Zakázaný flirt

Incident na střeše

Dny strávené uvnitř = 14

Zbývající dny strávené na vnitřní straně = 28

Dny od incidentu na střeše = 17

Kapitola 1 (1)

Vzpomínám si na den, kdy jsem přišel o rozum.

Vyšlo slunce a den byl jasný. Bylo to zatraceně mizerné.

Oknem svého bytu jsem viděl lidi, jak běhají, jezdí na kole, smějí se v Central Parku. Ptáci cvrlikali a na obloze nebyl jediný mráček.

Zmínil jsem se, že bylo mizerně?

Jo, z toho dne si pamatuju všechno. Na každou věc. Ale to není to nejhorší.

Nejhorší je, že si to pamatují i ostatní. A to, že si to všichni pamatují, je, že na to nikdy nezapomenou. A nedovolí, abys na to zapomněl i ty.

Jako bys potřeboval další připomenutí.

Jako bys ty chvíle neprožíval znovu a velmi živě a názorně. Den, kdy jste přešli na druhou stranu.

Na tu stranu, kde žijí šílenci.

Vždycky jsem se pohyboval na téhle hranici a odváděl jsem skvělou práci, abych zůstal na té příčetné straně. Protože bohužel všichni ostatní v mé rodině jsou příčetní a nešílenci. Vždycky jsem s nimi chtěla mít něco společného. Tedy kromě mých stříbrných vlasů.

Pocházím z rodiny stříbrovlasých a zelenookých žen. A taky vysoké.

Taylorky jsou vysoké a vrbovité a úžasné a jsou takové už po celé generace. Je to vlastně náš poznávací znak. Nemluvě o tom, že jsou módní a úspěšné.

Vlastníme butik s oblečením Panache na Madison Avenue, který je určen pro staré Newyorčany a Upper East Siders.

Když jsem se narodila, moje máma, babička, teta i starší sestřenice, které bylo v té době osm let, si myslely, že budu jako ony. Vlastně si byli mým taylorstvím tak jistí, že už měli vymyšlené jméno vhodné pro taylorské dítě: Willow.

Neměli.

Nic vrbového na mně není. Nejsem křehká, půvabná ani vysoká.

Kromě legendárních stříbrných vlasů nemám žádnou z vlastností Taylor. Moje oči mají překvapivý odstín modré. Jsem příliš malá a můj smysl pro módu jsou šortky, tenisky a trička s citáty Harryho Pottera.

Ale nejvíc mi vadí, že jsem se narodila s něčím víc než s krví v žilách. Něco mimozemského, mimozemského, dost možná modře zbarveného - odtud ta podivná, netaylorská barva mých očí. Něco temného a stínového, s dlouhými prsty připomínajícími drápy. Něco, co mě celý život tížilo.

"Přemýšlel jsi o tom?"

"Ne," řeknu.

"Přemýšlel jsi o tom, že by sis nějak ublížil?"

"Ne."

"Jsi připravená mluvit o tom, co se té noci stalo?" zeptá se.

Vzhlédnu od místa, kde si hraju se svými krátkými nehty. Dlouhé a ostré nám na Vnitřní nedovolují.

"Co je to?" Zeptám se, jako bych ji neslyšela jasně a zřetelně.

"O tvém pokusu."

"To nebyl pokus."

"Tak co myslíš, že to byl?"

"Nehoda," řeknu jí. "Byla to nehoda."

Josie, moje terapeutka, se na mě podívá.

Ten pohled.

Pohled, kdy si myslí, že jsem blázen a lžu, a lituje mě. Myslí si, že kdyby do mě moc šťouchali, mohla bych vybouchnout.

Nemám ten pohled ráda.

Chce se mi z něj vybuchnout. Chce se mi z něj lámat zuby a pěstovat si nehty tak, aby moje ruce vypadaly jako drápy. Chce se mi škrábat, kousat a křičet.

Ale neudělám to.

To nejsem já. Já nevybuchuju. Jsem mírumilovná. Jsem milá a tichá. Držím se při zemi a nedělám žádné vlny.

Jsem klidná. Jsem klidná. Jsem jako okurka.

Šťastné myšlenky.

Myšlenky na... moje králičí bačkory, které jsem si přinesla z domova, Harryho Pottera a vězně z Azkabanu, kterého čtu už po šestatřicáté, a holuby, které krmím na zahradách, když nás pouštějí ven.

Pomalu se vyprazdňuji.

