Manželství bez námahy

Kapitola 1 (1)

==========

Kapitola 1

==========

Nara se zhroutila do pohodlného koženého sedadla v soukromém letadle a zírala z okénka na svobodu, která jí bude brzy odňata. Když se naklonila dostatečně hluboko, bylo vidět panorama New Yorku. Její domov posledních sedm let. A teď už její domov nebude.

Bylo to hloupé, opravdu. Byla nucena se vdát, protože její otec měl nějakou šílenou posedlost východní kulturou a myslel si, že domluvený sňatek bude nejlepší jak pro ni, tak pro jeho multimiliardovou technologickou společnost. Alespoň to byl nejbližší důvod, který ji napadl, proč její otec na tomhle šíleném nápadu trvá.

Koho si měla vzít? Zrovna s Jeho císařskou Výsostí, císařem Derekem Marshallem. Popravdě řečeno, Derek vlastně nebyl císařem ničeho. Jen mu tak ráda říkala, protože byl zahleděný sám do sebe, tak trochu strnulý, a to ji neskutečně štvalo. Opravdu, to poslední byl ten nejlepší důvod.

Kde bylo Jeho Veličenstvo právě teď? Nara se zamračila, když zacvakla bezpečnostní pás. Derek se nemohl obtěžovat něčím tak podřadným, jako je přijít si vyzvednout svou nevěstu. Ne, byl zpátky v Kalifornii a nejspíš pracoval na nějakém velkém obchodu pro jejího otce. Derek byl jeho strategický asistent a člověk, kterému její otec doufal, že jednou předá firmu.

Samozřejmě, že ten směšný nápad vzít si Dereka odmítla už před pěti lety, když s ním otec poprvé přišel. Bez ohledu na to, co by v Japonsku mohlo být stále běžné, ona nebyla Japonka. Dobře, měla japonské jméno a měla černé vlasy, ale to bylo všechno. Neměla japonskou krev. Její otec byl stárnoucí bílý Američan. A její matka, i když už nebyla v obraze, byla také běloška.

Netušila, kde její otec přišel na to, že sňatek s Derekem je jejím osudem. Posledních pět let se jí dařilo být tvrdohlavá, ale její otec se nenechal odradit a letos v létě vytáhl velké zbraně. Nejprve jí přestal platit nájem. To ji zabolelo, ale i tak byla odhodlaná to zvládnout. Pak jí pohrozil, že jí sebere jedinou věc, o kterou Nara nemůže přijít. A tehdy se zhroutila a nakonec na tu hloupost kývla. (Tohle a oznámení o vystěhování na jejích dveřích.) Vdala by se a zůstala by vdaná dva roky. A kdyby po té době už nemohla toho dusného císaře déle snášet, otec by ji nechal v klidu se rozvést a žít dál.

Zalovila v tašce a vytáhla skicák. Chelsea, prezidentka módní společnosti, pro kterou v New Yorku pracovala, souhlasila, že se na její návrhy podívá, pokud je bude dál posílat na dálku. Jako obvykle nic neslibovala, ale Nara si byla jistá, že jednou bude mít vlastní módní řadu. Zatím se jí dařilo pracovat pouze jako administrativní asistentka ve společnosti AVA Designs. Ale člověče, dostávala kafe jako nindža bojovník, takže měla pocit, že si zaslouží šanci vyšplhat se výš.

Kreslení jí vždycky pomáhalo uklidnit se. Vytáhla svou oblíbenou tužku a pustila se do nového nápadu na design, který jí už dlouho hlodal v hlavě. Byly to šaty s vysokým pasem a splývavou sukní. Tužka jí létala po papíře, když se návrh objevil.

Letuška k ní přistoupila. "Dala byste si něco k pití? Máme kolu, dietní kolu, Sprite..."

"Ne, děkuji," řekla Nara rychle. Dietní kola ji volala, ale protože byl nový rok, rozhodla se, že musí omezit svou každodenní spotřebu. Když se v krevním testu objevil výsledek s obsahem oxidu uhličitého, byl čas přehodnotit svá životní rozhodnutí.

