Zachráněni Alfami

Kapitola 1

"Neschovávej se před námi, štěňátko. Nechceš si hrát s vlky?" 

Hlas Bety Valeriu zní kolem mě, když se krčím pod schodištěm prázdného domu a uhýbám několika pavučinám, které se mi zachytily v dlouhých světlých vlasech. Udýchaně klesnu na podlahu, rukama si obtočím nohy a snažím se nevdechovat hustý pach vlhkosti a prachu. Zavřu oči a modlím se k měsíční bohyni, aby je přestalo bavit mě pronásledovat, ale vím, že je to lepší. Žádná bohyně mi dnes večer zadek nezachrání. Ne, když mě pronásledují doslova vlci. 

Udělala jsem chybu. Velkou chybu. Šla jsem na večírek ve smečce, stejně jako všichni ostatní spolužáci u bety, abychom oslavili konec školní docházky a, pro mě osobně, osmnáctiny. Z nějakého nepatrného důvodu jsem si myslela, že bych mohla být na jednu noc normální. Být jako oni. 

A ne jen jedním z pěstounů, které smečka udržuje při životě kvůli zákonům, jež zavedla bohyně, kterou už stovky let nikdo neviděl. Měla jsem vědět, že se bety ve výcviku opijí a rozhodnou se, že nahnat mě pro další ze svých "zábavných" výprasků bude dobrý způsob, jak si něco dokázat. 

Otírám si krev ze spodního rtu, kde mě jeden z nich v lese chytil pěstí, a zírám na své zakrvácené prsty v paprsku měsíčního světla prosvítajícího skrz rozbitou obloženou zeď za mnou. 

Nevím, proč si myslím, že mě někdo zachrání. Nejsem nic pro ně, pro smečku ani pro měsíční bohyni, ke které se každou noc modlím, jako to dělají všichni v téhle smečce. 

Měsíční bohyně mě nezachránila před ničím. 

Těžké kroky se ozývají blíž, mění se z křupání listí na údery o betonovou podlahu a já vím, že už jsou v domě. Kolem nohy mi proběhne krysa a já málem vykřiknu, jak sebou trhnu dozadu na uvolněný kovový panel, který zavibruje, kov se rozbije o další kus a prozradí mou polohu vlkům, kteří mě loví. 

Sakra. 

Třesou se mi ruce, když se vyšplhám na nohy a pomalu vykročím doprostřed místnosti, když dovnitř vchází Beta Valeriu se svými dvěma pomocníky, kteří se potácejí po jeho boku. Rozhlédnu se po místnosti a vidím, že schodiště je rozbité a ve druhém patře je obrovská mezera. Vypadá jako vyhořelé od požáru, ale jiný východ tu není. Teď už jsem opravdu v pěkném průšvihu. Zastaví se v hrozivé řadě, všichni tři svalnatí a nabušení tak, že by převrátili auto. Jejich černé vlasy mají všechny stejný odstín, nejspíš proto, že jsou všichni bratranci, tím jsem si jistá, a mají sytě opálenou pleť, která si nezadá s tím, jak bledá je moje kůže. Vzhledem k tomu, že jsem dítě z pěstounské rodiny, mohla jsem mít aspoň stejný vzhled jako oni, ale to ne, bohyně Měsíce mi nadělila zářivě blond vlasy, které nikdy nepřestanou rychle růst, a pihovatě bledou pleť, abych vynikla. S každým v mé smečce vypadám jako měsíc, který se srovnává s krásou slunce. 

Beta Valeriu se dlouze napije, oči mu zeleně blýskají a jeho vlk dává najevo, že má rád lov. Valeriu je nejnovější beta, který převzal funkci po svém otci, jenž nedávno ve dvou stech letech odešel do důchodu a dobrovolně ji přenechal synovi. Ale Valeriu je hajzl. Jednoduše řečeno. Možná vypadá dobře, jako většina z pěti betů, ale každému z nich chybí určité množství mozkových buněk. Jde o to, že vlci nepotřebují být chytří, aby se stali betami, stačí jim správná krevní linie a zabíjet, když alfa klikne prsty. 

Všichni vlci rádi loví a zabíjejí. A sakra, já jsem v téhle smečce vždycky ten lovený. 

"Víš přece líp, než abys před námi utíkala, Mairin. Malá Mairin ovečka, která utíká před vlkem," zpívá poslední část písně a udělá pomalý krok vpřed, bota mu zadrnčí na hlíně pod nohama. Vždycky s tímto nástrojem žertuje na výšku. Možná měří přes metr osmdesát a jistě, moje výška metr osmdesát není nijak zastrašující, ale copak nikdo neslyšel frázi malý, ale smrtící? 

I když já nejsem ani trochu smrtící. "Kdo tě pozval na můj večírek?" 

"Byla pozvaná celá třída naší smečky," vykousnu. 

Zasměje se, ten ostrý zvuk se kolem mě ozve jako mrazivá vlna. "Oba víme, že jsi možná v téhle smečce, ale to jen kvůli zákonu o zabíjení dětí ženského pohlaví. Jinak by tě náš alfa už dávno roztrhal na kusy". 

Jo, ten zákon znám. Zákon, který říká, že děti ženského pohlaví se nesmí zabíjet, protože se ve smečce rodí málo vlčic. Ve smečce připadá zhruba jedna samice na pět vlků a je to tak už dlouho, kdoví proč. Takže když mě ve dvanácti letech našli v lese, bez vzpomínek a téměř mrtvou, museli se mě ujmout a zachránit mi život. 

Život, který mi denně připomínali, mi byl dán jen díky tomu zákonu. Ten zákon nebrání alfovi, aby se mnou zacházel jako s hovnem pod botou nebo aby mě pro samé kecy a hihňání umlátil téměř k smrti. Ale jenom mě. Druhý pěstoun, se kterým žiju, je muž, takže se mu nedostává "zvláštní" pozornosti jako mně. Naštěstí. 

