Kapitola 1 (1)
========== Kapitola 1 ========== říjen 2019 Kdybych zaváhal byť jen půl vteřiny, všechno by bylo jinak. Na chodníku by byla krev. Skřípající kola. Výkřiky kolemjdoucích. Pak sanitka. Hasičské auto. Nebo možná jen cesta přímo do márnice. Smutné telefonáty příbuzným - manželovi, dceři, synovi. Nikdy v životě jsem neudělala nic hrdinského. Hlavním kandidátem je kočka, kterou jsem krmila v uličce vedle mého domu. Ale nejsem si jistá, jestli se krmení toulavé kočky počítá za hrdinství. Taky jsem slyšel, že ta kočka nakonec někoho pokousala, takže jsem možná jen napomáhal nevychované kočce. Ale dnes jsem viděl červený Ford Taurus, jak se řítí na červenou a nemá v úmyslu zastavit. Viděla jsem shrbenou starou paní, jak zápasí se dvěma taškami s nákupem, které sotva zvedla, a blaženě si neuvědomovala blížící se srážku. A zlomek vteřiny předtím, než Ford vjel na červenou na přechod, jsem ji popadl a stáhl zpátky. Zachránil jsem jí život. Poprvé v životě jsem hrdina. "Co to s tebou proboha je? Zbláznila ses?" Stará žena není tak vděčná, jak bych čekal. Vlastně je to slabé slovo. Dívá se na mě s jedem ve vodnatých modrých očích a její podbřišek se chvěje vztekem. Vypadá, že se mě chystá praštit svou nadměrnou světle růžovou kabelkou. Možná je to tím, že když jsem ji popadl (v rámci záchrany jejího života, jak si vzpomínáte), nebyl jsem na to tak jemný, jak bych mohl být, kdyby nešlo o čas. To znamená, že jsem ji srazil k zemi. Ale abych byl spravedlivý, spadl jsem taky. A myslím, že většina dopadu jejího pádu byla otupena tím, že přistála na mně. A taky jí při tom pádu spadl nákup. A teď jsou potraviny všude. Myslím tím, všude. Konzervy s kuřecími nudlemi, konzervy s kukuřičným krémem, konzervy se zelenými fazolkami, všechny se kutálejí po chodníku a snaží se utéct. "Pokusil ses mě napadnout!" křičí na mě žena, zatímco se snaží dostat na nohy. Do brady mě zasáhne kapka její sliny, jak na chvíli ztratí rovnováhu. Natáhnu ruku, abych ji uklidnil, ale ona mě opáše bochníkem bílého chleba, takže ustoupím o krok dozadu. "Chtělo tě srazit auto," snažím se vysvětlit. Natáhnu se pro plechovku rajčatové polévky, která se chystá vykutálet na ulici. Kriste pane, je tu spousta plechovek. Proč nakoupila tolik konzerv? Copak ta žena nemá ledničku? Žena si odfrkne, jako by v životě neslyšela něco tak směšného. "Nebylo tu žádné auto. Napadla jsi mě. Já jsem si hleděla svého a ty jsi mě shodil na zem! A já tě teď budu žalovat za napadení! A mám na to svědky!" Rozhlédne se po chodcích, kteří většinou přešlapují na jejím nákupu, když přechází ulici. Nikdo kromě mě se ani nepokouší pomoct to uklidit. To jsou lidé opravdu tak nevychovaní? Myslí si snad, že je to nějaká nová hra, při které honíme plechovky kutálející se po chodníku? Nakonec se před námi zastaví muž v obchodním obleku, a aniž by se ho někdo zeptal, začne sbírat nákup. Stará žena ho odmění vděčným úsměvem, který je v příkrém kontrastu s tím, jak na mě stále zírá. Připadá mi to tak trochu nespravedlivé, protože to já jsem jí zachránil život. "Moc vám děkuju, mladý muži," řekne stařenka a pohladí si chmýří bílých vlasů. "Jste tak laskavý, že mi pomáháte." "Žádný problém," řekne muž. "Jak jsem mohl vidět, jak se trápíte, a nezastavit se, abych vám pomohl?" Blýskne se úsměvem, který odhalí řadu rovných bílých zubů. Moji rodiče si nemohli dovolit rovnátka, takže mám dva křivé řezáky, za které se stydím. Mým snem, pokud budu mít někdy dost peněz, je nechat si je opravit. Ale to se nestane, pokud nevyhraju v loterii. A já si nemůžu dovolit ani los. "No, nikdo jiný se nezastavil," podotkne žena. Střelí po mně pohledem. "A tady ta příšerná holka mě strčila