v domě, ne že by jejich výběr vín byl něco, o čem by se dalo psát." Dlouze se napiju vody. Uvažuji, že se prostě zvednu a odejdu, ale nechci být nezdvořilá. Nechci, aby na mě všichni v Le Faisan Rouge zírali, až budu odcházet.
Kapitola 1 (2)
Také nemám dobré rande. Tak se usměju, pokrčím rameny a řeknu: "Pět hvězdiček dostali jen proto, že šéfkuchař spal s recenzentkou, ale ty sem chodíš pořád?" Todd se usměje. Jeho zuby jsou nedůvěryhodně bílé. "Kam jinam bych tady měl chodit?" zeptá se. "Myslíš, že půjdu do Louisa Mae's na sekanou?" "Ne, to ne. "Nevidím důvod, proč ne. Aspoň je dobrá," podotýkám. "Jediné víno, které mají v nabídce, je merlot a chardonnay," řekne, jako by to byl nějaký nevýslovný zločin. "Tady si aspoň můžu dát slušný steak s velmi dobrým vínem." Srdce mi při tom velmi poskočí. Objednal nám snad Todd láhev vína za sto dolarů? Možná bys pro tentokrát mohla slézt ze své feministické mýdlové krabice a nechat ho zaplatit za rande? Byl to přece jeho nápad. Ještě se mi potí dlaně, když se servírka vrátí s již otevřeným vínem, protože se stále snažím zjistit, kolik za něj budu platit. Padesát dolarů? Pětasedmdesát dolarů? Teď je to tvoje chyba, že jsi nic neřekla, připomínám si. Nebo jsi ho prostě mohla nechat zaplatit za to pitomé víno, které chtěl jako první. Projdou celou tou věcí s čichem-vínem-ochutnáním-vypitím-kývnutím, kterou lidé od vína tak rádi dělají, a servírka nám oběma nalije po sklence. Já ochutnávám tu svou. Chutná to jako víno. "Můžete si objednat?" zeptá se a stále se usmívá. "Oba si dáme svíčkovou, středně propečenou," řekne Todd a sáhne po mém jídelním lístku. Stáhnu ho zpátky a sama se podívám na servírku. "Vlastně bych si dal coq au vin, prosím," řeknu jí. Tenhle chlápek už mi přinesl víno, které je rozhodně příliš drahé. K čertu s tím, že platím i za pitomý steak, který nechci. "Svíčková je lepší," řekne Todd a podívá se na mě, jako bych právě řekla, že budu večeřet z popelnice. "Nemám náladu na steaky," řeknu, "To bys měl." Podám jídelní lístek zpátky servírce a usměju se na ni. Todd jen pokrčí rameny. "Tvoje škoda," řekne, o čemž velmi pochybuji, a napije se dalšího luxusního vína. Pak se pustí do jednostranné konverzace o golfu. Na golf nemám vůbec žádný názor, a tak upíjím své předražené víno, občas přikývnu a přemýšlím, co o tomhle rande řeknu Adelině, když už mě dohodila. Todd je přítel jejího bratrance nebo tak něco. Přijde naše jídlo. Todd si krájí svíčkovou, jako by mu křivdil, a já jím své kuře tak zdvořile, jak jen to jde. Když dojíme, servírka nám sklidí talíře. Já jí poděkuju, on ne. Když odejde, dolije mi sklenku vína, i když jsem ještě nedopila ani tu první. Pak se nakloní, samolibě se usmívá a drží stopku své sklenice mezi prsty. "Takže," řekne. "U tebe nebo u mě?" Málem se zadusím. "Cože?" Ušklíbne se, i když tentokrát mu to vyjde spíš jako zavrčení. Není to dobrý pohled. "No tak. U tebe nebo u mě?" Opatrně položím sklenku s vínem na stůl. Nebudu s ním mít sex. Raději bych vlezla do vany plné rosomáků a dlouhou chvíli na něj jen nevěřícně zírám, že si nějaká lidská bytost může myslet, že tohle rande směřuje tímhle směrem. Mám to na jazyku: Nechci s tebou mít sex; raději bych si vzala šek, rozdělila si ho a v klidu si šli každý svou cestou. Ale na poslední chvíli mi to připadá nezdvořilé, takže ve skutečnosti říkám: "Ne, děkuji." "Jsi si jistá?" zeptá se. "Myslím, že to byla docela dobrá večeře." Otáčí skleničku s vínem mezi prsty a červená tekutina v ní šumí. Chci mu říct, že dávám přednost rosomákům, ale ovládnu se. "Raději bych šla domů sama, díky," řeknu. "Ráno musím brzy vstávat." Pořád je to příliš zdvořilé, příliš milé, protože to ve mně bylo vychováváno