"Tak co třeba svačinu?" Žena jí podala jídelní lístek se svačinou. "Prohlédněte si to a dejte mi vědět, jestli si něco dáte."

"Díky, to je v pořádku," řekla Nara a podala jí ho zpátky. Nepotřebovala otcovo rozmazlování. Zabalila si pár müsli tyčinek. Bude v pořádku.

Než letadlo přistálo v L. A., zaplnila polovinu svého skicáku. Dokončila šaty, ale to ji inspirovalo k dalším návrhům. Rozšířené sukně. Halenky s límečkem. Sako. Většina z nich byly pevné návrhy. Nemohla se dočkat, až je pošle Chelsea.

Sbalila si výtvarné potřeby a čekala na pokyn k opuštění letadla. Na protest proti této obrovské nespravedlnosti si oblékla své nejnelichotivější kalhoty na jógu, oranžové žabky a staré tričko s nápisem "Vidím, že vrahové selhali". Popadla tašku a vystoupila na schodiště.

Když sestupovala po schodech, spatřila svého otce, jak stojí pár metrů od ní. Byly to teprve tři roky, co ho viděla, ale zdálo se, že od té doby zestárl ještě víc. Vlasy měl rozhodně spíš šedivé než černé a kolem očí se mu udělaly vrásky, kterých si předtím nikdy nevšimla. Byly výrazné, i když měl nasazené brýle. Zhubl snad také?

A pak její pohled spočinul na Derekovi. Něco na něm bylo jiné, ale nedokázala na to přijít. Možná to byly sluneční brýle, které nosil, nebo způsob, jakým vyplňoval svůj oblek, nebo kombinace, díky níž vypadal jako jeden z chlapíků z filmu Muži v černém. Ať už to bylo cokoli, nemohla přestat zírat. Naneštěstí zírala tak usilovně, že nestihla poslední krok a bezděky spadla na beton, přičemž skvěle napodobila palačinku.

Vyškrábala se na nohy v naději, že si toho nikdo nevšimne, což bylo idiotské, protože kolem nebyl nikdo jiný, na koho by se mohla dívat, a oba muži stáli čelem k ní. No, dobře. Stejně nepotřebovala působit elegantně. Přetáhla si popruh tašky přes rameno a narovnala si tričko, aby měla jistotu, že si ho otec přečte. Udělala k němu dvanáct kroků. "Ahoj, tati."

Její otec se zamračil a ona se spokojeně usmála. Pan Richard Claymore nesnášel, když mu tak říkala, a právě proto to dělala. "Ahoj, Naro," řekl a dal si ruce za záda.

"A podívej, kdo se rozhodl poctít nás svou přítomností. Je to sám císař." Pro větší chraplák se nízko uklonila.

Její otec zalapal po dechu. "Naro, prosím."

Kapitola 1 (2)

Derek zatnul čelist a dal najevo svůj nesouhlas, ale protože byl většinou z chladného kamene, víc z něj nedostala. Sundal si sluneční brýle. "Naro," řekl s maskou lhostejnosti pečlivě na svém místě.

Chvíli se mezi nimi dívala a čekala, až někdo promluví. Když se nikdo neozval, založila si ruce. "No, tohle byla zábava. Kde mám auto?"

Otec se na ni zamračil. "Pojedeme mou limuzínou do kaple urychleného sňatku." Otec se usmál.

Naře se z tváře vylila krev, když jí do mozku proniklo slovo "kaple". "Cože? Teď se budeme brát?" Podívala se na své tričko se skvrnami od důlků a na trochu moc velké kalhoty na jógu a zalitovala svého ranního rozhodnutí.

"Ráda bych všechno zařídila ještě dnes. Blíží se nám možnost fúze a já chci mít věci rychle vyřízené." "To je v pořádku. Její otec se otočil a dal se do chůze, čímž rozhovor fakticky přerušil.

Nara se obrátila k Derekovi v naději, že má v hlavě trochu víc rozumu. "Proč s tím souhlasíš?"

