Nedotknutelní

1. První kapitola (1)

==========

První kapitola

==========

První den

"Frankie," zavolala máma. "Přijdeš pozdě."

"Nepřijdu pozdě," zařvala jsem a neobtěžovala se narovnat z místa, kde jsem pod postelí hledala boty. Jednu jsem měla, druhá byla právě skoro z... mám ji. Prsty jsem zaháknul za podpatek tenisky, vytrhl ji a pak se otočil, abych si sedl na zem a mohl se obout.

Tiddles mě pozoroval ze svého místa na parapetu. V půlce úklidu se zastavil, jako bych ho svým dováděním vyrušila. Obul jsem se, vstal a podrbal černého kocoura pod bradou. Souhlasně zamručel a pokračoval v péči, zatímco jsem si vzala batoh, ujistila se, že mám peněženku zajištěnou tam, kam patří, a zkontrolovala klíče, než jsem si prohlédla pokoj.

Postel nebyla ustlaná. Oblečení stále v koši na prádlo, protože jsem o víkendu neměla čas prát. Moje uniforma trčela z vrchu s ošklivou skvrnou od kečupu, která jako by mi dávala najevo, že je to na mě. Fajn, vyperu si po škole. Stejně jsem do středy nepracovala.

Prohlížela jsem si podlahu - vysávala jsem dřív, než si toho máma všimla, dostala aneurysma a utrhla si hlavu. To ovšem hodně záleželo na tom, jestli si toho všimne. Batoh jsem si přehodila přes rameno, rozrazila dveře do ložnice a nechala je tak. Tiddles trávil devadesát procent dne v mém pokoji, ale kdybych ho tam zavřela, roztřískal by dveře nebo koberec. Jak máma vždycky říkala, jednou jsme potřebovali vrátit zálohu za domácího mazlíčka.

Když už mluvíme o mámě, stála v kuchyni a popíjela kávu. Když jsem se přiblížila, strčila ke mně uzavřený kelímek s kávou a dvě dvacky.

Podíval jsem se na peníze a pak na ni. "Děkuju," zamumlala jsem a vzala si kávu. Měla jsem auto a do školy to bylo autem necelých deset minut, ale vždycky jsem tam chodila dřív. První den, nový rok, a já měla šest hodin AP a hodinu TA. Na flákání nebyl čas, ať už jsem v posledním ročníku nebo ne.

"Vezmi si i ty peníze." Máma zvedla ruku dřív, než jsem stačila otevřít pusu. "Ani slovo, Frankie. Dej si ty peníze do peněženky. Je mi jedno, jestli je nikdy neutratíš, ale budeš mít kapesné."

Vydělal jsem si vlastní peníze. Pracoval jsem v rychlém občerstvení dva bloky od školy - v restauraci Mason's, kde se podávaly velké a tlusté hamburgery, známé svými velkými hamburgery a tlustými koktejly. Ano, znělo to sprostě, ale už před lety jsem se kvůli tomu přestala červenat. Ale stejně jsem se ušklíbla. Samozřejmě, že každý vydělaný cent jsem momentálně ukládal na spořicí účet.

Ten, do kterého jsem před dvěma týdny sáhl, abych si opravil auto, ale stejně jsem musel mít klimatizaci a auto, které se nepřehřívá. Dneska mělo být přes sto a zhruba tolik mělo zůstat i příští týden. Návrat do školy neznamenal v Texasu podzimní počasí.

Radost.

Radost.

"Dřela jsi, slečinko, a místo abys proplouvala maturitním ročníkem - což bys mohla -, zase přeháníš." Madeline Curtisová, pro své přátele Maddy, pro rodinu Maddy a pro mě máma, zavrtěla hlavou.

"Každá zkouška AP, kterou udělám, se rovná o jeden předmět na vysoké škole méně, na který si budu muset vzít půjčku." Protože jsem se chystala na zahraniční univerzitu, potřebovala jsem jakoukoli pomoc se školným. Ve druháku jsem udělala dva předměty, ve třeťáku pět a letos jsem měla samé AP předměty. Potřebovala jsem už jen tři z těchto tříd, abych si doplnila kredity k maturitě. "Mně to opravdu nevadí."

Vlastně jsem se na ty hodiny docela těšila. Nejméně ve dvou třídách jsem znal pár kluků a některé další jsem nejspíš nakonec doučoval, takže to nebylo tak, že bych si neměl s kým popovídat.

Po konci minulého roku to bylo dobré.