"Oba víme, že mě nemůžeš zabít ani zmlátit natolik, abys přitáhl pozornost, aniž by tu byl alfa. Tak proč prostě neodejdeš a nenajdeš si nějakou ubohou pitomou holku, která tě na večírku zaměstná?" Vyhrknu, už mě to všechno unavuje. Unavená z toho, že těmhle idiotům nikdy neřeknu, co chci, a že se pořád bojím alfy. Valeriuovi unikne z úst hořký smích, když se mu tentokrát naplno rozzáří oči. Stejně tak i jeho přátelé, protože si uvědomím, že jsem právě překročil hranici, když jsem si pustil pusu na špacír. 

Můj pěstoun vždycky říkal, že mě moje pusa dostane do problémů. 

Zdá se, že měl opět pravdu. 

Z hrudníku Beta Valeriu se ozve výhružné zavrčení, až se mi zježí všechny chlupy na rukou, když o krok ustoupím, právě když se posunuje. Viděla jsem to už milionkrát, ale vždycky je to úžasné a děsivé zároveň. Měničova energie, čistá temně zelená lesní magie, exploduje kolem jeho těla, když mění podobu. Jediným zvukem v místnosti je cvakání jeho kostí a můj těžký, panický dech, když znovu hledám cestu ven, i když vím, že je to zbytečné. 

Právě jsem si nabrnkla vlka. Beta vlka, jednoho z nejmocnějších v naší smečce. 

Skvělá práce, Irin. Způsob, jak zůstat naživu. 

Magie měňavců zmizí a na místě, kde byl Valeriu, zůstane velký bílý vlk. Vlk se nade mnou tyčí, jako většina z nich, a jeho hlava je dost velká na to, aby mě sežral jedním kousnutím. Právě když vykročí vpřed, aby skočil, a já se připravím na něco bolestivého, z rozbitých lamel nade mnou seskočí stín muže a s žuchnutím přistane. Oblečený v bílém plášti přes džíny a košili mě můj pěstoun zcela blokuje před Valeriovým pohledem a já si s úlevou povzdechnu. 

"Doporučuji ti odejít, než tě naučím, co zkušený, i když vysloužilý beta vlk dokáže udělat s mladým štěnětem, jako jsi ty. Věř mi, bude to bolet a náš alfa se na to bude dívat skrz prsty." 

Výhrůžka visí ve vzduchu, pronesená s autoritou, o jaké se Valeriuovi v osmnácti letech ani nesnilo. Místnost na dlouhou dobu ztichne, naplněná hustým napětím, než uslyším, jak vlk utíká a za ním se rychle pohybují dva páry kroků. Můj drsný pěstoun se pomalu otočí, spustí si kapuci a odhrne si dlouhé šedivé vlasy z obličeje. Dusí ho vrásky, Mike je prastarý a dodnes netuším, proč se nabídl, že bude pracovat s pěstouny ze smečky. Jeho modré oči mi připomínají bledé moře, které jsem kdysi viděla, když mi bylo dvanáct. Vždycky se obléká jako rytíř Jedi z filmů o lidech, v dlouhých pláštích a s meči připnutými k bokům, které vypadají jako světelné meče, protože září magií, a říká mi, že je to jeho osobní styl. 

Jeho jméno je ještě lidštější než většina pravidelně nadužívaných jmen smeček. Moje jméno, které je jediné, co vím o své minulosti díky vzkazu v ruce, je tak neobvyklé, jak jen to jde. Podle staré knihy o jménech znamená Jejich vzpoura, což nedává smysl. Mike je podle všeho normální lidské jméno a podle toho mála, co jsem s lidmi díky jejich technologii zažil, nemůže být jeho jméno běžnější. 

"Máš obrovské štěstí, že mi hrála záda a šel jsem se projít, Irine," poznamenává přísně a já si povzdechnu. 

"Je mi to líto," odpovím a vím, že v tuhle chvíli už toho moc říct nemůžu. "Zítra je obřad páření a já jsem chtěla jednu noc být normální. Neměla jsem se vyplížit z pěstounské rodiny." 

"Ne, to jsi neměla, když je tvá svoboda tak blízko," oponuje a natáhne se ke mně, prsty mě jemně štípne do brady a otočí mi hlavu na stranu. "Máš pořezaný ret a na tváři značné podlitiny. Líbí se ti, že tě ta štěňata bijí?" 

"Ne, samozřejmě že ne," řeknu, odtáhnu obličej a v ústech stále cítím chuť své krve. "Chtěla jsem být normální! Proč toho chci tolik?" 

"Normální je pro lidi, a ne pro měňavce. Proto nám dali Spojené království a Irsko a pak kolem ostrovů postavili zdi, aby nám zabránili dostat se ven. Chtějí normálnost a my nepotřebujeme nic víc než to, co je tady: naši smečku," začne mi říkat to, co už vím. Před třemi sty lety se dohodli, že si tuto část Země vezmeme za svou, a zbytek připadl lidem. Nikdo nechtěl křížení a tohle byl nejlepší způsob, jak udržet mír. A tak byly země Spojeného království rozděleny do čtyř smeček. Jedna v Anglii, jedna ve Walesu, jedna ve Skotsku a jedna v Irsku. Teď už jsou tu jen dvě smečky, díky válkám měňavců: Smečka Ravensword, která je mým domovem a která uctívá bohyni Měsíce, a pak Smečka Fall Mountain, které patří Irsko, smečka, s níž jsme neustále ve válce. Ať už uctívají kohokoli, naše bohyně to není a všechno, co o nich vím, naznačuje, že jsou krutí. Bezcitní. Krutí. 

Právě proto jsem se nikdy nepokusil opustit svůj batoh a jít tam. Možná je to tu na hovno, ale aspoň je to tu tak nějak bezpečné a mám budoucnost. Tak nějak. 

"Myslíš, že to pro mě bude lepší, až si zítra najdu svého druha?" zeptal jsem se. Ptám se... ne že bych chtěla partnera, který mě bude ovládat svou měňaveckou energií. Ale znamená to, že se budu měnit ve vlka, jako to umí každá samice, když se spáří, a to jsem vždycky chtěla. 

