Moji čtyři rytíři

Prolog

SCARLETT

Poslední vzpomínka na život, který jsem žil předtím, byla na čtyři chlapce. Na to, jak se sluneční světlo třpytilo v jejich vlasech, když se náš smích rozléhal mezi stromy. Na letní horko v Richmondském parku. Na vůni suché trávy. A opar londýnského panoramatu v dálce. Svět se zdál tak obrovský, když jsem byl nevinný a svobodný.

Svobodu, o kterou mě krutě připravili ti, kteří říkají, že se mě snaží ochránit. Řetězy mě poutají k mé nové realitě. Osamělost a odloučenost. Zůstala jsem lpět na vzpomínkách z doby tak dávno minulé; zapomínám, že jsou jen v mé fantazii. Zapomínám, že si nepamatuji, kým jsem byla, než se mi tohle všechno stalo.

Hodiny se slévaly ve dny. Dny v týdny. A z týdnů se brzy staly roky. Roky od chvíle, kdy jsem spatřil cokoli mimo čtyři stěny místa, kterému říkám své vězení.

Život, ke kterému jsem byla odsouzena, mi těžce ležel na srdci. Bránilo mi to poznat všechno, co mi svět nabízí. Držel mě v bezpečí.

Ale co je to za bezpečí, když nevidíte nic mimo svou klec?

Co je to za život, když ho nemůžeš žít?

Myslela jsem si, že je mi souzeno žít navždy v samotě. Jednoho dne jsem byl propuštěn z hradu, ve kterém jsem vyrůstal, a dostal jsem jednoduchý úkol.

Hledat, infiltrovat a ničit jakýmikoliv prostředky.

Vrátil jsem se do města, které jsem si sotva pamatoval.

Vrátil jsem se, abych je našel.

Abych je hledal.

Abych pronikl dovnitř.

Abych je zničil.

Nezastavím se před ničím, abych splnil svůj cíl. Dát jim to, po čem jejich srdce touží. Pak budu moci konečně zažít svobodu, po které tak zoufale toužím.

Přinesu jim hlavy mužů známých jako Čtyři jezdci.

Nebo zemřu, když se o to pokusím.

Část I - První

Část I

Jeden

Prescott

Když vidíte, jak se před vámi rozprostírá království, kterému vládnete, je to něco povzbuzujícího. Lidé, kteří se věnují svému každodennímu životu jako mravenci hledající potravu pro svou kolonii. Takové je lidstvo.

Mravenci.

Jsou ti, kteří se den co den lopotí, a ti, kteří sklízejí ovoce. Kteří sedí ve svých věžích ze slonoviny a sledují, jak svět plyne, a hromadí své miliardy jen proto, že mohou.

Do které kategorie patřím já? Odpověď zní: ani do jedné.

Já nesklízím.

Nedřu se.

Nakazím se.

Tvář naší společnosti musela být hezká. Tak se získávají lidé. Šarm a charisma přicházejí až po prvním dojmu. Tak si udržíte jejich zájem. Zaháčkujete je a pak se na ně vrhnete a zajistíte, že vaše drápy budou zaseknuté tak hluboko, že je nikdy nebudou moci vytáhnout. Lidi není těžké zpracovat. Zapůsobíte na jejich základní povahu a brzy získáte, co chcete, a nenecháte je o manipulaci, kterou podstoupili, ani vědět. Slepí k realitě.

Když na to přijde, je to opravdu velmi jednoduché.

Ženy chtějí být se mnou.

Muži chtějí být mnou.

Dostal jsem se jim do hlavy. Přinutil jsem je vidět dokonale zkonstruovaný obraz toho, co znamená být bohatý, pohledný, mocný a úspěšný. Škoda, všechno to byly lži, kterými je krmili, aby se vraceli pro další. Jako malé ztracené duše visící na provázku a doufající, že jednoho dne budou jako já.

Jsem infekce, které se nikdy nezbaví.

Tak se mi to líbilo. Držet je pod palcem, zatímco je vykrvácím, dokud z nich nezbude jen slupka. Skořápka člověka, kterým kdysi byli. Pak je předhodím vlkům a dívám se, jak je sežerou zaživa.

To je ta nejuspokojivější část. Vidět, jak tvé úsilí nakonec končí jejich definitivní smrtí.

"Zase pozoruješ svoje hřiště, Presi?"

Ohlédl jsem se a zjistil, že Drake stojí u mého stolu a prsty se otírá o skleněnou plochu. Ten muž by se dal nazvat ztělesněním temnoty. Půlnočně černé vlasy s indigovýma očima. Drakea nikdy nikdo neviděl v ničem jiném než v tmavých barvách. Vyhovovalo to jeho povaze. Něco, co často skrýval, ale já jsem znal pravdu. Jeho jmenovec byl zcela na místě. Drak převlečený za člověka. A za žádných okolností si s ním nebylo radno zahrávat.
Nakazil jsem se, ale Drake? Pitval, dokud z něj nic nezbylo.

"Možná."

Drakeovi se zachvěl ret. Možná jsem byl tváří našeho podniku, ale Drake byl generální ředitel. On dělal těžká rozhodnutí a bral na sebe všechnu zodpovědnost. Udržoval jemnou rovnováhu mezi tím, co jsme dělali nahoře a dole, aby se to na nás neprovalilo.

Bez něj by Fortuity nebylo tam, kde je dnes.

"Jsi připraven na dnešek?"

Naklonil jsem hlavu, než jsem se otočil k oknu. Město se přede mnou rozprostíralo, kam až oko dohlédlo. Uprostřed jsme byli my. Osa. Kapitalistická společnost se točila kolem peněz. A s čím jsme obchodovali my?

S penězi. Peníze. A další peníze.

Nikdy nešlo o zbohatnutí. Vždycky šlo o moc. A my jsme ji měli v hojné míře. Peníze nám pouze poskytovaly prostředky k šíření našeho vlivu. A my jsme ho šířili.

