Prolog
========== Prolog ========== ---------- Brooklyn ---------- Dost bylo kultury úst "Brooklyn? Volám ti už deset minut," křičí sestra Jackie. Převalím se na bok a zamračím se na slintajícího chlapa nataženého na pohovce naproti mně. Zasranej nováček, právě spolykal prášky a omdlel. To je ale zatracená škoda. "A já tě už deset minut ignoruju," slintám. Zastaví se na konci pohovky a upře na mě pohled, trpělivost naprosto vyčerpaná. "Nemůžeš se k tomuhle místu dál chovat jako k zatracenému vtipu, Brooklyne. Hned vstávej." "Proč bych měla?" "Doktor tě očekává." Převrátím se na záda a podívám se na ni. "Tohle není můj terapeutický den." Sestra Jackie zkříží ruce a zahledí se na mě nosem. "Vypadám snad, že mi na tom záleží, slečinko? Tohle na mě neříkejte, zvedněte zadek, nebo vás čeká další víkend na samotce." Po zádech mi přeběhne hrůza. Vleču se nahoru a následuju ji, bojím se následků. Po minulém incidentu se tam nemůžu vrátit. Smrt je kurva lepší. Zavede mě do nedaleké cvokařské ordinace a pustí mě dovnitř, kde se posadím na své obvyklé místo. Křeslo v kanceláři se otočí a objeví se doktor Zimmerman, který dokončuje svůj telefonát. "Ano, rozumím. Děkuji vám, Auguste. Budu v kontaktu." Telefon se vrací do kolébky a Zimmerman na mě upřeně hledí, posunuje ty ošklivé brýle dolů a věnuje mi svou plnou, neochvějnou pozornost. Chlape, nejradši bych ty brýle rozdrtil pod botou. Jeho rty se pohybují, ale nic z nich nevychází. Zvonění mi naplní uši, když zírám na zeď za ním; husté, trempské stíny stékají dolů a hromadí se na zemi. Šeptají na mě, ruce se mi třesou v klíně. Zasranej Zimmerman, je to parchant. Vezmi to těžítko a rozbij mu hlavu. "Brooklyn? Posloucháš mě vůbec?" Zvednu oči a stíny najednou zmizí, nezůstane za nimi nic než čistá, jasně bílá zeď. "Brooklyne! Dal jsem ti čas na rozmyšlenou. Potřebuju tvou odpověď." Odvrátím pohled a upřu ho ven ze zamřížovaného okna. Očima sleduji dráhu padajících dešťových kapek. Kdy jsem naposledy cítila déšť na tváři? Nebo vítr ve vlasech? Olíznu si rty. Dýchám. Mrknu. Pohrávám si. Cokoliv, abych tomu kreténovi neodpověděla. "Tvůj postoj není nutný. Jsme na stejné straně." Uvnitř mě probublává potřeba se smát. S úsměvem obrátím pozornost ke svým rukám. Nehty zkrvavené a okousané, klouby pohmožděné a zjizvené. Zřejmý třes, který přichází s mou silnou dávkou léků. "Neodejdeš z místnosti, dokud tu nabídku neprobereme. Nespěchej." Tak ať je to. Můžu tu sedět celý zatracený den v tichosti. Zimmerman si povzdechne, opatrně odloží pero a sepne prsty. Odmítá ode mě odvrátit pohled nebo přijmout ne jako odpověď. Proč už se na mě prostě nemůže vykašlat? Jsem ztracený případ. Chce se mi křičet mu do obličeje, říct mu, ať se mě přestane snažit napravit. "Jestli nepřijmeš nabídku představenstva, budeš tady hnít do konce života. Nedokážu dostatečně zdůraznit, jak je tahle šance vzácná. Nepromarněte ji," nabádá mě. Žvýkám si otrhané nehty a vychutnávám si kousání bolesti a měděnou pachuť krve. "Proč bych ji neměla promarnit?" Zimmerman zavrtí hlavou, zjevně podrážděný. "Protože máš potenciál. Nedovol minulosti, aby ovládala tvou budoucnost." "Já nemám budoucnost. To říkal i soud, když mě k vám posílal," podotýkám. "To bylo skoro před deseti měsíci. Tady neděláme pokroky, potřebuješ být v jiném prostředí. Tohle místo pro tebe není vhodné. Proto musíš vážně zvážit to, o čem jsme včera mluvili." "Cože?" zeptám se. Vysmívám se a na rtech mi zaškube pobavený úsměv. "Patřím k ostatním bláznům, že? Přesně tam, kam patřím." "Ne, zdejší lidé nikdy neodejdou, mnozí se ani nezlepší. Se správnou léčbou a vedením můžeš ještě žít. Je ti teprve jednadvacet." Konečně se mu podívám do očí. Obočí má svraštělé, vrásky kolem obličeje ještě výraznější než obvykle. Je unavený. Unavený. Už má dost našich nesmyslných terapeutických sezení. "A co můj rozsudek?" "Když si odsedíš tři roky v Blackwoodu a prokážeš, že ses napravil natolik, že nepředstavuješ žádnou hrozbu, budeš volný," vysvětluje Zimmerman. "Příkaz už byl podepsán úřady. Chápete, jakou příležitost jste dostal?" Příležitost. Nezasloužím si ji. Nezasloužím si nic, dokonce ani žít. Když ten převoz přijmu, konečně se zbavím tíhy sester, které mě hlídají. Nebude těžké sehnat nějaký provaz, vím, jak uvázat smyčku. Nebo si schovám prášky, a aniž by mi je každý den kontrolovali pod jazykem, nebude trvat dlouho, než se mi jich nahromadí dost na předávkování. S utvářejícím se lákavým plánem se pokouším o co nejlepší poslušný hlas a stírám jakoukoli stopu hořkosti. Nemůže vědět, co mám v plánu, ne pokud se mi to podaří. "Co tam budu studovat?" Zeptám se a předstírám zájem. To je ono, nepřestávej se usmívat. Kývne hlavou. Hraj si na hodnou holku a pak můžeš umřít. "Cokoli budeš chtít. Blackwood je první svého druhu, skutečná špičková experimentální léčba spojená se vzděláváním. Míra uzdravení je fenomenální. Můžeš tam pohodlně žít, učit se, co tě napadne. Vybudovat si vlastní život. Nezní to dobře?" "No, rád bych se zase cítil normálně," nabídnu nevinně. Řekla jsem to správně? Dostatečně přesvědčivě? Nevím, jak spolupracovat, nikdy předtím jsem to nedělala. Kdyby to byl aspoň z poloviny slušný doktor, stejně by věděl, že lžu. Nikdy jsem nepoznala normálnost. Ani na vteřinu. Proč bych ji teď měla chtít? "Přesně tak. Jsem moc rád, že tě to zajímá. Opravdu věřím, že se ti tam může dařit." Zimmerman mi posunuje desky a odkrývá pero, abych si ho mohla vzít. Prohlížím si papíry a všímám si zdobeného erbu v pravém horním rohu. Na obrázku se vlnitým písmem proplétají slova "Ex Malo Bonum". "Támhle," ukáže na tečkovanou čáru, která čeká na můj podpis. Nakloním pero a zvážím. Pokud to podepíšu, budu příští týden přeložen. To je dalších sedm dní v téhle pekelné díře. A pak svoboda. V mozku se mi vynoří obraz, vzpomínka, která mě pronásleduje každou chvíli. Krev, která mu vytryskla z úst, když jsem mu podřízl hrdlo, nůž, kterým jsem bodal do jeho neodbytných prstů, abych uvolnil jejich drtivé sevření. Mé pohyby jsou panické, kolem mě se ozývají bolestné vzlyky, které tíhou mých zločinů uzavírají stěny. Kdo by řekl, že smrt je tak hlasitá a nepořádná? Dopíšu své jméno a vítězoslavně odložím pero. Můj osud je prozatím upsán tomuto tajemnému místu. Zařízení a programy mě nijak nelákají, strčím si brožury do kapsy, aniž bych se na ně podívala. Nehodlám se tu zdržet dlouho. Ukončím svou ubohou existenci při první příležitosti. "Jsem pyšná, že jsi udělal tenhle krok. Máš před sebou zářnou budoucnost." Zimmerman se rozzáří. "Tohle je pro tebe začátek úplně nové cesty."