"Tak jo." Přikývne. "Byla to nehoda. Jsi připravená o tom mluvit?"

Je to Incident na střeše.

Lidé se mě na to od té doby, co se Incident stal, často ptají. Doktoři ve státní nemocnici, můj terapeut, moje máma. Všichni.

Už jsem jim to řekla, a stejně mě poslali sem.

Uvnitř.

"Když o tom budu mluvit, necháte mě jít? Doporučíte mi propuštění?" Ptám se.

"Víš, že to nemůžu udělat."

Podívám se na své králičí pantofle. "To jsem si nemyslel."

"Máme před sebou ještě hodně práce, Willow, a ve smlouvě máš napsáno, že ještě čtyři týdny. Takže je mi to líto."

"Vážně?"

"Ano, samozřejmě."

Vydám nezávazný zvuk, protože jí nevěřím.

"Proč? Ty mi nevěříš?" zeptá se a přesně mě přečte.

"Ani ne."

"Proč ne?"

"Protože upřímně... nejsi můj přítel. Je ti to jedno."

Nezajímá ji, že tu trčím už dva týdny a že každý můj pohyb je monitorován. Je jí jedno, že mě dvakrát denně krmí prášky a pak mě požádají, abych otevřela pusu a vlastně jim ukázala, že jsem je spolkla.

Co jsem? Zvíře?

Je jí jedno, že se musím celý den účastnit skupinové terapie a arteterapie a rekreační terapie a všech možných zasraných terapií, i když to očividně nepotřebuju.

Takže jo, ne. Nebudu mluvit. Děkuju moc.

"Není mi to jedno. Záleží mi na tom, Willow," řekne.

Olíznu si rty a narovnám se. "Máš přítele?"

Vypadá překvapeně.

Možná jsem neměla být tak příkrá. Ale je to oprávněná otázka.

Můj terapeut je hezký. Má rovné blonďaté vlasy, které si nechává svázané do nesmyslného culíku. Světlé oči má schované za velkými černými brýlemi a rty má obvykle velmi lehce namalované na růžovo. To je jediný dotek make-upu na její krásné tváři. Na tom ale nezáleží. Ona žádný nepotřebuje.

Vsadím se, že chlapi z ní musí ztrácet rozum. Obrazně řečeno.

Zkroutí se na pohovce a pročistí si hrdlo. "Hm, ne. Teď ne."

"Proč ne?"

"Už dlouho jsem nepotkala nikoho zajímavého."

"Tak co děláš pro sex?"

Nemůžu uvěřit, že jsem to řekl, ale jsem opravdu zvědavý. Vždycky jsem byla zvědavá.

Kapitola 1 (2)

Když už tu trčím s terapeutem, tak bych ho mohl nějak využít. Když si bude chtít povídat, můžeme si povídat o zajímavých věcech. O věcech, na které jsem se vždycky chtěla zeptat a nikdy jsem k tomu neměla příležitost.

Mámy jsem se zeptat nemohla. Nelíbilo by se jí to. Myslím, že podle ní jsem ještě před pubertou, která ještě nedostala menstruaci a myslí si, že z líbání by se daly dělat děti.

Josie se směje. "Promiň?"

Nebudu lhát. Líbí se mi, že ji tahle otázka trochu vyvádí z míry, pokud se dá soudit podle jejího kroucení. Tohle je naprostá výhra pro všechny.

"Kvůli sexu. Co děláš? Sex na jednu noc? Masturbace? Jsem v táboře masturbace. Víš, protože jsem tu uvízl a tak."

Usměje se a upraví si brýle. "Aha, to je tvoje strategie pomsty? Položila jsem ti otázky, které se ti nelíbily, a ty se mě snažíš znejistit."

Ano.

Nevinně pokrčím rameny. "Jen navazuji konverzaci. Říkal jsi, že tě to zajímá."

"No, abych odpověděla na tvou otázku, masturbace mě zatím udržuje šťastnou, takže si myslím, že to zvládám," řekne.

Přeskočím téma. "A co moje knihy? Ve tvé knihovně není ani jedna kniha o Harrym Potterovi. Měli byste s tím něco udělat. Je to parodie."

Ach, Harry Potter.

Zdroj všeho dobrého a svatého na světě.

Usměje se. "Promluvím si o tom s někým, ano?" Složí si ruce do klína. "Tak co, jsi připravená si o tom promluvit?"

Povzdechnu si. "Můžeme se přes to už přenést? Už jsou to tak dva týdny."

