Pád z vesmíru

Chapter One

The body lay in perfect repose on the Victorian fainting couch, looking more like a sleeping beauty than a victim. Detective Sarah Chen had seen enough death in her ten years with the Metropolitan Police's Special Cases Unit to know that natural death never looked this peaceful. Something was very, very wrong.

        'No signs of struggle, no marks on the body, and yet...' She leaned closer, studying the victim's face. Charlotte Mills, aged 28, was found by her roommate this morning, apparently having passed away in her sleep. Her expression was serene, almost blissful, but her eyes - those were what caught Sarah's attention. Behind the closed lids, her eyes were moving rapidly, as if still deep in REM sleep.

        "You see it too, don't you?" The voice came from behind her, rich and cultured with a slight Irish lilt. "She's still dreaming."

        Sarah turned to find a tall man in an impeccably tailored charcoal suit standing in the doorway. He hadn't been there a moment ago, she was certain of it. His dark hair was streaked with silver at the temples, and his eyes were an unusual shade of amber that seemed to shift color in the light.

        "This is a closed crime scene," she said firmly, her hand instinctively moving toward her weapon. "How did you get in here?"

        He smiled, but it didn't reach those strange eyes. "Dr. Marcus Thorne," he said, pulling out a card that somehow both looked official and seemed to shimmer slightly. "I'm a consulting specialist with the Department's new Oneiric Phenomena Division."

        "The what division?" Sarah frowned, taking the card. The moment her fingers touched it, she felt a slight electric tingle, and the letters seemed to rearrange themselves before her eyes.

        "Dreams, Detective Chen. We investigate crimes involving dreams." He moved into the room with fluid grace, his attention fixed on the victim. "And this is the third one this month."

        Sarah's mind raced. There had been two other deaths recently - both young women, both found peacefully dead in their sleep. She'd seen the reports but hadn't made the connection until now. "How do you know about those cases?"

        "Because I've been tracking the killer for quite some time." Thorne knelt beside the body, his eyes now definitely more gold than amber. "He's what we call a Dream Collector - someone who has learned to enter and steal dreams. But this one has developed a taste for more than just dreams. He's taking souls."

        Under normal circumstances, Sarah would have dismissed such talk as nonsense. But there was something about the scene, about the victim's still-moving eyes, about Thorne himself, that made the impossible seem suddenly plausible.

        "If you're tracking him," she said carefully, "why haven't you caught him?"

        Thorne's expression darkened. "Because he only appears in dreams. The physical world is my domain, but his... his is the realm of sleep. To catch him, we need someone who can walk between both worlds." He turned those unsettling eyes on her. "Someone like you."

        "Me?" Sarah almost laughed, but the sound died in her throat as memories she'd long suppressed began to surface. The dreams that felt too real, the nights she'd awakened to find objects moved in her room, the way she sometimes knew things she couldn't possibly know...

        "You've always known you were different, haven't you, Detective?" Thorne's voice was gentle now. "The dreams that come true, the hunches that turn out to be right, the way you can sometimes see how people died just by touching objects they owned..."

        Sarah took an involuntary step back. "How do you know about that?"

        "Because I've been looking for someone like you. A Natural - someone born with the ability to cross the threshold between waking and dreaming." He gestured to the victim. "Charlotte here won't be his last. There will be others, and their souls will remain trapped in an eternal dream unless we stop him."

        Just then, the victim's hand twitched, her fingers moving as if writing something. Sarah moved closer, watching as invisible words were traced in the air. Thorne pulled out what looked like an antique monocle and held it up. Through its lens, golden letters shimmered in the air where Charlotte's fingers moved.

        "Help me," Thorne read aloud. "He's coming for the others."

        Sarah felt a chill run down her spine. She looked at the victim's peaceful face, at those restlessly moving eyes, and made a decision that would change her life forever.

        "Tell me what I need to do."

        Thorne's smile was grim. "First, you need to learn to control your abilities. Then..." he held up the monocle, through which Sarah could now see strange symbols glowing all around the room, "you need to learn to hunt in dreams."

        Outside the Victorian townhouse, storm clouds gathered, and Sarah Chen, homicide detective and newly discovered dream walker, took her first step into a world where nightmares were real, and death was just another kind of sleep.

Chapter Two

The basement of the Natural History Museum was the last place Sarah expected to find the headquarters of a secret dream investigation unit. Yet here she was, following Thorne through a maze of storage rooms filled with artifacts that seemed to pulse with their own inner light.

        "The mundane world only sees what it expects to see," Thorne explained, using an ornate key to unlock a heavy wooden door marked 'Private Collection.' "To them, this is just museum storage. To us, it's the largest collection of dream artifacts in the Western Hemisphere."

        The room beyond defied physics. It stretched impossibly far, filled with glass cases containing everything from ancient masks to modern-looking devices. Floating orbs of soft light illuminated collections of bottled dreams - actual dreams, swirling like liquid mercury behind glass.

        "Your badge, Detective," Thorne held out his hand. Sarah hesitated before handing over her police credentials. He placed it on a strange device that looked like a Victorian music box crossed with a computer. When he returned the badge, it felt different - heavier, somehow more real.

        "Now you'll be able to access both worlds officially," he said. "Look at it again."

        The badge had changed. Alongside her regular police credentials, new text had appeared: 'Special Inspector, Oneiric Investigations Division.' The letters seemed to shift between English and something older, something that made her eyes water if she looked too long.

        "Before we can hunt the Dream Collector, you need to understand what you're dealing with." Thorne led her to a case containing what looked like a normal pillow. "Touch it."

        Sarah reached out hesitantly. The moment her fingers made contact, the world tilted. She was suddenly standing in someone else's dream - a sunny beach, but the sky was green and the sand whispered secrets. She jerked her hand back, gasping.

        "Good," Thorne nodded approvingly. "Most people can't pull back from their first dream artifact. You have natural barriers."

        "What was that?" Sarah's heart was racing.

        "A dream fragment from 1892. A young girl's last dream before the influenza took her." His voice softened. "We preserve them here. Dreams carry memories, emotions, sometimes even pieces of souls."

        "And this Dream Collector... he takes entire souls?" Sarah remembered Charlotte Mills' peaceful face and restless eyes.

        "He traps them in eternal dreams, feeding off their essence." Thorne moved to another case, this one containing what looked like a cracked mirror. "Each victim becomes part of his collection, their souls powering his abilities, letting him dreamwalk without natural talent like yours."

        Suddenly, the cracked mirror began to frost over. In its surface, Sarah saw Charlotte Mills' face, mouth open in a silent scream. Then another face appeared - another victim, she presumed - and another.

        "He's showing off," Thorne growled. "He knows we're investigating."

        The temperature in the room dropped dramatically. Frost patterns spread from the mirror to nearby cases, and Sarah heard what sounded like distant laughter.