1. Brooklyn (1)
Jeden ========== Brooklyn ========== ---------- Fobie od Nothing but Thieves ---------- "Pojďme na tuhle show, do Walesu je to dlouhá cesta." Naladím se na hlasy strážných, bezduché tlachání rychle vystřídá prskání motoru dodávky. Tenhle krám má na kahánku už ode dne, kdy jsem přijel. Předpokládám, že jim rozpočtová omezení nedovolují ji vyměnit. Vláda má vždycky peníze na bomby a války, ale nikdy ne na místa, která je skutečně potřebují. Když se rozjíždíme, ohlédnu se zadním okénkem. Psychiatrická léčebna Clearview se v dálce zmenšuje a nakonec mizí v hustém londýnském smogu. S úlevou si oddechnu. Nikdy jsem si nemyslel, že to místo ještě uvidím. Jediný způsob, jak odejít, je v pytli na mrtvoly, což se navzdory mé snaze nikdy nestalo. Po deseti měsících neúspěchů to vypadá, že to představenstvo konečně vzdalo. Teď jsem Blackwoodův problém já. Opřu si hlavu o chladné sklo a schoulím se do pohodlnější polohy. Zatracená Nylah křičela celou noc. Když ji sestry konečně odtáhly, ozval se na oddělení potlesk. Ráda dělá scény, zvlášť když jí vyhrožují vyživovací hadičkou. My ostatní chceme jenom kurva spát. Nemůžu říct, že by mi ten její protivný hubený zadek chyběl. Jsem zvědavá, jaké to tady bude. Podle Zimmermana to tam vypadalo luxusně, všechno financované ze soukromých zdrojů a tak. Tenhle ústav je zářivý klenot psychiatrické komunity. Celý týden mi předhazovali slova revoluční a pokrokový. Proč mě zajímá, co si ti lidé myslí, že dělají? Pořád je to vězeňská cela, ať už je převlečená jakkoli. Ne že by na tom záleželo. Kdyby mě nezatkli v listopadu, podařilo by se mi tehdy zabít. To byla další fáze mého plánu. Jediný důvod, proč jsem ještě naživu, jsou ty zatracené zvědavé sestry v Clearview, které po posledním incidentu trvaly na přísném dohledu. Prsty mi automaticky vylezou do rukávu. Jizva je pod mým dotykem silná a chrastivá, táhne se mi až na předloktí. Hladím kůži a vdechuji uklidnění. Tentokrát mě nikdo nezastaví. Odmítám žít o vteřinu déle, než je mi souzeno. Hodiny ubíhají bolestně pomalu, jak projíždíme krajinou. Po většinu času jsem úplně mimo. To se stává často. Je těžké zůstat soustředěný, když je člověk nadopovaný víc léky, než kolik jich vůbec dokážu sledovat. Mnohem později se zabouchnou dveře, když donutím oči otevřít a zadní část dodávky zaplní temné stíny. Slyším, jak se dva strážní chichotají, jak si protahují těla. "Vysadíme tuhle mrchu a zajdeme si rychle do hospody, jo?" "Na cestu zpátky bych se napil. Stejně mi z tohohle místa naskakuje husí kůže, všechny ty mrtvé oči, co tě sledují. Připomíná mi to hřbitov, ne zasranou nemocnici." "Neposer se, kámo. Ti blázni jsou tu zavření z nějakého důvodu." Paul, alias Dickhead One, otevře boční dveře a trhne hlavou, čímž mě vybídne k odchodu. Jakmile stojím, pochlubí se známými pouty. "Vážně?" Odtuším. "Sklapni, Brooke. Znáš pravidla." "Když jsem se ti minulý týden obtáčela kolem ptáka, tak tě zásady moc netrápily. A neříkej mi, kurva, Brooke. Kolikrát?" Zbytečně pevně zacvakne pouta, oči se mu zlostně zúží. "O tomhle drž tu svou pěknou hubu, nebo tě budu muset prásknout. Popíjení prášků je kázeňské, možná ti to dokonce zvýší trest." "To ty jsi mi je dal, honibrku," odplivl jsem si. Hrubě mě vlečou přes parkoviště a Dickhead Two mě táhne za sebou. Oba vypadají, že se mě zoufale chtějí zbavit, čím dřív, tím líp. Vždycky jsem uměl dozorce naštvat, nikdo z nich nikdy neocenil mou chytrost. Jako by mi záleželo