Mezi zrcadly a kouřem

Kapitola 1

"Upřímně řečeno, naše škola se vůbec nepodobá té, ze které jsi přišel. Nemáme nejlepší poměry při přijímání, zaostáváme ve statistikách absolventů a naše celkové hodnocení se prostě nedá srovnávat..."

"Je tu však jedna věc. Naše škola je naprosto výjimečná, " řekl s mrknutím oka. "Je to atmosféra."

"Nemám na mysli soutěživého ducha kolem studia. Mám na mysli atmosféru mezi studenty. Všichni jsou tady super přátelští, nikdy se tu nehádáme." "To je pravda.

Williamu Starkovi se v hlavě stále ještě mihl zmatek. Nedával pozor, dokud nezaslechl poslední větu: "nikdy se nehádají". Ještě v polospánku zamumlal: "Nikdy se nehádáme? To zní tak nudně...

"Přesně tak! Nikdy se nehádat, není to tak..."

"Nuda! To slovo uvízlo panu Thornovi v krku, když se náhle zarazil. 'Samueli Larku, co jsi to právě řekl?'

"Myslel jsem to tak, že se nikdy nehádáme... Zrovna když to začal opakovat, William si náhle uvědomil, že něco není v pořádku. Pomalu zvedl víčka a uviděl pana Thorna, který seděl za stolem a zíral na něj se směsicí zmatku a překvapení. "Počkej, jak jsi mi to právě řekl?"

"Samuel Lark," pan Thorne překvapeně zamrkal. 'Máš s tím nějaký problém?

Williamovi to jméno znělo v uších jako podivná ozvěna. Předpokládal, že do tohoto nového života hladce zapadne, až se... No, nebyl to zrovna příjemný způsob, jak začít znovu.

Už první den po návratu do školy se pro něj stal šokem, a to nejen proto, že musel opakovat poslední ročník, ale také kvůli tomu velkému klukovi - naprostému srdcaři -, který se za ním neustále táhl jako ztracené štěně. Jmenoval se Nathaniel Shaw, školní "ledový princ", jak mu říkali. Ale jestli byl opravdu tak ledový, jak jeho titul naznačoval, to William nedokázal posoudit. Věděl však, že Nathaniel je neúnavný.

Hned první den, kdy se setkali, k němu Nathaniel natáhl ruku a dotkl se jeho ruky, přičemž si nenuceně vyhrnul nohavici kalhot, což Williama přimělo vybuchnout rozhořčením: "Co to s tebou je?" "Co to s tebou je?" zeptal se.

Další dny se vyvíjely tak, že ho Nathaniel při každé příležitosti hravě pošťuchoval, až se Williamovi nekontrolovatelně rozbušilo srdce. Zaslechl šuškandu o tom, že Nathaniel k někomu chová city - k někomu, koho popisoval jako "jasný měsíční svit". Když to William slyšel, srdce se mu sevřelo do jámy plné kyselých citronů.

V záchvatu vzteku a žárlivosti se William jednoho pozdního večera přistihl, jak roztáčí motorku a zoufale se snaží uvolnit nahromaděnou chaotickou energii. Právě když přehodil nohu přes sedadlo, Nathaniel se k němu zezadu vrhl, popadl ho a bez námahy zvedl. "Prcku, s touhle energií chceš, aby se s tebou někdo projel?"

O několik dní později byl při hodině tělocviku svědkem toho, jak se Tobias Bright - věčně vyrovnaný Ledový princ - smál jako delikvent a hravě třískal Williamem o pingpongový stůl. Tobiáš se blýskl nezaměnitelným úsměvem: "No tak, říkej mi 'hodný bratře' a já tě pustím."

V okamžiku se celou školou rozlehl šum o tom, že ledovým princovým měsíčním světlem není nikdo jiný než přestupující student Samuel Lark, který stál přímo před nimi.
První školní den sotva začal, ale William cítil smršť emocí - směs zmatku, žárlivosti a nepopiratelné přitažlivosti. Tenhle nový život bude pořádná jízda a možná nebude tak nudný, jak všichni tvrdili.

**, , 。**

Kapitola 2

William Stark chvíli pozoroval muže před sebou. Muž s plešatým středomořským vzhledem a kulatým břichem, které mu napínalo tmavě šedou košili, připomínal baculatého vrabčáka, zvláště s tím zmateným výrazem v očích.

"Ehm, paní mistrová Vrabčáková, spletla jste si ho. Já nejsem Samuel Lark," uchechtl se William sám pro sebe nad absurditou vlastních myšlenek.

Mistr Thorne otevřel ústa, ale nenašel slova. V hlavě se mu honily všechny noční četby o psychologii dospívajících, které do sebe nacpal za poslední týden.

