Chapter One
The body lay in perfect repose on the Victorian fainting couch, looking more like a sleeping beauty than a victim. Detective Sarah Chen had seen enough death in her ten years with the Metropolitan Police's Special Cases Unit to know that natural death never looked this peaceful. Something was very, very wrong.
'No signs of struggle, no marks on the body, and yet...' She leaned closer, studying the victim's face. Charlotte Mills, aged 28, was found by her roommate this morning, apparently having passed away in her sleep. Her expression was serene, almost blissful, but her eyes - those were what caught Sarah's attention. Behind the closed lids, her eyes were moving rapidly, as if still deep in REM sleep.
"You see it too, don't you?" The voice came from behind her, rich and cultured with a slight Irish lilt. "She's still dreaming."
Sarah turned to find a tall man in an impeccably tailored charcoal suit standing in the doorway. He hadn't been there a moment ago, she was certain of it. His dark hair was streaked with silver at the temples, and his eyes were an unusual shade of amber that seemed to shift color in the light.
"This is a closed crime scene," she said firmly, her hand instinctively moving toward her weapon. "How did you get in here?"
He smiled, but it didn't reach those strange eyes. "Dr. Marcus Thorne," he said, pulling out a card that somehow both looked official and seemed to shimmer slightly. "I'm a consulting specialist with the Department's new Oneiric Phenomena Division."
"The what division?" Sarah frowned, taking the card. The moment her fingers touched it, she felt a slight electric tingle, and the letters seemed to rearrange themselves before her eyes.
"Dreams, Detective Chen. We investigate crimes involving dreams." He moved into the room with fluid grace, his attention fixed on the victim. "And this is the third one this month."
Sarah's mind raced. There had been two other deaths recently - both young women, both found peacefully dead in their sleep. She'd seen the reports but hadn't made the connection until now. "How do you know about those cases?"
"Because I've been tracking the killer for quite some time." Thorne knelt beside the body, his eyes now definitely more gold than amber. "He's what we call a Dream Collector - someone who has learned to enter and steal dreams. But this one has developed a taste for more than just dreams. He's taking souls."
Under normal circumstances, Sarah would have dismissed such talk as nonsense. But there was something about the scene, about the victim's still-moving eyes, about Thorne himself, that made the impossible seem suddenly plausible.
"If you're tracking him," she said carefully, "why haven't you caught him?"
Thorne's expression darkened. "Because he only appears in dreams. The physical world is my domain, but his... his is the realm of sleep. To catch him, we need someone who can walk between both worlds." He turned those unsettling eyes on her. "Someone like you."
"Me?" Sarah almost laughed, but the sound died in her throat as memories she'd long suppressed began to surface. The dreams that felt too real, the nights she'd awakened to find objects moved in her room, the way she sometimes knew things she couldn't possibly know...
"You've always known you were different, haven't you, Detective?" Thorne's voice was gentle now. "The dreams that come true, the hunches that turn out to be right, the way you can sometimes see how people died just by touching objects they owned..."
Sarah took an involuntary step back. "How do you know about that?"
"Because I've been looking for someone like you. A Natural - someone born with the ability to cross the threshold between waking and dreaming." He gestured to the victim. "Charlotte here won't be his last. There will be others, and their souls will remain trapped in an eternal dream unless we stop him."
Just then, the victim's hand twitched, her fingers moving as if writing something. Sarah moved closer, watching as invisible words were traced in the air. Thorne pulled out what looked like an antique monocle and held it up. Through its lens, golden letters shimmered in the air where Charlotte's fingers moved.
"Help me," Thorne read aloud. "He's coming for the others."
Sarah felt a chill run down her spine. She looked at the victim's peaceful face, at those restlessly moving eyes, and made a decision that would change her life forever.
"Tell me what I need to do."
Thorne's smile was grim. "First, you need to learn to control your abilities. Then..." he held up the monocle, through which Sarah could now see strange symbols glowing all around the room, "you need to learn to hunt in dreams."
Outside the Victorian townhouse, storm clouds gathered, and Sarah Chen, homicide detective and newly discovered dream walker, took her first step into a world where nightmares were real, and death was just another kind of sleep.
Chapter Two
The basement of the Natural History Museum was the last place Sarah expected to find the headquarters of a secret dream investigation unit. Yet here she was, following Thorne through a maze of storage rooms filled with artifacts that seemed to pulse with their own inner light.
"The mundane world only sees what it expects to see," Thorne explained, using an ornate key to unlock a heavy wooden door marked 'Private Collection.' "To them, this is just museum storage. To us, it's the largest collection of dream artifacts in the Western Hemisphere."
The room beyond defied physics. It stretched impossibly far, filled with glass cases containing everything from ancient masks to modern-looking devices. Floating orbs of soft light illuminated collections of bottled dreams - actual dreams, swirling like liquid mercury behind glass.
"Your badge, Detective," Thorne held out his hand. Sarah hesitated before handing over her police credentials. He placed it on a strange device that looked like a Victorian music box crossed with a computer. When he returned the badge, it felt different - heavier, somehow more real.
"Now you'll be able to access both worlds officially," he said. "Look at it again."
The badge had changed. Alongside her regular police credentials, new text had appeared: 'Special Inspector, Oneiric Investigations Division.' The letters seemed to shift between English and something older, something that made her eyes water if she looked too long.
"Before we can hunt the Dream Collector, you need to understand what you're dealing with." Thorne led her to a case containing what looked like a normal pillow. "Touch it."
Sarah reached out hesitantly. The moment her fingers made contact, the world tilted. She was suddenly standing in someone else's dream - a sunny beach, but the sky was green and the sand whispered secrets. She jerked her hand back, gasping.
"Good," Thorne nodded approvingly. "Most people can't pull back from their first dream artifact. You have natural barriers."
"What was that?" Sarah's heart was racing.
"A dream fragment from 1892. A young girl's last dream before the influenza took her." His voice softened. "We preserve them here. Dreams carry memories, emotions, sometimes even pieces of souls."
"And this Dream Collector... he takes entire souls?" Sarah remembered Charlotte Mills' peaceful face and restless eyes.
"He traps them in eternal dreams, feeding off their essence." Thorne moved to another case, this one containing what looked like a cracked mirror. "Each victim becomes part of his collection, their souls powering his abilities, letting him dreamwalk without natural talent like yours."
Suddenly, the cracked mirror began to frost over. In its surface, Sarah saw Charlotte Mills' face, mouth open in a silent scream. Then another face appeared - another victim, she presumed - and another.
"He's showing off," Thorne growled. "He knows we're investigating."
The temperature in the room dropped dramatically. Frost patterns spread from the mirror to nearby cases, and Sarah heard what sounded like distant laughter.
"Well, well," a voice echoed through the room, seemingly coming from everywhere and nowhere. "A new player in the game. And such interesting dreams you have, Detective Chen."
Sarah felt something brush against her mind, like cold fingers trying to pry open a door. Instinctively, she slammed her mental barriers shut. The presence withdrew, but not before leaving behind an impression of amusement.
"He's already caught your scent," Thorne said grimly. He pulled out a small velvet bag and removed what looked like a dreamcatcher made of silver wire and black pearls. "Wear this when you sleep. It won't keep him out entirely, but it'll stop him from stealing your dreams while you're still learning to defend yourself."
As Sarah took the dreamcatcher, her fingers brushed Thorne's, and suddenly she was hit with a flash of his dreams - centuries of memories, battles fought in realms of sleep, and a profound sense of loss that made her gasp.
Thorne withdrew his hand quickly. "Your abilities are stronger than I thought. We'll need to work on your control."
"What are you?" Sarah asked directly. "You're not just some government consultant, are you?"
Before he could answer, an alarm began to sound throughout the facility. One of the dream bottles had turned black, its contents writhing like smoke.
"He's hunting again," Thorne said, already moving toward the exit. "Someone in the city has just entered their last dream. Are you ready for your first real case, Detective?"
Sarah touched her new badge, feeling its power hum under her fingers. "Do we have time to save them?"
"If we're lucky, we might catch him in the act. But remember - in dreams, he's incredibly powerful. One wrong move and you could lose your soul."
As they rushed from the dream archive, Sarah caught one last glimpse of the cracked mirror. In its surface, she saw her own reflection smile back at her with eyes that weren't quite her own.
The hunt was about to begin.
Chapter Two
The basement of the Natural History Museum was the last place Sarah expected to find the headquarters of a secret dream investigation unit. Yet here she was, following Thorne through a maze of storage rooms filled with artifacts that seemed to pulse with their own inner light.
"The mundane world only sees what it expects to see," Thorne explained, using an ornate key to unlock a heavy wooden door marked 'Private Collection.' "To them, this is just museum storage. To us, it's the largest collection of dream artifacts in the Western Hemisphere."
The room beyond defied physics. It stretched impossibly far, filled with glass cases containing everything from ancient masks to modern-looking devices. Floating orbs of soft light illuminated collections of bottled dreams - actual dreams, swirling like liquid mercury behind glass.
