Miluj Ho V Tajemství

BLURB

==========

BLURB

==========

"Co uděláte, když potkáte spřízněnou duši? Ne, počkat... to je příliš jednoduché. Co uděláte, když potkáte spřízněnou duši a musíte ji celý život tajně milovat?

Já vám řeknu, co uděláte.

Lžeš."

REN

Renovi bylo osm, když se dozvěděl, že láska neexistuje - že jediná osoba, která ho měla zbožňovat, se starala jen o to, jakou má cenu.

Matka ho prodala a on dva roky žil v hrůze.

Ale pak... utekl.

Myslel si, že uteče sám. Ukázalo se, že si omylem vzal něco jejich a stalo se to tím jediným, co nikdy nechtěl, a tím jediným, co kdy potřeboval.

DELLA

Byla jsem mladá, když jsem se do něj zamilovala, když se z mého světa stal mým vším.

Rodiče si ho koupili za levnou pracovní sílu, stejně jako mnoho jiných dětí, a on měl jizvy, které to dokazovaly.

Ze začátku mě nenáviděl a já chápala proč.

Celé roky byl mým největším nepřítelem, nejzuřivějším ochráncem a nejdražším přítelem.

Ale na konci... mě miloval.

Jediný problém byl, že mě miloval úplně jiným způsobem, než jakým jsem milovala já jeho.

A moje tajemství nás pomalu rozdělilo.

První kapitola

==========

KAPITOLA PRVNÍ

==========

REN

* * * * * *

2000

"STOP! WILLEM, STŘÍLEJ NA NĚJ. Nenechte ho utéct!"

Vyrazil jsem ze statku s rozbitými okenicemi s oprýskanou barvou a prohnilou verandou, přehodil si velké popruhy batohu výš na ramena a přeskočil tu malou vzdálenost z pekla na zem.

Váha na zádech nebyla vyvážená a poslala mě dopředu, kde jsem zakopl.

Zakopl jsem; hrozilo, že se mi vyvrátí kotník. Moje nepoužitelné desetileté nohy už křičely, že není možné utéct kulce manželky vraha a otrokáře, zvlášť s tak těžkopádným břemenem.

I když to nebylo možné, musela jsem to zkusit.

"Vrať se sem, chlapče, a já ti už neuříznu ani prst!" Hukot pana Mclaryho prořízl noční vlhkost a s cvakajícími zuby mě pronásledoval, když jsem se vrhl do houští listí a stébel a proplétal se jako červ kolem kukuřice dvakrát vyšší než já.

Moje drobné pěsti se sevřely při pomyšlení, že bych tu bolest měla prožít znovu.

Jeho hrozba mi jen dodala větší motivaci k útěku - bez ohledu na to, jestli mi kulka uvízne v páteři a já zemřu uprostřed jejich kukuřičného pole. Alespoň by tahle nesnesitelná noční můra skončila.

"Zabij ho, Willeme!" Hlas paní Mclaryové skřípal jako vrány, které ráda střílela z okna kuchyně svou špinavou puškou. "Kdo ví, co má v té své tašce nakradeného!"

Za mnou se ozval hluk; náhlý výkřik trhl do ticha.

Snad nějaké zvíře?

Kočka?

Bylo mi to jedno.

Běžela jsem rychleji, sklonila hlavu a využila každou zbývající kapku energie, bolesti a naděje ve svém zchátralém, vyzáblém těle. Objemný batoh mě táhl dolů. Váha mnohem větší, než jsem si pamatoval, když jsem si ho před dvěma dny při zkušebním pokusu přehodil přes ramena.

Plánoval jsem to celé týdny. Vyškrábal jsem si únikovou cestu do zaprášených prken pod svou postýlkou a zapamatoval si polohu fazolí v plechovce a farmářského tvarohu, abych si je mohl ve tmě vzít.

Byla jsem tak opatrná. Věřil jsem, že se mi podaří zmizet z tohoto místa, kam mě prodali.

Ale nebyl jsem dost opatrný a nezmizel jsem.

Prásk.

Kukuřičná stébla se přede mnou zachvěla a praskla v místě, kde se kulka zaklínila ve výšce hlavy. Výkřik se ozval znovu, krátký, ostrý a blízký.