na tom, co si myslí. "Nezapomeň na můj batoh!" Zařvu. "Mám ji, ty krávo pitomá. Člověče, doufám, že už tě nikdy neuvidím." "Věř mi, ten pocit je oboustranný, ty starej hnusnej parchante." Jakákoli další hádka rychle vyschne, když opouštíme parkoviště a míříme do dlážděné ulice zahalené do husté mlhy. Teplota mezi námi a Londýnem výrazně klesla, těžké bouřkové mraky visí nízko na obloze. "Zasraní Velšané. Člověče, já nesnáším venkov," stěžuje si Paul. Převrátím oči v sloup. "Vysaď mě a pak se můžeš vrátit do prdele." Strčí do mě a prsty se mi zaryjí do zápěstí, když mě provázejí areálem. Dojdeme k obrovské sadě hrozivých kovaných bran, které skrývají gotické monstrum, jež leží před námi. Paul netrpělivě přešlapuje na místě a mačká tlačítko interkomu, aby mu věnoval pozornost. "Tady je transfer Clearview pro vysazení." V odpověď se ozve bzučení, následované těžkým řinčením, když se brána otevře. "Ježíši," zašeptám si pod nosem. "Vítej v ráji, zlatíčko," pobídne mě. Na Blackwood Institute je impozantní pohled. Je to něco mezi honosnou katedrálou a starobylou univerzitou; se spirálovitými věžemi, zářivými vitrážemi a leštěným černým kamenem. Krajina je posetá vrbami, jejichž listy se pohupují ve větru. Rychle se snášející mlha přidává na strašidelnosti a zakrývá většinu scenérie. Po páteři mi přeběhne nepříjemný pocit, který mě okamžitě znervózní. Na tomhle místě je něco nevysvětlitelného, pocit, který spouští psychické poplašné zvonky. Rozhlížím se kolem sebe a hledám zdroj svého neklidu, ale nic mě nenapadá. Možná jen ztrácím nervy. Sotva jsem zrovna příkladem příčetnosti. Poté, co se stočíme po cestě vzhůru, projdeme pod velkým obloukem. Na jeho vrcholu je vyobrazen známý zdobený erb, který hrdě oznamuje institut a datum jeho založení. Jen pro případ, že byste nevěděli, že před vámi leží labilní delikventi. Po obou stranách stojí v budkách dva strážci s šedivými tvářemi a střeží hlavní vchod. Když vystoupáme nahoru, všimnu si obrovského množství kamer, rozmístěných ve všech úhlech. Mrtvé černé oči mrkají, jak je naše přítomnost zaznamenávána. Po krátké výměně informací jsme proskenováni hůlkovými detektory a konečně vpuštěni dovnitř. Při kontrole, zda u sebe nemám zbraně, a skenování zavazadel mi nevěnují ani letmý pohled, zřejmě jsou až příliš zvyklí vídat příchozí pozdě v noci v poutech.
1. Brooklyn (2)
Co je to sakra za místo? Blížící se budova vrhá světlo na pěstěné trávníky. Zkontrolujeme průkazy a jsme zavedeni do teplé recepce. Strop se táhne nekonečně vzhůru a k luxusu přispívají třpytivé lustry. Ztrácím přehled o obrazech rozmístěných všude kolem, spolu s hloupými sochami a dalšími artefakty. Ze všeho křičí bohatství a starobylost. Je tohle univerzita, vězení nebo zasraný muzeum? Paul bouchne do zvonku na stole a s úšklebkem se rozhlédne po místnosti. "Je to tu jako v pětihvězdičkovém hotelu. Těžko se hodí pro zločince, jako jsi ty, Brooke." "Neboj se. Kdybys mě nevysazoval, tvoje zasraná ubohá prdel by takové místo nikdy neviděla. Užij si to, dokud můžeš," opáčím. Paul se rychle rozhlédne a zatahá za pouta, aby mě přivedl blíž. Když mi ruka sevře zadek a stiskne ho, bojuju s nutkáním se zavrtět. Nezaslouží si to uspokojení. "Nemusíš být hrubý. Možná se už neuvidíme, což je škoda. I když jsi zdrogovaná coura," - jeho rty se dotýkají mého ucha, dech je mokrý a lepkavý - "pořád máš pěkně těsnou kundičku." Ruce mu zatleskají, což ho vyděsí. Podaří se mi odtrhnout pohled od