V učebnicích se zmiňoval o tom, že lidé pod dlouhodobým útlakem si mohou vytvořit druhou osobnost, často značně odlišnou od svého primárního já, která může přesně odrážet rysy osoby, jež je utlačuje.

Po chvíli váhání mistr Thorne opatrně sondoval: "Když znáte mé jméno, jak jste si mě mohl splést s někým jiným?

William Stark svraštil čelo: "Neznám ani vaše jméno.

Věci se začínaly komplikovat.

Knihy také naznačovaly, že to, zda dvě osobnosti sdílejí vzpomínky z doby před jejich rozchodem, závisí na individuálních okolnostech.

V tuto chvíli se však mistr Thorne cítil ztracený. Místo toho se rozhodl pro bezpečnější otázku: "Můžete mi tedy říct své jméno?" "Ano," odpověděl.

William zvedl obočí, vytáhl z kapsy mátovou žvýkačku, strčil si ji do úst, několikrát ji rozžvýkal, a dokonce vyfoukl velkou bublinu, než odpověděl: "William Stark.

"Uh, dobře... dobře. William Stark. To je hezké jméno,' řekl mistr Thorne a otřel si pot z čela.

William na něj zíral, jako by se zbláznil, a pak pomalu přikývl: 'Myslím, že je to v pořádku. Každopádně už odcházím.

S tím se otočil a zamířil ke dveřím, aniž by čekal na odpověď mistra Thorna.

"Hej," právě když vycházel, zavolal za ním mistr Thorne: "Ehm, Williame Starku, kdybyste náhodou viděl Samuela Larka, mohl byste mu říct, že bych s ním rád mluvil?

William to sotva zaregistroval, předpokládal, že jde o dalšího výtržníka, který se popral a utekl. Několikrát nepřítomně přikývl na znamení uznání.

Ale právě když sáhl po klice, hlas mistra Thorna znovu zaburácel: "Williame Starku, naše škola má fantastické prostředí! Nikdy se tu nepopereme!

William nechápal, proč mistr Thorne na tomto bodě tak lpí. Cítil se příliš netrpělivý na to, aby se do toho ponořil, a tak přeskočil pohled zpět a trhl dveřmi.

V příštím okamžiku se s někým srazil.

"Zatraceně! William vybuchl a jen krátce tu osobu zahlédl, než zaklel: 'Spěcháš doručit Smrťákovi večeři, co?'

"To je od tebe bohaté," oplatil mu cizinec stejně jedovatě. 'Musel ses dnes ráno prát se psem o jídlo?'

'Flora Ember,' Williamova replika byla přerušena, když uslyšel to jméno; zmlkl a instinktivně se otočil k hlasu za sebou.

Kapitola 3

Byl to vysoký muž, krok za tím, který do něj právě vrazil. Měl trochu rozcuchané vlasy a jeho ostré, hranaté rysy působily téměř přísně. Ať už to bylo z bolesti, nebo z něčeho jiného, obočí měl mírně svraštělé, na čele se mu leskl tenký lesk potu a jeho pleť měla nepřirozeně bledý odstín.

Když se jejich oči setkaly, na okamžik se překvapeně poznaly. Chlapcovy oči se mírně rozšířily, ale bylo to krátké; rychle se vrátil ke svému obvyklému lhostejnému výrazu.

William Stark se zarazil, záměrně se vyhnul pohledu do chlapcovy tváře a přesunul pohled dolů na paži, kterou podpíral někdo jiný.

Bylo bolestivě zřejmé, že má obě paže zraněné, a zranění byla vážná. Krev mu prosakovala školní uniformou a vytvářela velkou, živou skvrnu.

Ještě bizarnější bylo, jak symetricky vypadaly rány na obou stranách.

William Stark vyrostl v prostředí rvaček a podobné druhy zranění znal až příliš dobře; stačil mu jediný pohled, aby poznal, že byly způsobeny nožem, pravděpodobně dosti ostrým užitkovým nožem.

Náhle si vzpomněl na něco, co paní Sparrowová řekla jen dvě minuty předtím, s důrazem, který mu utkvěl v paměti. S úsměvem se k ní otočil a zavtipkoval: "Paní Vrabčáková, už to chápu. To, co jste myslela tím 'nikdy se neprat', je ve skutečnosti 'nikdy nedat ránu, když místo ní můžu použít nůž'.

Takhle to není,' zasténal mistr Thorne vnitřně, když si dal dohromady, co se pravděpodobně stalo. Obával se, že bude tohoto studenta se 'sklony' provokovat, a odpověděl: 'Špatně jste to pochopil. Tady je dohoda - jděte do Učebny a já vám později všechno vysvětlím osobně.

