Prolog
Prolog Daisy Před osmnácti měsíci "Řekni mi ještě jednou, kde jsi byl včera večer?" Podívám se na detektiva, který sedí naproti mně. Dlaně se mi sevřou. Prsty si zauzluju v klíně. Proč mu to musím říkat znovu? Copak mi nevěřil, když jsem mu to řekla poprvé? "Když jsem odešla z práce, šla jsem rovnou domů a přišel můj přítel Jason. Byl se mnou celou noc. Zeptej se ho, on ti to řekne." "Můj kolega před pár minutami mluvil s Jasonem." "Cože?" zeptal jsem se. Detektiv se nakloní dopředu. Položí předloktí na stůl a spojí ruce. "Řekl nám, že s vámi včera v noci nebyl." "Cože?" To slovo mi bez dechu opustí ústa. "Jason řekl mému kolegovi, že byl celý večer se svým bratrem a přáteli, hrál karty u něj doma a že tě včera večer vůbec neviděl." "Já... cože? Já tomu nerozumím..." Očima horečně pátrám po místnosti. Zmatek a panika se mi honí hlavou i tělem. "Já tomu nerozumím. Proč by to Jason říkal?" Detektiv na mě upře vyrovnaný pohled a nic neříká. Olíznu si rty. V ústech mi vyschne, když se snažím promluvit: "Jason lže. Byla jsem s ním celou noc u sebe doma." "Může to někdo potvrdit?" zeptá se detektiv. Jesse. Ne... včera večer byl venku u svého kamaráda Justina. V domě jsme byli jen Jason a já. Bože. "Ne." Znovu si zvlhčím rty. "Ale říkám ti pravdu, přísahám." Upřeně se dívám detektivovi do očí a snažím se mu sdělit, že moje slova jsou pravda. Ale vím, že je to marné. Myslí si, že jsem to udělala já. Ztěžka polknu a snažím se zadržet narůstající paniku. "Myslíte si, že jsem to byla já. Myslíte si, že jsem ty šperky ukradla já. Ale mýlíš se. Já to nebyla," prohlásím důrazně. Detektiv se opře na svém místě. "Co si mám myslet, Daisy? Byla to vaše karta, kterou jste použila ke vstupu do obchodu po jeho uzavření, stejná karta, kterou jste měla ještě u sebe, když jsme vás vyzvedli. Víš, že to ruší spuštění alarmu. Víte, jak vypnout kamerové zařízení. Víte přesně, kde jsou ty špičkové šperky..." "Ale já jsem je nevzal! Proč bych to dělal?" "Vychováváš bratra sama, máš dluhy na nájemném, musíš platit účty a nesplacené kreditní karty. Lidé kradli i za méně." "Ale já jsem ty šperky neukradla! To bych nikdy neudělala! Nejsem zlodějka! Já-já nevím, jak byla moje karta použita. Možná... možná ji někdo zkopíroval." Chytám se stébla, protože ani jedna věc mi nedává smysl. Detektiv nade mnou kroutí hlavou. "Ano," namítám, "možná ho někdo ukradl a pak ho vrátil zpátky." "Kdo, Daisy?" Nakloní se dopředu. "Kdo by to udělal?" Můj mozek se zmítá. Pak se upne k jedinému člověku, který byl včera večer se mnou v domě. "Jason." Hlas se mi třese, slzy mi zhušťují slova. "Jason lhal a tvrdil, že se mnou nebyl, i když byl. Mohl si vzít kartu s klíčem a..." "Ale jak mohl spáchat tu loupež, když jsi říkala, že byl s tebou?" ptám se. Měl pravdu. Zabořím si prsty do vlasů a poškrábu se na kůži hlavy. Napadne mě jedna myšlenka. "Možná... možná ho Jason někomu dal." Teď se zadýchávám, jsem udýchaná, vyděšená. Vidím, jak se ode mě detektiv stahuje. Ztrácím ho. Myslí si, že jsem to udělala já. Myslí si, že jsem ty šperky z obchodu ukradla. Z mého pracoviště. Práce, kterou miluju. "Možná ho Jason