země, tváře mi hoří z veřejného ponížení. "Je tu nějaký problém, pánové?" Recepční se podívá mezi nás, oříškové oči tázavé. Pohledem přejíždím po jeho pečlivě upravených blond vlasech, křupavé košili s odpovídající modrou kravatou a stylových černých brýlích. "Ne. Jen jsem vám tu vysadil tohohle potížistu," odpoví Paul samolibě. "Jsem si jistý, že to zvládneš, aniž by ses jí dotkl, hmm?" Paul si mumlá pod nosem, ustupuje o krok dozadu a neochotně odemyká bolestivá pouta. Třu si zápěstí a vzdorně nakláním bradu. "Tak se měj, ať tě při odchodu nepraští dveře přes zadek." Usměju se. Zpoza stolu se ozve přidušený smích, ale neodtrhnu od něj oči. Ještě ne. Paul si mě takhle musí pamatovat. Se vztyčenou hlavou, ne zdeptanou jeho potřebou mě zlomit. Tohle už nikomu neprojde. "Uvidíme se v pekle, miláčku," odplivne si, rychle podepíše dokumenty o přestupu a bez jediného pohledu vyrazí zpátky do noci. Dobře, že jsem se kurva zbavil. "No, to bylo přinejmenším nepříjemné." Recepční se zasměje. Moje pozornost se obrátí zpátky k němu, který tam stojí se zatraceně roztomilým úsměvem na tváři. Je roztomilý takovým tím klučičím způsobem. Na můj vkus trochu podivínský, ale je něco přitažlivého na tom, když vás někdo brání, i když tu pomoc nepotřebujete. Bude to ale chtít mnohem víc, aby ze mě dostal odpovídající úsměv. Přátelské chování mi moc nejde. "Je takový," nabídnu mu s pokrčením ramen. "Jistě, strážní mívají komplex nadřazenosti, to k té autoritě patří." Zasměje se a nepřítomně si upraví brýle. "Každopádně, máš nějaké jméno?" Beze slova zírám a chvíli mi trvá, než mi dojde, na co se ptá. Aha, jasně. Recepční. Přestaň si prohlížet, jak má těsnou košili. "Jmenuju se Brooklyn West. Přestup z Clearview," zamumlám. Zvedne bledé blonďaté obočí a prsty mu létají po klávesnici. "Hm, odtamtud moc lidí nechodí. Jak jsi to zjistila?" "Je ti do toho něco?" "Asi ne," připustí. "Počkej, musím sehnat zástupce ředitele, aby tě přišel zkontrolovat. Čeká tě. Hned jsem zpátky." Zmizí v zadní kanceláři a nechá mě, abych se rozhlédl. V každém rohu zahlédnu stát několik strážných. Jejich korálkové oči se na mě upírají, ruce spočívají na nenápadně umístěných obušcích. Je to znervózňující, ale upřímně řečeno, od místa, jako je tohle, bych nic jiného nečekala. Jsme pro ně jen zločinci. Horda bez tváře, které můžeme šéfovat. Recepční se za chvíli vrací s nějakým starším mužem v závěsu. Je oblečený v ošklivém tvídovém obleku, šedivé vlasy má sčesané dozadu a přes opasek mu visí břicho. Prohlédnu si jeho průkaz a všimnu si jména "Mike Tramwell" napsaného vedle velmi nelichotivé fotografie. "Brooklyn?" zeptá se bez tónu. "Na vlastní oči." "Jdeš pozdě. Čekali jsme tě odpoledne." "Na mě se nedívej, já prostě jdu, když mi řeknou." Pokrčím rameny, když se na mě zamračí. "Můj přesun měli na starosti ti pitomci z Clearview." "Tyhle zatracený nemocnice nemají respekt k načasování," zabručí Mike, zamíchá papíry a podstrčí mi štos. "Podepiš to a ať to máme za sebou. Přijdu pozdě na večeři. Zbytek formalit bude muset počkat na zítřek, až se vrátí cvokaři." Zachrčím, prolistuju formuláře a podepíšu, aniž bych se obtěžovala je číst. Jeho večeře je mi ukradená, ani mě nezajímá, co podepisuju. Nemám v úmyslu se tu zdržovat dlouho, na tom sotva záleží. Alespoň mě moje zpoždění zachránilo před tím, abych dnes večer čelila někomu jinému. Já a doktoři si zrovna nerozumíme, zvlášť ne, když jsem unavená a dochází mi síly na rozdávání. Mike