Zalapala jsem po dechu, opřela se do polévkového nebe a kopla hořícíma nohama do sprintu. Batoh mi poskakoval a zarýval se do ramen, šeptal mi, že bych měl prostě zahodit zásoby a běžet.

Ale pokud jsem nechtěla přežít den nebo dva svobody, potřebovala jsem ho.

Neměla jsem kam jít. Nikdo, kdo by mi pomohl. Žádné peníze. Žádný směr. Potřeboval jsem jídlo a skrovnou vodu, které jsem ukradl, abych nezahynul pár mizerných mil od té samé farmy, odkud jsem odletěl.

Prásk.

Před obličejem mi explodoval kukuřičný klas. Hlas pana Mclaryho skřípal slova s mimoděk vrčícími slovy a dával se na hon na svém drahocenném poli. V uších mi zazvonilo, zablokovalo další výkřik a zesílilo zrychlený tlukot mého srdce.

Ještě kousek a vyskočím na silnici.

Na utěsněném povrchu bych našla rychlejší únik a snad bych si vyžádala pomoc od nějakého zapomnětlivého kolemjdoucího.

Možná by někdo z těch samých lidí, kteří denně projížděli kolem a usmívali se na malebnou venkovskou usedlost a vrkali na pilné pracovité děti, konečně otevřel oči a uvědomil si prohnilý obchod s otroky, který se odehrává přímo v jejich středu.

Prásk!

Přikrčil jsem se a padl na kolena.

Batoh mě ostrými hranami a šoupajícími se věcmi přimáčkl k zemi, další hluk mě pronásledoval. Na svůj věk jsem byla silná, tak proč mě taková věc vyčerpávala?

Odstrčila jsem takové zdržování a znovu jsem vyskočila, sípajíc, jak mé hloupé malé plíce nedokázaly poskytnout dostatek kyslíku. Končetiny mě pálily a svíraly. Moje naděje se rychle zmenšovala. Bolest jsem však dobře poznala a vrhla se do ní po hlavě.

Tohle byla moje jediná šance.

Byl to život, nebo smrt.

A já si vybral život.

* * * * *

Na obzoru se houpalo svítání, jehož růžová a zlatá barva se odvážila vkrást pod keř, kam jsem před několika hodinami sklouzl.

Výstřely ustaly. Výkřiky ustaly. Zvuky vozidel nebo lidí dávno zmizely.

Neměl jsem odbočovat ze silnice a vjíždět do lesa. Věděl jsem to. Věděl jsem to od chvíle, kdy jsem seskočil z cesty, kterou vytvořil člověk, a vyměnil ji za hlínu, ale pan Mclary mě pronásledoval déle, než jsem čekal, a já byl vyhladovělý, zbitý a nehodlal jsem se vzdát života tím, že bych běžel na dohled jeho puškohledu.

Místo toho jsem se vydrápal do křoví na soukromém, neudržovaném pozemku a bojoval s vyčerpáním, dokud se mi vlasy na zátylku nezježily hrůzou a myšlenka, že bych si mohl vysloužit kulku do týla, mi už nestačila k tomu, abych neusnul.

Keř mi poskytl útočiště a já usnul ve chvíli, kdy jsem se pod ním zahrabal, ale nebylo to svítání, co mě probudilo.

Byl to můj batoh.

Znovu se ozval mňoukavý, tlumený výkřik, který zněl živě a vůbec ne jako voda a sýr.

Ten zvuk mi byl povědomý. Slyšela jsem ho, když jsem utíkala, ale byla jsem příliš soustředěná na život, než abych si všimla, že vychází právě z toho, co jsem ukradla.

Těžký batoh byl z bývalého vojenského plátna s vybledlým zeleným prošíváním a kýblem místa na lůžkoviny, munici a všechno ostatní, co by voják mohl potřebovat.

Se svými skromnými zásobami jsem sotva využil nějaký volný prostor, přesto seděl skrčený a plný v blátě.

Další zavytí mě přimělo, abych se vyškrábal do dřepu a byl připraven utéct.

S třesoucíma se rukama jsem se předklonil, roztrhl zip a spadl dozadu.

Dvě obrovské modré oči na mě zíraly.

Známé modré oči.

Oči, které jsem už nikdy nechtěla vidět.

Nemluvně se kouslo do rtu a zuřivě zkoumalo můj obličej. Neplakala hlasitěji. Nekřičela ani se nekroutila; jen seděla v mém batohu mezi konzervovanými fazolemi a rozmačkaným sýrem a čekala na... něco.

Jak se mi sakra dostala do batohu?

Já jsem ji tam nedal. Rozhodně bych neukradla rozenou dceru manželů Mclaryových. Na jejich farmě pracovalo šestnáct dětí a jen dívka přede mnou byla jejich pokrevní. Nás ostatní koupili jako dobytek, cejchovali nás jako stádo a nutili pracovat, dokud jsme nežebrali na jatkách.

Dítě se nepříjemně vrtělo, strkalo si palec do pusy a nespouštělo ze mě oči.

"Proč jsi v mé tašce?" Můj hlas byl pro mé uši příliš hlasitý. Něco malého se rozběhlo na drobných nožkách. Naklonila jsem se k ní blíž, opřela se a její zvědavý pohled zastřela ostražitost a strach. "Co s tebou mám sakra dělat?"

Nedaleko v podrostu zurčel potok. Žízeň mi naháněla slzy do úst, zatímco nemilosrdná praktičnost mě nutila vymýšlet další využití řeky.

Nemohl jsem ji vzít zpátky a nemohl jsem ji vzít s sebou.

To mi nedávalo jinou možnost.

Mohl jsem ji nechat bez dozoru, aby si na ní udělala pochoutku nějaká divoká zvěř, nebo jsem ji mohl humánně zlikvidovat utopením, stejně jako před třemi týdny utopili její rodiče jednoho chlapce, protože nezavřel branku a nechal utéct tři ovce.

Kolem drobné pěstičky si obtočila vybledlou modrou stužku, jako by se sama chystala projít závěry. Věděla, že jsem uvažoval o tom, že ji zabiju, abych si usnadnil útěk? Chápala, že se k ní nebudu chovat o nic lépe, než se její rodiče chovali ke mně?

Schoulil jsem se do oparu pod vybraným keřem a těžce si povzdechl.

Co jsem si to namlouval?

Nemohl jsem ji zabít.

Nemohl jsem zabít ani krysy, které s námi sdílely stodolu.

Nějak mi vlezla do batohu, já s ní hloupě běžela, i když jsem věděla, že něco není v pořádku, a teď se můj nemožný úkol zůstat naživu stal ještě těžším.

KAPITOLA DRUHÁ (1)

==========

KAPITOLA DRUHÁ

==========

REN

* * * * * *

2000

VĚDĚL JSEM, že mi hrozí smrt, když uteču.

Když ne kulkou, tak hladem nebo vystavením.

Proto jsem čekal mnohem déle, než jsem měl. Proto jsem ztratil váhu, kterou jsem potřeboval, a sílu, kterou jsem si nemohl dovolit ztratit. Před dvěma zimami jsem byl prodán McLaryovým a měl jsem být chytřejší.

Měla jsem utéct tu noc, kdy naplnili matčinu pěst penězi, nacpali mě do pomočeného auta, pak mě strčili do stodoly k ostatním dětským vězňům a hned druhý den mě seznámili s mým vzděláním.

Tu noc, kdy mě prodali, jsem měl díky silným poutům na hlavě, když jsem se odvážil plakat, zamlženou a na matku jsem si v těchto dnech nepamatoval, což bylo v pořádku, protože jsem nikdy nepoznal ani svého otce.

Věděla jsem jen, že jsme museli říkat manželům Mclaryovým máma a táta.

Nahlas jsem poslouchala, ale v mé hlavě to vždycky byli ti nenávidění McLaryovi. Stejně nenávidění jako jejich pokrevní příbuzní, kteří mi právě maří plán útěku.

Rozzářila jsem se na holčičku, čímž jsem přidala další stupeň intenzity, a dělala jsem, co jsem mohla, abych v sobě vyvolala dost vzteku na to, abych ji zabila a měla to za sebou.

Stejně jako jsem neznal svého otce, nevěděl jsem, jak se ocitla v mém batohu. Vlezla si tam sama? Dalo ji tam jiné dítě? Nebo ji tam dokonce z nějakého důvodu dala její matka?

