1. No Place To Crash (Grace) (1)
------------------------ 1 ------------------------ ======================== No Place to Crash (Grace) ======================== "Opatrně, Gracie. Toho sněhu začíná být moc," zavrčí táta a očima přejíždí po silnici. "Ještě chvíli. Před námi musí něco být." Kousnu se do rtu a doufám, že mám pravdu. A je těžké doufat, když jsou hvězdy zazděné za hustými, naštvanými mraky, které nás chtějí pohřbít na posledních sto mil. Oh, mám pod zadkem všechen oheň, který může holka potřebovat, ale řeknu ti jedno - zabíjela bych teď za dotek opravdového ohně. Cítím šílenou náklonnost ke každému člověku, který se kdy zachvěl, zamračil se na oblohu a řekl zima, kousni mě. Kéž by zima znamenala konec mých starostí. Hlasitý, přerývaný kašel, který vychází z otcova sedadla spolujezdce, mě znervózňuje víc než těžký sníh, který se v bílých peřinách snáší na dálnici. Sněží už několik hodin. Tenhle starý náklaďák, který zažil lepší časy dávno předtím, než jsme opustili Wisconsin, už pracuje přesčas, aby vytáhl přívěs s koňmi nahoru a dolů z kopců. Udržuji nízkou rychlost, abych se pokusil vyhnout nějakému neštěstí. Ty jsou s takovým štěstím, jaké jsme měli na naší dosavadní cestě, až příliš pravděpodobné. V Minnesotě jsme museli ztratit dobrou hodinu, když jsme se namáhali s výměnou defektu. Pokaždé, když se podívám na palubní desku starého fordu, očekávám, že uvidím červenou. Kontrolka motoru. Nízký tlak oleje. Baterie, alternátor, brzdy, další rozbitá věc. Nic mě nepřekvapí. Přesto, přestože je auto zrezivělé a promáčknuté, ne díky mým řidičským dovednostem z mládí před lety, bojuje dál. Je to skoro jako rodina, starý pracovní kůň s nádechem nesmrtelnosti. Jenže známky stárnutí se nedají ignorovat stejně jako jeho strupy rzi. Vím, že je to laciná metafora pro mého otce, který si vedle mě zase odkašle. Zeptejte se mě, jak moc mě teď zajímají metafory. Kdysi statný Nelson Sellers, který prakticky žongloval s balíky sena, se v posledních měsících zmenšil. Nejde jen o jeho váhu a muskulaturu. Hrbí se, i když sedí, za což si na mě jako dítě vždycky zasedl. Tátovo chování se změnilo, jeho energie opadla, zatímco jeho tělo kulhá. Jeho kdysi měděně hnědé vlasy jsou matně stříbrné a ten ohnivý lesk v modrých očích, který z něj dělal tátu, je prostě... pryč. To všechno jsou deprimující známky toho, jak nás v poslední době tíží. Ale v hloubi duše je to pořád Sellers. Nepřestane a já taky ne. Dokud se tenhle starý Ford bude plahočit dál, budeme se plahočit i my, až do Montany. Stejně jako Rosencrantz a Guildenstern - tedy Rosie a Stern - dva koně jedoucí v přívěsu za námi v mém zpětném zrcátku. Nevím, kdo je má radši, jestli táta, nebo já. Kdysi to byla jeho pýcha a radost a moji nejlepší kamarádi, když jsem vyrůstala. Prakticky jediní přátelé, které jsem měla, když jsme odešli z města na malou farmu severně od Milwaukee pěstovat dýně. Ano, dýně. Připadá mi to jako věčnost. Během života na farmě jsem dokončila střední školu, odstěhovala se, šla na vysokou školu na interiérový design a snila o tom, že budu pokrývat hezká místa ještě hezčími nápady. Bohužel, hezké věci už dlouho nebyly v kurzu. Viděla jsem, jak se na té farmě zbořilo příliš mnoho snů. A pak jednoho dne, když už z ní nezbylo nic než doutnající trosky, jsme naházeli věci dohromady a vyrazili na cestu, dokud to ještě šlo. Jednou budu mít svůj zatraceně hezký