Měsíční objetí

Kapitola 1 (1)

První kapitola

==

Kolena se mi boří do vlhké půdy, ještě vlhké od včerejšího deště, a měsíc mě jemně hladí po zádech. Je to jako jemný polibek, chladivý, ale uklidňující. I když můj vlk zůstává podivně tichý, vím, že měsíc měl vždycky uklidňující účinek na mou lidskou i zvířecí stránku.

Otevřu oči a zadívám se na prostor mezi svýma rukama. Mé vlasy po ramena působí jako štít proti intenzivnímu pozorování, které nás obklopuje - mého nového druha, Johnnyho a mě.

Teď už je po všem. Hotovo.

Přesto se ani jeden z nás nepohne. Místo toho se přitiskne svým tělem k mému, jeho horká svalnatá paže se usadí mezi mými nahými prsy a zaboří svou tvář do záhybu mého krku a ramen.

Jeho dech, horký a napjatý, ve mně vzbuzuje očekávání.

Ale on nedělá to, co očekávám. Nekousne mě. Jen mě drží a snaží se zklidnit svůj prudký dech po našem spojení.

V téhle půlnoční tmě není ve svém boji o vzduch sám. Chuchvalce kouřově bílého dechu kolem nás tančí jako éteričtí duchové.

Je těžké uvěřit, že je něco z toho skutečné.

Poprvé, s kýmkoli, a to během obřadu měsíčního požehnání, před svou smečkou, s prakticky cizím člověkem.

Kdyby jen strýček byl tak laskavý a dovolil nám s Johnnym se před obřadem setkat, abychom se mohli poznat. Pak bych se mohla přiznat, že jsem se s kluky ze smečky věnovala jen hravým aktivitám. Nikdy jsem nezašla dál.

Ale Jesus Brown, můj strýc, nikdy nebyl známý svou laskavostí, zejména vůči mně.

Neklidně se posunuji a nedokážu utišit rostoucí napětí, které ve mně Johnny probudil - intenzivní touhu, kterou zoufale chci, aby naplnil. Ale nedokážu promluvit, nebo si to spíš netroufám. Vyžadovat od kohokoli cokoli má za následek jen facku, nebo něco horšího. Obvykle to bylo ještě horší.

Takže zatímco Johnny nachází uvolnění, já se neodvažuji žádat víc.

Mám teď kamaráda. To by mělo stačit a já mohu konečně odejít. Chtít víc by bylo považováno za chamtivost.

Najednou se kolem nás ozve vytí.

Polekaně zvednu hlavu a uvědomím si, že jsou pro nás - pro náš nově spárovaný pár. Vlasy se mi pohnou a odhalí můj obličej - už není skrytý pod vrstvami tmavohnědých kadeří.

Johnny si to vyloží jako znamení, že obřad skončil. Trhne sebou tak prudce, že mě zaskočí, nepřipravenou na jeho náhlou nepřítomnost. Teprve pak si uvědomím, že jedině on mě držel na nohou.

Bez opory jeho paží kolem mě moje vlastní svaly povolí a já se zhroutím na zem. V poslední možné vteřině se mi podaří zabránit tomu, abych se sesunula na zem.

Skvělé, Alessandro. Děláš ze sebe před smečkou hlupáka. Před Johnnym. Prostě fantastické.

Ale Johnny si mě ani přihlížející smečky nevšímá. Ne, koutkem oka vidím, jak se plíží pryč směrem k hustému lesu a domu vzdálenému několik minut chůze. Hlavu má vztyčenou, naprosto lhostejný ke své nahotě.

"Rozlučte se. Dneska večer odjíždíme," oznámí Johnny tichým, dunivým hlasem, téměř vrčivým, než husté stromy pohltí jeho vysokou svalnatou postavu a on zmizí z dohledu.S třesoucími se koleny se zvedám na nohy a myslím jen na svou nahotu, zatímco všichni ostatní ve smečce mají výhodu, že si zachovávají svou vlčí podobu.