Navíc malá část mého já chce vědět, koho mi vybrala sama bohyně Měsíce. Ta druhá polovina mé duše. Můj pravý partner. Někoho, kdo mě nebude vnímat jako pěstounku, která nemá rodinu, a bude chtít jenom mě. 

Mike se na mě podívá a v očích se mu objeví něco nečitelného. Odvrátí se a začne odcházet z opuštěného domu a já se rozběhnu, abych ho dohonila. Sněhové vločky mi padají do blonďatých vlasů, když míříme lesem zpátky do pěstounského domova, na místo, které zítra tak či onak konečně opustím. Přes hnědé tričko si kvůli teplu přitáhnu koženou bundu kolem hrudi. Moje roztrhané a obnošené džíny jsou po pár minutách chůze nasáklé sněhem, který s každou minutou houstne. Mike mlčí, když procházíme kolem kamenů, které vyznačují malou pěšinu, až dojdeme na vrchol kopce, z něhož je výhled na hlavní město smečky Ravensword. 

Vysoké budovy lemují řeku Temži, která protéká středem města. Díky jasným světlům vypadá jako odraz hvězd na obloze a ten pohled je nádherný. Je to sice zpackané místo, ale nemůžu si pomoct, musím ho obdivovat. Vzpomínám si, jak jsem odtud poprvé viděl město, pár dní poté, co mě našli a uzdravili. Vzpomínám si, že jsem si myslel, že jsem se probudil z pekla a uvidím nebe, ale brzy jsem zjistil, že nebe je pro tohle místo příliš hezké slovo. Noc je tady nahoře tichá, chybí obvyklý hluk lidí ve městě a já tiše zírám dolů a přemýšlím, proč jsme se zastavili. 

"Co vidíš, když se díváš na město, Irin?" ptám se. 

Dlouze vydechnu. "Někam, kam potřebuju utéct." 

Nevidím jeho zklamání, ale snadno ho cítím. 

"Vidím svůj domov, místo s temnotou v rozích, ale s tolika světla. Vidím místo, kde i pěstounský vlk bez rodiny a předků, na které by se mohl obrátit, může zítra najít štěstí," odpoví. "Přestaň hledat únik u hvězd, Irin, protože zítra najdeš svůj domov ve městě, ve kterém se tak usilovně snažíš vidět jen tmu." 

Pokračuje v chůzi a já jdu za ním a snažím se udělat to, o co mě požádal, ale během několika vteřin mi oči opět zabloudí ke hvězdám. 

Protože Mike má pravdu, vždycky hledám svou cestu k úniku a vždycky ji hledat budu. V téhle smečce jsem se nenarodila a přišla jsem zpoza zdí, které tu stojí už stovky let. To je jediné vysvětlení toho, jak mě našli v lese jen s malou skleněnou lahvičkou v ruce a vzkazem s mým jménem. Nikdo neví, jak je to možné, a nejméně já, ale nějak na to přijdu. Musím na to přijít.

Kapitola 2

"Probuďte se. Máš na obličeji knihu." 

Zamžikám očima a nevidím nic než rozmazané čáry, dokud si nesundám z obličeje knihu, kterou jsem četla, a neprotřu si nos. Sakra, asi jsem zase usnula při čtení. Zavřu lidmi psanou romantickou knihu o démonech na akademii a obrátím pohled k místu, kde můj nevlastní bratr drží otevřené dveře. Jesper Perdita má tmavě hnědé přerostlé vlasy, které mu padají kolem obličeje a ramen, a všechno oblečení je mu trochu velké a místy roztrhané, protože je má z ruky. Ale každý den se usmívá, a už jen proto ho miluju. V pouhých osmi letech se chová stejně jako já díky tomu, že před rokem přišel o rodinu a nikdo z příbuzných mu nenabídl, že by se ho ujal. Je mi jedno, že nejsme pokrevně spříznění, nějak tu pro něj vždycky budu, protože on neměl dětství o nic víc než já. Jsme pěstouni ve smečce, která nenávidí naši existenci, a dávají si zatraceně záležet, abychom o tom věděli. 

To, že ho nechávají naživu, je jen proto, že jednoho dne, až mu bude šestnáct, by mohl mít mocného vlka. Pokud ne, nebude mít žádnou rodinu, která by ho zachránila před tím, co se stane dál. Já mám trochu víc štěstí v tom smyslu, že si najdu partnera, každá samice si ho vždycky najde při obřadu páření v roce, kdy jí bude osmnáct, a můj partner nebude mít jinou možnost než mě udržet naživu. I kdyby nenáviděl, kdo jsem, náš osud je spojen od okamžiku, kdy se pouto projeví. 

"Kolik je hodin, Scrubs?" Zeptám se a potřebuju odvést myšlenky od obřadu k čemukoli jinému, než se vyděsím. Při mé přezdívce škubne nosem. Ta pochází z toho, kolikrát si musel každý den drhnout obličej od špíny a bláta. Je to nejnepořádnější dítě, jaké jsem kdy viděla, a je to úžasné. Chci pro něj jinou budoucnost, takovou, kde by mohl mít stejné příjmení jako všichni ve smečce kromě pěstounů. Dostali jsme příjmení Perdita, což latinsky znamená ztracený, protože jsme ztracení v každém slova smyslu. 

Všichni ostatní ve smečce mají stejné příjmení jako alfa smečky. Ravensword. 

"V šest ráno. Za hodinu musíme vyrazit na obřad a Mike říkal, že se musíš vykoupat a obléct si šaty v koupelně," odpoví. Podívá se dolů a nervózně si kopne nohou. "Mike říkal něco o tom, že si máš učesat vlasy, aby nevypadaly jako netopýří hnízdo." 

Zachrčím a prohrábnu si rukou blonďaté vlasy. Jasně... možná jsem je moc nečesala, ale ty neposlušné vlny se nechtějí hlásit o slovo. 