"Přesně tak, jen dva týdny."

"Když o tom budu pořád mluvit, nikdy na to nezapomenu. Uvědomuješ si to, ne?" Zvednu obočí.

Josie taky zvedne obočí. "Zapomenout není cíl. Cílem je o tom mluvit, postavit se tomu čelem a získat pomoc."

Pomoc.

Pfft.

Můžu si pomoct sama a první, co musím udělat, je zapomenout, že se incident na střeše vůbec stal. Tím, že o tom budu mluvit a znovu to rozebírat, se mi nepolepší.

Osobně si myslím, že terapeuti a psychiatři mají velmi zvrácený způsob léčby.

Kromě toho se ten incident stejně nebude opakovat.

Unaveně si povzdechnu.

Tak unavená.

Mám před sebou celý den. Až odsud odejdu, čeká mě komunitní skupina, procesní skupina, vzdělávací skupina - všechny skupiny -, kde se pořád mluví jen o vaší nemoci, vašich lécích, vašich pocitech.

A není to tak, že bych se mohl v noci vyspat, to taky ne. Léky, které mi nasadili, mi spánek ukradnou. Nemůžu spát až do ranních hodin, a i když se mi podaří usnout dřív, vzbudí mě nářky a zvuky z oddělení.

Dobře, veselé myšlenky.

Všechny ty zatraceně šťastné myšlenky.

Svým nejmonotónnějším hlasem jí říkám: "Není o čem mluvit. Byla to nehoda. Ten den jsem byl hodně emotivní. Jinak jsem velmi šťastný člověk. Víš, když pominu svou nemoc. Takže ano. Znovu opakuji, po tisící, byla to nehoda. Nejsem blázen. Nepatřím sem. Musíš zvednout telefon a zavolat mojí mámě. Musíš jí říct, že jsem v pořádku a že by sem měla přijet, porušit smlouvu a vzít mě domů."

I ona si povzdechne. Její povzdech je trpělivý, ale dlouhý. "Dobře, takže dneska ne. Dobře. Nebudu tě nutit. To není můj styl. Ale chci ti říct, že to, co se stalo, nemá s okolnostmi nic společného. Tvůj život může být velmi šťastný, ale to na to nemá žádný vliv. Je to jako svědění, Willow. Je to tam. Neustále. Můžeš to ignorovat, ale pak to jednoho dne začne být tak velké, tak dráždivé, že uděláš cokoli, aby se ti ulevilo. Včetně škrábání." Jemně se usměje. "Ale na druhou stranu ti to nemusím říkat, že ne? Protože ty už to víš. Takže jsem tady, když si o tom chceš promluvit."

Svědění.

Zajímavý popis. Osobně se mi ale líbí ten, který jsem vymyslel já: Kouzlo.

Myslel jsem, že je to magie. To něco v mé krvi.

Uznávám, bylo to v době, kdy jsem poprvé objevila knihy o Harrym Potterovi a byla jsem ve velkém období Harryho Pottera. Upřímně řečeno, Harry Potter není fáze, ale životní styl. Ale stejně.

Myslela jsem si, že jsem se narodila jako čarodějka, a proto jsem se tolik lišila od své rodiny. Byla jsem skoro přesvědčená, že až mi bude jedenáct, přijdou si pro mě stejně jako pro Harryho. Odvedou mě do největší školy čar a kouzel na světě, do Bradavic. Naučila bych se všechna ta kouzla, zaklínadla a lektvary a správně zacházet s hůlkou.

Ale místo toho, abych v jedenácti letech nastoupila do vysněné kouzelnické školy, skončila jsem v osmnácti letech tady: V osmnácti jsem se ocitl v psychiatrické léčebně Heartstone.

"Můžu už jít?" Zeptám se.

"Jistě. Uvidíme se příští týden."

Protože to něco v mých žilách není magie. Je to cokoli, jen ne magie.

Je to prokletí a jediná věc, kterou můžu udělat, abych se toho zbavila, je na to vůbec nemyslet. A nějak přežít zbývajících osmadvacet dní svého uvěznění, abych se mohl stát zase Vnějším a získat zpátky svůj život.

Kapitola 2 (1)

Psychiatrická léčebna Heartstone - můj domov na následující čtyři týdny - je velmi malé soukromé zařízení, které se nachází uprostřed ničeho v New Jersey.

Fajn, nachází se v malebném městečku Heartstone a ze všech stran je obklopeno lesy a ošklivými otevřenými pozemky.

