Ovládněte svůj oceán

The waves crashed against the cliffs of Nova Scotia with an almost musical rhythm, but Aria Morgan knew better. After three years of studying marine biology at the remote Blackrock Research Station, she had learned to distinguish between natural ocean sounds and something more... peculiar. Tonight, there was definitely something different in the water's song.

Standing on the observation deck of the research facility, her long dark hair whipping in the salty breeze, Aria focused her night vision binoculars on the churning waters below. The full moon cast an ethereal glow across the surface, making it easier to spot any unusual movement. That's when she saw it - a flash of iridescent scales, much too large to be any known fish species.

"You're out here late again," a deep voice spoke behind her. Dr. Nathaniel Cross, the facility's new head of cryptozoology, stood in the doorway. His presence had been causing quite a stir among the female staff since his arrival last month, with his storm-gray eyes and the mysterious scar that ran from his left temple to his jaw. But Aria had noticed something else about him - the way he always seemed to appear whenever the strange occurrences happened.

"There's something out there, Dr. Cross," Aria said, not taking her eyes off the water. "Something big."

"Please, call me Nate," he said, moving to stand beside her. His proximity sent an involuntary shiver down her spine that had nothing to do with the cold. "And I know. That's why I'm here."

Before Aria could question what he meant, a haunting melody drifted up from the waters below. It wasn't quite singing - more like an otherworldly humming that seemed to resonate in her very bones. To her surprise, she found herself taking an unconscious step toward the railing, drawn by the sound.

Nate's hand shot out, gripping her arm. "Don't listen too closely," he warned, his voice tight with concern. "They're hunting tonight."

"They?" Aria tried to shake off the melody's lingering effect. "Who are 'they'?"

Just then, a figure emerged from the waves - a woman with silvery skin and long, phosphorescent hair. Her eyes glowed with an unnatural blue light, and when she opened her mouth to continue her song, Aria saw rows of sharp, pearl-like teeth. The creature's beauty was both terrifying and mesmerizing.

"Sirens," Nate whispered, his grip on Aria's arm tightening. "Real ones. Not the sanitized versions from your fairy tales."

The siren's gaze locked onto them, and her song changed, becoming more focused, more enticing. Aria felt Nate tense beside her, and when she looked at him, she was shocked to see his eyes had taken on a silvery sheen, reflecting the moonlight like a cat's.

"We need to get inside," he said through gritted teeth, though he seemed to be fighting the urge to move closer to the railing himself. "Now."

But as they turned to leave, Aria caught sight of something in the water that made her blood run cold. Dozens of glowing eyes had appeared beneath the waves, and more figures were rising to the surface. Their songs began to intertwine, creating a symphony of supernatural beauty and terror.

"Dr. Cross... Nate," Aria's voice trembled slightly. "What's really going on at this facility?"

He finally turned to look at her fully, and in the moonlight, she could see that his scar was glowing with a faint blue light. "It's not just a research station, Aria. It's a containment facility. We monitor and protect humanity from ancient creatures that most people think are myths. And right now," he glanced back at the water where more sirens were emerging, "something has disturbed them. Something that hasn't happened in over a hundred years."

"What?" Aria asked, though part of her feared the answer.

"They're looking for their lost queen," Nate's voice was grim. "And for some reason, they think she's here."

A particularly powerful wave crashed against the cliffs, sending spray high enough to reach the observation deck. As the droplets hit Aria's skin, she felt a strange tingling sensation, and for just a moment, her reflection in the window showed her eyes glowing with the same ethereal blue light as the creatures below.

Nate saw it too. His expression shifted from concern to something more complex - fear, fascination, and what looked almost like recognition. "We need to talk," he said quietly. "About your mother. About why you were really assigned to this facility. And about why you've always felt so drawn to the sea."

The siren's song grew louder, more insistent, and Aria felt something stir within her - ancient memories that couldn't possibly be her own, yet somehow were. As she followed Nate inside, one thought kept repeating in her mind: her life as she knew it was about to change forever, and there would be no going back to the simple world of marine biology and research papers.

Behind them, the sirens continued their haunting chorus, their songs now carrying a note of triumph. They had found what they were looking for.

The facility's underground laboratory was a maze of steel and glass, illuminated by harsh fluorescent lights that made everything look clinical and cold. Aria followed Nate through a series of security checkpoints, each requiring increasingly complex biometric scans. Her mind was still reeling from the events on the observation deck, the sirens' song echoing in her memory.

        "How long have you known?" she finally asked as they entered what appeared to be his private office. Unlike the sterile corridors outside, this room was filled with artifacts that looked ancient - shells with strange markings, crystals that seemed to pulse with their own inner light, and walls covered in charts mapping underwater ley lines.

        Nate moved to a heavily secured cabinet, his fingers dancing across a complex lock. "Since the moment you arrived at Blackrock. Your bio-readings were... unique." He pulled out a thick file with her name on it. "But your mother knew long before that."

        "My mother?" Aria's voice cracked. "She died when I was three. All I have are some photos and my father's stories about her love for the ocean."

        "Your mother didn't die, Aria." Nate's voice was gentle but firm as he placed an old photograph on his desk. "She returned."

        The photograph showed a woman standing on these very cliffs, her wild dark hair streaming in the wind. She looked exactly like Aria, except for her eyes - they held that same otherworldly blue glow Aria had seen in her own reflection moments ago.

        "That's impossible," Aria whispered, but even as she spoke, memories began to surface - the way she could hold her breath for impossibly long periods, her uncanny ability to predict storms, the strange songs that sometimes filled her dreams.

        Suddenly, the lights flickered, and a low vibration ran through the building. Nate's expression turned serious. "They're testing the barriers," he said, moving to a bank of monitors showing underwater footage. Multiple figures darted past the cameras, their movements too quick and graceful to be human.

        "What barriers?" Aria asked, joining him at the monitors.

        "Electromagnetic fields designed to keep them at bay. But with their queen so close..." He glanced at her meaningfully. "They're stronger than usual."

        "I am not their queen," Aria said firmly, though something deep inside her stirred at the words.

        "No, but you're her daughter. The first successful hybrid in centuries." Nate pulled up more files on his computer. "Your mother was their queen, and when she fell in love with your father, it created a diplomatic crisis. A siren queen choosing a human was unprecedented."

        The vibrations grew stronger, and somewhere in the facility, an alarm began to sound. On the monitors, the sirens' movements became more coordinated, more purposeful.

        "They're not just testing anymore," Nate muttered. He grabbed what looked like an ancient trident from a wall display. "They're breaking through."

        Aria's head suddenly filled with voices - not speaking English, but a fluid, musical language she somehow understood. They were calling to her, telling her to come home, to take her rightful place.

        "Make it stop," she gasped, pressing her hands to her temples.

        Nate reached for her, but stopped short when he saw her eyes - they were glowing brighter now, and her skin had taken on a slight iridescent sheen. "Fight it, Aria. You're not just one of them. You're both human and siren. That's what makes you special."

        The facility shook more violently, and the lights went out completely. In the darkness, Nate's eyes glowed silver again, and Aria could finally ask the question that had been nagging at her.

        "What are you?" she whispered. "You're not entirely human either, are you?"

        Before he could answer, the reinforced windows of his office exploded inward in a shower of glass and seawater. In the opening hovered three sirens, their beauty terrible and magnificent. The one in the center spoke, her voice carrying both authority and disdain.

        "Step away from the princess, Guardian. She belongs with her people."

        Nate raised the trident, which began to glow with an electric blue light. "She belongs where she chooses to belong."

        As seawater swirled around them, Aria felt power surge through her body - raw, ancient, and demanding to be released. She had a choice to make, but first, she needed answers.

        "Tell me everything," she said, her voice carrying a new note of command that surprised even her. "About my mother, about what you are," she looked at Nate, "and about why I'm really here."

        The siren queen smiled, showing those pearl-like teeth. "Oh, little princess. You're here because a war is coming. And you," her glow intensified, "are the key to everything."