My čtyři jsme naši společnost vybudovali od základů. Nikdo se neodvážil zpochybnit naši vládu. Nikdo se nám nepostavil. Každý, kdo se o to pokusil, se to naučil. Nebrali jsme zajatce. Nedávali jsme žádné druhé šance. Nemilosrdná efektivita byla přesně to, čím jsme byli proslulí.

"Je čas, abychom zapálili svět," zašeptal jsem a věděl, že mě uslyší.

Vyhrkl.

"Copak už nehoří?"

Pokrčil jsem rameny a mávl rukou k oknu.

"Tohle? Tohle nic není. Ještě nic neviděli."

"Doufám, že máš pravdu."

Ušklíbla jsem se, odvrátila se od města a srovnala si ho pohledem. Neusmíval se. Viděla jsem, jak se mu na čele rýsuje napětí. Drake se nikdy neuvolnil ani neuklidnil. Všechno, co se mu nepovedlo, bral jako osobní urážku. Nepřestal, dokud nenapravil každý detail. Ten muž nenechal kámen na kameni. Proto řídil naši společnost a nechal mě, abych dělal naši image na veřejnosti. Neměl jsem trpělivost s tím, co dělal.

"Já mám vždycky pravdu."

"Spíš vždycky arogantní narcis."

Roztáhla jsem ruce a mrkla na něj.

"Mám k tomu všechny důvody."

Drake vykulil oči, než odešel ke dveřím. Byl na mě zvyklý. Na to, jak jsem nikdy nebrala život příliš vážně. Trh jsem však znala jako své boty. Tohle byla naše jediná možnost, jak si zajistit budoucnost.
Zastavil se v záběru, záda měl ztuhlá a ruce mu cukaly.

"Obětujeme všechno. Nemůžeš mi říct, že se tě to vůbec netýká."

Přejela jsem si jazykem po spodním rtu. Měli jsme všechny důvody bát se budoucích následků. Nikdy jsme však nedělali nic napůl. V téhle hře, kterou jsme hráli, jsme byli vždycky o krok napřed před ostatními. Štěstí bylo na naší straně, ale to vydrží jen tak dlouho. Jednoho dne by mohlo dojít. Měl jsem v plánu zajistit, aby se to nikdy nestalo.

"Starosti nechám na tobě."

Zavrtěl hlavou. Drake by si momentálně přál, aby mě mohl shodit ze střechy budovy za můj nedostatek strachu tváří v tvář nepřízni osudu. Už nejednou mě nazval lehkomyslnou.

Kde bychom byli bez mého naléhání, abychom riskovali a zahodili opatrnost?

Nikde, kurva, nikde.

Já jsem z nás udělal to, co jsme.

"Myslím, že je čas nastražit návnadu a sledovat, jak padají karty."

Nedal mi prostor k odpovědi, odešel a nechal mě samotnou s mými myšlenkami. Strčila jsem si ruce do kapes a naposledy se ohlédla k oknům.

Svět na nás nebyl připravený.

Nikdy nebyl.

Někteří nás nazývali monstry v oblecích.

Měli by pravdu.

Nebyli jsme milí ani hodní. Šli jsme bezohledně za svými cíli a bylo nám jedno, koho pošlapeme, abychom se k nim dostali. Oběti a vedlejší škody mi v noci nedaly spát. To všechno bylo nedílnou součástí toho, kým jsme byli a co jsme dělali.

Pokud chcete moc, nemůžete si dovolit mít stejnou morálku, jakou dodržují malí lidé. Musíte překročit hranice dobra a zla. Vejít do šedi a nikdy se neohlížet zpět. Tam najdete ty nejtemnější a nejzkaženější z nás. Ty, kteří vám raději proříznou hrdlo, než aby vám podali pomocnou ruku.

Drake, West, Francis a já jsme už nebyli považováni za muže.

Byli jsme bohové.

Vstoupili jsme do šedi a dokázali, že si s námi není radno zahrávat. A nikdo se proti nám neodvážil postavit.

Říkali nám Čtyři jezdci.

Ten titul jsem si vzal a začal ho používat. Muži, kteří ukončí svět, mě vždycky fascinovali, ale celá ta představa, že jsme jimi my, mě neskutečně bavila. Nebyli jsme předzvěstí apokalypsy. Nebo snad ano?
Ani v jednom případě na tom nezáleželo. Jakmile si jednou vytvoříte určitou image, musíte se jí držet. A bylo načase, abychom jednou provždy dostáli svému jménu.

Dva

Francis

Díval jsem se na hodinky a ne poprvé jsem přemýšlel, proč vůbec snáším tyhle sračky den co den. Už by tu měli být. Nevím, proč jsem čekal něco jiného. Ti tři neuměli měřit čas a bylo jim jedno, jak dlouho nechají lidi čekat.

Prescott, ten narcistický sráč, by si nejspíš upravoval a upravoval své tmavě blond vlasy, aby se ujistil, že žádný pramen není na svém místě. Jako by mu záleželo na něčem jiném než na svém vzhledu a na tom, aby bylo po jeho. Měl k tomu všechny důvody. Byl tváří naší společnosti, ale kurva, potřeboval by dostat lekci pokory. Nebo se prostě jen potřeboval ovládnout.

Vzhlédl jsem a uviděl Drakea, jak se prochází dovnitř s napjatými rameny. Alespoň věděl, co je v sázce. Ten chlap bral život až příliš vážně, pokud se mě ptáte, ale to znamenalo, že se mu dařilo. Kývl na mě, když se zastavil vedle mě.

"Mají zpoždění," zamumlala jsem.

"Co jiného jsi čekal?"