podepíše formuláře a pak cvakne prsty na jednoho ze strážných a pokyne mu, aby se k nám připojil. "Zkontrolujte ji a rychle." "Vážně? Právě jsem přišel z takového místa. Vážně si myslíš, že u sebe něco mám?" Zasténám a ustupuji o krok dozadu. Jestli se mě dotknou, čeká mě peklo. "Standardní postup. Budeme mít problém?" Jeden ze strážných mi vytrhne tašku, rychle ji rozepne a její obsah položí na recepční pult. Se zaťatými zuby sleduji, jak se prohrabuje mým skromným majetkem, bez ohledu na jakýkoli náznak soukromí, který mi zbyl. Druhý ke mně kráčí a chystá se mě prohledat. "Nesahejte na mě, kurva," varuju ho. Můj odpor se ukáže jako marný, když mě strčí na stůl a přitiskne mi obličej na dřevo. Je to ponižující, ruce mě poplácávají a prohledávají mi kapsy, zatímco roztomilá recepční to s nelibostí pozoruje. "Boty dolů," zavrčí strážný. "Vypadni," odpovím krátce. Po krátkém přetahování, při kterém mě pálí tváře, mi hodí zpátky otlučené Chucky a prohlásí, že jsem čistý. Zakleju si pod nosem, zatímco si je šněruju, a objeví se ruka, která mi pomůže vstát. Ty oříškové oči se na mě upřeně dívají a s očekáváním čekají, jestli nabídku pomoci přijmu.
1. Brooklyn (3)
"Já jsem Kade. Vítejte v Blackwoodu." To bylo ale zatracené přivítání. Ignoruji je, zatímco si přebaluji batoh a dívám se na zabavené toaletní potřeby vyhozené do koše. Zbylé věci prostě nechají ležet stranou, abych je roztřídil. Prsty se mi sápou po prošívání na dně a skrývají věci, na kterých mi skutečně záleží. Naštěstí si nevšimli ničeho, co by bylo mimo. "Je na kolejích v Oakridge, tady je dočasná propustka, než si vyřídí občanský průkaz." Mike přistrčí Kadeovi kartu s klíčem. "Můžeš zbytek zařídit ráno? To je to nejdůležitější, co máš za sebou." "Vezmu ji tam teď, než budu končit. Na prohlídku už je pozdě, ale s ostatními věcmi to udělám zítra během volné hodiny," odpoví Kade. Mike zmizí v kanceláři a nechá nás o samotě, přičemž mě strážci stále bedlivě sledují. Šoupu nohama a čekám, až Kade sebere nějaké brožury a bundu. Setkává se se mnou na druhé straně stolu. "Připraven? Jdeme." Dlaně mi pokrývá úzkostný pot, když míříme k východu, a v hlavě mi začíná houkat vzrůstající panika z neznáma. Trvalo mi tak dlouho, než jsem si zvykla na život v Clearview, a teď jsem uvízla v začarovaném kruhu, kdy to musím dělat znovu. Nemůžu se dočkat, až se od toho všeho osvobodím, už nebudu závislá na zákonech a kontrole ostatních. Kade mě vede a nechává mě v závěsu za sebou. "Jsi v Oakridge. Stejně jako já." Odstrčím strach stranou a soustředím se na něj, oči upřené na jeho vysoké, štíhlé tělo a útlý pas. Tam, odkud jsem právě přišla, tak rozhodně nevypadají, to je jisté. Je v dobré kondici. Ta pitomá košile a kravata rozhodně skrývají pevný hrudník. Pak se chytím jeho slov. "Počkej, stejně jako ty?" "Myslel sis, že tu pracuju, ne?" "Jo," řeknu. Tak to mě poser bokem. Preppy je pacient? Nebo přesněji řečeno vězeň. Tohle místo vypadá impozantně, ale kolem je rozmístěno dost kamer, které mi říkají něco jiného. Sledují nás bedlivě na každém kroku. "Nebojte se, většina lidí to dělá. Já jen každý týden dobrovolně strávím pár hodin v kanceláři. Udržuje mě to v zaměstnání a v dobrých vztazích s vedením. Je to zábava pomáhat." "Jistě," odpovím sarkasticky. Zábava? Opravdu? Co je to za zabezpečené oddělení, které nechává své vězně pracovat? Dalšího vysvětlení se mi nedostane, když u dveří skenuje průkaz a vede mě ven do temné noci. Automaticky