Batoh nebyl můj. Ta odřená věc patřila panu Mclarymu, který ji v době žní plnil chlastem a tlustými sendviči. Seděla tučně a zaprášeně u dveří a poflakovala se se svými kamarády plesnivými bundami, rozbitými deštníky a ošoupanými botami.

Po sté jsem se poškrábala na hlavě a snažila se rozluštit hádanku, proč můj pečlivě naplánovaný útěk nějak skončil s nechtěným pasažérem.

Cestující, která nedokázala sama chodit, mluvit, ba ani jíst.

Do rozškrábaných očí se mi draly slzy.

Už bych měl být na míle daleko, ale pořád jsem ten problém nevyřešil. Pořád jsem nevěděla, jak bych mohla tiše utíkat a tajně se schovávat s dítětem, které každou chvíli začne křičet.

To, že byla od chvíle, kdy jsem ji našel, smrtelně tichá a vážná, neznamenalo, že mě neodhalí a nenechá zabít.

Zaklonil jsem hlavu, zkoumal ji zblízka a nenáviděl její růžovou čistou pleť a lesklé zlaté kadeře. Měla kulaté tváře a jasné oči. Byla výsměchem všem dětem ve stodole s propadlými tvářemi a seschlými těly, která vypadala jako stromy otrávené benzinem.

Měla štěstí. Bylo o ni postaráno. Spala v posteli s dekami, medvídky a objetími.

Pěsti se mi zkroutily a znovu mi připomněly, že mi chybí jeden prst na levé ruce.

Bude jim chybět?

Budou ji hledat?

Zajímalo by je to vůbec?

Žila jsem svůj život s jedinou existencí: tam, kde byli rodiče krutí a bili své děti, cejchovali je horkými železy na dobytek a krmili je koryty a vědry.

Ještě před rokem jsem věřila, že takhle se zachází se všemi dětmi. Že jsme všichni havěť vhodná jen k dřině - to byla slova paní Mclaryové každý večer, když jsme vyčerpaní zalezli do našich nesourodých postýlek a palet.

Až tu noc, kdy mi pan Mclary uřízl malíček za to, že jsem ukradl čerstvě upečený jablečný koláč, jsem viděl jiný příběh.

Pokoušela jsem osud tím, že jsem se vplížila zpátky na farmu - což byl přesně ten důvod, proč jsem měla devět číslic a ne už deset. Poté, co jsem omdlel a probral se z bolesti, jsem vyčerpaně hledal čistý hadr, kterým bych nahradil krví nasáklé spodní tričko kolem uříznutého prstu, a rozhodl jsem se, že na statku budou mít utěrku, kterou bych si mohl půjčit.

Buď to, nebo všude kapat krev.

Paní Mclaryová někde nahoře ječela jako postřelený králík. Už měsíce byla tlustá jako prasnice a já hádal, že konečně přišel její čas porodit. Už jsem viděla dost zvířat a nechutností nového života, abych ji vyvedla z míry, když jsem po špičkách mířila do kuchyně.

Jenže v tom rámusu přicházejících miminek někdo nechal puštěnou televizi a já se nechala okouzlit jejím kouzlem.

Pohyblivé obrázky, barvy a zvuky. Už jsem ji viděla zapnutou, ale za to, že jsem do ní kradmo nakoukla, jsem byla vyhnána koštětem a vyhladovělá bez večeře.

Ten večer jsem se však proměnila ve stín, držela si v ruce svůj pulzující pahýl prstu a sledovala představení, kde se děti smály a objímaly své rodiče. Kde se s úsměvem vařily zdravé večeře a s láskou se podávaly baculatým dětem u stolu, a ne házely do hlíny, aby se o ně popraly, než nám prasata sežerou zbytky.

Pan Mclary nám neustále říkal, že my jsme ti šťastní. Že děvčata, která táhl za culíky na farmu poté, co šla paní Mclaryová spát, jsou vyvolení andělé obdaření důležitou prací.

Nikdy jsem se nedozvěděla, co to bylo za práci, ale všechny dívky se vrátily bílé jako mléko a třásly se jako jehňátka za mrazivého rána.

Vlastně to, že mi uřízli prst, byla moje nejhorší a zároveň nejlepší vzpomínka.