Prescott se rád předváděl. Ale West? No, to byla zatraceně neřízená střela. Bylo potřeba nás všech tří, abychom ho zvládli, když vyletěl z kolejí, což se stávalo mnohem častěji, než mi bylo milé. Když si West někam vyrazil na vlastní pěst, skončil zkrvavený, sjetý prášky, s koulemi hluboko v kundě nebo kombinací všech tří. Zrovna minulý týden zlomil jednomu chlapovi nos za to, že se na něj odvážil podívat špatným směrem. Proto jsme málokdy pořádali tiskové konference ve čtyřech. Nikdy jste nevěděli, co ho vytočí.

Drake, West a já jsme zůstávali ve stínu, zatímco Prescott se ujal kormidla. Tak to bylo vždycky. Až do teď. Teď bylo všechno jinak.

"Pro začátek od tebe očekávám něco lepšího."

Drakeovi se zachvěl ret.

"Někdo se musel ujistit, že to Pres nepodělá."

"A náš válečný štváč?"

"To kurva ví. Slyšel jsem ho včera pozdě v noci, jak se vrací, a nebyl sám."

Potlačil jsem povzdech. West a jeho věčně se otáčející dveře žen. My čtyři jsme bydleli v podkrovním domě v horní části budovy. Odtud jsme mohli dohlížet na naše království. Přesně tak jsme to měli rádi. Mít všechno plně pod kontrolou. Vládli jsme a ostatní nás následovali.
"Zase se ti špatně spí?"

"Vždycky."

Drake trpěl nespavostí, co si pamatuju. Měl tendenci být kvůli ní vzhůru v jakoukoli hodinu. Stres jeho stav zhoršoval, takže mě to nepřekvapilo. Všichni jsme teď byli pod obrovským tlakem.

"Brzy."

Jeho rty se zkřivily.

"Já vím."

Drake si ohnul ruku u boku, když náš svérázný přítel vešel dovnitř. West měl potetované ruce strčené v kapsách, světle hnědé vlasy jako obvykle mírně rozcuchané a jantarové oči mu temněly podrážděním. Alespoň že si skutečně vzal oblek a vypadal přiměřeně elegantně. Člověk nikdy nevěděl, jakou bude mít náladu a zda bude skutečně reprezentativní. Někdy jsem ho našel, jak se povaluje v kanceláři jen v teplákách a županu. Když se oblékl, byl k neudržení. My všichni. Všichni jsme nosili jen to nejlepší, pokud šlo o oblek. V našem oboru jste museli vypadat jako doma.

"Nedělej mi naschvály, Frankie. Nemám na to náladu," zavrčel West, když se postavil na druhou stranu ode mě k Drakeovi.

Upřeně jsem se na něj zadíval. Věděl, že nesnáším, když mi říkají Frankie. Jen jednomu člověku to prošlo a West to rozhodně nebyl.

"Nepovyšuj se na jeho kecy," zašeptal Drake.

Obvykle bych Westa odtud vytáhl a vynadal mu za jeho chování. Dnešek byl příliš důležitý na to, aby to posral, ale už tak jsme měli zpoždění. Neměl jsem čas řešit jeho chování.

"Víš, co je v sázce," řekl jsem a ignoroval Drakea. "A jmenuju se Francis."

"Ach, jsem si plně vědom toho, jaké sračky jsme tu léta snášeli. Jestli se to zvrtne, půjdeme ke dnu všichni," zasyčel West. "Ale jak myslíš, Frankie."

Věnoval jsem mu další temný pohled. Na jeho výsměch jsem nereagoval. Kurva ví, že by to vedlo jen k problémům.

"Jakou máte dnes oba sluníčkovou náladu," řekl Drake a usmál se.

"Nevím, proč mi dáváš sežrat, když Pres tady dole ještě není." West vykulil oči. "Počkej, už si vzpomínám, že jsi toho hajzla nechal, aby ti všechno prošlo."
Nepřistupujte na to. Nedělejte to.

Zatnul jsem pěst, když se zmíněný hajzl konečně ozval a s rozmachem prošel dveřmi. Jeho modré oči se leskly, když nonšalantně kráčel k pódiu. Prescott na nás mrkl, než se otočil k novinářům.

Ježíši Kriste, on se nikdy nezastaví.

"Omlouvám se za své zpoždění," řekl do mikrofonu.

West vedle mě se ušklíbl. Dupl jsem mu na nohu, abych ho umlčel. Podíval se na mě.

Prescott se vůbec neomlouval. Vždycky je nechával, aby se na něj vykašlali. Ten muž své publikum zaujal a až příliš dobře hrál svou image úspěšného obchodníka. Pod svým dokonalým zevnějškem byl ale stejně prohnilý až do morku kostí jako my ostatní.

Nebyli jsme dobří lidé.

Byli jsme zrůdy, které se staly bohy.

Bohy finančního průmyslu.

A tak to i zůstane, pokud s tím budu mít něco společného.

Bojoval jsem s nutkáním obrátit oči v sloup, když Prescott vyprávěl o tom, jak rozšiřujeme naše podnikání o novou akvizici a jak plánujeme podporovat mladou generaci při hledání nové kariéry ve finančnictví. Přivést novou krev, dát jim příležitosti a upevnit náš status progresivní společnosti. Škoda, že to všechno byla lež, kterou jsme udržovali pro vlastní prospěch.

Drake se na mě podíval bokem, když si West vedle mě brousil zuby. Ten zvuk mi drásal uši.

"Nech toho," zamumlala jsem si pod nos.

"Co kdybys vytáhl ten klacek ze zadku, Frankie," zasyčel zpátky.

"Nedělej to," zašeptal Drake, aby mě zadržel a nepraštil Westa do zadku.

Nebylo by to poprvé, co bychom se s Westem srazili. Na kloubech pravé ruky jsem měl jizvy od toho, jak jsem se jednou netrefil a praštil pěstí do zrcadla, které se místo toho při nárazu roztříštilo. Ten hajzl uhnul.

"Naposledy, tady Francis."

Shromážděný dav naštěstí tleskal něčemu, co řekl Prescott, takže mě nikdo jiný neslyšel.

"Weste, přestaň se chovat jako píča," dodal Drake, "teď na to není čas."

