Prolog: Soud
PROLOG Soud Spěchám. Spěchám přes nejrušnější a nejledovatější chodník v Bartholu. Jistým, poctivým krokem se proplétám mezi mladými a starými. Dlouhý vlněný kabát za mnou plandá, na krku mi přiléhá černá šála. Dívám se dopředu. Dívám se dopředu. Rychle se pohnu. Otřu se o ruce starší ženy v kožichu a mé prsty hbitě sjedou do její kabelky. Vrátí se do mého vlněného kabátu, právě když procházím kolem. Zvednu si límec a chráním se před syrovým, neúprosným větrem. Spěchám mezi dvěma muži ve smokingu a zapadnu mezi ně. Vzduch je důstojný, můj černý dvoudílný oblek je vyžehlený do hladka. Ruce nechávám po stranách. Kloužu stejně rychle a nepochopitelně jako vítr. Kožené peněženky z jejich kapes do mých. Spěšně se protáhnu. Od nejmenšího děvčátka na městské ulici v copáncích a kožešinových rukavicích až po stárnoucího muže opírajícího se o hůl - tančím kolem nich. Tančím s nimi. Zlodějský tanec je starý trik, který se předvádí kolem nic netušícího, nevšímavého publika. Kdybych vám v této chvíli řekl, že jsem nepřítel - nezachráním den, nezměním svět k lepšímu, že se to nestane - uvěříte mi? Zkuste to. Protože budu lhát a budu krást víc, než dám, a tato pravda bude platit až do samého konce. Pamatujte si toto. Já jsem nepřítel.
První část
ČÁST Jedna Neodcházejte klidně do té dobré noci. -DYLAN THOMAS
Jedna: Franny (1)
ONE Franny Na dlážděném chodníku ve městě pokrytém ledem a sněhem udeřím promrzlou pěstí do plexiskla pokladny. "Promiňte!" Volám o pomoc, která nikdy nepřijde. Do zavíračky zbývá pět minut a banka už zatahuje žaluzie. "Promiňte!" Křičím znovu. "Zítra umírám!" Bouchnu silněji, můj frustrovaný dech kouří chladný vzduch. Můj vlněný kabát, kterému chybí čtyři knoflíky a který se honosí více než několika roztrhanými dírami, mě hřeje méně než moje podráždění. Ta s přicházejícím tichem roste. Zítra opravdu umírám, ale smrt je normativní. Umírám. Ty umíráš. Všichni umíráme. Jediný rozdíl mezi bankéři a mnou - já zemřu v sedmnácti. Já umřu mladý. Oni umírají staří. A tak to jde dál. Všimnu si objemné kamery umístěné na cihle venkovního okna bankovní haly. Vidíte mě, že? Odmítají odpovědět. "Mám povolenou kontrolu Posledního vysvobození! Slyšíte mě?" Křičím do objektivu, zatímco se dusím na místě. Za mnou se po alabastrově bílém chodníku trousí muži v elegantních oblecích na míru a vlněných kabátech s kožešinovou podšívkou. Jejich horké, pohrdavé pohledy mě hřejí na krku. Mohou se tvářit, že jsem celí rozmrzelí, ale na Fowler Street, Avenue Thirty-Four, jsou všechny obchody pro všechny typy lidí: kadeřnictví, zubaři, hospody, malebné noclehárny a co je pro mě nejdůležitější - jediná banka. A všechny ty velkolepé ulice - všechny ty s doutníkovými salony a obchody s luxusními látkami, které voní po okvětních lístcích růží a fíkovníku - objímají ty špinavé. Ulice s lacinými byty, rozpadajícími se cihlami a odporným, štiplavým zápachem při každém kroku kolem. Takže nakonec ti bohatě odění muži vždycky viděli tolik, co já viděla ze mě. Jen jsme možná neskončili na stejném místě. Pozoruji, jak někteří kráčejí vpřed, opatrně na kluzké dlažbě, šátky přivázané ke rtům. Mizí za teplem kamenné hospody, která se krčí na rohu Fowlerovy ulice. Opulentní hotel Catherina je vzdálený jen jeden blok a už jen podle oblečení mužů si představuji, že je to jejich skutečný cíl. Opravdu pro mě nejsou prioritou. Ne dnes. A rozhodně ne zítra. Se znecitlivělými konečky prstů sáhnu do kapsy pro průkaz totožnosti. Zvedám kartu směrem k objektivu fotoaparátu. "Jsem Franny Bluecastleová," prohlásím a možná s nikým nemluvím. "Vidíte můj den smrti?" Ukážu