Neuplyne ani vteřina a po tvářích se mi rozlije ruměnec rozpaků.

Měňavcům, jako jsme my, obvykle sex nebo nahota nevadí, protože je to neodmyslitelná součást toho, kým jsme. Změna podoby znamená, že před proměnou i po ní vždycky nastanou chvíle, kdy ostatní zahlédnou naše nahá těla.

Ale já ne.

Já už se neměním. Není to bezpečné pro nikoho, zejména ne pro mě.

Musím bojovat s nutkáním vrhnout se k němu a sebrat svůj bílý hedvábný župan ležící zanedbaně na zemi.

Místo toho se přinutím působit nonšalantně, když nenuceně vykročím k látce, ležící mezi mnou a mou smečkou, jejíž oči se v noci třpytí jako stříbro.

Bývalá smečka, opravím se. Po dnešní noci už to nebude moje smečka.

Když se sehnu pro plášť, bosá noha mi o vlásek přebije prsty. Nevěřícně na ni zírám. Tu nohu bych poznala kdekoli.

Zvednu hlavu a setkám se se strýcem pohledem. Září zlobou.

Žádné překvapení.

"Budeš se muset snažit víc," řekne s úsměvem, "jestli si chceš udržet svého nového kamaráda."

Ucuknu a nedokážu ignorovat skutečnost, že pár vteřin po našem páření ode mě můj nový druh odchází bez jediného ohlédnutí.

Nejbolestivější ostny jsou vždycky ty protkané pravdou, ty, které mě neúnavně pronásledují.

"Ano, Ježíši," zamumlám.

"Alfo!" vyhrkne a udělá krok vpřed.

Zkřížím ruce na prsou, o krok ustoupím a odmítám se setkat s jeho pohledem.

Zbytek smečky mě pozorně sleduje, většina z nich se už mezitím přeměnila zpět do své lidské podoby.

Kromě submisivů a těch, kteří jsou v hierarchii smečky níže. Na rozdíl od mého strýce - Alfy - jim trvá přeměna déle než pár vteřin.

Vzduch je naplněn dravým očekáváním, protože čekají, co mi strýc udělá tentokrát. Jak mě potrestá za nějakou domnělou křivdu nebo urážku?

Johnnyho prohlášením, že dnes večer odjíždíme, vzal mému strýci poslední možnost, jak na mě udeřit. Jestli chce něco udělat, musí to být teď.

"Ano, Alfo," pronesu a soustředím se na nohu, kterou má stále položenou na mém županu.

Z ničeho nic jeho ruka vyrazí vpřed a já najednou lapám po dechu a prsty se drápu do jeho pevného sevření kolem mého krku.

V mžiku se ze stoje změní v poskakování na špičkách prstů, jak mě zvedá ze země. "To je výsměch, co slyším?"

Kapitola 1 (2)

Snažím se popadnout dech a zjišťuji, že nejsem schopen Ježíšovi odpovědět. Mohu jen doufat, že mě buď brzy propustí, nebo že se můj nový druh, ať už je to kdokoli, vrátí, aby mě zachránil. Ale co by ten Johnny Rogers udělal, to netuším. Už jenom představa, že by někoho zachránil, zejména mě, je absurdní.

"Odpověz mi!" Ježíš vyštěkne, jako bych ve svém současném stavu měla schopnost mluvit.

Zoufalství mě naplní, když zavrtím hlavou a naznačím rozhodné "ne".

Zvuk, který mi unikne z hrdla, není nic víc než slabé zaúpění a můj zrak se začíná zatemňovat, jak balancuji na hraně bezvědomí.

Už jsem to zažila dřív, takže jsem se dobře naučila rozpoznávat příznaky.

"Je tu nějaký problém?"

Hlas, chladný a hladký, upoutá mou pozornost a způsobí, že mé oči těkají do stran, i když toho moc nevidím. Zvlášť teď, když mě strýc sráží na kolena a nechává mě shrbenou a lapající po dechu.