"Fajn," řekla máma s povzdechem. "Budeš dělat to, co děláš."

"Jo." Ušklíbla jsem se a volně ji objala. Máma nebyla tak citlivá, ať už jsem si přála opak sebevíc. Moje objetí tolerovala. PDA prostě nebyla její parketa, ale dovolila mi, abych ji políbil na tvář a občas ji objal. Někdy mi dokonce pocuchala vlasy, před čímž jsem musela uhýbat, protože jsem je měla v culíku, v tu chvíli zkrocené, a chtěla jsem, aby to tak zůstalo.

Poté, co jsem si dvacetník strčil do peněženky a upevnil ji zpět do bezpečnostní kapsy batohu, vzal jsem si klíče a cestovní hrnek s kávou. "My, kteří se chystáme vstoupit do průlomu, vás zdravíme."

Máma si odfrkla. "Ať je ti štěstí nakloněno."

Zasténala jsem. Nesnášela jsem tyhle filmy, ale ona je milovala. "Díky, Effie."

Oči se jí mihotaly úsměvem, když mě následovala ke dveřím. "Dneska se zdržím, ale ještě mi zbyly lasagne. Vezmeš kuře na zítřek, než půjdeš spát?"

"Můžu."

Seběhl jsem po betonových schodech z našeho bytu na zem. Bytový komplex byl postavený do kopce, takže jsme byli výš než byty za naším.

"Pracuješ zítra?"

"Ve středu," zavolala jsem. "Ve čtvrtek taky. A pak víkend." Stejné dny jako každý týden, ale přes léto jsem si přivydělávala směnami. "Ahoj, mami."

"Ahoj, Frankie!"

Trvalo pár minut, než jsem došla na parkoviště. Máma mohla parkovat v přístřešku, ale my jsme s naším bytem dostali jen jedno místo, takže jsem musel zaparkovat na druhé straně parkoviště na jakémkoli volném místě, které jsem našel. Devadesát vteřin chůze navíc by mě nezabilo. Zkontrolovala jsem telefon, než jsem si ho strčila do zadní kapsy. Pět minut zpoždění.

Musela jsem vyrazit, jinak bych u školy nikdy nenašla místo na parkování. Dostala jsem nálepku, podle které jsem mohla parkovat, ale pokud jsem nechtěla zaplatit stovku navíc, ani tam jsem nedostala přidělené parkovací místo.

Nepřekvapivě se o bok mého auta opřela písková blondýna. Přes jedno rameno měl přehozený batoh, oči napůl zavřené a na tváři stín v pět hodin.

"Vypadáš hrozně," řekl jsem na pozdrav.

"Vypadáš líp než ty," opáčil Coop a já se ušklíbla.

"To je nemožné."

Lehkým odstrčením jsem ho odstrčila od dveří na straně řidiče. Posměšně se zapotácel, než se narovnal. Při výšce metr osmdesát mě převyšoval o šest a půl centimetru.

1. První kapitola (2)

"Nech mě hádat, potřebuješ svézt?"

"To je snad jasné, ne?" Usmál se a obešel auto. Už jsem odemkla dveře, takže se jen tak tak vešel na sedadlo spolujezdce. "Zaplatím půlku benzínu."

"Na deset minut jízdy?" Sklopila jsem oči, když jsem si na zadní sedadlo položila batoh, a pak jsem se vyšplhala na místo řidiče. Deset let stará toyota nebyla nablýskaná ani sexy, ale byla spolehlivá a dovezla mě, kam jsem potřebovala. Taky byla splacená a já za ni mamce platila splátky, což mamce pomohlo zaplatit splátky na její nové auto - ne že by mě o to žádala, ale fér je fér.

"Dobře, nechám si svoje peníze pro sebe, když na tom trváš," usmál se Coop. "Jeď, Jeevesi."

Odfrkla jsem si a nastartovala auto. "Prdel."

Jen se zasmál.

Cesta do školy netrvala dlouho; nikdy netrvala. Coop strávil většinu z ní se zavřenýma očima za slunečními brýlemi a já jsem vypil kafe a vypil ho do dna, ještě než jsme vjeli na parkoviště. První den po návratu a ještě tam nebylo plno. Fantastické. Získala jsem parkovací místo vedle jediného stromu a blíž k východu z tělocvičny.

Dobrá karma na první den.

A taky první den v posledním ročníku.

To je divné.