dolů! Viděla jsi, jak se to stalo, že jo?" Nic neříká. Je zaneprázdněný honěním se za plechovkou brusinek. Chytne se za krk a zasténá. "Myslím, že mám ránu bičem! Asi bych měla zavolat záchranku." Mimovolně zalapám po dechu. "Záchranku?" "Přesně tak," vyjede na mě. "Budu tě žalovat o všechno, co máš. Už mám svědka!" Bude mě žalovat o všechno, co mám? Tak to hodně štěstí. Na mém bankovním účtu jsou v tuhle chvíli hlavně pavučiny. Může si vzít můj dluh, jestli ho chce. "Jste mi svědkem," řekne stará žena muži. "Viděl jsi, jak mě shodila na zem, viď?" "Ne," řeknu. Sebere z chodníku karton vajec. Rozlomí ho a uvnitř najde tři oběti. "Ano, viděl jsem to." Stará žena se vítězoslavně usměje. "Myslela jsem, že ano." Podívá se na mě se zdviženým obočím a já jen zavrtím hlavou. "Zachránila ti život, víš," řekne. "Bylo tam auto, které jelo na červenou. Chtělo tě srazit." Oči se jí rozšíří. "To si vymýšlíš!" "Ne, nevymýšlím." Jeho hlas je plochý, nenechává žádný prostor pro argumentaci. "Zachránila ti život. Nebýt jí, byl bys mrtvý." Strčí jí do tašky plechovku cibule. "Měla bys jí poděkovat." Stařena se podívá mezi nás dva a vrásky v její tváři potemní. "Aha, už to chápu. Vy dva jste spolčení." "Spiklenci?" Na mužových rtech se objeví úsměv. "Přísahám, že tuhle ženu jsem v životě nepotkal." "To je pravda. Najednou mi dojde, že ten muž vypadá docela hezky. Má hustou hlavu kaštanových vlasů, živé zelené oči a taky ten oblek docela pěkně vyplňuje. Obvykle si takových věcí nevšímám, ale je těžké si jich nevšimnout. "To snad není pravda!" Žena si přitiskne růžovou kabelku k hrudi. Šmátrá po dvou taškách s nákupem, které se jí z větší části podařilo obnovit. Mám podezření, že se někde ještě válí pár plechovek, které nakonec spadnou do mříže na chodníku. "Tohle je nějaký podvod. Už jsem o tom slyšela. Asi po mně chceš, abych koupil hromadu dárkových karet pro nějakého prince v Nigérii." "To je pravda.
Kapitola 1 (2)
Mužovi se otevřou ústa. "Princ v Nigérii?" Ale stará žena už nechce slyšet ani slovo. Dupne si s taškami s nákupem a málem ji srazí taxík, jak se řítí přes ulici. Ale zvládne to. Narovnávám se z přikrčené pozice, lýtka mi křičí bolestí. To je naposledy, co se snažím někomu zachránit život. Dostala jsem lekci. Jediné, co jsem dostala, bylo to, že mě seřvali. A teď mám zpoždění. "Hej." Ten sexy kluk se zelenýma očima a v obchodním obleku pořád stojí vedle mě. "Támhle je kavárna se záchodem, kdyby ses chtěla umýt." Očistit se? Podívám se na své oblečení. Dnes ráno jsem si vzala svou nejlepší čistou bílou košili a šedou tužkovou sukni, protože mám první pracovní pohovor od doby, kdy mě před dvěma týdny propustili. Není to nic skvělého, jen barmanská práce, ale potřebuju to - moc potřebuju. Bohužel dnes brzy ráno pršelo. A protože je konec října a všude po zemi je listí, déšť se smíchal se spadaným listím a všechno se to proměnilo v jakousi nechutnou hnědou kaši. A ta hnědá listová pasta je teď celá na mé čisté bílé košili a šedé sukni v tužce. Vypadám, jako bych se právě vyválela v blátě. Tohle se nedá zachránit. Jediná reálná možnost je jít domů a převléknout se. Až na to, že mám pohovor v... Patnáct minut. Sakra. V tomhle zachraňování lidských životů jsem nováček. To to vždycky dopadne takhle blbě? Na druhou stranu, nemělo by mě to překvapovat. Zdá se, že všechno, co se nečekaně pokazí, je v mém životě obvyklé. Muž se na mě dívá se staženým obočím. "Jsi v pořádku?" "V pohodě." Podívám se dolů na svůj zničený outfit z pohovoru. "Úplně v pohodě. Naprosto, naprosto v pohodě." Jen se na mě podívá. Nevím, čím to je, ale něco v tom, jak se na mě dívá, mě nutí vylít si na něm srdce. Nebo ze sebe strhat