        "Well, well," a voice echoed through the room, seemingly coming from everywhere and nowhere. "A new player in the game. And such interesting dreams you have, Detective Chen."

        Sarah felt something brush against her mind, like cold fingers trying to pry open a door. Instinctively, she slammed her mental barriers shut. The presence withdrew, but not before leaving behind an impression of amusement.

        "He's already caught your scent," Thorne said grimly. He pulled out a small velvet bag and removed what looked like a dreamcatcher made of silver wire and black pearls. "Wear this when you sleep. It won't keep him out entirely, but it'll stop him from stealing your dreams while you're still learning to defend yourself."

        As Sarah took the dreamcatcher, her fingers brushed Thorne's, and suddenly she was hit with a flash of his dreams - centuries of memories, battles fought in realms of sleep, and a profound sense of loss that made her gasp.

        Thorne withdrew his hand quickly. "Your abilities are stronger than I thought. We'll need to work on your control."

        "What are you?" Sarah asked directly. "You're not just some government consultant, are you?"

        Before he could answer, an alarm began to sound throughout the facility. One of the dream bottles had turned black, its contents writhing like smoke.

        "He's hunting again," Thorne said, already moving toward the exit. "Someone in the city has just entered their last dream. Are you ready for your first real case, Detective?"

        Sarah touched her new badge, feeling its power hum under her fingers. "Do we have time to save them?"

        "If we're lucky, we might catch him in the act. But remember - in dreams, he's incredibly powerful. One wrong move and you could lose your soul."

        As they rushed from the dream archive, Sarah caught one last glimpse of the cracked mirror. In its surface, she saw her own reflection smile back at her with eyes that weren't quite her own.

        The hunt was about to begin.

Chapter Two

The basement of the Natural History Museum was the last place Sarah expected to find the headquarters of a secret dream investigation unit. Yet here she was, following Thorne through a maze of storage rooms filled with artifacts that seemed to pulse with their own inner light.

        "The mundane world only sees what it expects to see," Thorne explained, using an ornate key to unlock a heavy wooden door marked 'Private Collection.' "To them, this is just museum storage. To us, it's the largest collection of dream artifacts in the Western Hemisphere."

        The room beyond defied physics. It stretched impossibly far, filled with glass cases containing everything from ancient masks to modern-looking devices. Floating orbs of soft light illuminated collections of bottled dreams - actual dreams, swirling like liquid mercury behind glass.

        "Your badge, Detective," Thorne held out his hand. Sarah hesitated before handing over her police credentials. He placed it on a strange device that looked like a Victorian music box crossed with a computer. When he returned the badge, it felt different - heavier, somehow more real.

        "Now you'll be able to access both worlds officially," he said. "Look at it again."

        The badge had changed. Alongside her regular police credentials, new text had appeared: 'Special Inspector, Oneiric Investigations Division.' The letters seemed to shift between English and something older, something that made her eyes water if she looked too long.

        "Before we can hunt the Dream Collector, you need to understand what you're dealing with." Thorne led her to a case containing what looked like a normal pillow. "Touch it."

        Sarah reached out hesitantly. The moment her fingers made contact, the world tilted. She was suddenly standing in someone else's dream - a sunny beach, but the sky was green and the sand whispered secrets. She jerked her hand back, gasping.

        "Good," Thorne nodded approvingly. "Most people can't pull back from their first dream artifact. You have natural barriers."

        "What was that?" Sarah's heart was racing.

        "A dream fragment from 1892. A young girl's last dream before the influenza took her." His voice softened. "We preserve them here. Dreams carry memories, emotions, sometimes even pieces of souls."

        "And this Dream Collector... he takes entire souls?" Sarah remembered Charlotte Mills' peaceful face and restless eyes.

        "He traps them in eternal dreams, feeding off their essence." Thorne moved to another case, this one containing what looked like a cracked mirror. "Each victim becomes part of his collection, their souls powering his abilities, letting him dreamwalk without natural talent like yours."

        Suddenly, the cracked mirror began to frost over. In its surface, Sarah saw Charlotte Mills' face, mouth open in a silent scream. Then another face appeared - another victim, she presumed - and another.

        "He's showing off," Thorne growled. "He knows we're investigating."

        The temperature in the room dropped dramatically. Frost patterns spread from the mirror to nearby cases, and Sarah heard what sounded like distant laughter.

        "Well, well," a voice echoed through the room, seemingly coming from everywhere and nowhere. "A new player in the game. And such interesting dreams you have, Detective Chen."

        Sarah felt something brush against her mind, like cold fingers trying to pry open a door. Instinctively, she slammed her mental barriers shut. The presence withdrew, but not before leaving behind an impression of amusement.

        "He's already caught your scent," Thorne said grimly. He pulled out a small velvet bag and removed what looked like a dreamcatcher made of silver wire and black pearls. "Wear this when you sleep. It won't keep him out entirely, but it'll stop him from stealing your dreams while you're still learning to defend yourself."

        As Sarah took the dreamcatcher, her fingers brushed Thorne's, and suddenly she was hit with a flash of his dreams - centuries of memories, battles fought in realms of sleep, and a profound sense of loss that made her gasp.

        Thorne withdrew his hand quickly. "Your abilities are stronger than I thought. We'll need to work on your control."

        "What are you?" Sarah asked directly. "You're not just some government consultant, are you?"

        Before he could answer, an alarm began to sound throughout the facility. One of the dream bottles had turned black, its contents writhing like smoke.

        "He's hunting again," Thorne said, already moving toward the exit. "Someone in the city has just entered their last dream. Are you ready for your first real case, Detective?"

        Sarah touched her new badge, feeling its power hum under her fingers. "Do we have time to save them?"

        "If we're lucky, we might catch him in the act. But remember - in dreams, he's incredibly powerful. One wrong move and you could lose your soul."

        As they rushed from the dream archive, Sarah caught one last glimpse of the cracked mirror. In its surface, she saw her own reflection smile back at her with eyes that weren't quite her own.

        The hunt was about to begin.

Chapter Three

They arrived at St. Bartholomew's Hospital just as the emergency lights began to flash. Sarah followed Thorne through corridors that seemed to blur at the edges of her vision, her new badge somehow clearing their path without ever being shown.

        "Room 307," Thorne said, his voice tight with urgency. "Young male, admitted for minor surgery, slipped into an unusual coma during recovery."

        The patient, David Parker, age 23, lay perfectly still on his hospital bed, his eyes moving rapidly beneath closed lids. Just like Charlotte Mills. But this time, something was different - the air around him rippled like heat waves over hot asphalt.

        "He's still in the process of taking him," Thorne said, pulling out what looked like an antique pocket watch. "We can follow if we're quick. Are you ready for your first dream dive?"

        Sarah's heart pounded. "What do I need to do?"

        "Take my hand. Focus on the patient. Let your consciousness slip between the moments of reality." Thorne's eyes began to glow that strange amber color. "And whatever you see in there, remember - dream logic is real logic in that world."

