Dvě nedůvěřivé duše

Kapitola 1 - OLIVER

1

OLIVER     

Kráčím k branám pekla. A za vstup se platí. 

"Ach, Olivere..." Christa Foremanová mě pomalu pozdraví a její pastelově růžové rty se zkroutí do bezelstného úsměvu. Jmenuje se příhodně, protože naše předsedkyně maturitního ročníku nebyla žádná legrace, když šlo o to, jak přesvědčit a zmanipulovat své spolužáky, aby dosáhli toho, co chtěla. "Tak ráda tě vidím. Páni. Teda, občas vidím tvoje fotky v časopisech a na sociálních sítích, protože tě sleduju, ale naživo vypadáš mnohem líp, než si tě pamatuju ze střední." 

"Hm. Děkuju?" Vyjde mi to jako otázka, nakloním hlavu jejím směrem. 

"Jistě. Žádný problém." Olízne si rty a její dlouhé umělé řasy na mě mrskají rychleji než motýlí křídla. "Jsi tu dnes večer sám?" Zachichotá se a do tváří se jí vkrádá ruměnec. Je vdaná. Můžeme to prostě říct? "Ptám se jen proto, že potřebuju vědět, kolik ti mám účtovat. Zasekla jsem se při vybírání peněz, než se koordinátorka akce dá dohromady." Nadšeně si odfrkne a posměšně zakoulí očima. "Každopádně je to stovka za osobu. Mám ti dát jednu nebo dvě?" 

A tady zaváhám. Ne kvůli penězům. Peníze nejsou problém. 

"Dejte mi chvilku." 

Christa na mě toužebně zírá a olizuje si rty. "Jasně. Dám ti celou noc." 

"Jasně." Protože mě nenapadá, co jiného na to říct. Nepamatuji si, že by se o mě Christa tak otevřeně zajímala, když jsme byly na střední škole. Na druhou stranu to bylo před deseti lety a já byl rozhodně zadaný. Což je zároveň hlavní důvod, proč tu nechci být, i hlavní důvod, proč jsem přišel. Ale teď začínám všechno přehodnocovat. 

Tím, že jsem tady, si nemám co dokazovat. 

Ani jí, ani jejímu debilnímu manželovi - mému bývalému příteli -, ani nikomu jinému. 

Měla bych prostě odejít. Možná se sejít s Carterem, o kterém už vím, že jde do našeho oblíbeného baru, a ztratit se v noční zábavě. Nic v téhle díře nebude zábavné. A popravdě řečeno, pití by se mi opravdu hodilo. Nějaký klidný. Byl to posraný týden. Příliš mnoho pacientů. Málo času. Jo, a zjištění, že se mámě vrátila rakovina, je vždycky výhra. 

Vytáhnu telefon z kapsy a napíšu zprávu své nejlepší kamarádce Grace. 

Já: Promiň, zlato. Nebudu moct přijít. 

Bublina se zprávou mi okamžitě roztančí obrazovku. Grace: To není volba, zlato. Všichni se už teď ptají, kdy dorazíš. Všichni. 

A já jsem okamžitě v pokušení zeptat se, jestli se ptá ona. Vlastně moje palce, které jako by měly vlastní hlavu, začnou psát právě tuhle otázku, dokud je nezkrotím a neovládnu. Samozřejmě, že se ptá. To ona dělá. I po všech těch letech mě nepřestává pronásledovat s odhodláním na úrovni teroristy. 

Nejspíš se tetelí blahem z vyhlídky, že mi bude vtírat do tváře svůj dokonalý život, aniž by ji zajímalo, že je poslední osobou na planetě, kterou bych dnes večer nebo kdykoli jindy chtěl vidět. Proto je teď ideální čas odejít. 

Já: To je mi jedno. 

Grace: Ale staráš. No tak. Vím, že už jsi na dnešní večer oblečená. Carter mi poslal zprávu. 

Carter. Můj zrádný bratr. 

Grace: Jen pojď dovnitř do hotelu. Pojď nahoru na sraz. Napij se se mnou. Uvidíš lidi, které jsi neviděl od střední školy a kteří ti padnou k nohám stejně jako kdysi. Počkej, oni to pořád dělají. 

Já: Děláš to blbě, zlato. 

Grace: Všichni si budou myslet, že jsi srab, když nepřijdeš. 

Já: Pěkně hozená rukavice. 

Grace: To jsem si myslela. Teď sem pohni zadkem! 

Vyhrknu si pod nosem snůšku nadávek a pořád vážně uvažuju o tom, že v zájmu svého duševního zdraví uteču, když vtom zahlédnu, jak ke Christě přichází malá, křivolaká zrzka v těsných černých šatech bez zad, na vyšším podpatku než vysokém a s kurevsky rudými rty, které jí ladí s vlasy. Má stejné zpoždění jako já, a než si uvědomím, co dělám, na tváři se mi jasně vykouzlí úsměv. 

Okamžitě ji poznám. 

I když už je to deset let, co jsem ji viděla. Chlap nikdy nezapomene na holku, která mu poprvé postavila. První erekci ve třídě, dodávám já. Bylo nám dvanáct a ona se sklonila, aby si vzala spadlou tužku, když mě zaujal záblesk její cvičné podprsenky. Okamžitá erekce. 

Jak si asi umíte představit, po tomto okamžiku jsem byl docela ohromen. 

"Amelie," pozdraví ji Christa a její tvář už postrádá vřelost, jakou měla, když mluvila se mnou. "Netušila jsem, že přijdeš." 

Co to kurva je? Člověk by si myslel, že za těch deset let, co jsme absolvovaly naši otravně prestižní přípravku, se bohaté holky zbaví těch samoúčelných, protivných keců, které měly se stipendisty. 

Amelia zrudne víc než její vlasy a udělá malý krok dozadu, než narovná rám a srovná ramena. "No, jsem tady. Maturovala jsem ve stejném ročníku jako ty. Dokonce jsem dostala pozvánku poštou. To musela být chyba na vaší straně," dokončí sarkasticky. 

"Aha. Vstupné je sto dolarů," odsekne Christa a má až příliš velké potěšení z toho, že tuhle částku oznámila, když našpulí rty stranou a pomalu si Amelii prohlíží jako protivná holka. 

"Sto dolarů?" Amelie se zeptá, i když to z ní vypadne jako vyprázdněný, zadýchaný šepot. 

"Jo. Promiň," ušklíbne se Christa s omluvně-neomluvně sacharinově sladkým hlasem. "Žádné výjimky. Dokonce ani pro děti, které byly na stipendiu." 

A to je všechno. Než Christa stihne říct cokoli dalšího, co by mě přimělo ji uškrtit, přistoupím k Amelii a obtočím jí ruku kolem pasu. "Zlatíčko," vykřiknu. "Zvládla jsi to. Už jsem se začínala bát." 

Amelia se v mém náručí otřese, dech se jí zadrhne vysoko v krku, když se otočí čelem ke mně. Pak se podívá nahoru a ještě o kousek výš, protože i na podpatcích je asi o metr menší než já. Najednou na mě rychle zamrkají dvě jiskřivé šedé oči a mně začne bušit srdce v rytmu třepotání jejích řas, v ústech mám sucho, jako bych celou noc jedla písek. 

"Omlouvám se," řekne zmateně a její roztažené rty visí až příliš otevřeně na to, abychom to prodávali. "Myslím, že musíš..." 

Nakloním se k ní, nosem se otřu o její hedvábné zrzavé vlasy, které voní po zimolezu nebo něčem sladkém, a dýchnu jí do ucha: "Prostě do toho jdi." 

Slyšitelně polkne, když se odtáhnu, dívám se jí do očí a přemýšlím, jak je taková barva vůbec možná, když se usmívá a bere mi dech. Páni. To je nečekané. 

"Nechtěl jsem tě znepokojovat..." Zakopne a kousne se do rtu, jako by hledala vhodné oslovení. Nebo snad mé jméno? Asi je možné, že vůbec netuší, kdo jsem. Nepohybovaly jsme se zrovna ve stejných kruzích, a tak jsem k ní jen přistoupila a objala ji kolem ramen. "Oli," dokončí a já vyfouknu dech, o kterém jsem ani nevěděl, že ho zadržuji. 

"To je v pořádku. Jen jsem nechtěl jít dovnitř bez nejkrásnější ženy na světě v náručí." "Ahoj, Oli. 

Amelie mi znovu věnuje ten úžasný úsměv, tentokrát jí tváře zbarví ruměnec, a já žasnu nad tím, jak se jí díky tomu rozzáří oči do kouřového uhlí. Zatraceně, je zatraceně sexy. 

"Počkej," přeruší mě Christa. "Ty jsi s ní?" Ukáže na Amelii. 

"Určitě jsem," prohlásím, aniž bych odtrhl oči od Ameliiných, protože ty oči, člověče. Jsou příliš krásné na to, abych se na ně nedíval. "Jsem šťastnej parchant, co?" 

"Ty jsi s ním?" Otočí na mě ten prst. 

"Tak to vypadá," odpoví Amelia a její tón je trochu zmatený, i když je v něm i náznak pobavení. 

"Ale ty jsi. Ty. Ne, ty jsi Oliver Fritz," vyprskne Christa nedůvěřivě. "A ona je Amelia..." Její slova utnu, když po ní hodím svůj nejhrozivější pohled, protože už přesně vím, jakou ošklivou přezdívku se chystá vyhrknout. Nikdy nepochopím, proč některé ženy cítí potřebu ponižovat a znevažovat jiné ženy. 

Z peněženky vytáhnu dvě stodolarové bankovky a hodím je po Christě. "Přeji dobrou noc," řeknu místo toho, co si skutečně myslím. Moje prsty se propletou s Ameliinými a pak už ji táhnu kolem Christy dlouhou chodbou s paisley kobercem a zlatými stěnami k tanečnímu sálu. 

Asi přece jen půjdu na sraz ze střední školy. 

Ve chvíli, kdy jsme Christu ztratily z dohledu, mi Amelia vytrhne ruku, zastaví se uprostřed chodby a otočí se, aby se na mě podívala. "Pamatuješ si mě?" zeptá se a pak zavrtí hlavou, jako by to nechtěla říct. 

"Amelia Atkinsová. Chodila jsi do většiny mých tříd od šesté třídy nebo tak nějak." 

"Správně. Chtěla jsem říct, že ti děkuju, že jsi tam zasáhla, ale opravdu to nebylo nutné." 

"Možná ne. Jsem si jistý, že si s ženami, jako je Christa, dokážeš poradit sám. Ale připadalo mi špatné tam stát a dívat se, jak se to děje, a nic nedělat. Nesnáším ženy, které mají potřebu ubližovat druhým jen proto, aby vypadaly a cítily se lépe." 

Složí si ruce na prsou a věnuje mi zdvižené obočí. "A přitom jsi chodil se ženou, která přesně tohle dělala celou střední školu." 

Touché. Z plic mi vyklouzne štěkavý smích. "S tím se nedá polemizovat. Sakra, se stejnou zlomyslnou ženou jsem chodil i na vysoké. Omyl v pubertě. Co na to říct?" 

Přesto mě při zmínce o té konkrétní ženě zasáhne starý vzplanutí přímo do hrudi. Prsty mi najdou kapsu a pohrávají si s velkým diamantovým solitérem zasazeným do diamantového a platinového pásku, který jsem tam dnes večer strčil. Je to ten prsten. Ten, který jsem málem dal zmíněné ženě, která si to se mnou rozdávala s mým kamarádem Robem. Lekce zrady, na kterou jsem nikdy nezapomněl. Proto ho při určitých příležitostech nosím u sebe. 

Jako připomínka, že už se nikdy nemám příliš sbližovat. 

"Promiň," řekne Amelia a chřadne mi před očima. "To ode mě bylo šíleně nezdvořilé. Ani nevím, proč jsem to řekla. Christa mě rozčílila a já si je vylila na tobě místo na ní, jak jsem měla. Sakra, některý ženský jsou vážně na hovno, co?" Nedokážu se ubránit smíchu, i když si myslím, že to myslela vážně. Zadívá se na koberec a změní postoj, až se opře o stěnu naproti zavřeným dveřím, kde se koná sraz. "Hele, kéž bys za mě neplatila. S penězi si teď zrovna nerozumíme. Bude mi chvíli trvat, než ti to vrátím. Ale já ti to vrátím. Jen nemám tolik..." 

Moje prsty se zachytí na její bradě a nakloní jí hlavu zpátky nahoru, až se naše oči setkají. "Na penězích mi nezáleží. A nechci, abys mi to vracel." Otevře ústa, jako by se se mnou chtěla hádat, a já zavrtím hlavou a znovu ji přeruším. "Myslím to vážně." 

Vydechne si. "No, děkuji. To je velmi velkorysé. Ale jestli už takhle začíná tahle noc, tak si říkám, že bych možná měla jít. Sakra, neměla jsem sem vůbec chodit. Nevím, co jsem si myslela. Sestra mě přemluvila a já si myslela..." Zavrtí hlavou. "To je jedno. Je to hloupost." 

Opřu se ramenem o zeď, takže stojím čelem k ní, a založím si ruce, zatímco na ni zírám, protože si nemůžu pomoct. "Proč je to hloupé?" 

"Vážně to chceš vědět?" 

"Vážně to chci vědět." 