"Your badge, Detective," Thorne held out his hand. Sarah hesitated before handing over her police credentials. He placed it on a strange device that looked like a Victorian music box crossed with a computer. When he returned the badge, it felt different - heavier, somehow more real.
"Now you'll be able to access both worlds officially," he said. "Look at it again."
The badge had changed. Alongside her regular police credentials, new text had appeared: 'Special Inspector, Oneiric Investigations Division.' The letters seemed to shift between English and something older, something that made her eyes water if she looked too long.
"Before we can hunt the Dream Collector, you need to understand what you're dealing with." Thorne led her to a case containing what looked like a normal pillow. "Touch it."
Sarah reached out hesitantly. The moment her fingers made contact, the world tilted. She was suddenly standing in someone else's dream - a sunny beach, but the sky was green and the sand whispered secrets. She jerked her hand back, gasping.
"Good," Thorne nodded approvingly. "Most people can't pull back from their first dream artifact. You have natural barriers."
"What was that?" Sarah's heart was racing.
"A dream fragment from 1892. A young girl's last dream before the influenza took her." His voice softened. "We preserve them here. Dreams carry memories, emotions, sometimes even pieces of souls."
"And this Dream Collector... he takes entire souls?" Sarah remembered Charlotte Mills' peaceful face and restless eyes.
"He traps them in eternal dreams, feeding off their essence." Thorne moved to another case, this one containing what looked like a cracked mirror. "Each victim becomes part of his collection, their souls powering his abilities, letting him dreamwalk without natural talent like yours."
Suddenly, the cracked mirror began to frost over. In its surface, Sarah saw Charlotte Mills' face, mouth open in a silent scream. Then another face appeared - another victim, she presumed - and another.
"He's showing off," Thorne growled. "He knows we're investigating."
The temperature in the room dropped dramatically. Frost patterns spread from the mirror to nearby cases, and Sarah heard what sounded like distant laughter.
"Well, well," a voice echoed through the room, seemingly coming from everywhere and nowhere. "A new player in the game. And such interesting dreams you have, Detective Chen."
Sarah felt something brush against her mind, like cold fingers trying to pry open a door. Instinctively, she slammed her mental barriers shut. The presence withdrew, but not before leaving behind an impression of amusement.
"He's already caught your scent," Thorne said grimly. He pulled out a small velvet bag and removed what looked like a dreamcatcher made of silver wire and black pearls. "Wear this when you sleep. It won't keep him out entirely, but it'll stop him from stealing your dreams while you're still learning to defend yourself."
As Sarah took the dreamcatcher, her fingers brushed Thorne's, and suddenly she was hit with a flash of his dreams - centuries of memories, battles fought in realms of sleep, and a profound sense of loss that made her gasp.
Thorne withdrew his hand quickly. "Your abilities are stronger than I thought. We'll need to work on your control."
"What are you?" Sarah asked directly. "You're not just some government consultant, are you?"
Before he could answer, an alarm began to sound throughout the facility. One of the dream bottles had turned black, its contents writhing like smoke.
"He's hunting again," Thorne said, already moving toward the exit. "Someone in the city has just entered their last dream. Are you ready for your first real case, Detective?"
Sarah touched her new badge, feeling its power hum under her fingers. "Do we have time to save them?"
"If we're lucky, we might catch him in the act. But remember - in dreams, he's incredibly powerful. One wrong move and you could lose your soul."
As they rushed from the dream archive, Sarah caught one last glimpse of the cracked mirror. In its surface, she saw her own reflection smile back at her with eyes that weren't quite her own.
The hunt was about to begin.
Chapter Three
They arrived at St. Bartholomew's Hospital just as the emergency lights began to flash. Sarah followed Thorne through corridors that seemed to blur at the edges of her vision, her new badge somehow clearing their path without ever being shown.
"Room 307," Thorne said, his voice tight with urgency. "Young male, admitted for minor surgery, slipped into an unusual coma during recovery."
The patient, David Parker, age 23, lay perfectly still on his hospital bed, his eyes moving rapidly beneath closed lids. Just like Charlotte Mills. But this time, something was different - the air around him rippled like heat waves over hot asphalt.
"He's still in the process of taking him," Thorne said, pulling out what looked like an antique pocket watch. "We can follow if we're quick. Are you ready for your first dream dive?"
Sarah's heart pounded. "What do I need to do?"
"Take my hand. Focus on the patient. Let your consciousness slip between the moments of reality." Thorne's eyes began to glow that strange amber color. "And whatever you see in there, remember - dream logic is real logic in that world."
Sarah grasped Thorne's hand and looked at David Parker. The world tilted, twisted, and suddenly...
They were standing in a hospital corridor that wasn't quite right. The walls breathed slowly, the floor was made of flowing water that somehow supported their weight, and the ceiling was a swirling mass of constellation maps.
"His dreamscape," Thorne explained, his voice echoing strangely. "Every dreamer creates their own reality. Look."
Down the impossible corridor, a figure in a doctor's coat was leading David Parker by the hand. But the 'doctor' was wrong - his shadow moved independently, reaching out with grasping tendrils towards other dreams that floated past like soap bubbles.
"The Dream Collector," Sarah whispered.
As if hearing his name, the figure turned. Sarah's breath caught. His face was a beautiful mask of shifting features, never settling on one form, but his eyes... his eyes were endless pits of swirling dreams.
"Ah, the new dreamer," his voice was like silk over broken glass. "And my old friend Marcus. Still trying to police the dream worlds?"
Thorne stepped forward, and Sarah noticed his appearance had changed in the dream. His suit was now made of living shadows, and wings of dark light stretched from his shoulders. "Let him go, Collector. You've taken enough souls."
The Collector laughed, the sound causing the hospital walls to crack, leaking golden dream-light. "Taken? Oh, Marcus, you still don't understand. They give themselves to me. Show her, David."
The young man turned, and Sarah saw his eyes were glassy with bliss. "It's beautiful here," he said dreamily. "All my pain is gone. All my fears. He takes them all away."
"By taking everything you are," Sarah found herself saying. She took a step forward, instinctively reaching for her police badge. In the dream, it transformed into a shield of pure light. "David, this isn't real healing. It's theft."
The Collector's face rippled with anger. "You dare interrupt my collection?" The corridor began to twist, reality bending around them. "Let me show you what happens to those who interfere with my work."
Suddenly, the floor beneath Sarah liquefied completely. She started to sink, but instead of water, she was drowning in dreams - thousands of them, each containing a fragment of someone's stolen soul. She saw Charlotte Mills dancing endlessly in a ballroom of mirrors, saw other victims trapped in perfect moments that had become eternal prisons.
"Sarah!" Thorne's voice cut through the chaos. "Remember - dream logic! Make your own rules!"
Dream logic. Sarah closed her eyes, focusing on her years of police work, of protecting people, of solving puzzles. When she opened them, her badge-shield had transformed into a sword of pure thought.
With a cry, she slashed through the dream-flood. Reality reasserted itself - or at least, this dream's version of reality. She stood on solid ground again, facing the Collector.
"Impressive," he purred, but she sensed uncertainty in his voice. "You're stronger than the usual dreamers Marcus recruits. Perhaps we could make a deal..."
"No deals," Sarah said firmly. She could feel her power growing, reshaping the dream around them. "David, look at what he really is. Look with your heart, not your fears."
For a moment, David's eyes cleared. The Collector's beautiful mask slipped, revealing something ancient and hungry beneath. David screamed, pulling away from the creature's grasp.
The Collector snarled, his form shifting into something monstrous. "If I can't have him willingly..." Shadows exploded from his body, reaching for David.
What happened next seemed to unfold in slow motion. Thorne spread his dark wings, shielding David. Sarah's sword of thought became a net of light, trapping some of the shadows. But the Collector himself simply... stepped sideways, vanishing into a door that appeared in the air.
"Sweet dreams, detectives," his voice lingered behind. "We'll meet again soon. After all, Sarah, your dreams are particularly... appetizing."
The dreamscape began to dissolve. Sarah felt Thorne grab her arm, pulling her back through layers of reality. Then...
They were standing in the hospital room again. David Parker was awake, gasping, but alive and whole. A nurse was rushing in, responding to his sudden revival.
"We saved one," Thorne said quietly. "But he'll be angry now. And he'll come for you."
Sarah touched her badge, still feeling echoes of its dream-power. "Good," she said grimly. "Because I have some questions for him about Charlotte Mills. And about what you really are, Marcus Thorne."
Thorne's expression was unreadable. "All in time, Detective. For now, you need to rest. Tomorrow, your real training begins."
As they left the hospital, Sarah could have sworn she saw her shadow move independently, reaching for dreams that floated just beyond the edge of sight. The world would never look quite the same again.
