Umělecká studia Secret Crush

Emily Shawová se poprvé setkala s legendárním "prvním fešákem z uměleckého studia" ve středu odpoledne. Škola stanovila poslední hodinu ve středu odpoledne jako úklidový den pro celou školu. Jako druhák jsem nebyla ani tak nervózní jako čtvrťák, ani tak uvolněná jako prvák, a bylo mi trapné být uprostřed toho všeho.
Dave Johnson, manažer školního rádia, každou středu odpoledne vyhlašuje. Dnes po vyučování řekl Emily: "Ředitel se mnou mluvil a řekl, že písničky, které hraju, nemají nic společného s učením, a řekl mi, abych přestal hrát písničky Mayday." A já jsem se na to podíval.
Emily, která se stále dívala na svou esej, ukousla kazetu v ruce, vyplivla ji a řekla: "Fajn. Tak si to nepouštěj. Budu to poslouchat dost dlouho."
Dave jí poklepal na rameno a řekl: "Hele, víš, co říkala ta holka ze základky na naší stanici?" "Ne," odpověděla Emily.
"Cože?" Emily se zvědavě zeptala.
"Ptali se mě, jestli tě honím. Proč pokaždé hraju tvou oblíbenou písničku." Dave si zakryl ústa v kousavém úsměvu.
Emily se pak podívala na kluka před sebou, Dave byl štíhlý, ne vysoký, s palcovými vlasy, malýma očima a trochu dívčí. Jediná dobrá věc je, že má velmi dobrý hlas, slyšela jsem, že na pozici vedoucího stanice si má pořídit domácího mazlíčka. Když se na něj beze slova podívala, zavrtěla hlavou a pokračovala v psaní eseje.
Emily viděla, že Dave ještě neodešel, a tak se zeptala: "Proč neodejdeš? Ty dneska nevysíláš?"
Dave zavrtěl hlavou, podepřel se rukou o stůl a povzdechl si: "Jsem nemocný láskou, takže nepůjdu dnes, ale až zítra." Emily se usmála.
Emily na něj v duchu vykulila oči. "Máš ve třídě ještě nějakého hezkého kluka?"
Daveovi se rozzářily oči, hned zatahal Emily za ruku a řekl: "Řeknu ti, slyšel jsem, že ve výtvarném ateliéru je jeden hezký kluk. Je z přírodovědné třídy a je moc hezký. Jen jsem se na něj podívala, srdce se mi rozbušilo rychleji. Jen jsem se na něj podívala a zrychlil se mi tep. Takový stydlivý." Jakmile to dořekl, zakryl si obličej oběma rukama.
Emily se doslova rozskočila tvář.
Dave se na ni podíval skrz prsty, a když viděl, že na ni neudělal dojem, našpulil rty a řekl: "Vrať se a piš a pojď se mnou do výtvarného ateliéru."
Emily ho nechala, aby jí švihl rukou, a zamračila se: "Ne, to nemůžu. Jako zástupce jazyků nemůžu odevzdat slohovou práci jako poslední." "To je v pořádku," řekla.
Dave se stále třásl. "V žádném případě. Slíbila jsi mi, že se podělíš o každou dobrou věc. Pospěš si a doprovod mě do výtvarného ateliéru."
Emily se ze všeho toho třesu tak zamotala hlava, že jen odhodila propisku a řekla: "Fuj, jdeme, holka."
Oba dva se nesmírně neslušně vysmekli ze zadních dveří a vydali se do Výtvarného ateliéru, což byla poslední místnost v nejvyšším patře jiné školní budovy, a Dave vklouzl dovnitř zadními dveřmi Výtvarného ateliéru tak, že Emily zatahal za rukáv.
Ve Výtvarném ateliéru ještě nebyli všichni studenti, některá místa byla prázdná, stál tam jen stojan a na tabuli byl ještě papír na skicování, na kterém byl nedokončený náčrtek lidské hlavy.
Jakmile Dave vstoupil do místnosti, šel najít někoho známého, aby se zeptal na "Art Studio First Handsome Guy", a Emily tam jen tak beze slova stála, protože nikoho neznala. Jen tam stála a nic neříkala. Občas pozorovala studenty, kteří kreslili. Emily poslouchala zvuk tužek, které se otíraly o papír, a nevěděla, proč je tak vzrušená, při pohledu na různé skici, zátiší a kvašové obrazy na stěně jako by se jí začala valit krev, jako by to všechno už někdy zažila, a dlaně ji začaly pálit a svědit.
Emily se zhluboka nadechla, a právě když se chystala zavolat na Davea, vchodové dveře výtvarného ateliéru se rozletěly. Dovnitř vešel teenager v bílofialovém ležérním svetru s véčkovým výstřihem a tmavomodrých teplácích, které mu sice extrémně neseděly, ale vlastně mu slušely?