šaty. To taky trochu. Je dost sexy. A už je to pro mě nějaká doba. Dlouhá doba. Myslím, že v té době byl v úřadu jiný prezident. Kevin Spacey byl ještě uznávaný herec. Brad a Angelina byli šťastný pár. Chápete to. "Mám pracovní pohovor," přiznám se. Zvednu rukáv košile, který mám ulepený od listové pasty. "Měl jsem pracovní pohovor. Myslím, že to nedopadne dobře. Vlastně si myslím, že bych to měla odvolat." Zvedne obočí. "Ty hledáš práci?" Pokrčím rameny. "Jo. Tak nějak." Vlastně zoufale. Můj domácí mi včera oznámil, že pokud do pátku nezaplatím nájem, v sobotu mi na dveřích visí oznámení o vystěhování. A pak budu muset bydlet v kartonové krabici na ulici, protože to je moje poslední možnost. "Co to bylo za práci?" "No, tahle byla barmanská." V zapadlém baru, kde by za to byla minimální mzda. "Ale... chci říct, že to je to, co je k mání. V tuhle chvíli..." Přestanu mluvit dřív, než dám najevo, jak jsem zoufalá. Ten muž je přece jen cizí. Nechce slyšet můj depresivní životní příběh. Ale na tváři má zase ten úsměv. Je to nakažlivý úsměv, takový, který mě nutí, abych mu úsměv oplatila, přestože jsem celá od listové pasty a chystám se zmařit svou jedinou šanci, jak tento měsíc vydělat na nájem. "Věříš na osud?" zeptá se. Nakloním hlavu na stranu. Věřím na osud? Co je to za otázku? Vypadá to jako otázka, kterou by mohl položit někdo, kdo měl velmi dobrý život. Protože všechny karty, které jsem zatím dostala, byly prohrané. Počínaje mými rodiči. A pak Freddy. Jestli osud existuje, pak můžu říct jen to, že mě nemá moc rád. "Sám jsem tady ve městě na pohovoru," pokračuje muž, aniž by čekal na mou odpověď. "Vlastně jsem měl jít s někým na pohovor kvůli práci. Až na to, že se neukázala. Takže..." Zadívám se na něj. Říká to, co si myslím, že říká? "O jakou práci jde?" "No, je to..." Zaváhá a pak kývne hlavou ke kavárně. "Poslyš, co kdybychom si o tom šli promluvit dovnitř? Koupím ti šálek kávy - vypadáš, že by se ti hodila." Usměje se na mě. "Mimochodem, já jsem Adam. Adam Barnett." "Sylvia Robinsonová." "Těší mě, Sylvie." Natáhne ke mně ruku a já mu ji podám. Má pěkný stisk ruky. Teplý a pevný, ale ne jako by se mi snažil rozdrtit kosti v ruce. Proč vám někteří muži takhle podávají ruku? Co se tím snaží dokázat? Pak si ovšem všimnu, že moje vlastní ruka je kluzká od listové pasty. Tohle prostě není můj den. Ale Adam si neotře ruku o kalhoty, když skončíme s potřásáním - vůbec nevypadá, že by ho znepokojovalo, že jsem mu právě dala hrst zabláceného listí. "Tak co říkáš?" zeptá se. "Já..." Nevím, proč váhám. Práce je práce. A tenhle muž vypadá docela mile. Je to jediný člověk na ulici, který se obtěžoval pomoci uklidit nákup té staré ženy. A zastal se mě, když mě napadla. Nutně potřebuju práci a tohle je teď moje jediná šance. Navíc by bylo fajn si po tom ránu, co mám, sednout a dát si kafe (a taky si umýt ruce). Ale z nějakého důvodu se nemůžu zbavit toho hrozného pocitu v žaludku. Jednou jsem četla, že když lidé prodělají téměř smrtelný infarkt, mají pocit zmaru. Popisují, že ještě předtím, než začne bolest na hrudi, mají pocit, jako by měl nastat konec světa. Je to běžně popisovaný jev, který nikdo nedokáže vysvětlit. Ale když se má stát něco strašného, lidé to vědí. A když se podívám na Adama Barnetta, na chvíli ten pocit dostanu. Zkáza. Jako by se stalo něco strašného, když ho budu následovat do té kavárny. Ale to je směšné. V životě jsem měla smůlu, takže samozřejmě budu ke všemu podezřívavá. Nevěřím na osud a nevěřím na předtuchy. V co ale věřím, je to, že za pár dní budu bezdomovec, pokud neseženu nějaké peníze. A předvádění triků na Times Square není můj šálek čaje. "Dobře," řeknu. "Dáme si kafe."