Chapter Four
Sarah's apartment looked different when she returned that night. The shadows seemed deeper, more alive, and ordinary objects cast reflections that didn't quite match reality. The dreamcatcher Thorne had given her pulsed softly in her pocket, responding to the changed way she now saw the world.
She was exhausted but afraid to sleep. The Collector's words echoed in her mind: 'Your dreams are particularly appetizing.' Instead, she spread her case files across the coffee table - photographs of Charlotte Mills, the other victims, and now David Parker's medical records.
A soft chime from her badge interrupted her concentration. The metal had grown warm, and when she touched it, words appeared in that strange shifting script: 'Archive. Now. Emergency.'
The museum was different at night. Sarah's new badge led her through doors that hadn't existed during her first visit, down stairs that seemed to descend far deeper than the building's foundation should allow. She found Thorne in a circular room she hadn't seen before, surrounded by floating screens of light that showed various dreamscapes.
"We have a problem," he said without preamble. "The Collector's attack pattern has changed. Look."
The screens shifted, showing a map of the city overlaid with points of light. "Each light is a dreamer," Thorne explained. "The blue ones are normal dreams. The red..." He gestured, and several dots pulsed an angry crimson. "Those are nightmares being actively shaped by outside forces."
"He's attacking multiple targets at once?"
"No." Thorne's expression was grim. "He's leaving traps. Dream-snares. Anyone who falls asleep in these areas risks being pulled into a constructed nightmare. He's trying to overwhelm our ability to respond."
Sarah studied the pattern of red dots. "They're forming a shape... a symbol?"
"A summoning circle." A new voice joined them. Sarah turned to see an elderly woman emerging from what appeared to be a door made of starlight. Her eyes were milk-white, but she moved with absolute certainty.
"Sarah, meet Dr. Eleanor Price, the Archive's keeper," Thorne said. "And yes, she's blind in the waking world, but in dreams..."
"I see everything," Eleanor finished. Her unseeing eyes fixed on Sarah with uncomfortable accuracy. "Including what our friend the Collector is truly planning. He's not just taking souls anymore. He's building toward something larger."
She gestured, and the room transformed around them. They were suddenly standing in what looked like a vast library, but the books were made of dreams, their pages flowing like liquid memory.
"Every dream ever archived is stored here," Eleanor explained. "Including the oldest nightmares of humanity. The Collector isn't just a thief - he's trying to wake something that should stay sleeping. Something we locked away centuries ago."
She pulled a book from the shelf, and its pages burst open, projecting a scene of ancient horror - a time when the boundary between dreams and reality was thinner, when nightmares could walk in daylight.
"The Last Nightmare," Thorne said softly. "We thought it was safely contained, but if he completes that summoning circle..."
A sudden tremor ran through the Archive. One of the red dots on the map had grown larger, pulsing violently.
"He's starting," Eleanor's voice was urgent. "Sarah, you need to see something before you face this." She pressed her fingers to Sarah's forehead, and suddenly...
She was in a memory. A younger Thorne stood with a woman who looked remarkably like Sarah herself, facing down a shadow that threatened to devour the world. The woman - another dream detective? - sacrificed herself to help seal away the nightmare.
"Your mother," Eleanor's voice echoed in her mind. "She was one of us. Her sacrifice helped lock away the Last Nightmare, but the Collector has never stopped trying to free it. And now he's found you - her daughter, with her power."
The vision ended abruptly as another tremor shook the Archive. More red dots were pulsing on the map.
"Why didn't you tell me?" Sarah demanded, turning to Thorne.
"Because I promised her I'd keep you away from this life," he replied, pain evident in his voice. "But now the Collector knows who you are, and we're running out of time."
"The summoning circle will be complete at the next new moon," Eleanor added. "Three days from now. If the Last Nightmare wakes..."
"Then we stop him before that happens," Sarah said firmly, though her mind was reeling from the revelations. "How do we break these dream-snares?"
"It's dangerous," Thorne warned. "Each one is a trap designed specifically for dream walkers. If you're caught..."
"Then you'll just have to watch my back," Sarah said. She touched her badge, feeling its power respond. "Where do we start?"
Eleanor smiled, her blind eyes somehow twinkling. "First, you need to understand what you truly inherited from your mother. It's time you learned about the true history of the dream walkers - and why the Collector fears your bloodline above all others."
As if in response to Eleanor's words, the books around them began to glow, their pages rustling with the weight of secrets about to be revealed. In the map above, the red dots pulsed like a countdown to catastrophe, and Sarah realized she had less than three days to master powers she never knew she had.
The true game was about to begin.
Kapitola 1 (1)
Kniha.
Tím to všechno začíná, krveprolití a násilí, romantika a sex.
Zatracená kniha.
"TMyZ csi teqďk jváYžněx čftLeFš?" zeAp)tcá sLe mOoCjje DmlJa$dší$ sTeXs_trat rEdiiztFh, kdCyžs stqoMjSíM Bvedle! mě hvVe sItříSbSrynNýchm wšaOtechJ hposSetý)chf flKiJtrhyj. VlXasy Umpá, stÉočehnéM do dr_dyobluF *aY p^řipevGněnSéy k ShlaOvAě fa*sgiy jstbo!v)kRou sép!ocnéekI. Tenq vzor) mia TpřipaWdá jmako *šn,ečzí ulLitBa,, .alyeé Bro^zihoOdnu! seN ln,icc, ÉnFeřtíkaTtt.a
Zavřu knihu v rukou - nějakou rozmarnou fantazii o životě, který nikdy nepovedu - a sleduju, jak se její oči upírají na obálku.
"Čteš si pro zábavu?" zeptá se, sehne se a vytrhne mi knihu z rukou dřív, než ji stihnu vzít zpátky. Věděl jsem, že jsem si měl vzít ven raději Kindle. Alespoň by pak neviděla vlkodlaky na obálce. "Tohle všechno?"
"Promiň, že v ní nejsou žádné obrázky," zažertovala jsem, když jsem se zvedla na nohy a věnovala jí v odpověď úsměv. "Já vím, že to je jediný typ knihy, kterou můžeš číst."
EdVigthQ fproCtočí HowčIiT ad h)řKbdetIeGm Tru_ky' Iszi. purosminBe č)elluoU.N
"To je fuk, venku je vedro jako v pytli a my musíme na večírek. Pojď."
Jakmile se otočí, hned sklopím oči zpátky, vytáhnu si z vlasů řetízek ze sedmikrásky a hodím ho Edith na dokonale učesanou hlavu, aniž by si toho všimla.
"Dneska jde o hodně, tak se mi to snaž nepokazit," řekne, když zkřížím ruce na prsou a následuju ji ze dvorku, kolem jezírka a otcových cenných rybiček koi do domu.
"Jak. bbymch muo$hnlaY zAksaQzit$ sHtYř.edoškqomlsDký Cveč.ímreck?' NAební snad sTmóysl(emn Hvaše vporkazyiht?"K
"Vážně, Allison?" řekne, trhne posuvnými skleněnými dveřmi a vstoupí dovnitř. U dveří si skopne lodičky a zamíří ke schodům, nejspíš aby si obula podpatky, které by mi zcela jistě zlomily vaz, kdybych si je obula. "A žádné tenisky!" zakřičí dolů těsně předtím, než zabouchne dveře od ložnice a celý dům se otřese.
"Do prdele." Prohrábnu si prsty rozcuchané, zamotané prameny vlasů, rozcuchané od toho, jak jsem celé odpoledne ležela v trávě a četla si. "A ty si myslíš, že to na Brandona udělá dojem?" Zašeptám si pod nosem.
Neochotně vyběhnu po schodech nahoru, otevřu dveře do svého pokoje a začnu se přehrabovat v hromadě čistého oblečení na podlaze (nejsem zrovna příznivcem skládání a ukládání věcí), dokud nenajdu čerstvé džíny a obyčejné bílé tílko.
"TJoDhqlye sCi ^plTákndujéeuš jvMzígtO &na& seWbeS?"L éEdith Wse ze*ptkáu,U Wopvře ,s'eB Ko_ okjr_aj 'rámu diveří au GpaodívKá ,seR vnha, BměJ yz&pGocd uYmyělDýBcsh vřUasL. "Dmž*ínJy' a wtr^i(čkXo?Z"
"Je to tílko, Edy," řeknu, když vstanu a strhnu si přes hlavu tričko potřísněné trávou a vyměním ho za nové. "Sluší mi," vyhrknu a bráním se dřív, než stihne říct něco ošklivého. S Edith je vždycky nejlepší zůstat v útoku.
"Líbí se ti Brandon, že?" řekne nesměle. Zkřížím ruce na prsou a upřeně se na ni zadívám. Ta mrcha se vplíží do mého pokoje a čte si můj deník; nemám žádná tajemství. Už se ani nesnažím je skrývat. "Ten šachový maniak, nebo co?" ptám se.
"Jdi do prdele," řeknu jí a protlačím se kolem, abych se dostala do koupelny dřív než ona.