Je to Johnny.

Opět je oblečený v roztrhaných tmavých džínách a obnošených hnědých kožených kovbojských botách, v rukou drží zmuchlanou košili, jako by si jen šel pro oblečení do domu a vrátil se, aniž by se obtěžoval se nejdřív obléknout.

"Problém?" Strýc se usměje, a i když se na něj nedívám, dokážu vycítit jeho náladu, což je dovednost, kterou jsem si vypěstoval, abych přežil. Automaticky se připravím na to, co přijde. "Jen Alessandra se snaží zapamatovat si, kde je její místo."

"Vážně? Myslel jsem, že submisivové nepotřebují připomínat." Johnnyho chraplavý hlas v sobě nese náznak pobavení. Nejsem si jistá, jestli mu připadám zábavná já, nebo jestli je to mířeno na Ježíše.

Zatímco jsou zabráni do svého rozhovoru, pomalu se zvedám na nohy a doufám, že si toho nevšimnou. Pokud mám být upřímná, snažím se být neviditelná.

Kdybych mohla mít nějakou superschopnost, byla by to první věc, o kterou bych požádala. Schopnost stát se neviditelným. Nebo možná schopnost srazit mého strýce k zemi jedinou myšlenkou. Obojí funguje.

Ježíš pokrčí rameny. "Tahle, moje neteř, ano. Potřebuje pevnou ruku, jestli mi rozumíš."

Nemusí to vysvětlovat. Vidím, jak se mu v očích mísí temnota, a přesně vím, co to znamená. Nebo spíš, co dává Johnnymu pokyn, aby mi udělal. Nervózně se na Johnnyho podívám. Jak bude reagovat?

Můj strýc mu dává svolení, aby mě umlátil do poslušnosti, a alfa vlkovi se z té moci a možnosti dominovat musí sbíhat sliny.

Ale jak Johnny studuje mého strýce, jeho výraz zůstává nečitelný. A jako by cítil, že se na něj dívám, otočí hlavu, aby se mi podíval do očí.

Okamžitě sklopím zrak k jeho nohám, než uvidím, co se skrývá v jeho očích, a modlím se, aby přesunul pozornost jinam, a to brzy.

Jestli mě od něj čeká stejné zacházení jako tady, nechci být svědkem pravdy v jeho očích. Raději bych to neviděl přicházet. Nevědomost je přece blaženost.

"Oblékni se."

Předpokládám, že Johnny mluví ke mně, ale nezvednu hlavu, abych si to potvrdila.

Musím to být já, protože to zní jako příkaz, a ty já až příliš dobře znám.Všimnu si, že Ježíš má stále jednu nohu na mém hedvábném bílém županu a zanechává na něm viditelný otisk. Budu si ho muset obléct. Roucho, na kterém je jeho noha doslova otisknutá.

Zdá se, že vesmír si na mně smlsne. A tohle vrcholné ponížení se odehrává přímo před kvintesencí temného anděla, Johnnym Rogersem.

Možná je nebezpečný, ale nikdo se nechce ztrapnit před někým tak krásným, jako je Johnny.

Ale já nemám na výběr. Buď si musím obléct župan, nebo tu dál stát nahá a pokoušet se neúspěšně chránit si tělo vlasy po ramena. Není to snadný úkol.

A tak když se blížím k županu, přistane mi na hrudi měkká váha a já ji instinktivně zachytím, než se podívám dolů.

Měkká černá bavlna, nesoucí jeho vůni. Johnnyho košile.

Střelím po něm překvapeným pohledem, i když si říkám, že bych neměla. Jako submisivka bych se nikdy neměla dychtivě setkat s pohledem alfy nebo ho udržet déle než vteřinu nebo dvě.

"Obleč si to. Odcházíme," řekne.

"Ale ještě jsi ji nekousla." Strýcův hlas je šibalský a já odtrhnu oči od Johnnyho, abych se o pár vteřin později přistihla, že mě to k němu táhne zpátky, jako bych nemohla odolat.