Coop vydával protivné chrápání, když jsem vypínala auto - a tím i klimatizaci. Štípla jsem ho a on vydal vrčivý zvuk, pak mě chytil za ruku a přitiskl si ji na hruď.

Vytřeštila jsem oči, cvrnkla ho do nosu a on se zatvářil. "Ty jsi na mě tak zlý."

"Ha. Vypadni z mého auta, Coope. Musím jít dovnitř, projít si třídy a podívat se, jestli je paní Fajardová ve své třídě." "Cože?" zeptala jsem se.

"Proč?" Než mě pustil, stiskl mi ruku. "Bože, holka. Prostě přijď do jídelny a vydrž."

"Na to je spousta času." No, v prváku a ve druháku byl. Scházeli jsme se každý den před vyučováním, ale pak mi pan G. ve třeťáku dovolil využívat jeho učebnu a já se tam občas scházela - hlavně ke konci roku. Tak trochu jsem doufal, že to letos udělá paní Farjardová.

"Aha." Cooper "Coop" Brennen, kluk od vedle s líným přístupem a heslem Nikdy nespěchej, měl průměr jen o zlomek nižší než já. Nebyl takový, jak se tvářil, když ukazoval světu, že je příliš cool na školu nebo studium. "To jsi říkal už loni a pak jsi nám zmizel."

"Já jsem nezmizel," namítl jsem. Rozložil se z mého auta a protáhl se, než si zasunul ruce do batohu. Zavřel dveře a obešel auto, popadl mi batoh a podržel mi ho. Venku už bylo horko a vlhko. Texas v srpnu? Co kdo čekal? Alespoň jsme mohli do školy chodit v šortkách a já toho využila.

Coop ne. Měl na sobě džíny a vypadal, jako by se nikdy nezpotil. Vsunula jsem ruce do popruhů a zamkla auto, než jsem si strčila klíčky do kapsy. Můj bubínek zůstal v autě, dokud jsem nedorazila domů. Pro další šálek kávy bych zabíjela. Kousek odtud, uvnitř obchodu s potravinami nahoře v ulici, byl Starbuck. Ale... Nechtěla jsem být zpocená a s kudrlinkami vytahovat vlasy z culíku.

Takže jsem to přetrpěla.

Coop mi přehodil ruku přes ramena a otočil mě k budově. "Většinu času trávíš ve třídách, i když jsi tam nemusela být."

"Učila jsem se. Pět hodin AP je hodně domácích úkolů."

Coop si znovu odfrkl. "Frankie, Frankie, Frankie... tenhle rok se neschovávej."

"Já se neschovávám," řekla jsem a strčila do něj. "A vypadni. Je horko."

Zasmál se. Na Coopovi bylo skvělé, že nikdy nepropadal špatné náladě a nebyl napjatý. Když už, tak to byl ten nejpohodovější kluk na Robertsonské střední. Nepotil se kvůli známkám, domácím úkolům, teplotě ani životu. Prostě se jen tak nechal unášet a proudy k němu byly vždy přívětivé.

Tedy až na chvíle, kdy nebyly. Zapíchla jsem si do svého vnitřního fňukání špendlík. Coop se vědomě rozhodl být zenový a já věděla proč, takže bylo lepší to prostě respektovat, než být kvůli tomu za vola.

"Něco ti řeknu," řekl Coop, když mi otevřel dveře. Prastará klimatizace musela mít dobrou náladu, protože nás přivítala stěna chladného vzduchu. Po příchodu několika tisíc studentů nebylo pravděpodobné, že by zůstal tak chladný. "Půjdu s tebou do Fajardova pokoje. Můžeš se líbat k učitelce, oslnit ji svou úžasností a pak si se mnou přijdeš vyrazit do jídelny."

Nejdřív jsem nic neřekl. Co na tom záleželo, jestli jsem se s někým sešel, nebo ne? To, že mě někdo uvidí, mi rande nezajistí. Když už nic jiného, tak konec minulého roku ukázal, že moje zapojení nebo nezapojení do společenského života mě nikam neposune.

"Frankie," Coop táhl moje jméno, jako by každá slabika byla náznakem jeho prosby. "Řekni ano. No tak. Víš, že chceš. Bubba tam bude. Jake a Archie taky. Tohle léto jsi je ještě neviděla."

Zamračila jsem se. "Budeš otravovat, dokud neřeknu ano, že jo?" zeptala jsem se.

"No jo," řekl a usmál se. "Kdybys v létě přišla na jeden večírek, možná bych ti to trochu odpustil."