na otisk pod svým jménem. "Zítra umírám." Za oknem se mihne stín, někdo se pohne. Žaluzie zarachotí a já přitisknu nos na chladné sklo a seškrábu prsty dolů. "Prosím! Jdu včas!" Zpátečnické urážky a nadávky mě štípou na jazyku a já je polykám, stékají mi hořce jako krev. Žaluzie náhle vyskočí nahoru a přede mnou se objeví rezavé kudrny, tenké znuděné rty a přísné kaštanové oči. Promluvím dřív, než to ta čtyřicátnice stihne. "Potřebuju si vyzvednout šek z FD. V účtech." Pozorně sleduji starou mechanickou zásuvku vedle okna. Musí mi vydat hotovost, a jakmile se zásuvka otevře, budu ji mít konečně v ruce. Většina lidí si svůj den smrti naplánuje do nejmenších detailů. V šesti letech jsem sledoval, jak máma umírá. Sledoval jsem její kroky kolem postele, jednopokojového bytu nad řeznictvím. Vůně zabitého prasete ulpívala spíš na našem obnošeném oblečení než na zatuchlém vzduchu. Zapalovala jednu svíčku za druhou, broukala si k bohům a vrhala na mě úsměvy. V jejím pohledu jiskřilo mládí. A já věděl, jako by to viděl každý cizinec, že se k sobě nehodíme. Nebyla to jen moje chladná, béžová pleť a hedvábné černé vlasy - ale i rozdíly našich očí, srdcovitý tvar mého obličeje oproti jejímu hranatému, a jak jsem rostla, nevyvinuly se mi křivky ani hrudník jako jí. I když matka věděla, že ve čtyřiadvaceti letech zemře, našla vůli a odvahu poskytnout mi domov, když jí bylo pouhých osmnáct. Adoptovala mě jako nemluvně a já vždycky věděla, že se s matkou rozloučím už za pár let. Připravovala mě na ten den, abych s ní byla v klidu. A taky jsem byla. Chvíli po jejím úsměvu sfoukla něžné plamínky a zalezla na vrzající postel. "Dávej si pozor na to, jak umíráš, Franny," řekla mi. "Můžeš si stanovit podmínky, ale ne den." Bez otázek jsem přikývla v odpověď. Když se narodíme, všichni víme, kdy zemřeme. Je to tak už více než tisíc let. Možná někdo vyřešil matematickou rovnici. Možná nějaký vědec vybubnoval tento převratný objev. Nedokážu si vybavit naši historii zepředu dozadu jako Vlivný. Nikdy jsem nechodil do školy ani nečetl jejich knihy a ani mě nezajímalo je poslouchat. Mám jen tolik času, kolik mi ho zbývá, tak proč ho plýtvat na dějiny, které mi už dlouho patřit nebudou? Máma svíčky sfoukla a vyhnula se Smrti ohněm jako jejímu zakončení. V mé zemi Altii se lidé, kteří se chystají prožít svůj den smrti, musí řídit zákony o prevenci zranění. Jako já zítra. Zůstaň doma. Drž se dál od velkých skupin lidí. Uvolněte se. Zůstaňte v klidu. Buďte v klidu. Neuposlechnutí prvních dvou bodů by mohlo vést k hromadným nehodám. Čtrnáctiletý chlapec se v den své smrti hloupě a sobecky projížděl po zaplněných a zledovatělých ulicích města Bartholo. Auto se vymrštilo a srazilo se s panem Rosencastlem, který nevinně zamykal řeznictví. Protože pan Rosencastle zemře až v sedmdesáti sedmi letech, přišel jen o ruku. Ne o život. A od té doby, co jsem byl svědkem smrti své matky - klid v jejích přivřených rtech, hřejivý ruměnec ve tvářích, než se jí zpomalilo srdce -, jsem snil o svém vlastním dni smrti. Možná jsem si to špatně naplánoval, ale snil jsem dobře. Představoval jsem si, jak za poslední peníze zaplatím jednu noc v hotelu Catherina. Kde harfisté vítají hosty otáčivými dveřmi, kde muži ve smokingu nabízejí čokoládu se zlatou polevou a sladký likér, kde péřové polštáře a saténové povlečení pokrývají postele pro pět těl. V sirotčinci spím na úzké palandě a vinuté pružiny mi otloukají záda. Tento luxus na jednu noc si mohu dovolit jen díky svému šeku z Posledního vysvobození. Slyšela jsem jen historky, nikdy jsem to neviděla na vlastní oči, ale přesto sním.
