Prolog (1)
======================== Prolog ======================== Alejo Před devíti lety Valencie, Španělsko "Vrací se domů! Vezmi svého bratříčka a schovej se," syčí na mě matka. Vloží mi své křehké ruce do zad a postrčí mě k Armandovi, který sedí na gauči a mžourá na rozmazanou obrazovku televize. Armando mi nevěnuje příliš pozornosti. I v sedmi letech je na tenhle noční chaos zvyklý. V nejlepších nocích se otec domů vůbec nevrací. Matka tráví většinu večera zíráním za okno a vyhlíží otce dole na ulici. Obvykle bývá venku hodně dlouho, dokud neležíme v posteli - i když nespíme. Vždycky slyšíme, jak přichází, slyšíme zvuky úderů o zeď a jeho drnčení, rozbíjení věcí, když už v tomhle domě není co rozbíjet. A pak ten křik. Máma na něj křičí, on pak na ni, a když je opravdu zle, může přijít do našeho pokoje a křičet na nás, jeho obrys vypadá ve dveřích monstrózně. Jindy ho nevidíme celé dny. A jednou za čas přijde domů na večeři a je cítit alkoholem, ale chová se dost spokojeně. Myslím, že to jsou dny, kdy něco vyhrál v hazardu. V dokonalém světě by vyhrával každý den, abych mohla mít otce, jakého opravdu chci. "Pojď, Armando," řeknu bratrovi a natáhnu k němu ruku. "Pojďme do mého pokoje." "Ne," řekne máma spěšně. "Ne, bude lepší, když odejdeš z domu. Jdi zadem." Chvíli na ni zírám. Žádný oficiální způsob, jak se dostat zadem, neexistuje. Občas se vyplížím oknem do kuchyně, abych se setkal s nějakou holkou nebo s kamarády, a vždycky z toho mám průšvih. Je silně pověrčivá a na zadním parapetu má kaktus v květináči, aby odháněl zlé duchy, takže nesnáší představu, že bych ho omylem shodila. Jestli nám říká, abychom odešli, abychom šli zadem, možná je to vážnější, než jsem si myslela. "Alejo," řekne mi máma, ztiší hlas a podívá se mi přímo do očí s takovou intenzitou, od které se nedá odvrátit. "Tvůj otec dnes přišel o práci." Zamrkám. "Cože?" "Přišel o práci. Felix mi předtím volal. Tvůj otec nebude mít dobrou náladu, rozumíš mi? Teď prosím tě vezmi Armanda do parku a zůstaň tam hodinu." Jen matka by poslala své třináctileté a sedmileté děti v devět hodin večer ven do jedné z nejhorších čtvrtí ve Valencii. "Pojď," říkám znovu Armandovi a on tentokrát opouští pohovku a jde se mnou do kuchyně. Přisunu židli k oknu a otevřu ho, horký noční vzduch páchne hnilobou, a vylezu ven, opatrně, abych nesrazil kaktus, a do uličky za domem. Nohy mi šlápnou do něčeho lepkavého a já se zavrtím a snažím se Armanda vytáhnout, aniž by se zranil. Jakmile leží na zemi vedle mě, podívám se oknem. V matčiných očích vidím jen strach a smutek, než se otočí a zamíří z kuchyně. "Kam jdeme?" Armando se mě zeptá, když ho chytím za ruku a táhnu ho temnou ulicí, kde jediné světlo vychází z několika oken sousedních domů. "Proč jsme nemohli zůstat ve svých pokojích?" ptám se. "Slyšel jsi mámu. Otec přišel o práci. Bude se zlobit." "Kdy se nezlobí?" Armando zamumlá. Pak se na mě podívá velkýma očima. "Můžeme jít na pláž? Máma