Když mě chytil za ruku a uřízl mi malíček nůžkami na plot, jako by to nebylo nic víc než zatoulaný kus drátu, vzpříčila jsem se a zvracela v agónii. Horečka, žízeň a pulzování při sledování toho televizního pořadu mi ukradly rozum.

Byl jsem víc než hloupý, že jsem zůstal uvnitř domu, kde žil ďábel.

Ale když mě druhý den ráno našel v bezvědomí z infekce a ztráty krve ve svém obývacím pokoji, odvezl mě k lékaři.

Cestou k němu - v náklaďáku plném nafty pro jeho traktor - na mě křičel, ať neumírám. Že mám před sebou ještě pár let života a že mi zaplatil příliš mnoho na to, aby mě nechal skončit.

Když jsme přijeli do nemocnice, strčil mi svůj páchnoucí obličej do mého a syčel na mě, abych nic neříkal. Moje role byla být hloupá - němá. Kdybych to neudělal, zabil by mě, doktora i každého, kdo by mi pomohl.

Poslechl jsem a ten den jsem se naučil, co je to laskavost.

Lékařskému týmu se vyprávělo, že mi ho můj nešikovný zadek při sekání sena přeťal kolomazí. Můj špinavý obličej a hrbolatá kolena sloužily Mclarymu jako důkaz, že jsem nezodpovědné a neposlušné dítě, a díky jeho pověsti ve městě, že je dobrý farmář, slušný soused a pravidelný návštěvník kostela, ho nikdo nezpochybňoval.

KAPITOLA DRUHÁ (2)

Nikdo se mě neptal, jak moc jeho lži smrdí.

Podle sestry byla infekce zlá, a poté, co jsem se třásla na stole, drkotaly mi zuby a zvedal se mi žaludek, mě zašila, píchla mi injekci a podívala se na mě tak, že jsem chtěla všechno vyklopit.

Kousla jsem se do rtu, v hrudi se mi vzedmul strach silnější, než jsem kdy cítila.

Chtěla jsem jí to říct.

Tak moc jsem jí to chtěl říct.

Ale držela jsem jazyk za zuby a dál žila v Mclaryho lži.

Na oplátku mi řekla, že jsem tak statečná, políbila mě na čelo a dala mi sáček želé fazolí, samolepku se zlatou hvězdou a malého plyšového medvídka s nápisem Brzy se uzdrav.

Objímala jsem toho medvídka silněji než cokoli jiného, když jsem neochotně nasedala do kouřícího auta a připoutala se, abych se vrátila do pekla.

V okamžiku, kdy jsme se vzdálili z dohledu, mi Mclary vytrhl medvídka a želé fazole z rukou a vyhodil je z jedoucího vozidla.

Věděla jsem, že se nemám rozbrečet.

Mohl mi vzít medvídka a bonbony, ale nemohl mi vzít laskavé úsměvy sestřičky ani jemné domlouvání doktora, když mi zlepšovali stav prstu.

Ne že bych už prst měla, jen nepoužitelný pahýl, který občas svědil a přiváděl mě k šílenství.

Měla jsem ten večer utéct.

Měla jsem běžet o týden později, až mi skončí antibiotika a já už nebudu blikat horkem nebo nevolností.

Měla jsem běžet tolikrát.

Zvláštní bylo, že z šestnácti dětí na Mclaryho farmě se moře tváří neustále měnilo. Když některá dívka nebo chlapec zestárli natolik, že v sobě skrývali určitý pohled, nebo když po letech boje vzdali boj, přišel muž v obleku, pronesl hezká slova, dotkl se třesoucích se dětí a pak oba zmizeli, aby je už nikdy nikdo neviděl.

O několik dní později by přišel čerstvý rekrut, stejně vyděšený jako my všichni, stejně doufající, že se stala chyba, aby se dozvěděl krutou pravdu, že to není dočasné.

Tohle byl náš život, smrt a nikdy nekončící život v jednom.

Moje myšlenky se v návalech přelévaly přes minulost a nikdy se dlouho nezdržely u jednoho tématu, jak se svítání plížilo k ránu a ráno sklouzávalo k odpoledni.

Dítěte jsem se nedotkla.

Neplakala ani se nevztekala, jako by věděla, že její osud je stále křehký.

V polovině naší soutěže v zírání usnula, schoulená v mém batohu s potrhanou stuhou v drobné pěstičce a hlavou na mém rozpadajícím se bloku sýra.