Zavěsil si sluneční brýle na náprsní kapsu obleku. Jeho pohled po ní sklouzl. Něco v jeho tváři se změnilo, ale nebyla si jistá, co to bylo. Snad změkčení jeho rysů? Nebo možná jeho modré oči jen odrážely slunce a oslepovaly ji. To by mohlo být ono, ne? Protože Jeho císařské Veličenstvo nemohlo být v ničem měkké. "To si přeje tvůj otec."

"A tak to prostě uděláš? Jen tak?"

Trochu rozpačitě natáhl ruku, jako by jí chtěl naznačit, aby se vydala k limuzíně. Když se ani nepohnula, povzdechl si a řekl: "Ano, udělám, co si tvůj otec žádá. Je to moje práce."

Nara se snažila, aby to prohlášení nezranilo její sebevědomí. "Je to tvoje práce, aby sis mě vzal? Víš, jak směšně to zní?"

"Můžeme si o tom promluvit později?" Posunul se a ona poznala, že se začíná těšit, až se připojí k jejímu otci.

Nara si odfrkla. Její odhodlání začít zdravěji pít se hroutilo. Potřebovala dietní kolu, a to co nejdřív. "Dobře, fajn. Vím, že to musím udělat. Mohla bych to mít za sebou. Ale abys věděla, tohle je manželství jen na papíře. Budu spát v ložnici pro hosty. Své mužské choutky si můžeš nechat pro sebe."

Usmál se císař při tomto prohlášení? Nedokázala to přesně určit, protože se už otočila za otcem, ale zdálo se jí, že koutkem oka zahlédla lehké pootočení jeho rtů. Hm. Musela se mýlit, protože by na prstech jedné ruky spočítala, kdy ho skutečně viděla se usmívat.

"Nevíš, jestli je v autě nějaká dietní kola?"

"Jednu jsem ti přinesl."

Ohromeně se zarazila a otočila se. Derek do ní vrazil. Chytil ji kolem pasu, když se zmítala a snažila se znovu neupadnout. "Páni. Promiň. Nečekal jsem, že se takhle zastavíš."

Po kůži jí přeběhl zvláštní pocit, když tam stála a Derek ji držel. Byla mu někdy takhle blízko? Nebyla si jistá. Přitiskla se k němu a bylo to jako přitisknout se k býkovi. Byl samý sval. A musel mít na sobě nějakou drahou kolínskou, protože voněl jako mořský vánek, který se vykoupal v pižmu.

Zalapala po dechu, vyprostila se z něj a klopýtla zpět. "Promiň. Byla jsem jen překvapená. Mám nouzový stav s dietní kolou."

Neodpověděl a ona pokračovala k limuzíně. Řidič jí otevřel dveře a ona nastoupila a posadila se naproti otci. Když se Derek nasoukal vedle ní, nestěžovala si. Koneckonců jí dával dietní kolu.

Sáhl pod sedadlo a vytáhl její životodárný nektar. "Tady máš."

Vzala si od něj dvanáctistupňovou láhev nebe. Byla ledově studená. Otevřela víčko a naklonila si ji ke rtům. Bylo to to nejlepší, co za poslední dva dny ochutnala. Asi si mohla odškrtnout novoroční předsevzetí.

Vypila půlku láhve a pak si ji ovinula rukama. Chlad jí dělal na dlaních dobře. Trochu ji štípaly od incidentu s palačinkou.

Když jeli, Derek se k ní naklonil a zašeptal. "Máš na bradě špínu."

To bylo prostě skvělé. Jako by už dneska nebyla super špindíra. Olízla si prst a otřela si bradu. Ne že by to dělala normálně, ale myslela si, že tím otce naštve a možná znechutí císaře, což byla dvojitá výhra. "Dostala jsem to?"

"Ne."

Zopakovala lízání a tření. "Tak?"

Derek stiskl rty. Ha, úspěšně ho rozrušila. Zavrtěl hlavou. "Zkus to znovu."

"Do třetice všeho dobrého." Ale po další kočičí koupeli stále vrtěl hlavou.

"Nech mě," řekl. Natáhl ruku a palcem se dotkl její brady.