kousek. I když mi připadá, že to jednou může být klidně v příštím století, když se tahle temná, opuštěná silnice a bílé duny, které by dokázaly spolknout celého člověka, tísní na každém kilometru. "Gracie," řekne táta a těžce oddechuje. "Začíná to být zatraceně neprůjezdné. Budeš mít nehodu. Zastav." "Nemůžu tady jen tak zastavit, tati. Není tu kde zaparkovat." Ne bez toho, že by auto uvízlo v ledovém hrobě a my s ním. Věř mi, že bych to udělal, kdybych mohl. I v holínkách mám prsty na nohou jako zmrzlé ohryzky, protože topení nestíhá odvádět studený vzduch, který vniká do kabiny. "Nemůžu rozeznat ani rameno, natož jak hluboké jsou příkopy." Je to pravda, ale nemusím to říkat. Tátovy oči nejsou tak špatné. Vidí zasněženou silnici a obrovské vločky, které víří v paprscích našich světlometů, než se rozprsknou o čelní sklo a jsou smeteny zběsilými stěrači. "Zastavíme, jakmile najdu náznak civilizace," řeknu mu a poškrábu se na tváři. "Někde musí být město. Díval jsem se do mapy sto mil zpátky, vím, že jsem něco viděl," zabručí. "Jenže ty pořád čteš z papírového atlasu. Každý telefon má GPS, která většinou funguje, i když je služba na hovno." Věnuji mu škádlivý úsměv, ale ten stejně rychle mizí, když vidím, jak se tváří. Poznám, jak se snaží zadržet další kašel. Je to tam za lehkým stranovým cuknutím jeho rtů. Srdce mě za něj bolí a obavy mi zvedají žaludek. Městnavé srdeční selhání. Pravděpodobné. To mi minulý týden řekl doktor na pohotovosti. Neměli jsme šanci zůstat na kontrole u kardiologa. Upřímně řečeno, to, že mu dochází srdce, je důvod, proč jsme v Bohem zapomenutém místě v Severní Dakotě. Jakmile jsme se dozvěděli špatné zprávy, řekl jsem, že musíme jet. Odjeď. Než bude pozdě, aby našel trochu klidu. Pořád se modlím, aby to tak nebylo. Nikdo si nezaslouží strávit své poslední dny na zemi tím, že bude pronásledován. "Nemůžu uvěřit, jak dlouho to trvá," řekne a natáhne ruku, aby si otřel přední sklo. "Před námi musí být zastávka, benzínka... něco." "To si myslíš," řeknu v naději, že mu zlepším náladu. "Ale jsem si docela jistý, že v těchhle končinách je víc ropných vrtů než lidí."
1. No Place To Crash (Grace) (2)
"Jo, jo. Před pár lety jsem slyšel o ropném boomu tady. To je sakra dobrý průmysl," odpoví suše, ale s náznakem úsměvu. "Ropáci ale musí jíst. To znamená, že někde v tomhle bordelu je město." "Už se to blíží," řeknu. "A pak se zastavíme na opožděný oddech." "Ne moc dlouho," připomene mi a poklepe prstem na bezpečnostní pás. "Jen tolik, abychom si odskočili a zavolali Noelle. Říkala jsi, že mi nechala pár vzkazů?" "Jasně. Jen jsem neměl čas..." Ta slova se mi zastaví v ústech, když si ve vířící zimní tmě za světlomety všimnu zvláštního fialového blikajícího světla. Oči se mi zúží do přimhouřeného oka. Skoro jako by na mě to fialové světlo mrkalo zpátky, čím víc na něj zírám a držím náklaďák v tom, v co doufám, že je pořád náš pruh. Divné. Už několik mil jsem neviděla kousek čistého chodníku ani jiné vozidlo a skoro si říkám, jestli se mi to nezdá. Halucinace ze zoufalství. Ne. Fialová světla. Pořád tam jsou. Pořád pulzují. Doufám, že je to nějaký podnik, a ne jen opuštěná rádiová věž nebo místo pro inženýrské sítě. Ruce mám křečovitě sevřené od toho, jak už hodiny svírám volant. Z napětí v ramenou a krku mě pálí svaly. Bolí mě otočit hlavu natolik, abych se znovu podíval na tátu. "Vidíš to?" zeptá se. "To