si utáhnu bundu proti chladu. Myslím, že je podzim, ale kdo to může říct? Čas ztrácí smysl, když jste odděleni od reality. "Jaké je datum?" Kade se na mě divně podívá. "Uh, 23. září." Kurva. Kam se poděl všechen ten čas? Skoro rok mého života se rozplynul ve vzduchu. Jako bych přes noc přestala žít a stala se pro svět duchem. Výročí je blízko, už jen dva měsíce. Nemůžu se toho dne dožít. Ať to stojí, co to stojí, do listopadu musím být mrtvý. "Na denním světle to bude vidět líp, ale tohle je čtyřkolka. Je to centrum ústavu, všechno ostatní ho obklopuje," pokračuje Kade. Gestem ukáže na rozlehlou travnatou plochu a dokonalé zahrady, která je posetá piknikovými stolky a pouličními lampami ze staré školy, jež vrhají oranžovou záři. Další dlážděné cestičky se hadovitě táhnou ven a vedou k dalším zastaralým budovám v dálce. Připadá mi, jako bychom se vrátili v čase o několik set let, skoro čekám, že se každou chvíli objeví kůň s kočárem. "A co ten zbytek?" Zeptám se. "Hned ráno tě tu provedu. Musíš být unavená." Přikývnu a kousnu se do rtu. Proč mám vlastně zájem si ho prohlédnout? Nic mě tu nemůže zdržet ani o vteřinu déle. Nezáleží na tom, jak pěkné se tohle místo zdá být. Kade si odkašle. "Tak co tě přivádí do Blackwoodu?" Jdeme po centrální cestě a míříme k zářící budově v dálce. Kolem střechy se kroutí věže s klenutými okny a ještě zvýrazněnými cihlami. Zdá se, že téma gothic noire je tu stálým prvkem. "Brooklyn?" naléhá. Neodpověděl jsem z nějakého důvodu, chytráku. S dalším povzdechem bez ohledu na to pokračuje. "No, snad se ti tu bude líbit. Učí se tu slušně a je tu spousta práce. Ty tři roky ti určitě utečou jako voda, tím jsem si jistá." Přestane ten chlap někdy kurva mluvit? Učení mě nezajímá. Určitě to nevydržím tři roky. Jeho medově hladký hlas mě dokáže rozladit. Teď už jsem si zvykla spíš na ticho než na nezávaznou konverzaci. "Jsem tu už osmnáct měsíců. Opravdu to není špatné." "Hele," přeruším ho, "i když si té myšlenky vážím, můžeme si nepovídat? Clearview stálo za prd a tohle místo bude taky. Vaši strážci mě už za jednu noc ponížili dost. Už není co říct, tak mě prostě odveď do mého pokoje a jdi do prdele, jo?" Zadrž to. V soukromí se z toho můžeš zbláznit. Dýchej dál. "Jasně," zamumlá, když stoupáme po schodech na koleje. Po vstupu do budovy nás zasáhne teplo. Obklopují mě leštěné kostkované podlahy, bohatě obložené stěny a další ošklivé obrazy. Přiznávám, že je to docela hezké. Něco jako honosný dům nebo tak něco. Na hony vzdálené bílým stěnám a linoleovým podlahám mého posledního vězení. Tedy nemocnice. Kade se zastaví, aby si prohlédl papíry. "Vypadá to, že jste ve čtvrtém patře." "Klíčová karta?" Vystrčím dlaň. Oříškové oči připomínající kaluže roztaveného karamelu poseté zelenými skvrnami se na mě zadívají. Nakonec mi Kade odevzdá klíčenku a sbírku informačních brožur. "Potřebuješ si udělat fotku na průkaz." "Zítra, že? Budu tam." Kůži mám napjatou a pichlavou, což je jisté varovné znamení, že potřebuju být sama. Dneska jsem měla víc interakcí než za celých deset měsíců v Clearview. Můj mozek se s tím vším nedokáže vyrovnat. Potřeba schovat se se stupňuje, prsty se mi svírají v křeči. "Ty nemáš žádné otázky? Nic?" "Ne. Dobrou, Kade." Otočím se k němu zády, popadnu svou jedinou tašku a vyběhnu po dvou schodech nahoru. Rychleji, pohyb. Ať nevidí, jak se hroutíš. To je soukromé, nikdo nesmí vidět tvou zranitelnost. Slabost se na takových místech rovná zneužití.