V místě, kde se jeho kůže dotkla, jí projel elektrický proud. Bylo to, jako by někdo vzal fyzickou přitažlivost a připojil ji k elektrickému vedení. Kůže ji celá brněla a ona odskočila. Co to proboha je? Zírala na Dereka. Co se právě stalo?

"Dobře, mám to," řekl a ignoroval její šokovanou reakci.

Přikývla a posadila se zpátky na sedadlo, srdce jí bušilo. To bylo zvláštní. Kdy na Dereka takhle reagovala? Snažila se vzpomenout si, kdy se jí v minulosti skutečně dotýkal, ale v hlavě jí zůstalo prázdno. Znala ho jako dítě, dokonce si spolu hráli pozdě v noci v kancelářské budově jejího otce na schovávanou. Určitě ho někdy v minulosti chytila za ruku nebo tak něco. Jak zvláštní, že na něj začala reagovat zrovna teď.

O třicet minut později zastavili před budovou připomínající kostel, na neonovém nápisu svítil nápis Accelerated Marriage Chapel. Samozřejmě to nebyl skutečný kostel. Nikdo tam nechodil na bohoslužby. Chodili tam jen proto, aby se zachránili před deportací nebo aby udělali unáhlené rozhodnutí, kterého by do konce života litovali.

Nara nechala své výtvarné potřeby v limuzíně a vystoupila. Zatleskala rukama a pak toho litovala, protože ji píchlo v dlaních. Zavrávorala. "Pojďme na to."

Derek si ji prohlížel. "Jsi v pořádku?"

Cože, teď ho zajímalo, jestli se chce vdát, nebo ne? Páni, to si ale vybral chvíli, aby zapnul svůj měřič "kašlu na to". "Jsem v pohodě," řekla a natáhla krk, aby viděla, že její otec právě ve dveřích s někým mluví.

"Nemusíš do toho jít, jestli nechceš."

Přimhouřila na něj oči. "Proč tě to najednou zajímá?"

Zamračil se. "Vím, že si myslíš, že jsem bezcitný, ale záleží mi na tom, co chceš."

"No, já to chci mít za sebou, abych si mohla vzít to, co mi zanechala babička."

"Tvoje babička ti zanechala dědictví?"

Přesunula váhu. Ve skutečnosti to nebylo dědictví. Byl to jediný předmět z babiččiny pozůstalosti, který chtěla. Jediná věc, která pro ni měla nějakou hodnotu. Snažila se vymyslet lepší způsob, jak to říct, ale když ji žádný nenapadl, jen přikývla. "Jo. A táta říkal, že mi ji dá, když udělám tuhle věc. Takže se do toho pustíme."

"Jsi si jistá?"

Odfrkla si. "Sklapni, než si to rozmyslím. Budeme se brát a to je konečná."

Páni, tenhle den byl čím dál tím divnější. Kdy ji napadlo, že ta slova vypustí z úst?

Kapitola 2 (1)

==========

Kapitola 2

==========

Derek se přikrčil uvnitř kaple a následoval Naru. Byla to jedinečná stavba, kterou by za jiných okolností mohl vyfotografovat. Ale ne dnes. Nechtěl mít fotografický důkaz toho, co se dnes dělo.

V hrdle se mu zvedl pocit viny a odkašlal si do pěsti. Tohle všechno byla jeho vina. On a jeho hloupé blábolení, které se odehrálo před pěti lety pozdě večer v kanceláři. Ale teď z toho nemohl vycouvat, protože pan Claymore byl na všechno tak vysazený. Byl rozhodnutý, že se ti dva vezmou. A jakmile si pan Claymore něco usmyslel, ani sám ďábel by ho nedokázal přimět, aby to změnil.

Nara se zavrtěla a uhladila si tričko. Hleděla na své žabky a vypadala nesvá.

Vykročil k ženě za recepcí. "Máte nějaké svatební šaty, které bychom si mohli půjčit?"

Nara zvedla hlavu. "Nepotřebuju šaty."

"Ano, je v pořádku tak, jak je," řekl pan Claymore.

V Derekovi vzrostl pocit viny. Dnes se měla Nara vdávat. Copak dívky nesnily o své svatbě, neplánovaly ji a nepřipravovaly, nepřemýšlely o šatech, květinách a tak? Přece by se nechtěla vdávat v cestovním oblečení?