Bojí se snad, že by si to Johnny mohl někdy rozmyslet a pokusit se mě vrátit?

I když jsme se spářili pod měsícem a takový obřad je obvykle trvalý, nezaručuje vždycky trvalé pouto. Aby se tak stalo, musí mě kousnout. Zanechat na mně stopu. Trvalý symbol jeho nároku.

Johnny na okamžik zaváhá, něco se mu mihne v očích a pak je to jasné. Ježíš měl pravdu, když mu to připomněl. Měl v plánu mě vrátit.

Při pomyšlení, že by mě zavrhl, ve mně vyvolá vlnu agónie a vyrazí mi dech. Snažím se potlačit narůstající paniku, že se ode mě chystá odejít. Nechá mě s Ježíšem.

Málokdy se stává, že by páření skončilo takhle. Ale stalo se to už dostkrát na to, aby se poznalo, co to skutečně je.

My měňavci se páříme na celý život, stejně jako vlci, takže to, že mě opustí, by bylo vrcholné odmítnutí.

Potvrdilo by to, že měsíc požehnaný partner tě nepovažuje za dostatečnou, a žádný měňavec nechce to, co zavrhl jiný.

Čekám, až to přizná. Že se otočí a odejde a nechá mě tu se strýcem.

Ach bože, jestli se to stane, budu mít štěstí, že ten trest přežiju. Bylo by pro mě lepší vzít si život než se potýkat s následky.

Než však stihnu zareagovat, nebo si vůbec uvědomit, co jsem měla v plánu udělat, Johnny mě chytne za ruku a skloní obličej k ohybu mého krku a ramene.

Ostrost jeho kousnutí mě zaskočí, a právě když se chystám zvednout ruce, abych ho odstrčila, pustí mě. Opatrně se dotknu bolavé stopy po kousnutí na krku a o krok ustoupím.

Bolest rychle ustupuje, a přestože se stopa brzy zahojí, slabý otisk Johnnyho nároku zůstane navždy a bude sloužit jako důkaz našeho páření.

Kapitola 1 (3)

Zvedne hlavu, podívá se na mě a rukou si instinktivně setře šmouhu krve - mé krve - ze spodního rtu.

V očích se mu třpytí stříbrné skvrnky, neklamné znamení, že ho ovládá vlk.

"Kámo," zavrčí majetnicky. To mluví vlk, ale co si myslí muž za těma intenzivníma očima? Nedokážu si to ani představit.

Mate.

To slovo mi zní v hlavě, zatímco se snažím najít svůj hlas. Ale za ta léta se ze mě vytlouklo, pohřbilo se hluboko uvnitř a vyžaduje sílu, kterou už nemám, abych ho vylovil.

Než pochopím, co se děje, Johnny mě táhne za sebou a míří k domu a svému zaparkovanému autu. A já se celou tu dobu zoufale snažím přetáhnout si jeho tričko přes hlavu, jak klopýtám za ním.

Oslepená látkou se nohou zachytím o něco drsného a hrbolatého, jako je zkroucený kořen stromu. Začnu se převracet dopředu, ale Johnny už je u mě, chytá mě a staví zpátky na nohy, aniž by mi ujel jediný krok.

Když se konečně osvobodím z košile, musím napůl běžet, abych udržela krok s jeho dlouhými kroky, které požírají zem pod námi.

Na zádech cítím pronikavé pohledy smečky. Ale je to strýcovo temné pobavení, které přetrvává a sleduje mě i Johnnyho. Dosáhla jsem toho, co jsem vždycky chtěla - uniknout Ježíši Brownovi -, ale za jakou cenu?

Když odcházím od mizerného života, který jsem znal, uvědomění mě zasáhne jako tuna cihel. Situace, do které jsem vstoupil, mohla být tisíckrát horší.