Ty velké oči mě ubíjejí, lehce skelné emocemi. "Protože mě tam nikdo nechce. Slyšela jsi Christu. Namlouvala jsem si, že sem můžu po deseti letech vplout a všichni, kteří se mnou v dětství zacházeli jako s odpadem, mě konečně uvidí takovou, jaká jsem. Že si konečně uvědomí, že teď, když skončila střední škola, máme všichni rovné podmínky. Mělo to být, jako bych jednou provždy ukončila všechny své staré noční můry z šikany. Jenže se nic nezměnilo. Pořád jsem ta holka, co nosí vykopávky z obchodu s použitým zbožím a která si nemohla dovolit ani zaplatit vstupné." 

Páni. To je... 

"Můžu ti něco říct?" Zeptám se. 

Její ruce se setkají s boky. "Myslíš něco, co by se vyrovnalo příliš osobnímu slovnímu průjmu, který jsem právě vychrlila na muže, kterého jsem neviděla deset let?" 

Snaží se být odvážná a silná, a dokonce i sarkastická. Ale je smutná. Vidím jí to v očích, které mi poskakují po tváři, skoro jako by si nebyla jistá, jestli chce vědět, co se chystám říct. Nikdo nechce být vržen zpátky do své středoškolské noční můry. Chtěla tam vejít a donutit všechny ty kretény, aby sežrali svá slova. 

Chci to pro ni taky. 

Mám Amelii ráda. Vždycky jsem ji měla ráda. Bylo na ní něco, co mě prostě dostalo na zvláštní úrovni, kterou jsem nikdy nepochopila. Byla milá, šprtavá, tichá a zdrženlivá. Tak nenápadně krásná. Měla divoké vlasy s rudými kudrnami. Její brýle byly na její obličej příliš velké. Její tělo bylo drobné a pod špatně padnoucí školní uniformou se skrývaly její bujné křivky. 

A když se na ni podívám teď, poté, co jsem slyšel, co jí Christa říkala... 

Popravdě řečeno, vzpomínám si, že lidé byli tak protivní. I když teď jsem si jistá, že to bylo mnohem horší, než o čem jsem věděla, pokud se dá říct, že Christa na ni dnes večer reagovala. Jen jsem tu a tam zaslechla komentáře, kterým jsem nevěnovala velkou pozornost, ani jsem neudělala nic, abych tomu zabránila. I když jsem k tomu nikdy přímo nepřispěla, tím, že jsem to nezastavila, jsem byla součástí problému. 

To je na mně. A to není v pořádku. Měl jsem udělat víc, abych ji ochránil. Měl jsem něco říct. 

"Něco takového. Řekla jsi mi to svoje. Teď ti řeknu své." 

"Dobře." 

Přistoupím k ní a skloním se, jako bych jí chtěl říct tajemství, zatímco ve skutečnosti jí chci být jen blíž. Cítit vůni jejího šamponu, ze které mi v kalhotách naskakuje péro. Cítit teplo jejího těla, když se z mé blízkosti začíná červenat. 

"Já tu taky nechci být. Přemluvila mě kamarádka Grace a teď jsem tady." 

Obočí se jí srazí. "Proč bys tu nechtěla být? Jsi doktorka. Byl jsi nejoblíbenější kluk v naší třídě. Kapitán fotbalového týmu. Všichni tě milovali. Pořád tě milují, jestli se dá říct, že bulvární noviny něco říkají." 

Zhluboka se nadechnu, připravená jí říct něco, co ví jen moje rodina a Grace. "Moje bývalá je tam nejen se svým manželem, mým bývalým kamarádem, ale je těhotná. Pravděpodobně ji porodí buď můj bratr, nebo moje nejlepší kamarádka, protože si je vyhledala jako porodníky. Co říkáte na ironii?" Převracím oči v sloup. "Jediná záchrana, kterou mám, pokud jde o Noru, je, že nikdy nevěděla, že ji chci požádat o ruku. Měl jsem prsten v kapse, připravený pokleknout, ale než jsem stačil cokoli udělat, řekla mi, že je zamilovaná do Roba a že je mezi námi konec." 

Amelia nasaje vzduch a v očích se jí zableskne. Ruka jí vystřelí vzhůru a zakryje si roztržené rty, zatímco na mě hledí s kombinací šoku a soucitu. "Bože, to je hrozné." 

"Opravdový kopanec na tom všem je, že jsem se pro ni hodně obětoval. Hodně. Téměř všeho, co jsem chtěl, jsem se kvůli ní vzdal, s výjimkou medicíny. Ale vybral jsem si newyorskou univerzitu, abych mohl být s ní, místo abych hrál fotbal v Michiganu. Vysokou školu jsem dokončil za tři roky místo čtyř, protože mi řekla, že čím dřív dokončím medicínu a rezidenturu, tím líp. Pak, v ten podělaný den, kdy jsem se dostal na Kolumbijskou univerzitu na medicínu a měl ji požádat o ruku, mi oznámila, že mě podvádí už lepší půlrok." 

Šest. Šukání. měsíců! 

"Ježíši, Olivere. Je mi to tak líto. Nikdy jsem o tom nic neslyšel." 

"To proto, že to nikdo neví, takže kdyby ti nevadilo nechat si to pro sebe, ocenil bych to. To poslední, co bych chtěl, je, aby se to příště dostalo do tisku." 

Natáhne ruku, dotkne se mé paže a stiskne mi ji. "Samozřejmě. Nikomu to neřeknu. Nedivím se ti, že se ti tam nechce. Vypadá to, že jsme oba měli pocit, že si musíme něco dokazovat, když jsme se tam dnes večer ukázali." 

To nebyl důvod, proč jsem dnes večer přišel. Ale Nora je hlavní důvod, proč jsem tam nechtěl jít. Úspěšně jsem se setkání s ní vyhýbal celé roky. Popravdě řečeno, už jsem se přes ni dávno přenesl, jen ne přes to, co mi udělala. Většina mé hořkosti a zášti je na mně. Nikdy jsem se pro ni neměl obětovat. 

Vzdal jsem se kousků sebe sama, které už nikdy nemůžu získat zpátky. 

Ale Amelie si zaslouží víc. Vždycky si to zasloužila a nikdy to nedostala. Zaslouží si, aby se na ni lidé dívali a chovali se k ní s úctou, kterou nikdy neměli. Dluží jí to. Sakra, já jí to dlužím. Nechci, aby dnes večer odešla taková, jaká je teď. 

"Kéž by to pro nás dopadlo líp," pokračuje. "Ale myslím, že můj kočár se oficiálně proměnil zpátky v dýni a já bych měla prostě snížit ztráty a jet domů. Dnešní večer přece nemůže skončit tak, jak jsem si představovala." 

Jako když mnou projede elektrický výboj, najednou se mi zatočí hlava z nápadu, který je dost možná tím nejabsurdnějším nápadem v dějinách nápadů. Christa si málem spolkla jazyk, když si myslela, že Amélie je moje partnerka. Takže možná všichni ostatní budou reagovat stejně, pokud uvidí právě tohle. Bonus pro mě - budu mít po ruce zatraceně sexy ženskou a Nora mě možná nechá na pokoji. 

Víc než to tam chci jít s Amelií. Chci s ní dnes večer strávit víc času. A jestli se jim to nebude líbit nebo si o mně kvůli tomu budou myslet míň, no, je mi to jedno. 

Ale to, že je Amelie moje partnerka, nestačí. Ne s mou pověstí. Budou si myslet, že ji jen využívám, protože od té doby, co jsme se s Norou rozešli... jsem tak trochu hráč. Média o tom ráda informují. Sakra, každý druhý týden se na internetu objeví moje tvář a pokaždé mě ukazují s jinou ženou. Ne v posledních několika měsících nebo tak nějak, ale od Nory to byl standard mého života. Je to způsob, jak se bránit tomu, aby mi zase někdo ublížil. 

A média, která o tom všem informují? No, to je standard života všech mých bratrů. To patří k tomu, že jsem Fritz a žiju v Bostonu. Tohle město nám patří. Jsme královská rodina. V dobrém i zlém, tak to prostě je. 

Ale jestli chceme s Amelií dnes večer opravdu něco dokázat... jestli chci, aby se všichni ti kreténi, kteří Amelii ublížili, udusili a Nora - která mi pořád volá, aby mi řekla všechny ty "šťastné" novinky - si uvědomila, že jsem se od ní konečně a oficiálně vzdálil... musí to být víc než jen to, že si lidi budou myslet, že chodím s Amelií. 

Musí vědět, že je něčím výjimečná. Věřit, že je pro mě něčím výjimečná. 

Prsty sáhnu zpátky do kapsy a najdu ten prsten. Při pohledu na ni... při spřádání toho šíleného nápadu... mě zasáhne skutečnost, že vím, že to všechno změní. Pro ni i pro mě. 

V koutku rtů se mi zkroutí šibalsky pokřivený úsměv. 

Jo, mám nápad, jasně. A myslím, že Amélii přesvědčím, aby do toho šla. Stejně je to jen na pár hodin. Co by se mohlo pokazit?

Kapitola 2 - AMELIA

2

AMELIA     

Bez ohledu na to, kolik věcí jsem si odškrtla ze seznamu, nic mě nemohlo připravit na noc, která mě čeká. Ale v tu chvíli mi to poskytlo chvíli falešného bezpečí. 

Dlouhé zrzavé vlasy rozpuštěné v hustých lesklých vlnách? Jasně. 

Líčení na mě trochu moc, ale naprosto bezchybné? Jasně. 

Černé šaty hodně těsné, trochu moc krátké a s nulovou zadní částí? Zkontrolováno. 

Sexy, sofistikovaná, sebevědomá bohyně? Zkontrolováno. 

Tedy, alespoň do chvíle, než do mě Christa Foremanová zabořila své drápy. Věděla přesně, kam udeřit. Přesně tak silně. Ona a její smečka supů měli vždycky slabost pro to, abych se cítila jako mrtvola na silnici. Sejmout mě, zvlášť v mém nejzranitelnějším stavu. Během několika vteřin jsem se dnes v noci opět proměnila v tu dívku. Ta, kterou jsem byla na střední škole. 

Ta, která se vždycky bála mluvit za sebe nebo se bránit. 

Taky jsem za to na sebe strašně naštvaná. 

Nechtěla jsem přijít. Z Wilchesterské přípravky jsem odešla před deseti lety a nikdy jsem se neohlédla zpátky. Sakra, prakticky jsem odtamtud sprintovala ve chvíli, kdy jsem měla v ruce diplom. A o dva roky později se mi zhroutil život. 

Všechno se změnilo. 

Moje sny byly pryč. Moje srdce bylo zlomené. Můj život přešel na nový plán. Nová realita. 

Ale když se objevila ta pozvánka na sraz, moje čtrnáctiletá sestra mi ne zrovna laskavě připomněla, že už jsem dlouho neměla večer. A to mluvíme o dlouhé době. Třeba tak dlouho, že by mě ani nešokovalo, kdyby mi na vagině rostly pavučiny. 

"Je to noc venku, Amelie. Tohle si musíš vzít. Ukázat všem těm kreténům, kteří říkali, že jsi příliš chudá na to, abys něčeho dosáhla, co se z tebe od střední školy stalo. Žhavá ženská. Zdravotní sestra s pořádným nářezem. Ukaž jim, že tě neporazili." 

Zatáhla mě do obchodu se smíšeným zbožím a utratily jsme peníze, které nemám, za tyhle šaty a podpatky - nebesky vysoké, aby kompenzovaly mou hobití postavu. Layla mě pečlivě učesala a nalíčila. 

A když jsem sem dnes večer vešla, cítila jsem se dobře. Jako fakt zatraceně dobře. Ne, cítila jsem se zatraceně úžasně. 

Začal jsem Laylinu řeč nechávat vstřebávat. 

Vstoupil jsem do role, ve které nejsem věčný stěnový kvítek přihlížející z boku. Kde se netopím v tolika dluzích, že se ani neudržím nad vodou. Kde nejsem v podstatě samoživitelka, která vychovává teenagera. Kde jsem neměl sex tak dlouho, že kdybych občas neviděl penisy v práci, zapomněl bych, jak vypadají. 

A pak to všechno musela Christa zasraná Foremanová v mžiku zničit. 

Teď je tu Oliver Fritz, zírá na mě těma svýma nádhernýma zelenýma očima, tyčí se nade mnou svým vysokým, dokonale stavěným tělem a voní každým kouskem toho sexy boha, kterým je. 

Lhala bych, kdybych řekla, že jsem na něj nemyslela, když jsem souhlasila, že dnes večer přijdu. Holka nikdy nezapomene na svou první lásku a stejně jako všichni ostatní, se kterými jsme chodily do školy, byl i on můj. Asi od dvanácti let. Ale vždycky to bylo z dálky. Znala jsem ho skoro celý život, aniž bych ho vlastně vůbec znala. 

Před dnešním večerem jsem s ním prohodila snad dvě desítky slov. Měli jsme spolu pár chvil. Krátká intermezza, která pro mě bezpochyby znamenala mnohem víc než pro něj. Jednou se dokonce dotkl mých ramen. Já vím, jasně, totální mdloba a naprostá ubohost. 

Nejspíš proto jsem na něj zírala jako bezduchý blázen, zaseknutá v nějakém hororovém představení, kdy ze sebe chrlím každé slovo a myšlenku, jak mi přijdou na mysl. Myslím, že je to proto, že nejsem schopná pochopit, co pro mě udělal. To, že si na mě vůbec vzpomněl. Jak se jeho ruce cítí na mém těle, když se mě dotýkají. 