Žena za stolem zavrtěla hlavou. "Šaty nemáme. Je mi líto." Podala panu Claymorovi desky s dokumenty. "Budeme potřebovat vidět občanské průkazy šťastného páru a oni budou muset podepsat tyto papíry."

Vyřizování papírů trvalo deset minut. Pak se Derek ocitl v přední části kaple čelem k Naře. Měl pocit, že se nad ní tyčí. Vždycky byla malá, ale v dětství mu to tolik nevadilo. Když přišel do puberty a zažil náhlý růstový spurt, připadal si vedle ní jako gangster a neohrabaný. Teď měl alespoň více svalů.

Vytáhla z kapsy gumičku a stáhla si vlasy do jakéhosi napůl culíku, napůl drdolu. Vlasy z něj trčely nahoru, jak si byl jistý, že chtěla. Byl to jen další tichý protest proti tomu, co po ní otec chtěl. Ve skutečnosti jí to slušelo, ale to jí nehodlal říct. Dostal by kopanec do holeně.

Farář řekl několik slov, která zněla květnatě, ale dobře nacvičeně, a pak se odmlčel a podíval se na ně. "Připravili jste si pro sebe zvláštní sliby?"

"Ne," řekli s Narou současně.

"To není problém. Za dalších dvacet dolarů si můžete vybrat z několika vlastních slibů, nebo se můžeme pustit do jednoduchého balíčku."

Derekovi vyrazil na čele pot. Takové rozhodování nesnášel. Co Nara chtěla? Podíval se na ni a ona ho zpražila pohledem. "Vybereme si jednoduchý balíček."

Ministr přikývl a pohlédl na papír ve své pomačkané ruce. "Bereš si, Dereku Marshalle, tuto ženu za manželku, abyste spolu žili ve svatém manželství, milovali se a ctili, utěšovali se v nemoci i ve zdraví a opustili všechny ostatní, dokud budete oba žít?"

Derek se podíval do Nařiných hnědých očí. "Ano," řekl a v hrdle se mu při těch slovech vzedmuly emoce. Polkl je zpátky. Tohle nebylo skutečné.

Ministr přikývl a otočil se k Naře. "Bereš si, Naro Claymoreová, tohoto muže za svého manžela, chcete spolu žít ve svatém manželství, milovat ho a ctít, utěšovat ho v nemoci i ve zdraví, opouštět všechny ostatní, dokud budete oba žít?"

Derek zatajil dech a čekal, co Nara řekne. Když farář mluvil, přelétl jí přes tvář výraz, který nedokázal úplně přečíst. Nebyl si jistý, jestli se chystá vybuchnout, nebo jestli se bude chovat slušně. Když nakonec řekla: "Jo, jasně," tiše si oddechl. A pak si všiml, jak se odráží v okně, že má prsty zkřížené za zády.

"Máš ten prsten?"

Do tváře mu stouplo horko, když vytáhl z kapsy krabičku. Rychle vytáhl prsten ze sametu a navlékl jí ho na prst.

Zadívala se na tříkarátový diamant. "V jaké lékárně jsi ho koupil? Vypadá jako pravý." Zvedla ho a zamžourala na něj.

Neřekl nic. Bylo mu příliš trapné přiznat, že jí chtěl koupit diamantový prsten. Místo odpovědi si na prst navlékl svůj vlastní zlatý prsten. Tohle sice není opravdové manželství, ale to neznamenalo, že musí příští dva roky nosit krámy, od kterých jim zezelenají prsty.

"Chcete zapálit svíčku jednoty?"

Nara zavrtěla hlavou a Derek řekl: "Ne, děkuji."

"Dobrá, pak jste tedy mocí, která mi byla svěřena, prohlášeni za manžela a manželku." Starší muž se usmál. "Můžete políbit nevěstu."

Derek napůl očekával, že Nara vykřikne a rozběhne se k oltáři, ale ona tam jen stála a zírala na něj. Chtěla, aby ji políbil? S přibývajícími vteřinami se stupňoval tlak. Naklonil se k ní blíž. Nepohnula se. Proč se nehýbala?