Ale nemůžu si dovolit se tím zabývat. Pokud to udělám, pohltí mě strach a každý ví, co se stane, když utíkáte před vlky.

Dají se do pronásledování a neúprosně se do něj zaboří.

V Coloradu, nebo možná dokonce v celé zemi, není smečka, která by neslyšela o nelítostném alfovi Johnnym Rogersovi. Vědí, jak nemilosrdně zabil předchozího alfu a jeho holé ruce neměly slitování.

A ti, kteří ten příběh neslyšeli, by určitě slyšeli o tom, jak vyvraždil vlastní rodinu, ženy i štěňata.

Všichni chápeme hloubku jeho brutality.

A teď jsem s ním spářená. Pouto, které nelze přerušit jinak než smrtí. Ale znamená to také osvobození od Ježíše Browna a dusivého sevření mé smečky v Dawley v Coloradu. Útěk je to jediné, po čem toužím od chvíle, kdy se moji rodiče stali obětí lovců.

Za dva týdny mi bude třiadvacet. Přesto neexistuje žádná záruka, že mi můj nový druh dopřeje oslavit další rok. A to není ani polovina, protože můj druh, Johnny Rogers, je Alfou smečky Rogersů, zatímco ode mě, nejnižší submisivní ve smečce mého strýce, se očekává, že budu Lunou - nejdominantnější samicí v celé smečce.

To pomyšlení mě naplňuje hrůzou. Vůdce? Já? Co já proboha vím o vedení smečky?

Kapitola 2 (1)

Kapitola druhá

Když se městečko v Coloradu, kde jsem se narodil a vyrůstal, ztrácí v dálce, zaplaví mě vlna uvědomění. Nejsou to myšlenky na strýce a špatné zacházení se smečkou, které zaměstnávají mou mysl. Ne, je to skutečnost, že jsem si zapomněla vzít zatracené kalhotky.

Naštěstí toho není moc, co bych cítila zničeně, že jsem nechala za sebou. Kromě pár fotek rodičů, kteří zemřeli, když mi bylo osm, si všechno ostatní snadno nahradím v nejbližším Walmartu.

Tak to prostě u Ježíše Browna chodí. Ztělesnění šetrnosti.

Aspoň už ho nebudu muset vidět, když je teď Johnnyho smečka na severu Colorada. Naše cesty se už nikdy nezkříží.

Opřu se tedy do sedadla a na chvíli se spokojím s tím, že tričko, které po mně Johnny hodil, je dost dlouhé na to, aby mi zakrylo většinu stehen, a ušetřilo mě tak úplného odhalení. A zapnul rádio, takže nesedíme v tichu.

No, lžu. Mluvil, ale ne na mě.

Jakmile jsme opustili území Merrickovy smečky, někoho rychle vytočil a ani ho nenechal promluvit. Jen vyštěkl do telefonu: "Mám ji. Uvidíme se zítra," a zavěsil. A to byl rozsah naší více než hodinové konverzace v Johnnyho autě.

Nepřekvapuje mě, že Johnny má rádio naladěné na rockovou stanici, takovou tu klasickou, ne moc heavy.

Uvolněně.

Žádnou z těch písniček ani kapel nepoznávám a na můj vkus je to až moc nahlas.

Ale soudě podle toho, jak poklepává prsty o volant, a podle postupného změkčování napjaté čelisti je mu tahle stanice a tyhle písničky povědomé. Přinášejí mu útěchu.

Vzhledem k tomu, že nevypadá ani na den po třicítce - možná na sedmadvacet nebo osmadvacet -, překvapuje mě, že poslouchá hudbu, kterou bych očekávala, že si budou užívat starší lidé.

Nemůžu si pomoct, ale zajímalo by mě, kdo ho k téhle hudbě přivedl, protože mi nepřipadá jako někdo, kdo má hodně přátel. Na to je příliš intenzivní.

Ale není jediný, kdo teď, když Dawley necháváme za sebou, polevuje v napětí. I když v mém případě to není hudba, co mě uklidňuje, ale spíš jeho naprostá ignorace mé přítomnosti.