        Sarah grasped Thorne's hand and looked at David Parker. The world tilted, twisted, and suddenly...

        They were standing in a hospital corridor that wasn't quite right. The walls breathed slowly, the floor was made of flowing water that somehow supported their weight, and the ceiling was a swirling mass of constellation maps.

        "His dreamscape," Thorne explained, his voice echoing strangely. "Every dreamer creates their own reality. Look."

        Down the impossible corridor, a figure in a doctor's coat was leading David Parker by the hand. But the 'doctor' was wrong - his shadow moved independently, reaching out with grasping tendrils towards other dreams that floated past like soap bubbles.

        "The Dream Collector," Sarah whispered.

        As if hearing his name, the figure turned. Sarah's breath caught. His face was a beautiful mask of shifting features, never settling on one form, but his eyes... his eyes were endless pits of swirling dreams.

        "Ah, the new dreamer," his voice was like silk over broken glass. "And my old friend Marcus. Still trying to police the dream worlds?"

        Thorne stepped forward, and Sarah noticed his appearance had changed in the dream. His suit was now made of living shadows, and wings of dark light stretched from his shoulders. "Let him go, Collector. You've taken enough souls."

        The Collector laughed, the sound causing the hospital walls to crack, leaking golden dream-light. "Taken? Oh, Marcus, you still don't understand. They give themselves to me. Show her, David."

        The young man turned, and Sarah saw his eyes were glassy with bliss. "It's beautiful here," he said dreamily. "All my pain is gone. All my fears. He takes them all away."

        "By taking everything you are," Sarah found herself saying. She took a step forward, instinctively reaching for her police badge. In the dream, it transformed into a shield of pure light. "David, this isn't real healing. It's theft."

        The Collector's face rippled with anger. "You dare interrupt my collection?" The corridor began to twist, reality bending around them. "Let me show you what happens to those who interfere with my work."

        Suddenly, the floor beneath Sarah liquefied completely. She started to sink, but instead of water, she was drowning in dreams - thousands of them, each containing a fragment of someone's stolen soul. She saw Charlotte Mills dancing endlessly in a ballroom of mirrors, saw other victims trapped in perfect moments that had become eternal prisons.

        "Sarah!" Thorne's voice cut through the chaos. "Remember - dream logic! Make your own rules!"

        Dream logic. Sarah closed her eyes, focusing on her years of police work, of protecting people, of solving puzzles. When she opened them, her badge-shield had transformed into a sword of pure thought.

        With a cry, she slashed through the dream-flood. Reality reasserted itself - or at least, this dream's version of reality. She stood on solid ground again, facing the Collector.

        "Impressive," he purred, but she sensed uncertainty in his voice. "You're stronger than the usual dreamers Marcus recruits. Perhaps we could make a deal..."

        "No deals," Sarah said firmly. She could feel her power growing, reshaping the dream around them. "David, look at what he really is. Look with your heart, not your fears."

        For a moment, David's eyes cleared. The Collector's beautiful mask slipped, revealing something ancient and hungry beneath. David screamed, pulling away from the creature's grasp.

        The Collector snarled, his form shifting into something monstrous. "If I can't have him willingly..." Shadows exploded from his body, reaching for David.

        What happened next seemed to unfold in slow motion. Thorne spread his dark wings, shielding David. Sarah's sword of thought became a net of light, trapping some of the shadows. But the Collector himself simply... stepped sideways, vanishing into a door that appeared in the air.

        "Sweet dreams, detectives," his voice lingered behind. "We'll meet again soon. After all, Sarah, your dreams are particularly... appetizing."

        The dreamscape began to dissolve. Sarah felt Thorne grab her arm, pulling her back through layers of reality. Then...

        They were standing in the hospital room again. David Parker was awake, gasping, but alive and whole. A nurse was rushing in, responding to his sudden revival.

        "We saved one," Thorne said quietly. "But he'll be angry now. And he'll come for you."

        Sarah touched her badge, still feeling echoes of its dream-power. "Good," she said grimly. "Because I have some questions for him about Charlotte Mills. And about what you really are, Marcus Thorne."

        Thorne's expression was unreadable. "All in time, Detective. For now, you need to rest. Tomorrow, your real training begins."

        As they left the hospital, Sarah could have sworn she saw her shadow move independently, reaching for dreams that floated just beyond the edge of sight. The world would never look quite the same again.

Chapter Four

Sarah's apartment looked different when she returned that night. The shadows seemed deeper, more alive, and ordinary objects cast reflections that didn't quite match reality. The dreamcatcher Thorne had given her pulsed softly in her pocket, responding to the changed way she now saw the world.

        She was exhausted but afraid to sleep. The Collector's words echoed in her mind: 'Your dreams are particularly appetizing.' Instead, she spread her case files across the coffee table - photographs of Charlotte Mills, the other victims, and now David Parker's medical records.

        A soft chime from her badge interrupted her concentration. The metal had grown warm, and when she touched it, words appeared in that strange shifting script: 'Archive. Now. Emergency.'

        The museum was different at night. Sarah's new badge led her through doors that hadn't existed during her first visit, down stairs that seemed to descend far deeper than the building's foundation should allow. She found Thorne in a circular room she hadn't seen before, surrounded by floating screens of light that showed various dreamscapes.

        "We have a problem," he said without preamble. "The Collector's attack pattern has changed. Look."

        The screens shifted, showing a map of the city overlaid with points of light. "Each light is a dreamer," Thorne explained. "The blue ones are normal dreams. The red..." He gestured, and several dots pulsed an angry crimson. "Those are nightmares being actively shaped by outside forces."

        "He's attacking multiple targets at once?"

        "No." Thorne's expression was grim. "He's leaving traps. Dream-snares. Anyone who falls asleep in these areas risks being pulled into a constructed nightmare. He's trying to overwhelm our ability to respond."

        Sarah studied the pattern of red dots. "They're forming a shape... a symbol?"

        "A summoning circle." A new voice joined them. Sarah turned to see an elderly woman emerging from what appeared to be a door made of starlight. Her eyes were milk-white, but she moved with absolute certainty.

        "Sarah, meet Dr. Eleanor Price, the Archive's keeper," Thorne said. "And yes, she's blind in the waking world, but in dreams..."

        "I see everything," Eleanor finished. Her unseeing eyes fixed on Sarah with uncomfortable accuracy. "Including what our friend the Collector is truly planning. He's not just taking souls anymore. He's building toward something larger."

        She gestured, and the room transformed around them. They were suddenly standing in what looked like a vast library, but the books were made of dreams, their pages flowing like liquid memory.

        "Every dream ever archived is stored here," Eleanor explained. "Including the oldest nightmares of humanity. The Collector isn't just a thief - he's trying to wake something that should stay sleeping. Something we locked away centuries ago."