'Proč bych mu měl něco vysvětlovat?" protestoval ledovým tónem chlapec, který se právě s Williamem srazil.

"Není třeba nic vysvětlovat," vložil se do toho William, zjevně rozčilený, "není můj problém, jestli je zraněný.

"Nebuď takový...

Slova z chlapcových úst nikdy úplně nevypadla, protože mistr Thorne udeřil dlaní do stolu a jeho hlas zněl pevně: 'Floro Ember, můžeš prosím upřednostnit zdejší situaci?

Flora Emberová se odmlčela a zdržela se další konfrontace s Williamem, zatímco pomáhala vést zraněného chlapce kolem něj do budovy.

William je ignoroval a zamumlal: "Táta čeká," než za sebou zabouchl dveře.

Co se to tu sakra dělo?

Williama zmátla náhlá vlna podráždění, která ho zaplavila, když sestupoval ze schodů. Zalovil v kapsách v naději, že najde něco, co by jeho rozčilení zmírnilo, ale našel jenom mátovou žvýkačku.

"Sakra.

Tiše zaklel, vytáhl ruku z kapsy a prohrábl si vlasy. Nepřítomný pohled z okna ho přiměl ztuhnout.

Venku stál statný strom ginkgo, ale byl úplně holý - bez jakéhokoli listí.

Hlavu mu naplnilo hlasité zvonění, jak ho zasáhlo uvědomění. Tohle nebyla jeho škola, dokonce to nebylo ani jeho město.

William vyrostl na jihu, kde ginkgo zůstávalo svěží a zelené po celý rok. Jak je možné, že je takhle obnažený?
Ale ani to nebylo to nejkritičtější - nejvíce zarážející bylo, že měl být mrtvý.

To, že vypil celou láhev prášků na spaní, nebylo přehánění a to, že si podřezal zápěstí ve vlastní vaně, byla neoddiskutovatelná skutečnost. Bolest byla skutečná, krev byla skutečná...

Tak co se sakra děje teď?

Spěšně si sáhl na pravé zápěstí a zmocnila se ho panika.

Kapitola 4

William Stark se zhluboka nadechl a prohlédl si svůj odraz v zrcadle. Povrch byl hladký a nejevil žádné známky předchozího boje. Hlavou mu prolétla absurdní, ale až příliš přiléhavá myšlenka; přinutil se zachovat klid, když se spěšně zeptal kolemjdoucího spolužáka na cestu k toaletám a vyrazil.

Toalety byly na konci chodby a William tam sprintoval, sotva se zapotil. Strčil do dveří a vrhl se k zrcadlu.

Zpět na něj zírala tvář mladého muže, matně povědomá, ale zřetelná. Nápadně se podobala té jeho - možná se shodovala na 80 % -, ale druhá verze měla kulatější oči, menší ústa a upravenější ofinu. Celkově vypadal mnohem upraveněji.

Když William přemýšlel o důsledcích tohoto zjištění, zjistil, že je podivně klidný. Dokonce se trochu ušklíbl; pokud cestoval časem a prostorem, nemohl se vrátit s impozantnější vizáží? Závistivě si vzpomněl na svého souseda Nathaniela Shawa. Nebylo by skvělé vypadat jako on?

Ale myšlenky na Nathaniela ho jen přivedly zpět k dřívějšímu setkání s tím chlapcem, které se mu náhle vrylo do paměti. Tehdy ho jen letmo zahlédl, ale teď se mu detaily krystalizovaly - zip jeho školní uniformy vytažený až nahoru, límec zkušeně stojící jako miniaturní mandarinkový límec, který byl pečlivě ohrnutý.

William si dokázal živě představit ostré linie límce. Bylo pozoruhodné, jak někdo může vypadat bezvadně ostře, i když má na košili tolik krvavých skvrn. Uchechtl se sám pro sebe a přemýšlel, jestli Nathaniel vypadal stejně uhlazeně i v době, kdy chodil na střední školu.

"Pojďte dál, pojďte dál! Mám pro tebe něco skvělého!

Hlas přerušil Williamův tok myšlenek. Překvapeně rychle vstoupil do nejbližší kabinky toalet a bez váhání za sebou zamkl.

Opřel se o zeď, po třech vteřinách se vzpamatoval a proklínal se za to, že je tak paranoidní. Neudělal nic špatného, a přesto měl pocit, jako by byl přistižen při skandálním činu.

Vydat se teď ven by však bylo ještě horší, a tak jen na okamžik zaváhal, než se rozhodl setrvat uvnitř, dokud neodejdou.

Venku oba hlasy nevšímavě pokračovaly, možná si ani nevšimly, že tam je. 'Můj bratr to před pár dny přivezl ze Země R - je to obří borůvková žvýkačka,' řekl jeden hlas vesele.

