Do závoje stínů

Kapitola 1

Když jsem se vracel do školy na výuku, pronásledovaly mě dva podivné sny za sebou. V malé vesnici, kterou jsem projížděla, mi výstřední žena známá jako vesnická čarodějnice tvrdila, že to nejsou pouhé sny, ale něco mnohem zlověstnějšího: Vyvolávání duchů. Od té doby mě na každém kroku stínuje pohledná postava jménem Ženich Elric, který má tendenci mě nečekaně napadat. Tak začala moje cesta po klikaté stezce plné nadpřirozených setkání a duchařských výzev...

V poklidné vesnici Hawthorn Village, zasazené hluboko v zalesněných kopcích Nové Anglie, byla šuškanda o nadpřirozenu na denním pořádku. Přesto jsem nebyl připraven na to, co mě čekalo. Sny mi připadaly příliš živé, příliš skutečné - hrozivé vize, které jako by mě vtahovaly hlouběji do strašidelných pověstí vesnice.

"Ty sny něco znamenají," zakdákala vesnická čarodějnice a její hlas se v chladném večerním vzduchu rozléhal jako štěrková ozvěna. "Volala jsi k něčemu, co přesahuje tento svět.

Když jsem se vracela na Springfieldskou univerzitu, její slova jsem smetla ze stolu. Ale nepříjemný pocit ve mně hlodal a odmítal mě pustit.

"Jdeš dnes večer s námi?" zeptala se mě kamarádka Lina a její jasné oči jiskřily zvědavostí. Vždycky byla pro dobrodružství a přemlouvala mě, abych prozkoumala nedaleký hřbitov na Zadním kopci ve vesnici, poháněný místními legendami o duchách a strašidlech.

"Já nevím, Lino... Mám jen takový znepokojivý pocit," odpověděla jsem a prohlížela si les, který jako by se kolem nás uzavíral.

"Pojď! Co by se mohlo pokazit?" zasmála se. "Kromě toho budeme mít jeden druhého. Elric nás může ochránit, kdyby se něco stalo."

Při zmínce o ženichu Elricovi jsem se zarazila. Líbil se mi sice jeho výrazný vzhled a okouzlující chování, ale jeho hravé výstřelky často vedly k tomu, že mě v nejnevhodnějších chvílích potrápil. Setřásla jsem své myšlenky a neochotně souhlasila, že se k nim připojím.

Hřbitov ožil šepotem dávno zesnulých duší, když jsme se pohybovali po rozpadajících se náhrobcích osvětlených slabou září měsíce. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že mě někdo pozoruje. Elrikův smích tu a tam přerušil ticho, ale nějak mi připadal jiný - více se ozýval.

Když jsem stála u prastarého dubu, cítila jsem, jak mi běhá mráz po zádech. Hlavou se mi míhaly obrazy ze snů: stíny, přízračné postavy a drtivá temnota, která mě táhla k samé podstatě.

"Hej, jsi v pořádku? Linin hlas přerušil kouzlo a vrátil mě do přítomnosti.

'Jsem v pořádku,' řekla jsem, i když to byla pravda jen napůl. V tu chvíli se objevil Elric, jeho sebevědomý úsměv a vřelý pohled kontrastovaly s plíživým strachem.

"Chceš se na ty duchy podívat zblízka?" škádlil mě a ten zlomyslný lesk v jeho očích sliboval problémy.

Než jsem stačila zaprotestovat, chytil mě za ruku a přitáhl blíž k náhrobkům. V prázdném vzduchu se ozýval smích, ale mně se rozbušilo srdce z jiného důvodu. Jako by se v hlubinách noci něco probudilo - něco, co by si naší přítomnosti nemuselo vážit.
"Slyšíš to? Zaváhala jsem a snažila se naslouchat v kakofonii našich hlasů a šustění listí.

"Jen vítr," ujistil mě Elric, ačkoli jsem si v jeho tónu všimla neklidu. Zatímco kolem nás tančily stíny, nemohla jsem se zbavit dojmu, že mé sny skutečně něco rozvířily.

'Moji předkové říkávali, že měsíční noci, jako je tato, jsou portály,' varovala mě kdysi jedna starší žena z vesnice. Ve vzpomínkách se mi vybavila slova babičky Livie. 'Je to doba, kdy se stírají hranice mezi naším světem a říší duchů.'

S každým dalším okamžikem mě píchalo na kůži. Lina do mě hravě šťouchla, a když jsem se otočila, abych odpověděla, něco se za námi pohnulo. Objevila se postava zahalená ve stínech - noční přízrak, který mi šeptal tajemství, jimž jsem se neodvažoval porozumět.