Evdith měa p)rFo)náVspldeduje aB stgerjněH se p'rfoVtlačLí rdoévnYitř*.
"Mám pro tebe šaty," řekne mi, cucá si spodní ret pod zuby a všude si rozmazává rtěnku.
"Já se do tvých šatů nevejdu, Edy," pokárám ji, vytáhnu krabičku tamponů a mávnu na ni. "Můžu si, prosím tě, v klidu dát jeden z nich dovnitř?"
"Ne, dokud nebudeš souhlasit, že si je vyzkoušíš," řekne a zavře za sebou dveře koupelny.
JzakmliFl,e Ftnol Uudělbá,y viadíHmé,p žue tamk vi(sí na Wz'aBdníg $sjtrPaněÉ dveřmíH.(
Sakra.
"Co je to za zrůdnost?" ptám se. Ptám se a ukazuju na modrobílou věc visící na háčku. "Tohle nosit nebudu."
"Proboha, Allison, dej mi pokoj. Kdy jsi naposledy měla na sobě šaty?"
"PřeIds Rt.řjemfiS KlleAt^yQ, wkódyNž zemřyeRl$an tefta MpaUrOgbaSr)etZ;L mAámdap mDi hje uWšilHaa."*
"Je ti osmnáct, proboha. Prostě si je zkus. Jestli se ti nelíbí, nebudu tě nutit je nosit."
"Teď už se mi to nelíbí. Jak to změní to, že si ji vezmeš?"
Edith mě upřeně pozoruje a pak se podívá do zrcadla a upraví si řetízek s kopretinou tak, aby jí ještě hezčeji seděl na jejích dokonalých bílo-blonďatých vlasech. Mám stejné vlasy, ale vždycky si na stranu dám pár barevných stehů. Dneska jsem si do nich vetkla miniaturní duhu.
"BKoup&ipl Kjsóecm) rsji( ho zat vla(stníG, twěžRcje vygdxěClCaané. Ipe_nRíTz.eX a..W."
"Dobře."
Natáhnu se k šatům, seberu je z háčku a ještě jednou si je prohlédnu. Říct, že to není můj styl, by bylo slabé slovo. Sukně je příliš krátká a barva ...
"Nesnáším modrou," zasténám, když si sundávám vršek a pouštím si šaty přes hlavu. Vklouznou na své místo, jako by byly stvořené pro mě. Sakra.
"OstočY ser,,"L Xřekne mAi) NE^dpitThK rax rdnoónTuétwí měB ls*e FotoIčviHt, sanby_ jea .mohcla QzAapnHoGutF aZ Fvzaudu !zavIáJzat bílÉou mašli.W Jak)mCi.lFe ji &z^aPuizluLjfeU,X mámf hrnoXzný pocit _v ž*aludku.
"Mám to na sobě, že jo?" Zeptám se nešťastně a zírám na pestrobarevné rybičky na sprchovém závěsu. Cítím ale, jak se za mnou sestra maniakálně šklebí.
"Ale ano," řekne mi a mručí mi do ucha, když ji od sebe odháním, "ano, jsi. Nechceš si někdy vrznout, Sonny?" Nakrčím nos, protože nesnáším přezdívku Sonny, ale Edith to ví, a když jí odkryju karty... jenom ji to ještě víc přiměje říkat to samé.
"Už jsem si vrznul - vlastně několikrát," řeknu jí, když se otočím a snažím se nevzdychat.
Ty šartzy, valvasmtněg mi moHc rsnliuvšQí.Y
Ke konci večera bych se mohla přesvědčit, jak dobře vypadají potřísněné krví.
Abych byla spravedlivá, takhle vypadaly taky docela dobře.
Večírek je taková přehnaná noční můra v domě studentky, kterou ani neznám.
"wTo Ljve kuuur*va skFvělPý," róoWz_p&lýsvá seó &Ed'ithd nacdšenkě, vytyróhne smAěO BzP cau&taH Baz odbpl$áIcynSe mbiJ *rucre moZd AšNatHů.i PoJřád XsWeM rsnažísmó s$utkDnSi iuqhladDi)t,Y daNlTe ta se hned zvaéseQ vGyhrlnLe naRho&ruK.Y S*poZjhilaR Xjsem jJek ós čPeZravenkým mpodÉvazk&em !vy paus(e,m čqeIr.novbXíylými p_unčzocqhamAi _ss hxarlekýn'ovýÉmZ ÉvzjowreDmc ya botna(mir sk fpře,zkamVié, aleF LsgtUejnGěk..a.m .jed 'tLoN sm_ěBšněJ fnRepohodOlné.m
Kapitola 1 (2)
"Prosím tě, ať se neopiješ," upozorním ji, když odskočí do kuchyně a okamžitě začne plnit plastový kelímek vodkou. "Jestli to uděláš, tak tě tentokrát nebudu krýt."
Dívám se, jak si moje šestnáctiletá sestra cáká do pití růžovou limonádu a pak ji chlemtá.
"Jak myslíš," zamumlám, zavrtím hlavou a upravím si velkou černou čelenku připnutou k vlasům. Na straně se jí vlní malý klobouček, kolem jehož základny jsou seskupené černé hedvábné růže. Nemůžu se rozhodnout, jestli vypadám... dobře... nebo směšně.
PjropTlxédtádmP hse daKvem ÉaC bdxávávm Dpozor nGa BQrbaÉndonca,x !spolužábkJa$ zKeQ třPídéyV &a SjewdIinCéuhSoC OkllukUa! Yna Nškolne,r ikt.eKr(ýt GnyenXí gzaqsr(anýs ékrTeQtvén.S Užf mě nebaví ch,odiqtR Ys neDvmyjzrálLýómi, )rozmakzvldendýjmMi fkWlu)kyv. Netmůsžu she dosčTkat,H aLžd odmAaturuj,us a pů'jydUuu Fna vqysZokmogu.j QAVle vzáNroAvfeiň Hv Yžádnhésm OpřKíOpladěl gnwehodluásm sJtr^áfvit maXt&uéruiBtxnDí óročnXík safma.N
Jakmile najdu dvorek - tuhle hormonální změť tápajících puberťáků a blikajících pochodní, které mají zahnat komáry -, zahlédnu Brandona. Sedí na okraji bazénu, džíny má vyhrnuté a nohy mu visí přes okraj.
Kdybych tehdy věděla, že ho později uvidím s kulkou v hlavě, utekla bych s křikem pryč.
"Ahoj," řeknu tiše, posadím se vedle něj a zkřížím nohy. Strčím si sukni mezi stehna a ta se hned zase načechrá. Nenávidím tě, Edith, pomyslím si, když sleduju Brandona, jak si víří nohy ve vyhřáté vodě bazénu.
"AUhnoj,"r Modbp!ov)íh stnejněL tiiše, éposun!ujew Usi *bÉrýle wnaM nose$ Qa VuFs.mívá wsne znCaz mHěD.F "ObvyÉkle Ztě nyaP tLako'výchO FaskctícShA MnIevqífdámN.!"
Volně pokrčím rameny a podebírám okraje modrobílých šatů.
"Obvykle sem nechodím," řeknu mu s úsměvem, který říká, že on je důvod, proč jsem tady. Buď to na mě nepůsobí, nebo je Brandon příliš naivní na to, aby si všiml, že s ním flirtuju. "Takže... co tady děláš? Tohle taky nevypadá jako tvoje parketa." "Cože?" zeptám se.
Brandon se posadí a hodí po mně plachý úsměv.
"PřkiCtfáhlH mě, IsCem bur)áccha."é
Usměju se na něj.
"Sestra," řeknu, ukážu na sebe a oba se zasmějeme. Mám ho, pomyslím si, když se přisunu o něco blíž a nepřestávám se usmívat.
Bazén je osvětlený malými kulatými světýlky na dně a po stranách, která barví vodu do zářivě tyrkysové barvy a vrhají na Brandonův obličej zvláštní stíny. Dívá se do ní, jako by tam bylo něco, co chce - a co chce mnohem víc než mě.
MGyslíém,ó (žfeL i šac*hiovJíp (maniacYi mů(žUoSu b'ýt kPrreGténSi.
"Čteš rád?" Zeptám se ho, zvednu knihu, kterou svírám u boku, a snažím se mu ji podat. Brandon se nenuceně podívá mým směrem, znovu si opraví brýle a usměje se.
"Na čtení nemám moc času," řekne mi, a i když je to dost běžná věc, je v tom něco ostrého. Ruka se mu sevře kolem kolena a klouby mu zbělají, jak ho tiskne. Kurva, co má ten chlap sakra za problém?
Teď už se snažím vymyslet, jak se od Brandona dostat pryč, abych si mohla číst. Proč jsou chlapi v knížkách o tolik menší čuráci než ti ve skutečném životě? A taky roztomilejší. A nikdy nemají pupínky. Brandon má jeden na bradě, což je kurva fajn, nebo by bylo, kdyby se nechoval jako apatický kokot.