Emily si prohlédla jeho vzhled, husté obočí, velké oči, vysoký nos, obličej ještě trochu něžný, tváře trochu masité. Jakmile vešel, nařídil všem, aby se uklidili, a Emily se vydala k Daveovi, aby s ním odešla. Když teenager spatřil Emily, přistoupil k ní: "Jsi tu nový?" "Ano," odpověděla.
Emily se na něj zadívala a zavrtěla hlavou: "Aha, budeme uklízet a možná se trochu ušpiníme, chceš?" "Ne," odpověděl Dave. Teenager zdvořile řekl.
Emily odpověděla: "Rozumím. Hned to bude."
S tím vytáhla z uměleckého studia rozjařeného Davea.
Dave se nadšeně zeptal: "Vidíš? Vidíš, první fešák z uměleckého studia."

Dave Johnson se s Emily Shawovou vytratil, aniž by si jich zbytek třídy všiml, a kdyby se teď vrátili do třídy, dostali by od třídní učitelky vynadáno, a tak zbytek třídy uklízel, a oni dva se vytratili až teď.
Prostě se nevrátili do třídy, ti dva lidé se na malé školní zahradě náhodně potulovali, rukou symbolicky nedrželi knihu, kdyby to viděl zástupce ředitele, nejspíš bude informován, aby kritizoval, že ti dva lidé jsou příliš blízko sebe.
Emily vyšla z výtvarného ateliéru trochu duchem nepřítomná, divný pocit na dně srdce se nerozplynul, ruka nevěděla, kdy začala podle postoje studentů v ateliéru držet štětce zavěšené na vnější straně stehen a začala s nimi po malých krůčcích mávat.
Dave Johnson se ze strachu před setkáním se zástupkyní ředitele rozhlédl doleva a doprava a sledoval, jak ho Emily ignoruje a mračí se před ním. Nafoukl ústa a řekl: "To ses dívala na toho 'Prvního fešáka umění' a nebrala mě vážně?"
Emily neslyšela, co říká, a po dlouhé cestě se otočila, aniž by slyšela kroky za sebou. "Proč jsi tak daleko ode mě, vždyť je tu zástupce ředitele?" Emily ztišila hlas a zeptala se.
Dave Johnson dupl nohou, zafuněl a odfrkl si a řekl: "Zástupce ředitele nepřišel, myslím, že jsi ztratila duši, ztratila jsi výtvarné studio."
"Výtvarné studio?" Emily nechápavě zírala a pak si vzpomněla na stěny Výtvarného studia plné uměleckých děl, řady stojanů, krabice s barvami... "Dave Johnsone, co si myslíš o tom, že bych se měla učit malovat?" "Malovat?" zeptala se.
Dave Johnson zúžil oči a nejistě si Emily prohlížel nahoru a dolů. "Jsi ta samá Emily Shawová, kterou znám? Neříkala jsi, že tě tvůj bratr nenechá učit se tenhle nešvar?"
Emily našpulila rty a řekla: "Nemá cenu mluvit, když nejsi příbuzná. Když se to budu chtít dozvědět, neřeknu mu to."
Dave Johnson se poškrábal na hlavě a řekl: "Raději bys měla jet domů na dovolenou a promluvit si s rodinou. Já o tom nemůžu rozhodnout."
Emily zaťala pěsti, kousla se do rtu a podívala se směrem k Art Studiu.
Emilyina škola byla soukromá internátní škola, která měla prázdniny jednou za dva týdny. Během pololetních zkoušek Emily silně krvácela z nosu, takže poslední zkoušku neudělala a její výsledek nestačil na první střední školu, ale sotva stačil na druhou střední školu, ale Emily cítila, že raději bude hlavou kuřete než ocasem fénixe, a tak poslechla otce a přišla na tuto soukromou střední školu s dobrou pověstí.
Když se do školy hlásila, přišli ji vyprovodit otec a bratr jejího druhého strýce. Když odcházela, její bratr se rozhlédl po škole, pokýval hlavou a řekl: "Sestro, měla bys tu zůstat a dobře trénovat, a pak spolu můžeme soupeřit při přijímacích zkouškách na vysokou školu." "To je dobře," odpověděla.
Emily se ušklíbla. Tenhle bratr je nejlepší student okresních středoškolských zkoušek ah!
Bylo těžké čekat do prázdnin, Emily hned jak vyšla ze školní brány, nasedla do otcova auta, odhodila školní tašku, vystrčila hlavu ze zadního sedadla dopředu a zeptala se: "Tati, kdo má na starosti naši rodinu?"
Tátovi se třásly ruce, jak svíral volant, a pak si odkašlal: "Chlapče, samozřejmě, že mám na starosti naši rodinu."
"To je dobře. Tati, něco ti řeknu." Emily se sesunula na opěradlo na straně spolujezdce a otočila hlavu, aby se podívala na tátu.