V žaludku mi kručelo. V ústech se mi objevily sliny.

Od včerejšího rána jsem nejedla, ale byla jsem dobře zkušená v zadržování jídla před rozzlobenými břichy. Musela jsem se uskromnit, pokud jsem měla šanci přežít.

Alespoň to jsem věděla.

Paní Mclaryová mě nazvala hloupou. A předpokládala jsem, že má pravdu. Neuměla jsem číst ani psát. Byla jsem schovaná s matkou na nějakém temném a zatuchlém místě, dokud mě neprodali a nepřivezli sem.

Uměla jsem však mluvit a používat velká slova, a to díky paní Mclaryové, která si říkala sečtělá a inteligentní žena, která si ráda zdobí slovník, protože tohle město bylo plné prosťáčků.

Někdy jsem pochopil podstatu toho, co říkala, ale většinou můj mozek slovo nasál, zabořil do něj své dětské zoubky a roztrhal ho, dokud nedávalo smysl, a pak ho uložil, aby ho mohl použít později.

Nic jsem nezapomněl.

Nic.

Věděl jsem, kolik kladiv pan Mclary pověsil do kůlny na nářadí, a věděl jsem, že jedno se před dvěma týdny ztratilo. Věděla jsem, že tři ze čtyř krav, které plánoval porazit, byly březí se sousedovým býkem, a věděla jsem, že paní Mclaryová strhávala peníze z výdělku prasat, než manželovi řekla jejich součet.

Všechno to byly věci, které byly k ničemu.

Jediné, co jsem věděl, že má cenu, byl můj věk, protože podle pana Mclaryho jsem byl stejně starý jako jeho cenná klisna, která se narodila před deseti lety během mohutné bouře s blesky, jež rozštípla jejich nejstarší jabloň vejpůl.

Deset let bylo prakticky člověku.

Dvouciferné číslo a připravený dobýt novou existenci.

Možná jsem neměl tradiční školní vzdělání a učil jsem se jen obdělávat půdu, stahovat kůži ze zvěře nebo řídit traktor pomocí hole, abych kompenzoval své krátké nohy, ale měl jsem paměť, která konkurovala všem ve stodole.

Možná jsem nevěděl, jak se hláskují měsíce nebo roční období, ale věděl jsem, jakou chuť má obloha, když se chystá bouřka. Rozeznával jsem vůni léta ve srovnání se zimou a pamatoval jsem si ubíhající dny tak dobře, že jsem si je mohl v duchu počítat, i když jsem neuměl počítat.

Také jsem si vzpomněl na noc, kdy můj černý pasažér přišel na svět.

Porod paní Mclaryové byl dlouhý a večer po návratu z porodnice mě probudil křik, když jsem stála na postýlce a vyhlížela z jediného okna stodoly, když se rozsvítil statek a na příjezdovou cestu vjelo auto.

Nevěděla jsem, proč pan Mclary neodvezl svou ženu k lékařům, ale nakonec křik ustal a noc pronikl tenký nářek, který zněl tak mladě, tak malinko.

V prstu mi pulzovaly stehy a přízračné svědění, když jsem poslouchala příchod dítěte, v horečnaté mysli se mi motaly obrázky ovcí rodících jehňata a prasnic rodících selata, až jsem se zhroutila zpátky na postýlku, přesvědčená, že dítě, které paní Mclaryová porodila, je zčásti zvíře a zčásti člověk.

Zúžila jsem oči a prohlížela si dřímající holčičku před sebou.

Měla roztomilé uši jako člověk, ne plandavé jako kráva. Nos měla drobný jako víla, ne lesklý jako pes. Její kůže byla obalená růžovým dupačkami, ne porostlá srstí. Byla stejně holčičí a růžová jako dobře opečovávané děti v tom televizním pořadu, a to jen ještě víc podnítilo mou nenávist.

* * * * *

Soumrak ukrajoval z ostrosti podrostu, díky němuž se tvořily stíny a obavy se rozplývaly.

Byla jsem tu příliš dlouho.

A pořád jsem neměl odpověď.

Asi před hodinou jsem opustil dítě a tiše se proplížil podrostem, abych zkontroloval řeku, která v dálce spokojeně zurčela. Celou věčnost jsem seděla na jejím mechovém břehu, zírala na vlnky a představovala si, jak z batohu vyndávám její baculaté dětské tělíčko a strkám ho pod hladinu.