"Pojďme zpátky," pobídl jsem své přátele.

Ale Elric, vždycky ten bezohledný, vykročil vpřed a oči mu vzdorovitě zářily. "Co nejhoršího se může stát?

S prudkým nádechem jsem sevřela svůj přívěsek, ten, který mi dala matka na ochranu, jedinou relikvii po ní, kterou jsem nosila. Když jsem se podívala mezi Elrica a Linu, uvědomila jsem si, že tahle cesta bude víc než jen obyčejná noční procházka; bude to průzkum hlubin světa duchů, který mě volal.

A tak začalo naše dobrodružství, spletitá síť osudu a stínů, které se nás snažily všechny zamotat. Díky šepotu minulosti a surrealistickému tanci minulosti a přítomnosti jsem s jistotou věděla jedno: dobrodružství v Hawthorn Village teprve začalo.

Kapitola 2

Karmínová záře nepravidelně blikala, vzduchem se rozléhal zvuk suony (tradiční čínský roh) a hrál svatební melodii, z níž mrazilo až do morku kostí.

Oblečenou do zářivě červených svatebních šatů mě vedli vpřed a pod těžkým rudým závojem jsem šokovaně spatřil vedle sebe Paní radosti - bez nohou!

Po zádech mi přeběhl mrazivý záchvěv.

Zoufale jsem chtěla z tohoto místa utéct, ale mé tělo se proti mé vůli pohnulo vpřed.

"Přízrak nevěsty dorazil!"

Pronikavý hlas Paní radosti se ozval s úsměvem, ze kterého mi přeběhl mráz po zádech. Znepokojivý zvuk suony zesílil, byl dost ostrý na to, aby mi prorazil ušní bubínky. Přes vysoký práh z černého dřeva jsem se dostala do jiné říše.

Náhle mě pár ledových rukou bez duše sevřel kolem mých a táhl mě dopředu.

Jak se mé tělo pohybovalo, závoj se pohupoval a odhaloval stínové postavy, které mě obklopovaly - papírové panenky připomínající ty, které se v dávných dobách používaly při pohřebních obřadech...

Po slovech obřadníka mé tělo bezděčně pokleklo a klanělo se.

V mžiku jsem se ocitla u velké postele s červeným hedvábným přehozem. Když se závoj zvedl, konečně jsem spatřila jeho tvář.

Jeho hranaté rysy byly nápadné a oči připomínající fénixe se leskly nezměrně temnou hloubkou.

Kdo je to?

"Konečně jsi moje," prohlásil, jeho tón byl směsicí arogance a svádění, ačkoli jeho hlas byl podmanivě melodický.

Zaplavil mě strach.

Za mnou blikající červené svíce vrhaly odporně zelené světlo a kývaly se jako světla přízraků podsvětí.

Jeho ruka se mi dotkla tváře, chlad, který jako by mě dokázal zmrazit až do morku kostí.

Je to duch?

Co ode mě chce?

Moje hrůza dosáhla vrcholu. Vycítil můj zmatek a tiše se zasmál. "Je čas na svatební komnatu."

V tu chvíli se mi zatmělo před očima. Při pohledu na jeho stále intenzivnější tvář mě náhlý příval síly poháněl k tomu, abych ho odstrčila.

"Co to děláš, Fialovoočko?"

Polekaně jsem poznala hlas své nejlepší kamarádky Sereny Brightové. Trhnutím jsem se probrala a uviděla ji napůl spadlou ze židle, jako by ji někdo shodil.

Zmateně jsem se rozhlédla kolem sebe a uvědomila si, že jsem stále ve školním autobuse, který se vracel z výuky, a mé tělo bylo zalité potem z té děsivé scény. Většina spolužáků zpívala "Auld Lang Syne" a oslavovala tak konec naší služební cesty, zatímco jasné slunce venku zahnalo veškeré stopy po bizarních událostech.

Byl to jen sen...

S úlevou jsem Serenu rychle stáhl zpátky na její místo a omluvil se jí. "Moc se omlouvám, Sereno! Jen jsem měl noční můru..."

"Myslela jsem, že se ti něco stalo! Vyděsila jsi mě k smrti. Co to bylo za sen, že jsi mě najednou strčila?" Serena se k němu naklonila s doširoka otevřenýma očima a zvědavostí.

Ehm... poněkud bizarní... zahrnující třeba jarní sen...

Protože ten muž byl nepopiratelně pohledný!

Ale styděla jsem se to přiznat.