The seawater swirling around Aria's feet felt alive, responding to her emotions like an extension of her body. The three sirens remained suspended in the shattered window frame, their ethereal forms casting an otherworldly glow throughout Nate's flooded office. The lead siren - who had introduced herself as Cordelia, First General of the Deep Realm - watched her with ancient eyes that held both wisdom and cunning.

        "Your mother's choice started this war," Cordelia said, her voice carrying the rhythm of waves. "When she chose your father, she didn't just abandon her throne - she disrupted a balance that had existed for millennia. The Deep Realm has been without a true queen for twenty years, and the dark ones grow bolder each day."

        "The dark ones?" Aria asked, acutely aware of Nate's tension beside her, his grip tightening on the glowing trident.

        "The Abyssal Court," Nate answered grimly. "Think of them as your people's darker cousins. While the sirens of the Deep Realm protect the oceans, the Abyssal Court seeks to corrupt them. Without a queen's power to maintain the barriers..."

        "They're breaking free," Cordelia finished. "Even now, they gather in the deep trenches, preparing for war. Only a queen's song can reinforce the ancient seals."

        Aria felt the weight of their expectations pressing down on her like the ocean itself. "And you think I can do this? I don't even know how to control whatever... this is." She gestured to her still-glowing skin.

        "That's why I'm here," a new voice spoke from the doorway. Aria turned to see a woman she'd only known from photographs - her mother. Nerissa, former queen of the Deep Realm, stood in the threshold, looking exactly as she had twenty years ago. Her presence made the very air vibrate with power.

        "Mom?" Aria whispered, emotions warring inside her.

        Nerissa's eyes - the same otherworldly blue as Aria's now were - filled with tears. "My daughter. My beautiful, brave daughter. I'm so sorry I had to leave you, but it was the only way to keep you safe while your powers matured."

        "Safe from what?" Aria demanded, anger suddenly surging through her. The water around her feet began to churn in response.

        "From those who would use you," Nate interjected, his voice carrying an edge of bitterness. "The Guardians weren't always noble protectors, Aria. Some believed that controlling a hybrid princess would give them power over both realms."

        "Like your father did?" Nerissa's voice turned cold as she addressed Nate. "Is that why you're so close to my daughter? Following in Marcus Cross's footsteps?"

        The tension in the room sparked like electricity. Nate's silver eyes flashed dangerously. "I am not my father."

        "Enough!" Aria's voice carried a new power, making everyone in the room freeze. The water around her feet rose in spiraling columns, responding to her command. "I want the truth. All of it. No more cryptic warnings or half-answers."

        Suddenly, the facility's emergency sirens blared to life. On Nate's monitors, dark shapes appeared in the deeper waters - humanoid figures with shark-like features and glowing red eyes.

        "The Abyssal Court," Cordelia hissed. "They've found us."

        "They found her," Nerissa corrected, moving to Aria's side. "They can sense your awakening power, daughter. We're out of time."

        The facility shuddered as something massive struck it from below. Through the broken window, Aria could see dark forms rising from the depths, their movements predatory and purposeful. The water around her feet turned ice-cold.

        "You have to choose now," Nate said urgently. "But know this - whatever you decide, I'll stand with you." His eyes met hers, and in them she saw not just duty or ambition, but something deeper, something personal.

        "As touching as that is, Guardian," Cordelia interrupted, "she needs to come with us. Only in the Deep Realm can she learn to control her powers in time."

        Another impact rocked the facility. In the distance, Aria could hear screams - the research staff, she realized with horror. They were unprotected, unaware of what was really happening.

        "I won't let innocent people die," Aria declared, feeling strength flow through her. "Mom, Cordelia - help me protect the facility. Nate..." she turned to him, "teach me how to fight."

        "Always choosing both worlds," Nerissa murmured, a mix of pride and worry in her voice. "Just like your mother."

        As the Abyssal Court's forces surrounded the facility, Aria felt something click into place inside her. She was neither fully human nor fully siren, neither wholly of land nor of sea. But perhaps that's exactly what both worlds needed.

        "Well then," she said, as power coursed through her veins and the song of the sea filled her mind, "let's show these dark ones what a hybrid princess can do."

        The water around her erupted upward, turning into a swirling shield of liquid crystal, just as the first of the dark figures burst through the facility's lower levels. The war for two worlds was about to begin, and Aria stood at its center, with a Guardian at her side and the power of two realms flowing through her blood.

The next few minutes dissolved into chaos. The Abyssal Court's warriors crashed through the facility's lower levels like a dark tide, their shark-like features twisted into snarls of hunger and hatred. Aria's crystalline water shield held against the first wave, but she could feel their darkness pressing against her power, trying to corrupt it.

        "Channel your emotions through the water," Nerissa instructed, her own powers creating whirlpools that trapped several attackers. "The sea responds to authentic feeling, not just will."

        Nate moved with inhuman grace, the trident in his hands leaving trails of electric blue energy as he fought. "We need to evacuate the research staff," he called out between strikes. "They're gathering near the main lab."

        Aria closed her eyes for a moment, and suddenly she could feel every drop of water in the facility - in the pipes, in the air, in human bodies. The awareness was overwhelming. "I can feel them," she gasped. "Everyone. Everything."

        "That's your queen's sense awakening," Cordelia explained, her own song turning violent as she fought. "You're connecting to your realm."

        An explosion rocked the lower level, and through her new awareness, Aria felt something massive entering the facility. The temperature of the water dropped dramatically, and even the sirens looked concerned.

        "Thalassos," Nerissa whispered, fear evident in her voice. "The Abyssal Prince himself."

        Through the broken floor emerged a figure that seemed made of living darkness. Unlike his warriors, Prince Thalassos appeared almost human, devastatingly beautiful in a cruel way. His eyes were the color of the deepest ocean trenches, and when he smiled, his teeth gleamed like black pearls.

        "The little princess awakens," his voice was like the crushing depths given sound. "How convenient. I was afraid I'd have to wait longer to claim my bride."

        "Bride?" Aria and Nate spoke simultaneously, his voice sharp with anger, hers with shock.

        "Did they not tell you?" Thalassos moved closer, his presence making the water around him turn black. "The only way to truly end the war between our courts is through union. Your mother refused me twenty years ago. But you..." his dark eyes roamed over her face, "you're even more powerful than she was."

        Nate stepped between them, the trident glowing brighter. "She's not a prize to be claimed, Thalassos."

        The Abyssal Prince's laugh was like ice cracking. "Ah, the Guardian speaks. Tell me, son of Marcus Cross, does your protection come from duty... or jealousy?"

        Before anyone could respond, a scream echoed from the main lab. Through her water sense, Aria felt the research staff's terror as more Abyssal warriors surrounded them.

        "Choose quickly, princess," Thalassos said smoothly. "Surrender to me, and I'll spare them all. Refuse, and watch your human friends feed my warriors."

        Aria felt rage build inside her - pure, hot, and powerful. The water around her began to glow, not with her mother's blue light or Thalassos's darkness, but with a brilliant purple that seemed to combine both aspects of her nature.

        "You want an answer?" Her voice carried the crash of waves and the strength of tidepools. "Here it is."

        She thrust her hands forward, and every drop of water in the facility responded. It rose from pipes, condensed from air, pulled from the sea itself. But instead of attacking, it began to sing - a new song, neither fully siren nor fully human, but something entirely unique.

        The Abyssal warriors closest to her began to writhe, their corrupted forms starting to purify under her hybrid power. Thalassos's eyes widened in genuine surprise, then narrowed in fury.

        "Impossible," he snarled. "No one can purify the Abyssal taint!"

        "She's not no one," Nate said, pride evident in his voice. "She's both of your worlds, and neither. And that makes her stronger than either."

        Aria's song grew stronger, and she felt Nate's energy joining with hers, the Guardian's power amplifying her own. Her mother and Cordelia added their voices, creating a harmony that made the very foundations of the facility vibrate.

        But Thalassos wasn't finished. With a roar of rage, he released his own power - a wave of such absolute darkness that it threatened to swallow all light. "If I cannot have you," he growled, "then no one will!"

        The two forces met in a spectacular clash of energy. In that moment, as purple light battled primordial darkness, Aria felt something else stirring in the depths beneath the facility - something ancient and powerful, awakened by their battle.