neříkala, že nemůžeme." Pláž byla o něco bezpečnější než park a ve stejné vzdálenosti, takže se vydáme do jedné z rušnějších ulic, kde je víc lidí. Říká se, že ve Valencii není velká kriminalita, ale i tak v téhle čtvrti člověk nikdy neví. Viděl jsem, jak okradli turisty, kteří se zatoulali příliš daleko od pláže. Nemáme žádné peníze, ale mohou se tu vyskytovat zlé povahy. Procházíme kolem Miguela, bezdomovce, který žije v kartonové krabici doplněné závěsem. Dnes večer má závěs zatažený. Obvykle, když je otevřená, dá Armandovi kousek sladkosti, i když si to sotva může dovolit moje rodina, natož on. Při tom pomyšlení se mi zrychlí tep. Máma pořád mluví o tom, jak málo peněz máme, jak nestíháme platit nájem, jak si sotva můžeme dovolit ten malý byt, kde bydlíme a kde neteče teplá voda. Jestli otce opravdu vyhodili, nevím, jak přežijeme. Tvrdě pracuje jako přístavní dělník, ale taky hraje hazardní hry, a tam už jde tolik peněz. Máma maluje malé býčky, které prodává turistům, když může, ale to moc nevydělá. Co nejde na jídlo, jde na mou fotbalovou výbavu. Jako by to vycítil, stiskne mi Armando ruku, když čekáme na semaforu, a řekne: "Mám strach." Rozhlédnu se kolem. "Jsme v pořádku. Na pláž chodíme pořád." "V noci ne. A já se pořád bojím. Z toho, co se stane doma." "Nic se nestane. Budeme v pořádku." Ale já tomu vůbec nevěřím. Pláž je v noci opuštěná, až na pár lidí, kteří si uprostřed ní dělají táborák. Nevím, jestli jsou to místní bezdomovci (kteří nejsou tak děsiví, jak vypadají), nebo turisté, takže jim dáváme široký odstup. Armando běží dolů přes písek k šplouchajícím vlnám a já musím běžet za ním a křičet na něj, aby se držel dál od vody. Neumí moc dobře plavat a je ještě impulzivnější než já. Posadím se na písek pár metrů od něj a sleduju, jak se žene za příbojem, a slabé světlo z města se odráží od hřebenů tmavých vln. Škoda, že jsem si s sebou nevzal fotbalový míč, ale vyrazili jsme tak narychlo. V těchto dnech je to jediná úleva, které se mi dostává. Samozřejmě hraju za školní tým, ale když to nedělám, snažím se propašovat na tréninky v parku nebo kdekoli, kde se dá. Když jsem byl mladší, možná o něco starší než Armando, táta chtěl, abych byl skvělý fotbalista, a tak mi věnoval čas s lekcemi a tréninky. Říkal, že mám přirozený talent. Možná měl pravdu. Opravdu mi to jde snadno. Připadá mi to přirozenější než dýchání. Ale tehdy si nepamatuji, že bych byl chudý. Pamatuji si, že jídla bylo dost, rodiče byli šťastní a fotbal pro nás všechny znamenal všechno.
Prolog (2)