"Neodejdu, neseženu si kamaráda a už se nevrátím. To přece víš, ne?" Zeptám se ho a sesunu se z teplé postele do mnohem chladnějšího pokoje. Okno v ložnici, které je mírně pootevřené, lemují sněhové vločky, a tak k němu přejdu a zatlačím ho, než se ohlédnu na Jespera. Setká se s mým pohledem svých jasně modrých očí, ale nic neřekne. 

"Ten, kdo zjistí, že jsi jeho družka, bude chtít, abys začala znovu. Bez tohohle místa a beze mě, která tě bude sledovat. Možná je mi osm, ale nejsem hloupý," odpoví. Pod nohama mi zaskřípou prkna, když k němu přistoupím, přitáhnu si ho k sobě a obejmu ho, opřu si hlavu o jeho. Pravdou je, že mu toho moc slíbit nemůžu. Samci při páření mají nad samicemi kontrolu a vzdorovat té kontrole je bolestivé, jak mi říkají. Proto je bohyně Měsíce jediná, kdo nám může vybrat partnera, protože kdyby se to zvrtlo, byla by to katastrofa pro všechny zúčastněné. 

"Pokud můj partner ano, pak vymyslím způsob, jak ho přimět, aby mě k tobě pustil. Měsíční bohyně mi nedá druha, kterého budu nenávidět. Všichni druzi se mají rádi," řeknu mu, co jsem slyšela. 

"Nemám rád loučení," odpoví a odtáhne se ode mě. "Takže dnes s tebou nepůjdu. Nepůjdu." 

"Chápu to, chlapče," řeknu, když jde ke schodům. Ani se neohlédne a já jsem na něj pyšná, i když mě bolí sledovat, jak dělá další rozhodnutí, které by měli dělat jen dospělí. Vracím se do své malé ložnice, kde je jediná postel s bílým povlečením a vrzající matrací a jedna komoda. Vezmu si ručníky a zamířím po schodech dolů do jediné koupelny ve starém, velmi svérázném domě. Do koupelny se vchází prvními dveřmi na chodbě, zavřu za sebou dveře a neobtěžuji se rozsvítit, protože je tu dost světla, které sem proniká tenkými okny v horní části místnosti. Každou stěnu lemují odlupující se tapety s delfíny a porcelánová vana s drápky je přímo uprostřed místnosti. Na druhé straně stojí krémový záchod a řada opotřebovaných bílých skříněk, uprostřed kterých je umyvadlo. Na zadní straně dveří visí šaty, které jsem se bála vidět, a přesto jsem je chtěla, protože jsou tím nejhezčím, co si pravděpodobně kdy obléknu. 

Šaty na páření jsou ušité na zakázku pro každou ženu ve smečce, které platí alfa, aby oslavily den plný radosti, a každá z nich je ušita tak, aby uctívala samotnou měsíční bohyni. Ty moje se nijak neliší. Moje šaty jsou z čistého hedvábí a jsou jemnější, než jsem si dokázala představit, když po nich přejíždím prsty. Lem šatů je lemovaný třpytivými bílými krystaly a horní část šatů je těsná kolem hrudníku a břicha. Spodní polovina spadá jako plesové šaty, je těžší než horní a vyplněná desítkami hedvábných vrstev, které se při mém pohybu třpytí. 

Jak tak na ty šaty zírám, naplňuje mě touha utéct. Nutkání utéct k moři a doplavat ke zdi, abych zjistila, jestli existuje nějaká možnost, jak se dostat ven. Jakýkoli způsob, jak uniknout volbám, které mi byly v životě dány. 

Mike měl pravdu, v balíku nevidím světlo, protože tma ho příliš dusí. Bere si toho příliš mnoho. 

Odstoupím, až zadní část mých nohou narazí na studenou vanu, a klesnu na podlahu, obtočím si ruce kolem nohou a opřu si hlavu o kolena. 

Ať tak či onak, obřad páření pro mě všechno změní. 

"Pospěš si, Irin. Čeká nás čtyřhodinová cesta a tohle není den, kdy by ses měla opozdit jako každý jiný den ve svém životě!" Mike křičí přes dveře a dvakrát do nich bouchne. 

"Jdeme na to!" Křik opětuju, vyškrábu se na nohy a zatlačím všechny myšlenky na pokus o útěk do pozadí. Stejně to byl hloupý nápad. Pozemky smečky jsou přísně střežené a oni by mě vycítili na míle daleko. Po rychlé koupeli, abych ze sebe setřela špínu a umyla si vlasy, si rozčešu vlnité vlasy, až mi spadají až k pasu ve skákavých pramenech, i když vím, že jakmile vyjdu ven, vítr je rozfouká do bouře. Šaty se snadno navléknou a já si po natažení bot otřu zrcadlo od páry, abych se na sebe podívala. 

Moje zelené oči barvy mechu smíšené se stříbrnými skvrnkami vypadají dnes ráno na pozadí bledé pleti orámované světlými, téměř zlatými vlasy ještě jasněji. Vypadám stejně vyděšeně, jako se dnes cítím, ale to si přeje bohyně Měsíce, která je naší předkyní. První vlk, který zavyl na měsíc a získal moc měnit se. 

Dnes mě nezklame. 

Kývnu na sebe jako na totálního chudáka a vyjdu z koupelny, kde na mě čeká Mike a můj druhý nevlastní bratr. Mike si odfrkne a odejde, pod nosem si mumlá něco o jehňátku na porážku a já se místo toho podívám na Daniela. Jeho hnědé oči jsou doširoka rozevřené, když si mě prohlíží od hlavy až k patě a nejspíš si poprvé uvědomuje, že jeho nejlepší kamarádka je vlastně holka. Je zvyklý, že chodím v džínách nebo v pytlovitém oblečení, následuju ho blátivým lesem a je mu úplně jedno, jestli mám na konci každý nehet zlomený. 

