Kapitola 1
Arthur Langley nemohl uvěřit tomu, co slyší. Dívka, kterou kdysi miloval a která už byla jen vzpomínkou na nevinnost, se změnila v ženu, která za svou společnost požadovala vysokou odměnu - večeři za 100 000 dolarů a noc v posteli za milion. No, když mohla stanovit cenu ona, on ji určitě mohl zaplatit! Bylo to jednoduché; jakmile by ho přestala bavit, mohl by ji bez rozmýšlení odhodit stranou. Isolde Fairchildová už dávno přestala doufat v lásku poté, co se stala svědkem toho, jak její přítel leží v posteli s jinou ženou. Zlomené srdce zničilo její víru v romantiku už v mladém věku. Obrnila se lhostejností a rozhodla se, že takovou bolest už nikdy nepocítí. Ale pak, když už si myslela, že může minulost hodit za hlavu, se Arthur znovu objevil. Tentokrát byl jejím novým šéfem a přikazoval jí, aby bez otázek plnila každý jeho pokyn. Jedna věc však ve smlouvě rozhodně nebyla uvedena - sdílení postele s ním nebylo součástí dohody...
Kapitola 2
Ve stínu se skrýval pár očí, které bedlivě sledovaly každý pohyb Isoldy Fairchildové. V tu chvíli seděla v luxusní restauraci, v nóbl podniku zvaném Pozlacený stůl, a večeřela se svým agentem Edmundem Blackwoodem. Dnes se zdála být v dobré náladě; známá svým ledovým chováním překvapivě nabídla Edmundovi jemný úsměv - vzácný pohled, který její rty nezdobil už celou věčnost. Při pohledu na ten nádherný úsměv, který mu tak dlouho chyběl, Edmund pevně sevřel příbor a zaplavila ho vlna nepříjemných pocitů. Pověsti, které kolovaly v Kronice kurýrů o jejím útulném vztahu s agentem a naznačovaly něco intimnějšího, mu najednou připadaly pravděpodobně pravdivé. Svraštil čelo a nemohl se zbavit šeptandy, kterou zaslechl - že si za večeři účtuje sto tisíc a za další milion a že za správnou cenu by se dal rezervovat celý měsíc. Mohla by to být pravda? Opravdu Isolda využívala svou krásu a slávu k výměně za peníze? Arthur Langley v nedalekém autě sklopil dalekohled, stáhl okénko a zapálil si cigaretu, přičemž nespouštěl oči z její zářivé postavy. V záři křišťálových lustrů vypadala ještě oslnivěji. Nemohl si pomoci, ale vzpomněl si na ni, když se poprvé setkali. Tehdy byla tak nevinná a sladká, podobně jako nedotčená lilie v plném květu. Teď se však proměnila v hrozivou Venušinu mucholapku, která lapá muže, aby ukojila své ambice. Když se kolem něj stočil kouř, přimhouřil oči a vkrádala se do něj hořkost, když si šeptal: "Isolde, proč ses změnila?