Kapitola 2 (1)
========== Kapitola 2 ========== Je to ještě horší, než jsem si myslel. Podívám se na sebe do zrcadla v koupelně v malé kavárně, kam mě Adam přivedl. Věděla jsem, že mám na tričku listovou pastu, ale neuvědomovala jsem si, jak moc. Kousky listí mám poseté rukávy košile, po celých zádech a přilepené na zadku. Moje sukně alespoň není bílá. Takže to můžu prostě utřít a bude to stačit. Ale košile je ztracený případ. Navíc vypadám jako žena, která právě uklouzla ve velké hromadě zabláceného listí. Na krku a bradě mám pár vloček detritu a špinavě blond vlasy se mi částečně rozpletly z komplikovaného francouzského účesu, který jsem se naučila provádět z videa na YouTube. Sundám si sponky a rozcuchám je, protože vím, že bez návodu od vlasové guru Yolandy krok za krokem to nikdy nedokážu znovu vytvořit. Otočím kohoutkem u umyvadla. Voda je samozřejmě ledová. Počkám pár vteřin, než se ohřeje, ale takové štěstí dnes nemám. Místo toho si musím studenou vodou postříkat celý obličej. Bohužel mi z toho vytéká laciná řasenka, jako bych byla Frankensteinova nevěsta, takže si ji musím celou setřít. Když jsem byla mladší, nosila jsem mnohem víc černého očního make-upu, ale pořád ho nosím dost a bez něj vypadá můj obličej bledě a obyčejně. Ale v kabelce žádný nemám, takže s tím nic moc nenadělám. Začnu si cákat vodu na zablácenou košili. Dostane to ze mě špínu a listí (většinou), ale teď mám po celém těle tmavé mokré skvrny. Taky je čím dál zřejmější, že mokrá látka je průhledná. Zatraceně. Takhle nemůžu jít ven. Ne, když jde potenciálně o pracovní pohovor. Nebo potenciálně... něco jiného. Ať už je to cokoli, vypadám naprosto nevhodně. Na dveře koupelny někdo zabuší. Jsem tu už moc dlouho a musí přijít někdo jiný. "Za chvíli jsem venku!" "To je Adam," ozve se hlas zpoza dveří. "Něco pro tebe mám." Rozrazím dveře jen natolik, abych viděla, jak z nich vykukují jeho oči. Něco drží v pravé ruce. "Je to košile," říká. "Mám ji z auta. Poznal jsem, že to tvoje je nabourané." Protáhnu ruku mezerou a košili si od něj vezmu. Je to tričko menší velikosti. Je růžové. Hádám, že není jeho. Než se stihnu zeptat, řekne: "To je mojí ženy." "Aha!" řeknu. Ale ve skutečnosti si myslím: "Aha. Samozřejmě, že má manželku. Je to milý třicátník, který v obleku vypadá skvěle. Samozřejmě, že má ženu. Takoví chlapi nikdy nejsou svobodní. Prstenu jsem si nevšimla, ale abych byla spravedlivá, byla jsem roztržitá. To je ale dobře. Protože jestli pro mě má legitimní práci, tak to poslední, co potřebuju, je zkazit si ji nesmyslným flirtem. Stejně jsem ve flirtování hrozná. Pokud je šťastně ženatý, tak to nepřipadá v úvahu. A já se budu moct soustředit na novou práci a na to, abych si dala život zase do pořádku. "Díky, Adame," řeknu. "Za chvíli jsem