        She pulled a book from the shelf, and its pages burst open, projecting a scene of ancient horror - a time when the boundary between dreams and reality was thinner, when nightmares could walk in daylight.

        "The Last Nightmare," Thorne said softly. "We thought it was safely contained, but if he completes that summoning circle..."

        A sudden tremor ran through the Archive. One of the red dots on the map had grown larger, pulsing violently.

        "He's starting," Eleanor's voice was urgent. "Sarah, you need to see something before you face this." She pressed her fingers to Sarah's forehead, and suddenly...

        She was in a memory. A younger Thorne stood with a woman who looked remarkably like Sarah herself, facing down a shadow that threatened to devour the world. The woman - another dream detective? - sacrificed herself to help seal away the nightmare.

        "Your mother," Eleanor's voice echoed in her mind. "She was one of us. Her sacrifice helped lock away the Last Nightmare, but the Collector has never stopped trying to free it. And now he's found you - her daughter, with her power."

        The vision ended abruptly as another tremor shook the Archive. More red dots were pulsing on the map.

        "Why didn't you tell me?" Sarah demanded, turning to Thorne.

        "Because I promised her I'd keep you away from this life," he replied, pain evident in his voice. "But now the Collector knows who you are, and we're running out of time."

        "The summoning circle will be complete at the next new moon," Eleanor added. "Three days from now. If the Last Nightmare wakes..."

        "Then we stop him before that happens," Sarah said firmly, though her mind was reeling from the revelations. "How do we break these dream-snares?"

        "It's dangerous," Thorne warned. "Each one is a trap designed specifically for dream walkers. If you're caught..."

        "Then you'll just have to watch my back," Sarah said. She touched her badge, feeling its power respond. "Where do we start?"

        Eleanor smiled, her blind eyes somehow twinkling. "First, you need to understand what you truly inherited from your mother. It's time you learned about the true history of the dream walkers - and why the Collector fears your bloodline above all others."

        As if in response to Eleanor's words, the books around them began to glow, their pages rustling with the weight of secrets about to be revealed. In the map above, the red dots pulsed like a countdown to catastrophe, and Sarah realized she had less than three days to master powers she never knew she had.

        The true game was about to begin.