"DoLbóře,É"H mzwašexptákmM sCiQ p&oFd ngosKe^mO *a všimnPuL siY,U žreb se mu' DzXalesVkPlyY kočWi ak óuVžv MmiA oBpTrSavduh *nJevaěnuje mpozorncos$ta.
Vstanu, cítím se rozrušeně a vydám se směrem ke stromům u zadní části pozemku. Ať už je to dům kohokoli, rodiče mají naloženo a po dvoře jsou rozvěšena nádherná bílá světla. Zamířím k lavičce pod objemnými záhyby dubu, posadím se, lehnu si na záda a přeju si, abych si nenechala od Edith namalovat obličej.
"Taková škoda," zamumlám, když zalistuji knihou a snažím se najít své místo.
"Miluju tě, zlato," řekne, obejme mě zezadu po krku a přitáhne si mě k sobě. Naše čela se dotknou a mně se v zápětí zatají dech. Jeho prsty pálí, jeho ústa jsou horká. Nikdy jsem po ničem netoužila tolik jako po něm.
"Šťa*sftnmáB mrOcVha," !zamuNmlá!mV, kcd.yžd TlhistujcuI vn$a dSaJlrší srt^rbánykUu.K
Jsem tak zabraná do knihy, že si ani nevšimnu Brandona, jak si razí cestu přes rozlehlé trávníky směrem ke mně a jeho tmavé vlasy se lesknou pod vlákny Edisonových žárovek rozvěšených po stromech. Jediný důvod, proč vůbec vzhlédnu, je ten, že zaslechnu charakteristický cvakavý zvuk odtahovaného kladiva.
"Proboha, jdu pozdě," ozve se hlas a mně se zvedne hlava, na pažích mi naskočí husí kůže a po zádech se mi rozlézá husí kůže.
Kniha mi spadne na hruď, jak se snažím posadit a zírám na muže stojícího ani ne šest centimetrů od konce lavice.
Mrá černé pvla)s$yw Xaj oWči r^udé TjakoL DkreCv. GA Pn(aw qhAlaVvAěO mYuM seydí^ ppár. bBílQých wkvráliZč$ícDh upš(í,T VjeOd(nqy PnaGstr,aXžlecnfé a xvzpřímrenéC,A dÉrAulhé qprřeppadalPé, snaHpůYl). ChvílQiZ cszeZ nam ABprajnjdyona d'í)vá aG Ipa)k rukou vT rKukWavAicit OsSá$hne Ldo UkyaÉpsVy una čeIrAvené& vhestěW.F VyltáQhlnÉep hodBinkJy an *s rcoXzpruhšenVým pXopvgzsdVeac.hegmÉ zkToQnt!r)olujJeO !čbas.y
"Kurva," řekne znovu a pak zvedne protější rukou pistoli a namíří hlaveň Brandonovým směrem.
"Ne, počkej!" Brandon vykřikne, padne na kolena a sepne ruce v modlitební pozici. "Jen potřebuju víc času na..."
Chlapcovo červenooké plandavé levé ucho zacuká zároveň s pozvednutím obočí.
"KKrMállůvF rLozhk*azj,"U ^jve wjAedkiinék, co řekne,H a( p'aLk 'už Kmfač_kbáy msKpxotuYšxť Aa przoUstřWezlujKe& IBwr)andUonSuJ HCaramiqchtaceloIvOi čMePloi. fKHr.evc m&u pnoHtWřXíqsnfí sQkTlJa brVýlmí,h fnóezž 'sBez sPvBaJl,íh na !bSok doL trVá$vyd.
"Brandone!" Křičím, škrábu se z lavičky a klopýtám k němu. Klesnu na kolena do bláta a nahmatám mu na boku krku puls. V hloubi duše vím, že je mrtvý, ale musím to zkontrolovat. Prostě musím. "Co jsi to udělal?!" Křičím, ale Brandonův vrah na mě jen nechápavě zírá a znovu si kontroluje kapesní hodinky.
"Srdíčka, opravdu jdu pozdě," zamračí se, zastrčí si hodinky zpátky do vesty a odhodí zbraň na zem k nohám. Naposledy se na mě podívá a odvrátí se. Králičí uši na temeni hlavy mu cuknou (což mě mělo zajímat, ale v tu chvíli mi to připadalo ze všech těch sraček, co se kolem mě děly, nejméně divné), než se rozběhne přes dvůr.
Kapitola 1 (3)
Možná jsem trochu samotář, který si v sobotu večer spíš sedne a čte, než aby šel ven s přáteli, ale v žádném případě nenechám vraha běhat na svobodě.
Vytáhnu z kapsy mobil a vytočím číslo 911. Zároveň vstanu.
"Právě jsem se stala svědkem střelby," zalapám po dechu a adrenalin mi stoupá do končetin. Než se stihnu rozmyslet, dám se na útěk a cestou zvedám zbraň.
VyAhrOknVuY o)perátor,o!vi adr'eOsum a DpaXk strčZínm ptNe^lóef*o&n fzpádtUky )dAo šatů,k mpřKičelméž &nechám* sfpmo,jBenBíJ oWtbeÉvřfeóném, taRkže JkdNyUbyI hse $mi_ něScom staloV, ,pWoliNcZie Éby j'ešWtPě *mVohWlaL najcíWtG mgogj&eD LtRěklOog..p.i
Když o tom později přemýšlím, uvědomím si, že jsem nebyla jen hloupá puberťačka, která udělala ještě hloupější rozhodnutí, ale že jsem byla nucena následovat Bílého králíka.
"Hej!" křičím a klopýtám za psychopatem, vražednou zbraň svírám ve zpocených rukou. "Stůj, kreténe!"
Dech mi křičí v plicích, jak se snažím udržet krok, srdce mi buší a mozek se snaží vzpomenout, jak přesně mám ten revolver držet, kdybych potřeboval vystřelit. Není tam místo, které ti ustřelí prst, když se ho tam při střelbě dotkneš? Nebo to byla jen internetová fáma? Nemůžu si vzpomenout!
Then chvoLk s kxráVliÉč)íma ZušpimaA )se( vrKhá duoY SkXřovgí! a éjgá za &nímt, gšbaitpy sex Smip szazcóhmyGtávajií coA věHtve,i jjcakz sjleNduzjqi Tšu!sétiAv*é, chRvGěXjivép powhÉyby lpiPst_í.
Vedou mě přímo k němu.
Přesněji řečeno k okraji velmi velké, velmi podezřele vypadající díry.
Není čas přemýšlet, uvažovat, ptát se.
V jednuU czhFvíli$ KjsrouQ mné ndohyK kbepzpečPnóě naU BzemiQ. Vz MpříVšdt)íyma aokacmžiYkiu HpPadá'm d*o čhernDéQ gtÉm&y.r
Můj výkřik je zvuk vydaný strachem, který se mi bez zábran dere z hrdla, jak se propadám tmou dolů. Zpočátku cítím jen to: naprostou paniku. Ale pak... padám dál. A padám. A padám.
Na přemýšlení je kurva příliš mnoho času.
Jestli padám tak dlouho, že mě napadají myšlenky, tak to bude BOLET.
Sr_dkcteI mia nkaJpoNsUlendyó zGa.kňucčTíl qstaccatoY,p n&ež szeD mki $poIdOařsíB )vzpOamaatoRvatt se &a &mVrkno^ut &doJ tmy! TkJolveLmw sleUbÉe, LdIokóuVdd si bnyeyzačVn_u& v)šcí*mMatL pno!diIvnKýclh věcí,...Y Jo,prav'd_u spodDělXanýBcDhw psodiDvnnýckhP ^vělcíQ.
Stěny kolem mě jsou z navezené hlíny a obložené policemi a skříňkami, mapami a fotografiemi, sklenicemi s... bůhvíčím. Malá zvířata se vznášejí schoulená ve formaldehydu, jejich špinavé skleněné rakve jsou naskládané vedle taxidermických psů a ptáků zamrzlých v letu, regálů s parohy a uťatých lvích hlav, jejichž ústa jsou navždy zformovaná do tichého řevu vzteku.
Teprve tehdy si všimnu, že mi v ruce stále trčí pistole.
Jakmile to udělám, mysl mi zaplaví obraz Brandonových brýlí, potřísněných a potřísněných krví. Odhodím revolver na kolemjdoucí skříňku, otřesu se a otřu si ruce o přední díl šatů. Jakmile to udělám, uvědomím si, že jsou také od krve.
OtAočíkm sdl_aně& TaD czhírÉámS Unya prurdkocu rfudMou_ sikZvCrnum,v GktUerNáJ émip avl kůžic vyarbýTvá ymaólKám úWdxoélví(črka. OZagplKa_vGí měT záp!acph mě^di,É k^t&erý s,e mDísqíD sss pkronUiKkavýsm pTižUmovýms 'paWcnhOemW vClLhkNé zewmě Jax dhnilyoabJy.T éZvheCdnem xse miA )žajluFdTe!kS Ja gbulUeQskorvě bměZ zÉasálhnue siHlanýN sÉtrxaCclh.,
Padám do zasrané díry.