Jak je neuvěřitelně sexy, zvlášť zblízka. 

A když tam vzadu vstoupil, přiznávám, že jsem měla trochu popelkovské představy. Několikrát se mi rozbušilo srdce, když mě objal kolem pasu. Spoustu závratných motýlů, když mě držel za ruku. Ale když jsem slyšela jeho příběh o tom, co mu Nora udělala? 

Jaká to byla hloupá, hloupá ženská, když nechala odejít někoho, jako je Oliver Fritz. 

Copak neviděla jeho úsměvy? Jako ten, který mi věnuje teď. Je tak trochu rošťácký a trochu oplzlý a možná i trochu koketní? O tom posledním nevím. Už je to příliš dlouho, co se mnou flirtoval jiný muž než můj šéf, a to se jako flirtování nepočítá. To je spíš chlípnost s otevřeně sugestivním podtextem. 

"Amelie, myslím, že bys neměla jít domů," prohlásí Oliver. "Myslím, že bys měla zůstat a jít na sraz." 

Než to dořekne, už nad ním kroutím hlavou. "Jestli mi Christa tam vzadu něco naznačuje, tak se to pro mě nezlepší. Vážně, oživování posraných vzpomínek na střední školu, zatímco se mi banda ženských posmívá, není způsob, jakým chci strávit noc. Mělo mě napadnout, že to takhle dopadne. Bylo ode mě hloupé myslet si něco jiného. Můj život není film Johna Hughese." 

"Ale co kdyby se ti neposmívaly? Co kdyby se na tebe dívali a mluvili s tebou tak, jak vždycky měli?" "Ne," řekl jsem. 

"Chystáš se je posypat skřítčím prachem proti mrchám nebo tak něco? Protože jinak nechápu, jak je něco takového vůbec možné. Nechci tam jít, Olivere. Raději bych šla domů, vykoupala se a snědla čokoládu, co mi stačí." 

A teď musím zmlknout. Znovu. Co to se mnou je? Jako by se mi při pohledu na něj zvedl filtr mezi mozkem a ústy a skončil. 

Je šokující, že se mi nesměje. Místo toho si jen přejede rukou po čelisti a pořád se tak trochu maniakálně usmívá. "Co kdybys tam nešel sám?" 

Nakloním hlavu a složím si ruce na prsou, abych nebyla v pokušení se ho znovu dotknout. Přitisknu se ještě víc ke zdi. "Jak to myslíš? Jako že bychom tam šli současně?" 

"Ne. Jako že tam půjdeme spolu. Jako pár." 

"Hm. Nejsem si jistá, jestli tomu rozumím." 

Oliver udělá krok ke mně a zasáhne mé smysly lahodnou vůní jeho kolínské, jeho teplem, jeho blízkostí. Krk se mi natáhne, abych se setkala s jeho zelenýma očima, ve kterých se to ďábelsky hemží. Jeho ruce přistávají na mých bicepsech, palce se otírají sem a tam, zatímco jeho tvář se noří dolů a přibližuje se ještě víc. Na kůži mi naskočí husí kůže, po páteři a hrudníku mi projedou jiskřičky elektřiny a zrychlí se mi tep. 

Olízne si rty, jako by to cítil taky, a pak ze sebe narychlo vysype slova. "Budeš si myslet, že jsem blázen. Ale nejsem. Tohle dává takový smysl; nemáš ani ponětí. Je to opravdu geniální. Tak geniální, že to rozhodně musíme udělat už jen proto, abychom viděli všechny jejich tváře." 

"Olivere, začínáš mě děsit." 

"Ani jeden z nás tam nechce jít sám, že? A co když tam nepůjdeme? Co když tam půjdeme spolu? Jako pár. Ale ne jen tak ledajaký pár..." Jedna ruka opustí mou paži, ponoří se do kapsy a o vteřinu později vytáhne ohromující diamantový prsten, který mi podrží přímo před obličejem. "Zasnoubený pár." 

"Panebože. Co se to sakra děje? Kde jsi vzal ten zatracený diamantový prsten?!" ptám se. 

"To je ten, který jsem nikdy nedal Noře. Přinesl jsem si ho dneska večer jako připomínku." 

"Jako připomínku čeho?" 

Pohrdavě zavrtí hlavou. "To není důležité. Ale nemůže být dokonalejší, že ji mám s sebou. Pojďme na to, Amelie. Chci to udělat. S tebou. Co říkáš? Chceš být na noc mou snoubenkou?" 

"Ježíši, Olivere. Tohle už je moc. Sotva mě znáš a chceš mi na prst navléknout tu obrovskou věc, která pravděpodobně stojí víc, než kolik za celý život vydělám? Proč to děláš?" Ptám se a moje oči hrají jakýsi intenzivní ping-pong, kmitají sem a tam mezi diamantem a jeho očima. 

Jeho stisk na mé ruce se napíná a jeho pohledné rysy jsou stále naléhavější. "Protože pak se tě nic a nikdo nemůže dotknout, Amelie. Copak to nechápeš? Budeš nepřemožitelná. Nikdo se ti neodváží říct nic ošklivého, protože budeš se mnou. Moje snoubenka. Je to tak, jak jsi říkala, že jsem byl nejoblíbenější kluk ve škole. Všemi milovaný. V dobrém i zlém, využijeme toho ve svůj prospěch." 

"Olivere..." Jsem na rozpacích. 

"Když to nechceš udělat pro sebe, tak to udělej pro mě. Když budeš se mnou, Nora se nebude snažit vtírat fakt, že je šťastně vdaná a brzy bude mít dítě." 

"Ona to opravdu dělá?" 

"To dělá. Pořád." 

"Páni, ona je vážně něco." 

Na tváři se mu rozzáří úsměv. "To je jedno slovo pro ni. Ráda nechává dlouhé hlasové zprávy, protože jí nezvedám telefony. Dokonce jsem si ji zablokoval a ona si změnila číslo. Která psychopatická ex to dělá? S trochou štěstí se mi bude vyhýbat jako moru a já si vystačím s pouhým pokývnutím hlavou nebo něčím podobným, místo abych musel mluvit s ní a s kokotem Robem McQueenem. Copak to nechápeš? Je to pro nás výhra." 

"Je to lež, Olivere. Všechno." 

"Já vím." Podepře mi čelist, jeho oči jsou napjaté a upřené na mé. "Ale je to jen pro dnešní noc. Jen na pár hodin nebo tak nějak. Pořád jsi to ty, Amelie. Krásná. Chytrá. Vtipná. Jsi celá. Vždycky jsi byla a já..." Vydechne a oči se mu na okamžik zavřou, než se znovu s nezlomným odhodláním otevřou. "Mrzí mě, že k tobě byli lidé tak krutí. Bylo to špatné. Popravdě řečeno, jestli nikdo neviděl, jak jsi neuvěřitelná už na střední škole, tak je to jejich vina. Je to jejich ztráta, ne tvoje. A opravdu, nemusíš nikomu nic dokazovat. Ale ráda bych viděla ty, kteří na tebe byli někdy zlí, jak polykají jazyk. A taky to udělají. Ty víš, že to udělají. Už jsi slyšela Christu. Bude to tak." 

Myslím, že se vydávám za zlatou rybku. Otevřu pusu, ale žádný zvuk ze mě nevyjde. 

"Kromě toho by to mohla být zábava," pokračuje. "Náš malý interní vtip a tajemství. Žertík, který si děláme ze světa. Lahodná forma pomsty." 

"Já nevím. Je to..." 

Lákavé. Je to lákavé, to je to, co to je. Z mnoha důvodů. 

Má pravdu. Nemusím nikomu nic dokazovat. S velkou pravděpodobností jsem lepší člověk, protože ty ženy nemám za kamarádky ani ve svém životě. Ale jeho slova. To, co mi Oliver právě řekl. To, že to chce udělat pro mě. Představa, že tam přijdu s ním v náručí. 

I kdyby jen na dnešní noc... 

Dnešní noc, noc, kdy jsem měla vystoupit ze své ulity. Abych si vzpomněla, jaké to je se bavit. Připomenout si, i když jen na krátkou chvíli, že jsem ještě mladá a že život je víc než to, z čeho se ten můj momentálně skládá. 

"Řekni ano, Amelie. Prosím, udělej to se mnou." 

Říct ano? Jak mu vůbec může žena říct ne? Zvlášť když na ně takhle zírá? 

Než stihnu odpovědět, Oliver si klekne na jedno koleno a ten mamutí diamant zvedne do vzduchu. "Amélie, já-nevím-tvé-jméno Atkinsová, uděláš ze mě nejšťastnějšího muže na planetě a budeš souhlasit s tím, že se staneš mou falešnou snoubenkou?" 

Z hrudi se mi vydere nevěřícný smích, ale také - a vím, že je to hloupost - se začnu dusit. Protože mě ještě nikdy nikdo nepožádal o ruku, ať už falešně, nebo jinak. A určitě se mi nedívali do očí tak, jako se on dívá do mých. Jako by to myslel vážně. Jako by to bylo upřímné, i když oba víme, že to není nic jiného. 

Rukou se udeřím do hrudi, jak se snažím nasát vzduch. Tvář se mi každou vteřinou rozpálí a něco na tom způsobí, že Oliverovi vykoukne na rtech neodolatelný úsměv. 

"Bože, ty jsi sladká," řekne. "No tak. Nenechávej muže viset na jednom koleni." 

K čertu s tím. Je to jen pro dnešní noc. Jen na pár hodin, jak říkal. Co nejhoršího se může stát? 

Zuby se mi zarývají do zadku, jak se snažím potlačit svůj téměř závratný úsměv. "Ano, Olivere. Budu tvoje falešná snoubenka." 

Oči mu jiskří, když mi navléká prsten na čtvrtý prst, a já na něj jen tupě zírám. Je studený, těžký, cizí. Ale tak krásný, že vypadá, jako by byl vyroben přímo pro mě. "Padne mi." 

"Řekl bych, že perfektně." 

Vstane, vezme mě za ruku a přitáhne si mé klouby ke rtům. S očima upřenýma na ty moje políbí každý z nich, přičemž se zdrží na prstu, na kterém má svůj diamant. Při pocitu jeho rtů na mé kůži se mi málem podlomí kolena a já vůbec netuším, co se tu děje. Já nejsem ta žena. Ta, která porušuje všechna pravidla, lítá podle svých představ a dostává falešné nabídky k sňatku od nádherných miliardářských playboyů. 

Vážně mě napadne, jestli jsem neomdlela, nepraštila se do hlavy a teď jsem v kómatu. Nebo dokonce mrtvá. V každém případě je mi to teď jedno. Beru to. Tohle je pohádka, sračka fantasy kalibru. Ale vážně, kdo navrhne něco tak chytrého, jako je falešné zasnoubení, aby se dostal přes sraz? Oliver Fritz, zřejmě. Přísahám, že něco takového může udělat jen on. Jeho šarm nezná mezí. 

Oliver vezme ruku, kterou před chvílí líbal, smyčkou si ji protáhne přes loket a kroutí se, dokud není vedle mě. "Jste připravená to udělat, budoucí paní Fritzová?" 

Ach bože. Co to sakra dělám? Náhle mnou projede nervózní příval pochybností. "Všichni budou vědět, že je to falešné." 

"V žádném případě. Dozví se to jen Grace a její snoubenec, a ti nic neřeknou. S nikým jiným ze střední školy se tak často nebavím." 

"Až na to, že jsi Oliver Fritz. Všichni tě znají. Média tě a tvou rodinu sledují, jako bys byl Kardashian. Určitě tě tam všichni sledují na sociálních sítích. Tvoje tvář a randění jsou hodně veřejné a očividně nás spolu ještě nikdo nevyfotil." 

Pokrčí rameny, jako by o nic nešlo. "Prostě jim řekneme, že jsme se drželi při zemi. Že jsme se teprve nedávno znovu setkali, ale okamžitě jsme věděli, že je to správné." 

"Všichni si budou myslet, že jsem zlatokopka." 

"Ne, budou vědět, že jsi do mě bezhlavě zamilovaná." 

Mrkne na mě a namyšleně se usměje, a jen tak tak, že mi uteče čas, když hodí dveře do tanečního sálu, kde se koná sraz po deseti letech naší střední školy. Přesně ve chvíli, kdy končí jedna písnička a začíná další, takže zvuk těžkých dveří, které se za námi zavírají, zní, jako by se místností rozléhaly činely. 

Všechny oči se stočí naším směrem, a jestli jsem si předtím myslela, že se mi rozbušilo srdce, mýlila jsem se. Všechny ženy tady na mě upírají pohledy a věřte mi, že to není jen moje představivost. 

"Viděla jsi někdy film Carrie?" Zamumlám a snažím se necukat, nekousat si ret nebo, nedej bože, sklopit zrak. "Znáš tu scénu na plese?" 

Zasměje se. Já ne. 

"Nikdo tě nepolévá krví." 

Tím si nejsem tak jistá. 

"Jestli jo, máš moje svolení jít jim po krku jako Carrie. Sakra, dokonce ti s tím pomůžu." 

"Olivere..." 

"Jen se usměj. Vypadáš nádherně. Víc než nádherně. Jsi siréna v tomhle moři nudy. Tohle zvládneme. Zábava, vzpomínáš? Zkus se uvolnit a užít si to tak, jak to je." 