fialové světlo?" "Jasně, že vidím. Jsem rád, že to nejsem jen já." Přicházím blíž a vidím, že blikající světlo patří značce. Vysoké, vztyčené vysoko na obloze. Kvůli sněhu a vzdálenosti zatím pod cedulí nic nevidím. Možná starý motel, ale mohlo by to být i něco jiného. "Vypadá to jako... kočka?" Zašeptám a snažím se pochopit kulatý obličej vyvedený v jasně královské fialové barvě s něčím, co vypadá jako dvě špičaté uši. "Určitě kočka. Mňau." Teď už vidím fousky, kreslený úsměv, jedno oko mrkající, jak znak mrká sem a tam. "Díky bohu. Doufám, že to není jen prodejce sněžných skútrů," zamumlá táta. Chápu odkaz na velkou značku zimní výbavy, ale jsem si jistá, že jejich logo nevypadá vůbec takhle. Ten mrkající obličej je vlastně docela směšný a zdaleka nejšťastnější věc, kterou jsem za celý večer viděla. "Myslím, že máme štěstí," řeknu s úsměvem. Jsme dost blízko na to, abychom si mohli přečíst jméno vyvedené kudrnatými osvětlenými písmeny pod kočičím obličejem. Stojí tam: Fialový kocour. Dobré jídlo. Pivo. Zábava. "Vypadá to jako putyka," říká táta, když se budova objeví na dohled. "To je fuk, to bude stačit." Přikývnu a zatajím dech, jestli se na parkovišti neobjeví nějaké stopy po vozidlech. Nechci si dělat naděje, pokud ještě není otevřeno. Samotný bar je jednopatrová dřevěná budova natřená jasně fialovou barvou. Majitel musí být velký fanoušek Prince nebo prostě jen pekelně touží upoutat pozornost tady v zapadákově. Když přijdu blíž, v oknech se jasně rozsvítí nápisy s pivem. Vypadá to, že před budovou parkuje několik náklaďáků. Vydechnu ten dech, který jsem zadržovala. Možná to není nic moc, ale právě teď mi parkoviště a pár zdí připadá jako luxusní letovisko. "Ještě je otevřeno. Doufám, že máš hlad," řeknu a uvolním nohu z plynu. Zdržím se klepnutí na brzdu. Je těžké určit, kolik ledu je nabaleného pod sněhem. To poslední, co potřebuju, je poslat přívěs rybím krokem přes parkoviště a narazit přímo do oblíbeného pickupu nějakého starého dobrého kluka. Dvě malé modré odrazky trčící nad sněhem mi napovídají, kde je příjezdová cesta. Pomalu nasměruju náklaďák mezi odrazky a zastavím podél toho, o čem předpokládám, že je okraj parkoviště, kde je místo k zaparkování, aniž by se tam nacházela další vozidla. Taky je tu dost místa na snadné odbočení, až bude čas odjet. "Nezapomeň si čepici," připomínám tátovi, když vypínám auto a ukládám klíče do kabelky. "Jeď přede mnou, venku mrzne. Zkontroluji Rosie a Sterna a pak se sejdeme uvnitř." Táta si bručí pod nosem. Něco o tom, že se o sebe umí dokonale postarat, ale nasadí si klobouk s vlněnou krempou, aby mě pobavil. Usměju se, když si stáhne boční klapky přes uši, a než otevře dveře, věnuje mi pevný pohled, který říká happy? Prohrábnu se na klíně a najdu svou zeleno-zlatou punčochovou čepici a pak si natáhnu tlusté, kožešinou lemované palčáky made in Duluth Chopper. Vítr, který vchází tátovými dveřmi spolujezdce, je tak ostrý, že mi vyráží dech. Když otevřu dveře, roztřese mě zima od hlavy až k patě. "Zimo, kousni mě," říkám si hlavně pro sebe, protože si myslím, že Jack Frost mě neposlouchá. A jestli ano, no, ten rozmáchlý chlad, který mi vmetá do tváře, je horší než prostředníček. Zastrčím si bradu do límce kabátu a přitáhnu si kožešinou lemovanou kapuci těsněji kolem obličeje, aby mi pomohla blokovat vítr. Nesnáším každou velkou tlustou sněhovou vločku, která mě štípe