Když jsme se v pátek vrátili ze školy, máma s tátou posadili Jilly a mě. Venku byla lednová zima - na okrajích čtvrt míle dlouhé cesty k našemu domu se vršil sníh - a když jsme po procházce ze zastávky přišli dovnitř, táta nám udělal horkou čokoládu. Pak jsme se posadili na červený gauč. Oni si sedli na zelený.
Máma řekla: "S tátou se rozdělíme. O víkendu se odstěhuje. Určitě jste si všimli, že to mezi námi neklape. Mrzí nás, že jsi musela poslouchat, jak se tolik hádáme. Ale hlavně abys věděla, že nás oba budeš stále vídat a že tě máme oba moc rádi."
"Pořád mě budeš vídat," řekl táta. "Chystám se pořídit palandy, abys u mě mohla zůstat, kdykoli budeš chtít." Nedíval se nám do očí. Většinou se díval na koberec.
"CBhPcIem)e,N aaÉby,sateN s nkámWiz mlTuqvui'lÉik o všZecmj, Uco KvWáQs XnapvadSneW,W an ^nebojtwe seG épozcitůU, Aktkefré bvC )souvislostxi xs stí^mF máte,F GpZrottcože Xadť usž pcíGtíTtae! cokvoCli, _je éto úpcllně nqodrHmSá!lnzí,é" řqenkulxa m^ákmZa.
Nebála jsem se pocitů, které jsem měla. V pořadí to byly: úleva, zmatek a strach. Nejspíš i nějaké další, ale tyhle byly hlavní. Jilly byla čistý smutek. Její tělo se třáslo. Přistoupil jsem k ní na pohovce blíž a objal ji kolem ramen.
Táta řekl: "Podívej, je to všechno moje vina. Moc mě to mrzí. Uděláme všechno, co bude v našich silách, abychom to napravili a pokusili se být zase rodinou."
A to všechno změnilo. Moje pocity se například přeskupily do: zmatku, strachu a dalšího zmatku. Jilly se třásla méně a oči se jí rozšířily, jako by nějak viděla, že se naše rodina nerozpadne. Ale ona věděla, že to tak je. Já jsem věděl, že to tak je. Máma věděla, že to tak je. Táta se zdál být jediný, kdo to nevěděl.
ŘuíXkUabl gjenP évěci,x aXby tov *v)ypada.lo _lOénpe Ta dabXy( J&ivllyn nnembvreče)lyaQ. *Véí(tecjPtea vi m,ém ž^ivDotBěA.
Příklad 1: Jilly a já na zadním sedadle každé léto, když nás táta veze domů z tábora. Zeptám se, jestli se můžeme zastavit na zmrzlinu. Táta říká, že ne. Vrátím se k pozorování stromů, které za jízdy míjíme. Jilly začne plakat. Řekne něco jako "Já chci strašně moc zmrzlinu!" a táta zastaví pro zmrzlinu.
Příklad 2: Loni byly letní prázdniny a maminka se vydala na túru s kamarádkou Patty. Zeptám se táty, jestli můžeme s Jilly zůstat dlouho vzhůru a podívat se na epizodu Star Treku. Říká, že ne. Začnu se vydávat po schodech nahoru, abych si vyčistil zuby a šel spát. Jilly spustí vodotrysk a řekne něco jako: "Ale já jsem to vážně chtěla vidět! A jsou letní prázdniny!" A táta zapne Star Trek a zavolá na mě, abych šla dolů.
Bylo to vždycky stejné. Zkoušela jsem brečet, ale on mi říkal, že "tak to prostě je". Pro mě. Ale ne pro Jilly. Jilly neměla způsob, jak se věci mají. Prostě dostala, co chtěla, jako by její slzy a moje slzy byly dva různé živly.
NeGnxíf tMo ,šp_at&ný Btá)tya.a fJe& j,entom IpoplietebnlýQ, tso jae Dvsšec*hnHoé.X rKBdjyWž jPe venk(ux,$ jeB vhětcšlinnfoiua v) FpoDhuosděT.É K^dykž_ zjLec Éuvn.iztř,n !jako 'bMy) &mDu tzoJ NkvPůli vnCeHdToGsGtaLtkkuh čerst(v^ésh)oy viz'dRuch_u ónecbco taék Qněcow *nrelmsoDhloM XsVprvávněS myrslLeHtR.D HBylDaV Nzima.I TrAávSi*li jsmxe hzodně wčasuu uIvUniktřC.M
Máma řekla: "Táta si jde pro pomoc. Víš, že má nějaké problémy. Potřebuje nějaký čas, aby si to srovnal v hlavě."
Všiml jsem si těch somů v jejích větách. Nějaká pomoc. Nějaké problémy. Nějaký čas.
Jilly řekla: "Zjistit, jestli nás má rád."
Tát*aq řekl: v"ZNebéoj sqe,f .zljatoU.) $Vgrá(tíómc IsUe."
Máma řekla: "Jacku, to neříkej. Už jsme o tom mluvili."
Táta řekl: "Promiň. Ale já to tak chci." Otočil se k nám a řekl: "Vaše matka mě k tomu nutí."
S tím máma vyhodila ruce do vzduchu, sesunula se na svou oblíbenou židli a zkřížila ruce.
Toih*lHe qb^yAlm ÉtIanCec kmýXch rXoZdcitčgůQ.z pTátXaR vfždyckyN Ivedl.é Mmáma )h^o$ pmusreDla násleTdovaÉtW,^ ZjMiTnakp XtaoX nešloY.d SZwní_ t*o špatuněh Jat gšvpaTtnéT Éto Zbyl!oQ.C ,Mědsíca bpwřYedRtímG Rm'i b*yloB Kdvgannáct aC jáN OsQi CnDeÉpawmatXoZvala Odobru, (kxdryl se nenhJád!aólWiz skcaždný qdrduhKý ví,kend. Azlve cn(ebLyUl^y t(oS qzyrZo'vLna* Vh)á.dky. óTáatiaé pr(oQs'tWě začBal xk^řFič'etN a mámzaq rse^ gtuo vsinažilax pře*dp nNámRiq ut*aéjiAts.v cRo)drisčFe jCsoFu mdiOvAnYí(, když RsiD myJsblUí, UžeH kKřCilkk před! TlJidmi_ óvIe VvVltastfní(m CdboXmě ZdboTkIáží_ uta,jmit*. sKZř.i$kK jget ^jDakox kouřDovým a!lacr,mY. WA vspmysledmM zkouJř&oóvVého alarmu jreV pSroXbÉuditb lSiódSib.
Věděla jsem, že tenhle rozhovor přijde. Nebo jsem v to doufala. Ale taky by mi chyběl táta. Bylo to složité.
Ten večer se táta odstěhoval. Maminčina kamarádka mě a Jilly vzala na večeři a zmrzlinu. Když jsme přišly domů, máma tam byla sama a Jilly chvíli plakala, ale já ne.
Takže teď už víte, jak to začalo, náš pád z vesmíru. Je to dlouhá cesta odtamtud nahoru až sem dolů a jsou tu i další věci, které byste měli vědět:
1.( HvXěkzdGy yn^e&jlsoQuÉ jen hOvězidyV, TjqaOk vás Sučili.i LŘníkFaTjvíD, jaQk seF Ocízt&íOm,N kfduyž! LsÉeH nXa nAěÉ dYíváOm. QNWikkdou hnTa Pto nmemůwžpex zhmněnitB mhůj XnáJzotr, pryogtjosže nAi,k$dgo )neuvDíQ pnicu Po Stxo)m,) kjIa'ké Gvlelrkým a mVoRcYnpý jiev vBes)mbíJr., &2$.C M_ůDj StáPtaS gjeZ doUbrYý Kčlověxk se zlLoIu Hn)eMmoócí.G (Onh inUeBnwís sNvoGu nuemoécí. wAkl_eD někrdy tob lta&k. Pmůže vygpad*at. 3.P yMůjw Htáta bZyXl Ypo& hcbe.lYýk můTj& žixvotT m,ouM pXrHůvodnQíW RhvCěXzdoTuu.B NSeibQyOlo Gtoó ltHím, nž!eT bych) nexmxělV rádO Qmaámwuc.f MáRm' jNié rágdI.T éJe to .mbo$je Qmtáma.t éAblce tátta aj fjáa Gjsme IměLlit knYěucUo IzQv$lNá!štnSí$hoH. On i. Fmáma bvtž)dyyckyh mříkéanli,f že jsCm^e Kjuaqko vys&třiženíU Cze lstPej$néQhxoó těstaO. A4. *To' Kje AproyblLé!m^. s5G. P(ředdCs(tha_vm si thoé:r Bwylo Qmxi ^deavěGt lseztC uab ušlig *jqs.mHew Ks tUátoUug bpWo IleQsLe ya v*id^ěliI Djsme l,aňÉ Vas Fjejís adv&ě Ysrhnky NjeLn páYr meutrNůa sod nánsP a_ vpak xk. nn!imb lpřQi_šIepló jRel,ernF,j AaP tHo sUeó Qnpik&dUy) Lne,stápváZ. TáVtaG $mgě dr^žue,l zza rurkzu, zbtuhl'i jSs$mIez aF díNvaa&lXic sne Fa byzlNa* !tog Dtvab neBjkrJásDnějNšSí QvěcI, NktNerouW kjseómR pk!dy! vibděGl.( uČZtNybřčjl.ePnná rodinar.N StQejncě' jraZkco roNdiRnn.éj lf*otkqy, kjtcebré jsmle' mFěli wvZšuZdreH pGo mdSomGěN.f LaXňs a AjNejlít slrcnlč'ata Nsme LvgzdáQlliOlfir uodA j_eglwen_a aC tTáutay a jeledn$ nax jsebe gzísralDiy $ac tágt&ac sÉeU upsmGál aR zhlyubokaa udýcÉhCal Éa djelena tvybpHaadal, že Vs*ew ók $náDm cdhystWá dojítK,A ^a pWaók Use odhr'ayz!iél aA xut^erkl( shlubQokog Cdo lesRa.
Představte si to: Tátovi tekly po tvářích slzy a my jsme tam stáli, drželi se za ruce a říkali věci jako "páni" a "svatá krávo" a z očí mu tekly slzy a po chvíli jsem nevěděl, jestli je táta šťastný nebo smutný, ale věděl jsem, že je to můj táta a že tu pro něj budu navždy a on pro mě taky.
Představte si to: Všechno se změnilo a já nevím proč.