Správně. Zábava. Uvolni se. To zvládnu. Nikdy předtím jsem to nedělala, ale jak těžké to může být, když stojím tváří v tvář místnosti plné lidí, kteří mě dřív šikanovali? 

Oliver nás vede místností, která svým vybavením připomíná spíš svatbu než sraz. Spousta krémové, stříbrné a červené na pozadí záře blikajících světel a votivních svíček. 

Držím Olivera za ruku jako nindža a on celou dobu kývá na pozdrav a na zdraví lidem, které míjíme, aniž by se s někým zastavil a promluvil. Dojdeme k baru a on mi objedná sklenku šampaňského a sobě bourbon. Nehádám se s jeho výběrem. Skoro nikdy nepiju, takže šampaňské je nejen lahůdka, ale nejspíš i mnohem bezpečnější než tvrdý alkohol. 

"Trochu tekuté odvahy," nabídne mi a podá mi flétnu naplněnou až po okraj zlatavou bublinkovou tekutinou. Zvedne sklenici. "Na noc plnou nečekaných zvratů." 

"Na to si připiju." 

"Dobře. Protože přichází cirkus."

Kapitola 3 - AMELIA

3

AMELIA     

Když Oliver řekl cirkus, nežertoval. Než jsem dopila polovinu sklenky šampaňského, byli jsme téměř obklíčeni. Každý si chtěl dát s Oliverem panáka. Králem naší střední školy. Celebrita, kdyby pro nic jiného, tak pro bohatství jeho rodiny. Rychle jsem si ho dobírala, že je influencer, a on jen vykulil oči, ale je to pravda. 

Když se jeden z Fritzů nechá vyfotit v něčem, do konce týdne je v tom každý muž ve městě. Ženy, se kterými chodí, získají svých patnáct minut slávy a právo chlubit se před kamarády. Je to bostonská podmínka, ale vím, že jejich tváře dosahují celonárodního statusu. Oliverova nejstaršího bratra Kaplana jsem jednou viděla ve výtisku časopisu People a jsem si jistá, že Oliver sám byl taky v nějakém celostátním bulváru. 

Oliver mě nenechá zajít daleko. Místo toho mě drží u sebe, všem mě představuje, jako bych s nimi nikdy nechodila na střední školu, a přitom si pohrává s holou kůží mých zad, což při každém přejetí vyvolává nekontrolovatelné chvění a mrazení. Pohledy, kterých se mi dostává, jsou něco jiného. Ženy si se mnou chtějí povídat, jako by se Oliver nějak otřel o mě i o ně. Chtějí vědět, odkud mám šaty. Kdo mi dělal vlasy? 

Oběma jsem se musela zasmát. 

Ale jejich oči jsou plné závisti a úcty a ano, pořád se najdou nějaké úšklebky, ale není to nic jako u Christy. Ani zdaleka ne. Je tu úcta a respekt, a i když by to nikdy nemělo pramenit z toho, že je někdo na mužském rameni, právě teď se pořád ještě vezmu na vlně who cares. Nejsem vnímána jako charitativní případ Amelie Bedelie. Jsem vnímána jako já, Amelia Atkinsová. Mým názorům se naslouchá, mé přítomnosti si váží, místo aby si mě dobírali. 

Konečně, po hodinách, které mi připadají jako hodiny, i když vím, že šlo jen o jednu, jsme tu jen my s Oliverovou nejlepší kamarádkou Grace a jejím snoubencem Tonym. Grace Hammondová a já jsme spolu byly matematičky. Na střední škole byla akademický šprt, ale vznášela se ve svém vlastním světě se spoustou přátel, z nichž nejlepší byl Oliver. Holky na ni kvůli tomu žárlily jako šílené. Je chytrá. Krásná. Zábavná. 

A věnoval se Oliverovi. 

Stále ji má, podle toho, jak se objímají a okamžitě začnou s automatickým škádlením. Zdržujeme se u baru, mého nového oblíbeného místa, protože už jsem oficiálně na druhé skleničce šampaňského. To první mi uteklo tak rychle a hladce, že jsem si toho sotva všimla. Grace je báječná, je s ní taková legrace. Tedy až do chvíle, kdy mě Oliver vezme za ruku - tu, která se pyšní prstenem - a políbí ji, aby si toho Grace i její snoubenec Tony všimli. 

Tony se ušklíbne a svůj posvátný smích zakryje falešným kašlem a dlouhým douškem pití. 

Grace zase vypadá, jako by ji někdo zasáhl elektrickým proudem, a oči jí vypadnou z hlavy. "Olivere?" 

Dál se nedostane. 

Ostatní, kteří prsten viděli, zajásali. Grace vypadá, že každou chvíli omdlí. Myslím, že v dobrém slova smyslu. 

"Jako pro mého celoživotního nejlepšího přítele, Grace, pro mě moc znamená, že jste se s mou úžasnou snoubenkou tak sblížili. Vím, že v minulosti se tě mé drahé polovičky pokoušely shodit z piedestalu, na kterém tě držím, ale tohle ne. Je dokonalá, souhlasíš?" 

Další polibek na mé klouby. 

Otevřu ústa, abych něco řekl, ale pak si uvědomím, že nemám vůbec co říct. Jediné, na co se zmůžu, je nabídnout jí rozpačitý úsměv a ovčí pokrčení ramen. To, co mi na chodbě a mezi všemi těmi lidmi připadalo tak bláznivé a spontánní, mi teď připadá směšné. 

Musím před ní vypadat směšně. 

Grace těká očima sem a tam mezi námi a pak na několik velmi dlouhých okamžiků upře Oliverův pohled. Proběhne mezi nimi jakási neverbální konverzace, než se jí na tváři uvolní potěšený úsměv a modré oči se jí zalesknou. 

"Ach, Olivere. Ani nevíš, jak jsem šťastná od chvíle, kdy ses rozhodl usadit se s Amelií. Máš pravdu, je naprosto dokonalá." 

"Hm... ale..." 

Pak mě popadne, přitiskne si mě na hruď a málem jí vyliju šampaňské na značkové šaty. "Neboj se, miláčku," zašeptá mi do ucha. "Je to nafoukaný bastard, ale má zlaté srdce. Nevím, jakou hru to hraje, ale mně se to zatraceně líbí." 

"Víš, že je to falešné, že?" 

"Nejlepší kamarádka může snít, Amelie. Nebudeme to kazit. Kromě toho bude zábavné sledovat výraz v Nořině psychopatické tváři. Ptá se na něj celou noc. A doopravdy, umírám touhou sledovat, jak se ten albatros, kterého tak ráda drží kolem krku, ztratí v oceánu Našla jsem si někoho mnohem lepšího, než jsi ty. Ať už je falešný, nebo ne, jsi to ty." Odtáhne se a mrkne na mě. "Na zdraví. A teď se napij. Budeš to potřebovat, abys zvládla tenhle průser." 

Není to pravda. Cinkneme sklenicemi a já dopiju zbytek drinku a kochám se tím, jak mi v puse exploduje chuť a bublinky. Pohrává si se mnou lahodný šum a na rtech se mi naklání líný úsměv. 

"Na." Oliver mi podává další skleničku a já si ji ostražitě prohlížím, než se na něj podívám. 

"Snažíš se mě opít," obviním ho. 

Zasměje se. "Snažím se tě přimět, abys polevila v ostražitosti. Pořád jsi dost ztuhlá." Jeho oči změknou, když si mě prohlíží. "Nemusíš se bát. Dneska večer tě mám pod kontrolou a nedopustím, aby se stalo něco špatného. Slibuju. Jen si to užij. Užívej si, že jsi se mnou. Tohle měla být zábava." 

"Víš, že si legálně nepamatuju, kdy jsem se naposledy bavil? Jako opravdovou, je mi teprve dvacet osm let, zábavu?" 

"To je šíleně tragické. Právě teď to měníme. Napij se a věnuj se mi. To je zábava, ne?" 

Zasměju se a už se cítím o něco lehčí. 

Jeho palec se mi otře o tvář, když na něj zírám. Žasnu nad tím, jak jeho prostý dotek vdechuje život místům, která tak dlouho dřímala, až jsem si říkala, jestli už nevymřela. Zelené oči se zahledí do mých, podmanivý kaleidoskop odstínů, přísahám, že bych se v nich mohla ztratit. A víte, Oliver má pravdu. Dnešní večer měl být pro mě zábavný. Tohle všechno bylo. 

"Teď už to zvládnu," řeknu mu. Možná jsem taky trochu opilá, takže to pomáhá. Vydatně si loknu a kochám se hřejivým mravenčením, které mi proudí žilami a s každým úderem srdce mi v hlavě roste lehkost a závrať. 

"To je moje holka. Co kdybychom šli a..." 

"Olivere?" vyruší ho netrpělivý hlas za námi. 

Grace si něco zamumlá pod nosem, což nezachytím, a Oliver vedle mě ztuhne. On i já se otočíme a staneme tváří v tvář Noře, která stojí sama, vypadá naleštěně, nádherně a skvěle rozcuchaně. Oliver mě obejme kolem pasu a rukou mi sevře bok. Nora se na to podívá a přitiskne se k jeho ruce, zatímco jí zčervenají tváře a sevřou se rty. 

Položí si ruku na své malé, ale očividně kulaté břicho a donutí svůj pohled vrátit se k němu. "Ráda tě vidím. Už je to tak dlouho." Vrhne na něj zdlouhavý pohled. "Vypadáš báječně. Lépe než kdy jindy." 

Oliver sklopí oči, ale já za tím nezachytím žádný hněv. "Díky," zamumlá suše. 

Chystá se otočit zpátky ke Grace, když Nora vydá jakýsi cvakavý zvuk vzadu v krku a zastaví ho. Její oči jízlivě tančí sem a tam mezi námi a pak se vrátí k jeho ruce, kterou má stále na mém pase. 

"Christa mi psala, že jsi tu s ní, ale já tomu nevěřila. Pak mi Trisha Jordanová řekla, že jsi zamilovaná, ale já věděla, že to nemůže být pravda." "To je pravda," řeknu. Zadívá se na mě ledově modrýma očima, než se okamžitě vrátí k Oliverovi. 

"Měla jsi tomu věřit," prohlásí Oliver bez jediného náznaku hrany, i když mu v koutku úst poskočí jemný úsměv. "Rozhodně jsem tady s Amelií a ano, miluju ji." 

Napije se a otočí se ke mně čelem. Jeho prsty opustí můj bok a najdou ruku s prstenem. Prsten, který byl kdysi určen Noře. Oliver si pohrává s mým prstem, převaluje svůj velký diamant sem a tam, ale nic víc neříká, protože se na mě dál pobaveně usmívá. 

"Je tam ještě, nebo už odešla?" zašeptá mi koutkem úst a já se neubráním chichotání. 

Nora pronikavě zalapá po dechu. Pak to udělají i další dva lidé sedící u nedalekého stolu. Začnou si šeptat a já místo toho, abych byla nervózní nebo se bála toho, co říkají, se na Olivera hloupě usmívám. 

"Pořád tam je," informuji ho. 

"Sakra. Doufal jsem, že si dá říct a odejde." 

"Olivere," zasyčí Nora. "To snad nemyslíš vážně." 

Pokrčí rameny, ale přísahám, že mu v očích zajiskří, když řekne: "Co na to říct? Když víš, tak víš." 

Nora se posměšně ušklíbne. Hlasitě a drsně. "Myslíš s charitativním případem Amelie Bedelie? To snad nemyslíš vážně," zopakuje a hlas se jí zvýší, když bouchne rukou do desky koktejlového stolku, čímž zarachotí některé z poloprázdných skleniček pohozených na něm. "Podívej se na ni." Její ruka vystřelí mým směrem a pohrdavě mávne nahoru a dolů. "Je to troska v otrhaných šatech a kudrnatých vlasech s příliš mnoha pihami na obličeji. Copak nevidíš, že někdo jako ona tě jen využívá pro tvé peníze a slávu." 

Oliverovi se narovná páteř. Jeho prsty se sevřou kolem mých a stisknou mě, zatímco mu po tváři plane vztek. Ale než stihne Noru slovně vykuchat, udělám to já. 

Střetnu se s Nořiným pohledem. "To by sis myslela, ne? Že ho využívám? Vždyť ta holka, kterou jsi právě popsal, byla přesně taková, jaká jsem byla na střední. Školníkova dcera se stipendiem, která nosí uniformu z druhé ruky. No, ty šaty jsou pořád z druhé ruky. Ale kdo by tušil, že trocha vlasového přípravku dokáže z kudrnatých vlasů udělat báječné?" Mrknu na ni, což jí zřejmě ještě víc rozproudí krev. "Budu k tobě upřímná. Nejdřív jsem si vůbec nemyslela, že by nám to s Oliverem mohlo klapat. Naše rozdíly jsou tak velké. Pak jsem se s ním ale vyspala. I když jsem mu řekla, že jsme jen přátelé a že to byla jen jedna noc, ten muž mě pronásledoval jako lovec svou kořist. Neúnavně." 

Přimhouří na mě oči a vypadá, jako by právě spolkla brouka. 

"Nemohla jsem ho zapřít," pokračuju. "Byla jsem do něj stejně blázen jako on do mě. A držet si ruce od těla, když šlo o něj?" Zavrtím hlavou a sardonicky se zasměju. "Pfft. To je naprosto nemožné. Ten chlap vážně ví, co dělá v posteli, i když ti to asi nemusím říkat." 