někomu dal a pak mi ho dal zpátky do tašky dřív, než jsem si uvědomila, že je pryč." "To je dobrá teorie, Daisy." Detektiv přikývne. "A prověřovali jsme vašeho přítele Jasona Doyla. Před několika lety ho zavřeli za krádež auta. V rejstříku má také nějaké přestupky mladistvých za krádeže v obchodech a samozřejmě víme, kdo je jeho bratr..." "To je ono! Damien!" Vykřiknu. "Mohli v tom být Damien a Jason společně! Vím, že Damien je zlý člověk. Slyšela jsem o něm..." "Dobře víme, co je Damien Doyle za člověka," přeruší mě detektiv. "Loupež je jen jedna z mnoha věcí, ve kterých měl v průběhu let kluzké prsty, ale nikdy se nám nepodařilo ho s něčím spojit. Nikdo ho nikdy neprozradí." Přejede si rukou po bradě a poškrábe se na ní ve strništi. "Hele, Daisy, když mi něco dáš, tak ti můžu pomoct. Možná jsi to nechtěla udělat a byla jsi k tomu donucena. Možná byl ten zvuk peněz příliš dobrý na to, aby sis ho nechala ujít. Řekni mi jméno osoby nebo osob, které ti s tím pomohly, a řekni mi, kde ty věci teď jsou. Pak vám mohu pomoci." Chce, abych řekl, že to byl Damien a že jsem se na té loupeži podílel. Ale kdybych to udělal, byla by to lež. Nevím jistě, kdo tu loupež provedl. Vnitřně vím, že Jason vzal kartu s klíčem, ale nemůžu to dokázat. A kdybych řekla, že to byl Damien, přiznala bych se k něčemu, co jsem neudělala. Šla bych do vězení. Zavrtím hlavou, znovu si zajedu prsty do vlasů, tahám za ně a očima zírám na stůl. Nemám mu co říct, protože nevím nic, kromě své vlastní pravdy. A já nejsem lhářka. Ach bože. Nemůžu uvěřit, že se to děje. Zvednu oči a zahlédnu hodiny na stěně. Je tři čtvrtě na tři. Za chvíli bude končit škola. "Můj bratr, Jesse. Brzy půjde ze školy. Musím být doma kvůli němu. Bude mít strach, když tam nebudu." "Nedělej si starosti. O Jesseho je postaráno." Co tím myslí, že je o Jesseho postaráno? Roztáhnu suché rty, abych se ho zeptala, když se otevřou dveře. Stojí v nich policista v uniformě. Detektiv se zvedne ze svého místa. "Za chvíli jsem zpátky," řekne mi. Sleduji ho přes skleněnou výplň dveří, jak mluví s uniformovaným policistou. Jejich výrazy neprozrazují nic o tom, o čem se baví. Srdce mi buší v hrudi. Nikdy jsem necítila takový strach. Dveře se otevřou. Detektiv se vrací dovnitř a uniformovaný policista ho následuje. Detektiv se posadí přede mě, zatímco policista zůstává stát. "Daisy, zatímco jsi tu byla, policisté prohledávali tvůj byt... a našli jeden z předmětů z ukradených šperků." "Daisy," řeknu. Ne. Tohle se přece nemůže stát. "Já jsem nic neukradla!" Křičím a zvedám se na nohy. "Já to neudělala!" Uniformovaný policista se rychle pohne, a než se naděju, už mě spoutává, ruce za zády. Snažím se osvobodit a prosím ho, aby mě pustil. Pak slyším hlas detektiva: "Daisy May Smithová, zatýkám vás pro podezření z krádeže. Nemusíte nic říkat, ale mohlo by poškodit vaši obhajobu, kdybyste se při výslechu nezmínila o něčem, na co se později u soudu budete spoléhat. Vše, co řeknete, může být uvedeno jako důkaz." Ježíši. Zatýkají mě. Za zločin, který jsem nespáchal. Do všech částí mého těla proniká posvátná hrůza, jakou jsem nikdy předtím necítil.