West si odfrkl a napjal potetované ruce po stranách. Ignoroval jsem ho a obrátil pozornost zpátky k Prescottovi. Všechno, co řekl, bylo součástí našich plánů. Náhodnému pozorovateli to možná nezní jako nic moc. Sliby, že v našem odvětví uděláme víc a pomůžeme ekonomice růst. Ale pro nás to znamenalo vyvrcholení let čekání, vyčkávání, až budeme moci udeřit.
Vycházeli jsme z mála. Podle všeho bychom neměli být tam, kde jsme dnes. My čtyři jsme nebyli nic jiného než odhodlaní. Nic z toho, čeho jsme dosáhli, jsme nezískali bez obětí, a to ani legálně. Ponořit se do podhoubí a využít ho ve svůj prospěch. Bez skrupulí jsme šlapali po všech ve snaze najít si cestu na vrchol. Nejspíš proto jsme si nadělali nepřátele. Mnoho, mnoho nepřátel.

O moc jsme usilovali a moc jsme získali.

Rty se mi zkroutily na stranu. Své bohatství jsme získali díky mně. Prescott byl tváří Fortuity a ředitelem marketingu. Drake byl náš generální ředitel. West, když se skutečně objevil, byl ředitelem provozu. A já? Finanční ředitel. Řídil jsem naše peníze a dělal jsem svou práci zatraceně dobře. Vzal jsem tu malou částku, kterou jsme měli, když jsme Fortuity zakládali, a udělal z ní miliardy.

Prescott by si možná rád myslel, že jsme tady díky němu, ale ve skutečnosti jsme k úspěchu téhle společnosti potřebovali všichni. Dařilo se nám, protože jsme drželi při sobě a zatraceně tvrdě pracovali. A teď jsme pokračovali v našem plánu, abychom získali to, co jsme všichni opravdu chtěli. Na co jsme čekali. Teď už to byla jen otázka času.

Prescott nastražil past, nalákal medvěda a my budeme trpěliví, zatímco budeme lovit naši konečnou kořist.

"Vypadáš šťastně," zašeptal Drake, když jsme po skončení Prescottova projevu postoupili dopředu a postavili se za něj.

"To jsem."

Podívala jsem se na něj a zahlédla jeho indigové oči, které se třpytily. Věděl přesně proč. Věděli jsme to všichni. Dokonce i West, který vypadal, jako by chtěl celou místnost vykoupat v krvi. A taky by to udělal. Ten chlap nebral zajatce.

"Myslíš, že to bude opravdu fungovat?"

Drake zněl váhavě.

"Musí. Nehodlám čekat dalších deset let."

Jeho zachmuřený úsměv mi prozradil, že to cítí stejně. Už jsme toho měli dost.

Prescott se na nás ohlédl a jeho blonďaté obočí se zvedlo.

"Vy tři se musíte kurva vzpamatovat," řekl si pod nosem, aby jeho slova nezachytil mikrofon.

Na tváři jsem si vykouzlil úsměv, zatímco Drake a West udělali totéž. Jednotná fronta. To jsme museli ukázat. Skrývat naši temnotu pod pečlivě vybudovanou fasádou. Tvář Štěstěny. A mužů, kteří ji řídili.
Můj úsměv se stal skutečným, když jsem si vzpomněl, jak nám říkali. Čtyři jezdci. Jako bychom měli přinést apokalypsu. Možná bychom to udělali. Možná ne.

Věděl jsem jen, že náš čas nadešel. A nikdo z nás už nedovolí, aby nám cokoli stálo v cestě.

Užijeme si tolik legrace. Dlužíme si to.

Jen jsme museli projevit trochu víc trpělivosti a zdrženlivosti... pak jsme to mohli všechno vypustit. A sledovat, jak svět kolem nás hoří.

Tři

Scarlett

Polkla jsem, když jsem se zastavila před budovou. Vysoká, impozantní budova, která se tyčila nade mnou, byla z černého kamene a skla a sídlila v ní společnost čtyř mužů, kteří povstali z popela, aby ovládli finanční průmysl. Alespoň tak mi to bylo řečeno. To je právě ono. O mužích, za kterými jsem přišel, jsem nevěděl nic jiného, než co mi řekli. A ty věci ve mně nevyvolávaly nic jiného než odpor vůči nim. V hloubi duše jsem však věděla, že příběh má vždy dvě strany. I když jsem měla na mysli nějaký cíl, vždycky mě budou trápit pochybnosti.

Nic v životě nebylo jednoduché. A pomsta? No, ta vedla cestou, kterou jsem si nebyla jistá, jestli chci jít, ať už udělali cokoli.

Zadívala jsem se na nápis nad dveřmi.

Náhoda.

Důvody, proč jsem tady, byly prosté. Zajistit si zaměstnání. Získat si jejich důvěru. A zničit je.

Otřásl jsem se. Nemohl jsem si dovolit prozradit hru. Bylo by načase nasadit fasádu. Tu, kterou jsem nosil většinu života. Tedy ty části mého života, které jsem si alespoň pamatoval. Mé dětství bylo v paměti prázdným místem. A všechno, co jsem si pamatoval, mi připadalo jako mlhavý sen v protikladu ke skutečnosti.

Vešla jsem do budovy se vztyčenou hlavou a došla až k recepci. Muž, který tam seděl, se na mě podíval s úsměvem na tváři.

"Dobrý den, vítejte ve Fortuity. Jak vám mohu pomoci?"

"Dobrý den, přišla jsem na pohovor s panem Ackleym... Jsem Scarlett Carverová," odpověděla jsem a snažila se mluvit vyrovnaně, abych neprozradila svou nervozitu.

Muž přikývl a něco skenoval na počítači, než ke mně znovu vzhlédl.

"Samozřejmě, pokud se chcete jenom zapsat sem."