Nora se zazubí a její pleť každou minutou zrudne. Sevře konec stolu, o který se prakticky opírá. 

"Každopádně netrvalo dlouho a bylo z nás něco mnohem víc a já ho nemohla nechat jít. Teď jsme na sobě závislí. Úplně bezhlavě zamilovaní." Otočím se k Oliverovi, abych se setkala s jeho očima, a všimnu si malého hloučku lidí kolem nás, když se vznášíme u baru. "Prostě jsme si tak dokonale padli do oka. Že, Oli?" 

"Určitě," souhlasí Oliver a jeho tmavnoucí oči po mně bloudí. "Naprosto závislý. Tak zamilovaný. Vlastně bych si právě teď nepřál nic jiného, než odtáhnout tvůj nádherný zadek do jednoho z pokojů nahoře v tomhle hotelu a ukázat ti, jak moc jsem ti vděčný." 

Jazyk mi v ústech zhoustne a znemožní polykání. 

Musí si to přečíst, protože se ušklíbne, zaboří se mi do krku a zeptá se mého těla: "Tak později?" 

"Hm. Jistě. Později." Mé prázdné jádro se sevře v ohromujícím nesouhlasu s tím, že na něj neskočím tady a teď, zatímco mozek mi připomene, že to jen hraje. Že nic z toho není skutečné. 

Oliver se ušklíbne, přitiskne mi rty na krk a sleduje mě podél čelisti, dokud nenajde koutek mých rtů. Na povel se mi podlomí kolena a já slyšitelně vzdychnu. Upřímně řečeno, už osm let se mě nedotkl muž, který by věděl, co je to klitoris a kde se nachází. Ani se nepřiblížil k mé kundičce, ale jeho hlas a slova rozhodně ano, a to s překvapivou přesností. 

Pročistím si hrdlo a otočím se zpátky k ženě, která už nemá barvu v obličeji. Roztomile se usměju. "Slyšela jsem, že jsi vdaná za Roba. A čekáš dítě. Gratuluju. Jak milé." 

"Ach, ano. Jsem." Rychle se vzpamatuje. Rukou si tře břicho, zatímco se dívá někam ven do šarvátky směrem ke svému manželovi, předpokládám. "Volala jsem Oliverovi, abych mu řekla tu dobrou zprávu." Její pohled se vrátí k mému. "Víš, aby nemusel slyšet něco, co by pro něj mohlo být bolestivé, od někoho jiného." 

Obočí mi splyne v jedno, jak posměšně nakloním hlavu v zamyšlení. "Je milé, že sis o něj dělala takovou starost, ale pokud mě paměť neklame, viděl tvoje číslo a usoudil, že je to spam." 

Nora zalapá po dechu a rukou si sevře hruď. "Spam?" 

"Spam," potvrdím jí, než se ohlédnu na Olivera, který se opírá dolní částí zad o okraj baru, jako by mu právě teď chyběl jen popcorn, zatímco sleduje pořad, který dávám. "Ale jsem si jistá, že bys jí zavolal zpátky, abys jí pogratuloval, kdyby sis tu zprávu poslechl celou, než ji vymažeš?" ptám se. 

Oliver lhostejně pokrčí rameny. "Nejspíš ne. Jak víš, tahle loď už dávno odplula." "To je v pořádku. 

Grace se ušklíbne a snaží se to zamaskovat jako kašel a Oliver s ním vypustí malé polohlasné zachechtání, přičemž si oba vymění pohledy, které nedokážu rozluštit. 

"Takže tohle je doopravdy?" Nora se zeptá a nespokojeně zkřiví rty. Možná je v tom i špetka žárlivosti a bolesti srdce. 

Oliver mě chytne za čelist do dlaně a přidrží mi tvář, takže si hledíme do očí. Přitáhne si mě blíž k sobě, mé tělo se nakloní k jeho. Srdce, které mi díky šampaňskému líně bušilo v hrudi, se znovu rozbuší na plné obrátky. 

"Určitě je to pravda." 

"Tak skutečný." 

Usměje se. "Nejskutečnější." 

"To není slovo." 

"Běž s tím, Red Hot." 

Hlava mi vyletí dozadu v záchvatu smíchu. "Red Hot?" 

"Sexy. Sexy. Pikantní. Ohnivé pokušení. Uniká mi něco?" 

"Olivere." Nora dupne podpatkem s červenou podrážkou a znovu bouchne do stolu, tentokrát se jí podaří převrhnout několik sklenic, které byly naštěstí prázdné. "Tohle s ní nemůžeš dělat. To je prsten tvé prababičky." 

A sakra. Prsten jeho prababičky? 

Musel si v mém obličeji přečíst šok, protože se najednou jeho rty dotkly mých. Ne polibek. Ne tak docela. Ale stisk. Jednoznačný stisk. "Klid. O nic nejde," zašeptá mi do ucha tak, abych to slyšela jen já. 

"Ale Oliver..." 

"Klid," zopakuje a má pravdu. Falešně. Není to tak, že by mi skutečně dal prsten své prababičky doopravdy. "A perfektně jí padne," řekne hlasitěji, aby to všichni slyšeli. V tu chvíli Nora vyrazí a málem vrazí do stolu lidí, kteří bezostyšně poslouchali, zatímco se snažili předstírat, že nejsou přímo za ní. 

Teď už jsme ale přilákali větší počet lidí. Všechny oči se upírají přímo na nás a je divné, že z toho nejsem vyděšená. Zvlášť vzhledem k tomu, že asi osmdesát procent z těch lidí si ze mě v dětství dělalo legraci. Ale místo toho, abych dostala záchvat paniky nebo se dokonce obávala případných ošklivých poznámek, jako byly ty, které pronesly Nora a Christa, cítím se podivně posílená. Odvážná. 

Je to, jako bych prožívala něco jako mimotělní zážitek. Myslím, že je to tím prstenem. Jsem jako Green Lantern z komiksů se svým kouzelným prstenem. Jsem úplně proměněná v někoho jiného. Někdo, kdo si nedělá starosti s každou maličkostí. Který se nestresuje úplně vším. 

Možná tomu napomáhá i to šampaňské. 

Začíná další píseň a Oliver na mě mžourá. "Zatancuješ si se mnou, krásko?" 

Nedává mi na vybranou. Obě naše sklenky odloží na bar, o který se opíral, vezme mě za ruku a proplete naše prsty. Zamumlá něco Grace a Tonymu a pak nás vede přímo doprostřed parketu. 

Zvedne naše spojené ruce nad hlavu, zatočí se mnou dokola a pak mě usadí přímo na své hrudi. Obtočím mu ruce kolem krku právě ve chvíli, kdy ty jeho najdou linii mezi mými holými zády a šaty - jeho oblíbené místo, kde si po většinu noci hraje - a všechno mi to připadá jako sen. Jako bych se každou chvíli měla probudit a být zklamaná, že nic z toho nebylo skutečné. 

"Nemám ponětí, co jsem tam vzadu právě řekla," řeknu mu. 

Lehce se zasměje a přitiskne si mě k sobě blíž. Tak blízko, že se dotýkáme. Moje měkká ňadra na jeho svalnaté hrudi a moje srdce se chvěje očekáváním při představě, že jsme takhle bez bariéry oblečení. 

"Byla jsi skvělá," řekne. "V podstatě jsi Noře řekla, že jsem bůh sexu a že ode mě nemůžeš odtrhnout ruce a že jsme do sebe blázni. Myslím, že tě slyšela i polovina místnosti. Stálo mě to všechno, abych se nezasmál na celé kolo." 

"Ach bože." Tvář mu zabořím do hrudi a kdy jsem se s tímhle mužem sžila natolik, abych dělala všechny tyhle věci? Jeho rty se dotkly mých. Jeho ruce byly všude kolem mě. Jeho oči taky. "Ani nevím, kdo teď jsem." 

A to je upřímná pravda. 

"Jsi závan čerstvého vzduchu, to jsi. Musím přiznat, že jsem byl nervózní z toho, že Noru po tolika letech poprvé uvidím. Ale když jsi byl se mnou, nezáleželo mi na ní ani na nikom jiném. Poslouchat tě, jak jí říkáš všechny ty věci, bylo... skoro zábavné. Jen tě pozorovat bylo tak zábavné." 

"Byla to zábava. Trochu bláznivé a pro mě rozhodně nezvyklé, ale zábavné. Co jsem to teď za ženu?" 

"Žena, která mě přivádí k naprostému šílenství tím, jak tě chci." Jeho prsty najdou konečky mých vlasů a já cítím, jak si jeden z dlouhých pramenů omotává kolem pěsti. "Miluju tvoje vlasy." Nakloní se k mému uchu a zašeptá. "Vždycky jsem je měl. Myslím, že jsem si na tobě poprvé všiml té barvy. Jsou jako cihlově červené. Syté a syté a zatraceně krásné." 

"Olivere. Co to..." 

Jenže má slova utnula, když se jeho rty setkaly se základnou mého krku. Zhluboka se nadechne mé kůže, zasténá do mě a sleduje mě až k uchu. Zachvěju se v jeho náručí, zuby si prořezávám ničivou cestičku na spodním rtu, abych nezasténala. 

Ztěžka polknu, sevřu mu ramena a modlím se, abych se nezhroutila přímo tady na parketu. Co to proboha dělá? Je to skutečné, nebo to jen hraje? Nedokážu to říct, jen vím, jaké to je. 

"Jsme zamilovaní, pamatuješ?" zašeptá do mě. "Zasnoubení. Jsme do sebe tak zbláznění, že se nemůžeme držet za ruce." 

Ach můj bože. Co jsem to udělala? 

A jak se vůbec vzpamatuju z toho, že na sobě mám rty Olivera Fritze, až dnešní večer skončí? Budu mít baterky jako blázen, když si budu muset hrát sama se sebou. Ještě že je Costco prodává ve velkém. 

Další nádech, další polibek a já se málem zblázním. 

"Sakra," syčí do mě. "Přiznávám, že takhle jsem tuhle noc rozhodně nečekala, ale rozhodně si nestěžuju. Voníš jako sladký bonbón a chutnáš ještě líp. Zajímalo by mě, jestli jsi takhle sladká všude." 

Ježíši. Oči se mi stočí zpátky do hlavy. 

Odtáhne se a intenzita jeho pohledu způsobí, že se mi nervozitou převrátí žaludek. Vzrušením. Sakra, z takového vzrušení mám rozhodně mokré kalhotky. Chvějící se ruce najdou jeho zátylek, prsty se mi zavrtají do konečků jeho vlasů, zatímco se dál jemně pohupujeme na nějakou pomalou písničku, kterou jsem nikdy předtím neslyšela. Jeho oči se upírají na mé rty a drží se tam. Moje dělají totéž s jeho, zoufale toužím, aby zmenšil tu malou vzdálenost mezi námi a políbil mě. 

Polib mě. 

Nemůžu s ním jít domů. Můžu? Nikdy jsem nenechal Laylu samotnou celou noc. Je jí teprve čtrnáct, ale pohled jeho očí mi říká, že i když takhle tuhle noc nečekal, má zcela reálnou představu, jak chce, aby skončila. 

Se mnou v jeho posteli. 

Oči upřené na mou, jeho hlava se přibližuje, noří se dolů, přibližuje se, zkouší mě. Můj tep prudce stoupá, jak se mé myšlenky rozptylují. 

Tohle je fantazie. 

Fantazie, ze které se každou chvíli probudím. 

Oliverův bourbonově zabarvený dech mě udeří do rtů a těsně předtím, než podlehnu tomu, kam nás tahle noc zavede, se místností rozezní požární alarm, který nás oba od sebe odtrhne a vrátí mě zpět do reality. 

To asi znamená, že je oficiálně půlnoc a ples skončil.

Kapitola 4 - OLIVER

4

OLIVER     

Hluk požárního poplachu je téměř osobní. Jako by ho někdo spustil jen proto, aby mi zabránil políbit Amelii. 

Stropní světla zhasnou, stejně jako se rozsvítí reflektory nad únikovými dveřmi a vytvoří v místnosti strašidelnou záři. Všude kolem nás začnou lidé křičet a utíkat, snaží se dostat ven, i když v místnosti nejsou žádné zjevné známky kouře nebo požáru. Hudba se prudce přeruší a ozve se hlas dýdžeje, který všechny vyzve, aby rychle a klidně zamířili k východu, právě když se Améliino tělo začne vzdalovat od mého. 

Odvrátím pohled od chaosu v místnosti zpátky k Amelii. Je ke mně otočená zády, ruce má před tělem a vrtí se a snaží se udělat něco, co nedokážu pochopit. 

Prohodím jí rukou přes loket a otočím ji zpátky čelem k sobě. "Musíme odsud vypadnout." 

Beznadějně vzdychne a ruce jí klesnou k bokům. "Myslím, že se ten prsten zasekl." 

Zavrtím hlavou. "O to se můžeme starat později. Pojď." 

Než stihne zaprotestovat, táhnu ji za sebou, dokud tryskem nevyjdeme z tanečního sálu a neprojdeme budovou, která je teď přeplněná hotelovými hosty, kteří se tváří ohromeně a zvědavě, když všechno kolem nás vypadá v pořádku. 

Přemýšlím, jestli někdo spustil požární alarm jako žert nebo něco jiného, a znovu mi myšlenky zaletí k Amelii, k našemu téměř polibku. 