"Jen do toho." Táta mávl rukou.
"Chci se naučit malovat." Emily spěšně vytáhla z tašky leták s přihláškou do výtvarného studia a podala ho tátovi. "Je to u nás ve škole, párkrát jsem si to tam prohlédla a docela se mi to líbí."
Táta si leták vzal, chvíli si ho prohlížel, pečlivě ho složil a podal zpátky Emily. "Co se děje, tati? Co se děje, tati? Emily se zkřivila tvář.
Táta se zatvářil bezradně, otočil se a velmi rozpačitě se na Emily podíval a řekl: "Proč si o tom nepromluvíš s mámou?"
Emily se posadila na zadek a smekla: "Já to věděla." Emily se usmála.
Když přišla domů, maminka už měla připravené nádobí a čekala, jakmile Emily vešla do domu, rozběhla se do kuchyně a zezadu objala maminku, která krájela ovoce, a začala ji hýčkat: "Moje drahá maminko, mé dceři se po tobě moc stýská. Posledního půl měsíce se mi o mé drahé mamince každý den zdá." Emily se usmála.
"Řekni něco." Maminka nezvedla hlavu, držela ji skloněnou a krájela ovoce.
"Mami, já se chci naučit malovat." Emily řekla nejistě a opřela si hlavu o mámino rameno.
Máma se najednou otočila. "Mami, mami. Nůž." Emily v šoku nadskočila.
Uvědomila si, že nůž stále drží v ruce, máma ho položila na pult a zeptala se: "Co se děje? Jsi ve druhém ročníku, kolik ti zbývá času na učení?"
Emily luskla prsty a zamumlala: "Dřív jsi mě do učení nutila."
Maminka se tak rozzlobila, že si rozepnula zástěru a hodila ji na pult: "To bylo u vás na základní škole, když se všichni ostatní hlásili na zájmové kroužky a maminka si myslela, že nemůžeme zůstat pozadu, ale ty jsi je odmítala. Neuměla jsi tancovat, neuměla jsi kreslit, a dokonce jsi ani neuměla psát." "A co?" zeptala jsem se.
Emily ztuhla: "Ale no tak, mami, takhle se do lidí nenavážej. Dokázala jsem chodit na střední školu, i když neumím dobře psát." Emily se usmála.
"Jak to můžeš říct? Chtěla jsem tě poslat na druhou střední školu, ale tvůj otec trval na tom, že tě pošle na soukromou školu. No, vidím tě jen jednou za půl měsíce. Nevím, jaký jsi ve škole. Nemáš nikoho, kdo by tě tlačil do učení, můžeš být nesebevědomá?" "Ano," řekl jsem.
Emily věděla, že se o tom zmíní, spěšně nechala otce, který právě vstoupil do dveří a nesl školní tašku, zvednout tašku a vytáhnout certifikát o ocenění, který před jejíma očima plaše předal matce: "Maminko, podívejte se, prosím, tohle je moje dcera, která ve škole získala certifikát o první ceně, navíc za první místo ve slohové soutěži, cena ještě nebyla vydána."
Maminka si certifikát vzala a prohlédla si ho, pak se podívala na Emily, která se zářivě usmála a zvedla oči, aby se podívala na tatínka. Táta spěšně předstíral, že se rozhlíží.
U večeře Emily stále podávala mámě nádobí: "Mami, nech mou dceru, aby naplnila svou synovskou zbožnost. V posledním půlměsíci se pokaždé, když pomyslím na to, že nemůžu být s matkou, cítím nesmírně provinile."
Maminka se zašklebila, sice trochu nešťastně, ale přesto jídlo v misce snědla.
Emily se na mámu podívala s nadějí ve tváři.
Máma se podívala na tátu, který lehce přikývl.
Máma si odkašlala a řekla: "Chceš se naučit kreslit a malovat, takže se chceš vydat uměleckou cestou?" "Ano," odpověděla Emily.
Emily uslyšela, že je tu šance, a rychle přikývla jako česnek.
"Co chceš dělat v budoucnu?" Maminka se na ni nepodívala, jen snědla jídlo, které jí Emily dala.
"Mami, ještě jsem nepřemýšlela o tom, co chci dělat. Ale hlavně se chci učit malovat, mám pocit, že se současnými známkami se můžu dostat na druhou vysokou školu, ale nechci dělat přijímací zkoušky a jít na vysokou školu, a možná si i vyberu obor, kterého budu později litovat. Chci být víc vzrušující, chci si vybrat to, co mě baví." Emily odložila hůlky a řekla vážně. "Takže, mami, prosím tě."
Máma při jídle žvýkala ústa stále pomaleji a pomaleji, pak se podívala na Emily. "Nelituješ?"
Emily prudce zavrtěla hlavou. "Absolutně nelituji."