"Na jednom večírku jsem byla." Před dvěma týdny jsem byla na Bubbově narozeninové oslavě. Na jeho osmnáctiny. První z naší skupiny, který to trefil. Další byl Coop. Archie blíž k Halloweenu a Jake k Vánocům. Já? Já jsem dostal volební právo až skoro o Velikonocích.

Bylo na nic být mnou.

"Jedna." Suchý. Tak suché a tak smutné. "Jednička se nepočítá. Šla jsi tam jen proto, že měl Bubba narozeniny. Zůstala jsi přesně pětatřicet minut, dala jsi Bubbovi dárek a vyklouzla jsi, když sis myslela, že se nikdo nedívá."

Zarazila jsem se a zírala na něj. Byli jsme většinou sami, protože jsem viděla jen pár dětí a pár učitelů. Asi za dvacet minut měly přijet první školní autobusy. "Jak to víš? Měl jsi jazyk v Lauřině krku."

Jeho úsměv se rozšířil. "Já vím všechno."

"Třeba jak vypadají mandle Laury Zavermanové?"

"Hmatem, ne pohledem. Kdybych se na ně díval, bylo by to nechutné. A všichni jsme si všimli, že ses na to vykašlal."

Sakra.

Zaklonila jsem hlavu a zadívala se do stropu. Problém s tím, že jsem taková holka. Tou, se kterou se všichni stýkali, kamarádkou s terminální kamarádskou zónou, bylo to, že si takových blbostí všímali.

1. První kapitola (3)

Všichni na večírku se spárovali. Děti se líbaly v bazénu, děti se líbaly na trávníku. Nejméně tři auta se houpala, když jsem mířil z kopce k tomu svému. "Fajn," připustila jsem. "Ale nejdřív si musím projít svůj rozvrh a promluvit si se slečnou Fajardovou."

"Tak do jídelny?"

Sevřela jsem popruhy batohu a udělala další obličej. "Ano, pak jídelna. Můžeme už jít?"

Coop se otočil a dal se do chůze, jeho delší kroky mě téměř okamžitě předběhly. "Tak pojď, loudale," zavolal na mě přes rameno. "Přestaň se loudat. Musíme navštívit učitele a najít třídy."

Roztržitě jsem zavrtěl hlavou a spěchal, abych ho dohnal. Bylo téměř nemožné se na Coopa zlobit.

Téměř.

Dokázala jsem to.

Na konci minulého roku, ale vzala jsem si léto, abych se z toho dostala.

Když se usmál a vrazil do mě, musela jsem bojovat s nutkáním vrazit do něj ještě víc.

Už jsem se přes to přenesla, ne?

Většina mých tříd byla ve druhém patře, což bylo výhodné. Ve druhém ročníku jsem strávila kličkováním po škole spolu s Archiem. My dva jsme měli ty nejhorší rozvrhy. Coop a Bubba byli v podstatě na jedné nebo druhé polovině školy, zatímco Jake měl opačný rozvrh. Jedinou výhodou, kterou jsme s Archiem měli, bylo, že jsme měli třídy se všemi, ale po prváku jsme nikdy neměli třídu, ve které by bylo všech pět.

Na druhou stranu jsme byli každý zaměřený na jinou dráhu. V nižším ročníku spojili všechny polední přestávky, takže jsme alespoň mohli jíst společně. V mladším ročníku jsme se ale také poprvé mohli stravovat mimo areál školy, takže kluci se na podzimní semestr stravovali víc mimo areál než na něm. Zvykl jsem si, že si na oběd musím najít jiné místo. Mohl jsem si dovolit jíst mimo kampus, jen jsem nechtěl utrácet peníze.

Coop do mě šťouchl, když jsme došli do pokoje slečny Fajardové. Dveře byly otevřené a svítilo se. Dotyčná učitelka si právě pokládala kabelku na stůl, když jsem strčila hlavu do místnosti.

"Dobrý den, paní Fajardová."

Učitelka mi s tichým smíchem zamávala dovnitř. "Ahoj, Frankie. Nemohla jsi ani první den odejít, než ses přihlásila?"

Na tváře mě políbilo horko. "No, když rutina funguje, je lepší se jí držet."

"To je pravda." Paní Fajardová nebyla o moc starší než moje máma. Tmavě hnědé vlasy měla ostříhané na pážata, opravdu milé hnědé oči a úsměv, který vítal otázky. Měla také úžasný smysl pro humor. Tohle byl první rok, kdy jsem měla být v její třídě, i když jsem se s ní setkala už v deváté třídě, když mluvila v naší třídě humanitních předmětů, která mi ten rok sloužila jako zápočet z angličtiny. "Pojďte dál."