Vchodové dveře se s mechanickým hučením rozestoupí a já okamžitě pochodujeme stranou, kde netečně postávají kluci od obsluhy. "Hej, může mi někdo z vás přivést auto?" 

Vymění si pohledy, jako by si nebyli jistí, co mají dělat. "Hm. Myslím, že bychom mohli." 

Fantastické. Podám jednomu z nich modrý lístek a on na něj chvíli zírá, než z háčku vytáhne moje klíče. "Aha, hele, chlape. Nechali jsme si tvůj odvoz před domem. Děláme to tak s těmi hezčími auty. Vypadá to tu pak dobře, ne?" Ukáže za sebe směrem ke kruhovému objezdu, kde stojí řada drahých aut. "Chceš, abych ti ho přinesl?" 

Popadnu klíče a podám mu stovku. "Mám to. Přeji dobrou noc." 

"Jo. Tobě taky. Páni, díky za tip, kámo." 

Amelie celou dobu mlčela, ale to neznamená, že by jí to myslelo. Vidím jí to na celém obličeji. Neznám Amelii tak dobře, ale ani nemusím, abych věděl, že je přehnaně opatrná a bohužel pro tuto chvíli i přemýšlivá. Zvlášť když jí otevřu dveře na straně spolujezdce a ona zaváhá. 

"Olivere, nemyslím si..." 

"Pojď se mnou dneska večer domů," přeruším ji. 

Zůstane beze slova zírat. Asi nečekala, že to takhle vyhrknu, ale když to neudělám, uteče. Už to zkusila, když jsme byli nahoře a spustil se alarm. Viděla jsem to. Proto byla ke mně zády. Proč se snažila strhnout si prsten z prstu. 

To nemůžu dopustit. 

"Jak jsi se chtěla dostat domů?" zeptal jsem se. Zeptám se, když neodpoví, a změním taktiku, protože tahle žena v žádném případě neskončí noc jinde než v mé posteli. 

Posune se na podpatcích a zadívá se do temné noci a pryč ode mě. Koutkem oka si všimnu, že všechny odvádějí zpátky dovnitř, ale pokud jde o mě, sraz je u konce. To, co jsme zamýšleli, jsme udělali ve velkolepé formě. Ona se postavila kreténům ze své minulosti a já Noře. Čin dokonán; můžeme si odškrtnout všechny ty sračky z našeho seznamu. 

Minulost vyřešena. Zaškrtnuto. 

"Autobus," odpoví nakonec tak tiše, že se musím namáhat, abych ji slyšel. 

To snad ne. 

"Pojď se mnou domů, Amelie," opakuji. 

Ruce jí klesnou na boky, když zavrtí hlavou a z plic jí unikne výbuch smíchu bez humoru. Hlava jí spadne dozadu, s ní i dlouhé vlasy, a ona se zadívá na noční oblohu, jako by nevěděla, co říct nebo co si počít s mým druhým návrhem téhle noci. 

Srdce mi bolestivě tluče v hrudi, jak ji sleduji, a zoufale toužím, aby řekla ano. Chci s ní strávit víc času. Skutečný čas. Ne falešný. I kdyby se dnes večer nic nestalo, chci, aby se mnou šla domů. Ještě jsem s ní neskončil. 

Pak se vnitřně zasměju. Co to dělám? Tohle je šílenství. Nedává to smysl. Nevodím si domů ženy jen proto, abych s nimi trávil víc času. 

Měl bych ji nechat jít domů. Prostě ji tam odvézt a nechat to být. Nechat noc skončit a zítra se probudit a jít k rodičům na nedělní večeři a vypořádat se s tím. Mám toho v životě dost a to poslední, co potřebuju, je zaplést se s někým, jako je Amelie. Ona není žádný úlet. Je to pravý opak příležitostného materiálu. 

Nemusím ji znát, abych to o ní věděl. 

Udělal bych nám oběma laskavost, kdybych to teď ukončil. Ale... 

Nakloní se ke mně. Ne moc. Jen pár centimetrů, ale stačí to, aby mě vtáhla s sebou. Jako magnet bezmocně odolávám jejímu tahu, natáhnu se, zakryju její ruku svou a jako by ji ta akce přitáhla zpátky ke mně. Brada jí klesne a její oči padnou na ty moje. 

"Olivere." 

A to stačí. Moje jméno, které jí proklouzne mezi rty v tom sexy skřehotání, mi víří hlavou jako kouzlo. Než se stihnu vteřinu na to zamyslet, prohrábnu jí prsty vlasy a upravím jí obličej, dokud se dokonale nesrovná. Pak se mé rty setkají s jejími, podobně jako předtím. Chvíli je tam nechávám spočinout a dávám jí šanci mě odstrčit, vdechuju její chuť, ale je tak zatraceně sladká, že se okamžitě přestávám ovládat. 

"Bože, jsi zatraceně sexy." 

Mé rty se přimknou k jejím a hluboce se přitisknou. Ruka, která ji zakrývala, se jí omotá kolem pasu a pevně ji přitáhne ke mně. Druhou rukou ji chytím za vlasy a pevněji sevřu, když otevřu její rty svými. Naše jazyky se setkají a ona hladově zakňučí do mých úst, jako by to bylo přesně to, na co čekala celou noc. 

Jako by se nemohla nabažit toho, jak chutnám. 

"Tak moc tě chci," zašeptám do ní. 

Její ruce se zvednou, sevřou mi tváře a konečky prstů mě šimrají na strništi podél čelisti, až mi kůži rozechvívá elektrický proud. To, co mělo být něco jako úvod - škádlení s výsměchem, že přijde víc -, se rychle změní ve žhavé, když ji pohltím, ústy se jí škrábu po krku, sáním a lízáním, rukama jí přejíždím po hedvábné kůži zad. 

Zachvěje se proti mně, mé jméno se jí vydere z úst a donutí mě zavrčet, aby mě od ní dnes večer už podruhé odtrhla, když se spustí další alarm. Tenhle patří autu. 

Zatraceně! Nemůže si člověk odpočinout? 

Teprve s tím alarmem si uvědomím, že jsme pořád na parkovišti, dveře mého auta otevřené a čekáme, až se Amelie rozhodne. Těžce dýchá, rty má rudé a oteklé, část rtěnky rozmazanou, velmi pravděpodobně po mém vlastním obličeji. 

Čelo mi klesne k jejímu, palcem jí setřu červený pruh z brady. "Pojď, vypadneme odsud." 

Rezignovaně přikývne. 

V mžiku strčím Amelii do auta, zavřu za ní dveře a doběhnu ke svému boku. Nastartuji auto a vyjíždíme z hotelu do bostonské noci. Cesta ke mně netrvá dlouho, a protože Amelia neřekla ani slovo o tom, že by ji měla odvézt domů, kde bydlí, ani o tom, že ji sem zcela zjevně vezu já, beru to jako zelenou a jedu s ní. 

Přesto si nejsem jistý, jak se cítím, když je ticho, když celou noc nebyla nic jiného než mnohomluvná a na každém kroku říkala, co si myslí. 

"Dobrý večer, doktore Fritzi." 

"Dobrý večer, Geralde." 

Vrátný otevře Amelii dveře a pomůže jí ven. 

"Děkuji," řekne skromně. 

Smekne před ní klobouk. "Bylo mi potěšením. Užijte si večer, madam." 

Chytnu ji za ruku a pevně se jí držím. Cestou sem byla zticha. Až příliš tichá. A pro jednou jsem nevěděl, jak to ticho vyplnit. Věděl jsem, že přemýšlí o všech způsobech, jak je tohle špatný nápad. Věděla jsem, že se snaží přemluvit i rozmluvit, aby se mnou jela domů. 

V její tváři není těžké číst. 

A možná jedna moje část doufala, že zastavíme a ona řekne, víš co, nevadí, prostě mě vezmi domů. Ale neudělala to. Nechala Geralda, aby jí pomohl vystoupit z mého auta. Teď mě drží za ruku. Jdeme vedle sebe k výtahu, který nás dovede ke mně nahoru. 

"Bydlíš v Ritzu." 

Je tak mrtvá, že se napůl zakuckám a vyfouknu dech, o kterém jsem neměla tušení. "Bydlím. Je to rezidence, ale máme hotelové vybavení. Proč, máš zájem o lázeňské procedury?" 

"Olivere, za celý svůj život jsem nikdy nebyla v lázních. Co tady dělám?" 

Zamračím se dřív, než to stihnu zarazit. Tahle žena nikdy nezažila nic zvláštního, že? 

Naplňuje mě to těmi nejpodivnějšími pocity. Hlavou mi proplouvají věci, kterým nerozumím. Chodil jsem s desítkami žen. A nikdy mě to nezajímalo. Tedy, vlastně ne. Od Nory ne. Ujistil jsem se o tom. A Amelii zrovna neznám. Už je to deset let, co jsem ji viděla, a ani tehdy jsme nebyly nejlepší kamarádky. 

Tak proč mi záleží na tom, že nikdy nebyla v lázních nebo že se u mě necítí dobře? Proč mi záleží na tom, že chci, aby ji Nora a Christy viděly tak, jak ji vidím já? Jako bohyni. 

Já ji neznám. 

Jen ji chci. O nic víc tu nejde, přesvědčuji sám sebe. 

Přitisknu její tělo ke stěně výtahu, nakloním se a vznáším se nad ní. "Jsi tu, abys byla se mnou. Řekni mi, jak tě mám potěšit, a já strávím celou noc právě tím." 

Zatají se jí dech. Ušklíbne se, skoro jako by si myslela, že si dělám legraci. Nedělám. Ani trochu. Chci jí lízat kundu, až mi kape na bradu. Chci, aby mi při tom její ruce rvaly vlasy. Chci ji mrdat, dokud nebude křičet moje jméno a jméno jakéhokoli boha, ke kterému se modlí. Chci její dech. Její výkřiky. Její slova. Její rozkoš. 

Všechno. Celou. 

A až to všechno udělám, chci to udělat znovu. Pomaleji. A přitom se jí možná dívat do očí, protože ta šedá, člověče. Ta mě sráží do kolen. Zvlášť takhle zblízka. A její vlasy jsou takhle zrzavé. Opravdu krásně červené. Červená, kterou bych si chtěl omotat kolem rukou a po celé posteli. 

"Olivere." 

Zase moje jméno. Jenže tentokrát je místo plného chtíče nerozhodné. Je nejisté. Ale na jejích rtech je to kurva moje jméno a nikoho jiného. 

"Mám přestat?" Dýchnu na ni, ale na oplátku se mi dostane ticha. "Jestli chceš, abych přestal, musíš mi to říct, Amelie. Nebude mezi námi docházet k nedorozuměním. Řekni mi, že to chápeš." 

Ztěžka polkne a přikývne. 

"Chceš, abych přestal?" 

Tentokrát zavrtí hlavou, a tím to pro mě končí. 

V tomhle výtahu jdu před ní, protože je pomalý jako prase a poprvé v životě jsem za to rád. Tváří se jí zanořím do krku a zhluboka se nadechnu. Zalapá po dechu a vydá nějaký skřehotavý zvuk, jak se škubne zpátky do zdi. 

"Olivere." 

Zase moje jméno. Tohle má v sobě mnohem víc výčitek. Naštěstí pro ni mě to vzrušuje. Ruka mi sklouzne po jejích šatech a vyhrne jí je přes kalhotky, boky a zadek. Pak se mé prsty zaryjí do těch měkkých koulí a vedou ji ven z výtahu, když se dveře rozcházejí. Hnětu ji, dívám se dolů a sleduju, jak pracuju. 

A kurva, je sexy. Ten zadek je prostě dokonalý. 

Nutí mě rozepínat jí šaty přímo tady na chodbě, s vědomím, že se na ni nedívají kamery ani oči. Přiškrceně polkne, zrovna když jí prsty sjíždím sotva znatelná ramínka na ramenou dolů, ale ne dolů. Žádná podprsenka, takže mé ruce se dostanou k jejím plným prsům a tvrdým bradavkám. Ale nestačí to. Chci vidět, co moje ruce cítí. Chci ochutnat, co mé prsty dráždí. 

Zašeptám jí do mušle ucha: "V mých rukou se cítíš dobře." A ona se na mě podívá. 

"Tohle nedělám." Hlas se jí chvěje nervozitou. 

"Já vím. Ale dnes večer to uděláš." 

Zasténá, její zadek se přitiskne na můj napínající se penis, když nám odemykám dveře, a moje ruce přitom chtivě zkoumají její tělo v mezích šatů. Ale ve chvíli, kdy se za mnou zavřou dveře, s milým chováním končím. 

Otáčím ji v rukou, strhávám jí svršek z ramen, padám na kolena a cucám jí prsa, protože jsou přímo tady. Ona je malá a já vysoký a takhle je to kurva dokonalé. Moje ruce šílí, nedokážou se ovládat, jak je mačkají a zvedají a štípou a vyžadují. Moje rty a jazyk taky. Na tak malou ženu má překvapivě velká prsa a já si myslím, že je chci ošukat. Ne dnes večer. Ale příště určitě. 

Ale zatím... 

Lem jejích šatů klouže výš a výš, dokonalá atrakce peep show, když ji obepnu kolem pasu, a najednou stojím tváří v tvář černým kalhotkám. Rukama se natáhnu kolem, chytím ji za zadek a strčím si ji do obličeje. Její dech se zadrhává, prsty se mi ztrácejí ve vlasech. Vykouknu nahoru. Do těch očí, které mě pokaždé zatraceně zabijí. 