1. Brooklyn (4)
Než zahnu za roh, Kadeův naštvaný obličej zmizí. Úleva mi uvolní hruď, dýchá se mi o něco lépe. Pokračuji ve sprintu vzhůru a přitom se probírám papíry. Místnost 20. Jednolůžkový, díky bohu. Mít spolubydlícího mi jen zkomplikuje situaci, pokud mám uspět ve svých plánech. Než dorazím ke dveřím, už se zadýchávám a pohlédnu na chodbu osvětlenou tradičními svícny na tmavých brokátových tapetách. Někde v dálce se rozléhá naštvaný rap. Zpoza jedněch dveří se ozve křik, následovaný silnou ránou. "Vypadni, kurva, hned!" Hluboký hlas zařve, když je polonahá blondýna vystrčena ven a dveře se jí rychle zabouchnou před nosem. "Jsi zvrácený parchant, Hudsone!" zaječí a frustrovaně kopne do dřeva. Šmátrám po kartě s klíčem a snažím se odemknout dveře. Trvá to příliš dlouho a cítím na sobě její oči, když se otáčí a sbírá oblečení pohozené u nohou. Podívat se nahoru je chyba, zamračený pohled vrhnutý mým směrem pálí jako kyselina. "Na co kurva čumíš? Zrůda." Normálně bych zůstal a nasral ji pro trochu zábavy, ale třes rukou se mi zhoršuje. Dochází mi čas. Klikni. Konečně se mi podaří otevřít dveře a beze slova vklouznu dovnitř. Čelo mi padá na dřevo, oči se mi klíží. Srdce mi buší v uších a já dovolím, aby se mi z úst konečně vydral vzlyk. Za víčky se mi mihne rudá barva, kaluže krve se rychle sbírají, jak se obraz formuje. Ať třesu hlavou sebevíc, nemůžu se ho zbavit - té noční můry, která mě pronásleduje. Vidím rozbité stínítko lampy, které leží na podlaze. Rozbitou láhev od piva ve střepinách kolem nás. Chladnou ocel svírající se v mé ruce, jak kloužu a projíždím potůčky krve. Stíny mě toho dne obklopily, zocelují mi páteř a přilévají olej do ohně mého vzteku. Šeptaly své smrtící příkazy. Zabíjet je snadné, Brooklyne. Jen musíš mít odvahu. Otevřu si tašku a sesunu se ke dveřím, aniž bych se obtěžovala rozsvítit. Měsíční světlo osvětluje místnost natolik, abych viděla, co dělám. Prstem kloužu po prošívání, dokud nenajdu svou tajnou skrýš, a prstem se dotknu ostří skryté čepele. Vysávání Paula mělo své výhody, holka musí dělat, co je nutné, aby přežila. Alespoň v něčem byl dobrý. Pilulky, které do sebe propašoval, a tenhle vzácný kontraband stály za to ponížení. To jsem si ostatně říkala. Přehodím si bundu, vyhrnu rukáv svetru a pohladím si bledou kůži na paži. Perleťové jizvy se setkávají s konečky mých prstů, hrbolaté rýhy zvěčňují mé hříchy. Všechno je to o trestu. Nikomu by nemělo projít to, co jsem udělala já. Břitva se setkává s masem, horká bolest mi poskytuje okamžité uspokojení. Silně přitlačím a kousnu se do rtu, vychutnávám si výsledné pálení. Vlhkost se šíří a stéká mi až k lokti. Kradmo se podívám a při pohledu na tmavé stopy se mi srdce rozbuší ještě silněji, jak se mi zaleskne v ústech. Tak zatraceně krásné. Tři zubaté řezy a jsem hotová. Jen tři. Kontrola je nutná; když jich uděláš moc, vzrušení se zmenší. Rozkoš přichází s přesností, ne se zoufalstvím. Nebyl jsem takový vždycky. Většina ze svých démonů viní jiné. Všichni jsme tak či onak oběti, ne? Ale já ne. Není nikdo jiný, koho bych mohla obviňovat. Dostal jsem se do toho sám. V tomhle příběhu jsem já to zasraný monstrum.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Útěk z pekla"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️