A já nikdy nenosím šaty. Ne takhle. Daniel si prohrábne rukou své zablácené hnědé vlasy, které potřebují ostříhat, než se usměje. 

"Sakra, vypadáš jinak, Irin," komentuje to hutným hlasem. Daniel je o rok starší než já, a když ho loni testovali na sílu, zjistili, že je to mimořádně silný vlk. Je dalším v pořadí, kdo se stane betou, pokud někdo zemře, což by byla pro pěstouna velká věc, kdyby se stal betou. Každopádně je odsud volný, a kdo ví, třeba se stane mým druhem. Malá část mého já v to doufá, protože Daniel je můj nejlepší přítel a bylo by tak snadné strávit s ním celý život. O romantice nevím, protože jsem ho tak nikdy neviděla. Je drsným způsobem pohledný, takže bychom to asi mohli vyřešit. 

"Jsi nervózní z dneška?" Zeptám se ho, protože tohle je jeho druhý párovací obřad a je pravděpodobné, že by si mohl najít partnerku. Obvykle je to druhý nebo třetí obřad, kdy si samci najdou partnerku, ale u samic je to vždycky ten první. 

Odkašle si a setká se s mým pohledem. "Jo, ale kdo by to neudělal?" ptám se. 

"Já. Mně to vůbec nevadí," odpovím sarkasticky. Zasměje se, přistoupí ke mně a pevně mě obejme, jako to dělá vždycky. Tentokrát slyším, jak mu v hrudi hučí vlk, a vibrace mi rozechvívají paže. 

"Jestli jsi spářená s nějakým nástrojem, pomůžu ti ho zabít a schovat tělo. Jasný?" řekne mi a já se jeho vtipu zasměju, dokud se nenakloní a nepoloží mi ruce na rameno. Jednu ruku posune a nakloní mi bradu nahoru, takže se na něj dívám. "Nedělám si legraci, Irin. Je mi jedno, kdo to je, ale s tebou si rozhodně nezahrává." 

"Kamarádi se k sobě vždycky hodí," odpovím a škubnu nosem. "Proč si myslíš, že..." 

Ztiší hlas, když mě přeruší. "Nežiješ ve městě jako já a můžu ti hned říct, že kamarádi nejsou dokonalá shoda. Ani zdaleka ne. Měsíční bohyně... no, nevím, co dělá, ale musíš být opatrná. Velmi obezřetná kvůli tvému původu." 

"Proč jsi mi to neřekl dřív?" Žádám tě o to. 

Pokrčí rameny. "Asi jsem nechtěl, abys nad tím příliš přemýšlela a snažila se utéct. Nemůžu tě ochránit před tím, co by ti udělali, kdybys utekla, ale můžu tě ochránit před podělaným kámošem. Tedy pohrozit mu, že mu zlámu všechny kosti v těle, jestli ti ublíží." 

"Danieli..." Přeruším se, když se Mike vrátí do chodby a odkašle si. 

"Okamžitě nastup do auta. Vypadá to na mě špatně, když se opozdíme!" zafunní a drží přední dveře otevřené. Daniel použije svůj okouzlující úsměv, aby Mikeovi cukly rty smíchy, zatímco já spěchám k předním dveřím a vystupuji do mrazivého sněhu. Zaboří se mi do šatů a bot, ale já vítám ledový klid na vzduchu, který mě donutí přestat se na chvíli trápit. 

"Tenhle pořád sní," zamumlá Mike, když mě míjí a mluví s Danielem po svém boku. "Její oči se jednou zaseknou při pohledu do oblak." 

"Aspoň bych měla do konce života pěkný výhled," zavolám za Mikem a spěchám za nimi po cestě ke starému autu, které čeká u silnice. Auta nepoužíváme často, jen dnes a cestování na pohřby je povoleno, hlavně proto, že auta jsou staré krámy, které dělají spoustu hluku a zabírají palivo. Daniel otevře žluté rezavé dveře auta a já vklouznu dovnitř na protější sedadlo, než si zapnu bezpečnostní pás, zatímco Daniel a Mike nastupují do auta. Mike řídí a Daniel si sedá vedle mě, nikoliv za volant. 

Asi po deseti minutách jízdy si uvědomím, proč Daniel sedí vedle mě, když se mi třesou ruce a on mi zakryje ruku svou. 

Prosím, měsíční bohyně, vyber si Daniela nebo někoho slušného. Nechci se stát vrahem kamarádů hned v prvním roce svého vlčího života.

Kapitola 3

Když se probudím, mihotají se mi před očima různobarevná světla a zjistím, že mám hlavu položenou na Danielově širokém rameni a jeho ruku ovinutou kolem mého pasu.Je to tak nečekané, že sebou trhnu a málem se uhodím hlavou o Danielovu bradu. Pohybuje se superrychle, s reflexy, které mu dává jeho vlk, a jen těsně mine mou hlavu. Vyklouznu z Danielova objetí a on si odkašle, narovná se na sedadle a prohrábne si rukou husté vlasy. Než abych o tom trapném okamžiku mluvila, raději se otočím a podívám se z okénka, na jehož okrajích ulpěla námraza, abych viděla, že sjíždíme k útesu, z něhož je vidět třpytivé moře mezi Walesem a Irskem. Na tomhle místě jsem byla jednou, když mi bylo patnáct, na školním výletě, abych se podívala, kde se koná obřad páření a co nás čeká v budoucnu. 

Jestli jsem někde na světě uvěřila v magii, bylo to právě tady. Místo, o kterém jsem tolik let snila. Pro většinu vlků je to místo, kde se setkají se svými vlčaty a začnou svůj nový život. Pro mě je to způsob, jak uniknout své minulosti a konečně zjistit, co pro mě měsíční bohyně chce. Nemůže to být tenhle můj život, mučení z rukou vůdců smečky, bolest z toho, že jsem vyděděnec bez rodiny. 

V prostředním zrcadle zachytím Mikovy oči a vidím v nich jako vždycky trochu smutku, protože slyšel a viděl všechny ty hrůzy, které mi smečka za ta léta vnutila. Chránit mě bylo něco, co se snažil dělat, protože nakonec nemohl být všude. 