Ukázal na tablet na stole přede mnou. Poklepal jsem na něj, zadal své jméno a podepsal se do kolonky. Vydal mi návštěvní průkaz a řekl mi, abych zamířil do dvacátého osmého patra. Muži, kterým Fortuity patřilo, bydleli v posledních dvou patrech budovy. O patro níž, kam jsem mířil, musely být jejich kanceláře.
Čtyři jezdci.

Nechápala jsem, proč jim byl dán tento název. Vypadalo to tak směšně. Ale co jsem věděl? Rodiče mě posledních deset let drželi zavřeného na panství v Kentu. Říkali mi, že je to pro mé vlastní dobro, ale někdy jsem si říkal, jestli je to pravda.

Přešla jsem k výtahům a stiskla tlačítko. Když výtah přijel, někdo se procházel vedle mě. Dveře se otevřely. Vešla jsem s tím mužem dovnitř. Hodil po mně pohledem a přistoupil k panelu.

"Patro?"

Pak jsem ho vzal dovnitř. Měl tmavě hnědé vlasy, na hlavě sčesané gelem takovým docela slušivým způsobem, tmavě šedý oblek doplněný vestou mu přiléhal k tělu, jako by mu byl šitý na míru, a jeho oči byly stříbřitě šedé. Nevím proč, ale něco v těch očích mě táhlo za vzpomínkami. Připadaly mi skoro povědomé, ale nemohly být. Nikdy v životě jsem ho neviděla. Projela mnou potřeba přistoupit blíž a zjistit, proč se tak cítím. Prsty mi cukaly, abych mu obkreslila linii čelisti a hranatých lícních kostí.

Co je to s tebou?

Vůbec jsem tomu nerozuměla. Na druhou stranu jsem se nikdy nesměla přiblížit k opačnému pohlaví, kromě zaměstnanců panství a své rodiny. Vnitřně jsem se ušklíbla. Jo, takže jsem byla šestadvacetiletá panna. Bylo mi z toho zatraceně trapně. Bylo mi jedno, co na to rodiče. Hodlala jsem to napravit, dokud jsem tady. Konečně jsem mohla převzít kontrolu nad svým životem, teď jsem se zbavila jejich panovačnosti. Způsob, jakým mě rozmazlovali a drželi zavřeného daleko od světa. A přesto jsem k nim byla stále v mnoha ohledech připoutaná. Proto jsem se ocitla tady. V této budově. Jít na tenhle rozhovor. To oni byli důvodem.

Mužova ruka se vznášela nad panelem a jeho obočí se zkroutilo. Křivka jeho rtů mě přiměla na ni zírat. Ten spodní byl plný.

Jaké by to bylo zažít od nich polibek? Byl by to tak příjemný pocit, jak se píše v knihách, které jsem četla? Byl by něžný, nebo náročný?
"Dvacet osm, prosím," vyhrkla jsem ve spěchu, když jsem si uvědomila, že na mou odpověď čekal déle než minutu, a úplně mě vyvedly z míry mé zcestné myšlenky.

Pustil ruku. Všimla jsem si, že už stiskl tu podlahu. Chystal se na stejné místo jako já. Znamenalo to snad, že by mohl být jedním ze čtyř mužů, kteří vedli tuto společnost?

Ustoupil a postavil se vedle mě, svaly měl napjaté a tělo ztuhlé. Pohrávala jsem si s kabelkou, tahala za popruh, prsty jsem třela kůži a snažila se nedovolit, aby mě jeho blízkost ovlivnila. Chřípí mi naplnila vůně jeho kolínské. Ta opojná směs skořice a jablek. Moje oblíbená kombinace, která mi připomínala jablečný koláč, který náš šéfkuchař Gio připravoval většinu nedělí k večeři. Nebyla jsem si jistá, kdy ho budu moct znovu jíst, vzhledem k tomu, že mě návrat domů na panství naplňoval hrůzou.

Oči jsem upírala na jeho tvář, sledovala jsem, jak mu tiká čelist a jeho pohled zůstává upřený na dveře výtahu. Pokud byl jedním z nich, chápala jsem, proč jim lidé říkají bohové. Ten muž byl nepopiratelně přitažlivý. Obklopovala ho aura moci. Pod jeho povrchem však doutnalo nebezpečí.

"Ještě jsem tě neviděl," řekl a jeho stříbrné oči se na mě vrhly. "Jsi tu nová?"

"Ale ne, jsem tu kvůli pohovoru."

Povytáhl obočí.

"Ach ano, pozice asistentky, ne?"

Přikývla jsem a nevěděla, jestli se mu mám představit, nebo ne. Rty se mu zkroutily na stranu a oči se mu leskly. Působil v nich téměř dravě.

Když jsem dostala nabídku na pohovor, personalistka Deborah Manningová mi řekla, že ho povede sám generální ředitel, jistý pan Drake Ackley. Říkala, že rád ví, koho přijímá, protože budu pracovat pro něj osobně. To mě nijak neuklidnilo. Nikdy předtím jsem pohovor neabsolvoval. Rodiče zfalšovali mé záznamy o zaměstnání, abych vypadal jako dobrý kandidát. Ve skutečnosti jsem jedinou práci, kterou jsem kdy dělal, byla pomoc otci při správě panství. Svým způsobem mi to dalo trochu zkušeností. Navíc si mě posadili k jeho vlastní asistentce a ta se mnou tu práci mnohokrát probrala. Co se dalo očekávat. Jak se chovat v pracovním prostředí. A další podobné věci.
Mohl bych to udělat, ale musel bych mít dostatek rozumu, abych si byl jistý, že jsem vše zahrál správně.

Dveře výtahu se otevřely, když jsme přijeli do osmadvacátého patra. Muž udělal krok ven a pak se otočil ke mně.

"Můžu vám ukázat, kam jít, jestli chcete, slečno..."

"Carvere. Scarlett Carverová."

Vykročila jsem za ním. Usmál se na mě, ale ruku ke mně nevztáhl.