Narovnala jsem se a vklouzla do dveří. Coop se místo toho, aby mě následoval, jen opřel do rámu dveří.

Paní Fajardová už vytáhla samolepicí papírky a zapsala si názvy tří knih. "Předpokládám, že jsi dočetla Smrt Ivana Iljiče a Middlesex?" "Ano," řekla jsem. Ty byly na našem seznamu letní četby.

"V červnu," přiznala jsem a ignorovala Coopovo protahované "šprt" z místa, kde stál u dveří. S rukama za zády jsem ho odstrčila.

Slečna Fajardová se podívala kolem mě na Coopa. "Jestli jste je nedokončil, pane Brennene, nebudete připraven na dnešní úvodní kvíz."

"Jsem v pohodě," prohlásil k mému překvapení.

Zkroutila jsem se a zírala na něj. A on byl na AP Lit? A za B, on si to přečetl?

"Poslední jsem dočetl včera." Poklepal si na hruď. "Nejsem šprt." Ukázal na mě. "Rozhodně šprt."

Zakoulela jsem očima a vrátila se ke slečně Fajardové. Ta jen zavrtěla hlavou a přitom se stále ještě pochechtávala. "Tak tenhle seznam je i pro tebe," informovala ho. "Každé čtvrtletí budeš mít samostatnou četbu. Tohle je výběr pro první čtvrtletí. Vyber si, která se ti líbí. Pokud ji budeš mít s sebou a ve třídě bude volná hodina, můžeš si ji přečíst tehdy." Aniž by vynechala jediný tah, zaměřila se na mě. "Asi by sis měla vzít všechny tři, protože tě znám. Do víkendu je určitě dočteš."

Tvářila jsem se rozpáleně, jen jsem se ušklíbla. "Jak jsem řekla, když to vyjde..."

"Ano, ano. Funguje to. Dobře. Pokračuj." Přitiskla mi k ruce lepicí papírek. "Uvidíme se ve čtvrté."

Oh. Skvělé. Před obědem jsme si s Coopem dali Fajardo.

"Tak zatím!"

Když se Coop zařadil do kroku za mnou, nahlédl do seznamu. "Kolik jsi jich už přečetl?"

Přeletěla jsem seznam knih a pak jsem se musela kousnout do smíchu.

"Dvě," odpověděl Coop dřív, než jsem to stihla. "Sázím na dvě."

Sakra. "Ano, dvě už jsem přečetl."

Zasmál se a znovu mě zavěsil kolem ramen. "Budeš můj studijní parťák, že jo?"

"To záleží na tom," namítla jsem. "Neřekla jsi mi, že letos chodíš do AP kurzů." Ve skutečnosti se jim vyhýbal, kdykoli to bylo možné. Soustředil se na duální zápočty. Pokud jsi chodil do státní školy, byl duální kredit lepší.

"Neptal ses," vyzval ji. Aniž by udělal krok vedle, vedl mě do další učebny. Francouzština AP. Za čtyři roky jsem se v tom jazyce docela zlepšila, takže tenhle rok by byl fantastický. Madam nás oba přivítala, ačkoli Coop po druhém ročníku na francouzštinu nevkročil. Protože vyžadovali jen dva roky, nic jiného neměl v úmyslu.

S madaminými poznámkami přidanými k mému lepítku jsme se vydali dál. Světové dějiny s panem G. byly hodinou samostatného studia. Nebyl ve své třídě, ale na dveřích visel lístek adresovaný mně. Coop se rozesmál, když jsem ho sebral.

V době, kdy jsme se zastavili u AP Calculus, AP Government a AP Economics - vláda byla v pondělí, ve středu a v pátek, zatímco ekonomie bude v podzimním semestru v úterý a ve čtvrtek. Na jaře se rozvrh přehazoval - Coop byl nad prohlídkou a popoháněl mě. Pomohlo mi, že tam ti učitelé nebyli.

"Promiň, Coope," řekla jsem, když jsme seběhli po schodech do pavilonu A, abychom mohli zamířit do jídelny.

Zastavil se na posledním schodu a upřeně se na mě zadíval. Protože jsem byla o dva schody výš než on, byli jsme si téměř z očí do očí. "Kvůli čemu?"