Vtom se ozvala nečekaná rána, jak do autobusu narazilo něco těžkého. Mezi vyděšenými výkřiky jsem zaslechla, jak řidič oznamuje, že jsme narazili na sesuv půdy.
Autobus se naklonil v ostrém úhlu čtyřiceti stupňů, jak se před námi vršily trosky, a já se pevně držel opěradla sedadla ve snaze vyhnout se vymrštění z otevřeného okna.

V tu chvíli se na nás znovu zřítila mohutná přílivová vlna trosek. Soustředila jsem se na to, abych se udržela na místě, aniž bych si uvědomila, že se někdo srazil se Serenou vedle mě. Ona zase narazila do mě a já jsem byla vyhozena oknem.

"Fialové oči..."

Kapitola 3

Z dálky jsem viděla, jak se Nina natahuje, aby mě chytila za ruku, ale z nějakého důvodu jsem se cítila naprosto bezmocná, jako bych byla oddělena od vlastního těla.

Pode mnou byla nekonečná propast, a kdybych spadl, určitě by to skončilo nešťastně.

Zářivě žlutý kočár mi pomalu zmizel z dohledu a náhle mě zahalila tma. Než jsem stačil zpracovat strach, ucítil jsem, jak jsem do něčeho narazil, a upadl jsem do bezvědomí.

Když jsem se znovu probudila, obklopovala mě tma a já netušila, jak dlouho jsem byla mimo. Vkradl se do mě strach, když jsem si všiml dlouhého obdélníkového předmětu, který nedaleko ode mě zářil bleděmodrým světlem.

Spolkl jsem strach a udělal pár opatrných kroků směrem ke světlu. Když jsem se přiblížila a uviděla, co září, ztuhla jsem hrůzou a zapomněla dýchat.

Zdrojem světla byla rakev!

Panebože, rakev ožila!

Přemožena strachem jsem pocítila slabost v nohách, zhroutila jsem se ke zdi a schoulila se v naději, že to, co je uvnitř, se náhle nezvedne. Ale schovávat se tady nebylo dlouhodobé řešení; kdybych zůstala uvězněná, nakonec bych zemřela hlady.

Když jsem si to pomyslela, zhluboka jsem se nadechla, vstala a opatrně se vydala k rakvi, abych se podívala, kdo - nebo co - leží uvnitř.

S bušícím srdcem jsem se přiblížila a nahlédla přes průhledné skleněné víko křišťálové rakve. Uvnitř ležel muž oblečený do elegantních starodávných šatů.

Byl to on, muž z mého snu!

Ve snu jsem ho zahlédla jen letmo, ale teď, při pohledu na jeho krásné rysy, jsem byla na okamžik ohromena.

Měl na sobě luxusní černé roucho lemované stříbrem, na límci bohatě vyšívané vzory připomínajícími pekelný oheň, a na spodním okraji jeho roucha se skvěly odvážné rudé květy. Jeho pleť byla přízračně bledá a v rakvi ležel klidně, zcela nehybně.

Kdo je to?

Proč je tady?

Jak jsem se tu ocitl?

Jakou má spojitost se snem, který se mi zdál v kočáře?

Moje mysl byla zaplavena otázkami, ale odpovědi mi unikaly.

Rakev dál vyzařovala jemnou modrou záři, a když jsem ji obcházel, nedařilo se mi najít žádný důvod toho světla.

Když jsem se znovu zaměřil na muže v rakvi, něco na jeho ostře ohraničeném profilu mi připadalo až bolestně povědomé a srdce mi poskočilo.

Náhle se mu zachvěly dlouhé řasy a jeho hluboké černé oči se pomalu otevřely, jejich hloubka byla tak hluboká, že se zdálo, že vtahují do mé duše.

Naše oči se setkaly a já ztuhla.

Na okamžik jsme upřeli pohledy a pak vyskočil z rakve a drtivou silou mě objal kolem ramen. Na rty se mi přitiskl chladný dotek, když mě políbil, chlad se šířil z jeho rtů a zanechal mě naprosto bezbrannou; veškerá síla mi vyprchala z těla, jak jsem se rozplývala v jeho objetí.

Ústy mi projela podivná bolest, a právě když jsem byla na pokraji ztráty vědomí, něco ve mně se vzedmulo energií. Trhla jsem sebou a odstrčila ho, jen abych spatřila jasně rudou krev, která mu potřísnila rty - byl to svůdně zlověstný pohled.
Ušklíbl se, koutky úst mu zacukaly šibalským úsměvem, olízl krev a vrátil se pohledem ke mně.

To on mě kousl.

"Líbání vyžaduje soustředění," řekl a jeho tón byl podrážděný, jako by mě chtěl potrestat. Naklonil se, aby mě znovu políbil.