venku." "Nespěchej." Zamykám dveře koupelny a svlékám si bílou košili. Sroluju ji do malé kuličky a nacpu si ji hluboko do kabelky. Pak si navléknu růžové tričko. Otáčím se doleva a doprava a obdivuji svůj odraz. Padne mi jako ulité - velmi mi lichotí. Děkuji vám, paní Barnettová. Než vyjdu ven, sáhnu do kabelky a vytáhnu tubu červené rtěnky. Nanesu na ni čerstvou vrstvu, která rozzáří můj bledý obličej. Ano, je ženatý. Ale stejně. V bistru je těsno a Adam si zabral stánek, kam se vejdou jen dva lidé. Už nám objednal kávu a před prázdnou stranou boxu na mě čeká hrnek. Když mě uvidí, rozzáří se mu oči a gestem mi naznačí, abych se posadila. Chvíli si prohlížím jeho levou ruku a je jisté, že tam má jednoduchý snubní prsten z bílého zlata. Jak jsem ho mohla přehlédnout? "Přinesl jsem ti šálek kávy. Doufám, že je v pořádku. Na stole je smetana a cukr." Vklouznu na své místo. "Já si dám černou." Hořkou a černou. To je jediný způsob, jakým piju kávu. "Já taky." Adam zvedne svůj šálek kávy a dlouze se napije. Zachvěje se. "To byl den, co?" Přikývnu. Vím, že jsem měl den na hovno. Ale nevím, jaký den měl doposud on. Je to jen tím, že člověk, se kterým měl dělat rozhovor, nepřišel? Něco v jeho výrazu mě přivádí na myšlenku, že jde o něco víc, ale zdá se, že je asi nepřípustné se na to ptát. Nechci být nezdvořilá, zvlášť když teď spoléhám na to, že mi tenhle chlap udrží střechu nad hlavou. "Chceš něco k jídlu?" zeptá se. "To je můj dárek." Mám hlad. Momentálně držím chudinskou dietu. Jediné, co jsem dnes ráno snědla k snídani, byl banán. V posledním týdnu jsem každý večer jedla k večeři špagety, což znamená, že jsem si musela koupit jen tu jednu krabici špaget a jednu plechovku rajčatové omáčky, celkem 5,39 dolaru. Ale poslední věc, kterou chci udělat, je nacpat se před potenciálním zaměstnavatelem. Káva mi bude muset stačit. "Ne, díky." Zamíchá si kávu lžičkou, přestože nepřidal žádnou smetanu ani cukr. Druhou rukou si zatahá za kravatu. Nevím, proč vypadá tak nervózně. To on nabízí práci. V téhle ekonomice to vypadá, že každý, kdo nabízí práci, je na tom docela dobře. To já budu za chvíli bezdomovec. Samozřejmě nevím, co je to za práci. Možná je to něco opravdu hrozného. Snažím se představit si práci, kterou bych nebyl ochotný dělat za rozumný plat. Uklízela bych záchody. Odklízela bych za něj sníh v nejchladnějším dni zimy. Vynášela bych mu odpadky. Nejedl bych jeho odpadky. Kdyby to byla práce, nevzal bych ji. Asi tady bych udělal hranici. Žádné pojídání odpadků. "Takže určitě chceš slyšet o té práci," řekne nakonec. "Přejděme k věci, ne?" "No..." Křivě se usměje. "Pracovala bys pro mě - v mém domě. No, technicky vzato bys pracoval pro mou ženu." Napiju se kávy a zachvěju se stejně jako on. Páni, tohle je vysokooktanové. "Tvoje žena?"