Máma odložila hůlky a povzdechla si: "Dobře. Máma souhlasí. Ale chci ti připomenout, že jsi teď ve druhém ročníku střední školy a na učení nemáš moc času. Až se naučíš malovat, budeš mít na studium ještě méně času, takže si musíš dát pozor, abys ho měla dost."
"Aha. To udělám, mami." Emily se usmála.
Po večeři se Emily spěšně přihlásila na QQ a poslala zprávu Daveu Johnsonovi: Jsem teď kluk z Art Studia.

V neděli odpoledne odvezl otec Emily Shawovou ke dveřím školy. Emily nesla svačinu a ovoce, které jí připravila matka, a cítila se trochu rozpačitě. Byla ve druhém ročníku na střední škole, a přesto musela do školy přinést svačiny.
Hned po vysazení otce se Emily seznámila s Claire Wongovou, která seděla vzadu ve třídě, přestoupila z jiného předmětu a měla obzvlášť ráda jídlo a módu.
"Co to máš v ruce?" Claire se okamžitě rozzářily oči.
Emily jí podala tašku: "Hovězí omáčku nechte uvnitř pro mě, zbytek si můžete vzít."
"Sestro Xiaoyu, kdybys mi v budoucnu chtěla kdykoli cokoli říct, hlavně nejrůznější drby ve škole, prostě se mě zeptej." Claire si ho s radostí vzala.
Emily jí věnovala lehký úsměv, popošla jen pár kroků a pak si najednou na něco vzpomněla, ustoupila zpátky a zeptala se: "Víš všechno?"
"Všechno!" Claire sklonila hlavu, pokračovala v jídle a vrátila Emily do ruky hovězí omáčku.
"Jak se jmenuje ten nový předseda třídy v kreslírně?" "Ano," odpověděla. Emily se podívala na hovězí omáčku ve své ruce. Tu pro ni připravila její matka, která říkala, že jídlo ve školní jídelně jí nechutná, a tak jí přinesla hovězí omáčku.
Claire se na chvíli zamyslela a přestala pohybovat rukou: "Vedoucí třídy v kreslírně? Zdá se, že mám nějaký dojem. Nech mě přemýšlet..."
Emily si zapnula zip, znovu si nasadila batoh a těšila se na odpověď.
"Je to Daniel Zhao. předtím seděl přede mnou, je to bůh." Claire se plácla do hlavy.
Emily přikývla, otočila se a chystala se k odchodu.
"Hele, ještě tu zbyla láhev hovězí omáčky." Claire vykřikla.
Emily se usmála a řekla: "Tady máš. Školní jídelna je fakt špatná, tak ať tuhle půlku měsíce zvládneme."
Claire si vzala hovězí omáčku a podívala se na ni, pak k ní přičichla. "Tu omáčku dělala tvoje máma? Voní dobře."
Emily přikývla.
Večerní učení začíná v 18:00, třídní učitelka přijde zkontrolovat třídu a požádá studenty, aby si dodělali domácí úkoly na celý týden, a pokud mají hotové, tak i nějaké referáty. V sedm hodin, po desetiminutové přestávce, třídní učitelka odešla, třídou okamžitě zazněla úleva a začali si mezi sebou povídat. Claire dožvýkala sušené maso v ústech, vzhlédla a zeptala se: "Emily, proč ses mě zeptala na jméno předsedy studijní třídy?"
V tu chvíli to zaslechl Dave Johnson a nemohl se nezeptat: "Mimochodem, poslala jsi mi zprávu, že: Vždyť jsem teď členem studia. Co to znamená? Souhlasila s tím tvoje rodina?"
Emily si protáhla záda a přikývla.
"Opravdu?" Dave na ni překvapeně zíral.
"Tisíckrát."
"Hele, slyšela jsi, co jsem říkal?" Claire spěšně roztrhla balíček sušeného masa a právě se ho chystala přiložit k ústům, když po něm Dave sáhl.
"Jsi nenasytná."
"Neber to, dala mi to Emily." Claire spěšně odstrčila Daveovu ruku.
Dave se na Emily okamžitě podíval rozzlobenýma očima: "Vždyť jsi jí dal i všechno to výborné jídlo. Snad mě nehodláš opustit?"
Emily se bezmocně podrbala ve vlasech: "Velký bratře, potkala jsem ji, když jsem sem přišla, tak jsem jí to dala. Nevěděla jsem, že to máš rád. Příště ti koupím víc?"
Dave zavrčel a odvrátil od ní hlavu.
Claire se zvědavě zeptala: "Hele, proč ses ho vlastně ptala na jeho jméno? Přece ses do něj nezamilovala na první pohled, ne?" "Ne," odpověděl Dave.
"To si ze mě děláš srandu." Emily do ní praštila knihou.
"Tak na co potřebuješ jméno?" Claire si protřela hlavu.
Navzdory Daveovu nespokojenému výrazu nastražil uši a poslouchal.