Myslím, že teď už to pro mě něco znamená. Cesta ven z tohoto života. Kdyby si mě při hraní všiml ten správný člověk, mohl bych mít šanci hrát profesionálně i ve svém věku. Kéž by takhle fungoval život. S bratrem zůstáváme na pláži asi hodinu. Nemám telefon a hodinky jsem prohrál v sázce (o to, jestli mi Isabella Santosová dá facku, když ji políbím - nedala), takže si nemůžu být jistý. Ale až se Armando začne nudit a unaví ho honit se za temnou vodou, navrhnu, abychom se vrátili. Jistě už by všechny hádky mých rodičů skončily a otec buď omdlel opilý, nebo se šel ještě víc napít. "Pojďme," řeknu Armandovi a natáhnu k němu ruku. Vezme ji, a když se vracíme k našemu domu, s každým naším krokem mě naplňuje pocit neklidu a strachu, jako bychom procházeli dehtem. Tohle není dobré. Nevím proč, ale cítím, že něco není v pořádku. Je to fialový odstín noční oblohy. Je to slabý ptačí křik ve tmě. Je to tím, jak lidé jako by zírali, jak se zdá, že hrůza čeká za každým rohem ulice a čeká, až vyskočí a vyděsí nás. "Proč spěcháme?" Ptá se Armando. "Nevím," řeknu mu. "Ale musíme." Něco je tak špatně. Zdá se, že se mi z toho zvedá srdce. Spěcháme ulicemi, dokud nejsme o blok dál a nevidíme blikající světla. Ale ne. Ale ne. "Co se děje?" Ptá se Armando. "Já nevím..." Snažím se to říct, ale nemůžu, protože vím, vím, vím. Držím ho za ruku tak pevně, že mi říká, že mu ubližuju, ale nemůžu si pomoct. Doběhneme na hlavní ulici a vidíme shromážděné lidi, na jejichž tvářích se zračí obavy. Vidím policii, sanitku a hasiče. Všichni se shromáždili před naším domem. Otce nevidím. Nevidím matku. "Hej, co se to tu děje?" Ptám se a snažím se projít kolem lidí. "To jsou Alejo a Armando," říká naše sousedka Maria se slzami v očích. Snaží se k nám natáhnout, ale podaří se jí chytit jen Armanda. "Co se děje?" Vykřiknu a snažím se protlačit kolem policistů. "Já tady bydlím. Kde je moje matka a otec?" "Musíte se uklidnit," řekne mi policista. "Potřebujeme s vámi mluvit." Pokusí se mě odtáhnout, ale já nechci odejít. Potřebuju jít dovnitř. Vytrhnu se z jeho sevření a dám se na útěk. Jsem rychlá. Rychlejší než kdokoli jiný. Rychlejší než dospělí, kteří mě pronásledují. Rozběhnu se a na pětníku se otočím, abych se prosmýkla za roh do uličky v zadní části domu. Vyskočím na kuchyňské okno a přehoupnu se přes něj nohama. Srazím kaktus z parapetu a květináč se rozbije o zem pod ním. Chvíli na něj zírám a přemýšlím o tom, jak bude máma naštvaná. Ale když vejdu do kuchyně, ta myšlenka se mi už v hlavě neobjeví. V domě se ozývají tiché hlasy. Matčin hysterický vzlykot. Plížím se vpřed po linoleu, na nohy se mi lepí nějaká látka, možná alkohol, a vidím ji, jak sedí na gauči v obýváku. Kolem ní je deka a ona pláče do dlaní. Všude kolem ní jsou lidé. Utěšují ji. Kvůli čemu? Můj pohled upoutá pohyb a vidím, jak někdo jde do ložnice rodičů dole v chodbě, zrovna když se na mě podívá policista stojící vedle matky. "Hej," zvolá. "Tady nemůžeš být." Ale já tu jsem. A jsem rychlá. Proběhnu chodbou a vběhnu do pokoje rodičů. Zastavím se. Jak se ve mně všechno zastaví. Otec visí na stropním větráku uprostřed pokoje. Kolem krku má pásek. Tvář mu ztuhla v modrofialové bolesti. U nohou má vysypanou hromadu knih. Boty mu visí. Vidět kousek jeho ponožek. Krysí, tenké ponožky. Ty ponožky znám. Zírám na otce a noční můra se stává skutečností. Křičím. Křičím a křičím.