Dobře, fajn. Ne ošklivý.

Bolí mě to říct, protože chci na tomhle místě všechno nenávidět a taky to dělám, ale pozemky kolem Heartstone jsou hezké a prostorné. Po obvodu ho lemují vysoké stromy a cihlové zdi. Tráva má ostře zelený odstín, podobný barvě očí mé rodiny a nepodobný barvě mých očí.

Za celý svůj život jsem neviděla tolik prostoru. Něco takového ve městě nenajdete. A nenajdete ani vyšší a černější kovové brány, které drží Vnější svět, venku.

Vzpomínám si, jak jsem je viděla poprvé, když mě sem máma vezla. Otevřely se samy, když promluvila do interkomu, jako něco ovládaného temnou magií. Pomalu odhalily starobyle vypadající budovu ve viktoriánském stylu s červenou špičatou střechou a bílými cihlami, až mě napadlo, jak něco tak krásného, něco, co by mohlo patřit do pohádky, může být tak děsivé a pekelné.

V okamžiku, kdy jsme prošli branou, jsem to věděla. V srdci, v duši jsem věděla, že tady strávím zbytek života, a i kdyby se mi podařilo dostat se ven, už nikdy nebudu stejná jako dřív.

Chtěla jsem se dát na útěk.

Ale samozřejmě jsem neutekl. Máma by dostala infarkt a já ji mám příliš ráda na to, abych jí to udělala. S mojí nemocí a teď s Incidentem jsem ji už takhle vystavila dost těžkostem.

Kromě toho mě za čtyři týdny pustí. Bez ohledu na to, čemu mě nutí věřit moje příliš bujná fantazie. Čtyři krátké týdny a budu pryč. Venku.

Pryč z téhle pitomé nemocnice, která v noci vrzá a třese se, když fouká vítr a déšť mlátí do střechy. No, co jiného čekat od budovy, která byla postavena na začátku devatenáctého století?

Každopádně je Heartstone mnohem lepší než státní nemocnice, kde jsem ležel osmačtyřicet hodin, než mě sem převezli. Tamní personál, pacienti, zápach bělidla, všechno bylo jako z noční můry.

Toto zařízení je alespoň hezké na pohled.

Podle historie to byl dům dávno předtím, než byl přeměněn na nemocnici. Původní majitel ho nechal postavit pro svou duševně nemocnou manželku. Miloval ji víc než sám život a nenáviděl městečko Heartstone, které po jeho milované ženě střílelo ostražitými pohledy. Tak si řekl, že na to kašle, postavím své ženě hrad, a taky že jo.

Tohle mi - bez jakékoliv bolesti - připadá romantické. Vlastně docela epické.

Muž, který staví hrady, aby udržel ženu, kterou miluje, v bezpečí. Ať už to byl kdokoli, měl zatracené štěstí.

Tenhle hrad má tři patra, šedesát sedm pokojů, v nichž se nachází asi čtyřicet pacientů, a dvě oddělená křídla, východní a západní. Nikdy nepochopím, proč potřebovali tolik pokojů, ale to je fuk.

My bydlíme na druhém patře. Je to dlouhá chodba, která vede z východního křídla na západní, z obou stran ji lemují pokoje a na konci je sesterna. Je to jednoduché a přímočaré a velmi bílé a béžové.

Třetí patro je to, čemu všichni říkají "Netopýří jeskyně". Tam obvykle umisťují pacienty, kteří vyžadují rozsáhlé sledování. Moc lidí z horního patra neznám. Ale pokaždé, když vidím někoho z Netopýří jeskyně s prověřeným pohledem a téměř průsvitnýma očima, snažím se nedat najevo, že zírám.

Není slušné zírat. Zeptejte se mě. Od Incidentu na mě zírají často.

Mým oblíbeným místem - relativně - je přízemí. Na tomto patře se nacházejí všechny kanceláře, jídelna, odpočívárna, televizní místnost, prostě všechny možné místnosti. V podstatě je to centrum dění a je tam ze všech úrovní největší hluk.

Tam poprvé slyším jméno Simon Blackwood.

Jsem v jídelně a čekám ve frontě na snídani z vodnaté ovesné kaše a nakrájeného ovoce, když ho zaslechnu. Myslím to jméno.

Vychází z hovoru jedné ze sester, která dohlíží na dlouhou frontu na snídani. Z nějakého důvodu jsou tyhle fronty živnou půdou pro zhroucení, takže je vždycky někdo hlídá. Ještě jsem to ale neviděla a modlím se, aby se to nikdy nezměnilo. Už jen ta představa mě k smrti děsí.