Vyschlo mu v ústech a věděl, že nemá jinou možnost. Bylo načase ji políbit. Kdyby se to nestalo teď, vypadalo by to, že příliš váhá, a to by bylo trapné. Musel do toho jít. Naklonil hlavu a přitiskl se k ní, jenže ona se naklonila stejným směrem a narazili na sebe nosy.

Zaplavily ho rozpaky, zamumlal omluvu a zkusil to znovu. Tentokrát se mu to podařilo. Její rty byly překvapivě teplé a měkké a kontakt ho naplnil pocitem, který nedokázal vysvětlit. Bylo to, jako když sedí na slunci a zhluboka se nadechne, z příjmu kyslíku ho přepadne lehké mravenčení. Byl to jemný polibek, ale jak se jejich rty dotýkaly, nabýval na intenzitě.

Nara sebou trhla a na zlomek vteřiny vytřeštila oči. Pak se rozhlédla po kapli a vydechla. Rozmáchla se rukama, jako by si nebyla jistá, co s nimi má dělat. "Tak jo, už jsme tady skončili?"

Farář se zarazil. "Já..."

"Skončili jsme," pronesl pan Claymore a vstal.

Nara spěchala uličkou ke dveřím a cestou nakopla oranžovou žabkou zbloudilou květinu. Ta se sklouzla někam pod lavice.

Kapitola 2 (2)

Pan Claymore zvedl aktovku s papíry. "Děkuji." Kývl na ministra a zamířil ke dveřím.

Derek hodil na ministra a ženu, která stála v roli svědka, chabý úsměv a pak následoval ostatní ze dveří. To vše trvalo necelých třicet minut. Kdo by řekl, že svatba může být tak rychlá? Jako když si oběd ohřejete v mikrovlnce. Z mrazáku se během pár okamžiků stane teplé jídlo.

Nastoupil do limuzíny a posadil se vedle Nary. Měla ztuhlá záda a ruce mezi koleny. Rozhodně byla ještě ve stavu zmrzlé večeře. Nadechl se a zase vydechl. Netěšil se, až jí bude vyprávět další část. Ale musel. Bylo to přání pana Claymora. "Naše letadlo odlétá za dvě hodiny."

Nařina hlava sebou trhla a zúžila na něj oči. "O čem to mluvíš?"

"O našich líbánkách." Cítil, jak se mu do krku vkrádá horko, ale ovládl se.

"Naše co?"

Nezdálo se, že by jejího otce Nařina reakce vůbec vyvedla z míry. Sundal si brýle a kapesníkem si je očistil. "Ty a Derek odjíždíte na Grand Cayman." "Cože?" zeptal se.

Vzít kladivo na nevybuchlou minu by bylo v tu chvíli bezpečnější než sedět vedle Nary. Alespoň by vás mina rychle vyřadila. Na druhou stranu Nara vypadala, že vybouchne, ale nebyl si jistý kdy a jak.

"Čekáš, že pojedu na líbánky? S ním?" Ukázala na Dereka a ruce se jí třásly.

"Je to tvůj manžel."

"Falešný manžel. Celá tahle věc je podvod. Sama jsi říkala..."

Její otec zvedl ruku a Nařin hlas se zadrhl. "Členové rady si myslí, že je to skutečné manželství. Potřebujeme, aby tomu uvěřili, pokud to mají přijmout, až odstoupím a přenechám společnost Derekovi. Je pro mě velmi důležité, aby společnost zůstala v rodině. Tohle přece víte. Souhlasil jsi s tím. Dnes večer s ním odejdeš."

Derek čekal, že bomba vybuchne, ale Nara jen seděla a huhňala. Chvíli přemýšlela o situaci. Nakonec řekla: "Předpokládám, že to funguje. Říkáš Grand Cayman?"

"Ano, je tam krásné letovisko. Bude se vám tam líbit." Její otec se usmál a vypadal, že je sám se sebou spokojený.