Jeden (1)
Jeden Současný den Dívám se na svůj odraz v malém zrcadle. Dlouhé hnědé vlasy mám svázané do culíku. Tvář je čistá, nenalíčená. Podívám se na své oblečení. Džíny a dětsky modré tričko. Na nohou mám černé baleríny. Oblečení a boty, které jsem měla na sobě, když jsem přišla do vězení. Džíny a tričko jsou mi trochu volné. Věděla jsem, že jsem tady zhubla. Každodenní návštěva posilovny a stres z dívky shodí kila. Ne že bych byla těžká už od začátku. Vypadám příliš hubeně. Mohla bych zase trochu přibrat. "Jsi připravená?" Otočím se od svého odrazu a podívám se na strážníka Romana stojícího ve dveřích. "Jsem připravená." Tak připravená. Nikdy v životě jsem nebyla na nic připravenější. Naposledy se rozhlédnu a s tím, že si nemám co vzít s sebou, opustím celu, ve které jsem strávil poslední noc, a následuji ji chodbami. Minulou noc mě přesunuli do propouštěcí cely, takže jsem poslední noc nestrávil v cele, kde jsem strávil posledních osmnáct měsíců. Ne že by mě to nějak mrzelo. Právě naopak. Jsem zatraceně nadšený. Jsem propuštěn. Osmnáct měsíců jsem o tomhle okamžiku snil. Odpočítával jsem minuty, hodiny, dny... a modlil se, abych byl po odpykání osmnácti měsíců z tříletého trestu podmínečně propuštěn. Podmíněné propuštění znamená, že budu žít podle podmínek stanovených mým probačním úředníkem, ale aspoň nebudu tady. Dostanu se z téhle pekelné díry. Zadržuji úlevu, držím ji na uzdě. Nedovolím si nic cítit, dokud se odsud nedostanu a nevrátím se do skutečného světa. Ve světě, kde se mi vrátí život. Ve světě, kde se můžu vrátit k jedinému člověku, na kterém mi kdy záleželo. Můj bratr Jesse. Říkám můj bratr, ale je to moje dítě. Když mi bylo šestnáct a Jessemu šest, naše drogově závislá, zbytečná matka se na nás vykašlala, zmizela s veškerými penězi, které jsme měli, a nechala mě na jeho výchovu samotnou. Ale já ho vychovávala od malička, protože máma se starala jen o sebe, drogy a o toho, s kým zrovna souložila. Když odešla, odešel jsem ze školy a našel si práci v továrně, abych měl peníze na jídlo a oblečení Jesseho a na zaplacení nájmu a účtů. Nebylo to nijak okouzlující, ale pomohlo to. Jen stěží. Vydrželi jsme to. Kupovala jsem levné jídlo a chodila do supermarketu těsně před zavírací dobou, abych si mohla koupit zlevněné potraviny, třeba promáčknuté konzervy, protože na ně byla snížena cena. Někdy se promáčkly schválně. Nakupovala jsem oblečení v secondhandech. Dělala jsem všechno pro to, aby mi peníze vystačily. Bylo to těžké, ale vždycky jsem se ujistila, že je Jesse v pořádku. Byl na prvním místě. Vždycky byl na prvním místě. Rok jsem pracovala v továrně, ale propustili mě, když snížili počet zaměstnanců. Bylo to tak, že kdo dřív přijde, ten dřív odejde. Byl jsem poslední, koho přijali, takže jsem byl první, kdo přišel o práci. Bylo to těžké, než jsem si našel jinou práci. Neměl jsem úspory, protože nikdy nebylo z čeho šetřit. Ucházel jsem se o práci, ale nedostával jsem ji, protože jsem neměl žádnou kvalifikaci. Dostávala jsem státní dávky a ještě jsem vybírala Jesseho přídavky na děti, které chodily na mou matku - ano, falšovala jsem její podpis -, ale nestačilo to pro nás obě. A nemohla jsem lidem z dávek přesně říct, že potřebuju víc peněz, protože kdyby věděli, že matka odešla, Jesseho by mi sebrali. A o něj jsem nemohla přijít. Nějakou dobu to bylo opravdu těžké. Byly dny, kdy jsem se obešla bez jídla, aby se Jesse mohl najíst. Mohla jsem požádat o pomoc svou nejlepší kamarádku Cece, ale musela jsem to zvládnout sama. Jesse byl moje zodpovědnost. Pak se štěstí přiklonilo na mou stranu a já si našla práci na částečný úvazek, skládala jsem regály v místním