1. První kapitola (4)

"V létě jsem tě tak trochu ignoroval." Coop měl pravdu. Třídy jsme si vybrali loni v dubnu, dva dny po jarní slavnosti a sbírce, a já-já jsem byla trochu rozbolavělá.

"Ano," řekl pomalu a prohlížel si mě. "To jsi udělala. Naštěstí pro tebe jsem ti to už odpustil."

Zasmála jsem se a zavrtěla hlavou. "Opravdu mě to mrzí."

"Fajn," řekl až příliš snadno, ale to byl Coop. "Můžeš mi to vynahradit tím, že mě letos odvezeš do školy. A možná mě budeš vozit domů."

"Jsem si docela jistá, že jsi se mnou stejně chtěl jezdit..." Na druhou stranu, zrovna dnes ráno se objevil u mého auta. Čekal na mě. Možná to pro něj nebyla jistota.

Jo. Choval jsem se jako blbec.

"Příhodné, že?" Mrkl na mě. "Tak pojďme." Lehkým škubnutím mě zatahal za culík a já ho plácla po rameni. Napětí povolilo a byli jsme jen Coop a Frankie. Znala jsem Coopa od školky, byli jsme nejlepší kamarádi od prvního dne. O prázdninách mezi sedmou a osmou třídou zmizel, zrovna když se jeho rodiče rozváděli. Odjel za sestrou k prarodičům. Vůbec se mi neozval. Pak se vrátil, čekal na autobus, když ráno začínala osmá třída, a tehdy mě zatahal za culík.

Jako by se nic nezměnilo.

Ale zároveň se změnilo úplně všechno.

Ale v deváté třídě se to změnilo ještě víc...

V jídelně bylo mnohem víc dětí. Děti z kapely proudily z tréninku, divadelníci hráli divadlo, děti z ROTC si navzájem kontrolovaly uniformy, a pak sem proudili sportovci z atletické haly. Kapela a sportovní oddíly tam byly ještě dřív než já.

Když už mluvíme o sportu, Bubba a Jake shodili své batohy na stůl, který si Archie už nárokoval. Archie usrkával z venti kelímku od Starbucku a pokynul k ostatním kelímkům, ale jejich pozornost upoutalo Coopovo pískání. Archie - Archibald Standish Třetí, chudák. Jeho rodiče na tom byli dobře, ale jeho dědeček byl smradlavý boháč. Mezi jeho prarodiči a rodiči došlo k nějakým neshodám, takže ačkoli by si Archie nejspíš mohl dovolit chodit do školy na nějakém nóbl místě v Evropě, byl zapsán na státní střední školu a chodil na ni od deváté třídy.

Ten první rok byl pro něj docela těžký a nebyla jsem jediná, kdo ho začal chránit. Bohatý a zhýčkaný neznamenal vždycky egoistického čuráka.

Ne, musel si tuhle pověst vypěstovat, ale v mnoha ohledech byl Archie pořád ten samý kluk, který v mém prvním ročníku vypadal tak beznadějně mimo. Sedl jsem si vedle něj a první týden ve škole ho se vším seznamoval.

"Panebože, to musí být prázdniny. Frankie Curtis je v domě!" To oznámení znělo mnohem hlasitěji, než ve skutečnosti bylo, ale rozhodně nám vyneslo pár pohledů od ostatních lavic, včetně úšklebku Rachel Manningové. Podělili jsme se o jeden z těch sotva zdvořilých úsměvů na sebe, než se otočila zpátky ke svým přátelům a já následovala Coopa ke stolu.

Jacob "Jake" Benton se ušklíbl, když kontroloval kávy na stole, pak jednu zvedl a otočil ji, abych si mohla přečíst, že Frankie jde do maturitního ročníku. Se smíchem jsem zavrtěla hlavou, když ji držel v ruce. Jake chodil na základku se mnou a Coopem. Ale Jakeův táta byl voják, takže když ho poslali do zámoří, celá rodina odjela. Poté, co se jeho rodiče rozvedli, když byl na střední škole, je máma přestěhovala zpátky sem.

Ian "Bubba" Rhys se rozkročil na židli a dlouze se napil ze své kávy, zatímco Jake mi podal tu moji. Bubba měl zavřené oči, jeho výraz byl téměř blažený. Ve fotbalovém týmu hrál na pozici running backa, zatímco Jake působil jako tight end. To byl asi tak rozsah mých znalostí o fotbale. Oba to byli velcí, na pohled urostlí kluci se širokými rameny, silně osvalení, se všemi stereotypy o namakaných sportovcích, na které si jen vzpomenete. Archie sice nebyl žádný šikula, ale díky nim vypadali Archie i Coop hubení a podvázaní. Ne že by jim to nějak vadilo.