Jedna: Franny (2)
Chci ležet na těch prostěradlech, dívat se na ručně malovanou nástěnnou malbu na stropě a usmívat se, když usínám, když se mi zpomaluje srdce nebo když se mi vypíná mozek, když mě berou bohové. Bankéřka stiskne tlačítko a v reproduktorech zapraská její monotónní hlas. "Dnešní den jsme uzavřeli. Žádné další převody, vklady ani výběry až do zítřejší šesté hodiny ranní." Sáhne po šňůře k žaluziím. "Ne, počkejte!" Takhle to neskončí. "Nemůžeš mi to zkazit! Poslouchej mě. Musíš mě poslechnout." Zoufalství mi zvedá žaludek a drápu se k oknu, můj horký dech zamlžuje sklo. "Potřebuju ty peníze hned. O půlnoci můžu umřít." Bankéřka si pozorně prohlíží mé dlouhé vlasy: černé kořínky prorůstající mezi zářivě modrými a zelenými zauzlovanými prameny, které kontrastují s jejím přirozeným odstínem. Zaměří se na mé stříbrné piercingy: nalepené podél černého obočí, kroužek pod nosem a další obepínající rty. Je možné, že si mě kvůli světlému barvivu a piercingům nevšimla. "Všichni rychlokvašky dostávají šestitýdenní platbu za odmítnutí," říká. "Kdybys neplýtvala penězi na drogy a pivo, jako to děláte všichni, nebyla bys v téhle situaci." Uvnitř mi naskočí puchýře. Nehty mi škrábou o sklo, jak se hrabu blíž k Vlivnému bankéři. "Od svých osmi let jsem každý den dvanáct hodin pracoval kvůli výhodám Rychtáře. Využívala jsi někdy Purple Coach? Vozil vás někdo bezpečně po městě?" Můj hlas dýchá ohněm a vře posledními hodinami mého života. "Ani jednou jsem neboural. Nikdy jsem neublížil žádnému cestujícímu. Strávil jsem každý den tím, že jsem vozil lidi po těchto nebezpečných silnicích." Když mi zbývalo pouhých šest týdnů života, musel jsem odejít z práce, kterou jsem miloval. Ten čtrnáctiletý kluk, který se vydal na nesmyslnou jízdu přímo do řeznictví - znal jsem ho. Purpurový trenér ho také zaměstnával. Absolvovali jsme stejná školení a v osmi letech jsme sedli za volant a začali vozit lidi, kamkoli nám zaplatili. Řídit uměli jen zaměstnanci Purple Coach, zvlášť v těchto drsných podmínkách. Nikdo mimo nás nemá ani přístup k vozidlu, ale někteří naši práci litují a myslí si, že existují lepší způsoby života a cennější dovednosti, které se mohou naučit. Nenapadá mě nic, čím bych byl raději. Nic, co bych raději dělal. Možná bych neměl být odměněn za to, že jsem nebyl úplná bradavice a nezničil řeznictví a nezranil člověka. Možná se to ode mě prostě očekává, ale aspoň jsem neukradl auto jako prostředek k smrti. Její oči přelétnou k mým nehtům, které škrábou po okně. Jednou se zachvěju, toužím jen po troše tepla. Když zakloním hlavu a zvednu bradu, nepotkám oblohu ani žhnoucí slunce. Z komínů se valí fialový kouř. Jako husté mraky stíní vrcholky kamenných budov zmatené listy šeříku. Všichni Vlivní, Rychlonožky a Malé Báby vědí, že spalování fialového minerálu zvaného kasie vydává nejsilnější druh tepla. Slyšel jsem, že ať cestuješ kamkoli - do ostatních tří zemí, k ledovým mořím, na pusté svahy hor, nebo dokonce do Svobodných zemí -, šeříkovému oparu se nevyhneš. Zakrývá oblohu, slunce, měsíc i hvězdy. Lidé žertují, že jednoho dne šeříkové mraky políbí bílý, bílý sníh. Některé dny věřím, že se kouř snížil, ale nikdo si nepřeje žít v tomto mrazivém podnebí bez tepelného komfortu. Dokonce ani já ne. "Tak," nadechnu se ztěžka, chlad mě pálí v krku surově, "neříkej mi, že už toho mám dost. Šek FD je součástí odměny za mou práci." "To je pravda. Usadí se pohledem na mém a její pohled o kousek změkne. Jako by chápala, čím jsem přispěl, aby mi to později splatila. "Co si přeješ dělat v den své smrti? Platba za šestinedělí je pořádná suma a měla by ti pomoci splnit tvůj cíl." Stále se naváží do mé předchozí dávky. Otevírám