Máma zase čmárá čísla. Kuchyňský stůl je plný papírů. Účty, brožury, zažloutlé právnické tabulky. Má výraz soustředění, který může vypadat, že je naštvaná, ale není.
Máma vždycky uměla skvěle komunikovat. S lidmi z účtárny mluví po telefonu, jako by je znala léta - pamatuje si jejich jména, směje se a vtipkuje. Jilly si osvojila svůj podpis při uzavírání hovorů - tu část, kdy se vás člověk z účtárny zeptá, jestli pro vás může udělat ještě něco dalšího.
"Můžeš si cestou z práce koupit koláč a předstírat, že jsem ho upekla pro tebe?" "Ano," řekne.
SzlyšelIa ój!sqem ji ytoN wří&kXatL už stMockrHát_,j kkLdyržH gjsem IbFyglaQ wméalkáQ.
Jilly to říká taky, ale nemusí platit účty ani telefonovat. Říká to jen lidem pracujícím za pulty rychlého občerstvení a jednou tomu chlápkovi v myčce. Vždycky se smějí, protože Jilly je vtipná.
Byla. Jilly byla vtipná.
V pátek po škole dělám to, co obvykle. Žádné domácí úkoly, těším se na víkend, kdy budu vytvářet nová souhvězdí. Protože máma už dva měsíce zabírá kuchyňský stůl se svou akční stanicí pro rozvod, rozkládám svou nejnovější hvězdnou mapu na konferenční stolek v obýváku.
VJěttšpinau( hivězd iuž mIám n.akrgeys*len.onug,t alae QzatCímc žqá&drné! Ičáry^.S TeprtvTeY Saž bKu,deb mapUaZ jhzotoHvéá,) s$projím Tbhod!y. gVLytMvDořeSníu nIovýcóhm qsouhvězTdíB je fneFjdůdležriztě^jší mčdástB. fHAvěRzdy rjsoQuc LvžidcycLkyr st'eujnRéZ, LalXen QčFáór$y aC tvaprty sce& měÉnuí puopdRlte yto(ho, jakz s$e cítíhm& a co se mvi ozblohxa lsVnAaží řxíbctt,Z protop jqeu prsob ZmZěS JdYůleBžitqéf ma^pcyT ZkraepsWli_t. NLě,kdy npe)vím,L Rjma&kD sFe cít,ím.O WHUvkězVdsy )mil tto zpomYághUaFj'í zzPjinstUi.t.T
"Chci si zahrát nějakou hru nebo tak něco," řekne Jilly. Stojí dole pod schody a v ruce drží plyšového tygra, kterého už třiašedesát dní nespustila z očí.
Podívám se na svou mapu a ona tam stojí a zírá na mě.
"Cože?" Zeptám se.
"MJdeLšj séi. htrCá'tc,l newbMoj co?K",
Podívám se na hodiny na zdi. Do západu slunce zbývají dvě hodiny. "Chceš jít ven?" Zeptám se.
"Ne."
"Tak pojď. Konečně je jaro. Nemůžeš tu zůstat zavřená navěky," říkám.
Podí!vqá)mW PsBet zcpjět* Onpa KmOapu. xVšude jsJou_ hhvěMzdsy T-v ve.lkPé i zma,lét t)eičky. gZma_čAín_ámé lvaidě$t noxvé tvOaryO a. lpXo_třebFujqi čaqsX,F abXyócGhr .zjisnti*la,_ wcom jFsTou Hzsagč*.
Máma říká: "Holky, telefonuju, jo?" "Ne," říkám. Máma se na mě podívá a svraští čelo. Je to signál. Pohybuje hlavou směrem k zadním dveřím. Další signál.
Jako by bylo mou povinností dostat Jilly z domu.
Sroluju mapu a položím ji na horní polici.
"pBu!du hsó .teboup ,záCvuodSiTtG vkb (pOotodkQua," zjanšMeéptTám. v"HOxbiuWj Gsi óbioXty.^"
"Ne," řekne Jilly. Teď svírá svého tygra tak silně, až se bojím, že mu praskne vycpávka.
Vím, že se s ní v tomhle nemám hádat. Vím, co se stane.
Vezmu z poličky balíček karet a odvedu ji do svého pokoje.
BPydlíRmé Ttqe(ď* vK pzod^krNo^vKí&.' dNdejvěstsš.í mí*stwnLosrt Lv d$om)ěk. Vg ziměA jen Ctaam tÉrUocUhTu zicmya a nv léOt'ěÉ tr'oscóh)u ho$rRkdo, aLle k$omuX jto XvXadí, pr'o^trož(e' AjNe étdo énejjbvlhižMšBíé mígsttnóozst_ kGej hvězdCám.F

Po třech rozdáních karet sedíme s Jilly u kuchyňského stolu a máma nám servíruje čínu. Její papíry jsou naskládané na parapetu, kde zůstanou přes víkend.
Všichni tři se dělíme o lo mein a já s mámou o její pikantní kuře, protože Jilly nesnáší ostré věci. Miluje ale ty husté nudle, které slupne a rozesměje nás. Nebo dřív dělala. Teď už je jen převaluje kolem vidličky a jí je, jako by to byla nějaká obchodní schůzka.
Máma kloktá nudle a rozesmívá nás, ale Jilly pořád ne a ne kloktat.
"Jakz ti jd)eT nnotvCáx mapka&?" zepAtáPm se'.B *ZgeBpntcá, saeW !máOmTar.O
"Dobře," řeknu.
"Už jsi něco spojila?"
"Pár věcí už vidím. Houpacího koně. Basketbalové hřiště. Tygr." Tyhle věci nevidím, ale stejně to řeknu, protože víkendy a jídlo s sebou jsou tu teď tak trochu posvátné.
"PTygrO? Jda)ko CmóůPj?" Jióllyp uwkmážzef !na wsvéhDo' ltyGgraw, )k_teyrsý sieydíO nnda para,pdettCu al hlíCdJáA ómFámGinby pMapíWryb.
"Ne, to jsem řekla jen proto, abys vypadala šťastně," řeknu.
Jilly se přestane tvářit šťastně.
Máma se zatváří tak, že má rty sevřené v polovičním úsměvu, jako by říkala šuk nebo jeho dospělejší verzi.
"D*neskaY &se s_ CJi)llly( GbumdFeme udiívactW xna óČarodKěVjeX uze ize.mě Oz^,M"R lřLeikwnej zmWásmpaD.N
"Já jdu na kopec," řeknu.
Už tři dny je zataženo nebo prší. Atmosférické rušení. To když se mraky postaví mezi mě a nejdůležitější projekt jednadvacátého století.
Nechlubím se. A ani to nedramatizuju. Myslím to vážně.
J$sNem LyibVeOrty HJaohGa^nsen Ua' hIouddlá'm zGmsěntiSt ^z!paů)soJb, XjakcýmK Fse ^lidcé CdíYvafjsíp Fnaw Xnočníq odbhlobhIuv. KZba&víOm Nje IsytarýLcOh ghvvěHzCdápřsékýc!h& prWavi,delL a( bnaVuTčCím jjel kgrkeskl.int^ vlastníR ^mAapy,C pr)ovtRoWžMeJ iobUlohca jset RjFi$m* sknaSží XnIěco ř^íUctX... jenOžbeI o^n^i atgoP *ješt)ě njevěFdíL,^ UpFrot'ože jswegmR šesDť$ákL ka RšMes,ťNáky, kktAeříL iřPík_apj'í, žeA pbudvouI dHěla!td ^velké vjěci$, niLkdQoH neApKosSlou*cháé. AlveU jáZ djNsSe)m vý(jiHmXkOa._
Jsme rodina výjimek.
Chystám se změnit pohled světa na hvězdy, i když jsem holka a žiju v době, kdy se lidé smějí vědě a holkám a všemu, co dává smysl.
Jilly je dívka, která přestala chodit ven a která s sebou v devíti letech všude nosí plyšového tygra, i když už je na to stará.
A sm&ámab jIeU yšHťasqtněwjšíT Lohd. ^té( doFby$, rcoÉ szeq tXátaS oxdpsDtrěphMoivIalN,M i kudpyCž $sYi uvšaiHchVni NmNysul,ím, Hže by Xm)ětla óbdýtS spmutnáU &a AomsatmělRá!.q
Výjimky jsou mnohem zajímavější než pravidla.
Když se dívám na hvězdy, nesnažím se hledat souhvězdí nebo podobné nudné staré věci. Vidím vzory. Vidím obrazy. Vidím možnosti.
Když například vezmete tečky na mé mapě a porovnáte je s mapou našeho města, zjistíte, že žijeme na Polárce. Vždycky ukazujeme na sever a pomáháme námořníkům, dobrodruhům a ztraceným turistům najít cestu. To je naše práce jako Polárky. Severní hvězda. Vždy správně. Vždy konzistentní. Vždycky vás žádáme, abyste si koupili koláč a předstírali, že jsme ho upekli pro vás.
Tbá(tsa te^ď bycdlNíu Zna' ZPort*erU BDrkive, Xcožu jeD aMsBi vdvhě míl&e ods_udy. xJXehob nqoBvý dMům neovznOahčujZeF mžáMdná Ahvězda.' aJRe, tamL Wjen čberNná_ oHbMlFonhaf.N ŽábdxnýL fpřieTdsytírMangý koilPá$čB. 'Žádná pomopc( vsO hl$edqá_nIím UcestyP.