supermarketu. O týden později jsem si našla práci servírky na částečný úvazek. Číšnictví bylo po večerech a já jsem Jesseho nerada opouštěla, ale Cece se o něj starala, zatímco já jsem pracovala. Tyhle práce jsem dělala půl roku a přitom jsem se stále ucházela o práci na plný úvazek. Nakonec jsem dostala práci v luxusním klenotnictví. Nemohla jsem uvěřit, že jsem tu práci dostala. Pohovor sice dopadl dobře, ale byla jsem nevzdělaná a místo bylo pěkné. Z nějakého důvodu ve mně vedoucí něco viděl a práci mi dal. Byla to ta nejlepší a zároveň nejhorší věc, která mě kdy potkala. To nejlepší byly peníze. Dostával jsem víc než za obě svá zaměstnání na částečný úvazek dohromady. Učila jsem se řemeslu ve šperkařství a to znamenalo, že jsem mohla být každý večer doma kvůli Jessemu. Netušila jsem, že o čtyři roky později mě obviní z krádeže šperků v hodnotě stovek tisíc liber z obchodu a že za to půjdu do vězení. Že přijdu o všechno. Přijdu o Jesseho. Své dítě. Svou rodinu. Chci ho zpátky. Dostanu ho zpátky. Osmnáct měsíců, kdy jsem ho neviděla ani s ním nemluvila, mě ubíjí. Naše komunikace probíhala pouze prostřednictvím dopisů. No, říkám komunikace, ale nebyla to tak úplně komunikace. Psala jsem mu. On mi ani jednou neodepsal. Je naštvaný. Protože jsem mu nedovolila, aby mě navštívil, když jsem tam byla. Myslel si, že jsem ho opustila. Pravdou bylo, že jsem nesnesla pomyšlení, že by mě tam viděl. A nechtěla jsem, aby sem chodil. Nikomu jsem nedovolila, aby mě navštívil. Ani Cece. Takže jsem osmnáct měsíců neviděla ani nemluvila s nikým, koho mám ráda. S bušícím srdcem pokračuji za strážníkem Romanem. Počkám, až odemkne bránu, a pak mě provede skrz a zamíří k recepci. Tuhle část věznice jsem neviděla od chvíle, kdy jsem sem přijela. Podívám se ven oknem. Srdce mi buší stejnou měrou nervozitou a vzrušením. Dostanu se odsud. Dostanu svůj život zpátky. Život, který mi byl ukraden. Strážník Kendall mi podává igelitovou tašku. "Věci, se kterými jste přišla," říká mi.
Jeden (2)
Otevřu tašku a podívám se dovnitř. Můj starý telefon, který už nefunguje, použitý lesk na rty, kabelka. Vyndám kabelku a otevřu ji. Uvnitř je dvacetilibrová bankovka. Mám na kontě dvacet liber. Povzdech. Na dně tašky zahlédnu své staré klíče od domu. Dotknu se jich prsty. Klíče od mého starého domu. Domova, který už nemám. Do očí se mi derou slzy. Zamrkám je zpátky. "Jsi v pořádku, Daisy?" Ptá se mě strážník Roman. Polknu emoce, přikývnu hlavou a hodím kabelku zpátky do tašky. "Víš, kam odtud půjdeš?" zeptá se mě. "Jo." Podívám se na ni. "Jdu rovnou do Londýnské probační služby za svým probačním úředníkem..." Zarazím se a snažím se vybavit si jeho jméno. "Toby Willis," doplní ho za mě. "Toby určí podmínky tvého propuštění a sdělí ti podrobnosti o ubytovně, kde budeš bydlet." "Chceš říct, že nebudu bydlet v Ritzu?" Věnuji jí pohled plný posměšného zděšení a ona se rozesměje. "No tak, komiku, pojďme tě odsud dostat." Důstojník uvnitř recepce nás probouzí. Následuji strážníka Romana, který mě vede ke dveřím, jimiž se odsud dostanu. Dívám se, jak mi srdce buší v hrudi, když se otevírají poslední dveře. Jsem volná. Zhluboka se nadechnu. Plný doušek volného vzduchu. Vím, že to zní hloupě, ale vzduch je tady prostě lepší. Čistší, svěžejší. Lepší než vzduch, který jsem dýchala za těmi vysokými zdmi, které mě tak dlouho věznily. Udělám první krok ke svobodě. "Už tě tady nechci nikdy vidět." Zezadu ke mně dolehne hlas strážníka Romana. Ohlédnu se na ni. "Už mě nikdy neuvidíš, to ti slibuju." "To je slib," řeknu. Na jejích tvrdých ústech si razí cestu úsměv. "Dobře. A hodně štěstí, Daisy. Doufám, že ti všechno vyjde." Jo, já taky. Kývnu