ústa, ale těžko hledám nějaké vyvrácení. Jak už jsem se zmínila, špatně jsem si to naplánovala. Jakmile jsem před šesti týdny odešel z Purpurového trenéra, utratil jsem všechno, co jsem vydělal, za Juggernaut. Vsadil jsem na šek z FD na den své smrti. Pak budu mít dost peněz na to, abych umřel v luxusu. Pak budu mít dost na to, abych umřel v luxusu. Budu mít dost na to, abych pak umřel v luxusu. Volný čas jsem trávil na lůžku, natahoval se po neviditelných světlech a věřil, že se vznáším nad rozmrzlým oceánem. Nikdy předtím jsem o teplém oceánu neslyšel, ale jedna dívka v sirotčinci říkala, že kdysi dávno existovaly. Velké vodní plochy a žádný led. Přesvědčte se, kontrovala jsem s pomalým smíchem. Pak jsem se ještě chvíli vznášela. Takže jsem byl sjetý. Opravdu sjetý. Juggernaut, moje oblíbená droga, mi vždycky po ztrátě účinnosti způsobuje bolest hlavy, prakticky mě nutí spolknout další pilulku, častěji se vznášet, chytat všechny lesklé hvězdičky. Vyprázdnit kapsy od bankovek výměnou za mimotělní zážitek. Ráda si to dopřávám, ale většina influencerů se rozhodne to nedělat - a všichni bychom rádi věřili, že nejsme ani trochu závistiví nebo zakyslí z toho, že ti druzí mají výhody plnějšího nebo delšího života. Někdy jsme, ale já bych si další den nepřál. S bankéřem bych si místo nevyměnil. Žil jsem tvrdě, rychle a naplno, jako Rychtář. Ona bude žít lehce a dlouho a pomalu. Není lepší než já. Jen stojíme na dvou protilehlých koncích jeskynní díry a nemůžeme se nikdy dostat na druhou stranu, aniž bychom předtím zemřeli. "Co když účty, které mi zbyly, nepomohou splnit mé poslední přání?" "Ne. Zeptám se jí se vší vážností. "Pak bys možná měla snížit svůj cíl na takový, kterého můžeš dosáhnout." Vtom zatáhne za šňůru a žaluzie spadnou dolů. Vykřiknu a udeřím klouby prstů do plexiskla, znovu a znovu, ale praskne mi jenom duše. Po minutě nebo dvou, vztekem doutnající, přitisknu čelo na místo, které zahřál můj dech. V kapsách nemám nic na cestu Purpurovým kočárem zpátky do sirotčince. Nikdy jsem se nechtěla vrátit. A nemůžu zrovna oslovit žádné přátele ze své bývalé práce. Všichni jsou teď u bohů. Zbytek zaměstnanců Purpurového kočáru bych sotva napadlo, že jim podám místo ruky lejno. Ušklíbnu se při pomyšlení, že bych se měl plazit za odvoz do Oronu nebo Gustelu - bez účtů, které bych mohl dát.
Jedna: Franny (3)
Raději bych si našel vlastní cestu. A kde to bude, Franny? "Mayday," přísahám, stále ještě slaná kvůli tomu odmítnutí, ale nemůžu se tu jen tak sesunout a válet se. Už mi nezbývá moc času. Narovnám se. Mladý muž opodál, oblečený do smokingu, kabátu a večerní šály přitisknuté k sytě hnědým tvářím, prodlužuje krok. Snaží se mě rychle předejít. A není sám. Po svém boku objímá dívku v oslnivých safírových šatech. Blonďaté vlasy si natáčí přes třpytivé náušnice a skrývá je před mým zrakem. Pak si upraví bílý kožešinový klobouk a přitáhne si kožich těsněji. Nechtěla bych je okrást. Snažím se zmírnit svůj zachmuřený výraz, ale nikdy mi nešlo dobře tvářit se jinak, než jaká jsem. Vypadám a dýchám jako Rychtář. Nebojím se udržet jeho pohled. V očích mu ztvrdne varování, ale neposlouchám ho tak, jak by si přál. Nebojím se. On přeruší kontakt jako první. S novým impulzivním plánem sleduji jejich zasněžené stopy. Zahýbáme za roh a přeskakujeme kolem vyhřáté hospody. Pak přecházíme rušnou křižovatku. Každé levandulově natřené auto, ozdobené altajskou osmicípou hvězdou, na sebe troubí, aby jelo, když by mělo zastavit. Vzduch je chladný, snažím se zahřát si ruce ve vlněném kabátě. Odbočujeme doprava a stoupáme po kluzkých schodech, hotel Catherina na dohled. Zlaté lišty zdobí zdobnou budovu, vrátní v cylindrech