"Tak tedy tudy, slečno Carverová."

Přešel přes halu a nechal mě přemýšlet, proč mi neřekl, kdo je. Šla jsem rychle za ním, abych udržela krok s jeho dlouhými kroky. Nedaleko chodby, ke které jsme kráčeli, seděla u stolu dáma, která vzhlédla, když nás uslyšela.

"Pane Beauforte," řekla a zvedla ruku.

Zastavil se u jejího stolu, naklonil se přes něj a šibalsky se na ni usmál.

"Ano, Tonyo?"

Podívala se na mě, když jsem se zastavil, a pak obrátila pohled zpátky k němu.

"Pan Ellis tě chce vidět."

"Řekl, co chce?"

Zavrtěla hlavou a znovu se na mě podívala. Zdálo se, že si toho všiml, protože na mě mávl rukou.

"Vezu slečnu Carverovou dolů do Drakeovy kanceláře, pak se zastavím za Presem."

"Pan Ackley vás očekává," řekla přímo mně. "Hodně štěstí."

Tonya se podívala zpátky na svůj stůl. Muž, kterému říkala pan Beaufort, se od něj odstrčil a odcházel chodbou pryč. O chvíli později jsem ho dohonil a uvědomil si, že jsem ho měl následovat.

Byl to jeden ze Čtyř jezdců. Rodiče mi jejich jména opakovaně vtloukali do hlavy.

Prescott Ellis. West Greer. Francis Beaufort. Drake Ackley.

Byli mým konečným cílem. Muži, které jsem potřeboval získat. Jak to udělám, bylo pro mě velkou záhadou. Bylo mi řečeno, že to musím udělat jakýmikoliv prostředky. Hádal jsem, že budu muset počkat, jak to všechno dopadne.

Pan Beaufort se zastavil před dveřmi. Měly matné sklo a na něm černým písmem nalepené jméno "Drake Ackley, generální ředitel". Jednou zaklepal, pak je otevřel a vešel dovnitř. Chvíli jsem zůstala stát na místě a zhluboka se nadechla.
To bylo ono. Teď už není cesty zpět.

"Drakeu, váš tazatel je tady."

Vstoupil jsem za pana Beauforta a prohlédl si místnost. Kancelář byla obrovská a vypadala moderně. Jednu stěnu lemovaly černé police s knihami, před nimi stály tři kožené pohovky a konferenční stolek. U okna stál psací stůl a za ním kožené křeslo s vysokým opěradlem. Muž, kterému tato kancelář patřila, stál s rukama za zády a v černém obleku sladěném s jeho účesem zíral z okna. Pohled na něj mě vyděsil, ale zaryla jsem nehty do dlaní a snažila se potlačit nervy.

Otočil se a vzal si mě i pana Beauforta. O chvíli později mávl rukou na dvě místa před svým stolem.

"Dobrý den, vy musíte být slečna Carverová, pojďte prosím dál a posaďte se."

Jeho hlas byl hluboký a sytý. Narovnala jsem páteř, než jsem překonala vzdálenost a natáhla k němu ruku.

"Ráda vás poznávám, pane Ackley," řekla jsem, když ji přijal.

Jeho dlaň byla teplá a rozlévala se mi po paži. Ten muž byl vážně vysoký. Skoro jsem musela natáhnout krk, abych se mu mohla podívat do očí. Byly indigově modré, neobvyklá barva. Něco mi na nich způsobilo, že se mi dech zadrhl v krku.

Pustil mou ruku a neusmál se na mě, ale znovu ukázal na svůj stůl. Obešla jsem ho, posadila se a upustila kabelku na zem. Pan Ackley se podíval na dveře.

"Chtěla jsi ještě něco, Francis?"

Ohlédla jsem se včas, abych viděla, jak mezi nimi prochází pohled, a v očích pana Beauforta se objevil zvláštní výraz. Jeho tělo se znovu napjalo a chování ztvrdlo.

"Ne. Hodně štěstí při pohovoru, slečno Carverová."

Otočil se a podíval se na mě přes rameno, když odcházel ke dveřím. Ty stříbrné oči v sobě měly něco, co mě mátlo. Byl v nich smutek a zoufalství. Zmizel a mě to znervóznilo.

Otřásla jsem se a otočila se zpátky k panu Ackleymu, který se posadil. Naklonil se dopředu, položil spojené ruce na stůl a upřel na mě své intenzivní oči. Zastrašení, které jsem cítila, když jsem ho poprvé uviděla, na mě dolehlo plnou silou. Ztěžka jsem polkla a snažila se nevypadat, že mě znervózňuje, i když se mi potily dlaně.
Soustřeďte se. Tuto práci musíte získat. Je to součást plánu. Potřebuješ to, abys uspěl.

Nic jiného pro to neexistovalo. Narovnala jsem páteř a střetla se s jeho pohledem čelem. Bylo načase ukázat tomu muži, proč by měl najmout právě mě.

"Takže, slečno Carverová... můžeme začít?"

Čtyři

Drake

Bože, byla krásná. Jakmile jsem se otočil a uviděl ji, zatraceně mě píchlo u srdce. Jediné, na co jsem dokázal myslet, bylo, jak je úžasná. Způsob, jakým se nesla, s hlavou vztyčenou a oříškově zelenýma očima, které hodnotily každý centimetr mého těla. Světle hnědé vlasy jí padaly na ramena v jemných vlnách. Krémová halenka obepínala její postavu a byla zastrčená do černých kalhot se širokými nohavicemi. Z nich vykukovaly nahé podpatky a její vzhled doplňovala hnědá kožená kabelka.

Už je to tak dlouho. Příliš zatraceně dlouho.

Věděla jsem, že Francis to cítí taky. Jeho oči prozrazovaly všechno. Ani jeden z nás si nemohl dovolit říct ani slovo. Měli jsme plán a museli jsme se ho držet. Musela jsem se pustit do toho rozhovoru a zapomenout na všechno ostatní. Nesměla jsem se nechat odvést na vedlejší kolej.