"Dobře. Myslím, že bych mohla chytit trochu sluníčka. Už jsem se neopalovala celou věčnost. Předpokládám, že máme oddělené pokoje?"

Pan Claymore se podíval na Dereka a pocítil potřebu povolit si kravatu. Richard ho pověřil rezervací pokoje a on si zamluvil jen jeden. "Já... ehm, sehnal jsem nám apartmá." Rozhodl se, že teď není vhodná chvíle, aby jí prozradil, že jde o novomanželské apartmá.

"Dobře. To je fuk. Myslím, že můžu strávit týden na pláži." Vytáhla dietní kolu a vypila zbytek.

Derek se uvolnil na svém místě. Explozi se úspěšně vyhnul. Alespoň dokud nedorazil do letoviska. Měl pocit, že jeho svatební noc bude nezapomenutelná, ale ne tak, jak většina párů očekává.

Zavřel oči a přemýšlel, jaký bude následující týden. Byl ženatý s Narou Claymorovou. S jedinou osobou, o které si nikdy nemyslel, že by mu věnovala čas. Dívka, se kterou si hrával, když jeho otec pracoval po jejím boku. Jeho láska z dětství. Žena, do které se během let zamiloval.

A ona na něm nenáviděla všechno.

Kapitola 3 (1)

==========

Kapitola 3

==========

Nara táhla svůj kufr přes halu letoviska, hlavu měla zamlženou ze spánku. Neměla ponětí, kolik je na místě hodin. Jedna hodina ráno? Něco takového. Po brzkém vstávání kvůli letu do Los Angeles, bleskové svatbě a pak dalšímu příšerně dlouhému letu byla připravená usnout. Naštěstí si mohla v letadle zdřímnout.

Přestože byla polovina ledna, hotel byl ještě svátečně vyzdobený, s obrovským stromkem v hale. Z fontány, která uprostřed bublala vodou, se ozývalo tryskání. Podlahu lemovaly drahé dlaždice a zlaté akcenty ukazovaly, jak nóbl místo to je.

Dovnitř vběhl Derek se zavazadly. "Tady, můžu ti to přinést."

Podala mu svůj kufr. Nevadilo jí, že ho kutálí po podlaze, ale vypadalo to, že ho opravdu chce. "Dobře."

Z místnosti za stolem vyšla žena se světle zrzavými vlasy staženými do drdolu. Měla na sobě uniformu s odznakem s nápisem Kay. "Vítejte v Diamantové oáze," řekla s úsměvem. "Zdejší obyvatelé tomu říkají Klub miliardářů, což je název, který se mi docela líbí." Podívala se na obrazovku svého počítače. "Vy musíte být pan a paní Marshallovi."

Nara byla příliš unavená, než aby ji to prohlášení šokovalo. Ano, byla teď paní císařovou Marshallovou, jak mohl dosvědčit velký umělý kámen na jejím prstu. Stál vedle ní, záda narovnaná, každý vlas na hlavě na svém místě. Počkat, jak toho dokázal? Nespal snad i v letadle?

Derek přikývl. "Ano."

Přistoupil k nim zvoník a začal nakládat jejich zavazadla na vozík. Žena klikala na klávesy počítače.

"Kdybyste něco potřebovali, stačí zavolat na recepci." Vytáhla dvě pokojové karty a podala je Derekovi.

"Díky," řekl, jeden klíč dal Naře a druhý si strčil do kapsy.

"Jste v pokoji 104, v novomanželském apartmá. Je to hned na konci chodby a za rohem." Ukázala, ale Nara se stále zasekávala na tom posledním, co řekla. Něco o novomanželském apartmá.

Její podezření se potvrdilo, když otevřeli dveře do apartmá a našli velkou postel se dvěma ručníky složenými do tvaru labutí, které se dotýkaly zobáky a tvořily srdce. V rohu se krčila vířivá vana. Kolem vany hořely svíčky a kdykoli jindy by to bylo rozkošné, ale právě teď chtěla Nara umřít tisíci smrtí.