Hruď mi svírá cizí pocit, ztěžuje mi dýchání a já se na nejdelší chvíli nezmůžu na nic jiného než na pohled na ni. 

Její rty se chvějí. "Problém tam dole? Strašně moc se díváš." 

Pročistím si hrdlo a spolu s ním i ten pocit. "Jen si užívám výhled. Z místa, kde klečím, je to něco." 

Políbím ji na pahorek přes kalhotky a její tělo sebou trhne a málem nás oba převrhne, mým rukám se nějak podaří stabilizovat její boky. 

"Páni," vykřikne a zadýchaně se zasměje. "Dobře, ale ve stoje to nezvládnu." 

V mžiku jsem na nohou, nabírám ji do náruče ve stylu nevěsty - protože přinejmenším na několik příštích hodin je stále mou snoubenkou - a pak pochoduju chodbou směrem ke své ložnici. 

"Díky bohu. Už mě bolela kolena." 

Zasměje se a je to ten nejsladší zvuk. Lehký a hravý a... šťastný. Na oplátku se usmívám od ucha k uchu jako vítězný válečník, zatímco vnitřně pěstuji vzduch. Nejenže jsem ji sotva dotykem přinutil málem upadnout, ale ještě jsem ji rozesmál. 

Myslím, že to byl její první opravdový smích za celou noc. 

Položil jsem ji na postel a okamžitě jí svlékl šaty. Pak její kalhotky. A když je přede mnou úplně nahá, rozvalená, na chvíli ocením, jak je takhle kurevsky úžasná. Její vlasy jsou divoké a rozcuchané po peřině. Její plná krásná prsa žadoní o pozornost. Přistávací dráha zrzavých vlasů mě nasměruje do ráje mezi jejíma nohama. 

Možná už je to příliš dlouho, co jsem s někým byl. Zpomaloval jsem v tom, jak moc jsem si s ní užíval. Nebo to možná byla jen ona. Amélie. Protože na ni nemůžu přestat zírat jako muž na pokraji rozuzlení. 

Nezakrývá se, přestože se jí na hrudi a v obličeji objevuje ruměnec. Místo toho tiše pozoruje, jak si ji prohlížím. Temný chlípný oheň v jejích očích se bezpochyby shoduje s mým. Pak mi něco padne do oka. Diamant na její ruce. Můj diamant. Zvláštní, že se mi z toho nechce zvracet. 

Je zvláštní, jak se zdá, že mi kvůli tomu jenom víc stojí péro. 

Než se nad tím stačím příliš zamyslet, vylezu na postel, plížím se k ní po čtyřech, roztáhnu jí nohy doširoka a pak se do ní ponořím. Její prsty okamžitě najdou moje vlasy, tahají a škubou, zatímco moje rty a jazyk se francouzsky líbají s její kundičkou. Touha se mě zmocňuje, když ji pustoším, a mé rty jsou tím hladovější a vlhčí, čím hlasitěji křičí. 

"Olivere." 

Co je to za jméno, které padá z těch krásných rtů? 

"Ano. Řekni to ještě jednou," zavrčím do ní dřív, než to stihnu zastavit, a jazykem jí přejíždím po klitorisu, zatímco do ní pumpuju dva prsty. 

"Olivere." Tentokrát je to pronikavý výkřik, jak se proti mně svíjí a zmítá se na posteli. 

Jak je to dlouho, co jí tohle nějaký muž udělal? Vychutnával si ji? Pohltil ji? Poskytoval jí takovou rozkoš? Je to špinavé a mokré, špinavé a já si užívám každou vteřinu. 

"Svatý. Jsem. Ano!" Přiráží tvrdě, rve mi vlasy a vhání mi obličej hlouběji do sebe. Prsty ji pumpuju skrz její orgasmus, můj penis protéká očekáváním nad tím, jak se její kundička kolem mě sevře. 

Přísahám, že jsem v životě nebyl takhle vzrušený. 

Vracím se po jejím těle, olizuju každý centimetr sladké kůže, líbám a cucám její prsa a bradavky, až se dostanu k jejím rtům. Jazykem se do nich zasunu, nechám ji, aby na mně ochutnala, a pak se zvedám, rychle se svlékám a beru z nočního stolku kondom. 

Celou dobu mě pozoruje, má vytřeštěné oči a přerývaně dýchá. 

"Pořád ti to nevadí?" Ptám se. Najednou si nejsem jistý, jestli je. 

Olízne si rty a přikývne. Zase to přikývnutí. Předtím jsem to bral jako ano, ale teď, s tímhle... 

"Amelie? Musíš mi to říct, zlato." 

"Já... ano. Ano, chci to." 

Zvednu obočí a líně si hladím penis. "Určitě?" 

"Určitě. Ano. Jen... jak jsem říkal, tohle nedělám. Ale chci to udělat. Chci to dneska večer." 

Dnes večer. Rty mi bezděčně zkřiví zamračený výraz, než ho stejně rychle setřesu. Vylezu na ni, líbám ji, ochutnávám její rty, než nás převalím. Chci, aby to měla pod kontrolou. Chci, aby to bylo podle jejích podmínek. Alespoň pro začátek. 

Roztáhne se mi na stehnech a s očima upřenýma na mě a s rukama na jejích bocích se na mě sesune. Než to stihnu zastavit, přes rty se mi protlačí chrčení, krk se mi prohne dozadu a napne. Zatraceně. Je těsná. A tak kurevsky dobrá. Mé ruce kloužou po jejím hladkém břiše a objímají její prsa. 

Víří mezi námi tolik drsné touhy, že už jsem z toho sjetý, a to se ještě ani nezačala hýbat. 

Pomalu se pohupuje dopředu a pak dozadu. Dopředu a pak zpátky. Málem se zblázním a pak sklouzne nahoru a dolů. Nahoru a dolů. 

"Kurva," zasyčí ze sebe. Ten pocit. To tempo. Zabíjí mě to. Její pohyby. Když jsem chtěl, aby měla kontrolu, nenapadlo mě, že to bude takhle. Takhle ovládaná. "Pusť mě, Amelie." Posadil jsem se a postavil nás tváří v tvář. Mé ruce rámují její tváře, zatímco mé rty pohlcují ty její. "Jsi tak krásná. Udělej si na mně radost. Chci, aby ses znovu udělala. Chci cítit, jak se mi celá uděláš. Dívat se, jak se zblázníš z toho, jak je ti to příjemné." 

Zasténá do mě, konečně uvolní svaly a pohne se. A když říkám hýbat, myslím tím hýbat. Skáče nahoru a dolů, používá moje péro jako trampolínu a sakra. Tahle ženská je zatracená rachejtle. Její ruce se setkávají s mými rameny, nehty se mi zarývají do masa, když se úplně pustí. Moje boky se zvedají, aby se setkaly s jejími. 

Hluboké, prudké, silné přírazy, ze kterých se mi točí hlava. 

Rukama ji objímám, tisknu si její měkká ňadra na hruď, když se vyšplhám na hrb, její nohy přes moje stehna, a pak do ní vrazím. Znovu a znovu ji beru, zatímco ona křičí, hlavu zakloněnou v extázi, a žene mi prsa nahoru a do obličeje. Saju jí prsa - protože jsem jimi možná trochu posedlý - a ztrácíme se. 

Zpocené a hlasité a zatraceně dobré. 

Můj palec najde její klitoris a o pár vteřin později exploduje. Obličej má na mém rameni, přitiskne se ke mně a prožívá to s hlubokými, rezonujícími záchvěvy. Následuju ji přes okraj a vyřvávám její jméno, než se mi podaří zastavit toho parchanta, aby se osvobodil. Na tváři se mi objeví úsměv, o jakém vím, že tam ještě nikdy nebyl. 

"To byla ta zábava, kterou jsi potřebovala?" Zašeptám. 

Zachichotá se a donutí mě, abych se s tím zvukem ještě víc usmál. "Mmmm." 

"Beru to jako ano." Políbím ji na holé rameno a pevněji ji obejmu. 

Nejdelší chvíli jen tak sedíme, těžce dýcháme, mysl se nám točí, srdce buší. A jediné, na co myslím, je... wow. Tahle žena. Protože to bylo prostě... naprosto zkurveně úžasné. Jako bych to chtěl zažít znovu a pak znovu a znovu. Takže to uděláme. Znovu si ji vezmu, tentokrát ke stěně sprchy, než na noc usneme, s rukama obtočenýma kolem jejího těla, kde upadnu do hlubokého, blaženého spánku. 

Druhý den ráno se probudím s nenasytnou erekcí, která má na sobě její jméno, jen abych zjistil, že moje postel je studená a prázdná. Na nočním stolku leží zásnubní prsten mé prababičky. Žádný vzkaz. Žádné telefonní číslo. Žádné díky za to, že včera večer to byl nejlepší sex mého života. 

Nic. Prostě pryč. 

Prsten zůstal bez možnosti ji kontaktovat. 

A bez ohledu na to, kolikrát si říkám, že by se mi mělo ulevit, je to všechno jinak. 

Sakra. Takhle to nemělo dopadnout.

Kapitola 5 - AMELIA

5

AMELIA     

Neměla jsem takhle odcházet a moje smíšené pocity ze včerejší noci ještě umocňují mé vyčerpání. Se zíváním zkontroluju spodní stranu palačinky a chystám se ji obrátit, když mě "Hej, ty jsi vstala brzy," vyděsí tak, že sebou lopatka trhne a palačinka se rozprskne o podlahu. "Promiň," řekne Layla a sáhne po papírových utěrkách, sundá z nich příliš mnoho listů a smotá je do klubíčka, až se ušklíbnu nad tím, že tím plýtváme naší planetou a že to stojí nové papírové utěrky. "Nechtěla jsem tě takhle vylekat." 

"To je v pořádku," řeknu jí, vezmu jí papír z ruky a uklidím nepořádek, který jsem právě udělala. "Jen jsem tě neslyšela vejít. Jak ses vyspala?" 

Layla si založí ruce přes tričko s nápisem "všechny cool děcka čtou" a obočí zvedne ostře mým směrem. "Pěkný odklon. Jaký byl sraz?" 

"Oh. Bylo to dobrý. Víš, nic šíleného." 

"Aha. Neslyšel jsem tě včera večer přijít. Muselo to skončit pozdě. Tak pozdě, že máš na sobě své posvátné tričko Red Sox naruby." 

Opravdu? Podívám se dolů. Sakra, má pravdu. A protože teď nemůžu zakřiknout jejich úžasnou sérii čtyř vítězství, rychle si ho přehodím přes hlavu a upravím si ho. 

"Nejenže jsi přišla pozdě, ale musela jsi být buď strašně unavená a roztržitá, nebo víš, svět vybuchl. Amelie, kdy sis na sebe vzala cokoli od Red Sox naruby, pokud to nebyla rallyová čepice? Co se stalo včera večer?" 

A teď se začervenám. Hodně. Protože není nad to, když si užijete noc plnou neuvěřitelného sexu a vyplížíte se v šatech, na podpatcích a s rozcuchanými vlasy domů, kde vám vrátný toho kluka, se kterým jste se právě vyspala, nabídne, že vás domů odveze auto z rezidence, a vy jste příliš švorc, než abyste odmítla, protože Uber by stál tak třicet babek, a pak to všechno musíte tajit před svou o hodně mladší sestrou. 

A proto se vrátím k tomu, abych do pánve nalila další palačinkové těsto. Protože palačinky jsou Laylina oblíbená snídaně a já se cítím trochu provinile, že jsem byla venku tak pozdě, a hodně zmateně a rozporuplně kvůli včerejší noci s Oliverem. 

"Amelie?" 

"Co? Jo. Skončilo to pozdě." 

"To je všechno?" zakňučí a svěsí se zpátky na pult. "Jsi příliš nudný s detaily. Řekni mi něco pořádného. Něco šťavnatého." 

"Spustil se požární alarm." 

"Amelie!" 

"Cože?" Zavrčím. "Ano, zazvonil." 

Posměšně vykulí oči a pak se zúží, když se pustí do vyndávání talířů a příborů ze skříněk v naší malé kuchyni a pokládá je na stůl. 

"Ty jsi tak nudná. Chci detaily. Chci vědět, jestli ty čarodějnice zakoply o své louboutinky, když tě uviděly. Chci vědět, jestli jste pili drahé šampaňské a jedli kanapky. Chci vědět, jestli jsi s někým tančila." 

Znovu se začervenal. Jsem jako robot s vypínačem, který Layla pořád mačká. "Nikdo o mě nezakopával podpatky. S těmi holkami to bylo stejné. Nic se s nimi nezměnilo a je to fajn, protože to stejně nejsou lidi, které bych ve svém životě chtěla. Ale usrkla jsem si šampaňského. Žádné kanapky a budík zazvonil dřív, než se tanec mohl pořádně rozjet." 

"Přesto," povzdechne si zasněně, "to byla noc. Doufala jsem, že z toho budeš mít žhavé rande." 

Zadusím se douškem kávy a prskám, zatímco mi stéká po bradě. Úžasné. 

"Jsi v pořádku?" Poplácá mě po zádech a ujistí se, že se nechystám umřít. Mávnu na ni a dám jí univerzální palec nahoru, že jsem v pohodě. Otevře ledničku a pak zasténá. "Žádný OJ." 