1. Thalia (1)
------------------------ Kapitola 1 ------------------------======================== Thalia ======================== Manchester, Anglie Své čtyřicáté narozeniny jsem strávila podepisováním rozvodových papírů. Za celých čtyřicet let, co jsem na světě, jsou to pravděpodobně nejhorší narozeniny, jaké jsem kdy měla, a to je co říct, vzhledem k tomu, že jsem v den svých sedmých narozenin spadla z poníka (během lekce jízdy na koni, o kterou jsem rodiče celý rok prosila), rozbila si ret a zlomila nos. Taky jsem měla oslavu třináctých narozenin, kterou pro mě uspořádala moje tehdejší nejlepší kamarádka Susan Hawthorneová a na které jsem si vzala bílé džíny, dostala menstruaci a před zraky všech mých kamarádek a mého tehdejšího zamilovaného Timothyho vykrvácela celý bílý gauč jejích rodičů. Bylo to ještě horší než moje čtyřiadvacáté narozeniny, které jsem strávila úplně sama v hotelovém pokoji v Des Moines, a moje třicáté narozeniny, kdy jsem nejenže měla otravu jídlem a strávila je na podlaze v koupelně, ale nikdo z rodiny se mi ani neobtěžoval zavolat. Takže ano, tyhle narozeniny byly nejlepší. Jako kdyby to, že jsem dosáhla velkých 4-0, už nemohlo být horší, krutě mi to připomnělo, že se mi manželství s někým, koho jsem považovala za lásku svého života, zhroutilo velmi velkým a velmi nepěkným způsobem. Jestli to nebylo zřejmé předtím, tak teď bylo jasné, že Stewart nikdy nebyl opravdovou láskou mého života, když měl tu drzost poslat mi papíry v den mých zatracených narozenin. Dick. Naštěstí jsem je podepsala, aniž bych uronila jedinou slzu, a vyřídila je, než jsme s přáteli všichni vyrazili na večeři, což je dar z nebes, protože to znamenalo, že jsem do sebe mohla vrazit pár koktejlů, abych zmírnila bolest. Momentálně dopíjím třetí špinavé martini a musím říct, že se cítím docela dobře, i když vím, že jestli budu pít ještě víc, začnu zároveň zvracet na záchodě a vztekle brečet nad tím, jaký je Stewart sráč. Je to už šest měsíců, co mi řekl, že se chce rozvést, a i když záchvaty pláče ustoupily, pořád se čas od času objeví, obvykle v těch nejhorších chvílích, které obvykle vyvolá alkohol. Moje nejlepší kamarádka Helen to pozná, protože když číšník přijde k našemu hlučnému stolu a zeptá se, jestli si dáme ještě něco k pití, Helen se na mě podívá zkoumavým pohledem, což znamená, že už mám dost. Beru to na vědomí. "Jen trochu Pellegrina, prosím," říkám číšníkovi neochotně. "S tebou není žádná legrace!" Kazzy vykřikne od protějšího stolu a tváří se strašlivě uraženě. "Máš narozeniny, Thalie. Tvoje čtyřicátiny!" "To mi nemusíš připomínat." "A dneska ti byly doručeny rozvodové papíry," upozorní Liz. Věnuje číšníkovi široký úsměv. "Na druhou stranu to znamená, že je svobodná." Číšník je sice pohledný způsobem Jamese Franca a balancuje na hranici mezi šarmem a slizkostí (tím způsobem Jamese Franca), ale musí mu být tak dvacet let. Zatracené dítě. "Zase mi to nemusíš připomínat," řeknu Liz a pak věnuji číšníkovi omluvný pohled. "Mého přítele si budete muset nevšímat," řeknu mu. Jeho úsměv se rozšíří. "Nikdy by mě nenapadlo, že je ti čtyřicet." "Aha," řeknu. Odmlčí se. "Jste si jistá, že vám nevadí perlivá voda?" "Ne," řeknu. "Je v pohodě, teď přestaň flirtovat se zákazníkem a jdi dál," řekne Helen a mávne na něj rukou, aby šel, její náramky cinknou. Nezdá se, že by se číšník nějak urazil. Myslím, že tady má co do činění s mnoha ženami, proto ten permanentně namyšlený výraz ve tváři. Nic mě neodradí víc než otevřená arogance. Stewart jí měl dost a dost. "Thalie," zakňourá Kazzy a trucuje nad svým fialovým odvarem z ginu, "dneska se musíš odvázat a bavit se. Z milionu různých důvodů." "Ne," řekne Helen pevně. "Poslední věc, kterou Thalia potřebuje, je, aby se ve čtyřiceti a jednou probudila s pocitem, že je úplná blbka." "Tak to s tebou asi nebude žádná sranda," řekne Kazzy. Pokrčím rameny. "Helen má