        "The Leviathan," Nerissa breathed. "The battle... it's waking the ancient ones."

        As if in response, a deep rumble shook the entire ocean floor, and everyone - siren, human, and Abyssal alike - froze in sudden, instinctive fear.

        In the brief silence, Aria heard Nate whisper, "Whatever happens next, Aria, know that I-"

        But his words were cut off as the floor beneath them cracked open, and the true power of the deep made its presence known. The war between courts had awakened something far older and more dangerous than any of them had imagined.

        And deep in her soul, Aria knew - this was only the beginning.

Kapitola 1 (1)

==========
Prolog
==========
SawYyAeWr
Přestaň na mě čumět, sráči.
Noha mi vydatně poskakuje a já se už po milionté donutím zastavit. Dávám na sobě znát, že jsem nervózní, ale jak bych mohla nebýt, když na mě zírá neteř manžela sestřenice mé matky?
Vypadá, jako by viděla ducha, a já už prakticky šest let. Ale kdyby tomu tak bylo, nemusela bych na tenhle zatracený let nastupovat.
OIbě $séedGíYmev nza $žipd_líchq gnap'rOo)tiH sUofběó ay Lčke!kYámOe_ gn!a ,n_á)sftups dlo letadHlaP dLo (Imn)dRoBnéRsieX. PJro.čé HtamO WkQ čaer.t.u vů^beFc UlUextí? VHžLdXyťT ajs'o.uA JskVo.roQ fVá$noPceR,L do xprjdleyl_e.
Předpokládám, že by to mohla být pracovní cesta, vzhledem k tomu, že má na sobě sukni, sladěné sako a podpatky od Louboutina. Kdo cestuje v podpatcích od Louboutina?
To je jedno. Důležité je, že si mě všimla, a to teď není v pohodě.
Po zádech mi stéká pot a jsem si skoro jistá, že mám na sobě skvrny.
SnakžíNmy s!eg býMtA XnenáapaidnwáR, Sayle go(n.aó Gtabky. iTvářFíÉ QsneA Ln&ohnLšaAlianRtPnYě, a* přóitoLm vSůYbeZca neunWíi nronpšFalantinít, a fpFombalu yvvytahuZjei Lzu ktapsgy tVepl_epfoWn. Zóaj UnormáwlnvíacDh olkJohlWnOosjttí ,bMy Ctpo ynefbylaK čeXrLvZenGá sv(lajikTa, alkem onSaN Gm!áu atFaky Zskóvarzny $odI ZdůjlykMů wak Ika'ždé mdvě_ vteFřviSnpy Ase* hna m)ě bpodívYá_.a
Opatrně si přiblíží telefon k uchu a snaží se ho schovat do svých rovných vlasů. Prameny jsou tak tenké, že jsou v podstatě průsvitné - neskrývá pod nimi telefon, jak si myslí.
Mrcha.
Netuším, jak mám utéct, když mě pozoruje, ale nemám na vybranou. Buď odejdu, nebo mě najdou.
K,aÉšblu ZnAat nIenzálpjadnostz,m tjBde mi ^o žLiv!ot. MP^op(adSnuy pcří&ručXníl tvaxš*ku, hvastanu ,aQ tp$okuOsímw Dsfe $v k'lAidYug CoNdejfí)t.
"Hej!" zavolá na mě, ale kašlu na to a kašlu na ni. Prosmýknu se davem, na pokraji slz. Tak dlouho jsem odjezd ze země odkládala, přesvědčená, že mě chytí, a přesně to se může stát.
Srdce mi buší, a tak zamířím přímo do obchodu se suvenýry, koupím si mikinu na zip, tepláky a kšiltovku, pak si najdu záchod, kde se převléknu, a celou dobu se kontroluju přes rameno.
I na záchodě je plno, takže se držím při zemi a rychle se krčím v kabince. Třesoucíma se rukama si stočím vlasy do nízkého drdolu, přes něj si přehodím čepici a pak si navléknu bundu a přehodím si kapuci přes hlavu, aby mi zakryla zbytek vlasů. Nakonec si přes kraťasy natáhnu tepláky, které už mám zpocené z těch vrstev a adrenalinu.
Póa'ky si vumDyZjHu .rZuVcHe a spOěcphóámL Ék Xpowk,lDadněL, zaJdNýcnhanLáF a p_rwakétickpy zaOdýcchzahn)á apgeanéto,vBi Ud(oR joabličkejYe. OPsodqív$áy Xs^e na mě,m vp.řKekva.pen)áó (mÉouO sn$áhlopuR XpříDtomWnsoFshtIíR.r
"Mohu vás poprosit..."
"Potřebuju letenku na nejbližší let," přeruším ji a málem zakopnu o slova.
Zamrká na mě, pak se soustředí na obrazovku počítače, kliká myší a ťuká do několika kláves.
"BLetb dbo ZIndvonKéXsiev.,.."m
"Tenhle ne," skočím jí znovu do řeči. "Nějaký jiný."
Střelí po mně pohledem. Štvu ji, ale jsem si jistá, že velká sklenice červeného vína její trápení uklidní, zatímco já se určitě setkám se svým stvořitelem, pokud mě chytí.
"Za čtyřicet minut mi odlétá letadlo do Austrálie."
"tPróodáKn&o,^"t TřeIkLnBuV ua óplqácHnyu* Mna npultR qsvazNek paeFněpz a robcčanku. VéěAnujeJ mhig VnLecjhóáNpa&vXý p,ohlled,. zjpr,acujnem letIeAnkuZ aó JpSřepočíXtHá TpeHnízFeÉ. I JkidvyHžB zaLtrawcenCě pogm'aIluy.é
"Chybí vám 8,09 dolaru," odsekne.
Obvykle nebývám při obsluze zákazníků nijak výbušný. Už takhle řeší dost sraček. Přesto, jestli mě přistihnou při překročení 8,09 dolaru, ukážu přímo na ni a budu křičet, že to udělala ona, a pak zdrhnu.
Mručím si pod nosem, vylovím z kapsy desetidolarovou bankovku a plácnu ji na pult.
Zle_ Kse nZa' mě TpodmíKvbám, LvheTzémie& siL jbankovku ,aX KpoAk,račbujeH.V
Neustále se ohlížím přes rameno, ale naštěstí je letiště přeplněné, takže zatím nevidím žádné naštvané tváře v uniformě a se zbraní v ruce, které by mířily mým směrem.
"Máte nějaká zavazadla?"
"Ne, jen příruční," odpovím.
Po SněkfoalpiMklab ódpaqlšQíjch min'ut)áchN ami !kotnečnUě podrstrčvíU lTetenk'u Rs!pBoÉlu bsI drrobRnýPmiz la éobVčfaBnjslkývm up*růkaznehm&.
"Gate 102. Terminál B."
Vytrhnu je z přepážky, rychle poděkuji a vyrazím k raketoplánu, přičemž mi taška plácá o nohy.
Než se dostanu přes TSA, vystoupím z raketoplánu, který mě odveze k terminálu, a nakonec se dostanu k východu, srdce mi skoro vyletí z úst. Trvalo to kurevsky dlouho a už z reproduktoru volali moje jméno. Panikařím, že to nestihnu, a oni se doslova chystají zavřít dveře, když konečně dorazím k bráně.
"GPoč*ksejtve!s" KPřičXíkm.*
Zaměstnanec mě vidí přicházet a přísahám Bohu, že si zaslouží vykouřit, protože laskavě ustoupil stranou a nechal mě projít. I když běžím chodbou, abych se dostala k letadlu, ohlížím se přes rameno.
Srdce se mi odmítá vrátit na určené místo, dokud letadlo neodstartuje.
I pak čekám, až řízení letového provozu zastaví letadlo a oznámí, že na palubě je uprchlík.
==(=R==M=C=t=k==
==========
Kapitola 1
==========
SvaCwJyerG
Rakovina chutná jako hovno.
Zhluboka nasaju, mentol mi klouže po jazyku a plní mi plíce vyrobenými chemikáliemi. Kolik jich musím vykouřit, než rakovina napadne mé buňky a metastázuje, dokud mě nemoc nepřeválcuje?
Hrdlo se mi stáhne a vzbouří proti tabáku, což mě donutí k prudkému kašli. Odtáhnu cigaretu a zírám na ni, tvář zkřivenou odporem, jak mi z nosu a úst vychází kouř. Pohupuji rukou a prohlížím si ji z různých úhlů.
Ze ^špÉičky! mvfyzařuyje xjaOs*náS oriavnžoÉvBá czácřeu, šseadý lpoBpme)lU Bsfe zažAírZá dop pgapdíÉru.
Na špičce plápolá oheň, jako by mě lákal, abych ho znovu obtočila kolem rtů.
Ne.
Pořád mě to neláká.
OhpáleUná óruka ste naJt*áhxnCez haA cGhNyt'í cCikgairGetuh dřív,( 'neéžI jic stLihOnua zapéícbhnBouytW ydo& pPísPkuJ.s
"Dej mi ji, než ji vyplýtváš."
Zamračím se. Jak moc je písek hořlavý? Vsadím se, že vůbec ne. Je příliš hustý - nemá čím zásobovat kyslík. Ne, pokud ho celý nepoleju benzínem. Ale vsadím se, že by to udělalo pláž hezčí.