Emily se lehce usmála: "Přece se nebudu věnovat malování, ne? Musím se poptat v okolí. Kromě toho znáš někoho z ostatních studentů v ateliéru?" "Ano," odpověděl.
"No... je tam jeden, který nosí brýle, jmenuje se Richard Feng, jak napovídá jeho jméno, je malý a baculatý, ale všichni mu říkáme Feng Chubby." Claire se usmála.
"Vedle nás je taky jeden bývalý třídní, jmenuje se Michael Wong. ten má hodného bratra, to musíš vědět, je to ten nestydatý Jacob Lu."
Emily se začervenala a vzpomněla si na incident před dvěma měsíci.
Tehdy ve škole foukal vítr, nejspíš proto, že internát byl příliš nudný, a studenti začali sázet na to, že budou honit ostatní. V poledne toho dne se Emily vracela z jídelny s podrážděným žaludkem, a právě když vešla na chodbu, zaslechla několik "óóó" a "ááá".
Na chodbě se schovávalo několik chlapců, a když viděli, že Emily ztuhla na místě, přistoupili k ní a zeptali se: "Do které třídy chodíš?" "Do které?" zeptala se Emily.
"Ve druháku." Emily si myslela, že jde o kontrolu studentů, a upřímně odpověděla.
"Jak se jmenuješ?" Jako další se zeptal jeden z chlapců.
"Emily Shawová."
"Dobře. Odteď jsi přítelkyně mého Jacoba Lu." Chlapec se usmál.
Emily ztuhla.
"Kdy se ti začal vymykat mozek?"
"Co?" Jacob Lu neslyšel.
"Ptám se, kdy se ti začala hýbat mysl? Vědí to tvoji rodiče?" Emily zalapala po dechu a nemohla si pomoct, ale nahlas se rozesmála.
Několik dalších kluků vyprsklo smíchy a Jacob v rozpacích řekl: "Vzpomenu si, do které třídy chodíš, jen počkej."
Emily bezmocně zavrtěla hlavou, vzala si ze třídy knihu a otočila se, aby šla do Malé zahrady na sluníčko.
Později se začalo proslýchat, že Jacob Lu má v první třídě přítelkyni, která ho šikanuje. Pokaždé, když Emily tyhle zvěsti slyšela, vždycky se Davea zeptala: "Kdo je Jacob?" "Já nevím," odpověděl Dave.
Emily se vytrhla ze vzpomínek a přikývla: "Aha, to je on." "Aha," odpověděla.
Claire podala Daveovi kousek sušeného masa, který se nejdřív zakabonil, ale pak ho přijal.
"Jak se jmenuje ta druhá dívka? No jo, Lily Zuo, můžeš si s ní hrát, je milá." "Ahoj," odpověděl Dave. Claire řekla a přestala mluvit.
"To je všechno?" Emily se zeptala.
"To je všechno, co vím, ostatní studenty neznám. Na střední škole jsou nás tisíce, nemůžu přece znát všechny, ne?" Claire řekla nešťastně.
Emily jen pokývala hlavou a uviděla, jak na ni třídní učitelka mává ze dveří.Emily na sebe ukázala a třídní učitelka přikývla. Vstala a šla k třídní učitelce.

Třídní učitelka přinesla přihlášku do ateliéru a zeptala se Emily Shawové, jestli to s výukou malování myslí vážně.Emily se otočila, půjčila si pero z prvního místa u dveří a bez váhání vyplnila své údaje.
Třídní učitelka se lehce usmála, přikývla a řekla: "Ano. podle vaší povahy je pro vás po vyučení malování docela vhodná buď práce učitelky, nebo návrhářky. Jděte do toho!"
Emily se opřela o zeď na chodbě, dopsala zprávu a s úsměvem ji podala třídní učitelce: "Děkuji, stará třído."
Ve středu odpoledne, během poslední vyučovací hodiny, Emily opět vynechala úklid a běžela se hlásit do kreslírny.
V ateliéru nikdo nebyl?
Emily chvíli zírala a přemýšlela: dneska žádná hodina?
"Koho hledáš?" Zezadu se ozval tichý hlas, ne hlasitý, ale přesto Emily zaskočil.
Emily se plácla do hrudi, otočila se a uviděla, že je to Daniel Zhao, "nejhezčí kluk ve studiu", se kterým se ten den seznámila, a řekla: "Hledám učitele." Emily se pousmála.
"Aha, to jsi ty. Ty jdeš taky studovat?" Daniel se zeptal.
Emily přikývla, pak se znovu rozhlédla a zeptala se: "Dneska není vyučování?"
"Není náhodou středa? Přijdou k nám po úklidu třídy. Hledáš učitele, ke kterému by ses mohla hlásit?" Daniel přešel k rohu ateliéru, popadl koště a začal uklízet.