Žádné výhrůžky, žádné útoky - fyzické ani psychické - a já zjišťuji, že si nejsem jistá, co si počít bez těch známých prubířských kamenů, které byly tak dlouho součástí mého života.

Prvních pár kilometrů jsem od něj nemohla odtrhnout oči, když řídil, stále bez trička, protože se neobtěžoval obléct si jiný svršek, než jsme opustili mou smečku.

Nebyly to jeho svaly, které má vypracovanější než kterýkoli jiný měňavec v mé smečce, co mě nutilo zírat.

Ne, byla jsem přesvědčená, že čeká na první příležitost, aby zastavil a vyhodil mě z auta.

Pach mého strachu naplnil vzduch tak silně, že mu to nemohlo uniknout.

A pokud to nějakým podivným zázrakem přece jen přehlédl, není možné, aby si nevšiml, že se tisknu ke dveřím auta pokaždé, když se natáhne, aby přeřadil. Myslela jsem si, že to bude ten okamžik, kdy všechno zlé začne znovu a on bude pokračovat tam, kde Ježíš skončil.Tedy pokud mě prostě nevyhodil na kraj silnice, abych se o sebe postarala sama. Strýc mi vždycky připomínal, že vlci samotáři nikdy dlouho nevydrží.

Ale nic z toho se nestalo. Místo toho jel dál, jako by si vůbec neuvědomoval můj strach. A jak minuty ubíhaly a my se vzdalovali od mé staré smečky, začala jsem se uvolňovat.

Jakmile ohromující pach mého strachu odezněl, ucítila jsem jeho vůni.

Jedno je jisté, Johnny Rogers je stejně přitažlivý jako nebezpečný a jeho vůně mou vlčici přivádí k šílenství, chce se k němu přitisknout, aby si k němu přičichla blíž, i když mě mysl varuje, abych se od něj držela co nejdál.

V jeho vůni je divokost, svěží směs cedru a mrazu, která mi říká, že miluje přírodu - možná stejně jako já.

Jeho smečka je možná dokonce na dohled od Skalistých hor, majestátního pohoří, které mě pronásleduje ve vzpomínkách od chvíle, kdy mě tam rodiče vzali, když jsem byl ještě batole.

Mívám fotku, na které sedím na otcových širokých ramenou a v pozadí jsou hory. Na tvářích jsme měli ty nejširší úsměvy. Fotku musela pořizovat moje máma, protože na ní nebyla.

Když nemůžu mít zpátky rodiče, hory jsou další nejlepší věc. Jsou nejjasnější vzpomínkou, kterou na ně mám, jedinou, kdy si pamatuji, že jsem byl opravdu šťastný.

Ale není to nic víc než zbožné přání. Johnny Rogers, chladnokrevný alfa, který mě bere na romantické procházky lesem, aby mi ukázal malebné výhledy na zasněžené hory?

Jo, jasně. Skoro se té představě vysmívám. Takové štěstí, takový vztah nikdy nebude součástí mé budoucnosti.

Ale aspoň jsem pryč od Ježíše Browna a tahle část mého života skončila. Připomenu si to, když se otočím tváří k oknu a potlačím zívnutí.

Jedeme už skoro hodinu, což znamená, že je kolem jedné ráno.

Na konání obřadů při měsíci je zřejmě něco magického. Ne že bych se cítila jinak.

Moje přitažlivost k Johnnymu je stále čistě fyzická. Partnerské pouto je něco, co se vyvíjí v průběhu času, a právě teď jsme si stále úplně cizí.

V myšlenkách se vracím k okamžiku, kdy jsem ho poprvé spatřila, když jsem stála na okraji mýtiny v krátkém hedvábném županu.

Byl uprostřed rozhovoru s Ježíšem a přísnost v jeho tváři dávala jasně najevo, že nejsou a nikdy nebudou přátelé.