do tváří a zachytává se mi na řasách, když se v holínkách brodím kolem náklaďáku k přívěsu. Kontrola koní naštěstí trvá jen pár minut. Musí jim být zima, ale nejeví žádné známky trápení z jízdy nebo špatného počasí. Nakrmím je několika mrkvemi, které zhltnou jako hladová zvířata, než se mi zvedne žaludek. Jestli bude moje šťastná série pokračovat i dnes večer, možná tady bude něco, z čeho nebude vytékat tuk. Holka může doufat. Bylo by fajn udržet si hladinu cukru v krvi ve šťastném rozmezí, kdy nemám chuť ukousnout si vlastní ruku. Než vejdu do baru, jsem připravená označit počasí za vítězné. Jsem promrzlý až na kost. Hustý sníh nabalený na mých botách způsobuje, že mám pocit, jako by moje nohy byly o dvacet kilo těžší. Je to makačka, když prošlapávám dveře. Fialový Bobcat není uvnitř zdaleka tak barevný. Škoda. Je menší, než vypadal zvenku, tmavý a zašlý, ale poměrně čistý. Žádné potrhané sedačky, rozvrzané stoly nebo popraskané dlaždice. Ani žádný ošklivý dav chlápků, kterým chybí zuby, nebo holek s prsy visícími z triček nad kulečníkovými stoly.
1. No Place To Crash (Grace) (3)
Dřevem obložené stěny jsou polepené kovovými cedulemi s reklamou na retro piva a nevybíravými vtipy. Táta si našel stůl, u kterého zaparkoval, aby si prohlédl jídelní lístek. Zdá se, že dnes večer je to jeden z mála obsazených stolů. Jestli sem chodí štamgasti, nováčci, nebo dokonce řidiči dálkových kamionů, kteří hledají skleničku na dobrou noc a trochu oplzlé konverzace, bouřka je všechny odehnala. Kdo by jim to v téhle vánici mohl mít za zlé? U mrazivých oken sedí starší muž a žena a ukusují něco, co vypadá jako talíře s gyrosem a hranolky. Stůl, který si vybral táta, je uprostřed místnosti, obklopený dalšími prázdnými. U baru napočítám čtyři chlapy na stoličkách. Pár velkých modrých límečků ve flekatých kombinézách - možná dělníci z ropného průmyslu - plus dvě vysoké postavy na vzdáleném konci, mezi nimiž a ostatními muži je několik míst k sezení. Možná ropní dělníci jsou zticha, soustředění na svá vysoká piva, ale ti dva na opačném konci se hlasitě baví. Tedy jeden z nich. Je vysoký. Postavený. Obrovský. Hlasitý. Tygr nacpaný v červenočerné flanelové košili. Trochu mě vyvede z míry, když se kolem mě mihne s úsměvem určeným barmanovi. Možná vycítil, že ten podivín zírá, a vzhledem k tomu, že tím podivínem jsem já a vypadám, jako by mi Jack Frost právě nakopal zadek na hřišti, tak... Nemůžu mu mít za zlé, že ho zajímá, kdo je ta nešťastná, bláznivá ženská, která se sem právě dovlekla z mrazu jako zmoklá kočka. Pořád ještě zírám? Možná. Protože možná se najednou cítím mnohem vřeleji, když si prohlížím ten pohledný obličej posazený na jeho širokých ramenou, čelist tak výraznou, že ji vyřezal šílený sochař, přes metr a půl vzdorovitých svalů, které vypadají, že jsou připravené vyrazit přímo z té flanelové ohrady, která je sotva drží. Možná má to správné pískově tmavé strniště, které by ženu spálilo na kůži, jako tenhle nadpozemsky krásný podivín, který právě vyskočil z módní reklamy. Proboha. A možná se dívá přímo na mě. Obrací na můj zmatený obličej ten nejobludnější modrooký blesk, jaký jsem kdy zažila. Je to pohled, který se kouše. Pohled, který je příliš intenzivní, příliš hodnotící, příliš připravený sáhnout do mého nitra a vyvolat ve mně pocity, na které nemám čas a ještě méně energie. Je to boj o to, abych odtrhla oči. Znovu dupu