Bolest se šířila a zostřovala mé smysly, když jsem uslyšela známý hlas, který mě volal, možná Ninin.

Muž přede mnou se však začínal ztrácet, a právě když se jeho podoba úplně rozplynula, slabě jsem zahlédla jeho rozčilený hlas.

"To je ale blbost!"

Kapitola 4

Když jsem znovu otevřela oči, první, co jsem uviděla, byla starostlivá tvář Sereny Brightové, která se nade mnou vznášela. Když jsem uslyšela její hlas, zaplavila mě úleva: "Jsi vzhůru! Díky bohu!"

Jakmile má panika odezněla, uvědomila jsem si, že ležím ve známé posteli; byla to ta, ve které jsem spala, když jsem v tomto městečku pracovala jako dobrovolnice. Serena měla na tváři úsměv, který vyjadřoval radost někoho, kdo jen o vlásek unikl katastrofě. Začala vyprávět události posledních dvou dnů a skládala dohromady útržky mé paměti.

Cestou zpátky do kampusu jsem nevědomky vstoupil do snu připomínajícího Stínovou unii - tajné shromáždění, o kterém se často mluvilo potichu. Krátce po probuzení mě potkalo další neštěstí: sesuv půdy způsobil, že se můj autobus převrátil, já jsem z něj byl vyhozen a přistál v hluboké rokli, kde jsem ztratil vědomí. K životu mě přivedla až záchranná brigáda vesničanů.

"Proč nemohu sebrat žádnou sílu?" "Ne," odpověděl jsem. Zeptal jsem se a vkrádaly se mi obavy. "Utrpěl jsem při pádu nějaké zranění?"

V tu chvíli Serenin výraz vystřízlivěl. Rozhlédla se po místnosti, jako by se chtěla ujistit o našem soukromí, a pak promluvila tlumeným tónem. "Babička Livie na kraji vesnice... říkala, že jsi byl vyvolán duchem."

Babička Livie byla ve vesnici Hawthorn vyhlášená šamanka; lidé se s ní radili o různých rodinných záležitostech, nebo dokonce aby odhadli svůj osud. Slyšela jsem vyprávět, jak dokázala vyvolávat duchy a umožňovala živým komunikovat se svými zesnulými blízkými.

Vzpomněla jsem si na první setkání s babičkou Livií. Jakmile mě spatřila, její vrásčitá tvář se zkřivila v podivné směsici překvapení a strachu, poklekla přede mnou, mumlala modlitby a vydatně se omlouvala, jako bych byla znamení.

Bylo to víc než znepokojivé.

Ale navzdory svým zvláštnostem měla babička Livie pověst neobyčejně mocné ženy. Jednou se stalo, že můj spolužák v noci zmizel, aby ho pak objevili, jak tvrdě spí opřený o náhrobní kámen na starém hřbitově. Zavolali jsme o pomoc a syn tety Flory přivolal babičku Livii, která provedla rituál, aby ho přivedla k vědomí.

Po probuzení tvrdil, že potkal úžasně krásnou ženu a že se s ní chce oženit. Babička Livie se sardonickým pohledem poznamenala, že byl "očarován duchem". Pak mu do očí nakapala záhadnou tekutinu a on se rozplakal a proplakal celou cestu domů.

Nikdo nevěděl, co skutečně zažil, ale jeho dramatická změna nás všechny přiměla k tomu, abychom si babičky Livie více vážili.

Vtom do místnosti vstoupila babička Livie a v ruce svírala misku s vodou, která se třpytila mystickou energií a vyzařovala slabou vůni spálených bylin.

"Vypij to," přikázala mi a s vážným výrazem mi misku podala.

Serena mě opatrně zvedla do vzpřímené polohy a babička Livie vysvětlila: "Byla jsi vyvolána duchem. Proto se cítíš tak vyčerpaná. Tento lektvar ti pomůže stabilizovat ducha."

"Co vůbec znamená 'vyvolaný duch'? S ničím takovým jsem se nesetkal, že ne?" Můj hlas se poplašeně zvýšil, když se mi v mysli mihla stínová postava mužského ducha z mých nočních můr.
Babička Livie zamyšleně zúžila oči. "Kdybys nebyl povolán, jak bys mohl být tak slabý?"

Projel mnou ledový strach. "Počkej. Znamená to, že... Že se mi muselo zdát něco neobvyklého?"

"Přesně tak," potvrdila ostře.

Vzpomínky na ty živé sny se vrátily. Byla to dvě setkání, obě znepokojivá...

Najednou mi přistrčila misku ke rtům a vnutila mi odvar do úst.