od doby, kdy jsem byla dost stará na to, abych dokázala říct dobrotivě. "Nemusí to trvat dlouho," řekne, jako by to jeho nabídku nějak vylepšovalo. Divím se, jak jsem se u něj mohla cítit optimisticky. Přemýšlím, jestli je můj měřič optimismu rozbitý, nebo přinejmenším vážně poškozený. Todd se zatváří tak, že mi to připomíná pětileté dítě, které se chystá dostat záchvat vzteku v uličce s hračkami ve Walmartu. Znovu luskne prsty do vzduchu a tentokrát přísahám, že sebou trhnu. "Check," řekne, když přijde servírka, přikývne a odejde. Podívá se na mě. Je to vypočítavý pohled, jako by počítal, kolik peněz právě utratil, aby si nevrznul. Výraz jeho téměř vzteklé tváře zesílí. "Hned jsem zpátky," řekne a zamíří k pánským záchodům. Ve chvíli, kdy je pryč, si s úlevou oddechnu. Měla jsem to rande ukončit hned, jak poprvé vyjel na servírku. Měla jsem mu říct, že nemám zájem, místo toho, že zítra musím brzy vstávat. Měla jsem být zdvořilá, ale rázná a prostě odejít a vymyslet si vlastní cestu domů. Vůbec jsem se neměla nechat vyzvednout na tohle rande. Todd si v koupelně dává na čas. Vytáhnu telefon a napíšu Adeline. Já: Už nikdy nevěř sestřenici svého bratrance, pro dobro ženského pokolení. Neodepisuje, takže už musí být v práci. Projíždím na telefonu Pinterest. Jsou tam nějaké roztomilé obrázky balíků sena vyzdobených na svatbu. Jeden si připnu na svůj pracovní účet. Čekám, až se Todd vrátí. Čekám na šek. Čekám a přeju si, aby mě Todd místo toho vzal na sekanou k Louisě. A taky si přeju, aby Todd byl někdo úplně jiný, někdo, s kým bych chtěla jít na druhé rande. Možná bych měla na chvíli přestat randit, pomyslím si. Pořád jsem zklamaná. Možná potřebuju pauzu. Servírka přiskočí, utrousí úsměv a položí na stůl účet, vložený do složky v kožené vazbě, která se hodí k jídelnímu lístku. Srdce se mi sváže do uzlu, ale podívám se na ni, usměju se a poděkuju. Ona úsměv opětuje.
Kapitola 1 (3)
Díky Bohu. Než ji otevřu, psychicky se připravím. $254.09. Znovu ji zavírám, jako by v ní byl jedovatý had, a srdce mi bije příliš rychle. Myslela jsem, že to bude drahé, ale ne tak drahé. Proboha, byl jeho steak pokovený zlatem? Bylo moje kuře vykládané perlami a já si toho nevšimla? Co přesně na tom víně vlastně stálo 125 dolarů a můžu si ho za tu cenu znovu načepovat a zbytek si vzít domů? Vypiju zbytek své sklenky vína, naliji si ještě pár uncí a vypiju i to. Jen ať zaplatí, říkám si. Tohle všechno byl jeho nápad. Kéž bych mohla. Přála bych si být jednou z těch holek, které prostě předají šek a chovají se, jako by to byl přirozený řád věcí, ale nemůžu. Nesnáším pocit, že jsem si nevydláždila cestu sama, že si nezasloužím, ať už dostanu cokoli. Popadnu kabelku a začnu v ní lovit peněženku. Potí se mi dlaně a mám pocit, že jsem si místo vína dala čtyři espressa. Dvě stě padesát dolarů. Dvě. Padesát. Todd pořád nikde. Na dně žaludku mě sžírá druhá panika, tichá a stálá, ale ignoruju ji, protože opravdu musím brát jednu katastrofu po druhé. Kolem projde servírka. Teď jsem po lokty v kabelce, protože peněženka se zjevně přestěhovala na samé dno. Přitáhnu si ji na klín. Strkám tam nějaké věci. Peněženka stále nikde, ale říkám si, že ji samozřejmě nevidím - je tu tma a kromě toho může být vnitřek mé kabelky stejně dobře opuštěný uhelný důl. Stále ji nenacházím. Začnu vytahovat věci. Paletu očních stínů, kterou jsem použila přesně dvakrát. Tuba řasenky. Tuba řasenky, která má na boku napsáno staré - nepoužívat! Tři tuby chapsticku, tubu tónovaného chapsticku, který má dodávat zdravý, zářivý lesk, ale ve skutečnosti nedělá vůbec nic, lahvičku Advilu a víčko od lahve s vodou. Žádná peněženka. Jedna náušnice. Základ. Plastový náramek. Oční