pravdu. Řekla jsem si, že až mi bude čtyřicet, obrátím nový list, protože ten starý moc nefungoval. Budu se snažit být slušná." A tak se na mě podívá. Liz si odfrkne do pití. "Kromě toho mám v bytě šampaňské. Šetřila jsem si ho, ale..." "Na co si ji šetříš? Co může být lepšího než tvé narozeniny?" Kazzy se zeptá. Nic neříkám a třu si rty o sebe a přemýšlím, jestli si mám znovu nanést další vrstvu rtěnky. Vybrala jsem si zářivě purpurovou, která není jako moje obvyklá hnědá a nahá. Další "čtyřicítka" a tak, i když se v hlavě pořád cítím na devětadvacet. "Nechce to zakřiknout," vysvětlí mi nakonec Helen. "Co zakřiknout?" řekne Liz. "Zítra mám pohovor," řeknu jim, ztiším hlas a rozhlédnu se kolem. I když je restaurace v tento páteční večer poměrně hlučná, nechci, aby to slyšeli nesprávní lidé. "Kvůli práci?" Kazzy se zeptá. Věnuji jí vlažný pohled. "Ano, kvůli práci. Už čtyři měsíce jsem bez práce, Kazzy. Potřebuju práci. A celou tu dobu se hlásím do týmů. Zřejmě to, že jsem jen jedna ze dvou sportovních terapeutek v celé evropské lize, není zrovna nejlepší prodejní artikl, bez ohledu na mé reference." "Tak pro koho je ten pohovor?" Liz se zeptá. "S jakým týmem? Do Arsenalu? Chelsea? Manchester City?" "No, technicky vzato je to třetí rozhovor. Dva už jsem absolvoval po telefonu, jeden s generálním manažerem, druhý s manažerem. Zítra za mnou přijde manažer, víte, trenér, aby se se mnou setkal. Upřímně řečeno, jsem v šoku, že jsem se dostal tak daleko." "Přestaň se prodávat," okřikne mě Helen. "Jaký tým?" Liz opakuje. Už jen při pomyšlení na to jméno se mi ústa zkroutí do úsměvu. "Real Madrid." Liz na mě mrkne, zatímco Kazzy vykřikne: "Ty se stěhuješ do Madridu!" "Pšššt. A ne, no, možná. Kdo ví. Pokud dostanu tu práci, tak ano." "Real Madrid? To myslíš vážně? To je obrovská věc!" Liz řekne. Pak se jí zúží oči. "Proč jsi nám to neřekl?" "Protože to nechci zakřiknout," vysvětluju po pravdě. "Protože je to obrovská věc."
1. Thalia (2)
"Obrovský," opakuje Helen. "Další důvod, proč se dnes večer uklidnit. Nechceš přece přijít na pohovor celá opilá, zvlášť když kvůli tobě vážil takovou cestu." "Jé, žádný nátlak," řeknu jí suše. Pokrčí rameny. "Někdo na tebe musí dávat pozor." Někdy mě štve, jak mě Helen komanduje, ale většinou jsem jí za to vděčná. Posledních šest měsíců jsem se chovala jako naprostý zmetek a ona mě na každém kroku držela za ruku a držela mě na uzdě. Musím říct, že jediný důvod, proč trochu váhám, jestli budu pracovat pro Real Madrid - pokud k tomu dojde - je, že ji nemám tak blízko. Dokud se mi nezhroutilo manželství, neuvědomoval jsem si, jak moc se budu cítit sám a jak moc spoléhám na své přátele. "Tohle je zatraceně vzrušující," říká Kazzy a tleská rukama. "Budu tě muset navštěvovat každý víkend, to víš. Doufám, že máš v bytě ložnici navíc, ale víš, že si vystačím i na podlaze." Kazzy je ve svých dvaatřiceti letech nejmladší z naší party. Je šťastně vdaná a matka batolecích dvojčat, a přesto si dokáže žít po svém. Pomáhá jí, že její manžel pracuje z domova a je naprostý bábovka. Kdysi by mi to vadilo, že nejsem schopná žít takový život se Stewem, ale teď jsem tak soustředěná na rozhovor a budoucnost, že nad tím nic necítím. To je pokrok. "Znovu opakuji, že nic není definitivní," připomínám. "Chci říct, že je to Real Madrid." "A budeš šéfem fyzioterapeutického týmu, jako jsi byl tady?" ptám se. Kazzy se zeptá. "Docela jo," řeknu a cítím se čím dál nejistěji, co se týče mých šancí. "Tu práci dostaneš, Thálie," řekne Liz. "Byla jsi neopěvovaným hrdinou Manchesteru United." "Ne, to byl Stewart," připomenu jí. "Stewart dělá hovno," řekne. "Pšššt," zasyčí Helen a rozhlédne se kolem sebe. "Chceš tady vyvolat vzpouru?" Není žádným tajemstvím, že fanoušci Man U jsou blázni. Kdysi jsem dělala sportovní terapeutku pro LA Galaxy a neměla jsem tušení, jak to tady s fotbalovým (pardon, nohejbalovým) fandovstvím