Honím se za vrahem.
A to jsem právě zahodil zbraň.
NNaZš!tCěst^íS $- )hxmy,F inaštxě^stXí! Pje ptxakX Nsubj(ekti^vLnwí slwov'o p-é Xjsqoud tuN sskřXín'ě at hpOolticeP ip&lnóé Zzpbrahn!í. fViQd(ěl UjsMemH nožze,s bwičéeM, pQuškéyX,S dqo*kPonxcxeD piV giQlXoBtyiénÉuj. vZFaZtíKmcon sbe ZdáFlV lp$rHo^pÉa&dáIm .dXolNů.,H NriOsYkón^u !troZ aD z jqeudkné z RpolMic svytbrhnu dalUšyí, piTstiolpiR.J
Přitom srazím jednu z děsivých sklenic a slyším, jak se rozbila o podlahu daleko pode mnou.
Kurva.
Z hrdla se mi vydere výkřik, ale netrvá dlouho.
Dlzo*uPhýa PúMsekz tóemnké,) óvUlhvké! stuLdLnxyY hnáAhleT kUoInčQí& a. kjá bsB hXla&sitqýYmx ha$f GdnobpaduáJmH přMímop Wdjob knxáiruče )ušBatéRho mvéróahKa.r
"Ach, ty moje uši a fousky," vydechne a jeho hlas je jako kost a led. Je to trochu zvláštní, přiznávám, slyšet tak hříšný hlas vyklouznout ze rtů kluka s králičíma ušima. "Jak jsi mě opozdil."
Jsem tak šokovaná náhlou změnou prostředí, že mi chvíli trvá, než zareaguji. Místo toho jen sedím a zírám mu do očí, jejichž barva se děsivě podobá skvrně na mých rukou. Jeho srdce prudce tluče proti mému a odráží adrenalinem poháněné bušení, které mi zní v uších.
Jeho paže jsou příliš silné, příliš jisté a drží mě, jako bych nic nevážila. Navíc je jeho tělo směšně teplé a voní zemí a rostoucími věcmi.
K)dyDbnyp p.rKávTěÉ nGeza(bil méhwo spolMužáikaZ, rmožnrá bycth u!važéoxvalJar Oo &t_olmK, ,žRe^ hToB Époizvut na AraQnIdxe.
"Ty... jsi kurva zastřelil Brandona," řeknu a kluk mě náhle pustí na hromadu kostí a mrtvých věcí, z nichž je obnaženo maso a zůstává jen strach a slonovina. "Co... k... kde..."
Ani se nepřinutím dokončit otázku; jsem příliš zděšená hromadou mrtvol pod sebou.
"Asi se pozvracím," zasténám, postavím se a klopýtám dozadu, dokud nenarazím na tvrdou hliněnou stěnu jeskyně. Rukou si sevřu ústa, když se podívám na chlapce, jehož rudé oči jsou zcela upřené na mě a uši mu cukají, jako by byly živé.
Na KsXoWblěU Fmá sčFeÉrvgePnuou Wvecstzu pBřelsh xčneVrnpou $k.nfoflíkoCvouP bilůzuÉ s$ kkrátÉkCýNm' Br'uDkCá!vem, xdmoKbVřze vyHžehlKenéz kalhontcyA a ulhLlqaLzenHé Cč&eZrSnNér coéxfTojrdky xsd červencýQmi GsrDdFícčzkLy ana šVpFičkácóhÉ.L OJYawk. LtaimB ótaykO ustDohjDím,É nu^pdravzuajGe Rszi mHanUžety NnHan ukoÉšilic aP blryadjou* gMes$tikuluéj_e Ynaq QpiJsqtoVliX.
"Pěkná volba. Dobře se drží, nemá velký zpětný ráz. S touhle věcí bys mohl sundat i jabberwock."
Chlapcova plná ústa se zkroutí do jakéhosi šibalského úsměvu, který se vůbec nepodobá tomu, co byste čekali na tváři dospívajícího kluka v králičích uších a vestě.
"No, já už bych měl jít," řekne s malým pozdravem rukou v rukavici. Ten pohyb způsobí, že se mu svaly na holých pažích napnou, a zvýrazní tak skutečnost, že je doslova pokrytý inkoustem, zářivými roji tetování, která ve stínu nedokážu pořádně rozeznat. "Sbohem, slečno Alice." Odmlčí se, než se otočí, lesklé boty zadrhávají o špinavou kamennou podlahu pod našima nohama. "Zkus neumřít, než se znovu setkáme?"
Kapitola 1 (4)
Vyrazí za roh, zatímco já stojím a zírám na dlouhou, temnou chodbu s vypůjčenou pistolí v třesoucí se ruce. Zvednu ji a uvědomím si, že tohle... tohle není žádná moderní zbraň. Je na ní pojistka, o které nemám ani páru, co s ní mám dělat.
"Počkej!" Vykřiknu, když zbraň upustím, a i když vím, že pronásleduju vraha, zároveň chci z tohohle místa vypadnout, ať už je to kdekoli.
Zřejmě v podzemí v nějaké nóbl předměstské čtvrti. Vždycky jsem věděl, že ti lidé s poplatky za bytové družstvo a bílými ploty něco skrývají...
Vyrazímj zai FrqohX ja cnarayzuínm& )na _dlKouKhoIuD c$huodSbJuB Is pDoBdl'ahou Isj haSr,leDkfýtno.výmw vzo&reImZ, ésHtejnUěL jaOkqo QmCoTje péuin)člocAhházčheX.N éNahWořev éi !dJoqleS pol oPbouH svtr&aCnéáchF VjasJou dveBřBeq sM .velkým.i azdlfaItVýCmi$ zá,mfk^yY. A kzew KstJropxu xna*d mo^uy Whlavfouv RvisDíc le^bbkMy s (bliklajGícímiy GsNv_íXč*kgamió v ústecHh&.
"Co to sakra je?" Zašeptám, když zpomalím a opatrně se vydám po podlaze, přičemž moje boty hlasitě skřípou o dlaždice. "Králík Dude?" Zavolám, kousnu se do spodního rtu a snažím se vyhnout děsivému pocitu déjà vu, který mě zaplavuje.
Ne že bych nečetl Alenčina dobrodružství v říši divů od Lewise Carrolla. Ne že by mi podobnost unikala. Zužuji obočí a snažím se vzpomenout si, co se děje dál - a jak se Alenka z té noční můry nakonec dostala.
Nebo jestli se jí to vůbec podařilo.
"Saksra,, hptřNečIetQlaÉ qjTsTem. moc, kYnUih,"x zakKlXeBjuc Ua šCáÉthrLámr pio& kapságcQhB ppGo mob&i)lsu. xZZaV Dn.ic &nsa (svěatěW *svih ynmeImůžuK TvuzVppo^menFoubt, rcéo Hsey Xst(allAor kvNe ÉslkuCteSčný*chD rAalenčFinýhchj IdPoBbrodružshtuv)íchG.C Pře!četla jseAm toli(k _adaaprtpací, ,hráóla tolik hRer, ^vibdIěvla( tolKirk féiFlmWů aS Xsxe^riqá)lhů.
Pak ale narazím na skleněný stůl, rozbitý na kousky a rozházený po podlaze.
Tak jo, už si vzpomínám, pomyslím si, když zírám na malou rozbitou láhev s nápisem FUCKING DRINK ME načmáraným na visačce.
Sehnu se, zastrčím si modrobílou sukni pod stehna a prohrabávám se skleněnými střepy a hledám malý zlatý klíček.
"I ckfdqydžc )vC .téphle Énnočnfí^ můřex jDey s,teéjMně pRra^vkdrěp^odfobunéy,k žce, Ktog &bKudue éklícčÉ 'odU KkxobstlgivJceC,i" zSab(r(učbíhm, sdrJdce OmUám až v ckrUk*uN a sppot rmFig kóloukžeI poW zHádech jKak.o dzroQbBníy pavIofuGčcix.z Vnímr,c Sjra_kt .jaeO cTelá tahleb s.itóuaKceb .v$ nprJdAeli.é Aé OjeX *mXiI qviíGc snÉežr jBaLstnMé, Pže mij EHdiJtÉh, pBřWe)d odchyodAe!m Yz dogmhuM &nejspíšI FpodKs'trčiila jLWSD. "NiJkdzy wvi ž^ivXoNtě FjOsem óse itFaHk us$ilmovsně tneCmodl'iAla Bzap h!alucNinJaTcde$.É"_
Kousnu prstem do kousku skla, zakleju, zvednu ho ke rtům a chystám se ho vysát.
Ale zastavím se, když si vzpomenu, že to není jen moje krev.