KAPITOLA DRUHÁ (3)

Tlaku, pod kterým bych ji musel držet.

O ledu, který bych potřeboval, abych ji zabil a neochabl.

A ať jsem se snažil sebevíc, vrátil jsem se ke stejnému závěru jako ráno.

Nemohl jsem ji zabít.

I když jsem chtěl.

A nemohl jsem ji nechat sežrat.

I když jsem to chtěl udělat taky.

A nemohl jsem ji vzít zpátky, protože i když ji milovali ďáblové, kteří mi ublížili, nikdy jsem nemohl dopustit, aby vyrostla jako oni. Nemohlo jí být dovoleno obchodovat se životy nebo vydělávat na nešťastných dětech, jako jsem já.

Taky jsem ji nemohla vzít zpátky, protože McLaryovi by už dávno přestali hledat na svém panství a zamířili by o tři farmy níž za psy lovců jelenů, kteří dokázali vyčenichat kořist na míle daleko.

Řeka by dnes v noci žádný život neubrala, ale zachránila by ho.

Tichý výkřik prořízl stromy a opratě, následovaný tlumeným výkřikem. Pokud jsem něco takového neslyšel, nevěřil bych, že křik může být tichý nebo výkřik ztišený.

Ale Baby Mclary to dokázala.

Také se jí podařilo zvednout můj zadek a poslat mě raketově zpátky k ní, abych jí plácl rukou přes její zející malou pusu, abych ji umlčel.

Psi by nám byli v patách.

Nenáviděl jsem, že jsem to nechal tak dlouho, abych si vzpomněl, že to bude další krok Mclaryho plánu. Nepotřebovali jsme další smůlu na naší straně, když na ně zavolala.

"Buď zticha," zasyčela jsem a prsty jsem jí sevřela baculaté tváře.

Její modré oči se rozšířily, leskly se slzami a byly nejisté jako u srnky.

"Musíme odejít." Zavrtěla jsem hlavou a po tisící ji proklela za to, že ze mě udělala my.

Měla bych odejít. Měla bych utíkat, plavat, schovávat se.

Ale protože jsem tenhle problém nedokázal vyřešit, musela by jít se mnou, dokud to nedokážu.

Škytla mi za dlaní, nejistým jazykem mi olízla sůl z kůže. Trochu se zavrtěla, její dvě miniaturní ruce se natáhly, aby se zachytily kolem mého zápěstí, pevněji mě sevřely a divoce mlaskaly, jako by hladověly po jakékoli potravě.

Což byla.

Stejně jako já.

Měl jsem už hlad, ale na takový stav jsem byl zvyklý.

Byla to rozmazlená kojená holčička, která nechápala řezavou bolest ve svém buclatém bříšku.

Odtrhla jsem ruku a vycenila zuby, když se jí zvlnil spodní ret a znovu se jí objevily slzy.

Přísně jsem jí ukázala mezi oči a zavrčela: "Jestli budeš brečet, nechám tě tady. Máš hlad? No, to má i spousta jiných tvorů, kteří si tě rádi dají k večeři."

Zamrkala, zavrtala se hlouběji do batohu a rozdrtila mi sýr.

"Hej!" Moje prsty se ponořily do batohu, odstrčily ji stranou a zachránily špatně sedící sýr. "Tohle je všechno, co máme, copak to nechápeš?"

Olízla si rty, oči vytřeštěné na nevábnou sraženou kaši.

Přitiskl jsem si ji k hrudi, vzmáhala se ve mně posedlost a nechuť dělit se. Čas krmení ve stodole znamenal, že nejisté vazby, které jsme mohli mít s ostatními otroky, neexistovaly. Mohli jsme si vyměňovat děravé deky nebo půjčovat boty z čtvrté ruky, ale jídlo? V žádném případě. O kousek jídla se bojuje, nebo se umírá.

Žádné almužny neexistovaly.

Její prsty svíraly modrou stuhu, znovu a znovu, zatímco její břicho žbluňkalo skoro stejně hlasitě jako moje. Její ošklivý obličej se zkrabatil počátkem dalšího výkřiku.