Kapitola 3
Dívka s jemnou tváří se vrhla k vysoké dívce před sebou a zavolala na ni. Dívka před ní za tím zvukem otočila hlavu a krátké vlasy se jí jemně otřely o tvář. Její zářivá, sněhobílá pleť a okouzlující rysy zaujaly mladé chlapce, kteří ji pozorovali z chodby ve druhém patře. Eleanor, co se děje?" zeptala se Isolde Fairchildová, nejvyhlášenější kráska ve škole. "Omlouvám se, Isolde. Dneska mě vyzvedává bratr, takže... Nemůžu s tebou jít domů pěšky,' řekla Eleanor Whitmorová a omluvně zakroutila prsty. "To je v pořádku. Můžu se vrátit sama,' odpověděla Isolda s lhostejným úsměvem. "Máš štěstí, Eleanor, že máš tak starostlivého bratra. "Jo... asi jo. Eleanor si nemohla pomoct, ale křivě se usmála, plně si vědoma toho, jakou zátěž na ni její přehnaně starostlivý bratr klade. "Tak já tedy jdu. Měla bys jít počkat na svého bratra. 'Uvidíme se zítra! Ahoj! Po krátkém rozloučení si Isolda přehodila batoh přes rameno a sama zamířila ke školní bráně. "Je opravdu krásná, jako víla z nebe. Na balkoně stála skupinka dospívajících chlapců a obdivně mhouřila oči, když sledovala, jak Isolda kráčí dál. "Jo. Škoda, že je tak těžké ji získat. Opakoval bych celý rok jen kvůli jedinému rande s Isoldou,' povzdechl si zasněně jeden kluk. 'Jo, jasně,' strčil do něj hravě další. 'S jejími známkami, i kdybys opakoval deset ročníků, stejně bys nebyl v její třídě. "Hahaha... Vypukl mezi nimi smích, dokud kolem nich neprošel vysoký a pohledný kluk, který se na jejich rozruch nezúčastněně ohlédl, ruce zastrčené v kapsách a pokračoval v cestě. Viděl dotyčnou krásku - Isolde - a byla vskutku nápadná, ale její povýšené chování ho naprosto odradilo. S chlapci, kteří se jí pokoušeli vyznat své city, neměla slitování a užívala si, jak padají na hubu. Opovrhoval dívkami, které byly jen trochu přitažlivé nebo chytré, a přesto se chovaly, jako by jim patřil svět; to nebylo vůbec okouzlující. Arthur Langley se procházel dál, ale některé bystrozraké děti si ho všimly a okamžitě zašeptaly: "To je Arthur Langley!" Arthur Langley se na něho podíval. Všichni se otočili, aby na něj zírali, a propukli v kakofonii štěbetání. "To je opravdu on. "V minulém semestru přestoupil, že? "Slyšel jsem, že má francouzský pas. Jeho otec je Francouz. "Ale vůbec nevypadá jako míšenec. "Ne, ne. Jeho nevlastní otec je Francouz. Jeho pravý otec je Japonec. "Počkej, jak to víš?" zeptali se udiveně. Bylo to jako rodinné drby. 'Moje teta pracuje jako služebná v Langley Hall. Zaslechla to,' odpověděl samolibě jeden z chlapců. 'Vážně? To se nedá říct, že má japonské kořeny. "Že jo? Je tak vysoký - vůbec nezapadá do toho stereotypu - 'Proč se tady všichni pořád poflakujete? Běžte domů!" vyštěkl ředitel školy a chlapci se rozprchli jako vyplašení ptáci. Mezitím se Arthur, který propustil řidiče, rozhodl, že si užije klidnou procházku domů. Toho dne bylo krásné, svěží a osvěžující počasí, které mu zvedlo náladu. S jednou rukou v kapse kalhot zabočil do klidné uličky, aby se vyhnul znečištění a chaosu rušných ulic. Po několika minutách nenucené chůze mu padla do oka známá postava. Přimhouřil oči a poznal dívku z předchozí scény - éterickou krásku Isoldu. Se skloněnou hlavou seděla na nízké betonové zídce u cesty a zdálo se, že je ponořená do myšlenek. Arthur po ní střelil rychlým pohledem a hodlal předstírat, že ji neviděl, a pokračovat v chůzi. Ale už po několika krocích si nemohl pomoct, jen svraštil obočí a otočil se zpátky. Co tam tak bezcílně seděla? Přišlo mu to divné.