botami po gumové rohoži před domem, nikam nespěchám a rychle se modlím, aby až příště vzhlédnu, tygr už se přesunul k jiným věcem. Díky bohu. Vypustím dech, který jsem zadržovala. Už ke mně nestojí čelem a zase vypráví svou hlučnou, živou historku, která rozesmála i barmana. Zdá se, že jsou to dva obrovské, ocelově vyhlížející hrášky v lusku. Barman je také stěna muže s hustšími vousy a drsnějším pohledem. Na druhou stranu ten druhý chlapík, co sedí vedle Tigera. Ten je prostě mimo. Hubený, starší a jeho košile na knoflíky a kravata vypadají na bar s názvem Purpurový kocour až příliš nóbl. Ať už si povídají cokoli, on jen přikyvuje a vypadá, že se šíleně nudí. Sklopím si kapuci a přitom si ještě jednou pořádně protřepu boty, pak si sundám čepici a palčáky. Dojdu doprostřed místnosti a posadím se vedle táty. "Koně jsou v pořádku," řeknu mu a vzpomenu si, jak se mluví. "Myslel jsem, že budou. A co ty?" Zakryje si ústa, jak si odkašle. "Pořád kope," zašeptám a natáhnu se, abych mu posunula jídelní lístek naproti sobě. "Je tu něco dobrého?" Nemůže odpovědět, když je zaneprázdněn bojem s vlastními plícemi. Bože. Jsme na cestě už přes dvanáct hodin, ale s tímhle počasím nám do Miles City zbývají ještě dobré čtyři nebo pět hodin. To mi dělá velké starosti. Táta je zbitý, vyčerpaný, vyčerpaný. Je těžké udržet oči přilepené na jídelním lístku, abych byla zdvořilá. Ale on nesnáší, když se starám o jeho zdraví, i když k tomu mám všechny důvody. S tichým povzdechem položím čepici a rukavice na stůl, zatímco on se dlouze napije vody. "Poslyš... myslím, že bychom to měli zabalit. Podívám se, jestli není poblíž nějaký motel," řeknu a vytáhnu z kapsy telefon. "Ne, Grace. Koně nemohou zůstat v přívěsu přes noc. Zmrzly by jim zadnice." Prudce se nadechne. "Já... objednala jsem nám oběma kávu a on dělá čerstvý hrnec, abychom měli ještě dost na cestu. Počkáme, až sníh poleví, a pak vyrazíme dál. Ještě pár hodin to zvládneme. K Noelle to není daleko." Tak moc se mýlí, že se kousnu do jazyka. Ježíši, nejsem si jistá, jestli zvládnu ještě pár hodin, ale jestli je takhle odhodlaný... Přikývnu, ale teď mám nový důvod k obavám, když se podívám na svůj telefon. Tři zmeškané hovory a příval esemesek. Všechny jsou od Noelle a říkají totéž. Grace, zavolej mi co nejdřív. Je to moje sestřenice z máminy strany. Neviděla jsem ji od máminého pohřbu, ale když jsem jí minulý týden v nervovém záchvatu volala, pozvala nás, abychom přijely do Montany a zůstaly u ní, než se naše problémy vyřeší. Naše možnosti jsou dost omezené, když máme málo peněz, a Noelle je jediná rodina, kterou známe a která má farmu a spoustu místa, abychom mohli vzít Rosie a Sterna s sebou. Škoda, že Miles City je stovky mil od Wisconsinu. Přísahám, že už bychom tam byli, kdyby nebylo té pitomé roviny a sílící bouře, která nás zastihla za Bismarckem. Ona a její manžel mají hobby farmu podobnou té naší, jen místo dýní prodávají vajíčka, domácí sýry a další zboží. Vždycky si přála, abychom se tam podívali, a malá část mého já se těšila, že budu zase součástí něčeho takového. Ta jáma v mém nitru se prohlubuje, když procházím zmeškané hovory. Už několik hodin mi píše. Se sněhem, který si žádá každý kousek mého soustředění, jsem nesundal ruku z volantu, abych udělal cokoli jiného než stiskl spínač blinkrů a zajel sem. Sakra. Ať už je to cokoli, nemyslím si, že jen kontroluje náš postup.