doopravdy je. Zdálo se, že v USA se o tuhle hru nikdo moc nezajímá (ve srovnání s NFL, NBA atd.), ale tady je to náboženství. Když mě přijali do Man United, nepřipravili mě na to, že se na mě snese vlna kritiky nejen za to, že jsem nová členka týmu, ale i žena, a ani mě nevarovali, že fanoušci jsou pro začátek blázni. Stewart byl v té době asistentem trenéra. V této branži jsem se pohyboval od vysoké školy a mým pravidlem číslo jedna bylo nikdy se osobně nezaplést s členem týmu. V případě Stewa jsem toto pravidlo porušil. A on pak porušil mě. Možná jsme se porušili navzájem. Každopádně Stewart je teď hlavní trenér a všichni ho buď milují, nebo nenávidí podle toho, jak se týmu daří. Právě teď je červenec a hrají se jen "přátelské" nesoutěžní zápasy, takže se fanoušci trochu uklidnili. Přesto mám paranoiu, že mě někdo pozná pokaždé, když jdu ven, a nepomůže mi, když budu pomlouvat tým nebo Stewarta. Už takhle jsem byl vláčen veřejným peklem kvůli rozvodu a skandálu. "Promiň, Helen," řekne Liz s výrazem, který znamená, že jí to tak docela líto není. "Někdy zapomínám, že se Stewartem pořád kamarádíš." "Nejsme kamarádi," řekne Helen a vyhne se mému pohledu. "Jsme jen přátelé." Hmmm. I když Helen právě minulý víkend pozvala Stewarta a jeho novou děvku na večeři. O tom ale nemluvím. Helenin manžel je Stewartův nejlepší kamarád, díky němuž jsme se vůbec seznámili, a i když mi vadí, že se s ním pořád vídá, aspoň ho přede mnou nikdy nevytahuje. Číšník se vrátí s mou perlivou vodou a Kazzy ke mně pozvedne sklenku. "No, je mi jedno, jestli to zakřiknu, nebo ne. Na tebe, Thálie. Všechno nejlepší k narozeninám, šťastný den svobody, šťastné získání práce, kterou chceš, a života, který si zasloužíš." Kdybych byla na čtvrtém martini, nejspíš bych se nad tím rozbrečela. Ale podařilo se mi udržet to všechno pohromadě. "Děkuju," řeknu jí srdečně, všichni se k ní nakloníme a cinkneme skleničkami. "Na to, co bude dál." * * * Navzdory mým nejlepším úmyslům se druhý den ráno probudím s menší kocovinou. "Takhle vypadá čtyřicítka?" Zasténám nahlas a natáhnu se, abych ztlumila budík na telefonu. Chvíli ležím v posteli a hodnotím škody. Bolí mě hlava, ale prášky proti bolesti a kádinka kávy by se o to měly postarat. Mohlo to být horší. Pomalu se posadím, aby se mi neudělalo špatně, a prohlížím si svůj pokoj. Je malý a tmavý, připomíná mi jeskyni nebo hrobku, má jen malé okno, které kouká přímo na vrbu, která blokuje tu trochu slunce, co sem dopadá. Když jsem se poprvé odstěhovala z domu, bylo mi vlastně jedno, kde bydlím, jen jsem věděla, že nemůžu být se Stewem. Navíc jsem byla bez práce. Tohle místo bylo levné a temné jako moje duše, ideální místo, kde jsem se mohla schoulit a utopit se ve své depresi. Teď, no, musím říct, že se těším, až se s tímhle místem rozloučím. I kdybych tu práci v Realu Madrid nedostal, brzy dojde k vypořádání po rozvodu a já se budu moct s těmi penězi přestěhovat, kam budu chtít. Ta myšlenka mi vykouzlí úsměv na rtech, když zamířím do umývárny, abych se připravil. Dlouhou dobu mě děsilo, styděla jsem se za to, že se z páru, z partnerství, stávám sama. Než jsem potkala Stewarta, byla jsem tak nezávislá, že jsem se s ním asi trochu ztratila. Teď nemám jinou možnost než znovu najít sama sebe a začínám být z toho všeho méně znepokojená a více se těším na to, co bude dál. Dobře, dneska jsem úplně úzkostná. Jsem nervózní troska. Káva dělá zázraky s bolestí hlavy, ale způsobuje, že moje úzkost prudce stoupá. Potřebuju tu práci. Víc než to, já tu práci chci. Hrozně moc. Real Madrid je pravděpodobně nejlepší klub v Evropě, ne-li nejslavnější. Být hlavním sportovním terapeutem týmu by znamenalo příjemný plat, dlouhou kariéru, změnu tempa a nejlépe i nový život ve slunném Španělsku. Znamenalo by to pro mě druhou šanci pokračovat v tom, co mě baví, a nechat tuto kapitolu svého života v Manchesteru konečně uzavřít.