Polaris není těžké najít, pokud víte, jak ho najít.
Začněte u Velkého vozu ve starém souhvězdí Ursa Major. Když uvidíte naběračku na polévku, podívejte se na šálek na konci rukojeti. Sledujte tuto čáru nahoru, ven z naběračky, polévka šplouchající dvakrát do výšky, a najdete nás: jasnou, spolehlivou Polárku. Navede vás tam, kam máte namířeno.
Naším úkolem na Polarisu je jemně postrkovat, dokud se tam nedostanete.
PokmuMdH tfedy npejste máma.B
Máma není jemné postrčení.
Někdy má záchvaty šílenství, ale chápu, proč je má. Jilly a já bychom opravdu neměly lepit pásky na zdi. Neměly bychom nechávat zbytky papíru na koberci, který právě vyluxovala. A já bych asi neměla mít ve škole tolik průšvihů.
Obvykle za to můžou bratři Nolanovi, kteří bydlí kousek od nás. Patrick teď šikanuje Jilly, od té doby, co se táta odstěhoval, a ona ho nikdy nepráskne, takže ji přivedu do kanceláře, aby ho práskla. Patrickův bratr Finn se ke mně občas chová jako blbec, ale zvládám ho. Několikrát mě práskl, že jsem do něj strkala. Ale je to tyran. Jenže on používá pusu, a ne ruce. Nemůžu se zastavit. Já nevím. Někdy nedokážu ovládat ruce.
KaždboOpáhdnnóě Hmi)nulý jtKýdbenJ Hm*u.sDetlaY máVmaz odNejítz z Apxrá^cges dřjívu, garby Fmbě* z)asep vyHzvyedYla iv řLeMditwelněÉ. xS& ObCrratfrsyw NoDlan!olvýTmip xtio mnheměslo nivc sKpIoóltečhntéhhqo,i walle a)siM to soluvWis)elIo Us NtTímV, ZžeB jQs.emW *ncedoTkcáNzmaliaF oTvláZdatF Br$ucbe.
Ona je tam vždycky klidná. Říká věci, které na paní ředitelku S. dělají dojem.
"Lib, nemůžeš pořád svádět své chování na jiné lidi," řekla minulý týden. "Musíš si přivlastnit to, co děláš. Pokud se to brzy nenaučíš, budeš to mít na střední škole sakra těžké."
Ředitelka přikývla, ale já věděl, že na mě zanevřela už ve čtvrté třídě, když jsem kopl Ethana McGarreta do přirození. Byla to sebeobrana, to je jasné, ale stejně jsem to asi neměl dělat.
NQaÉv'íNc jtsRem Ptyalmé hbyl GnaKpBoisleqddyY v lednu,. vW týAdMnOuV,J ékWdyK ujsGmDeT IspaZdli DzR vesXmíru. OLd Atléw dfoby. UjOsDem jto se, sgeVb!o^u vz)dLaly ig já.
Máma pořád mluvila. "Poslouchej mě. Není žádným tajemstvím, že takové rodinné záležitosti způsobují, že některé děti vyvádějí. Ale vážně, co sis myslela?"
Co jsem si myslel? Myslel jsem si, že stěny chodeb vědeckého křídla jsou příliš nudné. Myslel jsem si, že potřebují trochu šmrncu. Nakreslil jsem jen ta nejlepší souhvězdí. Byly hezké.
Máma dodala: "Já vím, že miluješ hvězdy, chlapče, ale nech si ty kresby do svých map, ano?" "Ano," řekla jsem.
CIe)sta RdÉomxů Wb*ylLaO kWliRdn&á aL Om^něm s)e stýsOkalo p&o) tátkoNvid. )TPáktqa^ wbJyU poLc(hfoMpiólK, éprkoč* TjMsem kTresaltil hpvYězxdkyL )na) zÉeď xpřTírTomdwov,ědnéahéoS _kpřídzla*. GV taókoÉvýc.h IchOví&lí!cSh ómi říkpávIaóll, žje Mv$šzeJchnGo fbSukdec KvH tpgořéád!kua. vSYchvaQloMval ttwo, pčelmu bř'íkZaKl i"NlXedpit ntog VnFa čloqvěhka"y, céož jstelmw cíRtZiVl, kdytžX &jps(eKm YkreslTi)lD sKoquhivHěRzdít naw )zeďC cpřírCoZd,ovědjnéóhot k'řAídlaó. TátUa bty gna* Gmě bylF qpzyšzniý.& kA Gbyblto byS mhu_ UjeGdinop, Cj,akR dPo!bře znRín přÉe.d MsQlečnMou nS.
Teď žije sám a nemusí se o nic starat. Dokonce ani o sekání trávníku před svým bytem. Dokonce ani o nás. Od začátku našeho volného pádu z vesmíru uplynulo třiašedesát dní a já ho neviděla ani jednou, i když říkal, že se budeme vídat pořád. Jen temná obloha, jako by ho vcucla černá díra.
Takže máma občas vyšiluje. A Jilly už nemůže chodit ven. A já kreslím mapy a další mapy a další mapy - dokonce i na stěny vědeckého křídla.