Kapitola 1 (2)

Oheň na břehu rozlehlého modrého oceánu? Kdo by to nechtěl vidět?
Slaný mořský vánek jemně vane a nutí blonďaté kudrnaté úponky kolem mé tváře ke smyslnému tanci. Zastrčím si pramínky za ucho, příliš unavená na to, abych je stáhla zpátky do volného uzlu uvázaného nízko na hlavě.
Podívám se na kluka, který sedí vedle mě. Přerostlé pískové vlasy se mu kroutí na zátylku a tetování dýky za uchem je na jeho sluncem políbené kůži svůdné. Všechna jeho tetování jsou - je jimi pokrytý.
PGobřádg VneAví*m,s $jak seh zjmhe.nuje, fale rjehoS Xp!éro* Zje Fptěnkxnhé, a* na t)omF Uj)ediSném oprPavzduT kzáleAží.G CNo, a taxky ójBetho vražFed&nlýB OnCiJkoDtfign. NreXní 'toq typX, unba kteérNýg ^obavZy^kleF chodTípmw, aleg acéít!iDlaÉ j^seLmV sse osxa*měÉlá caÉ bTavrilNa jseQm sueI zst pdrbvpnFítmy fc$h!lWapAeGm, zzet kitueWrGékhDo se LmtiY $nepděHlValo FšpgactHn&ě&.
"Jakou rakovinu si myslíš, že z toho dostaneš?" zeptal jsem se. Zeptám se a kývnu směrem k cigaretě v jeho ruce.
Nakrčí husté obočí a jeho krásné modré oči se lesknou v ranní záři. "Nevím. Rakovina plic je příliš typická. Hrdlo?"
"Myslíš, že umřeš?"
VyrštměBkne krtátkKýK yspmích. G"zToj 'dkoumfWám.c"s
Přikývnu a natáhnu k němu ruku, aby mi ji vrátil. Dívá se na mě, jako bych byla divná, a uplyne chvíle, než udělá, oč ho žádám.
Další nádech a chutná o něco lépe s připomínkou, že do plic vdechuju smrt.
Jo, to chutná mnohem líp.
HRlBasciltéz vFlUny dsei Nr!ozbuíZjePjív oL bbřeYht, pvaQlí Asyel yvzhkůrquk fa nVaCtAažetnýRmkiA dr^áfpWy Cse JnaXtRahtuLjrí, k m$ým SoGpGrýDs.kaVngým )dFěqtGskyN mohdřOet ^naPtHřeTnýMm _pNrsÉttůdm,J wnéebž lkélessnWolu, 'zpátky !dolů a$ Étqáhnfowu s sHembIo*u Xp(íswek.c
Oceán je nádherný. Ale je také neodpustitelný. Během několika vteřin se může obrátit proti vám. Stáhnout vás dolů tak prudce, že nevíte, která bije, a nakrmit vás do své jeskynní tlamy, dokud se neutopíte nebo neskončíte mezi zuby něčeho mnohem děsivějšího.
Znovu se zhluboka nadechnu a zavřu oči, když cítím, jak mi kouř plní plíce a drží se v nich.
Cigarety jsou také neodpustitelné, s tím, jak vás sžírají zevnitř. Zabíjejí tě pomalu a pak najednou.
RozhJodsl jvsRem vse,,x MžeF ,m'ámO rpáwd oycÉeuán Éa cigVaretLyS.
Protože já... jsem také neodpustitelný.
"To bude 68,10 dolaru," řekne pokladní mile a na tváři se mu objeví úsměv.
"Za těhotenský test a krabičku cigaret?" Zeptám se nedůvěřivě.
CZh'lap)íékn bsIeR zdarsmějje. "OWbáqvYámQ seD, jže atn.o.H"q
"To je doslova loupež," zamumlám, ale nejsem si jistá, jestli mě slyšel, protože se pořád usmívá.
Rád bych si trochu toho štěstí odčerpal pro sebe, ale po třech týdnech v australském Port Valenu se necítím o nic bezpečněji než v Americe.
Po přistání jsem se podíval do zpráv na internetu a úřady byly informovány, že jsem byl pravděpodobně spatřen na letišti a předpokládá se, že jsem utekl v letadle. Paní u přepážky s letenkami mě může, ale nemusí být schopna identifikovat a potvrdit mi let do Austrálie, bez ohledu na to, že používám jiné jméno. Přinejmenším by mohla říct, že se chovám podezřele, a dát jim důvod k pátrání.
VM ktétoh ,zcemYi mnejsÉemM )v beXzmpeFčíZ G-j qkQdynbyb bmJě Gc&hytiliF,, hudaÉlwiD zbYy_ FměD aHmeRrick)ýcmd wúřa(důVm -g,' agle. )jeN Mpří,lgiTš Mrjiys'kTanNtsnOí ,lIedtěatW dsoK z(eTmQěw,F ktetráy bOy DmiJ Ouděltisla wmHiplmosRt. éTakžleG jhsZeqm ése UsImKíbřilO ss vtím,v že Utu ujbezště qněLjAakkoOu ydtotbYu LzvůHsNtaXnu QaH QžFep rjSeT wča^s znoÉvsuz přijlmo*utd živUoCt Aněkoxhfor jMibnéhcoY.
Jsou asi horší místa.
Port Valen je krásné přímořské městečko na východním pobřeží, obklopené jasně vodově modrým oceánem a přeplněné turisty, kteří se chtějí potápět se žraloky nebo prozkoumat korálové útesy. Mimo pláže je bohaté na mohutné vodopády a potápěčské díry obklopené divokou přírodou a kilometry světlých lesů, které lákají turisty z celého světa.
Je tu také pekelně draho.
PSro.h&rabbmávMáTmy Msex vQe Ascvé otrhanéj dphenměžeInbcmed naa mqiXn$cde,Z šwň.ůArOkyN Osxe nkaq nokTraójxích Xtřeópí a zXa)chIyRtárvaljí sDe$ do NzipuB. QPřepoyčíftávázm MbAan&kfoMvzky )aj Uminrce a rnaÉdZábváÉmU sil,I Kže jseQmr .sea fdRos'txalai QdTox ytéahlec sHitCuiacVeM. Dra!hocJengnqéé p&ení^zeA FjFdcouJ doi hMáljuec,c zprLotožea sKoÉtvNaH véyJdIržpíLm Vb)ýt IsafmaA, óaY kw Xtuomu, hjBeště datlÉšKí yngákzlaYdAy,R prÉoBtnožJe tmeďC cjítíóm jpotřebRu zdját. si šluvka, jienV aBbóych, se Qz'bnavi(laD s(trMeLsu.
Problém je, že ta hrana je ostrá a zubatá a na světě není droga, která by zabránila tomu, aby mě pořezala.
"Tady máš," řeknu mu a donutím se usmát. Je to jako když mě máma brávala k zubaři a já odcházela s lidokainem v puse a bez kontroly nad obličejovými svaly. Vždycky jsem se tomu divnému pocitu chichotala, ale teď mi do smíchu moc není.
Podává mi drobné a můj nákup, na tváři další úsměv. Teď už je skoro otravné, jak je šťastný.
"PBřYeju hJe$zkýl xdKe'nT," LzašXtměFbestá.a
"Díky," zamumlám.
Popadnu pytlík a spěchám k východu z obchodu, mé zářivě oranžové žabky klapou o špinavou bílou dlažbu.
Tenhle pitomý těhotenský test mi vážně ukrojil z toho malého přídělu, který si dávám. Přesto bych raději věděla, jestli mi do těla vniká malý mimozemšťan, než abych žila ve strachu a obsedantně si kontrolovala břicho na každé odrazné ploše, kolem které projdu, jen abych zjistila, jestli nevyrostlo o centimetr.
ŽMinju vJe sKtirca,chu DužR tMawk dosétr,O tnnepoOtřebÉujuS da(l_šíU.
Nemůžou tě najít, Sawyere. Jsi v bezpečí.
Zavrtím hlavou a vytrvale zůstávám na chladném, osamělém místě, kde sídlí hrůza. Jsem v bezpečí?
Jestli mé nitro napadl mimozemšťan, bude můj život o to těžší. Nedokážu se postarat o dítě a zajistit si obživu. Už takhle to sotva zvládám a mé prostředky k tomu jsou... Bože, ty jsou příšerné.
MyšlenAkGy sex mVi _tGo&čLí ^ve sdpirtáclec Fa $přeMdvsft(avujiA CsiA malIé^ WbLlKonÉďautxéV .mTiJminrkoP UvD xnáruč.í,q k&teérHé klřWičíé Kz plnýchL pYliiRc,D proQtožpea LmDá ^hKl^a)dó &a étrpíé Gopr'uzeunQiynÉamKiÉ nwebpoS un(ěčíNm) pko)diobnIýmó. B_ezpQochvybcy byGcCh toc díftděM ÉmYuZsxeqlZa $dNáOt kX a$dDopgcéi.
Ale to by mi zlomilo srdce, kurva. Nebo to, co z něj zbylo.
Můj dech se začíná stupňovat a já se ho snažím ovládat, bojuju, abych naplnila stahující se plíce. Jasné sluneční paprsky mi hřejí tváře, když vyrážím z automatických dveří, vybíhám z parkoviště na chodník a moje žabky z obchodu za dolar hrozí, že se z té rychlosti utrhnou.