na ni a pak se otočím dopředu. Ještě jednou se zhluboka nadechnu a vyjdu na ulici. Dveře se za mnou s cvaknutím zavřou. Slyším, jak se otočil zámek a zavřel mě. Na okamžik zpanikařím. Doslova nevím, co mám dělat. Tak dlouho mi někdo říkal, co mám dělat, až mám pocit, že v tuhle chvíli neznám vlastní myšlenky. Dívám se nahoru a dolů po ulici. Kolem se mísí lidé. Postava na druhé straně ulice mi padne do oka a já se neubráním úsměvu, který mi vyrazí na tváři. Cece. "Ce?" Při pohledu na ni se najednou dusím dojetím. "Mayday!" Široce se usměje. Když ji slyším, jak mi říká přezdívkou, kterou mi dal Jesse, když byl malý, naplní mě to bolestí tak hlubokou, že se bojím, že mě nikdy neopustí. Cece se odstrčí od auta, o které se opírala, a přiběhne ke mně. Její tmavě hnědé vlny, nyní poseté fialovými pruhy, jí tančí kolem obličeje, velké hnědé oči má rozšířené štěstím. Vyrazí mi to dech, když se Cece srazí se mnou, pevně mě obejme rukama a pevně mě obejme. Voní jako domov. Bože, jak se mi po ní stýskalo. "Chyběl jsi mi," zašeptá. V jejím hlase slyším emoce. Stáhne se mi hrudník a oči mě pálí. Pouštím tašku na zem a objímám ji zpátky. "Taky jsi mi chyběla, Ce." Polykám slzy. "Co tady děláš?" "Taky tě ráda vidím." Zasměje se. "Chci říct" - nakloním se, abych se jí podívala do tváře - "myslela jsem, že budeš v práci." "V pondělí mám teď volno. Ale i kdyby nebylo, opravdu sis myslela, že tu na tebe nebudu čekat?" Vřele se usměje. "Už je to příliš dlouho. Mrzí mě, že jsi mi nedovolil tě navštívit." Čelo se jí zachmuří. Vydechnu. "Já vím, ale takhle to bylo lepší, Ce. Nechtěl jsem, abys mě viděla, když jsem tam byl." A já jsem nemohla trávit čas odpočítáváním dnů do její návštěvy. Potřeboval jsem se soustředit na odpočítávání dnů do svého propuštění. "A věděla jsi, že s tím nesouhlasím. Bylo mi to jedno..." "Já vím," přerušila jsem ji. Můj hlas zní ostře, a tak ho zjemním. "Ale potřebovala jsem, aby to tak bylo." Dlouho na mě hledí. "Jo, tak zase odejdeš a já půjdu s tebou. Rozumíš mi?" Pevně se na ni usměju. "Mám tě. Ale nikam nejdu." A myslím to vážně. Už nikdy nikomu nepadnu za oběť. Usměje se. "Vypadáš dobře," řekne mi. "Jsi si jistá, že jsi byla ve vězení, a ne jenom ve fitness táboře?" Komicky nakloní hlavu. "Vtipné." Lehce ji šťouchnu do ramene. "Posilovnu jsem využívala každý den. Nic moc jiného se tam dělat nedalo." Tedy kromě čtení, sledování televize a uklízení, které jsem měl na starosti. "No, teď máš úplně v malíku celou tu Laru Croft." Natáhne se mi přes rameno a zatahá mě za culík. "Miluju tu fialovou." Gestem jí ukážu na vlasy. "Minulý týden byly modré." Usměje se. Cece pořád mění barvu vlasů. To k tomu patří. Je to kadeřnice - nebo spíš kadeřnice. Pracuje v jednom opravdu luxusním salonu v Londýně. Uvolní ruce z mých paží a chytne mě za ruku. "Pojď, dostaneme tě odsud." Sebírám ze země tašku a nechávám se od ní vést přes silnici k jejímu autu. Právě se připoutávám na sedadle spolujezdce, když se ke mně otočí, kouše se do rtu a v očích má nervózní výraz. "Udělala jsem něco... co ti, doufám, nebude vadit." "To záleží na tom. Poslední překvapení, které mi někdo připravil, mě dostalo do vězení." Podívám se na ni mrtvolným pohledem. Její rty se napůl zvednou do úsměvu. "Jak dlouho budeš hrát tuhle hru?" "Navždycky. Myslím, že si to zasloužím." "To je pravda." Přikývne. "Takže, tahle věc?" "Sehnal jsem nám místo." Oči se mi překvapením rozšíří. "Ty ses odstěhovala od mámy a táty?" "Už bylo na čase. A ty potřebuješ někde bydlet. Babička mi po smrti odkázala slušný balík peněz, tak jsem ho dobře využil a investoval do bytu." Zahalí mě stud. "Mrzí mě, že jsem nebyl na pohřbu."