"Už jsme skoro tady, že?" Daniel přeruší mé myšlenky a já jsem za to vděčná. Je to temná ulička vzpomínek. "Měli by ti dovolit vzít si přes ty šaty kabát, mrzne." 

"Zima mi nikdy nevadila," připomenu mu a zadívám se zpátky z okna, když zastavíme na štěrkovém prostranství u útesu. Několik skupinek lidí postává kolem nebo se prochází po kamenné cestičce na útesu k pláži, která je každých pár metrů označena ohnivými lucernami na dřevěných sloupech, takže procházka vypadá strašidelně a děsivě. 

"To zvládneš, Irin. Jsi statečná od chvíle, kdy tě našli v lese, napůl vyhladovělou, špinavou a osamělou. Podívej se na sebe teď," říká mi Mike, když vypíná auto a setkává se s mým pohledem v zrcátku. "Jsi žena, kterou bude mít tahle smečka tu čest mít. Teď drž hlavu vztyčenou, odhoď minulost a ukaž jim to. Ukaž jim, kdo jsi, Irin." 

Tváře mám červené a horké, když si utírám několik slz a nutím se přestat třást rukama, když beru za kliku dveří. Nemůžu mu říct, ne aniž by se mi chytl hlas, že mi Mike a jeho moudrá slova budou chybět. Jeho laskavost a celkový přístup k životu, způsoby, jakými mi ukázal, jak být silná i v těch nejhorších chvílích. Zatáhnu za kliku dveří, vyjdu na lehce zasněženou zem a studený, křehký mořský vzduch do mě narazí a rozechvěje mě od hlavy až k patě. Ve vzduchu cítím sůl, cítím vůni mořské vody a slyším, jak se rozbíjí o písek pod námi. Vítr mi čechrá vlasy kolem obličeje, když Daniel prochází kolem mě a jednou se ohlédne, než sejde po cestičce a připojí se k ostatním mužům na pláži, kde musí stát. Mike se přesune po mém boku a jen čekáme, až všichni muži odejdou na cestu dolů na pláž, zatímco my, ženy, čekáme nahoře, až přijde náš čas na sestup. 

Někteří rodiče se chvíli zdrží, než dojdou k okraji útesu v dálce, kde je obrovský dav diváků čekajících na kouzlo pářícího obřadu. Mike nakonec odchází, aby se k nim připojil, a ani se na mě neohlédne. Všechny holky se shromáždí a předstírají, že neexistuju, jako to dělaly vždycky od chvíle, kdy jsem se objevil v jejich škole. Malou, nepatrnou část mě bolí, že ani jedna z těch dvaačtyřiceti dívek ve třídě, které mě znají už šest let, se na mě ani nepodívá. 

Jsem pro ně neviditelná, pro svou smečku, pro všechny. 

Protřu si hruď a zalapám po dechu, když zazvoní. Vzduch naplní jediné, krásné zvonění, které zahajuje začátek párovacího obřadu, a vzduchem se rozezní napětí, když všichni ztichnou. Jako kachny v řadě se všechny ženy seřadí a já se samozřejmě přesunu hned dozadu, za Lacey Ravenswordovou, někoho, kdo se na mě nikdy ani nepodíval, přestože je považována za partnerku s nízkým potenciálem, protože její otec se snažil utéct ze smečky a byl zabit, když byla ještě batole. Dokonce i ona, jejíž rodina v podstatě zradila samotného alfu, má vyšší postavení než já. Přehodí si tmavě hnědé vlasy přes rameno, ohlédne se po mně a jednou se ušklíbne svou krásnou tváří, než se odvrátí. 

Než se fronta pohne natolik, abych mohla jít, proniká mi chlad do kostí a nohy mi tuhnou při každém kroku, protože jsem nervózní a mám blízko k tomu, abych omdlela tady a teď. Každý krok z útesu a po cestě dolů mi připadá mučivý, dokud neuvidím pláž. 

Pak se všechno rozplyne v čiré kouzlo. Uprostřed žluté písečné pláže je mohutný oblouk, vytesaný do dvou vlků, kteří se uprostřed dotýkají nosy. Vlci jsou tak vysocí, že se špičkami uší dotýkají těžkých mraků nad námi, a rampouchy lemují rýhy srsti na jejich snědých zádech. Uprostřed oblouku jedna z prvních samic vkročí do kaluže vody pod obloukem, potopí se úplně pod něj a pak se zvedne a pomalu propluje obloukem. Voda se náhle zeleně rozzáří, ozáří ji magie samotné měsíční bohyně. 

Mladá žena s dlouhými černými vlasy vyleze z bazénu na druhé straně, celé její tělo se rozzáří zelenou magií a magie pomalu sklouzne z její kůže, promění se ve vířící kouli energie a vystřelí od ní pryč. Vletí do davu vlčích měňavců čekajících na druhé straně, všechny je odsud příliš těžké pořádně vidět, a ozve se jásot, když je družka nebo družky bezpochyby nalezeny. Nevidím, ke komu se samice vydává, když se útes vine kolem, ale doufám, že je se svými novými druhy spokojená. Danielovo varování o tom, že družky nejsou vždycky šťastné, mi zaplní mysl a znervózní mě víc než kdy dřív, protože co když má pravdu? Co když skončím s druhem, kterého nenávidím, a on bude nenávidět mě? 

Zakopnu o malý kámen, dopadnu na pěšinu a zasyčím, jak mě řízne do ruky. Vzhlédnu, když se Lacey otočí zpátky, a pak se jen zasměje a nechá mě klečet na cestě, zatímco ona pokračuje za frontou. Oči se mi naplní slzami, které odmítám nechat spadnout, a vstanu, když vidím, že mám teď šaty špinavé od písku a bláta, a zvednu ruku a vidím, jak mi po dlani až k zápěstí stéká krev z dlouhé řezné rány. S povzdechem zavřu dlaň a nechám krev dopadnout na mokrý písek, protože vím, že musím pokračovat po této cestě. 