Jeho krátký tmavý plnovous mě zaskočil. Na okamžik jsem měla chuť natáhnout ruku a dotknout se ho, i když jsem věděla, že to nikdy neudělám.

Něco v jeho postoji a výrazu tváře mě varovalo, abych se držela dál. Ale to nestačilo k tomu, abych umlčela ten malý hlásek ve mně, který se tajně radoval z toho, že on je ten, s kým jsem předurčena se spářit, že on bude můj první. Navzdory všemu, čeho byl schopen, navzdory všemu, co udělal.

Kapitola 2 (2)

Ani jsem si neuvědomila, že jsem se zastavila, dokud mě jedna z členek smečky nepostrčila prstem - prstem, který proměnila v dráp - přímo do zad. Překvapeně jsem vykřikla nad nečekaným útokem.

Johnnyho výraz zůstal nečitelný, když se po zvuku mého výkřiku otočil, ale Ježíšův úsměv mi řekl vše, co jsem potřebovala vědět. Vždycky takové chování podporoval. Čím malichernější a zlomyslnější, tím lepší. Zvlášť když mě to zaskočilo a donutilo mě to vykřiknout.

Nebylo to tak se smečkou vždycky. Kdysi dávno, když ještě žili moji rodiče, by se mi neodvážili ublížit. Ale od té doby, co se Ježíš Brown stal novým alfou a šel ve šlépějích svého staršího bratra a mého otce, se všichni jeden po druhém zařadili.

* * *

Trhnutím jsem se probudil, když se mnou někdo silně zatřásl.

"Probuď se," prolomil můj ospalý opar Johnnyho hlas.

Chvíli jsem si nemohla vzpomenout, kde jsem, s hlavou opřenou o okno auta s výhledem na slabě osvětlené poloprázdné parkoviště. A pak mi došlo, kdo se mnou třese a co je schopen udělat jen holýma rukama. Prudce jsem se nadechla a strach znovu naplnil interiér Johnnyho auta, když jsem vytrhla rameno z jeho sevření a přitiskla se ke dveřím auta.

V autě zavládlo ticho a já jsem nespouštěla oči z klína, protože jsem se bála, co uvidím, když se na něj podívám. Neřekl ani slovo a jeho ostražité chování znemožňovalo rozluštit i ten nejslabší náznak jeho emocí. Bylo to zvláštní, vzhledem k tomu, že jsme teď byli kamarádi.

Přemýšlela jsem, jestli je to proto, že je tak chladný, jak o něm všichni tvrdí, nebo jestli se mi za tu krátkou dobu, co jsme byli kamarádi, podařilo nějak zničit pouto mezi námi. Přesvědčila jsem se, že je to nejspíš moje chyba, jako vždycky všechno ostatní.

Než jsem se stačila vzpamatovat nebo vyjádřit, prudce otevřel dveře a vystoupil z auta.

"Počkej tady," zavrčel a jeho hlas zněl spíš jako vlčí než lidský. Při tom zvuku mnou projel strach.

Auto se otřáslo a zaskřípalo, když silou zabouchl dveře, až jsem nadskočila. Pak se vydal směrem k matně osvětlené budově.

Přistihla jsem se, že nedokážu odtrhnout pohled od ostře ohraničených svalů na jeho zádech, když kráčel ke vchodu. Rychlým pohybem otevřel dveře a zmizel uvnitř.

Kdybych neočekávala tak dlouhý a rušný den plný změn a strachu, možná bych předešlou noc spala lépe. A s výhodou dobrého spánku bych možná nebyla tak překvapená, že se cestou k jeho smečce zastavíme v motelu.

K jeho smečce. Teď už mé bývalé smečce, která sídlila ve středním Coloradu, zatímco ta jeho sídlila na severu. Teď se zdálo být jasné, že cestu za jednu noc nezvládneme.

A tak jsme byli tady, ubytovaní v motelovém pokoji. Jen on a já. V pokoji s postelí.