a smokingu jsou připraveni. Přede mnou dívka zahalená do kožichu musí vycítit mou zdlouhavou přítomnost, protože mi nakukuje přes rameno. Rubínové rty jsou našpulené. Zašeptá muži do ucha. Nikdy jsem si nepřipadala víc jako bradavice. Když se mladík zastaví a upře na mě oči, zpomalím taky. Měla bych začít se slušným chováním, jak se mě to snažili naučit v sirotčinci. Omluvte mě, řekněte prosím a nezapomeňte poděkovat. Zapomněla jsem toho tolik, že by mě slečna Hopcastlová plácla dřevěnou lžící přes zápěstí. Tak silně, až se jí udělala modřina. Pročistím si hrdlo, hlas mám stále skřípavý. "Promiňte..." "Já tě neznám," přeruší mě. "Tak nás prosím přestaňte sledovat." Položí ženě ochranitelskou ruku na rameno a přitiskne si ji k hrudi. Jsou to vlivní lidé. Určitě. Ještě jsem nepotkal žádného rychlého stopaře, který by takhle věřil ve spojování. Je to ztráta času, řekne vám většina z nás. Závazky trvají o desítky let déle než já. Nepotřeboval jsem najít toho pravého - jen někoho pro tuto chvíli, lidi, se kterými se můžu snadno rozloučit. Než se mladík rozšlehá, rychle promluvím. "Došly mi účty a zítra mám den smrti. Doufal jsem, že bych mohl přespat v Catherině. Mohl bys nějak..." "Ne, ne." Zvedne na mě ruce. "Nic ti nedlužíme. Věděla jsi, že zítra zemřeš. Měla jsi to zařídit už před lety. Je mi to líto." Olíznu si popraskané rty a můj pohled klesne téměř na hranici souhlasu. Banka něco dlužila mně, ne oni mně. Jak se prodírají dál, slyším, jak dívka zamumlá slovo žebrák. Nejsem výjimečná, protože umírám. Každý umírá a každý ví, kdy. Přesto jsem stále doufal v jiný výsledek. Už dříve jsem viděla tvrdohlavé Rychlonožky, kterým byl zakázán vstup do hotelu Catherina, a ta podívaná byla hlasitě provázena nadávkami a rozrušením. Tohle ve svůj poslední den nechci. Bezcílně se motám po dlážděném chodníku a vcházím do tmavé, opuštěné uličky, vmáčknuté mezi hasičskou zbrojnici a prádelnu. Nohy mi v botách zdřevěněly, ruce se mi třesou, jazyk mi vyschl na střeše úst. Čekám, že potkám další ulici, ale místo toho unaveně zírám na cihlovou zeď. Slepá ulička. Jestli je tohle ironie od bohů, jsem příliš podrážděná, než abych se smála. Z nosu mi kape cosi mokrého. Roztřesenými prsty tekutinu setřu. Červená. Krev. Nikdy předtím jsem z nosu nekrvácela. Možná je to začátek mé smrti. Nemám strach v kostech, sáhnu do kapsy pro poslední Juggernaut a přepočítám je v dlani. Tři modré pilulky. Vzhlédnu, jen abych se setkal s chrlícím fialovým kouřem. Pod botami mi křupe ledová břečka. Takže tady končím? Tady zemřu. "Aspoň mě nechte odejít bez bolesti," zašeptám. Zůstaň uvnitř. Drž se dál od velkých skupin lidí. Uvolněte se. Zůstaňte v klidu. Buďte v klidu. Posadím se vedle zrezivělého kola a popelnice. Možná se mi nepodaří splnit všechny tyto zákony, ale zemřu bez ohledu na ně. Mohl bych to udělat za svých podmínek. Pečlivě si prohlížím každou kulatou pilulku. Většina Rychlochodců si vyrazí právě takhle, ale obvykle se vzdá některých pravidel a obklopí se přáteli. Ne sami v uličce, kde jim ledové bahno smáčí zadek a prosakuje pod lem kalhot. Ještě není půlnoc, ale možná to bude dost Juggernautů na to, aby mě uspali na mnohem delší dobu. Jestli mě nezabije droga, zabije mě zima. Hodím prášky zpátky a polknu je. Slabý úsměv mi posune rty o něco výš. "Všechno nejlepší k narozeninám, Franny," řeknu a pogratuluju si. Není to oslava ani paráda, v jakou jsem doufala. Rozhodně se nedívám na ručně malovanou nástěnnou malbu, ale tenhle jediný den neurčil zbytek. A žil jsem tvrdě, rychle a naplno. Teď můžu být v klidu.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Den smrti"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️