Jeden (3)
Mávne na mě. "Vím, že bys tam byl, kdybys mohl. Každopádně jsem nám sehnal tenhle byt v Suttonu. Je pěkný. Tři ložnice. Kousek od místa, kde bydlí Jesse, takže mu můžeš být nablízku." "Tři ložnice?" Zírám na ni. "Jo, ložnici pro tebe, jednu pro mě a jednu pro Jesseho, až se vrátí domů." V krku se mi vytvoří knedlík. Nemůžu uvěřit, co pro mě udělala. Pořídila si tenhle byt, aby mi pomohla. Ví, že tohle potřebuju, abych dostala Jesseho zpátky. Není to tak, že bych mohla požádat o Jesseho opatrovnictví bez stabilního domova. Čekala jsem, že než se postavím na vlastní nohy, budu ze začátku bydlet na ubytovně, a trvalo by mi celou věčnost, než bych si našla bydlení. "Ty jsi..." Kousnu se do rtu. "Viděla jsi Jesseho v poslední době?" Vydechne a já znám odpověď. "Včera jsem za ním byla." Jesse žije ve skupinovém domově od té doby, co mě zavřeli do vězení. Vím, jak to tam vypadá. Každou chvíli, kdy jsem byla od něj pryč, jsem se o něj strašně bála a modlila se k Bohu, aby ho ochránil, dokud se k němu nebudu moct vrátit. Cece slíbila, že ho bude pravidelně kontrolovat, a informovala mě o jeho pokrocích. "Jak se mu daří?" "Daří se mu dobře." "Ty jsi..." Polknu přes bolest. Moc dobře znám odpověď na svou otázku, ale stejně se musím zeptat. "Věděl, že dneska půjdu ven?" "Jo." Její hlas je teď tišší. "Momentálně je jen zmatený, Mayday. Ale on se vzpamatuje. Má tě rád." Sklopím oči. "Zklamala jsem ho." "Ne, nezklamala." Síla v jejím tónu přivádí můj pohled k ní. "Potkala jsi a věřila jsi klukovi, o kterém sis myslela, že je hodný, ale ukázalo se, že je to ten největší zmrd v dějinách všech zmrdů. Nebyla to tvoje chyba. Přísahám, že jestli se mi ten hajzl někdy dostane do rukou, tak mu úplně utrhnu koule, poliju je benzínem, zapálím a donutím ho, aby se díval, jak hoří." "To je pěkná představa." "Děkuju. Umím si to dobře představit." Usměje se na mě. "A budu se cítit úžasně, až vyřeším tu skvrnu na společnosti." "Chci jen zapomenout, že vůbec kdy existoval. Soustředím se jen na to, abych získal Jesseho zpátky." Natáhne se ke mně, vezme mou ruku do své a stiskne ji. "Dostaneš ho zpátky. Nepochybuji o tom. Všechno dobré začíná právě teď." Slzy, které jsem zadržovala, vítězí a jedna uniká. "Nebreč, sakra, Daisy May, nebo mě rozbrečíš, a to nemám voděodolnou řasenku. Takže, co říkáš na ten byt?" Hřbetem ruky si setřu slzu. "Říkám, že je úžasný, ale..." "Žádné ale, Mayday. Prostě řekni ano, stěhuješ se ke mně." Podívám se na ni, že mě přerušila. "Ale je, že se budu muset poradit se svým kurátorem, jestli je to v pořádku. Už mi zařídili ubytování na ubytovně." "To je v pořádku. "Uh-uh. Moje holka v žádném případě nebude bydlet v nějakém zaplivaném hostelu pro bývalé trestance - bez urážky." Tvář jí zbledne, když si uvědomí, co právě řekla. "Protože ty nejsi bývalá trestankyně, Daisy. No, technicky vzato jsi, ale nejsi, a..." "Ce, to je v pořádku." Zasměju se. "Já jsem bývalá trestankyně. Tak to prostě je." Daisy Smithová, bývalá trestankyně. Tohle označení mi zůstane až do smrti. Můj život je teď úplně jiný, než byl předtím, než jsem se dostala dovnitř. S tím nic nenadělám. Ale můžu něco udělat se svou budoucností. Můžu se postarat o to, abych se už nikdy nenechala oklamat žádným mužem. A můžu se zatraceně dobře postarat o to, abych pro sebe a Jesseho vybudovala lepší život. Lepší než ten, který jsme měli předtím. Nejsem chytrá. Nemám titul. Ale jsem pracovitá. Potřebuju jen, aby mi někdo dal šanci a dal mi příležitost dát Jessemu všechno, co měl mít... všechno, co si zaslouží. Ten kluk měl špatné karty. Když jsem vyrůstal, měl jsem kolem sebe aspoň naši mámu - ne že by mi i tehdy byla k