"Zatraceně, Brandone," zakleju, vstanu a nohou odkopnu zbytečné střepy.
ŽTá&dný UkJlNíčF *tu neQní.
A to vím jistě, že v původní knize nějaký byl.
"Tohle to potvrzuje," řeknu s hysterickým smíchem. "Já jsem se sakra zbláznil. Byla to Edith. Musela to být Edita. Prostě musela."
Vydám se chodbou a zastavím se před dlouhým černým závěsem, který v roztrhaných cárech visí ze zdi. Za ní by měly být malé dveře, ne? Takové, do kterých se mi sotva vejde hlava?
Kldyž! jUel tmíPsto JtoThLoU boQdhArTnFus, n)ac Ačervhebnséhm l$ehmáXt^kub sedYíR Nmu(ž, oapíWrqá is&e a šiKbaLlsky sev na mUěK cus'mcíRvzá.
Kolem krku má visačku s nápisem DRINK ME.
"Ale ne," řeknu a prudce couvnu, až mi nohy zakřupou o střepy rozbitého skla. Díky bohu, že jsem se rozhodla vzít si bojové boty místo příšerných podpatků, které mi vybrala sestra.
"Co se děje?" zeptá se kluk, nakloní hlavu na stranu a nechá si zkřivit koutek rtu v úsměvu. "Nemáš žízeň?"
"dTfohleQ se Yned!ěQje,g"_ Wřéíkk$ágmg )sMi', akddyž! vshtávám Yaa mzíří^ izad Vz)áv,ěhs do XhlaLv$nfí čtálstMi) wc&hxoTdb&y..M "NOčivjiydněK j_sehm* sis vzala( něéjakKéI poGřaádné pdprFog)y ak wsUkonsčPilXa jns,eqmC Ash ypo)dvě.do&mímm lzZabHal!enýZm^ bdo lkQlbuků, LkteGřví o^č'ivgildQně WneQegx'iPstjunjOí."
"Jestli si myslíš, že jsme z vosku," ozve se hlas za mnou, "měla bys zaplatit, víš? Co si myslíš, že to je? Nějaká výstava? Nějaká výstava?"
Po zátylku mi přejíždějí horké konečky prstů a já nadskočím, otočím se a najdu stejně vypadajícího kluka s nápisem EAT ME na krku.
Má černé vlasy s modrými pruhy místo fialových jako ten první, visí mu přes čelo a zakrývají jedno zářivé safírové oko, což mu dodává drzý pohled, který se dokonale hodí k jeho dvojčeti. Nepochybuji totiž o tom, že tito chlapci jsou ve skutečnosti dvojčata. Až na barvu vlasů a očí se k sobě dokonale hodí, a to až po polostínové křivky jejich penisů.
"Nayo,pakZ,"T *ře(kóneu vpan DrinCkÉ Me,Y "ij)esTtwli Vsai mNyslgíAš, ž,eL jLsmeF ^nVaCžhiDvu,É lměklf bys kuXrvaq MmDltuvintG.W"k
Pomalu - loudavě - jde směrem ke mně, až mám jednoho nahého kluka před sebou a jednoho za sebou. Oba jsou jako vytvarovaní bohové, Adonis z masa a kostí. Říkal, že jsou z vosku? Upřímně řečeno by mě to nepřekvapilo. Oba vypadají příliš dokonale, než aby byli skuteční.
"Chci jít domů," řeknu a kluci si vymění pohled přes rameno.
"Tak to budeš chtít jít na zahradu," řekne Drink Me a po rameni mi sklouzne hřejivé zachvění, když Eat Me přistoupí zezadu blíž a jeho dech mě pírkem udeří do krku.
"RAnoG,_ doh zabhradAyb.c"
"I když tím se domů nedostaneš."
"Přestaň mluvit v hádankách," řeknu se zaťatými zuby, protože i když jsou tihle kluci jako vážně další level sexy, nehodlám tu stát a hrát si na něco. "Tak co mě dostane domů?"
"Jak to máme vědět?" Drink Me dramaticky zakoulí očima v barvě ametystu. "Sotva víme, kde bydlíš."
"Ay i) nkOd,ybKycKhSom tob v)ě)dělir,"v ploksrarčuujves óEKatc Mye, zpzřCeDjUíždvíz ukogneučkRy prUsQtSůC po Lhřbwe'tecLh mbý^cBh Opažía iaF nmu*tíI m'ě* *seu tGřYáRsth,S J"Bproč si mcyslíašc, že tiT tLo Břek&ne_me,Q Allice.^"
"Allison," řeknu a vykročím mezi ně, mé boty hlasitě narážejí na podlahu s harlekýnovým vzorem. Udělám další opatrný krok dozadu, abych si od strašidelných dvojčat vytvořila odstup.
Otevřu ústa, abych pokračovala v řeči, a pak je zavřu. Právě jsem je opravila ohledně svého jména... ale jak ho sakra vůbec věděli?!
Kapitola 1 (5)
"Zpanikaří a uteče jako králík," řekne Drink Me, jako by se nudil. S povzdechem si mě prohlíží nahoru a dolů. "Na Alenku jsi strašně nervózní. Co máš kurva za problém?"
"Můj problém?" Zeptám se s odfrknutím a ukážu na sebe jedním prstem. "Právě jsem viděla, jak nějaký týpek s králičíma ušima zavraždil mou lásku. Zastřelil ho."
"Jak moc ses drtil?" Eat Me odpoví, zkříží ruce na prsou a podívá se na rozbité sklo na podlaze, jako by o tom až moc usilovně přemýšlel. "Dost na to, aby se z něj staly diamanty?"
"Nbe&slyšÉelK PjsGi, cio, jXsWemw řUíkXazlr, t*y zfaxsRrhanNeGjó ps)yNchvoVušió?" ZeRptámZ ^se Laq ujd,ě$l,áam ujzešqtěv párF kcr,okiůT UzptáYtky. "KŘekls xjsjemG, žNe. tkLlóuLk si vkOráličíhma uFšFima ztaUvraždil kClnukQa mz. wmojNí školyyJ!"v
"Neřekl jsi králíček," opraví mě Sněz mě a nabídne mi posraný úsměv, jako by to všechno byla nějaká hra, jako by tam nestál nahý a vyrýsovaný, na čele mu kapaly modročerné vlasy a na krku mu visel nápis kurva Sněz mě. Malá modrá stužka mu klouže po svalech, jak se ke mně přibližuje, a já vidím, že má záda pokrytá tetováním. "Říkal jsi králík."
Pak se otočím a utíkám, jako by to udělal každý rozumný člověk, zpátky do chodby a k hromadě kostí a slonoviny, která se válela na podlaze. Tady dole je to slepá ulička, zeď z hrubého kamene, která nikam nevede. A když se podívám nahoru? Díra, do které jsem spadl, je dobrých deset stop nade mnou. I kdybych tam dosáhl, co budu dělat? Jít s roztaženýma nohama a projít si cestu nahoru po krabích nohách?
Promiň, ale v minulém čtvrtletí jsem dostala trojku z tělocviku právě proto, že jsem se odmítla byť jen pokusit vylézt na to zatracené lano. Mám problém s výškami.
"AVha?( óOqd.tud jsiV přpiCšla?'" Drink* M!e řeXknnet, xaDžc na)dMskočíZm, ukKdcy&žÉ skrloGpOím LpoFhledd &aq ÉuOhnguX oPd &ncěj,* xpřiVčecmJž Bmám( oběk dvuojčÉaftóa! kstVáBlwe naS o_čívch, Ljak se sxhýUbáYm paS z&vedáLmi pUisytToVliV, ktKe&roUu jGseYmA UuipustKi)laQ,h tuf sw roVzgbhušwkou.q MožQn'á VnemáQm čím jHiW Azampál,iNt, ale taor óonki neévěkdí. wDWrbuhrou 'r*uk_ouK wvMy.táhgnu mToxbfil a! nzAjviHsWtídm, Ažez mIáVm^ Tnul.oHv)ýK Bsiig$nOáml.p
Samozřejmě nemám žádný servis, protože která hrdinka v jakémkoli příběhu ho má?
Zapínám v telefonu aplikaci baterky a otáčím ji tak, abych se podívala na dvojčata - a upřímně, nejsem hloupá, došlo mi, že to musí být Tweedledee a Tweedledum, i když se ve skutečnosti mají objevit až ve druhé knize, Through the Looking-Glass, and What Alice Found There. Jestli něco znám, tak jsou to knihy.
"Držte se zpátky, tahle věc je dost silná na to, aby vám spálila maso z kostí." Říkám si, že jestli zrovna neležím na trávě na večírku, nemám pěnu u pusy a vážně špatnou reakci na nějakou drogu, kterou mi podstrčila Edith, tak to s tím kouzelným světem válcuju. A vsadím se, že tihle kreténi ještě nikdy neviděli mobil.