Z nich všech chodil Archie poslední tři roky do většiny mých tříd. I v průměru jsme si byli nejblíž. Když loni na jaře zveřejnili naše třídní žebříčky, předběhl jsem ho o necelého čtvrt bodu.

Potřebovala jsem si polepšit ještě o dvě místa - to by mi zajistilo nejlepší procenta a zaručené stipendium.

"Vypadáš vyřízený," řekl Coop a lehce Bubbu plácl do zad.

Bubba zavrčel, ale dál pil kávu.

"Počkej, až mu kofein zabere," poradil jsem mu a odložil tašku. Jake mi však ukradl lepicí papírek dřív, než jsem ho stačila zajistit. Naštěstí mi nabídl kafe, abych ho nepraštila.

"Ha. Deset babek," řekl Archiemu a zvedl lístek. "Říkal jsem ti, že půjde nejdřív za učiteli, i kdyby s sebou přivedla Coopa."

Archie se zatvářil. "Víš, Frankie, mohl bys být méně předvídavý. Alespoň jednou. To by bylo skvělé."

"Škoda, tak smutné," řekla jsem mu a pak jsem si vytrhla lístek, než jsem se posadila a napila se kávy. "Moje metody fungují."

Archie se na mě s povzdechem zadíval, když vytáhl peněženku a vidličkou předal Jakeovi desetidolarovou bankovku. "Copak to nevíme..."

2. Kapitola druhá (1)

==========

Kapitola druhá

==========

Oběd

První čtyři hodiny dne proběhly, jako by někdo zapnul zrychlené převíjení. Coop si vyžádal lavici vedle mé v AP Lit. Protože hned náš první úkol vyžadoval partnery, usmál se na mě a nakonec jsme strávili hodinu hádkou o letní četbě.

Moje dopoledne bylo nabité - první hodinu jsem měla Archieho, který střídal AP Government a AP Economics, Bubba se objevil v mé hodině AP Calculus a Coop v mé AP Lit. Jakea jsem neviděla už od kavárny, ale s AP francouzštinou byla velká legrace. Skvělé na tom, že jsem měl čtyři roky stejnou učitelku francouzštiny, bylo to, že jsem ji poznal a měla úžasný smysl pro humor. Měla také úžasného nového asistenta, francouzského studenta na zahraničním výměnném pobytu jménem Mathieu Domienier.

Nebyla jsem sice jediná holka, která si ho všimla, ale užívala jsem si své místo v první řadě a jeho lahodný přízvuk. Doufala jsem, že měl úkol TA celý rok, protože jsem se sice už těšila na AP francouzštinu, ale on byl jako třešnička na dortu.

"Hej," řekl Coop. Chytil mě za ruku, když jsem začala sledovat proud studentů směrem k jídelně. Vážně jsem nesnášela, že všichni mají stejnou dobu oběda, a co se to letos děje s prváky? Zdálo se, že jich je víc než druháků a třeťáků, tak dva ku jedné. "Takhle ne."

"My neobědváme?" Ale nechala jsem se Cooperem protáhnout proudem dopravy. Výhodou jeho výšky a lakonického vystupování bylo, že mu většina lidí opravdu uhýbala z cesty.

"Obědváme," řekl.

"Coopere!" Před námi se objevila Laura Zavermanová. Zahákla svou ruku za Coopovu volnou. "Hledala jsem tě."

"Jo?" Sotva se na ni podíval. "Nemám teď čas, Lauro. Možná později."

"Ale je oběd..."

"Přesně tak." Vyprostil se z jejího sevření, i když mě stále pevně svíral. Co si myslel, že udělám? Zmizet v proudu davu? Napůl otočený, ale stále v pohybu, se Coop otočil, aby si Lauru prohlédl. Váha těch pronikavých šedozelených očí se nedala popřít a Laura se narovnala, brada a hruď se jí zvedly. To rozhodně nebyla náhoda. "Vypadáš dobře, zlato," řekl. "Opravdu dobře."

Ještě než dořekl svůj vřelý kompliment, už se soustředil a my se dali do pohybu. Laura přeskočila pohledem z Coopa na mě. Jedna moje část se mi chtěla omluvit, protože Coop byl idiot. Zbytek mě jen pokrčil rameny. Coop byl taky Coop. Pokud si s ním Laura chtěla vyměňovat sliny, měla by si na to zvyknout. Dělal to, co dělal, podle svého rozvrhu a nikoho jiného.