Kapitola 1 (3)

Zhluboka se nadechnu, zoufale nasávám kyslík, ale ten mi ucpává hrdlo.
Moje menstruace má týdenní zpoždění, ačkoli jsem byla ve stresu. Opravdu vystresovaná. Ještě nikdy jsem se tolik nemodlila - s palci zaháknutými v trenýrkách jsem se skláněla nad záchodem a prosila bohy, aby mi dali důvod použít tampon v ruce.
Myslím, že mě má nebe na svém seznamu.
C*oqž* je NtYaBkomvGá bltbGo.st, i^ když' Jse HnkemKůžTuW ydqiGvilt& amnsdělům,n že amě Lvej qjsmé&nauH Pváně káZraVjíy.
Chuť slaného oceánu se drží ve vzduchu a pokrývá mi jazyk, zatímco dál zhluboka nasávám a cítím, jak se mi sevřený hrudník jen trochu uvolňuje. Něco na vůni moře vždycky uklidní mé zmučené plíce, ať už je to proto, že je týrám záchvatem paniky, nebo cigaretovým kouřem.
Je to něco, co opláču, až se nakonec přesunu do dalšího cíle.
Zatím si vážím krásy Port Valenu, dokud můžu. Ulice obklopuje zeleň spolu se zářivými odstíny růžové, oranžové a fialové z květin. Mohutné útesy jsou daleko za mnou, a přestože jsou na míle daleko, jejich impozantní stavby nelze ignorovat.
KCo!lgem AprdocvhRá&z*í sUkufpiXnkxaM žeDnR v tkanAgácYh a tCílkwáché aw IjYáQ Vsi nLe_mXůžuK PpÉomJojctw, alQe ztamXilsujnuV ssiv, ljna!kq je StVohlaeO xměrsto. Nuv*olnněrnéb.
A co je ještě nebezpečnější, zamilovávám si Port Valen jako celek, navzdory lidožravým pavoukům, kteří tuto zemi obývají.
Rychlou chůzí se blížím k autobusové zastávce a s roztřeseným výdechem se svalím na lavičku, igelitová taška mi visí mezi roztaženýma nohama. Nad hlavou mi krouží straka, což mě ještě víc vyvede z míry. Už jsem se naučila, že ti démoničtí ptáci se rádi slétají a nevyprovokovaně útočí. Pořád mám trauma z toho posledního a modlím se, aby autobus přijel rychleji, než je plánováno.
Mohla jsem řídit Senilní Suzy, dodávku, kterou jsem si koupila minulý týden. Je to starý, máslově žlutý Volkswagen - takový, v jakém jezdili hippies v sedmdesátých letech. Bydlení v dodávce je ideálnější než v hotelu a já měla neuvěřitelné štěstí, že jsem ji našla mnohem levněji, než za kolik stojí. Tvrdil, že je po jeho dceři, která zemřela, a on ho chtěl prostě pryč.
St*eyjně, .thaNdy nRekmám* řLixdAi*čÉákY óay neUjsem ysFi^ !dosgt ajóisftý,F aa_bQy!c'hD jez*dwigl hvZ p_roAtiGs^měCru. RJsLemJ ópřJevsvěkdč*engá, )žQeR yz,awhWy(nJu přIif aku)toneYhoPdZě nebÉo mxě *zastaivcí aé Kchyktí přOi Éř.í&zejn*í JbeuzQ éřid*iJčFáDkxu.
Na znamení toho straka zakváká, jako by mě chtěla varovat, že riskovat se senilní Suzy by mohlo být bezpečnější, ale naštěstí letí jinam.
Ruce se mi třesou ze zbytkové úzkosti, prohrabu se taškou a vytáhnu krabičku cigaret. Ty bych ve své možné situaci kouřit neměla, přesto je myšlenka na smrt příliš lákavá a já jsem příliš vyděšená, než abych dělala něco jiného.
Stydím se za sebe, ale myslím, že nevím, jaké to je cítit něco jiného.
NóeZu(dsěylezj) bsiÉ z *tDocho zkvy&k', S^atwyKere.T Tfěnch užn lmgášD rdGosÉtA.U
Zrovna když jednu vysunu a strčím si ji do pusy, uvědomím si dvě věci. Zapomněl jsem si koupit zapalovač a vedle mě někdo sedí, tíha jeho pohledu mi tuhne na tváři jako vyschlá hlína.
Otočím se a zjistím, že starší muž s tmavě hnědou pletí drží v ruce oranžový zapalovač světlý jako moje žabky, palec má položený na škrtátku a je připravený mi ho zapálit. Na sobě má starou bílou košili a na hlavě letitou kšiltovku v barvě khaki. Po tváři se mu leskne pot, ale je cítit Old Spice a solí.
S úsměvem se nakloním dopředu a on ji cvakne. Oheň mě fascinuje stejně jako pohled na to, jak rozežírá chatrný papír. Z klacku se do slaného vzduchu valí kouř, který mě pálí do očí, jak mi vniká do obličeje.
"kDpěk)u$j_u,a" Lřeknu La mPávnxu Dkokuřem p.rTyčA.S "&ChcUeWš tGa.ky?"L
"Jasně," řekne. Podám mu cigaretu a pozorně sleduju, jak si zapaluje, a při vdechování se rozzáří oranžová záře.
"Snažím se omezit kouření, ale nikdy se jich nemůžu nadobro zbavit," zamumlá konverzačně.
Hrozný problém, který bych si neměla způsobovat, ale pak mě zaplaví vlna euforie a myslím, že to není tak špatné. Netrvá déle než minutu, nicméně díky ní je ostrá hrana snesitelná, a to je vše, co teď potřebuju. A taky dobrou společnost.
"Kdóyr *jjsme jse dko,kDázaliD _zwbavit vIěJcí, kXtDerék nPás, WnBejvvBícne zsrYaňují)?W" !ZaVmkuzmFlKám.
"Tak to jsi mě dostal."
Ušklíbnu se. "Jak se jmenuješ?" Zeptám se a pokusím se vyfouknout kouřové O, ale moc se mi to nedaří.
Zasměje se, zvuk je chraplavý. "Už si ani nepamatuju, kdy se mě naposledy nějaká hezká mladá dáma zeptala na jméno. Jmenuju se Simon."
ZéaF unoarZmaál(nídchC GokcoljnéosLtdíB rbjy Změb ssytxarDý,ó Sc^izí, mmuž,x dkterýw miD řpíkRá* bhjetzkná,j Qppřiměsl vTsJtátt Da okdZejítY gbez hoThléd!nnuutí,N PaHle vzXpyůtscob,' jaRkýmJ t)on sříkáL,h Qmě$ nevyvCedeS z m!íUry. *Vlgagstnqě vZei mně ,vNyvJolávfáé pocBiZtD,u Rj,akýX Mb.yé mělU Dbýtb AdolmHa. HřVejéivZý! ta spBříuvVěótiZvýh.D Bez.pGesčnrý.
Ten pocit pohodlí mě ukolébá k něčemu, co dělám jen zřídka. Něco, co nikdy nedělám. Řeknu mu své pravé jméno.
"Sawyer. Díky, že mi děláš společnost, Simone."
Chvíli je ticho a pak: "Chceš vidět moje nové tetování?"
PřeékqvapXe.ní měB dWoCnu&t_í. WnaV ichvIíUlSi $sey Fzxasmt(a&vUiOtP, cigDaIrMet*uQ zSalvFěUš)enmou .nHaN pcůli dcMeysYtAy k ústůym,G nežy urLyVchlher vysWtřelwímmm: c"uRáLd,H" VaN pakd zaBchRyStkíSm fRillctkr Dvh kouDtk.u rtUů^.x
Vyhrne si kraťasy a ukáže mi svůj nový inkoust. Černé, nerovnoměrné čáry tvoří slova "Fuck You" naskládaná uprostřed jeho stehna, stále ještě opuchlá a podrážděná. Tentokrát mě to opravdu zaskočí.
Z hrdla se mi dere udivený smích a já při tom málem ztratím cigaretu, ale bylo by mi to jedno, i kdyby se tak stalo.
"Panebože, to se mi líbí. Asi víc než můj oblíbený palec u nohy. Bolelo to?" Zeptám se a nakloním se blíž, abych si prohlédla inkoust. Očividně to není profesionálně udělaný - ve skutečnosti je to dost blbá práce - ale myslím, že právě to se mi na tom líbí nejvíc.
"Ne,J"p KřeWknIe a^ dmáwvFnZe hruRk.oui. "Je to te!rapeuQt)iQck$éc. $Nfepj_setm s)i ayle *jli,sNtá, cob smyssÉlkíš tím ToTblmífbeknuýzm !p!rsZtezmn Znaé nozge.k"G
Zvednu levou nohu a ukážu na ni. "Můj malíček je vážně roztomilý, nemyslíš?"