Kapitola 2 (2)
"Ano." Hraje si se snubním prstenem a krouží jím kolem čtvrtého prstu. "Viktorie... byla nemocná." Srdce se mi sevře. "Nemám žádné ošetřovatelské vzdělání..." "To bys nepotřebovala." Znovu si lokne kávy. "Ráno jí pomáhá zdravotní sestra. A v noci má mě. Ale když pracuju já, chci mít u sebe někoho, kdo jí bude dělat společnost." Ona má sestru, která k ní chodí každý den? To zní, jako by ta žena byla pěkně nemocná. Mám sto chutí se jí zeptat, co se jí stalo, ale mám pocit, že by to bylo nezdvořilé. A on mi žádné informace dobrovolně neposkytne. Kdyby chtěl, abych to věděla, řekl by mi to. Pokud tu práci vezmu, pravděpodobně se to dozvím. "Celý den je sama," vysvětluje. "Pracuju z domova, ale nemůžu s ní být čtyřiadvacet hodin denně. Chci, aby s ní někdo trávil čas. Třeba jí číst. Sedět s ní u jídla. Prostě jí být přítelem." "Najímáte si mě, abych byl přítelem vaší ženy?" Vyhrknu dřív, než se stihnu zastavit. Adamovi lehce zrůžoví uši. "No, když to říkáš takhle..." "Promiň," řeknu rychle. "To jsem neměla říkat. To, co děláš pro svou ženu, je... hezké. Nechceš, aby byla osamělá." A myslím to vážně. Nevím, co je s jeho ženou, ale je vidět, že mu na ní záleží. Je ochotný někomu platit, aby s ní byl, zatímco on pracuje. Kdyby se něco stalo mně, nejspíš bych skončil v nějakém domově důchodců nebo tak něco. "Říkal jsi, že pracuješ z domova," říkám. "Jakou práci děláš?" Čekala jsem, že řekne, že pracuje v počítačích, protože to zřejmě dělá většina lidí, kteří pracují z domova. Ale pak mě překvapí slovy: "Jsem spisovatel." "Cože?" zeptám se. "To si děláte legraci!" Napiju se kávy. "Něco, o čem bych slyšel?" Pokrčí rameny. "Možná." Nejsem moc velký čtenář, takže by mohl být autorem bestsellerů a já bych to nevěděla. Pravděpodobně se mu daří dobře, když je schopen mi platit za to, že jsem přítel jeho ženy. Jinak má velké dědictví. Nebo možná má peníze Viktorie. "Každopádně..." Prohrábne si rukou tmavé vlasy. "Ta práce má ještě jednu věc..." Zvednu obočí. Aha, tady přichází háček. Nech mě hádat: musím plnit své povinnosti úplně nahá. "Ano?" "To není místní." "Není... místní?" "Bydlíme s Victorií na Long Islandu." Zamračím se. "Kde na Long Islandu?" "Úplně někde jinde." "Jako v Hamptons?" "V Montauku." Potlačím zasténání. Montauk je na konci Long Islandu. Tak daleko, jak jen to jde, aniž bys byla v Atlantickém oceánu. Z mé garsonky v Brooklynu bych tam jela přes dvě hodiny. A to i kdybych měla auto, což nemám. Předpokládám, že bych mohl jet Long Island Railroad. Ani si nedokážu představit, jak dlouhá by to byla cesta. "To je trochu dlouhá cesta," připouštím. "A já nemám auto." "Jasně." Znovu zamíchá šálkem kávy. "Proto... Chci říct, kdybys tu práci vzala, mohla bys bydlet u nás doma. Samozřejmě bez nájmu. A Viktoriino auto můžeš používat, na co budeš potřebovat." Ústa se mi otevřou. Nečekala jsem, že mi to nabídne. Samozřejmě to dává smysl. Pokud žijete v Montauku, nemůžete očekávat, že ve městě najdete někoho, kdo pro vás bude pracovat, pokud nenabídnete ubytování. "To je velmi velkorysé," řeknu. Znovu mi nabídne ten svůj křivý úsměv. "Práce mě poslední dobou dost zaměstnává a nesnáším pomyšlení, že by Victoria byla celý den sama. A potřebuju si někoho najít, než přijde zima. Sníh mi ztíží domlouvání rozhovorů." Tahle práce by vyřešila všechny mé problémy. Přicházely by mi peníze. Měla bych kde bydlet. Mohl bych se začít plazit z díry, ve které mě zanechaly výdaje na léčení. Mohl bych začít znovu. Bylo by to úžasné. Ale z nějakého důvodu každá moje bytost