Layla naštěstí rychle pokračuje. 

"Tenhle týden nebyl ve slevě." 

"Mléko?" 

"Mléko." 

A káva. Jsem už na druhém šálku, protože poté, co jsem se dneska kolem třetí ráno vrátila domů, jsem se zmítala. Neklidná. Zřejmě šílená, když jsem si oblékla své milované tričko Sox naruby. Debatovala jsem a zvažovala svůj krok vyběhnout ven poté, co usnul. Ale musel jsem se dostat domů, než se Layla vzbudí, a protože není normální puberťačka, která si ráda přispí, neměl jsem na výběr. Říkám si, že nás to ušetřilo trapného rána poté, včerejší noc byla zábavná a možná se někdy uvidíme při konverzaci. 

Myslím, že jsem se mu nedokázala podívat do očí, když mi přednesl univerzální kartáčovou řeč, o které jsem věděla, že nevyhnutelně přijde. 

Není to tak, že bychom s Oliverem začali chodit nebo tak něco. Je to notorický hráč. Lamač srdcí. Miliardář. Muži jako on nerandí. A pokud ano, rozhodně to nejsou ženy jako já. Lámou srdce, ne si je udržují, a já si nemůžu dovolit ten luxus, abych si něčím takovým prošla. 

Jsem zatraceně zaneprázdněná tím, že se snažím žonglovat se životem, se kterým mi to moc nejde. 

Nandám Layle dvě velké palačinky a jednu pro sebe, protože druhá už spadla na zem, a pak se přidám k Layle, která je podivně potichu a zírá do mobilu u stolu. 

"Za pár týdnů máš pohovor ve Wilchesteru. Pořád to chceš dělat?" 

"Je to nejlepší šance, jak získat stipendium na vysokou," řekne nepřítomně. 

Přikývnu, ukousnu si palačinku a přinutím se žvýkat a polykat. Vím, proč tam Layla chce jít. Je chytrá. Dokonce nadaná a zaslouží si co nejlepší šanci jít na vysokou školu, kterou chce. Její současná střední škola jí prostě nevyhovuje. Potřebuje stipendium, aby se dostala na Wilchester, které sice nedávají tak často a navíc jen částečné, ale protože jsem absolvent a náš táta tam pracoval, jsou ochotní se s ní sejít a pak se rozhodnout. 

Držíme jim palce. Jí, aby se tam dostala. Já, aby tam měla lepší zkušenosti než já. A taky, že se jim podaří porušit miliardu pravidel a dají jí plné školné, jinak netuším, co budu dělat. 

Dělám, co můžu. Jako zdravotní sestra pracující pro významného plastického chirurga si vydělám dobrý plat - to je důvod, proč jsem vzala tuhle práci, místo abych pracovala v nemocnici jako sestra na patře. Ale život je drahý. Život ve městě je drahý - i v nepříliš hezkém bytě v nepříliš hezké čtvrti. 

Navíc je tu to, jak jsme přežívali první dva roky po smrti mých rodičů. 

Ze studentských půjček a kreditních karet. Dluh tak velký, že ho tímhle tempem budu splácet až do smrti. Takže ke konci měsíce je situace ještě napjatější, než je. Šetřím, co se dá, na Laylinu vysokou, ale je to téměř nemožné. 

To vše je. 

Byl jsem ve druhém ročníku, když mi zemřeli rodiče, a tak se mé sny o medicíně rozplynuly. Kluk, se kterým jsem byla přes rok - kluk, do kterého jsem byla neskonale zamilovaná a o kterém jsem si myslela, že mě miluje -, nebyl. Přestoupila jsem zpátky sem, dokončila jsem komunitní vysokou školu, abych se stala zdravotní sestrou místo lékařky, vděčná, že mám všechny předpoklady za sebou. 

Uvažovala jsem, že se na to vykašlu úplně a prostě si najdu práci, ale věděla jsem, že vystudovat ošetřovatelství je moje nejlepší šance na jistotu zaměstnání a slušného živobytí pro nás oba, a tak jsem se tím prodírala. Ty dva roky, kdy jsem byla na vysoké škole na plný úvazek a nemohla pracovat, byly nejtěžší v mém životě. 

Nelituji obětí, které jsem musela přinést, když mi zemřeli rodiče. 

Nelituji toho, že jsem se vzdala studia medicíny a stala se místo toho zdravotní sestrou. 

Nelituji, že jsem se starala o svou sestru, které bylo v době smrti rodičů teprve šest let - dítě, které se vždy snažili mít až po mně a které se nakonec po několika potratech stalo jejich zázrakem. Ne, nelituji ničeho z toho, dokonce ani toho, že jsem přišla o chlapa. 

Jen bych si přála, aby to bylo jednodušší. 

Layla dál listuje v telefonu a nějak se jí daří jednou rukou zhltnout palačinky. "Hele, říkala jsem si, že když je dneska hezké počasí, že bychom mohly..." Zarazí se uprostřed věty, v jedné ruce vidličku plnou palačinek, v druhé telefon. "Hm. Proč je na fotce, kde máš ruce kolem krku Olivera Fritze a on se tě chystá políbit?" 

"Cože?" Vyjekla jsem. Ani se neptám, jak ví, kdo je Oliver Fritz. Všichni v tomhle městě to vědí. 

"Je to všude na Twitteru." S cinknutím upustí vidličku a začne útočit oběma palci na svůj telefon. "Amelie, jsou tam snad desítky fotek vás dvou." 

"Desítky?!" Panebože. Žaludek se mi obrací. 

Pracuje dál a pak se najednou u něčeho zastaví, načež z plných plic zařve: "Panebože, ty jsi s ním zasnoubená!" 

Do prdele. "To se tam píše?" 

"Ano! Podívej!" 

Obrátí telefon právě ve chvíli, kdy vyletím ze sedadla a vznáším se nad ní. Jistě, je tam fotka, na které tančím s Oliverem, oba si hledíme do očí a usmíváme se. A přímo tam, vpředu a uprostřed, je na mé ruce diamantový prsten jeho prababičky. Na titulce stojí: "Oliver Fritz, prominentní bostonský miliardář a starý mládenec, náhle mimo trh." Tohle se mi líbí. 

Z tváře se mi vytrácí barva, jak se mi začínají podlamovat kolena. Myslím, že omdlím. Jak to, že jsem to nepředpokládala? Lidé si mě fotí. Že skončí na internetu. 

Padám zpátky na židli a zakrývám si obličej rukama. "Ach bože. Tohle se přece nemůže stát." 

"Amelie, v tomhle se s ním šíleně líbáš. Co se to sakra včera večer stalo?" 

"Dávej si pozor na pusu," zabručím skrz ruce a žaludek se mi zvedá přes celou sotva strávenou palačinku, která najednou hrozí, že se zase vynoří. 

"Jasně," odfrkne si. "Dobře, jasně, dám si pozor na pusu, až mi začneš říkat pravdu ze svého." 

Ruce mi klesnou do klína a hlavou mi víří myšlenky, co říct své dospívající sestře. "Přišla jsem na sraz a Christa Foremanová tam vybírala peníze. Bylo to sto dolarů, což jsem si neuvědomila, a chovala se jenom protivně. Oliver se do toho vložil a řekl Christě, že je se mnou. Zaplatil za mě a pak jsme si spolu povídali. Něco mi řekl a já jemu taky. Pak navrhl, abychom šli dovnitř spolu jako falešný zasnoubený pár. Měl to být náš soukromý vtip. Způsob, jak ukázat lidem, kteří nám v minulosti ublížili. Všechno to bylo jen předstírání, Laylo." Zavrtím hlavou a zuby si skousnu ret tak silně, až mě šokuje, že mi neteče krev. "Neměla jsem tušení, že si nás lidé fotí." 

"Ale ty ho líbáš," namítne a otočí telefon zpátky, abych ho viděla. Jsme na ní my, jak stojíme u jeho auta a mlaskáme na sebe, ruce všude kolem, přitisknuté rty, jazyky v ústech. Krásné. Je to jen krůček pod pornem a moje sestra se na to dívá. 

Nevím, co na to říct. Nemůžu Layle říct, že jsem se k němu vrátila a měla s ním nesmyslný sex - i když mi to ve skutečnosti vůbec nepřipadalo nesmyslné - a pak jsem utekla. 

"Nebylo to skutečné," řeknu místo toho, protože to nebylo skutečné, že? "Prostě jsme se nechali strhnout tím okamžikem." Protože nic jiného to nebylo. Noční představa, která se vymkla kontrole. "Olivera už nejspíš nikdy neuvidím." 

Ale i když ta slova říkám, bolí mě. Včera večer jsem se s ním bavila. Příliš mnoho zábavy. Tak moc, že jsem ho začala mít ráda. Znovu. Hloupé, já vím. 

"Ale. Takže..." Dívá se na mě širokýma, nemrkajícíma, trochu zničenýma očima. "Ty s ním nechodíš nebo co? Chci říct, vím, že vlastně nejsi zasnoubená, ale..." 

Už jsem se zmínila, že moje sestra stejně jako já ráda čte romantické romány? Loni jsme spolu dokonce četly sérii Stmívání. Předtím Sweet Valley High a všechny ostatní romantické série pro mládež, které se jí dostanou do rukou. Dokonce i v Harrym Potterovi a Hunger Games omdlévala nad romantickým podtextem. 

Už teď vím, že to nenechá jen tak. Příklad: "Už léta jsi neměl opravdové rande." "To je pravda. 

"Tak ty mi to ráda připomínáš," zabručím. 

"Už nejsem dítě, Amelie. Můžeš chodit na rande. Nemůžeš dopustit, aby ti to, co ti ten blbej ksicht udělal na vejšce, zabránilo někoho potkat a dát mu skutečnou šanci." 

"Dávám jim skutečnou šanci." 

Zasměje se. Opravdu se směje. "Aby se to stalo, musela bys s někým nejdřív chodit a nikdo, s kým jsi kdy chodila, se nedostal dál než na druhé rande." 

Vydechnu, opravdu, vážně, zoufale se mi do toho teď po včerejšku nechce. "Nemám čas na rande a kde bych se vůbec s nějakým klukem seznámila?" Takového, který je na ženu s větším dluhem, než dokáže zvládnout, a je opatrovníkem puberťáka. Muži to vidí a utíkají, jak nejrychleji mohou - věřte mi. 

Pracuju pět dní v týdnu, od osmi do pěti. Přijdu domů, udělám večeři, zatímco Layla dělá domácí úkoly. Pak se před spaním trochu díváme na televizi nebo si čteme a někdy kolem desáté odpadnu, abych se probudila a udělala to celé znovu. Víkendy trávím praním, úklidem bytu a nákupy potravin. A když tohle všechno nedělám, tak se s Laylou scházíme, protože ani jedna z nás nemá tolik přátel. 

Já proto, že všichni ostatní v mém věku buď žijí svobodným životem v barech a na seznamkách, nebo mají někoho důležitého. Nemám peníze na restaurace, kluby ani bary. Layla proto, že se nikdy nespojila s jinými dívkami svého věku. Doufá, že program pro vyznamenané ve Wilchesteru to změní. Opět jí držím palce, aby na ni ty holky byly hodné a dokázaly se dívat dál než jen na stipendium, se kterým přichází. To se mi samozřejmě nikdy moc nedařilo. 

"Přesto je Oliver Fritz sexy. Tak strašně sexy. Amelie, ty jsi ho políbila!" 

Něco zahučím z plna hrdla, když vstanu a začnu mýt nádobí. Layla se ke mně přidá, pomůže mi všechno utřít a pak to uklidí a milosrdně nechá téma Olivera Fritze plavat. 

"Co kdybychom se dneska šli ztratit do Muzea vědy? Vezměte si tam piknik, protože venku je hezky, a pak se podívejte na novou výstavu Bodies." 

Nejlepší na tom je, že můj šéf je doživotním členem a velkým donátorem muzea, takže tam můžeme jít zadarmo. Layla se chce stát doktorkou, stejně jako já. A čert vem, že se postarám, aby si ten sen splnila. 

"Jasně," řekne. "To zní zábavně." 

"Dobře." 

Ale cítím, že chce o Oliverovi říct víc. Což dokazuje, když se zeptá: "Aspoň dobře líbal?" "Ano," odpovím. Její hlas je tichý, skoro smutný. 

Podívám se na sestru, která je naší mámě tak podobná, až mi to někdy bere dech. Zatímco já mám šedé oči po tátovi, ona má zářivě modré po mámě. Já mám zrzavé vlasy a ona je medová blondýna. Taky už je o pár centimetrů vyšší než já, šťastná holka. 

Toužebně se usměju. "Úžasně líbal." 

Povzdechne si, svěsí se k pultu a na rtech se jí objeví malý zasněný úsměv. "Vypadá tak. Vím, že říkáš, že to všechno bylo jen předstírání, ale kdo ví, třeba tě přijde hledat. Bude tě chtít vzít ven doopravdy." 

Trochu se tomu vysměju, než to stihnu zarazit, už teď vím, že se to nikdy nestane. Oliver už na mě nejspíš úplně zapomněl, i když mě napadá, co si asi pomyslí o těch našich fotkách a titulcích, jestli vůbec něco. 

"To si nemyslím. To se stává jen v pohádkách." A já nejsem žádná Popelka.

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Dvě nedůvěřivé duše"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️