Ramena se mi napjala. V těle bublalo násilí. Upřímně řečeno jsem nevěděl, co udělám, když se rozbrečí a nezmlkne.

Ale jak se jí roztáhly rty a plíce se nafoukly k hluku, naklonila hlavu a podívala se mi přímo do duše. Odmlčela se, jako by mi dávala na vybranou, jako by mi vyhrožovala - zákeřná lasička stejně jako její matka a otec.

A já opět neměl na vybranou.

Napětí mi sklouzlo z páteře, když jsem si uvědomil, že odteď se budu muset dělit o všechno. O svůj úkryt. O jídlo. O svou energii. Můj život. Ona by mi nepoděkovala. Neocenila by to. Očekávala by to, stejně jako každá klisnička, mládě, kotě nebo štěně očekává, že jim rodič zajistí přežití.

"Nenávidím tě," zašeptala jsem a rozhlížela se mezi stromy po nějaké známce společnosti. V uších mi cukalo, jestli se neozve nějaký zvuk štěkajících psů, když jsem prsty roztrhla igelit a sevřela mezi nimi teplý, páchnoucí sýr.

Sbíhaly se mi sliny, když jsem sousto vyndávala ze sáčku. Nohy se mi při jídle třásly, protože jsem věděla, že je čeká dlouhá cesta.

Modré oči však nespouštěly oči z mé tváře a odsuzovaly mě za to, že jsem na jídlo vůbec pomyslela.

"Nenávidím tě," připomněla jsem jí. "Vždycky tě budu nenávidět. Tak na to nikdy nezapomeň."

Přikrčil jsem se na zadních a strčil jí ruku do obličeje.

Okamžitě se jí zkřivily rty v podivném druhu úsměvu, když se její ruce zvedly, znovu se sevřely kolem mého zápěstí a drobná vlhká ústa zakryla konečky mých prstů.

O vteřinu později se odtáhla, prskala a stěžovala si, rudý vztek jí zbarvil skvrnité tváře. Mračila se na sýr v mých prstech a pak na mě, vypadala mnohem starší, než byl její mladý věk.

Zamračil jsem se na ni zpátky a bojoval s každým instinktem sníst to, co odmítla. "Tohle je všechno, co máme, dokud se nedostaneme na nějaké bezpečnější místo." Znovu jsem jí ho přistrčil k ústům, než jsem jí ho stačil ukrást. "Sněz to. Už ti nedám příležitost."

Chvíli jí to trvalo. Nekonečnou chvíli, zatímco kývala hlavou sem a tam jako vrabec, pak se konečně pohnula dopředu a slízla sýr z mého sevření.

Její prsty nepřestávaly kroužit stuhou a hypnotizovaly mě, když rychle olízla tu miniaturní nabídku a mlčky si sedla zpátky.

Nemluvil jsem, když jsem odlomil další kostičku a položil si ji na jazyk. Uniklo mi zasténání čiré rozkoše, jak se mé tělo hnalo přeměnit chuť v energii a dostat mě odsud pryč.

Chtěla jsem víc.

Chtěla jsem to celé.

Chtěl jsem každou plechovku fazolí a každou láhev vody, kterou jsem dokázal ukrást.

Ale přestože mě to stálo hodně sil, přestože se mi ruce třásly brutálním bojem, abych tu igelitku zalepil a uložil ji do batohu s ní, podařilo se mi to.

Chytil jsem se po stranách zipu plátna a podíval se jí mrtvě do očí. "Jdeme si zaplavat, aby nás psi necítili. Nejspíš zmokneš a bude ti zima a já s tím nic nenadělám, tak nebreč. Ty budeš brečet a já tě nechám medvědům."

Zamrkala a strčila si palec do pusy, stužka jí visela z pěsti.

"Dobře." Přikývla jsem. "Ne... neboj se."

S posledním pohledem na její hedvábné vlasy a nevinnou důvěru jsem rozepnul zipy, ponořil ji do tmy a přehodil si její značnou váhu na záda.

Vykřikla, jak mi narazila na páteř.

Bodl jsem ji loktem do boku a rychle vykročil k řece. "Dello Mclaryová, ještě jednou vydáš zvuk a bude to tvůj poslední."

Ztichla.

A já utíkal... o život nás obou.

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Miluj Ho V Tajemství"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️