Emily nestihla odpovědět, ale on dodal: "Učitel odjel do Andertonu, poslední dobou je na intenzivní výuce, a tak se přijde podívat. My půjdeme na tu intenzivní taky." A taky se na ni podíval.
Emily kývla hlavou, viděla, jak zametá podlahu, a honem běžela pro koště, aby začala uklízet taky.
"Jsi tady nová, není třeba uklízet." Emily se usmála. Daniel slyšel její pohyby, pak vstal a řekl jí.
"To je v pořádku, jsem tu nová, prostě dělej, co mi řekneš." Emily se na něj nepodívala, soustředila se jen na zametání podlahy.
Danielovi se mírně zvedly koutky úst a zvuk koštěte škrábajícího o podlahu se ozval ve studiu. emily se cítila trochu rozpačitě, a tak se nejistě zeptala: "Můžu se zeptat, jak dlouho už studuješ?"
"Učím se pozdě, někteří jiní začali, když byli mladí, a někteří jsou v programu noví." Danielův hlas byl tichý a příjemný pro ucho, zřejmě kvůli tomu, že se sehnul, aby zametl podlahu.
"Tak na jaké úrovni se můžu učit? Zvládnu generální zkoušku?" "Ano, zvládnu. Emily se ho zeptala.
"To záleží na tobě." Daniel se narovnal a trochu se pohnul.
"Chceš jít na univerzitu v provincii, nebo mimo ni?"
"Mimo provincii." Emily odpověděla bez většího přemýšlení.
"Pak se musíš víc snažit." Daniel uklidí odpadky, vysype je do koše a znovu otevře okno.
Emily vrátí koště na své místo a chvíli neví, co má dělat, jen nehybně stát.
"Proč si nesedneš tady, večer tě naučím základy." Všichni se na ni podívají. Daniel odsunul sedadlo.
Emily okamžitě přikývla.
Netrvalo dlouho a jeden po druhém přicházeli další studenti.
Někteří si hned po příchodu začali ořezávat tužky, někteří jedli svačiny a někteří se motali kolem. emily nikoho z nich nepoznala a tiše seděla na svém místě, aniž by cokoli řekla.
Daniel našel nějaký papír na skicování, opravil jí ho, přinesl jí tužky a začal jí vysvětlovat definici skicování, základní principy, strukturu a světlo a tmu.
Emily ho zmateně poslouchala. Později ji začal učit, jak črtat.
Emily trpělivě kreslila čáry více než hodinu, a když Daniel viděl, že to myslí vážně, našel nejjednodušší geometrii a naučil ji ji ji kopírovat.
Zdálo se, že Emily se pro kreslení narodila, a za necelých dvacet minut dokázala krásně nakreslit čtverec. Pak přišly na řadu další geometrie.
V devět hodin večer se někteří z ostatních studentů v ateliéru vrátili na koleje, ale Emily stále zírala na papír s náčrtky a kreslila dál.
Daniel zívl a viděl, jak se Emily soustředí, takže ji nerušil.
Když se blížila desátá hodina, zůstali v ateliéru jen Daniel a Emily.
Daniel se podíval na hodinky, ale přistoupil k ní a jemně ji poplácal po rameni: "Už je skoro deset hodin, pojďme. Elektřina v budově školy bude vypnutá později." Emily se usmála.
Pak si Emily všimla okolí a zjistila, že už je prázdné.
Prudce vstala, jenže si uvědomila, že už několik hodin sedí, nohy jí ztuhly a málem upadla.
"Jsi v pořádku?" Daniel jí rychle pomohl.
Emily ji poplácala po noze: "Do prdele, mám necitlivou nohu."
"Proč si nedupneš nohou?" Daniel navrhl.
"Funguje to?" Emily se zeptala a začala doslova dupat nohama.
Kdyby to neudělala, cítila by se uprostřed chodidel jako na jehlách.
"Au, to jsi mi lhala, mě bolí nohy." Emily se sklonila a objala si nohu.
Daniel se znovu podíval na hodinky: "Dobře, omlouvám se. Můžeš chodit? Ve školní budově za chvíli vypadne proud." Emily se usmála.
Emily se ušklíbne a přikývne, pak odkulhá ze dveří.
Daniel viděl, že se neodvažuje zvednout pravou nohu, a tak udělal krok dopředu, položil si její ruku na rameno, druhou paži jí dal kolem pasu a pomohl jí ven.
Emilyino tělo ztuhlo a noha, která nebyla necitlivá, ji vlastně neposlouchala.
Studio bylo v pátém patře a bylo těžké dostat se do druhého patra, ale v budově vypadl proud.
"Sakra, ten proud je vážně vypnutej." Emily se rozhlédla kolem sebe, byla plná tmy, z uší jí vycházel jen teplý dech a slabé lapání po dechu.
"Promiň, " řekla Emily.