1. No Place To Crash (Grace) (4)
Káva je černá a vaří se z ní pára. Sáhnu po balíčku cukru a hned ho roztrhnu, doufám, že si nikdo nevšimne, jak se mi třesou ruce. Poděkuju barmanovi a řeknu tátovi: "Hned jsem zpátky. Potřebuju si odskočit na toaletu." Strčím si telefon do kapsy a nad chodbou poblíž konce baru zahlédnu ceduli s nápisem toalety. Fialová, co jiného? Samozřejmě se opatrně vyhnu dalšímu trapnému pohledu na Tygří sexy oči. Musí to být pěkný komik - barman a chlapi od oleje pořád řvou, ať už říká cokoli. Nejspíš nějaký drsný vtip, který by se na místo, jako je tohle, příliš hodil. Chodba je krátká. Strčím do dveří dámského záchodku a vejdu do malé místnosti se dvěma stoly, vytáhnu telefon a stisknu Noellin kontakt. Zvedne to po jednom zazvonění. "Grace? Panebože, konečně." "Jo, to jsem já." Otočím se a opřu se zády o horní desku umyvadla. "Co se děje?" Je mrtvolně ticho. "No, ehm... už jste odjeli z Milwaukee?" "Odjeli jsme dnes brzy ráno, jak jsme plánovali. V půlce Minnesoty jsme museli vyměnit pneumatiku na autě, pak nás potkala sněhová bouře... museli jsme zastavit. Ale dneska v noci přijedeme, ještě pár hodin a..." "Aha," zašeptá. Další tíživé ticho. To jedno nevinné slovo mě zabije. Nedělej to, Noelle, pomyslím si a snažím se nespadnout na zem se zamrzlým srdcem. "Já... opravdu jsem doufal, že tě zastihnu, dokud jsi ještě doma." Nervy mám zmatené, s každým jejím slovem o něco roztřepanější. Noelle nezní jako její obvyklé bublavé já a já se bojím toho, co přijde. "Co se děje?" Přes zaťaté zuby si vynucuji otázku. "Noelle... co se stalo?" "No, ehm... Bože, nerada to říkám, ale... něco se stalo. Ty a strýček Nelson s námi nakonec nebudete moci zůstat." Ne. Srdce mě udeří do žaludku a roztříští se jako sněhová koule o cement. "Je mi to moc líto, Grace," řekne Noelle a odfrkne si, jako by byla na pokraji slz. "Doufám, že máš ještě nějaké jiné místo." Jistě. Kdybychom byli někde jinde, nikdy bych jí nezavolal a neplakal vděčností, když řekla, že můžeme přijet. Nebylo to tak, že bychom žádali o nastěhování. Potřebovali jsme jen měsíc nebo tak nějak, pár týdnů, prostě dost času na to, abychom zkontrolovali tátův zdravotní stav a vymysleli další postup. "Co se změnilo, Noelle?" Zeptám se. Pak, protože je známá tím, že umí věci přibarvovat, dodám: "Řekni mi pravdu." V telefonu se ozve její smutný, těžký povzdech. "Neslyšela jsem tu zprávu. James ano. Byla v hlasové schránce v obchodě se suvenýry. Byla v ní zmínka o tobě a strýci Nelsonovi... něco o tom, aby všichni v rodině nezpívali 'Old Milwaukee Blues'. Bylo to hrozivé a přišlo to z nevystopovatelného čísla. James nedovolil, abych to slyšela já nebo děti. Je mi to moc líto, Grace. Nesnáším to, ale máme děti. Nemůžeme se do toho zaplést..." "Chápu," odseknu a třu si příšernou bolest na spánku. "Ne, nemůžeš to