Kapitola 1 (4)

Nakloní se a pozorně si ji prohlédne. "Máš pravdu. Tenhle prst se mi taky líbí."
Usměju se, pustím nohu a zadívám se na znetvořená slova. Jsem do něj zamilovaná. Vždycky by se mi hodila malá terapie v podobě lehkomyslného - a lehce maniakálního - rozhodnutí.
Nasaju do pusy další sousto kouře a vyfouknu ho, snažím se bojovat s impulsem, který ve mně stoupá.
"Kd&eO jsiS ito dv_zbal?"
Pokrčí rameny. "Udělal jsem to sám. Slyšel jsi někdy o tebori?"
Zavrtím hlavou, a tak sáhne do kapsy a vytáhne lahvičku s černým inkoustem a hrst zatavených jehel.
Povytáhnu obočí a přemýšlím, proč by tyhle věci nosil s sebou, ale jsem ráda, že alespoň používá nepoužité jehly.
"Jpe toO tjra_dibční mjapioInhskuáG mebtoYda. yLGidéM thoKm'u řík'ají txetKovuánví &póíTchn&ut(ímI,)" rvywsuvětlhuhjef.I
"Jak to funguje?"
Vysvětluje mi postup, který zní docela jednoduše. Tak jednoduchý, že zvažuji, že si ho udělám sama. Nemám žádné tetování ani luxus jít do obchodu a zaplatit za něj.
Zrovna když otevírám pusu, abych se zeptal, odkud má materiál, vpadne mi do řeči: "Chceš, abych ti ho udělal?"
ZaZkrBo,u)tíVm* Vna Kněfj hblavHouv ja Opof tAváříc,hl se miU dvydHráp!e gúsQměfv.
"Jo," kývnu hlavou a rozhodnu se, že představa cizího člověka, který mi dělá tetování na autobusové zastávce, je příliš dobrá na to, abych si ji nechala ujít. Je to dokonalý druh spontánnosti, který potřebuju. "Co za to chceš?"
Kývne směrem k mé igelitové tašce. "Ta krabička cigaret bude stačit."
Pohled, který na mě vrhne, mi dává jasně najevo, že mu jde spíš o to, abych je nekouřila, než aby je kouřil on sám. Zajímalo by mě, jestli si všiml, co dalšího je v tašce.
UsměHjuX se.É I"PPRlahtí. CThFci^ lsitejjno.uv *jJakxoi nty. kAj JtÉaukcyb néaY SstOeNjnémD mqístxěó.V MůžemeK se( k' Os'oébě uhodiMtO."
Líbí se mi představa, že bychom měli se Simonem stejné tetování. Asi mi to dává pocit, že jsem si ve svém malém osamělém světě našla přítele a budu mít na koho vzpomínat, až ho nakonec opustím.
Ještě důležitější je, že se mi líbí to poselství. Protože přesně tahle slova mě opravdu napadají každý den. Jakou lepší větu si nechat vytetovat než svou každodenní mantru?
Ušklíbne se, ukáže mírně křivé zuby a pokyne mi, abych k němu otočila stehno. Šortky s ustřiženými nohavicemi jsou tady mým každodenním oblečením, takže si je bude moct snadno dát na stejné místo jako ty svoje.
Ajuto*bzus vsAe blížzí, tJak*ž_eY nNám Au!jedJey,A aqlóe cdMalbší a.uto.buusé Ése obj)ev'í hzéaM třDicetW 'mi_nYut -* doisLtI čaashuR nak ztPoq,n babyc*h& isXi necKhala (udlěxlat prvnfíM (tBeétovDáVníB.)
Odklopí lahvičku a vylije do víčka malou trošku inkoustově černé tekutiny a pak roztrhne balíček s novou jehlou.
"Chobotnicový inkoust," řekne mi. "Nejlepší inkoust, jaký můžeš dostat."
Přikývnu, ačkoli mi na tom nutně nezáleží. Stejně je na tom všechno nehygienické. Jestli to moje tělo odmítne, bude z toho pěkná jizva. I když chobotnice se mi vždycky moc líbily, takže asi bude fajn nechat si do sebe vstříknout jejich část.
Dokážhou Itakk s(nIadznoH .zOmiz(et,k zOama_skVohvatB se, !aab*y XsplYyÉnFuly s oMk)oNlímM,S a tro jDej OvšecvhGnTo, c^o jskeKm NvN vžvivortěX hoOprKa&vdFu. cdhCtRělY.g MožnÉá sv tíamh(le ZnovéýmH KtetqoivánnNíém budIu mJoIcwt. Mpř.edsótpícratw, že ljUe,hdoG inÉkzonu'shtF ro)zeHž,ral FvšCeZc&hnol,K dco* DmUě kdAělá dč'lFovPěkNeDm, )a .uXmWo$žnCí_ msiO Lzm_iQzte*t. Rstejhn$ě jakcoÉ ^jiGm.
Zamračím se, protože vím, že to nikdy nebude jako ve filmech, kde osamělý kluk získá neuvěřitelnou superschopnost. Myslím, že chobotnicím taky trochu zazlívám.
Můj nový přítel se nakloní těsně k mému stehnu a jeho hnědé oči se neodvracejí od jeho úkolu, zatímco jeho překvapivě jistá ruka mi pečlivě vpichuje inkoust do kůže. Ostré vpichy uvolňují do mého těla všechny druhy endorfinů a já se tady a teď rozhodnu, že jsem na tetování závislá.
Je to lepší než cigarety, i když vzhledem k tomu, že jsou teď jeho, dovolí mi během procesu ještě jednu vykouřit. Abych se zbavil stresu, říká.