O chvíli později, jako by to byla celá věčnost, se dostanu na pláž a podívám se na Lacey, která čeká za třemi spolužáky, právě když jeden z nich vstoupí do vody. Zbývají čtyři, než se rozhodne o mém osudu. Jsem v pokušení zout si boty, abych si užila pocit studeného písku pod bosýma nohama, ale nechávám si boty na nohou. Nechci je ztratit. Kráčím po pláži a cítím, jak mě tolik očí pozoruje a soudí. Odmítám se podívat na muže na druhé straně, protože vím, že tam bude nový alfa, a pohled na něj ve mně vyvolává tolik temných vzpomínek. Tehdy to byl jen alfův syn, když nám bylo patnáct a on mě podvedl tím, že předstíral, že je můj kamarád. 

Teď je z něj alfa, je mu teprve osmnáct, poté, co před čtyřmi měsíci roztrhal svého otce na kusy. Smečka se ho bojí, ale já? 

Děsí mě. 

Držím se při zemi a zvednu oči jen proto, abych viděla, jak Lacey vstupuje do vody s dokonalou vyrovnaností a elegancí, kterou bych nezvládla ani v nejdivočejších snech. Ponoří se pod vodu, která se rozzáří jasně zelenou barvou, a takhle blízko cítím magii, jako by mě k sobě táhla. Voda je okouzlující a já od ní nedokážu odtrhnout oči, dokud záře nezmizí a já se nepodívám nahoru, abych viděla, jak kouzlo obklopuje Lacey, která stojí na druhé straně bazénu. Magie opouští její tělo a shromažďuje se v kouli, načež udeří doleva a přímo do hrudi jednoho z mužů poblíž přední části. 

Ne jen tak ledajakého. 

Daniela. 

Stojí v čirém šoku a dívá se na zelenou magii, která mu poskakuje po kůži, než se podívá na Lacey a pak se otočí ke mně. Naše oči se setkají a já se mu tiše snažím říct, že je to v pořádku. 

I když mám pocit, že se mi v hrudi právě spustila bouře a ta bouře mi vezme každý kousek naděje. 

Daniel se dlouho nehýbe a Lacey sleduje jeho pohled zpátky ke mně a její oči se zúží, když rychle odvrátím pohled a vrátím se k vodě. Koutkem oka zahlédnu, jak Lacey kráčí k Danielovi a on jí položí ruku na záda a vede ji pryč z davu směrem k cestičce k davům lidí, kteří čekají na vrcholu útesu, aby s nimi mohli slavit. Aby se radovali z jejich páření. 

A teď jsem na řadě já. 

Všechno je tiché, dokonce i rozbouřené moře a zasněžená obloha jako by se pro tuto chvíli ztišily, když udělám krok vpřed a moje noha se ponoří do teplé vody. Okamžitě se rozzáří zeleně, tak jasně, až mě z toho bolí oči, a vtáhne mě dovnitř, mé tělo téměř zradí mou strachem naplněnou mysl, když se nořím do vody, až mi hlava klesne pod hladinu. Zelené světlo mě oslepuje, jak se vznáším ve vodě a nevidím nic než světlo, dokud mou mysl nenaplní hlas. 

"Jsi moje vyvolená, Irin. Můj vyvolený." 

Něco se mi objeví v ruce, když mě to vytlačí na hladinu, a já zalapám po dechu, když se vynořím z vody na druhé straně, téměř se zapotácím na písku a vidím, jak zelená magie víří kolem mého těla v hustých vlnách. Téměř násilně se odráží ve vírech a vlnách, než se ode mě odtáhne do obrovské koule zelené magie, mnohem větší než u kohokoli jiného. 

Proč, sakra, musím ze všech věcí vyčnívat zrovna já? Když se na mě dívá tolik lidí? Nemůžu se na nikoho podívat ani ho slyšet, když sleduji, jak se koule magie točí ve vzduchu, než vystřelí přes písek přímo do muže uprostřed houfu. 

Muž z mých nočních můr. 

Muž, který mi vzal nevinnost, rozdrtil ji a přinutil mě, abych se ho bála. 

Alfa mé smečky.

Kapitola 4

Mlčení je zatracující. Zatracené a prázdné, když hledím do bezcitných oříškových očí vlčího měňavce, který je zřejmě mým osudovým partnerem. Alfa se o svého druha nedělí, takže tohle je jediný muž na celém světě, se kterým bych podle měsíční bohyně měla být. A je to netvor. Alfa se ani nehne, jak mu kolem těla praská zelená magie a zvedá jeho kožešinový plášť, který mu visí z velkých ramen. Husté černé vlasy mu spadají na ramena v rovné linii, ani pramen není na svém místě, a jeho přísná tvář je stoická, když se na mě dívá. Po šatech mi stéká voda, mokré vlasy se mi lepí na ramena a všechno teplo z vody už je pryč. Kouzlo je pryč, nahradil ho jen strach z toho, co bude dál. 

"Ne." 

Jeho jediné slovo ke mně dolehne přes celou pláž, těch pár metrů, které nás dělí, je jako nic. Ne. Ne páření? Ne, že jsem to já, koho si měsíční bohyně vybrala za partnera alfy? 

Souhlasím s ním... sakra ne. Pářit se s touhle náhražkou alfy, s mužem bez duše a s jizvou na bradě, kterou jsem si způsobila, když mi bylo patnáct, je život, který bych raději nežila. Jen jednou jsem přemýšlela o tom, že bych se vzdala života, jednou za takového zimního dne, který způsobil stejný muž, na kterého se právě teď dívám. Tohle je podruhé, kdy jsem to chtěla vzdát úplně. 

Šepot a dusot z davu vlků za ním a z davu na útesu konečně dolehne k mým uším a já se snažím zablokovat to, co říkají, i když některá jejich slova jsou dokonale slyšet. 