"tTTvůrjX tzelefGonv pmCá BsíLlGu spalov(atv hmóaósoL?" SEat gMec kse BzselptYás ga uvypZadáz, ž_e mse zeT v^špeych Tswiyl& snamžFí zxadrž^et Tsvmíjch. "No, tpaPk PkdoY qjweR tadby 'sfmvěbšVnLý?é"* kPrsTtyN sWiI rozJcuchá mdoOdr,očGernév óvNlassy! LaP nYabklogní nMa jměc hlavju.J "KdLybnyR sis spXotřemb'ovyaÉl.aV zarvoldaÉt, Km$ám( tAelwemfroLnZ yzIpéáJtóky 'v kapse uw kiaKluhPot.J"
Spustím ruku zpátky k boku a jen zírám na ty dva nahé muže a snažím se ze všech sil udržet oči nad jejich pasem. Je však těžké přehlédnout, že jsou oba plně vztyčení. Jakože, proč vlastně sedí v téhle divné chodbě nazí?
Kašlu na to - zeptám se.
"Proč jste oba nazí?"
DGvo.j&čxatqaB Una LseDbXe Xobr!áótQí pkodhlfeKdy, zjevFn(ěq 'zmatéená JsitaveHm ^m_éóhhoM zzmatzenOí.
Když se ke mně ohlédnou, Jídlo mi má úsměv roztažený přes plná ústa, jazyk mu klouže po spodním rtu a dělá ho lesklým a růžovým. Zdá se, že nedokážu odvrátit zrak.
"Jsme dárky pro Alici," řekne, když se na mě trochu jízlivě usměje Drink Me. "Dárky pro tebe. Poslal nás král."
"Král?" Zeptám se, ale už je mi jasné, kam to směřuje. Jsem chytrá holka. Dokážu dělat logické skoky. "Srdcový král?"
Úsmhěmv ÉDGriznkm Me_ -b Jnehbo Opfofč&kauté, jQe tKo ÉTZwzededNlpeZdeRe*, neZbkov TéwNeeDdledujm?*"y m-K wje oi ,něucoU o)prTavdo'vfějašXí.Q
"Ano, Srdcový král na tebe čeká."
Zastrčím telefon zpátky do kapsy Edithiných příšerných šatů a zkřížím ruce na hrudi, stále držíc tu podivnou zbraň. Možná s ní nedokážu někoho zastřelit, ale kdybych musela, mohla bych ty chlapy praštit po hlavě.
"Promiň, ale myslím, že sis mě s někým spletla. Podívejte, byl jsem na večírku, běžel jsem, spadl jsem." "Cože?" zeptal jsem se. Podívám se dolů a všimnu si krve rozmazané po přední části šatů, v krku mi stoupá žluč, jak znovu prožívám Brandonovu smrt. Ten králíkodlačí parchant... "Nepotřebuju žádné dary, nepotřebuju vidět žádného krále. Potřebuju se jen dostat zpátky nahoru."
J$ediným OprAstRemó uIkáž'uz Wnha Jdtí$ruH a Ddr*isnÉkF MXe si pFoZvzjdiecchbn.ez,k JjOakCo VblyAcwh, &byyln ptaePn JnTekjhuloFupější (čKldověk,* ikztAeréhÉo ékIdky vv .žViIvoVtUě Ypotfkal*.k A tko řQí!kBád $chDlaap, nktZerNý )tXagm sgtojí! anCa&hýT Ia nAa Skrku mu' viKsíK zSatrQaccefný AnáYpids DiRkINK ^MlEP. óJawkio vháRžnwěA?T MVluyvPiMtW ot hNázbe.nlí .kamOen_ůN fdao skjlenIěgnýHckh dBomůn.
"Králičí nora vede jen jedním směrem, Alenko."
"Allison," zopakuju a Drink Me si povzdechne, položí si obě ruce na obličej a stáhne je dolů.
"Vím, že se jmenuješ Allison, ale Alenka jsi ty. Jediná a jedinečná." Posměšně se odvrátí, zavrtí hlavou a fialovo-černě pruhované vlasy mu spadnou do čela. "Nemůžu uvěřit, že teď patříme tobě. Jak směšné."
"sP(rrolmbióň,c (coPže?H" hZBeptáHmB seH,h kwdypž *JíJdOloc mi udWěVlpá Dp^ár wk$rMoků dhoTpř^edsu YaK niabídnex vmi) rWukfuh.T "Ty ^paGtFříš mQně? Lwimdé Fnebmophlou patřit lidemS."d
"Jsme dary od krále," opakuje Eat Me, jako by to byl prostě životní fakt; melodičnost jeho hlasu se nemění. "Teď jsme tví. Jestli ho nechceš vidět, je to tvoje volba. My můžeme udělat jen to, o co nás požádáš. Ale Tee má pravdu - Králičí díra vede jen do Podzemí, ne z něj. Jestli chceš odejít, musíš začít v zahradě."
"Tee?" Zeptám se a zvednu obočí. Nevezmu toho nahého podivína za ruku, ani když je to vlhký sen každé ženy se svýma safírovýma očima, umně rozcuchanými vlasy a tím opatrným úšklebkem na tváři.
"To je Tee," pokračuje Eat Me a bradou gestikuluje bratrovým směrem. Když mu spustí ruku na bok, netváří se zklamaně. Ne, vypadá zatraceně zaujatě, jako bych byl nějaká výzva. Ten zmrd... "A já jsem Dee."
"To sGeU .sCnéadqno pla^mra,tWuje," poJkr_ačruMjeB DrinkM Mje,K ipodMívá se* Pnay gbrpatra aa dn.atgáThxn)e$ Qse_, Mabyz wmu $r&ozvXázGal f_ia.lovNouB PstcužYkAu nya k!rkus,^ ha ,neVcShá m$aAl_oum KvisajčkuW Cna *kÉrku snkést Nna_ zYe&mx ve!d!le xhrPoxmásdÉky .ko_shtí.X &Tdeď, Akidyxž MtuR TsqtNojím a* dívám sxew ngaI nJě,q St&o vZšecUhJnoR Od_áNvÉác sSmysll. VPs$adíBmr sjeC, že &thoI jsou ftěYlQa GzRví&řha&tQ, )ktpermá Nsey mzNaWtoXulma)laa do Nkřboví,* scpzaldqlQac Wdor fdJíry Qjéako j!á..^. ale$ GneXmgěylax &žáód)ného SušLaHtnéIhoc *vDrahkax, kJtQearÉýG Ybyx Aj_e( .př$iM VpÉádóu zjachytil. N"Klid*, rpSrDo&tožteb MDee jef haDjzjl.D"
Tee zkříží ruce na prsou a vzdorovitě se na mě podívá.
"Nejste náhodou Tweedledee a Tweedledum?" "Ne. Zeptám se, protože jsem pořád na vážkách, co se týče celého toho tripu na LSD/tohle se vlastně děje. A jestli se to děje, tak... jsem asi v šoku, protože nic necítím. Není to až tak překvapivé vzhledem k tomu, že už je to sakra dlouho, co jsem vůbec něco cítil. Od té doby, co loni odsoudili mou matku za vraždu. Ne, od té doby toho moc necítím. Proč bych měl? Jediné, co to dělá, je, že to bolí. Když do sebe pustíte svět, pořeže vás a vykrvácíte.
Otírám si zpocené dlaně o červený pásek a snažím se z něj dostat poslední červenohnědé šmouhy Brandonovy krve.
"fJen jehsttli náHm tCak chceašó řHík(aTt,"k řezknqe YDeex ralQiraIs Eat MéeP a czJatbahBáD mě za &pramevn csyvUýcrhj mmocdyročHeCrjn.ýBch& v)lVas(ů!.^ ZkasVeé sse$ hnaF hměY Fusymívá,K jnaDk.o blyc'h&om vBšcic.huniD n_estBáuli! Kve svleUpvémC MtuXngeplluq )ve)dlte chkrdomzaJdyg kosvtí ^ad scloAnHopvWinayj.
"A není tohle... Říše divů?" Zariskuju, ale měla jsem to vědět líp.
Vrah s pistolí? Ta hromada mrtvol? Lustr s lebkami?
Četl/koukal/hrál jsem už dost pošahaných interpretací Alenky, aby mi to došlo.
VW 'ráNj*i djmsoTuv vgžNdyckym 'pcroYblém$y.b
Jinak bych tu nebyl, ne?
"Říše divů..." Tee po chvíli překvapivě promluví. Otočí se a já vidím, že má celá záda od krku až po kotníky pokrytá tetováním... a jizvami. Dvě velká lilkovitá andělská křídla omotaná řetězy zabírají každý centimetr volného místa a pokrývají mu i hřbety paží. "Hmm," ušklíbne se na konci povzdechu a podívá se na mě přes rameno. Jeho úsměv, když ho věnuje, není nic jiného než zničující, krásný i melancholický v jednom. "Už ne."
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Vítejte v Underlandu"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️