linky. Balíček neotevřených indexových karet, dva suché fixy a malý sešit, který je zavřený gumičkou. Použitý brožovaný výtisk knihy Na východ od ráje a také použitý brožovaný výtisk knihy Shopaholic Takes Manhattan, protože jsem žena komplikovaného vkusu. Stále bez peněženky. Stále žádný Todd. Začínám panikařit. Vnitřnosti mám svázané do uzlíku a ruce se mi třesou adrenalinem, který mi vystřeluje do žil, když si říkám, že tohle se přece nemůže opakovat. Žádná peněženka znamená požádat Todda, aby zaplatil celý účet. Žádná peněženka znamená, že nejsem tak soběstačná a cílevědomá, jak si o sobě ráda myslím. Žádná peněženka znamená spoléhat se na laskavost někoho jiného a já už teď vím, že cena za Toddovu laskavost není taková, jakou jsem ochotná zaplatit. Prohlížím všechno, co je na stole. Prohrábnu podšívku kabelky a rukama přejedu po řemíncích, pro případ, že by se mi peněženka zažrala do centimetr širokého proužku kůže. Není tam. Celé tělo mám rozpálené rozpaky. Nevšímám si postranních pohledů páru u vedlejšího stolu, když všechno strkám zpátky do kabelky a čekám a snažím se zpomalit tep. Podívám se na mobil, abych Adeline znovu napsala o svém veselém neštěstí na rande, a uvědomím si, že už je to deset minut, co Todd odešel na záchod. No, buď je mrtvý, nebo je pryč. Nebo hraje na záchodě Candy Crush, protože je to nevychovaný blbec. Označím servírku. Zdvořile. "Moc se omlouvám," začnu, což znamená, že se omlouvám za to, na co se chystám zeptat, a taky se omlouvám obecně za Todda. "Můj doprovod šel asi před deseti minutami na záchod a nevrátil se, a já se začínám bát, že má nějakou pohotovost. Mohla bys někoho poprosit, aby to šel zkontrolovat?" Mluvím příliš, příliš rychle, slova ze mě vycházejí ve zběsilém spěchu. Obočí se jí srazí v číšnickém výrazu a ona se ohlédne na toalety, jako bychom možná obě měly štěstí a on právě v tuhle chvíli vypochodoval ven a vypadal jen o něco hůř. Todd netančí. "Někoho si najdu," řekne. "Hned jsem zpátky, dobře?" "Díky!" Zavolám za ní a srdce mi v hrudi buší příliš hlasitě. Prosím tě, hraj Candy Crush jako blbec. Prosím. O minutu později se dveře kuchyně otevřou a málem vrazí do pikolíka. Vyjde vysoký, tmavovlasý, naštvaně vyhlížející muž a zamíří k toaletám. Zírám na něj. Zapomenu na Todda. Zapomenu, že jsem na rande. Vlastně zapomenu na všechno, co jsem se kdy naučila o tom, jak se chovat na veřejnosti, protože bez ostychu zírám na toho muže, když přechází místnost. Zmínila jsem se o jeho výšce? Tmavé vlasy a světlé oči? Hezký jako sám ďábel, s ostrými lícními kostmi a tvrdou čelistí, v bílém kuchařském saku přes široká ramena? Trvá mu asi tři vteřiny, než zmizí na pánských záchodcích, ale jsou to velmi dobré tři vteřiny. Srdce se mi rozbuší. Roztřese se natolik, že se cítím provinile, že jsem se na toho muže dívala, když jsem byla na rande s Toddem. Dokonce se rozbuší dost silně na to, aby mě rozptýlilo od mé současné situace. Pak je pryč. Otočím se a snažím se dělat, že jsem ho neokouzlila. Až na to, že je tu ještě něco jiného. Něco mě škrábe vzadu v hlavě, podezření, že znám toho fešáka, který právě zjišťuje, jestli moje rande kaká, a hraje hry na telefonu. Nevím jak. Ani si nejsem jistá, jestli ho opravdu znám, nebo jestli mi ta katastrofa zakódovala procesní centra. Víte, jak je těžké poznat někoho mimo kontext? Jako když jste byli malí a viděli jste v obchodě s potravinami učitele nebo tak něco a trvalo vám minutu, než jste zjistili, kdo to je, protože nebyl ve škole? Je to podobné. Vypadá matně povědomě, ale v tomhle malém městě vypadají matně povědomě všichni. O třicet vteřin později se vrátí z koupelny a při přecházení místnosti zavrtí hlavou na mou servírku.