užitku -, ale její drogová závislost se po Jesseho narození ještě zhoršila. Myslím, že smrt našeho táty byla katalyzátorem. Náš táta už takhle skoro nebyl nablízku. Sám byl závislý, byl na jedné ze svých flámů a píchl si špatný heroin - ne že by existoval dobrý heroin. V jednu chvíli tu byl a v další byl pryč. A ona taky. Byla tam fyzicky - no, ne celou dobu - ale psychicky se odhlásila. Takže když odešla, nebylo to zrovna utrpení. Měla jsem Jesseho a to bylo jediné, na čem mi záleželo. "Musím se jít podívat ke svému kurátorovi," říkám Cece. "Tak se ho zeptám, jestli se k tobě můžu nastěhovat, a uvidíme, co mi řekne." "Super. Půjdeme za ním a řekneme mu, že dneska půjdeš se mnou domů." Věnuje mi malicherný úsměv. Zavrtím hlavou a zasměju se. Když si Cece něco usmyslí, nic ji neodradí. Je to jedna z mnoha věcí, které na ní miluju. A taky její zuřivá loajalita. Zapne motor a v autě se rozezní rádio. Z reproduktorů auta se line Drakeova "Hold On, We're Going Home". Bez humoru se zasměju a podívám se Cece do očí. "Ty to máš puštěné schválně?" Na rtech jí pohrává drobný úsměv. "Možná." Znovu se zasměju. Ale ve skutečnosti ho necítím. Protože se domů nechystám. Ne doopravdy. Domov je tam, kde je Jesse, a já s ním nemůžu být, protože jsem udělala chybu. Věřila jsem špatnému člověku a stálo mě to bratra a osmnáct měsíců života. Opřu si hlavu o sedadlo, zadívám se z okénka spolujezdce a povzdechnu si. "Hej... jsi v pořádku?" Cece má tichý hlas. Otočím hlavu a podívám se na ni. "Jo" - usměju se - "jsem v pohodě. A díky za... všechno. Nevím, co bych si bez tebe počala." Natáhne se ke mně a stiskne mi ruku. "Nikdy to nebudeš muset zjistit."
Dva (1)
Dva Sedím v prázdné čekárně v prvním patře kanceláře probační služby a čekám na schůzku se svým přiděleným probačním úředníkem Tobym Willisem a dívám se z okna na rušný Londýn. Všechno vypadá stejně, ale jinak. Nebo jsem možná jiná jen já. Cece chtěla jít dovnitř se mnou, ale řekla jsem jí, ať si jde radši dát kafe, než aby trčela v čekárně, dokud nebudu hotová. Řekla jsem jí, že se za hodinou sejdeme u auta. To bylo před půl hodinou, a pořád mě k němu nikdo nezavolal. Když si to pomyslím, v otevřených dveřích se objeví chlap. Vypadá na třicátníka. Oholené vlasy - na hlavě nemá doslova ani vlásek - a na sobě černý pruhovaný oblek, který vypadá, že už zažil lepší časy. "Daisy Smithová? Já jsem Toby Willis. Chceš projít?" Postavím se na nohy a následuji ho chodbou do jeho kanceláře. Usedám k jeho stolu, když za námi zavírá dveře. Obejde stůl a posadí se. "Omlouvám se, že jsem přišel pozdě na naši schůzku. Uvízl jsem na schůzce, ze které jsem se nemohl dostat." "To je v pořádku." Usměju se. "Jsem zvyklá čekat a není to tak, že bych neměla kde být." Zvedne oči k mým. Jsou modré a laskavě vyhlížející. Vlastně, když o tom teď přemýšlím, celý jeho obličej vypadá laskavě. V ostrém kontrastu s jeho drsně vyhlížející pleší. Usměje se. "No, doufejme, že to pro tebe změníme." Otočí se ke svému počítači a ťuká do několika kláves. Pak se natáhne a vezme do ruky nějaký soubor. Nahoře vidím napsané své jméno. Otevře složku a prohlíží si některé papíry. "Takže" - podívá se na mě - "nebudu vás tu zdržovat dlouho. Opravdu, stačí, když se podíváte na podmínky vašeho propuštění a podepíšete licenci, která signalizuje vaše propuštění. Pak probereme možnosti bydlení a zaměstnání." "Můžu začít s možnostmi bydlení?" Zeptám se. Opře se v křesle a kývnutím mi dá zelenou. "Vím, že se mám přestěhovat do hostelu. Ale moje nejlepší kamarádka má třípokojový byt v Suttonu v jižním Londýně a požádala mě, abych bydlela s ní. Jestli ti to nevadí." "Tvoje kamarádka, ta nemá záznam