1. Thalia (3)
Nejhorší na tom je, že je to tak trochu moje poslední možnost. Veškeré volné pozice pro týmy po celém světě byly vzácné a u těch, o které jsem se ucházel, jsem se v procesu pohovorů nedostal příliš daleko. Nerada vytahuju ženskou kartu, ale ve spoustě případů je to určitě proto, že jsem žena. Někdy mohou být týmy a tento sport mocně archaické. Proto bylo pro mě získání práce v Manchesteru United na začátku tak velkou výhrou. Dalo mi to smysl, přineslo mi to radost a pocit, že jsem to konečně dokázala. V tomto vysoce konkurenčním odvětví platí, že jakmile jednou najdete dobrou práci v klubu, musíte se jí držet co nejdéle. Fluktuace je velmi, velmi nízká. Proto mě stále bolí, že jsem nakonec v Man United skončil. Bůh ví, že Stewart nehodlal tým opustit, a já už jsem vedle něj nemohl vydržet pracovat, natož se na něj dívat. Byla to ta nejtěžší věc, kterou jsem kdy musel udělat, a nevím, kdy kvůli tomu přestanu hořekovat. Strávil jsem tolik života tím, že jsem se k té práci dopracoval, a to, že jsem o ni přišel kvůli člověku, protože jsem s ním osobně nezvládl pracovat, kvůli něčemu, co udělal, ve mně hlodá jako hnisající rána. Nenechte se unést. Zůstaň pozitivní, říkám si a v duchu od sebe odstrčím šálek kávy. Nepomáhá mi to. Můj pohovor se koná v kavárně za rohem mého bytu. Je nenápadná a zdá se, že si tam lidé hledí svého, což je důvod, proč jsem to navrhla. Netrvá mi dlouho, než se připravím a vyrazím. Jdu trochu dřív, ale protože je tak nádherný letní den, doufám, že se mi podaří sehnat dobrý stůl venku, než tam dorazí. Ten "on", o kterém je řeč, je Mateo Casalles, hlavní trenér Realu Madrid. Kdysi dávno byl středním obráncem Atlética, druhého madridského týmu, než se stal jeho trenérem a dovedl tým k novým výšinám. Zhruba před dvěma lety ho pak Real Madrid přetáhl. Už jsem s ním mluvil během telefonického rozhovoru a zdá se mi, že je docela přístupný tím svým okouzlujícím způsobem bývalého hráče - mluvilo se s ním mnohem snáz než s Josém, generálním manažerem, který byl velmi zkroucený a nic mi neřekl. Vlastně jsem si myslel, že jsem ten první rozhovor s Josém zkazil, protože se nezdálo, že by se ke mně vůbec choval vřele, ale přesto se mi podařilo získat ten druhý rozhovor s Mateem. A možná, pokud bude štěstí na mé straně, to bude poslední. Kroky od kavárny se mi začnou potit ruce. Potřebuju odhalit trochu toho sebevědomí, které bylo v poslední době pohřbeno, najít tu drsňačku, sebejistou, zkušenou ženu, kterou jsem bývala, kterou vím, že v hloubi duše jsem. Máš na to, říkám si, když se rychle rozhlížím, jestli tu není. Protože se tomuto sportu věnuji už tolik let, vím, jak vypadají všichni trenéři a hráči, ale naštěstí ho zatím nepostřehnu. Objednám si latté bez kofeinu a koláček a pak si zaboduju stůl na zadní terase vedle kvetoucí vistárie, která se převrací přes cihlovou zeď. Zavřu oči a chvíli dýchám, snažím se najít svůj