"Tím Blackwoodem myslíte Blackwood?"

"Jo," řekne jedna ze sester, když se kolem nich prodírám.

"Ježíšmarjá. Jako bych ve svém životě potřebovala další problémy. Vsadím se, že má obrovské ego."

"Já vím."

"Uf. Nechci s ním nic řešit. Teprve teď jsem si zvykla na dlouhou pracovní dobu, kterou mi před dvěma týdny nařídili. Proč sem ten Simon Blackwood chodí? Je to nastálo?"

"Kdo ví? Beth je ohledně toho super tajnůstkářka. Což mimochodem nechápu. To my s ním musíme jednat, ne ona. Ona bude zavřená v té své velké administrativní kanceláři, zatímco on se bude potulovat po patře, jako by mu to tady patřilo."

"Přesně tak! Proč se o těchhle věcech dozvídají sestry jako poslední?"

"Já nevím. Jako by na nás nezáleželo, ne?"

Pak začnou nadávat na to, že se o změnách v počtu dnů roční dovolené dozvěděly jako poslední. Jako by sestry nebyly už takhle přepracované.

A jen tak dál, je konec. Téma Simona Blackwooda.

Něco málo o mně: V životě jsem vyslechl spoustu rozhovorů. Při rodinných setkáních i ve škole. Jsem expert na odposlouchávání. Nedělám to záměrně. Jen jsem tak trochu neviditelná a divná, co se týče mé bledé, téměř průsvitné pleti a stříbrných vlasů. Lidé si mě nevšímají, nebo mě neberou vážně, pokud si mě všimnou.

Tak mluví a já mám uši. Tak poslouchám.

Většinou na tyhle rozhovory zapomenu, jakmile k nim dojde. Na tenhle ale ne.

Ne.

Utkvěl mi v hlavě.

Ne samotný rozhovor, ale jeho jméno.

Kapitola 2 (2)

Nevím proč. Nikdy předtím jsem to neslyšel. Nevím, komu to patří, jen že ať je to kdokoli, přijde sem. A Beth, správkyně, o tom sestrám neříká a ty jsou naštvané.

To je fuk.

Je čas na to zapomenout a jít dál. Tak to udělám. Myslím tím jít dál.

Ale nezapomínám. Z nějakého velmi zvláštního důvodu si to jméno pamatuji.

Pod mými králičími pantoflemi vrzají prkna, když si beru snídani a přecházím ke stolu u velkých oken. Je z nich vidět na šedou oblohu a mokrý pozemek.

Od té doby, co jsem se sem dostala, prší každý den. Možná je to způsob, jak mě chce vesmír udělat ještě nešťastnější.

Není tajemstvím, že nesnáším slunce; příliš snadno se spálím. Déšť je pro mě jediná úleva. Miluju déšť. Miluju kapky vody, které mi narážejí do těla, kloužou dolů, ulpívají na mé kůži, omývají mě, dělají mě novou.

Teď prší, spíš mrholí, a já bych si přála jít ven a cítit to, ale nemůžu.

Položím tác na stůl s deskou z formiky a sesunu se na své místo. Z mísy s ovocem vytáhnu jahodu a strčím si ji do pusy.

Sedím vedle Renn Deschanelové, své zrzavé sousedky.

Byla úplně první, kdo se mnou promluvil v den, kdy jsem sem před dvěma týdny přijela. Zachránila mě před strašidelným pohledem chlápka, který bydlí na druhé straně chodby a je tu kvůli nějaké závislosti. Jeho přesnou diagnózu ale neznám.

V té době jsem panikařila, byla jsem naštvaná a naprosto zničená, že si moje vlastní rodina myslí, že jsem dost šílená na to, aby mě zavřeli. Myslela jsem, že mi uvěří, když jim řeknu, že tu nemusím být.

Každopádně Renn jako obvykle zírá na svou lásku týdne. Její zamilovanost přichází a odchází a ona má svůj typ. Stříbrná liška - její slova, ne moje. Tento týden je to Hunter, jeden z techniků, který je pravděpodobně blíž věku jejího táty než jí.

Zavrtím nad ní hlavou. "Jaká je škoda?"

Povzdechne si. "Hádám, že nejmíň pětadvacet let. Je tak o pár let mladší než můj táta. Nechápu, že jsem si ho nevšimla dřív. Jako by tu byl odjakživa. Jak to, že mi nepadl do oka?"