Kapitola 1 (4)
Získám další skvělé tři vteřiny a pak je Hotface McChefsalot pryč. Moje servírka se mračí. Sakra. Do prdele. "Nikdo tam není," řekne a mně se znovu sevře žaludek. "Není v kabince a nehraje Candy Crush?" Zeptám se pro jistotu. Můj hlas je vysoký, přiškrcený. "Hm..." řekne a podívá se směrem ke dveřím do kuchyně, kde zmizel muž, kterého jsem si právě prohlížela. "Já opravdu ne..." "Zkontroluju to!" Zářivě řeknu, vyskočím ze židle v návalu energie, ach, Bože, musím něco udělat, a vyrazím k záchodům. Několik lidí mě pozoruje, jak se hrnu přes jídelnu do chodby s toaletami, kde zaklepu na dveře pánských toalet. Nikdo neodpovídá. Strčím do nich a připravuju se, že na mě někdo zakřičí, ale nikdo to neudělá. To proto, že tam nikdo není. Na záchodě je jen jeden pisoár a dvě kabinky, a jakmile otevřu dveře, je jasné, že jsou všechny neobsazené. Vycouvám ven. V hlavě se mi honí myšlenky. Po zátylku mi stéká pramínek panického potu. Můžu vyměnit obojek pro psa a pár paperbacků za večeři a předražené víno? Možná můj telefon? Je rok nebo dva starý, ale zacházel jsem s ním dobře. Pro jistotu zkontroluju dámské záchody. V zrcadle stojí žena středního věku a nanáší si rtěnku. Žádný Todd. Jdu dál krátkou chodbou, zahnu za roh a tam je to: obrovská zelená cedule EXIT. Přesně tak, vím to. Strčím do dveří. Chladný noční vzduch je příjemný na mé přehřáté, zpocené kůži. Hvězdy nad námi vesele blikají, zatímco hledám Toddův náklaďák: zbytečně obrovský, takový, který popírá nejistotu jeho majitele ohledně jeho ptáka. Není tam. Dvakrát to zkontroluji. Pořád nic. Začínám se smát, zvuk čistých nervů si razí cestu ven z mého těla ústy. Přitisknu si ruku na ústa a snažím se ten zvuk utlumit, ale nemůžu se přestat chichotat. Panebože, já se zblázním, pomyslím si. Z úst mi unikne další chichotání. To já jsem se špatně bavila. Byla jsem naprosto skvělé rande. To já jsem měla odejít. Todd byl kokot, proč to má dělat taky? Zachrčím. Není to dobrý zvuk. Dveře za mnou se otevřou a náhlý zvuk konečně vyvolá vystřízlivění. Sundám si ruku z úst a narovnám se, chichotání konečně zmizelo. Servírka si tiše odkašle. "Takže účet..." řekne a hlas se jí zadrhne. Seberu všechny nervy, které dokážu sebrat, i když mám pocit, že mám ruku kolem průdušnice, a usměju se na ni. "Mohla bych si promluvit s vedoucím a třeba něco vymyslet?" Zeptám se.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Dohoda bez data"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️