střed a zůstat v něm. "Slečno Blackwoodová?" Známý hlas přeruší mou mini meditaci a já otevřu oči, abych viděla Matea Casallese, jak se zastavuje u nohy stolu. "Ahoj!" Řeknu a usměju se, možná až příliš nadšeně, a postavím se na nohy, abych mu podala ruku. "Těší mě, že vás konečně poznávám, pane Casallesi," řeknu mu a snažím se o co nejpevnější stisk, aniž bych se mu snažila ruku zkroutit. Je úžasné, kolik prvních dojmů v této branži je založeno na podání ruky. "Por favor, prosím, tady Mateo," řekne a s lehkostí sklouzne ze španělštiny do angličtiny. "Tak pro tebe jen Thalia," řeknu mu lehce a posadím se zpátky. Vysune si židli naproti mně a okamžitě se na ni posadí a zaujme uvolněnou pózu, jako by mě znal už dlouho. "Krásný den, viď? Pokaždé, když jsem sem přišel, tak chcalo, jak říkají místní. Samozřejmě s deštěm. Ne skutečným chcaním." Jeho angličtina je plynulá, ale jeho přízvuk a přednes jsou okouzlující. A zase je to okouzlující muž. Je mu něco přes čtyřicet, má husté černé vlasy, které mu po stranách prošedivěly, a opálenou pleť, která vyniká na světle šedém obleku. Má lehký úsměv. Nosí letecké brýle, ale vím, že pod nimi má laskavé a temné oči. Samozřejmě kromě těch, které má na hřišti. Real Madrid hrál s Manchesterem United už dostkrát na to, aby viděl, jak se skutečný Mateo projevuje, zvlášť když prohrává nebo když došlo k nějakému nespravedlivému rozhodnutí. Stává se vznětlivým a výbušným, podobně jako Stewart ve stejné situaci. Jediný rozdíl je v tom, že Mateo se zřejmě vzpamatuje. Stewartovi se to nikdy nepodařilo. "Ano, je to normální močení," říkám mu. "Tady nahoře nemáme takové léto jako vy ve Španělsku." "To je škoda," řekne, když přijde servírka a přinese mi latté a koláček i svou kávu, do které začne sypat jeden balíček cukru za druhým. Zírám, jak ji metodicky míchá lžičkou. "Narodila jste se v Seattlu, že?" Přikývnu. "Měl bych být na déšť zvyklý, ale když jsem dostal možnost přestěhovat se do Los Angeles a pracovat pro Galaxy, byl jsem víc než šťastný, že jsem opustil severozápadní Pacifik." "Takže hádám, že tohle počasí necháš víc než rád za sebou," řekne nečinně, zvedne šálek k ústům a napije se. Zamračí se na svůj nápoj a pak pokrčí rameny. "Ta káva, není úplně taková jako doma, ale bude stačit." Usměje se na mě. "Promiňte, už si nepamatuju, jestli jsme to probírali po telefonu, nebo ne, ale vy jste byl ve Španělsku, ano?" "Mnohokrát, ale jen krátce. V Barceloně, Seville a v Madridu na zápasech. Žádné z měst jsem neviděl. Skutečné Španělsko." "To je škoda. Ale chápu to. Tohle je snad nejvíc z Manchesteru, co jsem viděl." Odmlčí se a já mu chci říct, že o moc nepřichází. "Takže aniž bys to město znal, nemáš problém vykořenit svůj život tady a přestěhovat se tam?" Věnuji mu vlažný úsměv. "Víš, že nemám."
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Začínáme znovu"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️