"Fuj, kašel, kašel..."

Lektvar, chutnající spáleně a štiplavě, mě pálil v krku, jak si razil cestu dolů.

Připadalo mi to jako oheň, který mi koluje žilami a zapaluje všechna nervová zakončení od špičky hlavy až po chodidla.

Kapitola 5

Miska s vodou je teplá; může to být popel z talismanu, který se do ní přimíchal?

Serena Brightová mě jemně poplácá po zádech a poskytne mi zdánlivou útěchu. Najednou mě však obklopí znepokojivý chlad.

Výraz babičky Livie se dramaticky změní. Vrhne mým směrem zakomplexovaný pohled, než se pohne k odchodu, ale já na ni rychle zavolám.

"Babičko, co myslíš tím vyvoláváním duchů?

Babička Livie se na mě s vážným výrazem podívá a řekne: "Vyvolávání duchů znamená, že duch vtáhne duši člověka do jiné sféry. Cokoli se ti potom zdá, znamená, že tvá duše byla povolána za nějakým účelem.

Takže se mi zdálo, že jsem si vzala cizince? Znamená to, že jsem teď vlastně vdaná žena?

Stále ještě neklidná naléhám dál: "Proč je moje duše povolána?" "Proč?" ptám se.

Babička Livie zavrtí hlavou. "To ví jen duch. Nikdo jiný.

"Tak kdo to je? Odmítám to nechat být.

Znovu zavrtí hlavou, vyjde ven a otočí se, aby mi připomněla: "Ať dnes večer uslyšíš cokoli, nereaguj. Hlavně nechoď ven.

Když si to promyslím, zeptám se: "Babi, bude mě zase vyvolávat duch...?

Babiččina tvář ještě více potemní. Chvíli mlčí, než odpoví: "To záleží na tvém osudu. I... Jsem bezmocná... on je příliš silný...

Náhodně zahlédnu malou ránu na rtu; zdá se, že je od místa, kde mě ten muž ve snu kousl...

Co když to nebyl jen sen?

Ptám se Sereny, kdy jsem si poranila ret, a její reakce je ještě překvapenější než moje. 'Když mě babička před chvílí požádala, abych tě štípla do philtra, ani jsem si toho nevšimla! Tvůj ret krvácí! Nějakou dobu nesmíš jíst kořeněná jídla.

Díky, ale já nejím kořeněná jídla.

Vzpomínám si však, že jsem se ve snu probudil kvůli bolesti vyzařující z philtra.

Když už o tom mluvíme, vděčím za to Sereně.

Odpoledne jsem se probudil a do večera se mi vrátily síly. Nejsem si jistá, jestli to bylo tou vodou s talismanem od babičky, nebo jsem si jen potřebovala odpočinout.

Po večeři nám teta Flora výslovně připomíná totéž, co říkala babička Livie.

Přijde mi to zvláštní. Se Serenou jsme v Hawthorn Village už dva měsíce a kromě incidentu, kdy ta spolužačka vyplašila ducha u náhrobku, tu byl velký klid.

Z nějakého důvodu se dnes nemůžu zbavit pocitu, že babička Livie i teta Flora vypadají nezvykle těžce.

Když se na to zeptám, teta Flora to smete ze stolu.

Pak je to syn tety Flory, Mladý tygr, který pod návnadou lízátka záhadně prozradí pravdu: "Sestřičko, prozradím ti tajemství! Zaslechl jsem lorda Cedrika a babičku Livii, jak říkají, že v naší vesnici je potlačován velký démon.

Jsem tu už tak dlouho a nikdy jsem o tom neslyšela. Můj zájem se vzbudil: "Jaký velký démon?

Mladý Tygr zavrtí hlavou. "Já taky nevím... Babička se zmínila, že při nedávném sesuvu půdy se rozbil talisman, který ho držel na uzdě, a démon se chystá vynořit... naše vesnice možná nezůstane klidná...
Vzpomínám si na groteskní sochu tlustého černého psa u vchodu do vesnice.

Když Mladý tygr mluví, olízne si lízátko a najednou vypadá smutně. "Sestra Lina je mrtvá. Taky měla ráda sladkosti...

Lina je mrtvá! Ta náhlá zpráva mě ohromí.

Byla tak mladá. Jak se to mohlo stát...

I když byl její otec hazardní hráč a matka chamtivá, zůstala milá a měli jsme dobré přátelství.

Nemůžu uvěřit té hrozné zprávě.

Jak zemřela? Po dlouhé odmlce se konečně zeptám.

"Prý na ni při sesuvu půdy spadl kámen. Ale...

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Do závoje stínů"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️