Scarlett si složila ruce do klína a kývla na mě. Byl jsem známý tím, že jsem si zachovával chladnou hlavu, ale to, že tu byla, mi zkroutilo vnitřnosti. V ústech mi vyschlo. Takhle to být nemělo.

Vzpamatuj se.

"Napadlo mě, že se tě na začátek zeptám, co víš o Fortuity."

Posunula se na židli, než se mi podívala do očí a usmála se. A kurva, z jejího úsměvu se mi zvedl žaludek. To jsem teď zrovna nepotřeboval.

"Vy a vaši společníci jste před šesti lety, když vám bylo dvacet, založili společnost, která zpočátku zajišťovala investice a od té doby se rozšířila o investiční bankovnictví a směnárny. Svým klientům poskytujete špičkové služby, včetně jejich osobního poradce a správy jejich investic. Společnost Fortuity získala za svůj podnikatelský úspěch řadu ocenění. Jednoduše řečeno, jste nejlepší z nejlepších."

Scarlett si udělala průzkum. Vlastně to nebylo překvapivé. Rychle jsme stoupali nahoru a stali se rozpoznatelným jménem. Byli jsme špičkou ve svém oboru.

"Vidím, že není potřeba, abych vám o naší společnosti dále vysvětloval. Přejdu tedy k některým otázkám."

"Samozřejmě."

Znovu se usmála. Kousl jsem se do vnitřní strany tváře, vzal do ruky tablet ležící na stole a prolistoval její motivační dopis a životopis.
"Řekněte mi, slečno Carverová, co vás přimělo ucházet se o toto místo?"

Zvedl jsem k ní oči a všiml si váhavého výrazu, který naznačoval, že neví, jak na mou otázku odpovědět.

"Já... chtěla jsem novou výzvu."

"Pokud se nemýlím, posledních šest let jste pracovala pro firmu své rodiny." "Jak to, že se nemýlíte?" zeptal jsem se.

Přikývla a napřímila ruce. Nervózní zvyk.

"Ano, a proto bych ráda zkusila něco nového. Trochu roztáhnout křídla. Ne že by se mi tam nelíbilo, ale copak každý někdy netouží po troše nezávislosti na rodičích? Přijde mi, že je ten správný čas."

Při odpovědi se jí zachvěl hlas, ale předstíral jsem, že jsem si toho nevšiml, a přikývl jsem. Podívala jsem se na svůj tablet a udělala pár poznámek.

"Řekni mi o sobě něco, co nemáš v životopise."

Když jsem k ní vzhlédla, oči se jí rozšířily a kousla se do rtu. Další z jejích podvědomých řečí, které prozrazovaly její váhání a potřebu přemýšlet, než mi odpoví. Mírně zvedla ruku a chytila se opěradla židle, jako by se chtěla uklidnit.

Rád jsem lidi vyváděl z rovnováhy. Ukázalo se, jestli se pod tlakem zlomí, nebo ne. Jak se budou chovat. Nebylo to ani něco, co bych dělal jen v pracovním prostředí. Vyvést někoho z míry o něm hodně vypovídalo. Uklouznou a prozradí něco, co by neměli, nebo se rychle vzpamatují? Rád jsem pronikal hluboko do psychiky člověka, zjišťoval, jak tiká, abych to mohl využít ve svůj prospěch. Stačí zmáčknout správná tlačítka a oni se přizpůsobí.

Prescott možná dokázal svou přítomností ovládnout celou místnost, ale mně lidé svěřovali svá tajemství. Vnímali mě jako dobrého posluchače a člověka, za kterým si mohou jít pro radu. Taková škoda, že neviděli, kdo se ve skutečnosti skrývá pod povrchem, když mi říkali své nejhlubší, nejtemnější touhy. Pitvala jsem celý jejich život, zjišťovala, co z nich dělá to, čím jsou, abych je mohla drtit, dokud z nich nezbyl jen popel ve větru. Když zjistili, co jsem udělal, byl to takový nával. Rád jsem sledoval, jak se v jejich tvářích zračí hluboký, niterný pocit zrady. Smrt všeho, co jim bylo drahé. V jediném okamžiku je připravila o všechno. Bylo to tak sladké vítězství.
"Musí to souviset s prací?" zeptala se nakonec.

"Záleží na tobě."

"Dobře. No, když jsem byl mladší, musel jsem se znovu učit chodit a mluvit. Byl to dlouhý namáhavý proces. Raději bych se nezabýval tím, proč, ale rád si myslím, že to ukazuje, že jsem velmi odhodlaný, když se do něčeho pustím. Chci být úspěšný v tom, co dělám."

Znovu jsem přikývl a zapsal si další poznámky. Nehodlala jsem se dál šťourat v jejím životě, ale rozhodně to svědčilo o síle jejího charakteru. Každý, kdo pro mě pracoval, musel mít určitou pracovní morálku. Chtěl jsem někoho, kdo bude řídit všechny aspekty mého života, obchodní i osobní. Nebylo to to, co dělala moje současná PA, ale vzhledem ke změnám v našem podnikání jsem potřeboval někoho, kdo by dokázal zaujmout praktičtější přístup.

"Dovedu si představit, že to bylo velmi obtížné."

Věnovala mi upjatý úsměv a její oči prozrazovaly, jak je jí nepříjemné prozradit něco tak osobního.

"Ano... život má zvláštní způsob, jak nás vyzvat."

Copak to neznám! Sedět tady před tebou je výzva sama o sobě.

Úsměv jsem neopětovala. Málokdy jsem to dělala. Projevovat emoce jsem neuměla. Už dlouho ne. Pro každého bylo těžší si mě přečíst. Tak se mi to líbilo. Raději jsem nikoho nepouštěla dovnitř. Vedlo to jen ke zklamání, když zjistili, že nejsem taková, jak si mysleli. Většině lidí se nelíbila ta ošklivost uvnitř mě a ostatních. Nechápali, proč a jak jsme všichni klesli až na samé dno, abychom se dostali k moci. A povstali jsme, jako zasraní fénixové z popela. Až na to, že z těchto fénixů kapala nemorálnost, perverze a deviace.