'Jakou příchuť?' ozvalo se chladně z druhého hlasu.

'Borůvková, borůvková,' odpověděla Flora Ember s úsměvem. 'Kdo by nevěděl, že tvůj bratr je snob a kouří jen věci s borůvkovou příchutí?

Nathaniel se zasmál, když přijal žvýkačku a zapálil si, přičemž pod zuby ucítil hladký povrch. Silně kousl a do nosu mu vtrhla bohatá vlna borůvkové máty.

"Jaké to je? Flora se zeptala a s úsměvem potáhla z vlastní cigarety. "Dobrá věc, že?

'Dobrá věc,' odpověděl Nathaniel, narovnal se u stěny a uvolněným tónem vydechl oblak kouře. 'Jeden šluk je jako nebe, dva šluky jako bzučení, tři šluky tě pošlou do ráje...'

Kapitola 5

"No tak, Tobiasi Brighte, nemůžeš vydržet jeden den, aniž bys dělal rozruch? Flora Emberová ho hravě kopla do nohy.

"Hej, dávej si pozor! Nathaniel Shaw odpověděl a vyhnul se její noze. "Jsem tady pacient.

V okamžiku, kdy to řekl, zmizel Flořin škádlivý výraz z tváře. Kousla se do rtu a zeptala se: "Byl jsi vůbec v poslední době u doktora?

'Upřímně řečeno,' řekl Nathaniel a pokrčil rameny nad jejími obavami, 'víš stejně dobře jako já, že návštěva lékaře pro mě nic moc nezmění.

'Tak se aspoň snaž být opatrný, aby se ti nic nestalo,' řekla Flora, potáhla z cigarety a štípla ji mezi prsty. 'Naposledy sis jen poškrábala ruku. Příště by sis mohla při basketbalu zlomit nohu. Vážně si chceš zlomit i tu druhou?

"Přestaň mi nadávat, ano? Nathaniel si odhrnul popel z cigarety. "Prostě si dej pokoj.

"Dobře... Flora se ušklíbla, ale její hravé žertování přerušil hlasitý rachot. William Stark vyšel z nedalekého salónku a zamračil se na scénu, kdy se ti dva sesunuli ke zdi a kolem nich se vinul cigaretový kouř.

Zatímco Flora byla jako obvykle, Nathaniel, kterého právě nazvala Tobiasem Brightem, vypadal pozoruhodně upraveně. Vlasy měl pečlivě upravené a ruku měl jemně ovázanou, jako by se snažil vypadat reprezentativně i se symetrickým obvazem svázaným do úhledné mašle.

William měl pocit, že mu v hlavě šrotuje a vstřebává roztroušené útržky jejich předchozího rozhovoru smíšené s přetrvávající vůní borůvkového kouře ve vzduchu. Měl pocit, jako by se mu v mozku něco dralo na povrch, bojovalo o to, aby se vynořilo, ale uvízlo v mlze. Možná si jen opravdu potřeboval zakouřit.

Jakmile si ti dva Williama všimli, zastavili se. Flora zareagovala jako první, zabodla konec cigarety do zdi a hlasitě zapískala. 'Tak podívejme, kdo je tady! Malý má odvahu na mě počkat, co?

William Stark neměl náladu na hádku. Svědění po cigaretě ho přivádělo k šílenství; ruce se mu mírně třásly, jak se snažil zmírnit tón. "Mohl bys mě ušetřit kouře?

Možná to bylo zoufalství v jeho hlase, co upoutalo Flořinu pozornost. Tvářila se pobaveně, když před ním jako škádlivka mávala cigaretou a na rtech jí hrál úsměv. "Chceš ji, nebo ne?

William horlivě přikývl.

"Jen když mi budeš říkat 'tati'.

Ještě než ze sebe stačil dostat celé 'D', Nathaniel lehce kopl Floru. "Prostě mu to dej.

Flora se zarazila a pohlédla na Nathaniela, jehož výraz byl stoický, i když se mu v očích mihl varovný záblesk.

Flořin úsměv se rozšířil a ona beze slova podala cigaretu Williamovi.

"Díky," řekl, přijal cigaretu, ale váhavě si potáhl a nejistě si Floru prohlížel.

Po chvíli pod jejím upřeným pohledem se Flořin úsměv rozšířil. "Takže žádný zapalovač, co?

William mlčel. Při pohledu na její tvář poznal, že její škádlení nebude laskavé. Jistě, z Flořiných dalších slov kapala zlomyslnost. "Víš, co to znamená, když si od někoho půjčíš světlo, že?

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Mezi zrcadly a kouřem"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️