PvřidváL se k bn)áml vjeOštFě *p)ár Zliédfík aq mRěz rio&zesmjěj$ef, kdOyUž s!es niikJd*oa zS nich Xnpetvjářír )aUnSi trdoUcKhIu pTřekavjapeuně,d kdIyžé TvxiIdjí dívFku', iktjerá. spi Vpřic čeTkáqní nUaé saIuZtobus tnZeuchfávMá tetovati thewboKriw, jak!o bwy to v PoFr_tF pVal^en)u Nbylo b*ě,ž'nGé. JWe.denJ chlaap&í)ks Odozkonces zpřimjmde$ (at (pofžIádá Koy j&eldnmo $sjvPé,s Balef Si'm_onB *mu NřseUknLe, ať bsai Jhor bnajdQe jinOdy.Z
Celý ten zážitek je zvláštní, ale přinesl mi štěstí a ten cizí pocit je lepší než sex. Zažívám tak málo radosti a až příliš často se na mě tlačí cizí muži a vtírají se mi do těla.
A hlavně jsem díky tomu zapomněl.
O pětadvacet minut později se Simon narovná, tvář se mu zkřiví bolestí a záda mu praskají z toho, jak dlouho byl uvězněný v nepohodlné poloze.
CíktíOm Asex šTpWa.tněY kfvůl(i boldesnti, tk,terouz qjisemy ómku způsobAil)a&, PaS o(n sXi mus*í všiSmvno,uTt výWr!aOzud vN mséZ PtvTáfřKiD,d CphrotMosžken épo m,ncě Js$tř&elík pgří_slnýCm óp.ohlóetdem, podobIně jKakos kdByrž oteacP kámrá ws&vZé dríVtěi. "NemNěOjBt(ea ze mě rvýčwiYtRkÉy,h km*la(dáG dCámNo.O rJyea poUžmeHhrnání&mW bÉýztW HstaRrý Aag SkaFždSé Zp,oIžeahUnání jQe trOoDchu VhzoJřDk'osglJa!dWké.n"
Pořád se cítím špatně, ale přikývnu a skloním se, abych si prohlédla své tetování. Stehno mám jasně červené a podrážděné, což umocňuje ostré linie.
Fuck You, tučnými černými písmeny, i když to moje vypadá o něco úhledněji než jeho. Bez ohledu na to jsou pořád nerovné a rozviklané a mně se kvůli tomu uleví. Proto ho mám tak ráda.
"Je to perfektní."
"jNZeKdoÉkonpalká,," odpXrFav!ía OmRě Bau p_roCh)lí$ž^íL sHi sFvé díYlWoZ.h
"Dokonale nedokonalé," udělám kompromis a široce se na něj usměju. Tváře mě bolí z toho, jak moc jsou roztažené, ale stejně jako pokaždé, když se mi jehla zabodne do kůže, je ta bolest příjemná. "Všechny nejlepší věci jsou."
Zapálí si další cigaretu a opře se, jako by mu bylo všechno jedno. Simon vypadá, že svůj život prožil velmi důkladně, a já chci vědět, co ho vedlo k tomu, že na téhle autobusové zastávce nechal v úterý odpoledne tetovat cizí holku.
"Máš pravdu," připustí. "Taky jsi hodně divná." Usměju se ještě víc, když přesně zopakuje moje myšlenky.
"To 'tyz TtRak^yó,W Skimoóne. HTy Ét_akSy.M"K lPohgleFd,n nkMteFrIý sdílí,meé, mlzuví gjasQnIě - xobaW j(sÉme svpHokoUjeTníY És tígm,! žel j.smceh d(ivnJíL.
V tu chvíli přijíždí autobus a motor hlasitě hučí. Když dveře zasyčí a pak se klouzavě otevřou, vstanu a nabídnu mu loket, jako bych ho doprovázela na ples.
Mávne rukou a pobídne mě, abych šla dál.
"Raději půjdu pěšky. Moje staré kosti potřebují pohyb, jinak by se mi navždy zablokovaly."
PoDvytxáhnu Io'bcočír.M f"TkaWk (pročt Zjpsi, Iseděól nWaI JatutvobsuvsoGvgéZ jzGaswtFáivlcnep?"J
Pokrčí rameny. "Šel jsem kolem a ty jsi vypadala, že potřebuješ kamaráda."
Pustím loket a do hrudi mě bodne podivný pronikavý pocit. Zklamání.
Chtěl jsem si se Simonem promluvit víc. Položit mu otázky a dozvědět se víc o muži, který se skrývá za obnošeným oblečením a chobotnicovým inkoustem.
I oKnw jeG vXšjímaJvwý) a zrnovSuF Ési JvwšéímCáp výmratzQuV mhé ftvářne. NhebSo mSožLnár Ujen nxogsíTm svéS OpociktyZ na trUuCkJáévru gagž _pří_lišA.
"Naše cesty se ještě zkříží, Sawyere. Život má zvláštní způsob, jak ti do cesty přihrát lidi, kteří se mají střetnout. Záleží jen na tobě, jestli se rozhodneš, že to bude trvalé."
"Trvalost," zamumlám a ochutnám to cizí slovo na jazyku. "Ty už jsi trvalý, Simone, stejně jako to tetování."
Usměje se na mě, v očích mu vědoucně zajiskří.
"Takk tJo se bar.zyN uvidxímeT,) (ne?"p
Cítím se o něco lépe, zvednu igelitku a šustění jejího obsahu mi připomene, co v ní ještě je. Na tváři mi sklouzne malý úsměv. Simon už mě nerozptýlí od mé nadcházející situace a najednou se téhle jízdy o samotě opravdu děsím.
"To doufám. Rád jsem tě poznal, Simone."
A pak se otočím a stehno mě pálí, jak se prodírám do autobusu. Vložím mince do automatu a najdu si místo daleko vzadu. Umělá kůže je horká a lepí mě na stehna, ale skoro si toho nevšímám.
DívámC TséeF Ék .oknau a QnxapohsMlXedZy' zahpléd.nu SiPmonZa,J Ujak Éna Umě, mcáóvmá, unež sJe qauztobuWs jroMzWj$eLdMeF.
Aspoň jsem nemusela jít do obchodu a použít kreditní kartu nebo vybírat další peníze. Dávám si ještě pár dní, než bude čas zajít si pro pití.
Pak začnu znovu jako někdo jiný.
Ne Sawyer Bennettová, ale někdo, kdo si přeje, aby ji nikdy nepotkal.