"Jsi si vědom, že tahle role může vyžadovat, abys tu byl v nepravidelných hodinách, spolupracoval s mými spolupracovníky, aby byly deníky v souladu, protože všichni velmi úzce spolupracujeme, a požadujeme, abys podepsal NDA." Odmlčel jsem se a odhadoval její reakci. Na okamžik se jí zaleskly oči. "Bude něco z toho problém?"

"Ne, vůbec ne. Umím velmi dobře spolupracovat s ostatními a dokážu se přizpůsobit okolnostem bez ohledu na to, co se na mě valí."
Neváhala. To se mi líbilo. To, co jsem slyšel, na mě zatím udělalo dojem.

"Jak jsi říkal, chceš novou výzvu."

Scarlett přikývla a pustila se opěradla židle, ramena se jí uvolnila.

Položil jsem jí ještě několik otázek o jejích zkušenostech, na které poslušně odpověděla. Některé z nich mi připadaly nacvičené, ale takové věci jsem při rozhovorech očekával. Lidé dokážou být velmi předvídatelní. Chtěli zapůsobit, zvlášť když šlo o práci tady. Dalo se poznat, kdo chce roli jen kvůli tomu, aby se mohl chlubit, a kdo investuje do budování solidní kariéry. Oddělit ty první bylo něco, v čem jsem se dobře vyznal.

Scarlett mezi takové typy nepatřila. Měla své vlastní důvody. Ty, které si zjevně držela pod pokličkou. Tu ženu nebylo úplně snadné přečíst.

"Máte na mě nějaké otázky, slečno Carverová?" Zeptala jsem se, když jsem skončila s těmi svými.

Znovu se kousla do rtu. Snažila jsem se udržet pozornost na jejích očích na rozdíl od důlků, které si udělala na tom spodním.

"Zmínila jste se, že úzce spolupracujete se svými společníky. Jak moc by se na nich podílela moje role?"

Teď přišlo něco, co jsem očekával. Nepochybně by chtěla vědět, jestli se bude pravidelně stýkat s proslulými Čtyřmi jezdci. Copak to nedělal každý? Na rozdíl od ostatních jsem chápal, proč jsme byli označeni tímto jménem. My čtyři jsme nebrali žádné zajatce. Nikdo se zdravým rozumem nezpochybňoval naši autoritu a moc. Dokázali jsme, že si s námi není radno zahrávat, přestože kolem nás nepřátelé neustále kroužili. My čtyři jsme na ně byli připraveni, kdykoli se rozhodli udeřit.

"Záleží na tom. Francis... Pan Beaufort nemá rád, když se mu někdo další plete do jeho rutiny. On by byl tou nejmenší starostí. Co se týče pana Greera, West se většinou drží stranou. S panem Ellisem se kromě mě budete stýkat nejčastěji. Prescott je tváří Fortuity, takže je velmi... angažovaný."

To bylo slabé slovo. Prescott rád strkal nos do věcí, do kterých mu nic nebylo. Nám ostatním to nevadilo. Byli jsme na to zvyklí. Tedy až na Westa. Ten Prescottovo chování vyloženě nesnášel. Na druhou stranu, West nenáviděl všechno a všechny. Nebylo potřeba mnoho, aby ho to vytočilo.
"Proto budeš pracovat hlavně přímo se mnou," pokračoval jsem. "Ostatní mají na starosti Tonyu, která se stará o jejich rozvrhy."

Přikývla a chvíli se tvářila zamyšleně.

"A taky pozdní hodiny. Předpokládáš, že budou každý den, nebo...?"

"Ne, ne každý den. Snažím se nepracovat dlouho do noci, ale občas se takové věci stanou."

Nehodlal jsem jí vyprávět o svém sklonu pracovat v nejrůznějších hodinách, protože kvůli tomu tu nemusela být. Nespavost mě trápila už léta a nehodlala v dohledné době zmizet.

"Dobře... myslím, že už nemám žádné další otázky."

Pomalu jsem se zvedla ze židle. Pozorovala mě a zaklonila hlavu, aby se mi podívala do očí.

"Myslím, že tím je tedy všechno uzavřeno. Vyprovodím vás."

Rukou jsem naznačil dveře a vyšel zpoza stolu. Nepohnula se hned, sledovala mě zvědavýma očima, jako by mě ještě neprokoukla.

Scarlett se zvedla ze židle, naklonila se a zvedla kabelku. Znovu mi vyschlo v ústech, když jsem sledoval, jak se její tělo protahuje a prohýbá, když se narovnává. Věnovala mi upjatý úsměv a vykročila ke dveřím. Ztěžka jsem polkla a obrnila se proti podivným pocitům, které mi propukaly v hrudi.

Už je skoro konec. Až bude pryč, můžeš se zase nadechnout.

Potřebovala jsem si promluvit s ostatními. Tenhle náš plán musel proběhnout bez problémů. Chtěli jsme to dotáhnout do konce tak či onak. Nejdřív jsem ale musel vyprovodit slečnu Scarlett Carverovou.

Následoval jsem ji ke dveřím, sledoval jsem lehké pohupování jejích boků, když šla, a vůbec jsem si nemohl pomoct.

Už to nebude trvat dlouho. Brzy dostaneš, co chceš. Všichni to dostanete.

Musela jsem na to myslet. Jak vždycky říkal Prescott, všechno, co jsme dělali, mělo svůj účel. A naším konečným cílem bylo získat zpět to, co jsme před lety ztratili. To, co nám kurva patřilo. Nic, a tím myslím nic, nám už nikdy nemělo stát v cestě.

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Moji čtyři rytíři"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️

👉Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu👈