Ano, navždy je správně.

Renn miluje Heartstone. Miluje ho tak moc, že se tam stále vrací.

Myslím, že tohle je její čtvrtý pobyt na Inside. Pokaždé tam přijde na pár měsíců, užije si tam - podle ní - svůj život a vypadne, aby se tam zase vrátila.

Tentokrát je tu, protože se její táta žení a ona nemůže vystát svou novou nevlastní matku. A tak se ve své nekonečné moudrosti přinutila zvracet a je z ní těžká anorektička. Když ji táta našel v bezvědomí v koupelně, udělal to, co dělá vždycky: poslal ji na Inside.

Ví všechno a všechny. Sestry jsou její nejlepší kamarádky. Technici se nemohou vzpamatovat z toho, jak je krásná. Renn je včelí královna.

Strčím si do pusy další jahodu a řeknu: "Může to být tím, že jsi až do minulého týdne nevěděla, že je ženatý."

"Hmm." Renn si bubnuje prsty na bradu. "Možná máš pravdu. Mám ráda výzvy. Cítím se pak líp, když se mi podaří přimět nedostupného chlapa, aby mě měl rád. Je to moje ubohé sebevědomí." Zabodne vidličku do kousku melounu. "Možná bych se měla nějak pokusit získat Huntera jako svůj doprovod po jídle. Představ si, co všechno mu můžu udělat, když mě bude sledovat těma svýma tmavýma očima."

Po každém jídle zůstává u Renn asi hodinu technik, který dohlíží na to, aby jídlo udržela v ústech. Je o ní známo, že jim to dává sežrat a zvrací při každé příležitosti. Je velmi pyšná na své pokérované kosti a na to, že se dají spočítat všechna její žebra.

"Nebo o tom můžeš mlčet a nenutit nás poslouchat, co je očividně jedna z nejnevhodnějších věcí vůbec," ozve se Penny a pohlédne na ni přes stůl.

V rukou drží knihu a až do této vteřiny do ní měla přilepené oči a rty se jí pohybovaly, jak si pro sebe mumlala slova.

Penny alias Penelope Clarkeová. Byla druhou osobou, se kterou jsem mluvila poté, co jsem sem přišla. Vlastně jsme se jen pozdravily poté, co nás Renn představila, a Penny se vrátila k tomu, co dělá vždycky: ke čtení.

Podle toho, co jsem za tu dobu zjistila, Penny miluje čtení. Já taky ráda čtu, takže to rozhodně chápu. Ale její láska a moje láska se značně liší.

Pro Penny je čtení kyslík. Nemůže bez něj žít. Musí něco číst, jinak jsem viděla, jak se třese.

Na venkově četla učebnice, byla to přípravka na medicínu. Uvnitř čte všechny kuchařky, které najde v malé knihovně. Říká, že je to proto, aby si udržela bystrou mysl a aktivitu, až se na podzim dostane ven. Pár týdnů po mně.

Penny trpí ochromující úzkostí, do které se mísí paranoia. Když neuspěla v jednom z předmětů, o kterém tvrdí, že byl proti ní nastražený, zhroutila se. Renn mi řekla, že vytrhala stránky z učebnice biochemie a snědla je. Doslova.

"Hm, ahoj. Jak je nevhodné mít někoho rád?" Renn se zaměřila na Penny.

"Je to technik a ty jsi pacientka." Penny naštvaně listuje stránkou. "Nemluvě o tom, že je ženatý a starší. Neměla bys ho mít ráda."

"No, jak řekla Willow, mám ho ráda, protože je ženatý. Je to nemoc. Moje srdce pro něj náhodou bije, jasný?"

"Ale prosím tě." Penny protočí oči. "Minulý týden ti srdce tlouklo pro toho homofoba s vražednými sklony z Batmanovy jeskyně."

"Roger není homofob. Byl napaden mužem. Omluv ho, že se mu to nelíbí v zadku a že je kvůli tomu naštvaný!"

Penny je připravená s replikou a já mám dost. Vím, že když je nezastavím, budou pokračovat celé hodiny. To Renn a Penny dělají. Hádají se.

Nemám ráda hádky. Škodí to mé vnitřní rovnováze a klidu všech. A já jsem strážce míru a vyhýbám se konfrontacím.

Takže zvednu ruku do vzduchu jako rozhodčí a vyhrknu první věc, která mě napadne. "Simon Blackwood."

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Zakázaný flirt"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️