volá po tom, abych mu řekla ne. Je to stejný pocit blížící se zkázy, jaký jsem měla venku. Že když tu práci vezmu - když odjedu do toho domu v Montauku - stane se mi něco strašného. Nejen hrozné. Horší než hrozné. Tuhle práci nemůžu vzít. "Asi bychom měli probrat plat," říká. Odkašlu si. Nemá smysl v téhle diskusi pokračovat. Musím mu říct ne. "Poslyš, Adame..." "Nevadilo by ti patnáct set dolarů týdně?" Ústa se mi otevřou. To myslí vážně? To snad není možné. Chce mi dát zdarma pokoj a stravu a patnáct set dolarů týdně, abych si užívala s jeho ženou? Jak vůbec může mít peníze na to, aby mi tolik platil? Zní to příliš dobře, než aby to byla pravda. Ale jestli je to pravda, ty peníze mi změní život. "A taky můžu zařídit zdravotní pojištění," řekne rychle. "A taky budeš mít volné neděle. A... dva týdny dovolené? Stačí to?" Když vidí můj výraz, dodá: "Tři týdny. Tři týdny dovolené." Myslím, že se udusím vlastním štěstím. Není důvod, proč tuhle práci nevzít. Ano, můj instinkt mi říká, abych ho odmítla. Ale co na tom? Freddy mi říkával, že si vždycky myslím, že se mi stane něco zlého. Zkáza a sklíčenost, Sylvie. Ale abych byla spravedlivá, měla jsem často pravdu. Stávaly se mi špatné věci. Tolikrát jsem se spálila, že je logické, že si dávám pozor na příležitost, která se zdá být příliš dobrá, než aby to byla pravda. Tahle práce je šance, jak to změnit. "Kdy potřebujete, abych nastoupil?" Ptám se.
Kapitola 3 (1)
========== Kapitola 3 ========== Cesta vlakem do Montauku je nekonečná. Adam se nabídl, že mě vyzvedne a odveze tam, ale nemohla jsem ho s čistým svědomím nutit, aby jel šest hodin tam i zpět a pak dalších šest hodin, aby mě odvezl domů. Kdyby kvůli mně jel dvanáct hodin, cítila bych se zavázaná tu práci vzít. Jako když jdete na rande s chlapem a on vám koupí humra, a vy pak máte pocit, že mu něco dlužíte. Ne, že bych s někým chodila. S tím jsem minimálně do konce tohoto desetiletí skončila. Takže jsem na Long Island Railroad a Adam mi slíbil, že mi proplatí zpáteční jízdenku. Sama jsem si ulovila místo u okénka, což nebylo tak těžké, vzhledem k tomu, že jedu proti provozu, a jsem si jistá, že sem stejně nikdo denně nedojíždí. Mám v uších sluchátka, ale hudbu jsem si vyladila, protože sleduju, jak kolem mě letí krajina. Zpočátku je tu spousta domů a budov. Pak méně domů a méně budov. Pak už jen domy. Teď je tu převážně zeleň. A to mám před sebou ještě hodinu cesty. Vytáhnu telefon a snažím se najít něco, co by mě zabavilo na zbytek cesty. Na zamčené obrazovce se objeví textová zpráva od Freddyho. Změnila jsem si číslo, ale on ji nějak pořád dostává. Asi mu ji dává někdo z našich společných přátel. On si ale číslo nezměnil, takže číslice poznám i bez jeho jména na obrazovce: Prosím, dej mi ještě jednu šanci. Prosím, Sylvie. Zachrčím na telefon. Freddy už by měl vědět, že mu ještě někdy dám šanci. To kvůli němu se trmácím do Montauku, abych nežila na ulici. Je to jeho vina. Celý můj život je jeho vina. Začnu blokovat jeho číslo, ale než to stihnu, objeví se další zpráva: Prosím. Miluju tě. Udělám všechno, co řekneš. A pak je oficiálně zablokovaný. Ale jak znám Freddyho, přijde na to, jak to obejít. Adam mi řekl, že bude čekat na nádraží, aby mě vyzvedl. Než vlak zastaví na konečné zastávce, mám krk ztuhlý jako prkno. Chvíli se protahuju a sbírám odvahu. Ten příšerný pocit se během dlouhé cesty vlakem na cíp ostrova stále zhoršoval, ale snažím se ho ze všech sil zahnat. Cítím se prostě nervózní, protože už tak dlouho žiju ve městě - nic víc. Vzal jsem si