Zmizela v moři studentů. Coop nezpomalil. Strčil do dveří a venku na nás čekalo až příliš ostré slunce a stěna horka.

Vymanila jsem se z jeho sevření a vyhrabala z batohu sluneční brýle. Nasadila jsem si je a pak si přetáhla řemínky přes ruce. Venku byla jako v peci, slunce na nás nemilosrdně pražilo. Kdyby mi škola dovolila nosit čepice, měla bych na hlavě baseballovou kšiltovku v mžiku.

"Držte krok." Coop vytáhl vlastní sluneční brýle a zastrčil je na místo. Horký vánek mu čechral vlasy, když vedl cestu k parkovišti.

"Jdeme," křikl Jake, jakmile jsme zahnuli za roh. Postavil se na stupátko na straně řidiče svého slunečně žlutého SUV. Ta věc byla tak zářivá. Pořídil si ho na konci našeho prvního ročníku, když se díky svému umístění ve třídě dostal na prvních deset procent.

"Chápu to tak, že jedeme na oběd mimo kampus," prohlásila jsem spíš než se zeptala, když jsem následovala Coopa. Archie už seděl na předním sedadle spolujezdce a Bubba na zadním. Coop mě zahnal doprostřed mezi sebe a Bubbu.

Prostředek jsem nesnášela a on to zatraceně dobře věděl. Polštářek na sedadle tam nebyl pohodlný, ale svlékla jsem se z batohu. Bubba mi ho sebral, aby ho hodil dozadu k nim, než jsem se usadil. Coopův batoh ho následoval. Sotva Coop zavřel dveře, Jake se usadil na sedadle řidiče, zapnul bezpečnostní pás a uvedl SUV do pohybu.

Vyjet z parkoviště byla otrava, ale kdybychom vyjeli kolem fotbalového stadionu, mohli bychom proklouznout mnohem nepoužívanějším vchodem.

Bubba natáhl ruku podél opěradla sedadla a kvůli nedostatku místa jsem se vmáčkl mezi něj a Coopa. Naklonil jsem se dopředu a zeptal se: "Zesílit klimatizaci?" I v šortkách by mě tady vzadu upekli.

Jake ji otočil výš. Zazvonil mu telefon, ale když se na něm objevilo Mariino jméno, zmáčkl ignore.

Jake a Maria. Archie a Patty, Bubba a Sharon, Coop a Laura. "Vy si hrajete na honěnou před kamarádkami?" zeptal se.

"Rozešli jsme se," řekl Archie přes rameno.

"Nechodí spolu," řekl Bubba a se stále zavřenýma očima zaklonil hlavu. Proč byl dneska sakra tak unavený?

"Ne moje přítelkyně," řekl Jake a mrskl prsty.

Coop však neřekl nic. Když jsem se na něj podíval, zatvářil se.

O pět minut později jsme vklouzli na parkoviště u Blaze. Ta pizzerie byla naše dlouholetá oblíbená. Cestou z auta jsem popadla batoh a Coop řekl: "Klidně ho tam nech, bude to v pohodě." "To je v pořádku," odpověděla jsem.

"Jo, ale vzal jsem si s sebou oběd."

"Dáme si pizzu." Jake mi vytrhl batoh ze sevření a zasunul ho zpátky do auta. "Moje pohoštění. V červnu jsi vynechala pizza party, tak ti to teď vynahradíme."

Nesnášela jsem, když za mě platili. Ale Bubba a Archie už zmizeli uvnitř a Coop se na mě podíval svým samolibým pohledem "já-něco-vím-nevím". Místo abych se hádala, roztáhla jsem ruce. "Díky, Jakeu."

"Nemáš zač, Frankie." Mrkl na mě a pak zkontroloval Coopa ramenem, když jsme ho míjeli. Uvnitř restaurace byla tma, takže mi chvíli trvalo, než si oči zvykly. Vůně pizzy se linula ze všech stran a moje ranní svačina a káva se zdály být hodně, hodně daleko. Vzala jsem si dva kousky z dostupných táců - jeden keto kůrku s grilovaným kuřecím masem, mozzarellou a žampiony s lehkou česnekovou omáčkou s pestem a druhý keto kůrku s klobásou a jablečnou slaninou se známou červenou omáčkou.

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Nedotknutelní"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️