Kapitola 4
Sevřel rty a několik vteřin přemýšlel, než se otočil. Postavil se před ni a Isolda vzhlédla, aby spatřila pár lesklých černých bot pevně usazených před sebou. Pomalu zvedla pohled. Arthur Langley pocítil náhlý záchvěv u srdce, když si všiml lesknoucích se slz v jejích mírně zarudlých očích. "Proč... pláčeš?" Zaplavil ho pocit zmatku, který nikdy předtím u žádné ženy nepocítil. "Do toho ti nic není." Isolda si rychle utřela slzy a odvrátila hlavu. Mohla by se obrátit o pomoc na kohokoli na světě, ale Artura by se neodvážila požádat. Byl příliš dokonalý, příliš dokonalý. Od té doby, co přestoupil na jejich školu, si nárokoval titul nejlepšího studenta a ona mu odmítala dát vědět o svých potížích. Artur nebyl od přírody trpělivý člověk, ale dnes měl dobrou náladu, a tak se rozhodl dát jí ještě jednu šanci. "Pověz mi, co se stalo. Proč tu sedíš a pláčeš?" Dřepl si, aby se jí podíval do očí, a znovu se zeptal. "Říkal jsem ti, že ti do toho nic není. Copak to nechápeš?" Isolda, prudce hrdá, věděla, že je její jedinou šancí na pomoc, přesto tvrdošíjně odmítala jeho nataženou ruku. "Dobře." Artuš zúžil oči a narovnal se. "Když se ti tak líbí sedět tady, tak si klidně sedni. Ale neříkej, že jsem tě nevaroval - tahle ulička je opuštěná a po setmění by se tu mohli objevit nechutní týpci nebo úchylové. Pěkná mladá studentka jako ty je přesně to, co hledají..." Nechutné typy. Úchylové. Isolda se okamžitě začala vyděšeně rozhlížet. Mohli by se opravdu objevit? "Vy mě nemůžete vyděsit! I... Já se nenechám vystrašit!" Snažila se udržet hlas v klidu a vzdorovitě naklonila bradu, když se na něj zadívala. Artur si nemohl pomoct, ale pousmál se, když si všiml její statečné fasády navzdory strachu, který se skrýval za jejíma očima. Kupodivu mu její tvrdohlavost připadala roztomilá. Odvrátil se a předstíral, že odchází. "Raději se neboj, protože i kdyby ses bála, nikdo by tě nepřišel zachránit. Jen si představ, jak by se k tobě chovali ti nechutní týpci a úchylové. Svlékli by tě... z oblečení. Nevhodně by se tě dotýkali. Nebo..." Než stačil domluvit, Isolda zděšeně vykřikla: "Přestaň mluvit!" "Řekneš mi to teď?" Otočil se k ní a dal jí poslední šanci. "Já...," Isolda se kousla do rtu, zadívala se na své nohy a tónem, který naznačoval odevzdanost, nakonec zašeptala: "Mám rozbitou botu." "Bota," Arthur jí pohlédl na nohy a všiml si, že jeden z jemných kožených řemínků, které podpíraly její černé lodičky, je zlomený a bez užitku visí na jedné straně. Takže měla rozbitou botu - to vysvětlovalo, proč tu seděla a bezmocně plakala. "Ukaž mi to." Artur si klekl vedle ní a opatrně zvedl její křehkou nohu, aby prozkoumal zlomený řemínek. Tvář jí hluboce zrudla; žádný muž se nikdy takhle nedotkl jejích nohou - dokonce ani otec, který byl už léta nepřítomný. "Je zlomený. Teď už se v žádném případě nedá použít." Poté, co si ji chvíli prohlížel, ji Arthur informoval. "Co mám teď dělat?" Isolda se opět zalykala slzami a cítila se opuštěná. "Neboj se." Artuš se k ní otočil zády a poplácal ji. "Naskoč." "Co to děláš?" Isolda se na něj zadívala a instinktivně ustoupila, aby si vytvořila odstup. "Odnesu tě domů." Artur se ohlédl přes rameno a upřesnil: "Máš přetržený řemínek od boty a nemůžeš chodit. Samozřejmě tě budu muset nést já." "To nechci." Isolda okamžitě zavrtěla hlavou. "To ti nedovolím." Představa, že by se nechala nést, jí připadala příliš důvěrná; sotva se znali a ona mu nemohla dovolit, aby ji takhle zneužíval. "Nechceš si raději sednout sem? Copak si neuvědomuješ, že se stmívá?" Artur se zamračil; ta dívka byla opravdu příliš tvrdohlavá.