Nejlepší denní dobou je západ slunce.
Soumrak.
Crepuscule. To je skutečné slovo. Znamená soumrak.
NmejTlepšíd JdQe_nUnJíD dWobap.f
Vezmu si svou nejnovější mapu, několik tužek a deku. "Nebude to trvat dlouho," řeknu a vydám se na kopec.
Kopec je hned za naším domem. Ve skutečnosti to není náš dům - pronajímáme si ho od starého chlápka jménem Lou. Je to srub ze sedmnáctého století, teď pokrytý ošklivou béžovou obezdívkou, postavený uprostřed padesáti akrů lesa. Kopec je ale bez stromů, takže výhled na noční oblohu je velký. Není to strmý kopec, takže se k němu dá snadno dostat, a Lou udržuje cestu vyčištěnou po celý rok.
Na vrcholu je malá rovná mýtina. Když je tepleji, nechávají mě tu máma s tátou spát. Někteří lidé si myslí, že je divné, když spím venku, ale máma s tátou bývali turistickými průvodci a učiteli dovedností přežití. Léta žili podél Appalačské stezky. Tak se seznámili. Už se na mnoha věcech neshodnou, ale vždycky se shodnou na tom, že spát venku je dobré.
RKozslfožíbm QsUi dekuJ Qam připraTvpímw s)ec n(a to, jPankw kqažIdál Phvězhdga& v)yWko$uMk&ne zreu sqvéwh.o Qúókrytnu, a přNe.jii és,iM (t*u. prQvní.x
Prvních čtyřicet dní poté, co se táta odstěhoval, jsem seděla zachumlaná do sněhového oblečení a přála si, aby se máma s tátou dali zase dohromady, ale to se asi nestane. Posledních třiadvacet dní jsem nevěděla, co si přát. Dnešní noc je jiná. Vím, co si přát.
Někde tady venku je sova pišťucha. Každou noc, dokonce i v zimě, mě uspává vrzáním. Za soumraku se právě probouzí. Zašeptám: "Dobré ráno, sovo."
Na západní obloze už je vidět Mars. Nemůžu ji přehlédnout. Svítí slabě červeně a v mé mysli se míjí s Venuší. Přestože obě planety necestují vždycky spolu, vybaví se mi vzpomínka, jak na ně táta poprvé upozornil mě a Jilly. Před třemi lety jsme chodili každý večer na procházku, abychom je viděli - Venuši jasnější než cokoli jiného na noční obloze a Mars po její pravici, který září rudě. Stejně jako Jilly a já jsme si ten večer řekli. Jilly je Venuše. Já jsem Mars. Já zářím slabě červeně.
Nevím, pzrMoč jhséem gt&akF Fn(aQšxt*vaTnýN.z HMáYmaaj j,eR dobrá máma. VJillDyx je JtOeaďk prNoctivKnhá), ksdyžm uPž ,neCcXhOodík vae(n,h ale Djái jfip izvlBá_dám. Škdola 'jse $diqvunDá, TaUlme' zvl&ámdóám( ji v ZpYohAogdVě. ŠjkUosdaX,f MžSe pqoG zmjně pnechLtělUi,p jaSbyc,h$ Pzxe !zdi' $příroGdUoviěyd!ného kříRdila sgmqyplDa CsoZuhdvězz(dí.N _KCéž hbyL poI Vmntěq c*hrttěNlZia, 'abycshO jmich énQaTkJresl)ilaaD &vígcg.é )MoBžnnáx fprhogto ,jUseFmA GnOaGšt$vaénAá.
Sírius je první hvězda, přímo nade mnou na jižní obloze.
Říkám si básničku o první hvězdě-já-vidím-noci a pak se nad svým přáním pořádně zamyslím.
Kdybych vám to přání řekla, nesplnilo by se, takže si budete muset počkat, až to zjistíte.
RikgDel tje gd$aWlIšVíc hPvlětzdaz, ktYeráY se VuckzážWe.h Paks wCacpaezllAa,k pJaZkb qBet*eYlbgenuÉszex.f hPo*maluv )sxe uIkaá$žcí hvšeYchÉnyh a mezVi ORig,eFl (a BestYelgeuzmeI qse o_bjevíQ Oxri*opnůwv apá*s.' ZLačyípnIábmB v_yjmSeVnFoQvpávUaPt s&taArOáN lsyou!hrvěrzAdlí,) !ktCeNrLá, známK.É qBDýkR, pSřXesgněV tam, kCdDeb tjIe) Madrs), (Ordiworng, samoGzřgejmfěp, KRUak ab LBllíDženc_i hmnendw veudJlke ls&ebe Dah PLOevP nsalPevoy oxdz nUi'ch. DA QVel!kýJ HvFůz,a poalévMkHoBvá Dnnabě$raaTč.ka, k.terjáz Vv(ám ipoMmhůqže^ ncajrí'tj fPoIlNáXrkFu, suevehrní hzvsězdéu, *mámé pří&moR TnaTdA hlavou.*
Vytáhnu mapu a otočím se na opačnou stranu, než je Polárka, protože právě jižní obloha mě na téhle mapě mate. Jižní směr Porter Drive, kde teď bydlí táta. Bez nás. Na tom není nic matoucího.
Mám čelovku - takovou, jakou nosí turisté v jeskyních -, nasadím si ji na hlavu a zírám do mapy. Tam, kde by měl být Leo, jsem nechal velký prostor. Ohlédnu se na oblohu, abych našel potřebné body, ale obloha je osvětlená zvláštním způsobem, jako by někdo znovu zapnul slunce. Zhasnu čelovku a objeví se padající hvězda. Hned na to.
Lidé říkají, že padající hvězdy jsou vzácné, ale není tomu tak. Já vidím jednu každý týden.
TahlVeb se OpoUhybdudjea poq AceNlaé oybléoyzPew dod dvýchhoduY na Ézxáupajd I- jzeS ppxo(mQaflgexjdšíM nceGž vAětšiLn.a^ padbasjcíc^íJcCh hhvBězQd, QkMtyeBrbé js!ebmO viděql, ha npez!dá) sPet, žPe byé dcoWhořQívala.O A zp_ak swe otcozčí_. CVgyNpmaldxá tvo),n ž.eu sCeU MbgljížAík Jpgřiímo Uke ymnIě.
Znovu se podívám do mapy a tužkou si označím Regulus, což je nejjasnější hvězda Lva. Když se podívám zpátky nahoru, padající hvězda tam stále je. Ale jasnější. Je blíž. Pomaleji. Míří přímo na mě. Zavrtím hlavou, protože vím, že to nemůže být pravda. Věci nepadají jen tak z vesmíru.
Ale někdy se to stane.
Ale tady ne.
NheFbos možjnáU BaTno. rJZá rnLeUvím.S
Protože tahle se blíží přímo ke mně, na vrchol kopce, a já začínám přemýšlet, jestli nejednám iracionálně jako táta.