"To je v pořádku." Daniel se zhluboka nadechl: "Jsi docela těžká."
Au.
Emily potlačila vztek, vždyť to byl on, kdo ji přenesl z pátého patra do druhého!
"Říká se, že jsi nejhezčí muž ve studiu, ale dneska jsem si tě prohlédla zblízka a ty jsi prostě takový!" Emily se usmála.
No tak, ubližujte si navzájem.
"Co? Co je nejhezčí? Proč jsem o něm ještě neslyšel?" Daniel, který si nebyl jistý, jestli je unavený z toho, jak jí pomáhal, nebo z toho, jak šel dolů po schodech, se trochu zadýchal, když promluvil.
Emily cítila, že nohy už jí tak necitlivé nepřipadají, a tak Daniela odstrčila a využila tmy k tomu, aby si narychlo uspořádala oblečení: "Nepotřebuju, abys mi pomáhal, dolů už můžu jít sama." Emily se usmála.
Daniel neviděl výraz její tváře, a když slyšel, že pomoc nepotřebuje, už jí nepomáhal a sám šel dopředu: "Já půjdu první, ty se můžeš vrátit do koleje sama, že?" "Ne," odpověděla.
Emily zahučela: "Ano."
Pak prošla kolem něj a nezapomněla na něj vypláznout jazyk.

Než se Emily Shaw nadála, byla ve studiu Art Studio už měsíc.
Když pan Johnson, který měl ateliér na starosti, poprvé uviděl Emily a její náčrty, usmál se a řekl: "Tohle dítě bude skvělé." Nevím, jestli ji opravdu povzbuzoval, nebo se snažil, aby tu zůstala, ale Emily se cítila v srdci šťastná a její zájem o kreslení sílil.
Koncem května se maturanti blížili k přijímacím zkouškám na vysokou školu a celé maturitní oddělení bylo buď na schůzích, nebo na psychologických rozhovorech po celý den, což zahalilo celý kampus vrstvou napětí a tlaku.
V květnu chtěla Emily vždycky poslouchat Mayday. Několikrát o to požádala Davea, vedoucího stanice, a ten nakonec ustoupil a řekl, že by jí mohl nějakou písničku pustit.
Ve středu odpoledne Emily místo toho, aby se vytratila, poctivě uklízela ve třídě. Najednou se z rádia ozval Daveův hlas: "Milí učitelé, milí žáci, dobré odpoledne, já jsem Dave, dnešní hlasatel, dnes je slunečné počasí, maximální teplota 27 stupňů, minimální teplota 14 stupňů, slabý vítr. Zítra bude slunečné počasí, nejvyšší teplota 29 stupňů, nejnižší teplota 17 stupňů, slabý vítr. Věnujte prosím pozornost počasí a vyhněte se nachlazení, zejména maturanti, kteří se chystají k přijímacím zkouškám na vysokou školu. Někteří lidé říkají, že přijímací zkouška na vysokou školu je přechod přes most z klád, někteří lidé říkají, že přijímací zkouška na vysokou školu je ukázat své schopnosti, a samozřejmě někteří lidé říkají, že přijímací zkouška na vysokou školu je jakási úleva. Já mám pocit, že přijímací zkouška na vysokou školu je milostným dopisem sobě samému. V uplynulých třech letech jsme si ujasnili své sny, nasměrovali se a šli sami sobě příkladem, není to milostný dopis sobě samému? Dobře, bez dalších melodramat zahrajeme všem maturantům píseň od Emily z druhého ročníku, "Stubborn" od Mayday." "Dobře.
Byl krásný den a Emily stála na lavici a mazala tabuli, zatímco oknem pronikalo zapadající slunce, které ji hřálo do tváře a trochu ji šimralo.
Emily zavřela oči a pozorně se zaposlouchala do písně, na rtech úsměv.
Nejen Emily, celý kampus byl tichý.
Chlapci, kteří hráli basketbal, zvedli oči a zírali směrem k rozhlasové stanici.
Také senioři odložili pera a tiše poslouchali.
Dokonce i starší učitelé v kanceláři si uvařili šálek čaje, přistoupili k oknu a usmívali se, zatímco foukali do čaje.
Musím říct, že Daveova píseň zazněla v pravý čas.
Původně lehce neklidný kampus se okamžitě stal svěžím jako prádlo.
Poté, co Emily dokončila mazání tabule, jednoduše si uspořádala své a Daveovo místo, vzala si tašku s tužkami a broukala si to do výtvarného ateliéru.
Po zhruba hodině malování v ateliéru nastal čas večeře a pan Johnson všem řekl, aby se po večeři sešli, protože jim musí něco důležitého oznámit.
K večeři byly zbytky od oběda, a aby všichni nezačali držet hladovku, dostal každý z nich malý talířek nakládaných okurek. emily se rozhlédla, neměla moc chuť k jídlu, a tak opustila jídelnu, prošla kolem supermarketu, aby si koupila balíček suchých nudlí do podpaží, a běžela až do výtvarného ateliéru.