lehkou bundu, ale je tu chladněji, než bych čekal. A větrno. Ve chvíli, kdy vystupuji z vlaku, mi bundou projede poryv větru, jako by byla z papíru. Na těle už nemám žádné vycpávky, takže je mi většinu času zima i v teplejším počasí. Měl jsem si vzít ještě jeden svetr. "Sylvie!" Slyším známý hlas, který volá mé jméno. Otočím hlavu, abych se podívala dolů na nástupiště - Adam na mě zběsile mává. Je oblečený vhodněji než já, v teple vypadající modré bundě se šálou a černou čepicí na hlavě. Očividně se dobře vyzná ve zdejším počasí. Přiběhne ke mně, na tváři křivý úsměv. Za poslední týden jsem nějak zapomněla, jak dobře vypadá. I v té objemné černé vlněné čepici je víc než roztomilý. Ale on je také víc než jen hezká tvářička. Když jsem po prvním setkání s Adamem Barnettem přišla domů a vygooglila si ho, zjistila jsem, že byl až příliš skromný, když se označil za spisovatele. Tenhle chlapík má na kontě tři knihy, které se dostaly na první místo žebříčku bestsellerů New York Times. Na internetu se objevily články, podle nichž je jedním z nejlepších současných spisovatelů. Další Stephen King. Tenhle chlapík je velký machr. A zřejmě i trochu samotář. Pak jsem si vygooglil Victorii Barnettovou. Nic jsem nenašel. A věřte mi, že jsem hledala. "Dostala ses dovnitř v pořádku?" zeptá se znepokojeně. "Jaká byla cesta?" "Dlouhá." Objímám si hruď a chvěju se. "Víš, tady je tak o deset stupňů větší zima než ve městě." Zasměje se. "Jo. Dneska je zima. Chceš mou šálu?" Než stihnu říct ano, odmotá si tmavě zelenou šálu z krku. Laskavě ji přijímám, protože je mi opravdu zima. Je to tak galantní gesto. A taky hezky voní. Jako drahá voda po holení. Dobře, asi bych měla přestat čichat k jeho šále. Adam mě vede na parkoviště. Trochu ve mně zajiskří vzrušení, když zmáčkne klíčenku a BMW se rozsvítí. Ten chlap řídí BMW. Nikdy předtím jsem nepoznala nikoho, kdo by řídil BMW. Dokonce jsem ani nikdy žádné vozidlo nevlastnila. Freddy řídil kus šrotu - ojetý Ford Fiesta se škrábanci po celém těle, protože si nemohl dovolit nechat ho přelakovat. V polovině případů mě musel požádat, abych sešel dolů a popostrčil ho, aby nastartoval. Ke cti Adama slouží, že když vidí, jak se na jeho auto dívám, vypadá mírně rozpačitě. "Neříkej to," řekne. "Já vím." "Co víš?" "Mám auto pro bohatýho kreténa." Vklouzne na kožené sedadlo řidiče a já si sednu do auta vedle něj. Páni, kůže. Přejedu rukou po materiálu. "Ale na sněhu se řídí fakt dobře. A Victorii se líbilo." Nemůžu si pomoct, ale o své ženě mluví v minulém čase. Od našeho prvního setkání jsme spolu několikrát mluvili po telefonu a on se o nemoci své ženy vyjadřoval velmi mlhavě. Nejsem si jistá, proč mi to nechce říct. Vždyť já jsem ten, kdo se o ni bude starat. Musím vědět, co jí je. Má artritidu? Lupus? Opravdu silnou potravinovou alergii? To si ani nedokážu představit. Adam musí vycítit, na co myslím, protože když vjíždí na hlavní silnici, vyhrkne: "Měla úraz hlavy." "Aha..." "Asi před devíti měsíci spadla ze schodů." Zavrtí hlavou. "V našem domě. Máme takové šílené točité schodiště a... celý den jsem byl ve městě se svým vydavatelem, takže jsem ji našel až později. Kdybych tam byl..." Při posledních slovech se mu zlomí hlas. V hrudi mě zabolí. Už tak je dost špatné, když se musíte vypořádat s tím, že je vaše žena nemocná, ale ještě horší je, když si to dáváte za vinu. Zajímalo by mě, jestli mu to Viktorie vyčítá taky.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Deník ukrytý v zásuvce"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️