riskovat. Udělala jsi správnou věc." Ta slova mi připadají tak otupělá, že si je musím v hlavě opakovat pořád dokola. Ale hlodá ve mně hlubší otázka. Jak to věděli? Táta o tom s nikým nemluvil a já určitě ne. Tomu maniakovi jsme dali všechno. Víc než všechno, ale nikdy to nebude stačit. Ne pro Claye Grendala. Je to podělanej gangster, ale v jeho mysli je to Al Capone a El Chapo dohromady. "Gracie, bojím se o tebe i o strýčka Nelsona," zakňourá Noelle a její hlas je tak tichý. "Musíš zavolat policii, FBI, někoho. Sežeň pomoc!" syčí. "Obraťte se na zákon, než bude pozdě." Žaludek se mi zvedá a tlačí mi do krku rozzlobenou žluč. Hlava mi třeští; pořád jsem ještě nic nejedla, a teď s touhle bombou, co mi spadla na hlavu? Chuť k jídlu je pryč. Policie pro nás nemůže nic udělat. Nikdo nemůže. Čas riskovat něco takového byl před lety, ne v době, kdy mému otci možná zbývají poslední drahocenné dny na zemi. Táta nepotřebuje ještě víc stresu, jeho přesýpací hodiny pod pistolí docházejí. Doslova i obrazně s neustálými výslechy. Možná by ho dokonce zavřeli. Před lety, když můj otec pracoval na železničních stanicích v Milwaukee, si přivydělával jako pomocník při přepravě zboží, které nebylo zcela legální. Vlastně to bylo tak nelegální, jak jen to jde. Jak přeprava, tak zboží. "Já jen... myslela jsem, že strejda Nelson už s těmi mafiánskými věcmi skončil," řekne Noelle tiše. "Myslela jsem, že s tím skončil, když před lety koupil vaši farmu? Když jste se odstěhovali z města?" Zuby se mi sevřou tak silně, až to bolí. Dostal se z toho, nebo jsme si to alespoň mysleli. Chvíli se žilo dobře, dokud máma neonemocněla a účty za léky nezačaly chodit rychle a zběsile. Táta se obrátil na své staré společníky s žádostí o půjčku. Grendal tehdy řekl, že to není půjčka, ale dar, za tátovy minulé služby. Pak začala smůla a táta rychle zjistil, jaká úskalí s sebou nese přijetí tohoto daru - vandalismus, požár stodoly a řada dalších událostí, které opravdu neměly nic společného s náhodou. Zůstali jsme bez prostředků, sotva jsme se protloukali prodejem různých dýní a tátovým železničářským důchodem. Clay vydal další peníze a tentokrát očekával jejich vrácení - s úroky. Dali jsme mu všechno, co jsme měli, dokonce jsme nabídli farmu, ale nestačilo to. Trval na své libře masa. Myslím, že i kdybychom vyhráli v loterii, stejně by to nestačilo. Celou dobu věděl, co od toho chce, a s penězi to nemá nic společného. "Grace? Jsi tam ještě?" Zeptá se Noelle. "Promiň. Vím, že to není tvoje vina. Nechtěla jsem vyvolat špatné vzpomínky." Zvedne se mi žaludek. Hořká chuť žluči mě pálí v krku, pokrývá mi jazyk a já usilovně polykám, abych se nedala. "Pořád jsem tady," řeknu jí. Pořád beznadějně prokletá. "Táta je venku, přesně jak ti říkám už roky. Neboj se, nic ti nehrozí." "Neboj se. Tím jsem si jistá. Clay Grendal chce jen jedno.