Při každém jídle má dole v jídelně vždycky službu nějaký učitel, který kontroluje kázeň a brání studentům, aby se vytratili.
Emily přišla do ateliéru a viděla, že uvnitř nikdo není, tak vytáhla balíček suchých nudlí a roztrhla ho, aby se najedla.
"Ty jsi nejedla?" Za jejími zády se ozval hlas.
"Ehm..." Emily se zakuckala a z očí jí vytryskly slzy. Zarudlýma očima pohlédla na osobu za sebou - Daniela Čao!
"Ty jsi duch? Proč při chůzi nevydáváš žádný zvuk?"
Emily si utřela slzy a otřela si koutky úst.
"Promiň, neuvědomila jsem si, že kradeš jídlo."
"Krást jídlo?" Emily vybuchla. "Kde jsi mě viděla krást jídlo? Vždyť jím pod širým nebem!"
Daniel Čao se lehce usmál, došel ke svému místu, uspořádal si kreslicí potřeby a přikývl: "Tak, jasně a brzy."
Emily viděla jeho úsměv, tak naštvaně, že se jí nechtělo jíst, otřela suché nudle a strčila si je do kapsy.
Oba dva zůstali v ateliéru mlčky, dokud nepřišli ostatní studenti a nepřerušili ticho.
Netrvalo dlouho a ve studiu bylo všech 32 studentů, pan Johnson vešel dovnitř, zavřel dveře, řekl všem, aby byli zticha, a posadil se.
Když byli všichni zticha, pan Johnson si odkašlal a řekl: "Je to takhle. Náš trénink na ústředí už nějakou dobu probíhá a já už v tuto chvíli nebudu přijímat žádné další studenty. Je to jenom těchto dvaatřicet frekventantů, kteří jdou na intenzivní výcvik ústředí společně."
Pan Johnson pohlédl na Daniela Čao.
Pan Johnson pohlédl na Daniela Čaa. Daniel Čao vstal a řekl: "Studenti, nespěchejte s diskusí, poslouchejte, jak pan Johnson dokončí svá slova."
Pan Johnson si znovu odkašlal a pak řekl: "Pokud budeme každý den po vyučování trávit pouze tento čas studiem malby, je to málo. Měli byste vědět, že počet studentů umění v naší provincii se letos oproti loňsku zvýšil o více než 30 000. Vždyť to je přece jenom o něco víc. Co to znamená? Znamená to, že vaše šance dostat se na školu jsou ještě menší."
Pan Johnson se na chvíli odmlčel, pozoroval reakce všech a pak pokračoval: "Ústředí vás tam plánuje přivést v polovině června, provinční přijímací zkoušky se budou konat 11. prosince a přijímací zkoušky na školy mimo provincii se budou konat 12. ledna, což je teprve za půl roku, takže by každý měl zvážit, zda vaše současná úroveň malování stačí na splnění těchto přijímacích zkoušek."
Diskuze všech byla stále hlasitější, pan Johnson nepožádal Daniela Zhaoa, aby se postaral o disciplínu, pochopil, že všichni potřebují tuto informaci strávit.
Asi po deseti minutách pan Johnson znovu promluvil: "Velitelství poskytuje ubytovny, čtyři na pokoji. Problém se stravou si vyřešíte sami, 7 500 na osobu, takže to teď neřešte, jeďte domů na dovolenou a proberte to s rodinami." Po těchto slovech se podíval na Daniela Čao a dal mu pokyn: "Seznam personálu budete moci určit dnes večer."
Daniel Čao vytáhl list papíru a postavil se před něj.
Emily viděla, jak se rozproudila diskuse, a nemohla si pomoci, ale zamračila se.
Daniel Čao se k ní také podíval.
Ucítila pohled Daniela Zhaa a vzhlédla, aby se s ním setkala.
Daniel Čao k ní přistoupil a zeptal se: "Proč to s nimi neprobereš?"
"O čem by se mělo diskutovat? Jít je jít, nejít je nejít, není to ztráta času o tom diskutovat?" "Ne," odpověděla. Emily si strčila ruce do kapes, dotkla se rozdrobených suchých nudlí a sklopila zrak.
Daniel Čao sledoval její pohled a usmál se: "Tak jdeš, nebo nejdeš?"
"Nesmysl, samozřejmě, že jdu, jenom si tam napište moje jméno." Emily se na něj zadívala.
Daniel Čao sklonil hlavu a napsal její jméno, Emily nějak viděla, že ho píše pomalu, ale úhledně.
"Co se děje? Neumíš napsat moje jméno?" Emily se zlomyslně zeptala.
Daniel Zhao zavrtěl hlavou.

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Umělecká studia Secret Crush"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️

👉Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu👈