Napadla mě myšlenka - chtěl by mít sex? Vyschlo mi v ústech, když jsem se tou myšlenkou zabývala. Ale rychle jsem ji s odfrknutím zavrhla. Proč by Johnny chtěl mít něco společného s obyčejnou, hnědovlasou a hnědookou zlomenou měňavkou, jako jsem já, když někdo tak atraktivní jako on, bez ohledu na zločiny, které možná spáchal, může mít jakoukoli dívku, po které zatouží?Na obřad požehnání Měsíce nepřivedl nikoho ze své smečky, dokonce ani svou betu. To ho mrzelo, protože obřad požehnání Měsíce byl oslavou a nikdo neslaví tak důležitou událost, jako je nově spárovaný pár, bez rodiny po svém boku.

Byla to hanba? Styděl se za to, že je se mnou?

Říkala jsem si, že na tom nezáleží. Důležité bylo, že jsem pryč od Ježíše, že už mi nemůže ublížit. Ale jako všechny rány, ani tu nebylo snadné jednoduše setřást.

Abych se rozptýlila, pozorovala jsem Johnnyho, jak si prosklenou budovou rezervuje pokoj. Upřímně řečeno, byla to spíš místnost s boxem a přes sklo jsem viděla jen pult a za ním stojícího mrštného mladíka.

Se svým zvýšeným zrakem měňavce jsem sledovala výměnu, jak mladík nechal Johnnyho vyplnit papíry, než mu ze zadní kapsy vytáhl kreditní kartu. Překvapivě se nezdálo, že by toho chlápka nějak vyvedlo z míry, že Johnny jezdí bez trička na... Podíval jsem se na palubní desku auta, byly skoro dvě hodiny ráno. Ale předpokládám, že když člověk pracuje v noci v motelu u dálnice, je vystaven různým věcem, takže ho už nic nepřekvapí.

Očekávala bych, že si Johnny vezme alespoň tričko z oblečení, které musel mít v kufru. Ale když jsem se rychle podívala, na zadním sedadle neposkvrněného auta nic nebylo. Nepřipadal mi jako typ člověka, který rád tráví volný čas úklidem, navzdory ošuntělým kovbojským botám a tmavě blond vlasům, které vypadaly, jako by si je raději prohrábl prsty, než aby použil kartáč.

Protože to byla moje první skutečná příležitost prohlédnout si ho, aniž by byl dostatečně blízko, aby si mě všiml, nespěchal jsem. Nicméně mou pozornost upoutalo tetování na jeho paži, jakmile jsem se nasytila obdivováním jeho opálených svalů - alespoň prozatím.

Tetování, které mu obepínalo paži, bylo složitým vzorem znázorňujícím smečku vlků. Mladá i stará mláďata se potulovala inkoustem vyvedenou divočinou. Někteří se plížili, jiní vypadali, že jsou připraveni vrhnout se na spícího vlka. Zdálo se, že jeden vlk dohlíží na ostatní. Bylo to neuvěřitelné umělecké dílo a já od něj nemohl odtrhnout oči. Nevědomky jsem se stal středem pozornosti.

Když jsem si to konečně uvědomila, zvedla jsem hlavu a přes okno se můj pohled střetl s Johnnyho pronikavýma ledově modrýma očima, jak se s neutrálním výrazem opíral o pult.

V panice jsem rychle odvrátila zrak a upřela ho zpátky na svůj klín. Srdce mi bušilo v hrudi a bála jsem se následků setkání s pohledem alfa samce. Ve světě měňavců se zadržení pohledu alfy považovalo za zpochybnění jeho postavení. Byla to provokace, a pokud si Johnny myslel, že to dělám... no, měl plné právo mě za to potrestat.

A tak jsem se s hrozbou, že mi srdce vyletí z hrudi, přinutila uklidnit a s rostoucím pocitem hrůzy jsem čekala, až uslyším, jak tlačí na dveře recepce.

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Měsíční objetí"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️