1. No Place To Crash (Grace) (5)
Vím to, protože jsem se musel postavit samotnému ďáblu a už to nikdy neudělám. "Kde jsi? Jsi v bezpečí?" Ptá se Noelle. "Teď v Severní Dakotě. Město neznám, ale nejsme tak daleko od hranic s Montanou." Otočím se, přecházím po malém prostoru mezi toaletou a kabinkami a zoufale se snažím znovu sešroubovat hlavu. "Ach, Grace. Omlouvám se. Opravdu, opravdu mě to mrzí." "Já vím, že ano, Noelle. Chápu to. Rodina a děti jsou na prvním místě." Nastane dlouhá pauza, pak slyším, jak se napjatě nadechuje. "Co budeš dělat?" Bum. Otázka za milion dolarů, ze které bych asi nevytřískala ani dolar. Nemám ani tušení. Jsme tady, skoro na mizině, trčíme uprostřed flipu, zatímco matka příroda má velký PMS. "Nedělej si starosti," říkám znovu. "My to vyřešíme. Za pár dní ti zavolám a zkontroluju to." "Ale prosím tě. Tohle zase nesnáším, Grace. Kdybych to byla jen já..." "Já vím, Noelle. Ale James má pravdu. Poslechni svého manžela. Musíš myslet na svou rodinu." Což je přesně to, co musím udělat i já. "Brzy ti zavolám." "Dobře. Opravdu mě to mrzí. Chceš, abychom někoho kontaktovali, kdyby... kdyby ses neozvala?" Protřu si oko a žasnu, jak těžké je odpovědět na tak jednoduchou, ale nosnou otázku. Ale pokud nebudu za dva dny v pozici, kdy bych mohla zavolat sestřenici, její běhání na policii ničemu nepomůže. Jen se tím její rodina dostane do křížku, kterému se snaží vyhnout. "Ne, neobtěžuj se. Vím, že to myslíš dobře. Ahoj, Noelle." Cvaknu, hodím telefon na linku a svěsím hlavu nad umyvadlo. Co teď budu sakra dělat? Odstrčím se, zvednu telefon, vejdu do kabinky a použiju toaletu, přičemž mi srdce klesá níž a níž. Nikde jinde to nejde. Nikde. Vyjdu z kabinky a umyju si ruce. Když sahám po papírových ručnících, vidím, že na kovovém držáku na ručníky leží svíčka. Ne zcela odpovídá běžným bezpečnostním standardům, ale to, co leží vedle svíčky, mě skutečně zaujme. Shoda. Vyhořelá, s černým ohořelým koncem. Vzpomenu si na mámu a navzdory beznaději, která ve mně panuje, se mi na rtech objeví úsměv. Když máš světlo, pořád máš přání. Tuhle větu musela říct snad tisíckrát. Nevím, jestli ji ukradla z nějakého filmu, písničky, knihy, příběhu, který jí vyprávěla babička, nebo z čeho. Někdy mě pronásleduje, ale právě teď znám své přání stejně jako tuhle nechutnou adrenalinovou kocovinu, která mi koluje v žilách. Přála bych si, aby tohle nebyl můj život. Přála bych si, abych se probudila ve studeném potu, hodila do sebe sklenici vody a vstala z postele. Přál bych si, abych mohl začít den nudným normálním životem ve Wisconsinu. Ne tuhle smrtící noční můru. Ale není to děsivý sen. Je to tak skutečné, jak jen může být, a tohle je svět, kde se přání plní jen zřídka. Tohle je život, kde jsem vyměnil svou víru v přání za to, abych si zachoval zdravý rozum. Ještě několik vteřin zírám na zčernalou sirku a pokrčím rameny. Ještě nejsme úplně poraženi. Moje kreditní karty ještě nejsou úplně vyčerpané a mám dost peněz na to, abychom se na chvíli ubytovali v nějakém levném motelu. Takže jedeme dál. Když vycházím z koupelny, taky mě mrzí, že jsem se předtím, než jsem zavolala Noelle, nenapila kávy. Určitě teď bude studená. Vlažná káva nemá nic společného s mými vnitřnostmi, když dojdu na konec chodby a spatřím muže, který právě prošel dveřmi. Je vysoký. Plešatý. Lidská cihla v neutrálních barvách. Po jedné straně obličeje se mu táhne mozaika tvarů, spíš jako zlověstná maska než tetování. Nikdy předtím jsem ho neviděla, ale instinkt mi napovídá, že je to spíš špatná zpráva - co jiného?" Ještě předtím, než se jeho oči upřou na tátu a on zamíří k našemu stolu. To. Nemůže. Nemůže být. Vystřelím kolem konce baru a ve spěchu, abych se dostala k otci, narazím do vysokého zamračeného muže v obchodním oblečení, který je na nohou a míří k toaletám. "Promiň!" Řeknu a dál spěchám ke stolu. Plešoun už ale dorazil a já slyším, jak za nepříjemným úšklebkem vrčí. "Nikdy jsem si nemyslel, že tě v téhle bouřce najdu. Jsi konečně připraven mluvit rozumně, dědku, nebo co?"
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Můj nečekaný Romeo"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️