v trestním rejstříku?" "Bože, ne." Rychle se zasměju. "Je to kadeřnice. Nikdy v životě neměla problémy." Ale na druhou stranu, já taky ne, dokud mě nezašili za krádež. V tomhle případě držím jazyk za zuby. Už nemá smysl protestovat proti své nevině. Ta loď už dávno odplula. "V tom případě v tom nevidím problém. Dokud mám adresu a údaje o tvém příteli, tak je to v pořádku." "Děkuji." S úlevou si oddechnu. Nechtěla jsem to Cece říkat, ale představa, že budu bydlet na ubytovně... připadalo mi, jako bych se vracela do nějaké formy vězení. "Chceš tu adresu hned? Mám ji. Cece mi ji napsala." "Jistě." Z kapsy džínů vytáhnu papírek s novou adresou a podám ho. Vezme si ho ode mě a vloží ho do složky. "Tady jsou podmínky tvého propuštění. Musíte je dodržovat po zbytek trestu." "Ano," řeknu. Podává mi list papíru. "Pozorně si je přečtěte a pak je dole podepište. Vězte, že to nemusíte podepsat, ale podmínky budou přesto právně závazné." "Dobře." Slabě se na něj usměju. Přečtu si podmínky. Říkají to, co jsem od nich očekával... že pokud budu přistižen, že jsem jakýmkoli způsobem porušil zákon, pak se vrátím dovnitř, abych si odpykal zbytek trestu. To se nikdy nestane, takže je to sporné. Ale stejně to podepíšu. Zvednu pero z jeho stolu, vyryju své jméno na tečkovanou čáru dole a pak mu ho podám zpátky. Zasune ji do mé složky a opře se o ni rukama, ruce sepnuté k sobě. "Přemýšlela jsi už o tom, co chceš dělat teď, když tě propustili?" "Najít si práci. Získat bratra zpátky." Jeho oči při tom trochu pohasnou a mně jako by v žaludku spadly kameny. "Daisy," vydechne. "Pročetl jsem si důkladně tvůj spis, takže jsem obeznámen s tvými rodinnými poměry. A vím, že toužíš získat svého bratra do péče... ale ber prosím na vědomí, že to bude zdlouhavý proces. Budete muset sociálce dokázat, že máte svůj život v pořádku. Život, ve kterém můžeš svého bratra ubytovat. Že mu můžete nabídnout stabilitu." "Tohle všechno jsem mu dal už předtím." Můj hlas je bez tónu. "A pak jsi porušila zákon. Okradl jsi svého zaměstnavatele. Zaměstnavatele, pro kterého jsi pracoval čtyři roky. Ti lidé ti věřili. Musíš mně a sociálním službám ukázat, že se ti dá zase věřit." Nedokážu vysvětlit, jak těžké je vědět, že jste neudělali to, o čem si všichni myslí, že jste udělali, a sledovat, jak na základě toho posuzují váš charakter. Sledovat, jak vám kontrolují život, jak vám berou rodinu. Je to bolestné, frustrující a srdcervoucí. Zkroutím prsty do dlaně, zatlačím nehty do jemné kůže a nechám kousavou bolest, aby udržela mé emoce na uzdě. A tak místo toho, abych řekla všechno, co chci říct - pravdu -, zadržím ta slova a řeknu to, co chce slyšet: "To zvládnu. Zase se mi dá věřit. Jediné, co chci, je získat Jesseho zpátky, a udělám všechno, co bude nutné, abych dokázala, že jsem hodna toho, aby byl zase se mnou." A pak se vrátím do svého života. Zdá se, že ho to uklidňuje, a usměje se. "Dobře. No, první věc, se kterou můžeme začít, když teď víme, že máš stabilní domov, ve kterém můžeš žít, je zaměstnání. Mám pro tebe připravenou práci." "Opravdu?" Překvapeně zvednu obočí. "Ano. Vedeme programy se zaměstnavateli, kteří jsou ochotni přijmout lidi, kteří byli nedávno propuštěni z vězení." Zadívá se na obrazovku a čte z ní. "Jedná se o pozici pokojské. Majitelé mají na svém panství stáj a stájový podnik. Neočekávalo by se, že se na něčem z toho budete podílet. Jen úklidové povinnosti v samotném hlavním domě. Pracovní doba je od půl deváté do šesti s hodinovou přestávkou na oběd. Plat je sedm liber za hodinu."
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Neodolatelný pro něj"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️