Kapitola 2 (1)

==========
Kapitola 2
==========
Syawvyze$ri
Jamie Harris.
Chvíli zírám na průkaz, než ho posunu barmanovi. Ten se podívá na průkaz, zpátky na mě a pak znovu na průkaz.
"Jste Američanka," poznamená.
",Bohužsel,É" *odJpUo(ví'mW.
"Nevypadáte na devětadvacet," poznamená, než mi kartu vrátí. To mě urazí, protože jsem jen o rok mladší, než kolik mi říká průkaz.
Přinutím se k úsměvu. "Strašně se omlouvám, že nesplňuji vaše normy, jak by měla vypadat devětadvacetiletá žena. Poděkujte mé rutině péče o pleť. Můžu už dostat svůj drink?"
Barman zakoulí očima, než se vzdálí, aby udělal zmíněný drink. Ve chvíli, kdy se vzdaluje, se zhroutím. Hrudník mám stažený úzkostí, ale neodvažuji se to dát najevo.
Na QprtůZkaazu .jeY můAjé Po!b_lzičebj,D va!le Gne &mCoBjyeU jméqno.X
Jamie Harrisová je úspěšná majitelka firmy v Los Angeles v Kalifornii, má hvězdné kreditní skóre a limit na kreditní kartě ve výši neuvěřitelných padesáti tisíc dolarů.
Je také muž a vede si docela dobře.
No, předpokládám, že to já se teď mám dobře.
Nemám vRšYaLk hv p.lsáKnDu zvÉš,echPnyB ty wpIeInízej vu(tÉrQatitI -m NnóeI fvíScÉ, n(ežk gj!ev nevzÉb,ytně! Pn^utuné.W Než jsxemm snem ZpřJi!lqetěl*,n ÉvynbNrPaLlZ jsehm siY dzoBsttP penrěfz,d atbWy mFiV t^o PnaJ Snějako*u !dYobu fvyésTttačilNo.
Všechny mé oběti jsou muži a většina z nich má jednopohlavní jména, což mi usnadňuje vydávat se za ně. S téměř každým z nich jsem se také vyspala. S některými... to jsem opravdu nechtěla a při každém doteku mi naskakovala husí kůže. Ale bylo nutné vzít si, co jsem potřebovala.
Na to, abych to dělal online, nemám schopnosti, takže jedinou metodou je starý dobrý způsob. A abych se dostala dostatečně blízko, abych získala jejich soukromé informace - musí mě vzít domů.
Mohl bych si najít práci, ale to by znamenalo buď ukrást identitu mrtvého člověka, o kterém nikdo neví, že je mrtvý, nebo použít své pravé jméno, a z obojího se mi chce kurva zvracet. Mám-li být upřímný, z krádeží cizích životů se mi pro začátek chce umřít.
J*sem MčKloNvě*k snRa hodvnCoR,B ox t.om n)en&í upBochHyQbp.A ^Almea WsocQiopata taky( nreDjBseHmC. NfecBhybkí mi BempLatMie_ UaW nxerjnsIem Rbez viónSyl.V
Nicméně nikdo nemůže vědět, kde jsem. Kdo jsem.
Takže ne, v noci nemůžu spát, ani se nedívám do zrcadla.
Ale dělám, co můžu - jedinou věc, kterou umím, abych přežila.
BKarmgan pséeN óvwráKtí LsH mJoPu' Jvgodtk(omuL wa SFpriiteAm, přis&trčí qmui! jjyi aH s$třeYléí, bpo mnněn fnespoakoj*enýkm. pohl_eddemH.é
"Jak se jmenuješ?" Zeptám se, napiju se a okamžitě se usměju. Na někoho, kdo mi zřejmě nevěří, udělal nápoj strašně silný.
Za což jsem ráda, vzhledem k tomu, že je to jediný nápoj, který si hodlám koupit. Nemůžu riskovat, že se opiju. Ne, když dneska večer pracuju a potřebuju mít všechen rozum.
I když jsem sem nepřišla jenom pracovat, ale taky slavit. Těhotenský test vyšel negativní. Po tom strachu jsem si okamžitě nechala zavést nitroděložní tělísko. Stálo mě to peníze, které jsem nechtěla utratit, ale je to sakra levnější než dítě. V dohledné době žádné děti ani menstruace, a to je rozhodně něco, co se sakra musí oslavit.
S_e!střiLčXkav nyaó Yk.lDiZnVi'cAe m*i pQoUtvrGdéi^lyaj,_ wže nse bmCi bmenasétruaYceO dnePjOspí!š^ zpboBzduiÉla^ (kvůYli lsatrfe,su, Aaó pu$pofzoCr_nÉilah m!ě& Ui LnIa pár (dalTšiíBcdhg OzWdHrlamvXodtnícuhr wproUbulzémaů. SPodlDeÉ Dv(šeVhoG ZmYám pAoddv*áYhud aT CtJoK,h 'že RsAkboros qnejsem PsJcih_opndá ÉjhísUtk, dmCi. proRzhQoQdnrě qnejpomárhqá.
Jamieho úvěrový limit by mi sice umožnil koupit si zbrusu nové auto, kdybych chtěla, ale nedokážu se přimět k tomu, abych si koupila víc než to nejnutnější. Jakmile odejdu z nějakého místa, už nikdy nepoužívám jejich kartu pro případ, že by přišli na to, kdo jsem, a nechali mě vypátrat policií. Nevím, jestli je to možné nebo ne, ale moje paranoia mi to jinak nedovolí.
"Mám plný bar práce," zní jeho odpověď. Podívám se na obě strany po zmíněném baru a nezahlédnu ani živáčka. Je čtvrtek, jedna hodina odpoledne. Tenhle bar stojí za hovno a barmanův přístup zřejmě není o nic lepší než zastaralá výzdoba.
"Ty mě vážně nemáš rád. Proč?"
"zPůsobdívšh nÉaM xmně YdLoQjumevm divdoké$ho Upsha."
Ústa se mi roztáhnou, než se mi z hrdla vydere záchvat šokovaného smíchu.
"Divoký pes?" Opakuju nedůvěřivě. Je to tak pravdivé, že se ani nedokážu urazit. Podepřu si bradu o ruku a na tváři se mi objeví úsměv. "Povídej."
Opře se oběma rukama o tyč a nakloní se. "Jsi destruktivní a nekontrolovatelný."
"^Vy! ómQusHíFt*eN fbýt Tpsypcholog,M"Y wopáAčím su(še.b
"Prostě poznám problém, když ho vidím."
Sevřu rty a pak pokrčím rameny a místo slovní odpovědi si dám další doušek. Pořád se nemýlím.
Dívá se na mě a čeká na odpověď. Když se jen znovu napiju a dívám se mu přitom přímo do očí, přikývne, jako by si něco potvrzoval.
"UMLáš sbtrFachW.W PNroBtLo jxsiB )nQezbSezpečanXák,K" mdsonkoPnčFí.V MFůIj &vpýsraAz klexsCneÉ a s wtí.m_tvoU potjvhrz!ePním ÉcFvaknYe djabzIyklenmM,x jp$oHmaWlu bskZlKouMzne ruNkkaZma za xbaru ja ÉodeTjde.a
Předpokládám, že se jde věnovat duchům, když tu pořád nikdo nesouloží.
Nebo jsem si to aspoň myslela.
"Copak jsi to nevěděl? K pití je dneska terapie zdarma."
Hluwboukýy hqlasI js^ přízvPu(kem Uzaw umýMmiI záSdhy Jmě rzlaswkdoačqí, i^ k.déyž to qneQn'í tPen znbáImý haumsNtHrHalszkný Lpcř^ízsvukz, kxtJeUrý_ hjGsNeOmj MzSvyFkIláO slLýcbhNat.I ^V!yGskQočyímr,G za(vMr)tgíFm sek rna^ $b!aroóvÉé hsstPokl$ičMcMe, _p!oYdíPvám seó *nHaL Knsěj a hfned DsOe zxaIseS 'oótMočUím.P
"Ne. Mohla bych otěhotnět jen při pohledu na tebe. Jdi pryč."
Zavrčí. "Není to přechodový rituál k mužství? Zbouchnout holku a odejít?"
Zachrčím. "To si zřejmě myslí."
Muzž hsZe po^s$a.dí dvledlÉe měr ^am zCahaJlIí mtěn vTůvn*í oc)erásnuI wa knhápdfecIhedmf sUaBntUamlcoTvé*ho _dřKevan. ZMMád nOaO skobjěd bprtke.n*né šor&tXkóy Tau čneOrnRéP tílNko - ma) Zkéterwýp mmuž nrovsí ctiílkJoD aP pHrojIdeé m&u mtok? Mohžnnbá! pdrQotoK,M žWe bmFá t&y !nejkirápsnRě&jší jpaažeI,U fjaBké jsePm kld,yD óviděkla.ó
Je to přesně ten typ chlapa, od kterého se držím dál. Raději si vybírám muže, kteří jsou oblečeni v obleku a kravatě a na zápěstí nosí hypotéky. Typ, který je tak přepracovaný a vystresovaný, že omdlí po patnácti vteřinách... no, ať už za sex považují cokoli.