"Ona? Alfova družka? Nechutné!" 

"Možná se měsíční bohyně dopustila strašlivé chyby." 

"Měl by ji zabít a skoncovat s tím." 

Šepot nepřestává a skanduje se stále totéž, zatímco alfovy oči krvácejí z oříškových do zelených a jeho vlk přebírá vládu. Pak udělá krok dopředu směrem ke mně a mě svrbí koutky, abych utekla, abych se otočila a co nejrychleji odešla, ale něco mi říká, abych to nedělala. 

Možná ten kousek hrdosti, který mi zbyl. Mike vždycky říkal, že pýcha je větší zabiják než kterýkoli muž. Chápu, že má pravdu, protože moje nohy se odmítají pohnout a já zůstávám nehybný jako jelen chycený pohledem vlka. Alfa přistoupí až ke mně a z jeho blízkosti se mi zvedne žaludek, když mě chytne pod krkem a mírně mě zvedne ze země. Ne dost na to, aby mě uškrtil nebo mi přerušil dýchací cesty, ale dost na to, abych zalapala po dechu a chtěla se bránit. Drápu se mu po paži, abych ho od sebe odtrhla, ale jsem pro něj jen moucha bzučící kolem dortu. Vidím mu to v očích, v očích, které vlastní jeho vlk. 

"Jak se ti podařilo obelstít samotnou bohyni měsíce, aby uvěřila, že krysa jako ty by mohla být alfou?" žádá mě, a když neodpovídám, prudce se mnou zatřese a na okamžik sevře ruku. Vteřinu, která mi stačí na to, abych vykřikla a zalapala po dechu, a když uvolní sevření, vykašlu se. Zavrtí hlavou a jeho oči se ze zelených opět změní na oříškové. Když si pomyslím, že jsem těm oříškovým očím kdysi věřila, snila jsem o nich, myslela jsem si, že je to můj skutečný přítel. 

"Na něco jsem se tě zeptal, Irine." 

"Pro tebe se jmenuji Mairin, ne Irin. M-moji přátelé mi říkají Irin, Alfa Sylvester Ravensword. Zabij mě, jestli to chceš udělat. Už tak dlouho se tě bojím, že to, že mě zabiješ, není nic jiného než to, že mi bohyně splnila mé přání." 

Lež mi snadno spadne z jazyka, i když jeho jméno ne. Měsíční bohyně mi nikdy nedala mé skutečné přání, mé přání, o které jsem ji jednou prosila, abych ho zabila, syna alfy, Sylvestra Ravensworda. Místo toho z něj v jakési zvrácené verzi osudu udělala alfu a ze mě jeho družku, na kterou čekal. Jeho oči zůstávají oříškové, ale v koutcích vidím, jak se je snaží ovládnout zelené. Pomalu sevře svůj stisk kolem mého krku a já zavřu oči, nechci v těchto posledních chvílích nic vidět. Lapám po dechu, jak se snažím dýchat, instinktivně ho plácám a škrábu po jeho jedné ruce, která mě drží za krk. Strach a panika se mě zmocní a donutí mě otevřít oči právě ve chvíli, kdy mě odhodí na písek. S prásknutím dopadnu bokem na tvrdý písek a po prasknutí v ruce následuje neuvěřitelná bolest, když vykřiknu. 

"Irin!" Z dálky slyším Danielův výkřik, vlčí a hluboký zvuk těsně předtím, než mi jednou nohou vrazí do břicha. Pak dvakrát, pak znovu a znovu. Bolest téměř otupí, když mi vypoví službu hlas, a kopance konečně ustanou, když se převalím na záda a podívám se na Alfu Sylvestra, který mě ještě jednou zlostně kopne, než ustoupí a opakovaně si tře rukama obličej. 

"Nikdo nás nesleduje. Jestli to někdo udělá, roztrhám ho na kusy," slyším, jak Alfa Sylvestr požaduje, a hluk vlků bojujících poblíž se mísí se šuměním vln. Ruka se mi zaryje do vlasů a vytáhne mě nahoru, když v ústech ucítím krev. Všechno je rozmazané, jak mě někdo táhne za vlasy a ruku přes ostré kameny, které se mi zařezávají do zad a zachytávají se o šaty, ale část mého těla se odděluje od těla a unáší mě do světa bez bolesti, zatímco se ztrácím ve vědomí. Nakonec mě upustí na trávu a já několikrát zamžikám očima, rozkašlu se na krev v ústech a otočím hlavu na stranu, každý centimetr mého těla mě bolí tak silně, že bolest hrozí, že mě s každým nádechem omráčí. Kolem krku se mi znovu ovíjí ruka a já se zvedám do vzduchu, nohy mi visí a já se snažím dýchat. 

"Otevři oči," žádá Alfa Sylvester a jeho ohnivý dech mi ovívá tvář. 

Otevřít oči je těžší, než jsem si myslela, a když se mi to podaří, vidím, že je přímo přede mnou. 

"Nemůžu tě zabít, protože můj vlk to nedovolí." Jednou se mnou zatřese. "Zemři v moři pro svého osudového druha, Irin. Zemři tak, jak jsi měla zemřít už před mnoha lety, protože jestli tě moře nepřijme, já se to dozvím. Dozvím se to a nikdy nepřestanu posílat vlky, aby tě zabili. Odmítl jsem tě jako svého druha, nejsi mě hoden a nikdy jím být nemůžeš. Nejsi nic." 

"Tak proč si měsíční bohyně myslí něco jiného?" Zašeptám zpátky s veškerou silou, kterou mám. Měla bych prosit o svůj život, měla bych prosit a plakat, ale jen na něj zírám, když se mu v očích zableskne čirý hněv a on zařve, když mě pustí. Vítr nedokáže zachytit mé tělo, když letím z útesu, dobře si vědom toho, že mě moře během několika vteřin připraví o život. 

A v těch vteřinách, kdy padám, se ještě modlím k měsíční bohyni, aby mě někdo chytil.

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Zachráněni Alfami"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️