Kapitola 5
Isolde Fairchildová se podívala na oblohu a všimla si, že už je skoro tma. Slunce se vytratilo, aniž by si toho všimla, jasné denní světlo postupně sláblo a zemi pod ní osvětlovala jen záře západu slunce. "Pojď sem nahoru. Slibuju, že neudělám nic nevhodného. Ale jestli přesto odmítneš, nemůžu být zodpovědný za to, co se stane dál,' varoval ji Arthur Langley. Jeho výhrůžka zjevně zabrala, protože Isoldinu mysl zaplnily obrazy výtržníků a podivínů, což způsobilo, že se mimovolně zachvěla. "Fajn... dobře," připustila. S váháním slezla z nízké zídky, chvíli se zdržela pohledem na jeho záda a pak ho nesměle objala kolem širokých ramen. Naklonila se dopředu a přitiskla svou hebkou hruď na jeho pevná záda. Artur cítil, jak jím při jejím doteku projelo chvění a z místa, kde se její tělo setkalo s jeho, sálalo teplo. Vždycky se považoval za člověka se silnou vůlí, odolného vůči pokušení, ale v tu chvíli si uvědomil, že je jen obyčejný muž, který podléhá takovým náklonnostem. "Drž se pevně. Na okamžik pevně zavřel oči, zaťal zuby a pak jednou rukou jemně sevřel její oblé boky a odhodlaně se postavil. "Uh... nejsem moc těžký? Isolda se tiše zeptala, protože se obávala, že by pro něj mohla být příliš těžká. "Jsi lehká jako pírko," odpověděl Artur a stále se mu dařilo žertovat, jak ji bez námahy nesl. "Myslím to vážně," řekla Isolda, mírně otrávená. "Já to taky myslím vážně. Pro mě jsi neuvěřitelně lehký. Hodně cvičím, zvedám činky a tak. Těch tvých ubohých čtyřicet a něco kilo? To pro mě nic není. Mluvil, aniž by se chtěl chlubit, jen konstatoval fakt. Tak proto vypadá tak fit, pomyslela si Isolda a zrudla, když pevně uchopila jeho robustní ramena a cítila pod sebou sílu. Jeho postava byla úplně jiná než u ostatních studentů ve škole; vypadal jako dospělý muž. "Kde bydlíš? Artur pokračoval v chůzi úzkou uličkou, aniž by se zapotil nebo ztratil dech. "Kousek dál. Až vyjdeme z téhle uličky, dej se doprava a další ulice tě tam dovede. Isolda neochotně odhalila adresu, kterou obvykle před ostatními skrývala. 'Chápu,' přikývl a pokračoval v kroku vpřed. Když vyšli z úzké uličky, ocitli se na rušnější ulici, kde procházelo více chodců. Lidé si nemohli pomoct, ale při neobvyklém pohledu na to, jak ji nese, se na ni podívali a Isolda, která na sobě cítila žár mnoha zvědavých očí, rozpačitě lehce poklepala Arturovi na záda a zašeptala: 'Všichni na tebe zírají, pusť mě dolů. "Jestli se chtějí dívat, nech je. Neděláme nic špatného, nemáme se za co stydět. Artur hrdě pokračoval v chůzi a nenechal ji klesnout. Isolda zasténala a rozhodla se zabořit tvář do jeho širokých zad, příliš stydlivá, než aby vzhlédla. Artur zabočil do uličky, o níž se zmínila, a zanedlouho našel její dům. Když stál před opotřebovaným domem, Arthura to překvapilo. Čekal, že její rodina bude buď bohatá, nebo z prestižního prostředí, ne tohle... bylo pro něj těžké pochopit, jak Isolda, která se ve škole vždycky chovala jako královna, žije v tak nuzných podmínkách. "Co se děje? Nikdy předtím jsi neviděla zchátralý dům? Překvapuje tě to? Isolda se chladně zeptala a sklouzla mu ze zad. Kulhala dopředu, táhla za sebou rozbitou botu a hledala klíče, aby odemkla dveře. "Neměli bychom jít na chvíli dovnitř? Otočila se a zkoumala překvapení v jeho očích. 'Můj dům je sice rozbitý, ale pořád ti můžu nabídnout šálek čaje.' "Uh... samozřejmě, že ne. Artur rychle zamaskoval překvapení a následoval Isoldu dovnitř. Posadil se na jednoduché proutěné křeslo v obývacím pokoji a zvědavě se rozhlédl kolem. "Tvoji rodiče nejsou doma? 'Máma se vrátí až kolem deváté a táta nás už dávno opustil kvůli jiné ženě, takže většinou večeřím sama,' řekla a přezula se do pohodlných pantoflí. Nalila mu sklenici vody. 'Děkuju, že jsi mi pomohl. Nechceš zůstat na nudle? Moje polévkové nudle jsou docela dobré.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Mezi světlem hvězd a tlukotem srdce"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️