Situace se ještě zlepšila, když vešla dovnitř a všimla si, že dveře koupelny jsou vyrobeny z velmi efektně vypadajícího skla. Dusila se slinami a kašlala, zatímco jim poslíček vykládal vozík. Opřela se o stůl, který stál poblíž oken. Derek mu dal spropitné a poslal ho na cestu.

Když osaměli, Nara ukázala prstem. "Když jsi říkal apartmá, myslela jsem, že máš na mysli apartmá se dvěma ložnicemi. Nenapadlo mě, že tím myslíš, že budeme sdílet nejen postel, ale i koupelnu 'abychom se lépe poznali'."

Derekovi se při pohledu na dveře koupelny rozlil po tváři karmínový ruměnec. "Ehm..."

"Proč nezaběhneš na recepci a nepodíváš se, jestli nemají něco, čím bychom ty dveře mohli zakrýt? Raději bych se vyčůral v soukromí, děkuji."

Rychle na ni kývl a vyšel z místnosti. Nara si povzdechla a posadila se na postel. Cítila se úžasně. Tak úžasně, že si lehla až na záda a zavřela oči. Pohodlně. Jako by spala na obláčku. A teplota v pokoji byla tak akorát. Mohla klidně usnout. Když se uvelebila v měkké posteli, myšlenky se jí zamotaly.

Vzápětí si uvědomila, že ji objímají silné paže a zvedají ji. Chtěla proti Derekovi protestovat, ale on ji dost rychle položil zpátky na zem a ona neměla sílu snažit se s ním bojovat. Sundal jí žabky. A pak se kolem ní natáhly měkké přikrývky a ona si povzdechla. Připadala si jako v nebi.

* * *

Sluneční světlo. To si Nara uvědomila jako první. Sluneční světlo pronikající škvírou v závěsech. Zamrkala a uvědomila si, kde je. V novomanželském apartmá. Posadila se a srdce se jí rozbušilo. Byl Derek v posteli s ní? Zkontrolovala postel, ale neviděla ho. S úlevou padla zpátky na polštáře. Kdyby se včera v noci o něco pokusil... ale nepokusil. Ve skutečnosti ji uložil do postele a uložil ji.

Počkat, když tam nebyl, kam se poděl? Dostal jiný pokoj? Chtěla vylézt z postele a málem šlápla na obrovský kopec. Derek spal na podlaze. Vycházelo z něj tiché chrápání a ona chvíli pozorovala, jak se mu zvedá a klesá hrudník.

Vypadal tak uvolněně. Klidně. Měl na sobě modré pruhované pyžamo. Líbilo se jí, jak mu silné obočí vymezovalo tvář. Byl to pohledný muž. To nemohla popřít. A trochu jí roztálo srdce, že spal na podlaze. Ale nemohla se na něj dívat příliš dlouho. Právě teď potřebovala na záchod. To kvůli té dietní cole, kterou včera vypila.

Opatrně obešla Dereka, aby ho nevzbudila. Když přešla místnost, nemohla si pomoct a usmála se. Derek pomocí lepicí pásky přilepil na vnitřní stranu dveří koupelny ručník. Měla soukromí.

V koupelně naštěstí nebyl jen záchod a masivní umyvadlo, ale i sprcha. Přesně to potřebovala. Horkou sprchu a pak snídani, protože jí kručelo v žaludku. Včera toho moc nesnědla, jen pár svačinek v letadle. Byla připravená na teplou snídani. Možná by měli i palačinky s jahodovým sirupem. Její oblíbené.

Popadla z kufru svou toaletní taštičku. Když ji zvedala, její deník, který musel být nahoře, vyletěl ven a přistál na podlaze. Zvedla ho a pohladila kožený obal. Dala jí ho babička, když byla ještě dítě. "Aby sis do něj zapisovala své pocity, Naro," řekla jí. A přesně to Nara udělala.

Naplnila ji všemi bolestmi a trápením, které prožívala, když vyrůstala. V duchu jí říkala kniha bolesti. Stále ji nosila s sebou. Z nějakého důvodu jí poskytovala útěchu, když se cítila na dně. Její poslední záznamy se týkaly Cameron. Brzy bude psát o tom, k čemu ji otec nutil.

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Manželství bez námahy"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️